Run & Read: května 2022

neděle někdy po poledni, kdesi na česko-polský hranici

Já: "Kluci, já mám ale takovej problém... Když člověk píše o sobě, ví, co chce a co už nechce sdílet, ale tohle je o vás a já nevím, co všechno tam můžu napsat?"

Jirka: "Napiš tam všechno!"

Tak dobře.

O víkendu jsem byla svědkem toho, jak se rodí rekordy, a tohle je jejich příběh.

Šampionát v běhu na 24 hodin, Pabianice, Polsko, 14. až 15. května 2022

Bez dvou měsíců jsou to přesně dva roky, co jsem sevřela v dlaních volant rozpálený od badblumauského sluníčka, sešlápla plyn a pomalu se rozjela pryč od zázemí čtyřiadvacetihodinovky, ze kterého si Petr odvážel do té doby svůj největší triumf - osobní rekord v hodnotě 241,990 km. Tehdy jsem řekla něco, co se mělo stát leitmotivem dalších týdnů a měsíců. "A příště, příště to bude 250, protože já vím, že to dokážeš. Já vím, že na to máš. A řekni, nebylo by to krásný?"

Vloni, když jsme odjížděli ze stejného místa, jsme sice vezli k náhrobnímu kameni pro vítěze ještě šampionskou kulatinu, ale triumf to nebyl. Ať jsme si nalhávali těch šest hodin do Prahy cokoliv, oba jsme moc dobře věděli, že to, pro co jsme tam přijeli, si zpátky nevezeme, a taky že to něco bude před Petrem viset jako mrkev, od který nebude mít pokoj, dokud ji nedožene.

Protože na rozdíl od jiných mrkví (kupříkladu mého vítězství na UTMB) se tahle houpala opravdu těsně na dosah. A koho by to neštvalo?

Už nevím, kdy přesně přišel Petr s tím, že letošní pokus proběhne v Polsku, protože tam pozvali Radka Brunnera a on s sebou chce vzít jeho a ještě Jirku Horčičku a že kdybych teda jako jela taky a odsupportovala mu to ("Ale fakt už naposledy, tuhle blbinu už běhat nechci!"), zlobit se nebude. Každopádně už žádný Rakousko, žádný Kladno, tentokrát se pojede na sever.

Pátek aneb Lamely a led

Dopoledne vyrážíme z HočoPočo směr Pabianice. U Pardubic nabereme posledního pasažéra a v sestavě Petr Válek, Jiří Horčička (první lajna, běh) a já a Radek Brunner (druhá lajna, support) míříme na Łódź, Vávro, na Łódź. Už cestou pomluvíme všechny známé i neznámé, směju se jako dlouho ne, tohle bude dobrej víkend (kdybych jen věděla...), nevycváleně sežereme polovinu krabice neskutečně dobrých toastů a waflí a dokonce dvou různých (!) buchet od Zuzky, kterou nám nachystala na sobotu, a konstatujeme, že máme kliku, že se Jirka uměl tak dobře oženit. Odpoledne dorážíme na místo a jako první jedeme na registraci a omrknout, kde nás to teda čeká.

Kluci se upíšou speciální ultra směsí vlastních slz, potu a krve, že když umřou, můžou si za to sami, dostanou za to výměnou svačinový balíček bez svačiny, zato s číslem, projdeme si trať a shodneme se, že je skvělá (1725 metrů dlouhý okruh s krásným asfaltovým povrchem tvoří dostatečně široká, navíc včetně krajů umetená (!) cesta a celou dobu ho stíní vzrostlé stromy), obhlídneme stan, jejž nám organizátoři vyhradili (i ten je top - jsou v něm rozkládací stoly a světla, další den do něj navíc Radek natáhne velkou prodlužovačku) a je načase se ubytovat, najíst a jít spát.

Hotel, který Petr vybral, nás svým exteriérem poněkud zaskočí. Vypadá jako ubytovna, která pamatuje lepší časy. Přes silnici se navíc rozkládá veliký hřbitov, snad aby to chlapci neměli daleko? Nakonec je to jeden z oněch vzácných případů, kdy nahoře fuj a dole huj, a kdybyste se tam někdo na ten závod třeba chystal, tak hotel Włókniarz můžu jenom doporučit.

