V úterý jsem byla na kontrolním rtg. Napadl sníh - tři centimetry a u muzea čtyři - a Praha byla ochromená. Já taky. Máme půjčeného eniaqa, je to překrásný auto, super svezení, fakt že jo, silný jako kráva, doslova a do písmene suprzelený, jen by to nesměl být elektromobil. Jestli vám bude někdo tvrdit, že jsme připravení na elektromobilitu, tak minimálně v Čechách fakt nejsme. A ten, kdo mi to bude vyvracet, mi ho bude týden za odměnu nabíjet. 

Brodím se sněhem u Vojenský nemocnice. V areálu jsou neprohrnutý chodníky a silnice neposypaný. Velice opatrně stoupám do minikopečku a modlím se, aby mi to nepodjelo. Sestra, která mi dává cédéčko s vypálenými snímky, je na mě nesmírně milá. Nevím, jestli je to proto, že viděla, co v tý noze mám a je jí mně líto nebo jestli je to její obvyklý pracovní mód.

Když se doma podívám já, co v tý noze mám, chvilku trvá, než přestanu hystericky brečet - docela jako přátelská návštěva po přepadení v Lepší už to nebude.

Měla jsem velice naivní představu, jak taková sešroubovaná noha vypadá. Velice naivní a v porovnání s realitou značně úspornou. Doprkvančic, dyť to sou šrouby jak z OBI! (to samý řeknu ve čtvrtek na kontrole doktorovi: "Haha, akorát ty jsou za pětikačku, tady máte jeden zhruba za patnáct litrů!" - "Tak to mám slušně drahou nohou...") Přijdu si jak v pavilonu hadů a ještěrů. Běhá mi z toho mráz po zádech a nemůžu se od toho odtrhnout.

Dlouhý snímky nicméně jasně ukazují, jak křivá je druhá noha a jak nevyhnutelná je druhá operace.

Kontrola. Do ordinace nakráčím bez berlí. "Vy ale pěkně chodíte! Tak už choďte bez nich, když to nebude bolet." Znovu mi vysvětlí, co přesně mi dělal, co kde v noze mám. "A ta raketka tady, to je co?" ptám se bezelestně. "Tam máte seshora navrtaný a přišitý ten meniskus." Polknu. Oukej. "Teď je otázka, kdy uděláme tu druhou nohu," nadhodí pan doktor. "No, já si říkala že tak v říjnu?" Nepřiznám, že poslední červencový víkend mám zatvrzele v plánu znovu oběhnout celý Lake District - a zkuste mě zastavit. "Za mě ideální!" To se nám ten příští rok ale pěkně rýsuje.

První polovinu roku mi rozdělí práce, druhou skalpel. 

"A teď bych měla pár otázek. Můžu plavat?" "Ano." "Kolo?" "Ano. "Sauna?" "Ano." "A já vás poslouchala, všechno jsem vnímala, budu trpělivá - ale kdy můžu vyběhnout? Co se stane, když to zkusím? Můžu si ublížit?" "Zkuste rychle chodit. Všechno vás bude bolet. Až vás to nebude bolet, můžete to opatrně zkusit."

Všechno se lepší. Všechno se uzdravuje. Jde to ale k uzoufání pomalu. A bolí to. Rozhodně si nemyslím, že bych z tý zkušenosti vyšla silnější. Jestli něco, jsem nakřáplejší než kdy dřív. V pátek jsem se rozbrečela ženě, která mi měla v ORP udělat vložky do bot. Několikrát mi zopakovala, že nemůžu mít spravenou nohu delší a že mi podloží narovnanou levačku. Já jí opakovala, že to je nesmysl, že mám tu sešroubovanou pravou nohu kratší. Že to cejtím. Je to přece moje tělo. Jediný, který mám, jediný, který jsem kdy měla, jediný, který kdy budu mít. Kdo jiný ví líp než já, co se s ním děje? Neslyšela. A znovu ten pocit naprostý bezmoci, toho, že přeci nemůžu odejít s něčím, co mi bude k ničemu - proč mě nevnímá? Znovu ten pocit, že mluvíte jiným jazykem, pokud vůbec mluvíte. A pak slzy. A pak ten hrozný stud a pocit trapnosti, že tu bulím před cizí ženskou, panebože, co si o mně jenom pomyslí? 

