V pondělí ráno přišly pokyny - bylo v nich všechno, co jsem si přála vědět a ještě něco navíc.

Ten samý den jsem zakoupila lístek na vlak, zhluboka se nadechla a začala se chystat. 

Ve středu přišel večer pozitivní výsledek PCR testu T. Ve čtvrtek K., ale to už bylo jasné, že je zle, protože K. není z dětí, které by dobrovolně přišly v šest večer s tím, že jsou unavené a chtějí jít spát. Poté, co jsem jí naměřila horečku, už byl výsledek odpoledního testu jen formalitou.

A tak jsme tady. V karanténě.

Teda. Oni jsou v izolaci, M. je v karanténě a já můžu ven, protože jsem negativní a očkovaná. A tak ven chodím. A smutním za dalším závodem, na který jsem ses těšila a zase na něj nemohla a doufám, že budou všichni v pořádku a říkám si, jak šílená je to doba a jak to bude vypadat dál a ne, prosím, žádné spekulace ani covidové debaty rozpoutávat nechci. Jen... jen je to prostě trochu šílené a neumím si představit, že se to takhle bude dělat už napořád. To by toho ty děti školy moc nenachodily. A to je jen špička ledovce.

Protože nejlepším lékem na smutek ze zhacených plánů jsou nové plány, a protože mistr Jedi řekl, že po mně nemůže chtít, abych mu kolmo supportovala Ultrabalaton, protože budu rozsekaná ze Štefánika, sundala jsem včera po roce a půl (?) z háku kolo a rozhodla se, že je na čase zažít zase trochu něco jinýho.

A pak, pak už si konečně něco zaběhnu.

Mezitím vám třeba něco málo povím - o tom, o čem tu normálně moc nepíšu: o sobě mimo běhání a o svojí práci:

#11

Ajelet Gundar-Gošenová

PROBUDIT LVY

Možná jsem se těšila příliš dlouho, možná jsem si ji příliš dlouho šetřila, ale když jsem se ke Gundar-Gošen konečně dostala, nenašla jsem v ní to, co jsem očekávala.

Probudit lvy pro mě bylo úmorné čtení. Absence dialogů a postav, které by mě přiměly do nich citově investovat, mě mořila, stejně jako nesmírně pomalu se posouvající děj, v němž se v zásadě nic neděje (a to, co se děje, není dvakrát uvěřitelné).

Stejně jako u jihokorejské Kim Čijong ročník 82, i u Lvů jsem měla neustále pocit, jako kdyby si autorka napsala na papír všechna témata, která chce ve svém román nějakým způsobem zpracovat, a pak je jedno po druhém odškrtávala. Všechny situace a momenty jako kdyby jen sloužily k tomu, aby mohla autorka prezentovat nějakou stránku lidské duše a vzájemných vztahů, postojů izraelské společnosti (kde panuje stejný rasismus a šovinismus jako všude jinde).

Snad kdybych knihu četla v jiné době, v jiném rozpoložení. Byl by výsledný dojem lepší, protože je tu všechno, co mám jinak opravdu ráda.

#12

Tove Jansson

ČARODĚJNÁ ZIMA

Muminci budou mít v mém srdci vždycky zvláštní místo.

Teď, když je po víc než čtvrtstoletí od prvního setkání čtu svým dětem, nacházím v nich úplně jiné příběhy, než kdysi. Obrázky jsou pořád stejně kouzelné a muminka bych pořád chtěla mít doma (dobře, klidně celou rodinku, aby mu nebylo smutno), ale místo pohádkového světa teď v knihách paní Tove nacházím svíravou atmosféru a hluboká životní moudra.

Čarodejnou zimu můžeme číst jako příběh o tom, kterak Muminek jako první mumin v historii muminů zažije zimu, setká se s novými i starými přáteli a zažije různá dobrodružství.