Během večeře dorazí do nedaleké pizzerky i zbytek osazenstva stanu ve složení Kosťa Wiesner, Dušan Miškovič (1. lajna, běh), Jára Urban (2. lajna, support), Martin Liška (3. lajna, fotografie). Vzhledem k tomu, že už druhý pivo přinesou tak teplý, že ho ani já nedokážu vypít, zvedáme se a odcházíme. Jsem odhodlaná realizovat výhružku plaváním, a protože Radek se zjevně dokáže chytit každý blbosti a rozhodně není z těch, kdo cuknou první, opravdu jsme málem šli plavat - místo ve 20:50 ovšem poslední plavce do "plywatka" pouštěli ve 20:15 a tím pádem následovala podstatně rozumnější večerka. (Chlapcům v hospodě do dalšího piva nastrouhali led, aby ho teda měli studený - čili odešli jsme opravdu včas. Pizzu měli nicméně dobrou.)

Sobota, den - Jáma a droždí

Budík mi zvoní v 5:20. Vysvobodí mě z neklidnýho spánku, kdy jsem se při každým otočení probudila a už od pěti jsem civěla do stropu. Přestože Radek, jakožto nedezignovaný vůdce výpravy, stanovil sraz v kuchyňce na 5:40, tak ačkoliv vzorně v 5:40 postávám v recepci, noří se hotelové chodby do ticha. Postupně se začnou všichni trousit. Chlapci donesou z auta kávovar, který Jirka sbalil s sebou poté, co jsem se ve whatsappové skupině dožadovala filtrů do cestovního kávovaru. Až do poslední chvíle jsem myslela, že si dělá srandu. Nedělal.

Po šestý hodině zamíříme na start. Problém s parkováním co nejblíž startu vyřeší Radek s elegancí sobě vlastní - tak si prostě přeparkuje ředitel závodu a je to! (Až nebude chtít prodávat sekačky, navrhuji kariéru zaříkávače, myslím, že lepší materiál nenajdete.)

Odtaháme všechny krámy do našeho modrého stanu, zabereme jeden stůl, vypakujeme každý svého malého chemika, uděláme pár fotek před startem a pak už je čas. Čas, aby se naši koníci seřadili za zelenočerným obloukem. Čas prodat tu strašlivou dřinu posledních ne týdnů nebo měsíců, ale let, protože to, co měli oba v plánu, se nezrodí jen tak. Chce to nesmírnou vůli, odhodlání a cílevědomost. Chce to konzistenci a víru. Chce to mít neochvějnou jistotu, že tohle opravdu chcete a chcete to sakra moc.

Jen oni ví, kolik toho nadcházejícím dvaceti čtyřem hodinám museli obětovat a dát. Jen oni vědí, jak moc to bolelo a jak moc to bolet bude. A pak je to tady. Ozve se výstřel a show může začít. Je čas zajít do banky, do který vkládali běh za během, a vybílit účet. My na ně čekáme v nastartovaný dodávce venku - mířím do modrého stanu, pit stopu, a jde se na to. Luigi totiž pořád fandit jedině Ferrari!

Tahle 24hodinovka byla pro mě jiná než všechny předchozí. Poprvé jsem nesupportovala sama, poprvé jsme se museli porovnat ve více lidech a já, upřímně, netušila, jak a jestli to bude fungovat. Vzhledem k tomu, že většinu času jsem zalezlá jako krtek sama doma, a když jdu ven, jdu sama běhat někam, kde budu - překvapení - sama, a pokud trávím čas v něčí společnost, je to obvykle moje rodina nebo úzký okruh přátel, měla jsem obavy. Za sebe můžu s naprosto čistým svědomím ale říct, že nebyly vůbec na místě. Protože náš pečicí tým byl prostě špičkový.

Znovu se mi potvrdilo, jak unikátní je duch malých sportů - kolem silničního ultra se na té vrcholové úrovni, kam kluci patří, nemotá zas tolik lidí, takže se všichni znají. Kdyby Radek běžel, jak měl v plánu, s klukama by svedli solidní souboj. Protože mu zdravotní stav nedolil připravit se tak, jak by si představoval, nestartoval, a přesto do Pabianice jel, kluky odvezl, Jirku s nesmírným nasazením odsupportoval a zase je odvezl domů. Nevím, co prožíval, vím, že mně by to na jeho místě bylo sakra líto, ale místo toho, aby se někde nasraně užíral, pomohl splnit sny kamarádům. Tak jestli tohle není dokonalý příklad týmovýho ducha ultra, tak co už?

Startovalo se v sedm. Dopoledne je ještě příjemně, ale sluníčko svítí a teplota stoupá. Kluci krouží. My mícháme maurteny a jiný srandy, podáváme gely a další propriety. Postupně vytipováváme přímý konkurenty. "Dobrý, akorát mě strašně serou dva chlapi, co tam kopaj jámu," odpovídá Kosťa na dotaz, jak to jde, když se zastaví u stanu. "Jsem si totiž jistej, že ji kopou pro mě!"

