A už třetí týden neběhám.
Kam tohle povede?
Kde tohle skončí?
Zaručený recept na zku**ný víkend
úterý 30. ledna 2018
čtvrtek 25. ledna 2018
Vzpomínky pana Nika
Po přečtení memoárů, které vyšly v loňském roce pod názvem Umění vítězit v nakladatelství Ikar, uvidíte onu ikonickou fajfku uvidíte v docela jiném světla a pana Knighta z hlavy jen tak nedostanete... CELÁ RECENZE NA WEBU BEZVABĚHU ZDE.
středa 24. ledna 2018
V posledních letech to vychází tak, že dvakrát do roka vyrážíme do hor. Nikoho nepřekvapí, že to není na jaře a na podzim, ale v zimě a v létě.
Veliké zklamání. Od mistra vypravěče jsem čekala neotřelé zpracování severských mýtů. Něco, co tu ještě nebylo. Jenže velké jméno prostě vyskladnilo něco, co mu doma zbylo a zástupy tleskají, protože Jemu se nikdo nic vyčítat neodváží. Pobavila akorát Tórova cesta do země obrů a to je málo. Vždycky dám raději přednost buď samotné Eddě nebo na opačném konci pole Dlouhým nocím Vikingů, ty jsou totiž neotřelé a zábavné. Jako doopravdy, ne jen proto, že je jejich autorem Dream King.
Pro captu lectoris habent sua fata libelli - knihy mají své osudy podle schopností svých čtenářů. Kouzelný, pohádkový, imaginativní a poutavý příběh v duchu Alenky za zrcadlem ve skvělém překladu Hany Zahradníkové a s výborným doslovem Petra Onufera. Čtení rozhodně nejen pro děti navíc doplněné krásnými perokresbami.
Doppler je skvělý a úplně cítím, že bych z něj mohla být ještě mnohem víc nadšená, jenže to bych musela být větší (tedy alespoň malinkatá) anarchistka a to nejsem. Pak bych jeho vzdor chápala líp.
V bezejmenném alžírském městě panuje dusivé letní parno, které udává tempo běžnému životu běžných lidí v neběžné době. Sedmnáct obrazů z jejich životů zachytil v útlém románu, který vyšel v originále v roce 1959, alžírský francouzsky píšící spisovatel Mohammed Dib, a přestože od vydání českého překladu uplynulo už bez mála šest desetiletí, hutná atmosféra jeho Afrického léta zůstává stále živá... celou recenzi najdete na webu iliteratury - TADY.
Nejinak tomu bylo i letos. Napakovali jsme lyže a děti a zvesela vyrazili do Niedernsillu (taky kam jinam, že ano).
Sněhu v údolí bylo pomálu, což mi ale vůbec nevadilo, už jsem se viděla, jak spokojeně a nadšeně pobíhám po okolních kopcích a dostanu se díky odtátému bílému podkladu i tam, kam běžně v zimě nemůžu.
Kromě asi milionu tašek jsem si s sebou z Prahy přivezla i neustupující kašlík. Ano, přesně ten, o němž jsem psala už při POPu. Ale tak alpský vzdoušek vyléčí všechno od deprese po rakovinu, i vyrazila jsem hned první večer.
Kolem vsi se valila mlha a mlhou a tmou jsem se velice, velice vystrašeně valila i já.
To, že jsem sotva vlekla nohy a na těch sotva vlekoucích se nohách jsem vláčela ještě sebe, jsem sváděla na celý den v autě, na stres kolem odjezdu a kolem příjezdu, na vybalování a vůbec všechny radosti spojený s takovou pořádnou rodinnou dovolenou.
Když jsem druhý den ráno na Nagelköpfl lezla dýl, než drtivá většina místních důchodců, pořád ještě jsem nechtěla uvěřit.
Nahoře bylo krásně, a já se sklouzala do údolí akorát včas, abych popakovala děti a mohli jsme vyrazit poprvé na lyže. Teda, děti na lyže, my dělat vlek a zuby nehty zachovat usměvavou tvář v okamžiku, kdy čelíte stopadesátému hysteráku usopleného potomka.
Druhý den ráno jsem už nevstala. Teda vstala, chvíli jsem se motala po kuchyni jako vítr v bedně a pak jsem lehla. Naměřila jsem si zvýšenou teplotku a vyhlásila se za nemocnou a nemohoucí.
Tímto okamžikem moje zimní běžecká dovolená skončila.
Ano. Jsou určité věci, které ani tak nezamrzí, jako naserou.
A tak jsem dva dny ležela, jedla holandský paraleny značka Kurvadrát a doufala, že mi bude líp. O něco bylo, na běhání sice ne, ale vlek jsem K. dělat mohla, takže jsem byla přeci jen trochu užitečná mašinka.
A pro jednou jsem nevezla domů víc nepřečtených než přečtených knih.
Protože zatímco někteří trávili večery takhle:
Já ležela / seděla / s úpěním hledala jakoukoliv polohu, ve které by mě svinsky nebolely záda a četla.
#2
Neil Gaiman
SEVERSKÁ MYTOLOGIE
#3
William Faulkner
STROM PŘÁNÍ
#4
Erlend Loe
DOPPLER
Doppler je muž ve středních letech, který jednoho dne spadne v lese z kola a v okamžiku, kdy leží potlučený v borůvčí mu najednou dojde, že celý jeho život je lež a že chce žít sám v lese. A to taky udělá, sebere se a odejde žít do stanu do lese, kde se spřátelí s losím mládětem. Tolik k základní zápletce.
Doppler je jedna velká nadsázka a stejně jako manželka ústřední postavy, i autor miluje absurditu, kterou bez váhání dotahuje ad absurdum. Celé vyprávění o muži s velikým penisem, tak velikým, že jeho velikost považuje za jeden ze svých charakteristických rysů, je výsměchem norské společnosti, tak pilné a vzorné. Je to příběh o tom, že nacházíme vůli a chuť poznat a pochopit druhé až ve chvíli, kdy už to není možné. Doppler je plejádou paradoxů a kritikou stavu mezilidských vztahů, kdy si snáz porozumíte s losím mládětem, než s vlastní dcerou, a kdy je pro vás snazší přivázat švagra k umyvadlu a utéct od novorozeného syna, než zůstat.
Doppler je jedna velká nadsázka a stejně jako manželka ústřední postavy, i autor miluje absurditu, kterou bez váhání dotahuje ad absurdum. Celé vyprávění o muži s velikým penisem, tak velikým, že jeho velikost považuje za jeden ze svých charakteristických rysů, je výsměchem norské společnosti, tak pilné a vzorné. Je to příběh o tom, že nacházíme vůli a chuť poznat a pochopit druhé až ve chvíli, kdy už to není možné. Doppler je plejádou paradoxů a kritikou stavu mezilidských vztahů, kdy si snáz porozumíte s losím mládětem, než s vlastní dcerou, a kdy je pro vás snazší přivázat švagra k umyvadlu a utéct od novorozeného syna, než zůstat.
A to v tu chvíli ani nejde o nízkotučné mléko a tobleronku.
Výborný úvod do problematiky. Skvěle vybrané a sestavené eseje, které se snadno čtou, jsou doplněné rozsáhlou doporučenou literaturou k jednotlivým tématům, což zájemcům o další studium jednotlivých témat notně usnadňuje pátrání po adekvátních pramenech. Velký obdiv editorce, která odvedla velký kus práce. Pro mě osobně byl nejzajímavější příspěvek Showalter a Radway.
(A nenechám se otrávit ani oblíbenou minelou doslovného překladu Middle East a patvarem šíitismus.)
#5
Libora Oates-Indruchová (ed.)
ŽENSKÁ LITERÁRNÍ TRADICE A HLEDÁNÍ IDENTIT
(A nenechám se otrávit ani oblíbenou minelou doslovného překladu Middle East a patvarem šíitismus.)
#6
Mohammed Dib
AFRICKÉ LÉTO
#7
Paul Knight
UMĚNÍ VÍTĚZIT
A tahle bude úplně bokem spolu s odkazem na recenzi na BB, z níž mi akorát ještě vypadla připomínka, že mi v knize naprosto zásadně chybí obrázková příloha. Chybí mi, že jsem se nemohla podívat na to, jak vypadaly první boty, které Knight prodával, jak vypadaly první výrobky Nike, ani jak vypadali jeho kolegové a on sám. Myslím, že v autobiografii má mít něco podobného místo naprosto automaticky.
úterý 16. ledna 2018
anebo řekl a vy jste se mu rozhodli zkrátka nevěřit.