Ale můžete ji taky číst jako podobenství o osamění, o krutosti okolního světa a lidí v něm, o tom, že kolem sebe vždycky budete mít nějakou Malou Miu, kterou sice budete mít rádi a ona vás svým způsobem bude mít taky ráda, ale nikdy, nikdy nedá přednost vám před sebou. Že je možné žít v davu a být zoufale osamělý. Že je potřeba poslouchat a vnímat, protože jinak za to můžete zaplatit životem - a že je pak fuk, jak krásní jste byli, ani vám se smrt nevyhne. Že jsou lidé, kterým nikdy nemusíte porozumět a s nimiž nikdy nenajdete společný jazyk, i když se budete snažit. Že některé Velké Pravdy na první pohled (anebo poslech) strašlivě bolí, ale časem zjistíte, že tak to prostě je, tak to prostě chodí, ať se vám to líbí nebo ne (ne, nelíbí se vám to a nikdy se vám to líbit nebude, pokud se z vás tedy nestanou zhrublí, sebestřední cynikové). Že jsou na světě lidé, kterých je všude plno a zároveň si všichni přejí, aby pokud možno nebyli nikde. A že nakonec přijde po každé zimě jaro a že bychom se všichni měli snažit, abychom byli aspoň trošičku jako Muminkova maminka. Svět by pak byl totiž mnohem hezčí místo. 

#13

Robert Holdstock

LAVONDYSS

Přečetli jste Les mytág a neodradil vás? Jste dokonce zvědaví, co se bude dít dál? Pak gratuluji, postupujete do druhého levelu a vítejte v Lavondyss.

V Lesu mytág postavil pan Holdstock na stůl hrací desku, vybavil nás figurkami a kostkami a sledoval, jak se s jeho poněkud nezvyklými pravidly popasujeme. V Lavondyss desku smete ze stolu, figurky nahází do kanálu a kostky sní. A hrajeme!

Malá Tallis, nevlastní sestra Harryho Keetona, má jisté nadání - vidí a slyší to, co většina lidí vidět ani slyšet nedokáže. Zatížená svými schopnostmi i slibem, který dá bratrovi ("Najdu tě!"), nakonec nevyhnutelně mizí v Ryhopském lese. Tentokrát se autor neobtěžuje s žádným vysvětlováním, pokud se vlak rozjede rychleji, než ho vy stíháte dohánět, máte smůlu. Od samého začátku je jasné, že tentokrát půjde hlavně o slova-jména a sílu, kterou jim připisujeme (kterou mají?) od úsvitu času. Koneckonců na počátku přeci bylo Slovo.

Vyprávění o středu všeho, o samotném jádru toho, co je nám všem napříč dějinami společné - o touze a nutkavé potřebě vyprávět příběhy a zajistit si skrze ně nesmrtelnost -, vyžaduje enormní soustředění. Čas totiž v druhé polovině neplyne ani lineárně, ani ve spirále, místo toho se šmodrchá, přeskládává, plete. Nakonec se ocitneme ve zpřítomnělé budoucí minulosti a kdo v téhle fázi neztratil dech (ani sebe), může se pustit do Hloubení.

Při prvním čtení mě Lavondyss znechutilo. Štvala mě Tallis, ubíjely mě zdánlivě samoúčelné manýry a všechna ta na první pohled zbytečná krutost, někde u zříceniny jsem se ztratila a pamatuji si, že Tallisin průchod do Lavondyss mě definitivně dorazil (rozuměj: wtf?). Teď, vyzbrojena skalpem desítek tisíc dalších slov, jsem četla úplně jinou knihu. Tentokrát jsem připravená pokračovat dál. 

#14

Jakuba Katalpa

ZUZANIN DECH

Románů z druhé světové války vzniká pořád nesmírné množství a pocit, že už tohle téma muselo být vytěžené do mrtě, ve mně Katalpina kniha ještě posílila. Dlouho jsem se podobným titulům vyhýbala prostě proto, že mě nijak netěší číst si o utrpení druhých. Nemluvě o tom, že je to v zásadě pořád na jedno kopyto - můžete si nakreslit pavouka postav a jejich osudů a zas tolik možností se před vámi neobjeví. I tady se vše vyvíjí až na pár momentů pavoukovitě, plus je tu nějaké to násilí navíc, snad aby čtenář neměl pocit, že si to utrpení druhých nemohl pořádně vychutnat. Nechybí ani mrtvé zvíře, tím si pojistíte, že vzbudíte emoce i v těch nejzatvrzelejších. Co na tom, že je to po sto padesáté osmé to samé. Pokud jste alespoň trochu zručný spisovatel (a to Katalpa je - a mnohem víc, než jen trochu), úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.

