Půl roku.
Dneska je to přesně půl roku. Šest měsíců. Sto šedesát jedna dní. 3864 hodin. 231 840 minut.
Velice živě si dokážu vybavit ten okamžik, kdy se to stalo. Včera jsem se po dlouhý době dívala na svoje video z Lakes a jako deka na mě padlo vědomí toho, co přišlo pak. To, že jsem zvládla dalších dvacet tři hodin bojovat s bolestí, abych nakonec podlehla a nedokončila (což mě pořád štve a mrzí a ne a ne mě opustit pocit, že jsem přeci jen ještě mohla a měla...). A všechno to potom - všechna ta bolest ve všech formách, tvarech a barvách. Celá škála - od té nejhrubozrnnější fyzické po tu nejjemnější psychickou, na kterou nepomůžou žádný léky, kterou nemáte jak utlumit, kterou se musíte prokousat, prodýchat, prožít, probýt. To, jak jsem brečela v autě po odchodu od prvního ortopeda, který mi řekl, že už nikdy nebudu běhat. To, jak jsem brečela v autě Petrovi, který mě vyzvedl po první konzultaci u pana doktora P., kdy jsem se dozvěděla, že ano, běhat budu, jen takový malý detail - nejdřív mi bude muset přeseknout kost, narvat do ní kus jakési hmoty, zašroubovat ji a až to hezky sroste, za pár měsíců, budu moct opatrně zase začít.
Ale já nechtěla čekat, já už nechtěla na nic čekat. Bolest z bezmoci. Z pocitu ztráty. Z pocit, že najednou nikam nepatřím, nejsem nic. Ani ryba. Ani rak. A do toho ty řeči. Tak co, už běháš? Určitě jo! Jestli ne, brzo budeš! Ty už běháš? Nějak brzo, ne? Co že máš v plánu? Seš magor? Měla bys ubrat! Měla bys to zrušit! Měla bys to přesunout! Najednou byl svět plný odborníků na moje fyzický a duševní zdraví. Všichni absolvovali to, co já nebo aspoň znali někoho takovýho. A všichni měli pocit, že přesně vědí, jak mi je. Tak určitě.
Zním dotčeně? Uraženě? Ufňukaně? Otravně? Věřte, že všechno tohle jsem byla (a nejspíš ještě nárazově jsem). A přestože jsem neustále pochybovala o tom, že budu ještě někdy doopravdy běhat, nikdy jsem ani nezapochybovala o tom, že se o to budu ze všech sil snažit.A tak se snažím. Snažím se ze všech sil. Díky Radkovi B. jsem se dostala ke skvělýmu chirurgovi a díky mojí fyzio/kouzelnici Aničce pořád držím pohromadě fyzicky. Ty, kterým vděčím za to, že držím pohromadě psychicky, nebudu jmenovat, protože oni vědí. A po roce, který byl běžecky úplně marný, se jako fénix s jedním křídlem přeraženým a sešroubovaným a s druhým ve stavu, že ho přerazí a sešroubují v říjnu, zvedám z popela a běhám. Jsem těžká, protože měsíce, kdy jsem nemohla pořádně nic dělat v kombinaci s mým apetitem, si vybraly svoji daň. Jsem tristně z formy. Ale vím, že až se mě poslední červencový víkend všechny ty kameny, kopce a mokřady zeptají, co jsem dělala během toho roku, co jsme se neviděly, budu jim moct s čistým svědomím odpovědět, že všechno, co bylo v mých silách.Legendy se totiž nemůžou zrodit snadno, jak by to pak mohly být legendy?T-89D.
#34
Jaroslav Kuboš
LOPATY A VYKOŘISŤOVATELÉ
Jseš dělnice ultra, pořád to říkám, nikdo tomu neobětuje tolik, co Ty. Příští rok, až budeš zrepasovaná, tak to bude nejlepší, uvidíš! :-)
OdpovědětVymazatDělný lid se musí činiti! Jsi hodný, ale myslím, že třeba zrovna ty tomu obětuješ mnohem víc, ale čte se to fakt hezky ;-) A přesně! Příští rok to rozbalíme!
VymazatBojovná jsi (a netrpělivá taky, ale docela tě chápu). Už teď se těším na červencový přímý přenos - ať ti běží o 106 !!!
OdpovědětVymazatChybí mi podpis, tak nevím, kdo jsi a z čeho soudíš, že jsem netrpělivá :-). Každopádně děkuju moc za podporu!
VymazatSorry, odpusť senilní stařence, Babice Jarka :-§)
VymazatParáda, krásně ta kilometráž roste. Držím palce na další progres!
OdpovědětVymazatDěkuju moc, Náčelníku! Nepřestávám věřit, že to bude už jen dobrý.
VymazatDržím palce, sleduju, jak ti pribyvaji kilometry a dal držím palce!
OdpovědětVymazat