Nechci nikoho zastrašovat, jen mi přijde záhodno v době, kdy je všechno krásně naaranžováno a ještě líp popsáno, přispět se svou ne až tak růžovou troškou do mlýna.
Od nuly do šesti let věku potomstva totiž možná...
1. Vaše tělo už nikdy tak docela nebude vaše tělo
A nejde jen o sepětí v následných týdnech a měsících (nebo dokonce i letech) v případě, že se rozhodnete (a budete moci) kojit.
Jde o to, že nejspíš už nikdy nebudete vypadat jako dřív, nebudete se cítit jako dřív a vaše tělesná schránka se nebude (minimálně zkraje po porodu) chovat tak, jak jste zvyklé.
Na těhotenství je kromě toho roztomilého bříška a kopanečků, na něž má ovšem štěstí jen část z nás, taky hromada věcí krajně nepříjemných. Třeba megapupek a krutý kopance do močáku, který dokážou zákeřný trpaslíci vytvářet už v raném prenatálním období. Umí se v pozdějších fázích velmi bolestivě boulit a někteří se narvou k páteři a z toho je pak spousta dalších moc příjemných stavů. Když začínají růst, může vám být opravdu strašlivě blbě. A ne den dva jako ve filmech, ani týden jako v některých "realističtějších" seriálech, ale týdny i měsíce. Může vám smrdět absolutně všechno i to, co vám normálně vonělo. Můžete být schopní sníst mrtvý koze jazyk a pochutnat si na něm a z delikates z pětihvězdičkových restaurací se vám může zvedat kýbl. Můžete nakynout do gargantuovských rozměrů. Může být totálně fuk, jak drahým krémem proti striím se budete mazat, nakonec se všechny můžou ukázat být jen dalším zbytečným mazáním na kravský vemena a kůže vám může popraskat kdekoliv a kdykoliv. A když to nestihnete během těhotenství, nebojte, je ještě čas porodu, kdy znovu zmutejete v cosi, co nebudete poznávat. Já to stihla právě v této době, kdy jsem místo tvrdého bubnu měla najednou na břiše padák vycpaný molitanem a na něm uložené cosi, co bývalo mým poprsím. Ale nebojte, tohle všechno se zkonsoliduje! Chce to jen trpělivost. Strašně, strašně, strašně moc trpělivosti. Anebo hodně náročný dítě, protože pak nebudete mít čas se ani podívat do zrcadla, natož něco takovýho, jako dva medicinbaly na vycpaným padáku, řešit (radím vám dobře: berte to první).
Pokud se strie dostaví po porodu, můžete se utěšovat tím, že to obrovské cosi, co máte teď na hrudníku, takhle obrovské rozhodně nezůstane a časem do splaskne. Když budete mít štěstí, bude to vypadat pořád ještě k světu. Když ne, skončíte jako já a budete holt vypadat jako zasloužilá matka z rovníkové Afriky na fotkách v National Geographicu. V tom případě je příhodný být vdaná za někoho, kdo si vám pamatuje b.c. a může žít ze vzpomínek na růžovou minulost (pozitivní ovšem je, že ty strie pak nejsou na tak malém prostoru vůbec vidět!).
Šestinedělí má svůj význam.
Ano, chceme být taky suprmatky, a když už jimi nemůžeme být geneticky a nemáme tedy velikost 36 nejpozději 36. den po porodu, budeme aspoň suprběhacímatky. A začneme běhat brzy anebo ještě dřív. A budeme běhat hodně. A rychle. A daleko. Není to tak dávno, co jsme to přeci zvládaly, tak to zvládneme znovu, ne? Ideálně si pořídíme drahý běhací kočár a startovný na nějaký závod. Ideálně dlouhý a drahý.
Musím se sama sobě smát, protože jsem přesně tohle udělala. Teda mínus to startovný a (a v prvním případě) kočár. Ale s Madlou jsem začala běhat pět týdnů porodu, protože už jsem se na toho hrocha, v jehož těle jsem uvízla, nemohla ani podívat. S Kačkou dokonce tři neděle po porodu, protože jsem přeci suprběhacímatka a ne sračkopes a přeci si poručím, ne? Ne. Jen díky svým silným genům zdatné slovanské selky jsem to v obou případě přežila bez úhony, ale stejně mám zafixovaný rozestup břišních svalů a měla bych si dojít nechat spravit břišní kýlu, která se mi s K. udělala.
To jsou totiž další dvě věci, který vás můžou potkat a většinu z nás potkají. A kterým se, pokud vím, nedá nijak předejít.
A pak je tu pánevní dno. Věc, o jejíž existenci b.c. - before children - máte ponětí maximálně tak na lekcích pilátes, kde se dělají takový ty cviky se zvedáním zadku, čímž máte tuhle oblast posilovat (byla jsem na pár hodinách, ale mám jen omezenou schopnost vstřebávání "zatažených trubiček", k čemuž nás lektorka opakovaně vyzývala, a záhy jsem byla natolik saturovaná, že jsem raději začala... no... běhat. Teď mi ty zatažený trubičky chyběly, ale pozdě lektorku honiti). Teď se to bude sakra hodit a bez posíleného pánevní dna to fakt nepůjde a už vůbec nepoběží. A když, nejspíš se u toho počůráte. Pardon, to jinak napsat nejde. A když ne hned, tak později (a teď mluvím o řádech desetiletí, jestli nechce v padesáti nosit slušivý tena lady spoďáry, posilujte pánevní dno).
Nemá cenu se upínat na konkrétní datum, na konkrétní závod, na konkrétní plány. To, že AB běhala osobáky čtvrt roku po porodu neznamená, že za tím byla jen její píle. To, že CD zvládala tohle a tamto z ní nedělá ani lepší matku, ani lepší běžkyni. Prostě má jen větší kliku.
Některý věci nejsou jen o píli a odhodlání. Ani o tom, kolik do toho chceme, můžeme a jsme ochotný dát.
Některý věci prostě potřebujou jen jediný: čas a trpělivost.
A to prostě nikdo předem (a vlastně ani při tom) nechce slyšet.
2. Instagramy lžou
Internet je plný suprmatek, které vypadají při odchodu z porodnice, jako kdyby nikdy nerodily a nejpozději po šestinedělí nosí všechno staré oblečení a pyšní se rozkošným miminkem na jedné ruce a desetikilovým kettlebellem na druhé a sixpackem na břiše. Jasně, že jim závidím, a i když mi to nikdo nebude věřit, i jim to přeju. Neznamená to samozřejmě, že bych to nechtěla taky. Důležitý je si neustále připomínat, že tohle je ale jen zlomek. A vypadá to, že jich je většina čistě proto, že z té menšiny se většina s chutí vyfotí a pochlubí se internetový veřejnosti, protože se prostě má čím chlubit. A my zbytek můžeme akorát tak závistí a zoufalstvím (a hladem! Protože ten máme najednou pořád!) ohlodávat monitory a telefony.
Navíc ty fotky prostě nemusí být nutně reálný. Ne že by je snad hned musely autorky upravovat ve photoshopu, ale tak jsou lepší a horší zrcadla a lepší a horší úhly. To jsem se takhle vyfotila v létě a měla ze sebe radost, jak že mi to, navzdory těm kilům, co mám proti loňskýmu a předloňskýmu roku navíc, sluší. Po lahvince (nebo dvou?) vína jsem se pochlubila kamarádce, protože ta mě koneckonců až tak často v plavkách nevidí. Ten den ale viděla. Zamžourala skrze skla brýlí a v opilecké upřímnosti na mě chrstla ze dva ze tři kýble ledový vody: "Takhle ale vůbec nevypadáš!... Jako nevypadáš blbě, nic se na tobě nijak zvlášť neklepe, ale takhle teda nevypadáš!" A měla jsem to. Sice ne černý na bílým, ale dostatečně vypálený v ušním bubínku, abych se přestala kochat nad vlastními fotkami v našem optimistickým zrcadle. Nebo aspoň dočasně.
Takže to, že EF nebo GH vypadá nějak na fotkách, ještě vůbec neznamená, že tak vypadá i v reálu. A kdyby? Ona je ona, vy jste vy. Zase je tu ta mrcha genofond a kouzlo individuality, jež může v situaci, kdy ona je ta štíhlá se super fotkama v trenýrkách a podprsence, který byste oblíkly (možná!) v pátý obecný a vy ta, co by jí možná ani ten niqáb zas až tak nevadil, připomínat spíš prokletí.
Jenže máme co máme.