Zuzanin dech útočí na čtenáře skrze vůně a vjemy, skrze romantické okamžiky, které jsme alespoň v duchu všichni prožili (vůně rybníků v letní podvečery, zlaté klasy, rozpálené léto, ledové zimy...), skrze jídlo a pití a skrze neustále připomínanou tělesnost (bylo by zajímavé přečíst si knihu znovu a zkusit najít postavu která: nemočí, nekálí (jak do textilu, tak mimo), neslintá, netečou jí nudle, nepotí se, nekrvácí (menstruačně, z ran)). A samozřejmě sází na hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost.

Zajímavý je pro mě motiv návratu vězňů z koncentračních táborů a přístupu společnosti k nim. To je další rozměr celé tragédie holocaustu, na který se často zapomíná - protože osvobozením to mnohdy zdaleka neskončilo.

#15

Elsa Aids

PŘÍPRAVY NA VŠECHNO

Výsek života, do kterého se okamžitě zanoříte tak hluboko, že vlastně ani nepotřebujete vědět, kdo je kdo, nebo kdo jaký je, vy to vlastně tak nějak víte, protože tenhle typ lidí vlastně tak trochu znáte. Zkrachovalci, hledači, nenacházeči, ti, co na společenském žebříku nevylezli nikdy moc vysoko, odpad, chtělo by se říct, ale jak do toho shánění laciných potravin a šňupání ketaminu patří ty galerie, děti, domovy, všechny ty běžné dny?

Přípravy na všechno jsou tragikomickým výsměchem uměleckým kruhům a literatuře, která se snaží být hlubší než hrdlo Lindy Lovelace. Bezejmenný hlavní hrdina, který nedává jména ničemu, kromě pornohereček, a na němž život tak nějak ulpívá a on ho to nechává dělat, přináší svědectví o ztrátě nevinnosti, o světě, který stojí na trojnožce tvořené fascinací násilím, hladem po sexu a paranoií. Střetává se tu vysoká kultura s nízkým životem, a společně se vyrovnávají jako bublina ve vodováze. Tolik ironie na tak malém prostoru. Kondenzovaný pocit zdaleka nejen posledního roku.

"Odnášíme skládací židle, sbíráme kelímky od džusu, namáčíme mopy v saponátu a vytíráme. V misce na stolku zbyly sušenky. Ochutnám. V lednici někdo nechal energy drink. Dám si ho. Potom zjišťujeme podivnou věc: koš je plný obložených baget. Jsou rozbalené, ale žádná není nakousnutá. Zvláštní. Vybírám jednu po druhé. Nemůžu tomu uvěřit, už je jich celá taška.

Když je uklizeno, přichází produkční. Záhada se vysvětluje. Protože hostující umělci odmítají bílé pečivo a výrobky živočišného původu, zbylo z jejich občerstvení všechno kromě tofu a salátových listů.

Před odchodem se na chvíli posadím do kožené pohovky a listuju v kulturní revui, kam jsem dřív psal. Nedělám to ani tak ze zájmu, spíš proto, abych se necítil jako nádeník. Články jsou takové, jak si je pamatuju. Chytré a dlouhé, namířené proti nerovnosti a konzumu."

(s. 39)

Kam to bude, paninko?

Tak co teď, kam teď? ptala jsem se sama sebe v zásadě vzápětí po Lužkách. Hlavu jsem tam nechala třikrát kompletně dokola, nohy jako by se odmítly účastnit, takže jim to běhalo v podstatě hned, jako kdyby se nechumelilo. 