Čas plyne. Vzorně zapisuju všechno, co Petrovi dávám. Dostáváme se všichni do rytmu. Zjišťujeme, co a jak, aby to celé klapalo co nejlíp. Radek mě posílá pro palačinku, je mu blbý si pro ni jít, když tam teď byl. Radek se jde s Járou proběhnout. Dvě hodinky mám oba koníky jen pro sebe. To je teprve šrumec. Jedno kolo jim v tu dobu trvá kolem osmi minut. Neběží spolu, takže to znamená namíchat to, co je zrovna na menu, počkat, až se objeví, podat, zapsat, vzít to, co má nachystaný ten druhý, počkat, až se objeví, podat, zapsat, nachystat prvnímu to, co zrovna potřebuje...

V mezičase mi dvorní fotograf plzeňské sekce Lišin (dřív, než jsem se stihla jako blbec zeptat, odkud je, že má tak zajímavý jméno, jsem se dozvěděla, že je to přezdívka) vypráví o neskutečných výpravách do střední Asie, do Afghánistánu a Pákistánu a taková uzbecká sauna se stane vysloveně hitem. Tu a tam odejde kluky nafotit (a část fotek tady je jeho).

Po poledni se kluci vrací, Radek si přebírá svého koníčka. Prohlašuje, že místní palačinky jsou nejlepší. Objevuje se Zbyněk, který zítra běží stovku (v kilometrech, nikoli v metrech), zatím pomáhá v pitstopu a hlavně dokáže spočítat snad absolutně všechno, takže konečně vím, jak na tom ten Petr proti svému plánu je, protože já jsem v tomhle směru absolutně marná. Radek si jde pro palačinky.

Naše kobylky klusají nad plán. Sledujeme přímou konkurenci a já s jistým smutkem konstatuju, že tu chybí badblumauské obludárium a že to tu je samej normální člověk. Teda, normální v rámci podmnožiny těch, co jim přijde jako dobrej způsob trávení volného času běhání dokola po čtyřiadvacet hodin (podmnožinou této podmnožiny jsou pak ti, kteří na tom samém okruhu běhají hodin čtyřicet osm).

Při převlíkání Petra do jinýho trika, kdy se nám to nejdřív se Zbyňkem a pak s Radkem povede tak, že Petr nemusí vůbec zastavit, jen přejde do rychlýho kroku, Radek konstatuje, že je to docela jak v kuchařský soutěži. "Honem do spíže! Droždí beru! Máš mouku? Mám!!"

Chlapci se tímto stávají droždím.

Hodiny plynou a vzdálenost, kterou urazili, uspokojivě kyne. Jirka se dostává před Petra a naprosto stabilně běží dál a dál. Radek prokládá palačinky místní selekcí buchet. Jednomyslně se shodujeme, že ta medovníková s náplní by tuhle pečicí soutěž suverénně vyhrála.

Objevují se obvyklý problémy - někdo má pocit, že mu chybí kolo, někoho něco bolí, někomu dochází, někoho trápí břicho, jsme na řešení tři, a kdyby se udělovala cena za nejlepší problem solvery, museli bysme ji dostat my, jinak by to prostě bylo cinklý jak letošní Eurovize.

Všechno se v rámci možností totiž daří utřepat a já musím říct, že když neleží všechna odpovědnost jenom na vás a máte k ruce další lidi, kteří vám můžou pomoct a poradit nebo dojít něco vyřešit za vás, je to o poznání snazší.

Radek jí palačinku.

Sobota/neděle noc a ráno - Zmrzlý slzy a čáry máry rekordy

Postupně se snese noc. Kolem sedmý večerní má Petr zhruba desetiminutový náskok na plán a u Jirky začínají kluci mluvit o tom, že když vydrží, mohl by jít na český rekord. Ten držel od MS v Albi v roce 2019 Ondra Velička s 265,646 km. Kurva, Jiřine, makej, koníčku, říkám si pokaždý, když kolem elegantně proběhne tempem, který momentálně neudržím ani na deset kiláků.