Podstatný je, se na to úplně nevykašlat a aspoň trochu bojovat.
3. Spánek je vzácná komodita
U koho to neplatí, ten bude ode dneška do konce dní přinášet zápalný obětiny bohu spánku, protože patří k vyvoleným! Ne, není to tím, že jste lepší rodiče nebo máte lepší techniky, lepší matrace, lepší mlíko, lepší patogenní zóny v místě, kde spíte. Je to prostě proto, že on, Dream King, se na vás usmál.
Proč nenáviděl nás, to dodnes netuším. Možná jsme ho prostě jen srali.
4. Samota je ještě vzácnější
a rozvoj silnýho stockholmskýho syndromu je takřka jistotou
Od chvíle, kdy se z placky stane lezec, neuniknete bedlivé pozornosti ani na záchodě. S postupnou transformací v člověka vzpřímeného můžete očekávat asistenci s toaletním papírem a posléze i komentář celé akce. Nebudete se moct zavřít po běhání ve sprše, protože jinak na vás bude trpaslík s řevem bušit. Teda samozřejmě jak který. M. stačilo pustit JimJam nebo ještě dřív DuckTV a pozornost na minimálně pět minut (za něž se naučíte enormně efektivně stíhat absolutně VŠECHNO!) byla zaručena. U K. jsem si televizi mohla vzít klidně do sprchy s sebou, nic by se nezměnilo.
Budete se těšit, ale jako opravdu těšit, se všemi těmi motýly v žaludku, na něž máte už jen vzpomínky, který nabírají podezřele sépiový nádech, až budete moct jít konečně někam sami - jako večer, s drahou polovičkou, někam za dospělou zábavou. Třeba jako do kina nebo do hospody nebo ježišimarjajemitotálněfukkamhlavněabychtamnemuselananikohodohlížet. A pak přijde ten den a vy jdete. A nakonec se (skoro) celou dobu bavíte o potomkovi či potomcích, koukáte na hodinky a kontrolujete telefon, jestli hlídač nehlásí krizi a celou dobu přemítáte, jestli doma ta krize opravdu neprobíhá v takové škále, že hlídač ani nezvládá zvednout telefon. Domů se regulérně těšíte.
5. Svět už nikdy nebude stejný
O tom, že bude svět najednou plný obrovský hromady nástrah jsem už psala. Najednou budou všechny rohy ještě mnohem ostřejší, žebříky vyšší, prolejzačky nebezpečnější a provoz na silnicích vražednější. Za každým volantem bude sedět hovado, co se vás bude snažit zabít a ve vzduchu bude poletovat miliarda smrtonosných patogenů. Každá teplota a každá nemoc vám zvedne tepovku do aerobního pásma a přiměje vás googlit ty nejhorší choroby, jež potom v každém dalším zakašlání jasně identifikujete. Anebo taky ne, když to budete mít dostatečně na háku (což vám budu nadosmrti smrťoucí závidět).
Dlouho si nebudete moct dovolit být nemocný. A když už bude mít choroba definitivně navrch, zapomeňte na to, že si hezky lehnete, dáte si (horký!) čaj k ruce a budete ležet a potit se a číst si a pospávat a koukat na filmy a seriály. Ha ha, ha. Zábavná část běžnýho marodění je definitivně v tahu. To by totiž znamenalo, že si drahá polovička bude muset vzít OČR, což je něco, co potěší naprosto každýho zaměstnavatele (a každou drahou polovičku, která se najednou proti stavu, kdy se většinu času stará "jen" o sebe a práci, musí najedou starat o sebe, dítě (děti) a vás, třikrát jupí). Naučíte se v marodícím módu fungovat. Mám kamarádku, kterou nechala doma drahá polovička s totální sračkobličkou a ještě relativně malým dítětem. Pamatuju si její popis, kterak celý den strávila v poloze "Meresjev", kdy se jen plazila mezi záchodem a postýlkou, kam holt umístila dítě, protože stěží kontrolovala svěrače, natož čerstvě potácivě pobíhajícího potomka. Měla můj respekt a dodnes ho má. Já bych vyhlásila stav kolapsu a detašovala se někam do kouta, kde by mě nikdo nenašel a pan manžel by prostě doma zůstat musel (taky jsem si tím prošli).
Ještě později se naučíte prostě nemarodit.
Po čase zjistíte, že téměř nevyhnutelně utrácíte za hadry, boty a vůbec veškerý věci pro děti podstatně víc, než za sebe. Máte boty pátou zimu? No tak to přežijí i šestou, stejně chodíte jen na ten zamrzlý písek a do lesa, tam byste nový akorát tak zničili, tak co...
Čas se vám rozkouskuje na "období" - děti mají pořád nějaký "obdobíčka" a obvykle to s sebou nese něco negativního - separační úzkosti, růst zubů, koliky, další zuby, další separačky, období vzdoru, období růstových bolestí, první puberta, období naprostý závislosti, období, kdy mají hlásek posazený tak vysoko, že vám ve chvíli, kdy něco sdělují hlučně (a to dělají často, protože potřebují být slyšet) brousí lebku zevnitř. Naučíte se období přežívat a brát je jako něco, co přejde. Protože všechno časem přejde a všechno nakonec připluje po vodě.
6. Změní se vám vkus i priority
Ferraty ve Slovinsku nebo realistický reportážní romány z války v Jugoslávii? Zapomeňte. Ideální dovolená bude najednou v hotelu s co největší hernou, co největší zahradou (ideálně s hodně vysokým plotem) a nabídkou jídel, který může i nekojící se batole. Když k tomu bude ještě dostatečně zabezpečený bazén a vy se po (další) prořvané a pronošené noci nebudete muset hnout z areálu a potomek se i přesto zabaví, bude to zn. Ideál. Jasně, že ne pro všechny. Jasně, že jsou akční rodiče, kteří nemají problém vyrazit s ročním dítětem pod stan a fakt si to užijí (mám kamarádku, která to tak dělá hned se dvěma dětmi a další, která jezdí autem upraveným na přespávání a obě to baví a já je děsně obdivuju!), ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Dovolená, opravdu echtovní dovolená, začíná teprve tehdy, když můžu přestat vařit a dělat animátora.
A dojemné filmy a realistické knihy? Příběhy z válek, z chudých zemí, příběhy podle skutečných událostí, jež zahrnují děti? S tím mi jděte k šípku! To prostě absolutně, totálně nedávám. Jako vůbec. Ani trochu. Nikdy.
Mnohem podstatnější, než cokoliv jinýho, bude najednou při výběru místa k bydlení dostupnost školek a škol, při výběru auta množství autosedaček, který do něj narvete a při výběru čehokoliv do domácnosti jeho děckoodolnost - tj. do určitého věku ratolesti schopnost absorbovat neomezené množství slin a přežít neomezené množství pádů z různých výšek a na různé povrchy.
Budete řešit odečty dětí z daní a odečty školkovného z daní. Velikosti bačkorek a výběr kroužků. Budete to všechno dělat a budete to dělat rádi. Stejně jako budete rádi jezdit na dovolený tam, kde budou babycluby a vůbec vám ty ferraty a autentický výpovědi nebudou chybět (nebo aspoň většinou ne. A když jo, začnete třeba běhat ultra v horách, i když na to vlastně vůbec nemáte.)
Animáky v kině budou představovat super program (na Bergmana děti ještě nějaký ten pátek prostě vzít nevezmete). Stejně jako dětský divadelní představení (byť by třeba taková Médea mohla být v jistém směru výchovná). A nejúžasnější budou ty, ve kterých budou vystupovat vaše děti. Jako vážně.
Dobrá rada? Přečtete, shlédněte a slezte všechno, co jste opravdu chtěli, b.c. Jasně, že pak může být ještě spousta možností. Jenže taky být nemusí. To mějte na paměti.
Taky je jedno, kdy se rozhodnete vrátit do práce. To, že do ní půjdete děsně pozdě, z vás neudělá o nic lepší matku, než když do ní půjdete na poměry naší vlasti brzy a "chudáka" dítě svěříte do péče někomu z rodiny nebo do nějakých jeslí nebo školky. Pro mě osobně byly ty tři roky tak akorát, s Káťou už jsem stříhala metr, až pošupajdí, protože prostě potřebovala společnost a děti. Jsou mámy, který domácí povinnosti ubíjejí, který ubíjí rutina mateřskýho světa a který se touží vrátit do práce. Jsou mámy, který bytí matkou absolutně naplňuje, který se v celým tom světě od fixek špinavých rukou najdou. A pak jsou ty mezi tím. A žádná z nich není a priori lepší máma než ta druhá. Blbý akorát je, když se necháte nacpat do některý ze škatulek, kde být nechcete. To pak zavání průserem pro všechny zúčastněný. Nenechte se cpát do cizích škatulí! Víc než kdy jindy totiž platí, že doma je doma.