No jo, ale tak co teda teď? Nejdřív jsem zkusila podnítit plameny velkých snů a přesvědčit T., abychom během třídenní výpravy do Skotska, která se měla konat tenhle víkend (a nekonala, protože jsme usoudili, že opravdu, ale opravdu ještě nezaplatíme pět tisíc za další covidový testy druhý den po příletu, když třetí den zase mizíme domů), sjeli do Walesu a já si odběhla jednu šílenou a šíleně nádhernou stovku tam. "Jak chceš, ale uvědom si, že z potenciálně klidnýho a hezkýho víkendu děláš zase harakiri, který bude bavit jenom tebe," pravil pan manžel. Ok. Tahle červená linie sobectví byla popravdě tak tlustá, že jsem ji moc dobře viděla i já a rozhodla se ji (aspoň pro jednou) nepřekračovat.

Tak ale co? Tak ale kam?

Zaujala mě Stovka podkrkonším. Na webu nic moc informací, ale parametry slibují slušný mordor. Posílám e-mail organizátorovi se sadou dotazů a čekám. Po téměř roce se schází ITB v hospodě a já se snažím tvrdé jádro, které se objevilo, přesvědčit, že rozhodně nutně a nezbytně chtějí být všichni zkraje října na startu. Nechce nikdo. Mé fluidum asi není dostatečné anebo jsme všichni zestárli a vyměkli a bláznivé akce nám už nic neříkají. Když se tak koukám, co kamarádi podnikají, bude to to fludium. Ještě, že mě neživí telemarketing, to bych se dávno pásla někde v parku.

Přichází odpověď a mně dochází, že jsem měla víc štěstí než rozumu, když jsem se hned nepřihlásila a že nedostatek espritu je asi spíš dobře. Letošní Stovka podkrkonoším bude punk par excellence - žádné značení, žádný itinerář, jen záchytné kontrolní body a běž. Tak na to musím ještě trochu dorůst.

Tak ale hergot už, kam?

Ze zoufalého hledání mě vysvobozuje Tomáš S., který mi píše, jestli bych nechtěla jeho startovné na Štefánik trail. Závod se přehazoval kvůli covidu už tolikrát, že teď, když se má konečně fakt konat, Tomáš se ho nemůže zúčastnit, protože má jinou akci. Koukám se na web. 145 km, 5500 m převýšení, 32 hodin limit, z Bradla do Bratislavy. Koukám se na videa na youtubu. A je to jasný. Tady není moc o čem přemýšlet.

Takže tam.

Do startu zbývá pět dní. Nevím zatím nic. Nevím, v kolik hodin odjíždí zaplacený autobus z Bratislavy na Bradlo, kde je start, takže si nemůžu koupit lístek na vlak, neb nevím, jestli ho stihnu. Nevím, jestli mi někdo odveze batoh s věcmi ze startu do cíle, nebo jestli budu muset jet jako magor v běžeckým z Prahy. Nevím, jestli se v prostoru cíle bude aspoň kde umýt. Nevím nic. Psala jsem hlavnímu organizátorovi a ze všech otázek jsem se dozvěděla jen, že autobus pojede možná v poledne, nejpozději ale o půl druhé a ubytování není zajištěné. Zbytek je vo hvezdach, mám vyčkat, přijde email (a nejspíš i kouzelník). Tak vyčkávám. 

Až bude někdo žehrat, že Olafův web je outdated, uvědomte si, že aspoň obsahuje všechny podstatný informace dostatečně dlouho dopředu (včetně toho, že se nemá spát v krmelcích a zdržovat se v katastru jedné obce déle než dvanáct hodin). Tady máme sice impresivní výčet sponzorů a na facebooku fotku se sluchátka phillips - novým sponzorem. Ale jestli bude drop bag nebo co je v povinný výbavě - a je vůbec nějaká? - to ví snad jen déšť a vítr kolem nás...

Bude to legrace. Moc se těším. Stýskalo se mi po dobrodružství a tady se mi ho nejspíš dostane vrchovatě!