Není to pěkný. Nic z toho, co mám za sebou není pěkný. Možná mě to časem někam posune, zatím to tak ale vůbec nevnímám. Ze všech stran se na nás sypou příběhu úspěchu a odhodlání a překonání obtíží, ale někdy ty sračky nejsou vůbec posilující, někdy, pro někoho, pro mě, je to jenom strašně vyčerpávající. Strašně moc. 

Vložky mám. Kopýtko mi nakonec nalepila pod pravou nohu, jak jsem chtěla.

Včera jsem ušla první čtyři kilometry v kuse.

Malé vítězství. Malá radost.

A velký smutek za vším, co bych chtěla a nemůžu. Není hezký, není to motivační, ale je to opravdový.

#21

Sanne Blauwová

ZRÁDNÁ ČÍSLA A JAK JIM STÁLE ZNOVU PODLÉHÁME

Nesmírně zajímavá a zároveň lehkou rukou psaná kniha o tématu, o němž bych nikdy nevěřila, že by mohlo být takhle čtivé (a ejhle!). Skvělá sada přitažlivých příkladů (ano ano, kombinace sexu, tabáku a historie nemůže nikdy zklamat), která čtenáře téměř mimoděk vyzbrojí sadou nástrojů, jež mu umožní vnímat mnohdy děsivě působící statistiky s tolik vítaným odstupem. Oceňuji seznam doporučené rozšiřující literatury - autorce se totiž daří (nebo alespoň u mě se jí to podařilo) probudit zájem o hlubší studium tématu a víc si asi ani nemohla přát.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Ekonom)

#22

Mahmúd Darwíš

        PŘICHÁZÍM DO STÍNU TVÝCH OČÍ

Potenciálně dobrý výbor, který vznikal dozajista s dobrými úmysly, bohužel troskotá na tom, že je v mnoha směrech skoro, ale ne tak docela a často těsně vedle. Bohužel se na něm výrazně podepsal fakt, že všichni ti, kdo jsou pod knihou podepsaní, jsou akademici a nikdo z nich není ani profesionální redaktor, ani korektor, ani překladatel. Snaha se samozřejmě cení, pořád platí, že lepší něco než nic, ale...

Velkou část předmluvy z pera nadmíru povolaného profesora Drozdíka tvoří překlad rozhovoru Mahmúda Darwíše pro francouzské noviny - citelně tu chybí uvozovky, jasně graficky oddělené otázky a odpovědi a skutečně trestuhodně jméno autora/ky celého rozhovoru.

Samotné básně jsou často ve výrazivu těsně vedle - jsou skoro správně česky, ale ne tak docela (např. autobus nestaví ve stanici, ale na zastávce), místy jsou vyšinuté vazby, tu a tam se najde hrubka (např. mně a mě, jazyky v češtině nepíšeme s velkým písmenem) a bohužel často postrádají jakýkoliv rytmus.

Doslov je opět překlad, tentokrát novinového článku, a i tady se bohužel najdou chyby jak jazykové tak faktické (např. operace Ariela Šarona se nejmenovala Ochranný ale Obranný štít), které by snadno odstranila redakce. Ve výčtu děl se pak dočteme o sbírce nazvané Nástěnné noviny Mahmúda Darwíše, což určitě zaujme, protože cože, leč se jedná o sbírku Mural Mahmúda Darwíše.

Mohla bych pokračovat dál, ale zůstanu u toho, že Mahmúd Darwíš je po právu považován za jednoho z největších moderních arabských básníků a má láska k jeho poezii je nehynoucí.