7. Budete muset dělat hromadu věcí, které vám budou (dříve či později) lézt na nervy
(čest výjimkám)
Potisící přebalená plína, vylitý nočník, utřený zadek, uvařená kaše, zaprasený bryndák, složená várka pidihader, převlečená počůraná postel, postavený komín z kostek, zopakovaný pacipaci, narvání kočárku do mhd, tišení řvoucího potomka, zachování chladný hlavy, absolutní ztráta kontroly, zoufalství, radost, absolutní zoufalství, nepředstavitelná radost... koloběh života s dětmi přináší kromě těch krásný úsměvů, prvních slůvek, prvních krůčků, prvních a spousty dalších hlášek, výtvorů, nápadů a zážitků taky ubíjející stereotyp, úmorný milionpadesátý opakování toho samýho a často ničivou samotu, ze který vás sice můžou vytrhnout milionpadesátý výpravy na ty samý hřiště a pískoviště v okolí, ale vy o to vlastně zas až tak nestojíte, protože jste možná asociálové jako já a kontakty s cizími lidmi jsou vám krajně nepříjemné. Obvykle totiž narazíte na další suprmatky, co je to všechno opravdu upřímně baví a vy (já) jim to akorát tak můžete závidět, protože vás (mě) to zas až tak upřímně nebaví. Rozhodně ne pořád. Občas byly bábovky super a občas taky nebyly.
Ale stejně jdete a ty zadky utřete, obrázky pochválíte a prádlo složíte. Takže to s vámi (mnou) určitě není tak blbý.
8. Vaše dítě BUDE to nejkrásnější na světě
a taky nejšikovnější a nejúžasnější a nejbáječnější (i když porodíte opičku jako Fantozziho žena)
aneb jak praví moje oblíbený arabský přísloví: "Pro matku je i opičátko gazelou".
Ale ty moje jsou doopravdy ty nejkrásnější, nejšikovnější, nejúžasnější a nejbáječnější na světě.
Jako fakt.
Byť je možný, že to nepřijde hned. Rozšířená, statusy, zprávami a prohlášeními (ne)známých kolem, (polo)pravda stanoví, že své dítě budete milovat každou buňkou těla od prvního okamžiku, kdy ho uvidíte / plácnou vám ho na břicho. Je ale stejně dobře možný, že ta láska, ta obrovská, hluboká, nezměrná láska, přijde mnohem později, bude jako pramínek, který vyvře a bude postupně narůstat a sílit anebo vás třeba po pár týdnech (měsících) srazí jako nečekaný vodopád. Může se vám v prvním sledu událostí prostě jen ulevit, že je porod za vámi a rovnýma nohama skočíte do kolotoče řvaní, krmení, přebalování, pokusů o uspávání, dalšího řvaní, dalšího krmení, dalšího přebalování, krkání, chování... a v tom bordelu a spánkové deprivaci bude prostor tak možná na úsilí o zachování základních životních funkcí. Postupem času ale ten cit přijde. A až přijde. Pak ty bláho.
9. Budete křičet
(sakra velká čest výjimkám)
Já byla vždycky uječený nervák, takže u mě to asi nikoho z těch, kdo mě znají, nijak zvlášť nepřekvapí (ale opravdu se moc snažím se ovládat. Teda většinou.) Ale na děti řve třeba i moje flegmatická sestra, který se výbuchy emocí vyhýbaly i v pubertě, kdy si je zvládla odbýt maximálně tak protočením panenek nebo ležérním zapálením další cigarety (protože nač se zbytečně vysilovat?). K tomu, že na svoje děti křičí, se přiznává i kamarádka Eva, která chodí na kurzy Respektovat a být respektován a v drtivý většině případů všechny ty úžasný respektující formulky na svoje děti aplikuje. Zařve dokonce občas i můj muž, který prostě z hlediska vyššího principu mravního nekřičí.
Tip: nekřičte ani vy. Nemá to cenu. Trpaslíci se stanou vůči křiku velice záhy odolní. Naučte se výhružně šeptat. To zabírá mnohem líp.
10. Všechny vaše vztahy se změní
(a přežijí jen ti nejsilnější)
Změní se vaše vztahy nejen k lidem, ale i ke zvířatům, věcem a činnostem. Tedy můžou a samozřejmě nemusí. Ty moje se změnily dost radikálně. Náš kocour pro mě začal být najednou "jen" kocourem. Vlastně všechny zvířata pro mě najednou začala být "jen" zvířata. Neznamená to, že bych ho preventivně nakopla kdykoliv kolem něj projdu (na to mám ostatně K., která ho tím příležitostně udržuje v pozoru - a ne, neprochází jí to, kdybyste nás z toho chtěl někdo obvinit. A ne, není zlá, ona prostě tak nějak kope do všeho a je jí v zásadě jedno, jestli je to živý nebo neživý... Pracujeme na tom! Jakože fakt intenzívně! Třeba ještě udělá kariéru v nějakým ženským FC klubu) nebo mu nedávala nažrat, jen už to jaksi není "dítě". Je to prostě kocour. Nekreslím, netvořím, neskládám puzzle. Všechno to najednou představuje jen ztrátu vzácného volného času. O tom, že se mi ze života vytratila spousta lidí jsem taky už psala. Ale taky se mi v něm další spousta objevila a dál objevuje a jsou to skvělý lidi, který bych jinak neměla šanci potkat. Ono to prosévání prostě k životu asi patří. Byť je to občas na prd a může vám (mně) to být líto. I co.
A pak je tu samozřejmě vztah partnerský. Zapomeňte na svatbu. Jestli se někde kalí ocel, je to při společným bydlení a jestli je něco skutečný prubířský kámen, pak jsou to děti. Nebo spíš první dítě. Samozřejmě v případě, že jsou obě v pořádku, jinak je to prostě masakr křesťanů a radši nemyslet.
Ale když tohle dáte, šance, že už dáte všechno, se zásadně zvýší. O přátelstvích, jež přežijí kauterizaci děckem, platí samozřejmě totéž.
BONUSOVÁ JISTOTA:
A stejně byste neměnili!
(nebo alespoň pořád ne)
Nechci nikoho zastrašovat, jen mi přijde záhodno v době, kdy je všechno krásně naaranžováno a ještě líp popsáno, přispět se svou ne až tak růžovou troškou do mlýna.
Od nuly do šesti let věku potomstva totiž možná...
1. Vaše tělo už nikdy tak docela nebude vaše tělo
A nejde jen o sepětí v následných týdnech a měsících (nebo dokonce i letech) v případě, že se rozhodnete (a budete moci) kojit.
Jde o to, že nejspíš už nikdy nebudete vypadat jako dřív, nebudete se cítit jako dřív a vaše tělesná schránka se nebude (minimálně zkraje po porodu) chovat tak, jak jste zvyklé.
Na těhotenství je kromě toho roztomilého bříška a kopanečků, na něž má ovšem štěstí jen část z nás, taky hromada věcí krajně nepříjemných. Třeba megapupek a krutý kopance do močáku, který dokážou zákeřný trpaslíci vytvářet už v raném prenatálním období. Umí se v pozdějších fázích velmi bolestivě boulit a někteří se narvou k páteři a z toho je pak spousta dalších moc příjemných stavů. Když začínají růst, může vám být opravdu strašlivě blbě. A ne den dva jako ve filmech, ani týden jako v některých "realističtějších" seriálech, ale týdny i měsíce. Může vám smrdět absolutně všechno i to, co vám normálně vonělo. Můžete být schopní sníst mrtvý koze jazyk a pochutnat si na něm a z delikates z pětihvězdičkových restaurací se vám může zvedat kýbl. Můžete nakynout do gargantuovských rozměrů. Může být totálně fuk, jak drahým krémem proti striím se budete mazat, nakonec se všechny můžou ukázat být jen dalším zbytečným mazáním na kravský vemena a kůže vám může popraskat kdekoliv a kdykoliv. A když to nestihnete během těhotenství, nebojte, je ještě čas porodu, kdy znovu zmutejete v cosi, co nebudete poznávat. Já to stihla právě v této době, kdy jsem místo tvrdého bubnu měla najednou na břiše padák vycpaný molitanem a na něm uložené cosi, co bývalo mým poprsím. Ale nebojte, tohle všechno se zkonsoliduje! Chce to jen trpělivost. Strašně, strašně, strašně moc trpělivosti. Anebo hodně náročný dítě, protože pak nebudete mít čas se ani podívat do zrcadla, natož něco takovýho, jako dva medicinbaly na vycpaným padáku, řešit (radím vám dobře: berte to první).