#5

Noelle Setevenson

NIMONA

Nimona je zábavná, vtipná a neotřelá.

Dle devítileté majitelky je navíc "cool" a je "super, že mluví úplně normálně" (pochvala za překlad i ode mě). "A taky je hustá a mění se v draka a je to napínavý a nakonec do dopadne tak jako dobře, i když ne úplně dobře."

Tolik k prvnímu plánu, v němž jde o příběh wannabe zlosynky, která se chce učit u toho nejlepšího padoucha v království. Jenže se ukáže, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, a i když je tu na první pohled dobro bílé (ok, tak zlaté) a zlo černé, rozhodně nakonec není černobílé.

V druhé rovině lze Nimonu obraz osudu člověka, kterému tak dlouho říkali, že je zrůda, až usoudil, že bude jednodušší zrůdou být, protože lišit se se nevyplácí. Je to příběh i o tom, že je těžké odpouštět, ale stojí to za to.

Vypichovaná LGBT tématika zjevně zaujme jen dospělé - a je to dobře, protože citované majitelce knihy na ní nepřišlo vůbec nic divnýho. 

#6

Jaz

OPRÁSKI SČESKÍ HISTORJE F KOZTCE

Tohle nedělám ráda, fakt ne, generalizace čtenářskýho vkusu je debilita a když má rád někdo vdolky, nemusej mu jet holky, to ví každej malej Zmikund.

Ale tohle, ciwe tohle, tohle přece musí bavit každýho.

Lidi, nebuďte Kundery, děják je super!

#7

William Faulkner

As I Lay Dying

Jedna z knih, které ve mně vzbuzují představu plavání pod ledem. Máte jen pár přesně určených míst, kde se můžete nadechnout, voda je temné, ledová, život vysávající, matoucí... A vy vytrvale kopete a děláte tempa a na určených místech se zhluboka nadechnete a pokračujete dál, až na samotný konec - u někoho sil, u jiného knihy.

Mně se u podobných knih osvědčilo nebojovat a vybrat si směr po proud; když se necháte unášet, jde to totiž všechno mnohem snáz.

Addie Bundrenová a její neobvyklé přání spočinout na hřbitově v rodném, čtyřicet mil vzdáleném městečku, se stala inspirací pro arabského romanopisce Chálida Chalífu a jeho knihu Smrt je dřina. Faulknerův polyfonní, halucinogenní proud volného myšlení je jako rozvodněná řeka, kterou musí rodina s Addieiným tělem v rakvi překonat. Máte jen pár možností, kdy se je čeho chytit a i to málo se láme a drolí. Kontrast světa tam venku, tam dole a života rodiny na odříznuté farmě, vztahy mezi jejími členy, sílící šílenství celé situace. 

Po příliš dlouhé době čtenářský zážitek.

Musím si začít zase trochu víc vybírat.

My mother is a fish.

#8

David Nicholls

US

Us je jednohlasá, britská (starší) verze Věcí, na které nastal čas.

Je příběh páru, ve kterém se jeden snažil příliš a druhý udělal rozumné, praktické rozhodnutí. Je to příběh, ve kterém se mísí nesmírná bolest s bolestí o něco menší, vyvěrající z jiného zdroje - z nepochopení, z marné snahy, z energie směřované snad vždycky špatným směrem.

Přes to přese všechno to není smutné čtení, naopak. Je to příjemné, místy až groteskní, ať už budete s hlavním hrdinou soucítit a budete v něm nacházet jisté paralely s vlastním životem nebo vám bude naopak naprosto cizí.

Douglas, přírodovědec, trochu suchar, ale ne bez smyslu pro humor, potká Connie. Malířku a bohémku a krásku, která mu vyrazí dech. Connie se rozhodne, že Douglas je po všech těch karambolech přesně to, co právě teď, na prahu třicítky, v životě potřebuje. Je pro ní racionálním rozhodnutím, asi jako když si řeknete, že byste toho mekáče už opravdu měli nahradit brokolicí. A tak Connie žvýká brokolici, protože je pro ni dobrá, a Douglas se snaží, aby to, co je, Connie stačilo, jenže jeho okraje prostě nesahají do jejích kruhů a s tím zkrátka někdy nejde nic dělat. Pak přibude do rovnice neznámá, aby zase zmizela a další, aby zůstala. Syn Albie je ale jen kružnicí uvnitř té Connieiny a veškeré Douglasovy snahy jsou od prvopočátku odsouzené k nezdaru.