#23

Orhan Pamuk

    COSI DIVNÉHO V MÉ HLAVĚ

Mám Orhana Pamuka v překladech PK opravdu ráda.

To je asi potřeba říct rovnou.

A tohle bylo celé takové hezké a milé a nostalgické a jako vždy krásně přeložené a zároveň to byl první Pamuk, který mě vlastně nebavil. Četla jsem to z jakéhosi slušnostního zájmu, nic mě nenutilo otáčet stránky, nežasla jsem na provázaností nebo hlubšími myšlenkami. Příběh je to v zásadě lineární - a je to primárně příběh jedné z podob města, jež vznikla na základech životních osudů jedné generace Turků a oni ve svých kulisách prožili část života, aby se jednoho dne probudili a uvědomili si, že jim kulisáci přestavěli divadlo a oni už do něj nepatří.

Onen hüzün se nad knihou vznáší jako křídla velikého ptáka a zanechává na patře trpkost jako silný, hořký čaj.

Pořád mám Pamuka moc ráda.

Jen ho mám ještě radši, když se trochu víc boří a míň klouže.

(Recenzi na Cosi divného jsem napsala pro iLiteraturu) 

2022 v knihách (léto)

#18

Jan Venca Francke

SÁM SOBĚ PSEM

Rozmohl se nám tu takový nešvar.

Každý, kdo zažil něco velkého, má pocit, že o tom může napsat knihu - protože každý může napsat knihu, když má o čem, že jo? No, ano a ne. Ano v případě, že si k ruce vezme šikovného ghostwritera, tak jako to v našich luzích a hájích udělal třeba Dan Orálek, nebo si pořídí aspoň opravdu šikovného redaktora, který bude mít čas a sílu a potřebné schopnosti na textu s autorem pracovat (a ten si do něj nechá sahat, protože bude moc dobře chápat, že jsou věci, na které prostě nemá).

V případě Jana Venci se bohužel nestalo ani jedno.

A tak se nám tu tlučou opravdu masivní a skutečně dechberoucí zážitky s dost zoufalým provedením.

Kniha na první pohled klame tělem, protože vypadá opravdu pěkně. Pevná vazba, parádní titul, hezká obálka, na první prolistování sympatické grafické provedení a barevné fotky. Jakmile začnete číst, přichází i ono "utrpení ryzí" slibované v podtitulu.

Stylisticky je text na úrovni průměrného blogu - čili autentické vyprávění plné vazby "když, tak" (jež nám byla tvrdě zakazována ve slohových pracích už na nižším gymnáziu), nepochopitelného mísení jazykových rovin (prdele vedle zření - toho je tam, mimochodem, tolik, že jsem si téměř jistá, že autor musí milovat Avatara), postpozic přívlastků (asi aby se textu dodal poetický ráz?) a šroubovanosti levelu milion. Snahu o slovní humor, případně o humor typu "když už odpočívám na záchodě, dám odpočinout i střevům" nebudu komentovat vůbec, tam jsem se trapností kroutila jak Krissy pod vlivem Vecny, ale možná jen nemám ten správný smysl pro humor, to samo nevylučuju. Nicméně stylisticky je to prostě průšvih, ale tady měla nastoupit paní redaktorka a text Vencovi upravit - za co v Jotě berou prachy, netuším. Ale je to teda ostuda, že tohle pustí do tisku a neváhají si za podobný text říct několik set korun.

O samotných závodech se toho moc nedozvíme - to je další z nepříjemně rozšířených nešvarů. Zase se vracím k blogům - to, co blog unese, neunese kniha. Možná čtenářům, kteří o podobných podnicích nikdy neslyšeli, stačí popisky toho, kde Venca sral (ano, doslova) a kde jedl, ale určitě nebudu jediná, kdo by uvítal aspoň mapu, informace o převýšení nebo třeba takovou drobnost, jako vysvětlení, jak probíhá proboha navigace v mínus třiceti a potmě, když se většina baterek vybije mrknutím oka i v teplotách lehce pod nulou. Prostě nějaká ta statistika a hrubozrnnější fakta by bodla.