Pokud se strie dostaví po porodu, můžete se utěšovat tím, že to obrovské cosi, co máte teď na hrudníku, takhle obrovské rozhodně nezůstane a časem do splaskne. Když budete mít štěstí, bude to vypadat pořád ještě k světu. Když ne, skončíte jako já a budete holt vypadat jako zasloužilá matka z rovníkové Afriky na fotkách v National Geographicu. V tom případě je příhodný být vdaná za někoho, kdo si vám pamatuje b.c. a může žít ze vzpomínek na růžovou minulost (pozitivní ovšem je, že ty strie pak nejsou na tak malém prostoru vůbec vidět!).
Šestinedělí má svůj význam.
Ano, chceme být taky suprmatky, a když už jimi nemůžeme být geneticky a nemáme tedy velikost 36 nejpozději 36. den po porodu, budeme aspoň suprběhacímatky. A začneme běhat brzy anebo ještě dřív. A budeme běhat hodně. A rychle. A daleko. Není to tak dávno, co jsme to přeci zvládaly, tak to zvládneme znovu, ne? Ideálně si pořídíme drahý běhací kočár a startovný na nějaký závod. Ideálně dlouhý a drahý.
Musím se sama sobě smát, protože jsem přesně tohle udělala. Teda mínus to startovný a (a v prvním případě) kočár. Ale s Madlou jsem začala běhat pět týdnů porodu, protože už jsem se na toho hrocha, v jehož těle jsem uvízla, nemohla ani podívat. S Kačkou dokonce tři neděle po porodu, protože jsem přeci suprběhacímatka a ne sračkopes a přeci si poručím, ne? Ne. Jen díky svým silným genům zdatné slovanské selky jsem to v obou případě přežila bez úhony, ale stejně mám zafixovaný rozestup břišních svalů a měla bych si dojít nechat spravit břišní kýlu, která se mi s K. udělala.
To jsou totiž další dvě věci, který vás můžou potkat a většinu z nás potkají. A kterým se, pokud vím, nedá nijak předejít.
A pak je tu pánevní dno. Věc, o jejíž existenci b.c. - before children - máte ponětí maximálně tak na lekcích pilátes, kde se dělají takový ty cviky se zvedáním zadku, čímž máte tuhle oblast posilovat (byla jsem na pár hodinách, ale mám jen omezenou schopnost vstřebávání "zatažených trubiček", k čemuž nás lektorka opakovaně vyzývala, a záhy jsem byla natolik saturovaná, že jsem raději začala... no... běhat. Teď mi ty zatažený trubičky chyběly, ale pozdě lektorku honiti). Teď se to bude sakra hodit a bez posíleného pánevní dna to fakt nepůjde a už vůbec nepoběží. A když, nejspíš se u toho počůráte. Pardon, to jinak napsat nejde. A když ne hned, tak později (a teď mluvím o řádech desetiletí, jestli nechce v padesáti nosit slušivý tena lady spoďáry, posilujte pánevní dno).
Nemá cenu se upínat na konkrétní datum, na konkrétní závod, na konkrétní plány. To, že AB běhala osobáky čtvrt roku po porodu neznamená, že za tím byla jen její píle. To, že CD zvládala tohle a tamto z ní nedělá ani lepší matku, ani lepší běžkyni. Prostě má jen větší kliku.
Některý věci nejsou jen o píli a odhodlání. Ani o tom, kolik do toho chceme, můžeme a jsme ochotný dát.
Některý věci prostě potřebujou jen jediný: čas a trpělivost.
A to prostě nikdo předem (a vlastně ani při tom) nechce slyšet.
2. Instagramy lžou
Internet je plný suprmatek, které vypadají při odchodu z porodnice, jako kdyby nikdy nerodily a nejpozději po šestinedělí nosí všechno staré oblečení a pyšní se rozkošným miminkem na jedné ruce a desetikilovým kettlebellem na druhé a sixpackem na břiše. Jasně, že jim závidím, a i když mi to nikdo nebude věřit, i jim to přeju. Neznamená to samozřejmě, že bych to nechtěla taky. Důležitý je si neustále připomínat, že tohle je ale jen zlomek. A vypadá to, že jich je většina čistě proto, že z té menšiny se většina s chutí vyfotí a pochlubí se internetový veřejnosti, protože se prostě má čím chlubit. A my zbytek můžeme akorát tak závistí a zoufalstvím (a hladem! Protože ten máme najednou pořád!) ohlodávat monitory a telefony.
Navíc ty fotky prostě nemusí být nutně reálný. Ne že by je snad hned musely autorky upravovat ve photoshopu, ale tak jsou lepší a horší zrcadla a lepší a horší úhly. To jsem se takhle vyfotila v létě a měla ze sebe radost, jak že mi to, navzdory těm kilům, co mám proti loňskýmu a předloňskýmu roku navíc, sluší. Po lahvince (nebo dvou?) vína jsem se pochlubila kamarádce, protože ta mě koneckonců až tak často v plavkách nevidí. Ten den ale viděla. Zamžourala skrze skla brýlí a v opilecké upřímnosti na mě chrstla ze dva ze tři kýble ledový vody: "Takhle ale vůbec nevypadáš!... Jako nevypadáš blbě, nic se na tobě nijak zvlášť neklepe, ale takhle teda nevypadáš!" A měla jsem to. Sice ne černý na bílým, ale dostatečně vypálený v ušním bubínku, abych se přestala kochat nad vlastními fotkami v našem optimistickým zrcadle. Nebo aspoň dočasně.
Takže to, že EF nebo GH vypadá nějak na fotkách, ještě vůbec neznamená, že tak vypadá i v reálu. A kdyby? Ona je ona, vy jste vy. Zase je tu ta mrcha genofond a kouzlo individuality, jež může v situaci, kdy ona je ta štíhlá se super fotkama v trenýrkách a podprsence, který byste oblíkly (možná!) v pátý obecný a vy ta, co by jí možná ani ten niqáb zas až tak nevadil, připomínat spíš prokletí.
Jenže máme co máme.
Podstatný je, se na to úplně nevykašlat a aspoň trochu bojovat.
3. Spánek je vzácná komodita
U koho to neplatí, ten bude ode dneška do konce dní přinášet zápalný obětiny bohu spánku, protože patří k vyvoleným! Ne, není to tím, že jste lepší rodiče nebo máte lepší techniky, lepší matrace, lepší mlíko, lepší patogenní zóny v místě, kde spíte. Je to prostě proto, že on, Dream King, se na vás usmál.
Proč nenáviděl nás, to dodnes netuším. Možná jsme ho prostě jen srali.
4. Samota je ještě vzácnější
a rozvoj silnýho stockholmskýho syndromu je takřka jistotou
Od chvíle, kdy se z placky stane lezec, neuniknete bedlivé pozornosti ani na záchodě. S postupnou transformací v člověka vzpřímeného můžete očekávat asistenci s toaletním papírem a posléze i komentář celé akce. Nebudete se moct zavřít po běhání ve sprše, protože jinak na vás bude trpaslík s řevem bušit. Teda samozřejmě jak který. M. stačilo pustit JimJam nebo ještě dřív DuckTV a pozornost na minimálně pět minut (za něž se naučíte enormně efektivně stíhat absolutně VŠECHNO!) byla zaručena. U K. jsem si televizi mohla vzít klidně do sprchy s sebou, nic by se nezměnilo.
Budete se těšit, ale jako opravdu těšit, se všemi těmi motýly v žaludku, na něž máte už jen vzpomínky, který nabírají podezřele sépiový nádech, až budete moct jít konečně někam sami - jako večer, s drahou polovičkou, někam za dospělou zábavou. Třeba jako do kina nebo do hospody nebo ježišimarjajemitotálněfukkamhlavněabychtamnemuselananikohodohlížet. A pak přijde ten den a vy jdete. A nakonec se (skoro) celou dobu bavíte o potomkovi či potomcích, koukáte na hodinky a kontrolujete telefon, jestli hlídač nehlásí krizi a celou dobu přemítáte, jestli doma ta krize opravdu neprobíhá v takové škále, že hlídač ani nezvládá zvednout telefon. Domů se regulérně těšíte.