V čele startovního pole se drží Polák Melounek (tahle přezdívka, mimochodem, není naše, tak mu říkají místní!). Vysoký kluk s copánkem a růžovými tejpy. Jede, jako kdyby fakt sakra dobře namazal. Predikuju mu (chybně), že musí zkapat. Takových Melounků jsem už viděla... No, neviděla. Za ním zeje propast, kterou by nepřekonal ani Gandalf. Jirka se propracovává vzhůru. V cestě mu stojí Červenotrencle, Šmatla a Srb (dvě jsou přezdívky, jedno je fakt, můžete hádat). Před Petra se propracovává vedoucí Polka. Všechny tři první holky běží nádherně. (Mrchy. Vůbec jim nezávidím. A od tý doby ani jednou.) Ochlazuje se.

Po půlnoci Martin zahlásí, že jde teda spát. Za stanem se stočí do spacáku a jako obří housenka zůstane v záhonku až do rána. Nechápu, jak v tom bordelu a smradu může spát. Může. Na tenhle level drsnosti se nikdy nedostanu.

My spát nejdeme, my budeme pařit až do rána!

Radek jí palačinku.

Noc se mi slejvá ještě víc než den. Nejsem schopná si srovnat, co bylo před čím.

Začínám se klepat. Narcius a Napoli, naše fialová dostihová stáj, nejlepší, jakou v týhle hře můžete mít, kluše dál. Na rozdíl od nich já přípravu na tenhle závod těžce podcenila. Teplota klesá na pět stupňů a zatvrzele se tam drží. Radek mi půjčuje svůj spacák s ještěrkou, jsem mu nesmírně vděčná, být tam sama, už mi touhle dobou kanou slzičky sebelítosti a mění se na tvářích v palčivé ledové krystalky... Takhle obstarám Petra, zamotám se do spacáku, co stihl mezitím vychladnout, sednu si, pocitově minutu sedím a už zase vyskakuju, protože už je tady zas!

"Začíná mi docházet. Udělej něco," informuje mě poněkolikáté Petr, který je hluboko po půlnoci zalezlý pěkně v nitru pain cave a kutá a kutá a kutá. Vidím na něm, jak strašně to bolí. Vím, že trpí. Umím si tak trochu představit, jak moc. Přijdu si zoufale bezmocná. Tak co ještě zkusit? "Neboj, budu čarovat!" slibuju mu. Vracím se do stanu a zkouším kde co. S Radkovou pomocí do sebe nacpe nějaký brambory, pozdějc i kus palačinky. A Narcius běží a běží a běží. Jak by mohl neběžet? Na blbý koně já totiž zásadně nesázím.

"Jirko, makéééj!" řveme co osm minut. V určitý fázi noci Radek svému koníkovi nakázal, aby se držel Melounka a Napoli poslechl. Nechápeme jak, ale Jirka ještě zrychlil a s vedoucím mužem krouží snad hodiny. Je to neuvěřitelný spektákl. "Jak se ti to povedlo?" ptala jsem se po závodu. "No, Radek řekl, že se ho mám držet, tak jsem se ho držel." - "A když pak zrychlil?" - "Tak jsem zrychlil taky." Takhle jednoduchý to je.

Zbyněk odchází na hotel, aby se na zítřek vyspal, ale dlouho do noci posílá tabulky s výpočty časů. Jsem mu za to nesmírně vděčná, já mám už problém odpočítat i čtyři odměrky sponseru. Začínám mít slušně vymleto. A nejsem jediná. Jirka běží jako stroj. Na jeho obličeji není absolutně poznat, co se děje vevnitř. "Podle mě Jirka není doma," dumám. "Ale domeček běží dál, to je hlavní!"

Radek jí palačinku, já mrznu, Jára počítá mezičasy.

Propracováváme se nocí. Čím víc čas postupuje, tím těžší je vymyslet něco, co by Petra udrželo v chodu a zároveň ho to nepřeklopilo do nějakýho průseru. Co tam ještě poslat, aby motor pracoval dál? A co už bude moc? Náskok pomalinku ubývá - tak pomalinku, že nepřestávám věřit, že si ten svůj velký, 250kilometrový sen konečně po zásluze splní. Odmítám akceptovat, že by z toho byl "jen" pěkný osobák. Ne. Ne a ne a ne. Nebolet mě ty moje dementní kolena, ještě bych si na just dupla. Běží po tenoučkém laně nataženém nad propastí hořkého zklamání. Co když to budu já, kdo ho z něj strčí dolů? Co když mu to poseru?

Ve stanovým městečku, který vyrostlo kolem cesty na louce, panuje ticho. Spousta závodníků polykající hutný koláč 48hodinovky šla spát stejně jako supportéři. Část závodníků na 24hodin si chtě nechtě musela sednout nebo lehnout. Chodím pro láhve, který kluci odhazují do krabice na opačné straně louky. Chodím pro čaj a kafe a palačinky a do kadibudky a noc nebere konce.