Stejně tak fotky - aspoň část! - které opravdu něco ilustrují. V knížce se nám dostane spoustu obrázků Vencova omrzlého / oteklého a rozespalého obličeje a bot. Bezva. Hned mám lepší představu o tom, jak to tam vypadalo.

Nejvíc ve mně zarezonovala nakonec hláška "peníze se vždycky nějak seženou". Tak to bych ovšem ráda věděla jak?! Mně se jaksi na žádnou expedici v řádech desítek tisíc ještě peníze "vždycky nějak" sehnat nepodařilo a tak mi nezbývá, než o těch svých destinacích dál divoce snít. Ale což.

Po dlouhý době jsem je nechala zinfluencovat k nákupu knihy se sportovní tematikou. Sama sobě jsem pak byla psem, když jsem to celé od začátku do konce přečetla.

Budiž mi to výstrahou! Jsem Jitka! Běhám ráda po horách! A nerada čtu blogové zápisky v knižních podobách! Už dost s tím. Prosím. 

#19

přel., uspořádala a předmluvou opatřila Ludmila Motalová

NOC TISÍCÍ DRUHÁ - DESET ARMÉNSKÝCH BÁSNÍKŮ

Podobně připravené antologie se dneska už moc nevídají. Desítka v té době nejdůležitějších (a samozřejmě režimu na ruku jdoucích) arménských básníků je představena úvodním slovem, ukázkou z tvorby a v závěru pak medailonkem o životě. Každý úsek uvozuje grafika některého výrazného arménského umělce - a ty jsou nádherné všechny. Básně mě nijak extrémně neoslovily, ani nezasáhly, co mě ale zasáhlo je osoba překladatelky, která za souborem stojí. Ludmila Motalová totiž podle všeho zemřela jen krátce poté, co soubor dokončila, v pouhých čtyřiceti letech - a jednalo se zřejmě o naši přední arménistku, natolik výraznou osobnost, že se jejím znalostem arménštiny obdivovali i samotní arménští autoři.

Hlídej si světe svědomí,

ať neupadne v spánek jako my,

ať se nám jeho oko nezavře,

jinak se změníš v ránu, která vře,

projde tebou, jak dveřmi naruby,

tvůj osvícený plamen záhuby,

tvůj atom, kterým moře vypění,

tvůrčí čin, zákmit tvého myšlení,

a spálí tě, můj smutný rytíři,

má vdovo utrápená, ubohá...!

Hřib jedu po vesmíru zavíří,

ve zlomku vteřiny, můj světe, ti

promění v hrstičku popela,

v saze, co nad hlavou přeletí,

všechno, cos tvořil, sázel před domy,

cos vymýšlel ty milióny let...

Ať neupadne v spánek jako my,

hlídej si, světe, svědomí!

(Hamo Sahjan, s.50)

#20

Oliver Burkman

ČTYŘI TISÍCE TÝDNŮ

Kterak by si dobře situovaný bílý límeček čas rozvrhnouti měl.

A pak ještě pětkrát dokola.

Abych nebyla vysloveně negativní, určitě se tam najde jedna, dvě zajímavé myšlenky, zbytek není nic, co byste nevěděli - pokud chcete něčeho dosáhnout, soustřeďte se na jednu, maximálně dvě věci; všechno nikdy nestihnete, když budete mít kliku, stihnete aspoň něco; drtivá většina z nás je jen kapička v bezvýznamném plivanci na podlaze vesmíru - čím dřív se s tím smíříte a naučíte se s tím žít, tím líp pro vás; čím víc toho budete zvládat, tím víc toho na vás bude okolí valit; všichni umřeme!