5. Svět už nikdy nebude stejný
O tom, že bude svět najednou plný obrovský hromady nástrah jsem už psala. Najednou budou všechny rohy ještě mnohem ostřejší, žebříky vyšší, prolejzačky nebezpečnější a provoz na silnicích vražednější. Za každým volantem bude sedět hovado, co se vás bude snažit zabít a ve vzduchu bude poletovat miliarda smrtonosných patogenů. Každá teplota a každá nemoc vám zvedne tepovku do aerobního pásma a přiměje vás googlit ty nejhorší choroby, jež potom v každém dalším zakašlání jasně identifikujete. Anebo taky ne, když to budete mít dostatečně na háku (což vám budu nadosmrti smrťoucí závidět).
Dlouho si nebudete moct dovolit být nemocný. A když už bude mít choroba definitivně navrch, zapomeňte na to, že si hezky lehnete, dáte si (horký!) čaj k ruce a budete ležet a potit se a číst si a pospávat a koukat na filmy a seriály. Ha ha, ha. Zábavná část běžnýho marodění je definitivně v tahu. To by totiž znamenalo, že si drahá polovička bude muset vzít OČR, což je něco, co potěší naprosto každýho zaměstnavatele (a každou drahou polovičku, která se najednou proti stavu, kdy se většinu času stará "jen" o sebe a práci, musí najedou starat o sebe, dítě (děti) a vás, třikrát jupí). Naučíte se v marodícím módu fungovat. Mám kamarádku, kterou nechala doma drahá polovička s totální sračkobličkou a ještě relativně malým dítětem. Pamatuju si její popis, kterak celý den strávila v poloze "Meresjev", kdy se jen plazila mezi záchodem a postýlkou, kam holt umístila dítě, protože stěží kontrolovala svěrače, natož čerstvě potácivě pobíhajícího potomka. Měla můj respekt a dodnes ho má. Já bych vyhlásila stav kolapsu a detašovala se někam do kouta, kde by mě nikdo nenašel a pan manžel by prostě doma zůstat musel (taky jsem si tím prošli).
Ještě později se naučíte prostě nemarodit.
Po čase zjistíte, že téměř nevyhnutelně utrácíte za hadry, boty a vůbec veškerý věci pro děti podstatně víc, než za sebe. Máte boty pátou zimu? No tak to přežijí i šestou, stejně chodíte jen na ten zamrzlý písek a do lesa, tam byste nový akorát tak zničili, tak co...
Čas se vám rozkouskuje na "období" - děti mají pořád nějaký "obdobíčka" a obvykle to s sebou nese něco negativního - separační úzkosti, růst zubů, koliky, další zuby, další separačky, období vzdoru, období růstových bolestí, první puberta, období naprostý závislosti, období, kdy mají hlásek posazený tak vysoko, že vám ve chvíli, kdy něco sdělují hlučně (a to dělají často, protože potřebují být slyšet) brousí lebku zevnitř. Naučíte se období přežívat a brát je jako něco, co přejde. Protože všechno časem přejde a všechno nakonec připluje po vodě.
6. Změní se vám vkus i priority
Ferraty ve Slovinsku nebo realistický reportážní romány z války v Jugoslávii? Zapomeňte. Ideální dovolená bude najednou v hotelu s co největší hernou, co největší zahradou (ideálně s hodně vysokým plotem) a nabídkou jídel, který může i nekojící se batole. Když k tomu bude ještě dostatečně zabezpečený bazén a vy se po (další) prořvané a pronošené noci nebudete muset hnout z areálu a potomek se i přesto zabaví, bude to zn. Ideál. Jasně, že ne pro všechny. Jasně, že jsou akční rodiče, kteří nemají problém vyrazit s ročním dítětem pod stan a fakt si to užijí (mám kamarádku, která to tak dělá hned se dvěma dětmi a další, která jezdí autem upraveným na přespávání a obě to baví a já je děsně obdivuju!), ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Dovolená, opravdu echtovní dovolená, začíná teprve tehdy, když můžu přestat vařit a dělat animátora.
A dojemné filmy a realistické knihy? Příběhy z válek, z chudých zemí, příběhy podle skutečných událostí, jež zahrnují děti? S tím mi jděte k šípku! To prostě absolutně, totálně nedávám. Jako vůbec. Ani trochu. Nikdy.
Mnohem podstatnější, než cokoliv jinýho, bude najednou při výběru místa k bydlení dostupnost školek a škol, při výběru auta množství autosedaček, který do něj narvete a při výběru čehokoliv do domácnosti jeho děckoodolnost - tj. do určitého věku ratolesti schopnost absorbovat neomezené množství slin a přežít neomezené množství pádů z různých výšek a na různé povrchy.
Budete řešit odečty dětí z daní a odečty školkovného z daní. Velikosti bačkorek a výběr kroužků. Budete to všechno dělat a budete to dělat rádi. Stejně jako budete rádi jezdit na dovolený tam, kde budou babycluby a vůbec vám ty ferraty a autentický výpovědi nebudou chybět (nebo aspoň většinou ne. A když jo, začnete třeba běhat ultra v horách, i když na to vlastně vůbec nemáte.)
Animáky v kině budou představovat super program (na Bergmana děti ještě nějaký ten pátek prostě vzít nevezmete). Stejně jako dětský divadelní představení (byť by třeba taková Médea mohla být v jistém směru výchovná). A nejúžasnější budou ty, ve kterých budou vystupovat vaše děti. Jako vážně.
Dobrá rada? Přečtete, shlédněte a slezte všechno, co jste opravdu chtěli, b.c. Jasně, že pak může být ještě spousta možností. Jenže taky být nemusí. To mějte na paměti.
Taky je jedno, kdy se rozhodnete vrátit do práce. To, že do ní půjdete děsně pozdě, z vás neudělá o nic lepší matku, než když do ní půjdete na poměry naší vlasti brzy a "chudáka" dítě svěříte do péče někomu z rodiny nebo do nějakých jeslí nebo školky. Pro mě osobně byly ty tři roky tak akorát, s Káťou už jsem stříhala metr, až pošupajdí, protože prostě potřebovala společnost a děti. Jsou mámy, který domácí povinnosti ubíjejí, který ubíjí rutina mateřskýho světa a který se touží vrátit do práce. Jsou mámy, který bytí matkou absolutně naplňuje, který se v celým tom světě od fixek špinavých rukou najdou. A pak jsou ty mezi tím. A žádná z nich není a priori lepší máma než ta druhá. Blbý akorát je, když se necháte nacpat do některý ze škatulek, kde být nechcete. To pak zavání průserem pro všechny zúčastněný. Nenechte se cpát do cizích škatulí! Víc než kdy jindy totiž platí, že doma je doma.
7. Budete muset dělat hromadu věcí, které vám budou (dříve či později) lézt na nervy
(čest výjimkám)
Potisící přebalená plína, vylitý nočník, utřený zadek, uvařená kaše, zaprasený bryndák, složená várka pidihader, převlečená počůraná postel, postavený komín z kostek, zopakovaný pacipaci, narvání kočárku do mhd, tišení řvoucího potomka, zachování chladný hlavy, absolutní ztráta kontroly, zoufalství, radost, absolutní zoufalství, nepředstavitelná radost... koloběh života s dětmi přináší kromě těch krásný úsměvů, prvních slůvek, prvních krůčků, prvních a spousty dalších hlášek, výtvorů, nápadů a zážitků taky ubíjející stereotyp, úmorný milionpadesátý opakování toho samýho a často ničivou samotu, ze který vás sice můžou vytrhnout milionpadesátý výpravy na ty samý hřiště a pískoviště v okolí, ale vy o to vlastně zas až tak nestojíte, protože jste možná asociálové jako já a kontakty s cizími lidmi jsou vám krajně nepříjemné. Obvykle totiž narazíte na další suprmatky, co je to všechno opravdu upřímně baví a vy (já) jim to akorát tak můžete závidět, protože vás (mě) to zas až tak upřímně nebaví. Rozhodně ne pořád. Občas byly bábovky super a občas taky nebyly.
Ale stejně jdete a ty zadky utřete, obrázky pochválíte a prádlo složíte. Takže to s vámi (mnou) určitě není tak blbý.
8. Vaše dítě BUDE to nejkrásnější na světě
a taky nejšikovnější a nejúžasnější a nejbáječnější (i když porodíte opičku jako Fantozziho žena)
aneb jak praví moje oblíbený arabský přísloví: "Pro matku je i opičátko gazelou".