A pak zbývají čtyři hodiny. Je strašná zima. Je to dlouhý a zároveň to strašlivě rychle utíká. Čtyřiadvacetihodinový paradox. Už zase v bublině. Už zase ten pocit, že jsem se ocitla v alternativní realitě. Že můj normální život žije někdo jiný. Že já budu už napořád ulepenýma zmrzlýma prstama míchat pití. "Fakt mi fest dochází." Oukej, tak buď anebo. Sahám po bílým maurtenu, který jsem měla zakázaný, protože v tréninku Petrovi nesedl. Buď to zabere a bude to lepší, anebo to nezabere a pak je to ale stejně jedno, proč to nevyjde. Lano nad propastí se houpe.

Nebe světlá. Blíží se úsvit. Blíží se konec.

A koníci běží a běží a běží.

To, co kluci dokázali, stojí člověka strašný úsilí. Ono to vypadá strašně jednoduše a vlastně snadně. Ale není. Vážně není. Jsem přesvědčená, že každý sebepřekonání člověka trochu změní. Výprava do mikrosvěta 24hodinovky nevyhnutelně odkryje charaktery všech členů družiny.

Dvě hodiny.

"Vydrž, krásně deš, máš na to a moc dobře to víš!!!"

"Jirko, bombáá! Mazéééc! Makéééj!"

"Poď, poď, poď, to dáš!"

"Makej makej makej!!!"

Tak kolik?

Kolik ještě?

Kolik to bude?

Hodina.

Strašně bych si přála vědět, co se člověku odehrává v hlavě, když už ví. Když ví, že tentokrát se všechno protnulo, že "má dáti-dal" je v absolutní rovnováze. Že je to doma. Je to jako oko bouře? Nebo uvnitř naopak všechno zuří? Já to nikdy nepoznám, protože takhle dobrá prostě nikdy nebudu, ale mám to obrovské, obrovské štěstí stát na okraji té bouře a sledovat kamarády, kteří to dokázali. Kteří zase, znovu, dokázali, že některý hranice si kreslíme sami, že žádný skleněný strop není přidělaný napevno, že limity jsou tu od toho, abychom je prolamovali.

Pět minut.

Pět minut do konce a my už to víme - Petr si domů odveze to, pro co přijel. To, kvůli čemu dřel. A s Petrem povezeme domů i novýho českýho rekordmana v běhu na dvacet čtyři hodin.

radost

Jdeme s Járou Petrovi naproti. Jsem vděčná, že tam nejsem sama a že mi pomůže, až - jestli - se mu zase udělá blbě.

A pak se ozve siréna a je konec.

Narcius - 250,843 km // Napoli - 267,109 km

Radek na šéfa závodu: "Však jsem ti říkal, že ti přivezu šampiony!"

Vedeme Petra do cíle, kde už sedí Jirka. Postupně se u modrého stanu sejdeme všichni.

A já to tam balím a koukám na ně. Na kluky, který jsou na první pohled úplně stejný jako vy nebo já. Choděj do práce, maj rodiny, obyčejný starosti, normální povinnosti. Nakupujou, utahujou kapající kohoutky, řešej blbý známky dětí. A pak, když na to přijde, dokážou něco absolutně fenomenálního. Prostě proto, že chtěli a chtěli sakra moc. Tak moc, že jim to za to všechno stálo.

Naskládáme všechno do auta, strčíme do něj i fialovozelenýho Petra a Jirku, který se začíná klepat, a jedeme se do nedaleký školy umejt, abychom se v autě vyhřátým květnovým sluníčkem vzájemně neusmrděli.

A pak už jen zafandit Zbynďovi aspoň jednou na stovce (a bez rozloučení odjet, jsme to ale kamarádi - omluvou budiž, že čtyři úplně vyhrabaný hlavy nedaj dohromady ani jednu plně funkční) a počkat na vyhlášení.

Během něj do mě dloube nějaká polská důchodkyně. Jsem z ní ve strašným nervu, jednak jí vůbec nerozumím a druhak na mě sahá. Cizí člověk na mě nemá co sahat. "Radku! Udělej s ní něco! Ať na mě nešahá!!" málem se rozbrečím. I tohle s váma udělá čtyřiadvacet hodin na nohou a ve střehu.

A pak tleskáme a koukáme, jak kluci dostávají poháry a ceny a Jirka navíc zlotý šek a svítícího LED jelena, kterýho mu budu závidět až do konce svých dní.

A pak se fotíme na tablo vysoké školy ultramaratonské.