A teď má Albie odejít na vysokou a Connie čtvrtstoletí soužití bez průsečíků a společné plochy asi stačilo. Asi chce od Douglase odejít. Jenže Douglas se bez boje rozhodně nehodlá své rodiny jen tak vzdát. 

#9

Jakub Szántó

Z IZRASTINY S LÁSKOU

Čtivě popsaná historie vzniku státu Izrael. Pro proizraelskou stranu skvělé čtení, které jí potvrdí to, co si dávno myslí. Pro propalestinskou stranu extrémně iritující, tendenční a stále se opakující sada polopravd a faktů, kdy se říká A, ale už ne B nebo naopak B, ale bez A. Pro stranu neutrální (je taková?) ideální materiál k tomu, aby se zařadila do první skupiny.

Od samého začátku je jasné, na kterém břehu v tomhle nešťastném konfliktu, kde nemá pravdu vůbec nikdo a mají ji všichni, leží autorovy sympatie. Ono to ani jinak není možné. Ve chvíli, kdy jste vírou i historií vlastního rodu neoddělitelně svázáni s jednou stranou, je jasné, za koho kopete.

Pokud by to byl osobní pohled autora na palestinsko-izraelský konflikt, bylo by to naprosto v pořádku. Pokud k tomu ovšem přistoupíte jako k populárně naučné práci prezentující fakta, je to špatně. Kniha je nezdrojovaná, čili vše, co je prezentováno, by měl laskavý čtenář brát jako holý fakt. Jenže takhle to nefuguje, pokud chci pracovat s fakty, měl by se o to do nejzazší možné míry pokoušet. A ne si vyzobávat, co se mi hodí. Nemluvě o tom, že je příliš snadné dát větší prostor jedné straně, ukázat ji v lepším světle, vysvětlit, proč je její verze ta správná. V tomhle případě je to Izrael, Židé a židé.

A je to škoda. To, že pro Palestince to není žádná Havaj, se dočteme až na straně 283 z 300. A z kontextu vyplyne, že si za to vlastně můžou sami.

Zbastlené přepisy arabských jmen a arabštiny nejspíš nakrknou jen hrstku čtenářů.

Zázrak se nekoná. Žádný netendenční grál mezi českými knihami o nejdelším konfliktu v moderních dějinách v rukou netřímáme. Je ovšem otázkou, zde se ho na šachovnici, kde nemáme ani černá, ani bílá políčka, jen různě šedá, můžeme vůbec dočkat.

(Celá má regulérní recenze na iLiteratura.cz TADY)

#10

John Morressy

KEDRIGERN A HLAS PRO PRINCEZNU

"Ja!"

Děti jsou dobré na spoustu věcí - třeba na to, že si konečně doplníte znalosti takové klasiky, jako jsou vyprávění o Kedrigernovi.

Keddie je dosud mladý, teprve stopadesátiletý čaroděj, který nesnáší cestování, lidi, společnost a hlavně a především alchymisty. Přesto usoudí, že je možná nejvyšší čas na zásadní krok: na svatbu. Kde ale najít tu pravou?Nečekejte literární skvost, toho se nedočkáte. Tady dostanete nepohádkovou pohádku, která se laskavě vysmívá žánru, plnou proradných pěvců, zákeřných princů, zkažených kouzel (nejprve ti dvanácti způsoby popíšu kvality marmelády, kterou máme k dnešní snídani!) a žabích Princezen.Po dočtení hrozí riziko touhy po vlastnictví jedné Eleanory z měděné hlavy a nejednoho domácího trola.

"Kvák," řekla něžně.