Ale ty moje jsou doopravdy ty nejkrásnější, nejšikovnější, nejúžasnější a nejbáječnější na světě.
Jako fakt.
Byť je možný, že to nepřijde hned. Rozšířená, statusy, zprávami a prohlášeními (ne)známých kolem, (polo)pravda stanoví, že své dítě budete milovat každou buňkou těla od prvního okamžiku, kdy ho uvidíte / plácnou vám ho na břicho. Je ale stejně dobře možný, že ta láska, ta obrovská, hluboká, nezměrná láska, přijde mnohem později, bude jako pramínek, který vyvře a bude postupně narůstat a sílit anebo vás třeba po pár týdnech (měsících) srazí jako nečekaný vodopád. Může se vám v prvním sledu událostí prostě jen ulevit, že je porod za vámi a rovnýma nohama skočíte do kolotoče řvaní, krmení, přebalování, pokusů o uspávání, dalšího řvaní, dalšího krmení, dalšího přebalování, krkání, chování... a v tom bordelu a spánkové deprivaci bude prostor tak možná na úsilí o zachování základních životních funkcí. Postupem času ale ten cit přijde. A až přijde. Pak ty bláho.
9. Budete křičet
(sakra velká čest výjimkám)
Já byla vždycky uječený nervák, takže u mě to asi nikoho z těch, kdo mě znají, nijak zvlášť nepřekvapí (ale opravdu se moc snažím se ovládat. Teda většinou.) Ale na děti řve třeba i moje flegmatická sestra, který se výbuchy emocí vyhýbaly i v pubertě, kdy si je zvládla odbýt maximálně tak protočením panenek nebo ležérním zapálením další cigarety (protože nač se zbytečně vysilovat?). K tomu, že na svoje děti křičí, se přiznává i kamarádka Eva, která chodí na kurzy Respektovat a být respektován a v drtivý většině případů všechny ty úžasný respektující formulky na svoje děti aplikuje. Zařve dokonce občas i můj muž, který prostě z hlediska vyššího principu mravního nekřičí.
Tip: nekřičte ani vy. Nemá to cenu. Trpaslíci se stanou vůči křiku velice záhy odolní. Naučte se výhružně šeptat. To zabírá mnohem líp.
10. Všechny vaše vztahy se změní
(a přežijí jen ti nejsilnější)
Změní se vaše vztahy nejen k lidem, ale i ke zvířatům, věcem a činnostem. Tedy můžou a samozřejmě nemusí. Ty moje se změnily dost radikálně. Náš kocour pro mě začal být najednou "jen" kocourem. Vlastně všechny zvířata pro mě najednou začala být "jen" zvířata. Neznamená to, že bych ho preventivně nakopla kdykoliv kolem něj projdu (na to mám ostatně K., která ho tím příležitostně udržuje v pozoru - a ne, neprochází jí to, kdybyste nás z toho chtěl někdo obvinit. A ne, není zlá, ona prostě tak nějak kope do všeho a je jí v zásadě jedno, jestli je to živý nebo neživý... Pracujeme na tom! Jakože fakt intenzívně! Třeba ještě udělá kariéru v nějakým ženským FC klubu) nebo mu nedávala nažrat, jen už to jaksi není "dítě". Je to prostě kocour. Nekreslím, netvořím, neskládám puzzle. Všechno to najednou představuje jen ztrátu vzácného volného času. O tom, že se mi ze života vytratila spousta lidí jsem taky už psala. Ale taky se mi v něm další spousta objevila a dál objevuje a jsou to skvělý lidi, který bych jinak neměla šanci potkat. Ono to prosévání prostě k životu asi patří. Byť je to občas na prd a může vám (mně) to být líto. I co.
A pak je tu samozřejmě vztah partnerský. Zapomeňte na svatbu. Jestli se někde kalí ocel, je to při společným bydlení a jestli je něco skutečný prubířský kámen, pak jsou to děti. Nebo spíš první dítě. Samozřejmě v případě, že jsou obě v pořádku, jinak je to prostě masakr křesťanů a radši nemyslet.
Ale když tohle dáte, šance, že už dáte všechno, se zásadně zvýší. O přátelstvích, jež přežijí kauterizaci děckem, platí samozřejmě totéž.
BONUSOVÁ JISTOTA:
A stejně byste neměnili!
(nebo alespoň pořád ne)
středa 10. ledna 2018
Tak, všichni, kdo chtěli bilancovat už mají z(ne)vesela zbilancováno, ostatní prostě jen začali psát místo sedmičky osmičku a s pocitem, co slavit na tom, že jsme zase o rok blíž smrti, se optimisticky přehoupli do nového roku. A já se definitivně rozhodla, že si nebudu dávat žádná předsevzetí, protože je nikdy nedodržím a jsou pro mě akorát zdrojem impresivní deprese, která vede k patetický panice a o to nikdo nestojí.
V prvé řadě se vypořádám s jedním čtenářským restem.
Pokud nejste a) zarytý homofob nebo b) skautík, jemuž při byť jen zaslechnutí sprostého slova prasknou ušní bubínky a sleze zubní sklovina nebo c) obojí, což mnohdy značí, že jste stejně jen buzna, co si to ještě nestihla uvědomit / nechce si to připustit, a nejste extra přecitlivělí, budete se bavit. Dozvíte se totiž spoustu věcí, který by vás asi ani nenapadly (jak to chodí v gay sauně? Proč je dobrý dávat si bacha na chlapce, kterým smrdí prsty rybinou? Kdo dělá ráno snídani? Jak vypadá gay trojka? A je Roger fakt pes?), byť tedy za cenu, že už se na kakaový věneček nikdy nedokážete dívat stejně.
Tak. Co bylo roku 2017, je roku 2017 a já můžu konečně uzavřít letopočet, který svými číslicemi sliboval naprostou magii a vlastně v mnohém i magický nakonec byl, byť jsem si pár věcí, které jsem měla v plánu splnit, zase nesplnila. Zase jsem neabsolvovala první stovku a, ehm, jsem nepřečetla padesát knih, které jsem na začátku roku 2017 už měla v knihovně. Co nepřečetla, já se zvládla dostat o deset do mínusu. Jsem prostě dobrá.
A protože jsem si tuhle vyslechla, že je můj blog v poslední době děsně málo o běhu, dáme si malou rekapitulaci, když už jsem nadělala ty printscreeny.
Běžecky byl totiž poslední rok bída s nouzí. Zato mé tukové zásoby si medily.
Nezvládla jsem ani jeden měsíc překročit tři sta odběhaných kilometrů. Dokonce jsem několikrát nedosáhla ani na dvě stě. Zvládla jsem naopak laborovat nejdřív s nártem a potom s achilovkou do té míry, že mi na balkoně visí kolo. A visí vcelku spokojeně, to kdyby měli náhodou ochránci kol nějaké obavy. A dokonce je moje. Poprvé v životě mám pořádné jednostopé, extrémně ekologické vozidlo a asi by bylo dobré ho vyvětrávat i jindy, než jen tehdy, kdy nemůžu běhat. A jsme u jakéhosi plánu do nového roku číslo jedna.
Tady je krásně vidět, jak jsem vloni proti rokům předchozím upadla. Paradoxně jsem toho nejvíc naběhala, když byly holky malinký - rok 2016 mohl být vysloveně legendární, mějme na paměti, že jsem v půlce října v podstatě přestala běhat, protože jsem čekala K. a ta o sobě začala už ve velikosti zrnka rýže dávat hodně nepříjemně vědět.
No, každopádně hůř už bylo, teď už mě snad čekají jen samé světlé zítřky. A co od nich čekám? Hlavně žádná další zranění a bolístky, ideálně to zvládnout úplně bez nich a naběhat přeci jen o něco víc, než vloni. Ideálně se co nejlíp zvládnout připravit na UTW, abych ho mohla absolvovat se ctí a ještě ideálněji přitom shodit to sádlo, co jsem si za loňský rok tak spokojeně nashromáždila.
A taky konečně zaběhnout tu první stovku.
"Nekompromisně obyčejný příběh"
Tahle tři slova, která stojí na přebalu mého vydání a poslední z knih, které jsem dostala teď už předloni pod stromeček a jež jsem byla odhodlaná přečíst (abych si mohla přát novou várku), zcela vystihují podstatu Rothova románu. Barvité, extrémně hutné vyprávění o osudu posledního člena rukavičkářské židovské rodiny Levovů, je mnohovrstevnaté do té míry, že se z toho může až zatočit hlava.