Obzvláště pasáž věnovaná pohodičce během pandemie covidu-19 mě dojala skoro k slzám - Olivera bych vzala na dva týdny během téhle rodinné pohodičky k nám domů a nechala ho, ať se jakožto průměrná žena pokusí stíhat všechno: vzdělávání dětí, domácnost, práci a samozřejmě ty koníčky a příjemné trávení života ku vlastní satisfakci. Do tří dnů by přišel i o zbytek vlasového porostu a vsadím se, že jeho kniha by vypadala poněkud jinak.

Čili: hezké a milé čtení pro ty, kteří se nemusí honit, aby poplatili složenky, aby vydělali dost na to, aby měli co dát na stůl a mohli třeba děti poslat na lyžák - pokud bez problémů udržíte ve vzduchu všechny balonky, které v něm prostě musíte mít, v knížce se nejspíš najdete. Já mám s nima plný ruce pazourů a věčně mi některý padá na zem. A že bych některý zahodila, aniž bych kvůli tomu neskončila buď za mřížema nebo pod mostem nebo v kombinaci obého, tak docela nepřichází v úvahu. Takže milé, ale rozhodně ne pro každého.

Dva knižní vánoční tipy

Než se pustíme do "od(e)čítání" knih, o něž jsem od jara nepodělila, mám pro vás dva poměrně čerstvé vánoční knižní tipy. Oba tituly jsou moje děti a jsem přesvědčená, že s nimi nemůžete šlápnout vedle - ať už zvolíte jednoho, druhého nebo oba dva. 

Ahmad Saadáwí

FRANKENSTEIN Z BAGDÁDU

Frankenstein z Bagdádu se vzpírá jakékoliv škatulce - i adjektiva, kterými ho lze popsat, se rozpřahují napříč definující škálou. Je to mnohovrstevnaté makabrózní černohumorné vyprávění s prvky magického realismu, které nám přináší obraz Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna. Je zároveň nesmírně silnou výpovědí o zemi, kterou zásah ve snaze zbavit ji zla, nevytáhl z pekla, kdeže, jen ji posunul do jeho jiného kruhu. Je to bolestné čtení odlehčované absurdními okamžiky, tragické postavy nejsou bez vtipu a všeobecná tíha doby se nadnáší na křídlech bizarních situací.

V jediném okamžiku se uprostřed noční bouřky střetne snaha upokojit rozbolavělou duši po ztrátě přítele, usilovná modlitba matky desítky let čekající na návrat syna, který nikdy nepřijde, a elektrický výboj. Zrodí se nástroj věčné touhy po pomstě, který v ulicích občanskou válkou zmítaného Bagdádu nakonec není o nic méně absurdní, než to, co se skutečně dělo.

Mnohohlasý text mistrně odhaluje nesmírnou diverzitu mnohdy svérázných obyvatel Iráku, jeho dějiny i současnost.

Saadáwí viděl a Saadáwí vypráví.

A my můžeme číst - máme totiž v češtině konečně první irácký román vůbec.

Na rozdíl od slovenského vydání se jedná o kompletní text přeložený z arabštiny, ne z osekaného anglického vydání, což je prasárna, bohužel k téhle praktice stále dochází - méně, ale ano. Pojďme dokázat nakladatelům, že Češi chtějí číst arabskou literaturu, že chtějí vědět, poznat, slyšet, vnímat, pochopit, porozumět... 

Tuhle jsem k překladu vybírala já a jsem přesvědčená, že je prostě a jednoduše skvělá. Nenechte si ji ujít.

David Attenborough

VÝPRAVY NA DRUHÝ KONEC SVĚTA: DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO PŘÍRODOVĚDCE

"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.

A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.

Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.

I mé druhé setkání se sirem Davidem bylo krásné, aktuálně pracuju na jeho další knize a i když se dají překládáním vydělat peníze podstatně snáz (i tím literárním), čas strávený v jeho společnosti je nezapomenutelný.