Na celospolečenské úrovni tu máme obraz mizející živočišného druhu "pracujícího Američana z vyšší střední třídy", jehož rodiče přišli do Spojených států jako Nikdo a svou pílí a vytrvalostí se vypracovali na Někoho. Je to obraz mizejících průmyslových odvětví, odlivu výroby do lacinějšího (a pak ještě víc laciného) zahraničí a definitivní zánik některých oborů pevně spjatých s vrtkavým vkusem společnosti.
Na vrstvě prostřední je tu obraz krize tradiční rodiny. Bratr Jerry, čtyřikrát ženatý a samotný vypravěč, který záhy po začátku knihy mizí a čtenář už neví, zda to, co čte je fikce či skutečnost, jenž naopak žádnou rodinu nezaložil - oba modely ostře konfrontuje touha hlavní postavy po normálnosti, všednosti, po tom, dělat věci tak, jak se dělat mají.
A nakonec je tu vnitřní život hrdiny, jeho zmatek, tápání, bolest, strach. Jeho touhy a (brutálně zklamané) naděje. A naprosté zoufalství nad tím, jak se život vyvinul - jak mohl, když on sám přeci dělal vždycky všechno správně?
Aby toho na čtenáře nebylo málo, vyprávění je plné časových meandrů a obrovského množství ramen, jež se odpojují a zase vracejí k hlavnímu toku a které do sebe zapadají jako perfektně vysoustružené kousky dřevěné skládačky.
Není to příjemné čtení, není to ve své intenzitě ani hezké čtení. Opravdu moc jsem chtěla tu knížku nesnášet a opravdu moc jsem jí chtěla dát nějaké blbé hodnocení, protože mě při čtení strašlivě štvala. Ale to byl asi její účel - zvednout nás, co toužíme po normálnosti, všednosti a dělání věcí tak, jak se mají, ze židle a nakopat nám zadek.
Nekompromisně.
Obyčejně.
V prvé řadě se vypořádám s jedním čtenářským restem.
#-11 (63)
Jiří Markvart
PRAŽSKÁ BUZNA
Stejnojmenný blog zaměstnance pražské reklamky Jiřího Markvarta jsem objevila v létě v pauzách při překládání knihy Rachel Khong, která by měla každým dnem vyjít v Plusu (jestli se tak už náhodou nestalo) a naprosto mě dostal. Když jsem zjistila, že vydal celou knihu, bylo o jeden dárek k Vánocům, jenž jsem si prostě musela přát a který mi prostě musel být splněn, míň.
Pražskou buznu jsem mezi svátky jen lehce pootevřela a už nezavřela. A drží prim nejvtipnější knihy teď už loňského roku. Na kostru blogu (takže ne, není to souborné vydání blogových zápisků, jak je teď děsně - v naprosto debilní - módě) je nabalený celý životní příběh Milana, kuřbuřta z maloměsta, který si ze sebe a z druhých umí dělat naprosto nekorektní, cynickou, hodně drsnou a pro mě tím pádem totálně boží srandu.Pokud nejste a) zarytý homofob nebo b) skautík, jemuž při byť jen zaslechnutí sprostého slova prasknou ušní bubínky a sleze zubní sklovina nebo c) obojí, což mnohdy značí, že jste stejně jen buzna, co si to ještě nestihla uvědomit / nechce si to připustit, a nejste extra přecitlivělí, budete se bavit. Dozvíte se totiž spoustu věcí, který by vás asi ani nenapadly (jak to chodí v gay sauně? Proč je dobrý dávat si bacha na chlapce, kterým smrdí prsty rybinou? Kdo dělá ráno snídani? Jak vypadá gay trojka? A je Roger fakt pes?), byť tedy za cenu, že už se na kakaový věneček nikdy nedokážete dívat stejně.
Tak. Co bylo roku 2017, je roku 2017 a já můžu konečně uzavřít letopočet, který svými číslicemi sliboval naprostou magii a vlastně v mnohém i magický nakonec byl, byť jsem si pár věcí, které jsem měla v plánu splnit, zase nesplnila. Zase jsem neabsolvovala první stovku a, ehm, jsem nepřečetla padesát knih, které jsem na začátku roku 2017 už měla v knihovně. Co nepřečetla, já se zvládla dostat o deset do mínusu. Jsem prostě dobrá.
A protože jsem si tuhle vyslechla, že je můj blog v poslední době děsně málo o běhu, dáme si malou rekapitulaci, když už jsem nadělala ty printscreeny.
Běžecky byl totiž poslední rok bída s nouzí. Zato mé tukové zásoby si medily.
No, každopádně hůř už bylo, teď už mě snad čekají jen samé světlé zítřky. A co od nich čekám? Hlavně žádná další zranění a bolístky, ideálně to zvládnout úplně bez nich a naběhat přeci jen o něco víc, než vloni. Ideálně se co nejlíp zvládnout připravit na UTW, abych ho mohla absolvovat se ctí a ještě ideálněji přitom shodit to sádlo, co jsem si za loňský rok tak spokojeně nashromáždila.
A taky konečně zaběhnout tu první stovku.
Přemítala jsem, jestli mám dál psát o knížkách, protože přeci jen, tohle měl být a dlouho byl blog o běhání a maximálně tak o běhání a dětech, ale o těch jsem nikdy nechtěla moc psát, protože jedna věc je být exhibouš a druhá exhibovat někoho jinýho, kdo se navíc zatím nemůže ani bránit (mluvím o nevinném psaní o rodinných zážitcích a ne o pedofilním pasáctví, aby nedošlo k mýlce!). Ale protože a jelikož jsem z různých stran slyšela - jó, o týhle knížce jsem u tebe četl(a), tak tu knihy zůstanou. Jen už se nebudu usilovně snažit pročíst se svojí knihovnou, protože je to a) k ničemu b) předem určené k neúspěchu c) blbost, neb je na světě příliš mnoho příliš úžasných knih, které je prostě nutné občas přečíst dřív, než tu hromadu úžasných knih, které už mám ustájené doma.
#1
Philip Roth
AMERICKÁ IDYLA
Tahle tři slova, která stojí na přebalu mého vydání a poslední z knih, které jsem dostala teď už předloni pod stromeček a jež jsem byla odhodlaná přečíst (abych si mohla přát novou várku), zcela vystihují podstatu Rothova románu. Barvité, extrémně hutné vyprávění o osudu posledního člena rukavičkářské židovské rodiny Levovů, je mnohovrstevnaté do té míry, že se z toho může až zatočit hlava.
Na celospolečenské úrovni tu máme obraz mizející živočišného druhu "pracujícího Američana z vyšší střední třídy", jehož rodiče přišli do Spojených států jako Nikdo a svou pílí a vytrvalostí se vypracovali na Někoho. Je to obraz mizejících průmyslových odvětví, odlivu výroby do lacinějšího (a pak ještě víc laciného) zahraničí a definitivní zánik některých oborů pevně spjatých s vrtkavým vkusem společnosti.
Na vrstvě prostřední je tu obraz krize tradiční rodiny. Bratr Jerry, čtyřikrát ženatý a samotný vypravěč, který záhy po začátku knihy mizí a čtenář už neví, zda to, co čte je fikce či skutečnost, jenž naopak žádnou rodinu nezaložil - oba modely ostře konfrontuje touha hlavní postavy po normálnosti, všednosti, po tom, dělat věci tak, jak se dělat mají.
A nakonec je tu vnitřní život hrdiny, jeho zmatek, tápání, bolest, strach. Jeho touhy a (brutálně zklamané) naděje. A naprosté zoufalství nad tím, jak se život vyvinul - jak mohl, když on sám přeci dělal vždycky všechno správně?
Aby toho na čtenáře nebylo málo, vyprávění je plné časových meandrů a obrovského množství ramen, jež se odpojují a zase vracejí k hlavnímu toku a které do sebe zapadají jako perfektně vysoustružené kousky dřevěné skládačky.
Není to příjemné čtení, není to ve své intenzitě ani hezké čtení. Opravdu moc jsem chtěla tu knížku nesnášet a opravdu moc jsem jí chtěla dát nějaké blbé hodnocení, protože mě při čtení strašlivě štvala. Ale to byl asi její účel - zvednout nás, co toužíme po normálnosti, všednosti a dělání věcí tak, jak se mají, ze židle a nakopat nám zadek.
Nekompromisně.
Obyčejně.
A co bude dál? Třeba něco z našeho vánočního metru knih a jedné zelené (anebo taky ne, nechte se překvapit...)
