Through action, a man becomes a Hero,through death, a Hero becomes a Legend,through time, a Legend becomes a Myth.And by learning from a Myth, a Man take action.
Skrze konání se člověk stává Hrdinou,
skrze smrt se Hrdina stává Legendou,
skrze čas se Legenda stává Mýtem.
A poznání mýtu pohání člověka konat.
- Joseph Campbell
Listopad 2023, čtyři týdny po operaci
Ležím na gauči, trosečník vyvržený bolestí obklopený zoufalstvím. Čekají mě měsíce a měsíce hojení, fyzioterapie, dřiny a práce. Už dopředu jsem si vysnila svou PVV - příští velkou věc - mrkev na tyčce, další z nekonečný řady majáků, který nedokážu přestat budovat. Jenže pak jako absolutní začátečník zaspím registraci a když se chci patnáct minut poté, co ji otevřou, přihlásit, je plno.
Jsem jako popraskaný džbán a tohle bohatě stačí na to, abych se rozsypala. Brečím tak moc, až mi T. pošle do mailu odkazy na nějaký jiný závody v podobným termínu, který sám od sebe najde. Každý, kdo nás zná nebo to tu dýl čte, chápe, jak jsem musela vypadat.
Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych se přhlásila na červnovou stovku v Lakes, odrazuje mě ale fakt, že bych na místě s tak nádhernými kopci měla běžet jako pitomec dvacet kilometrů po asfaltu (což je pomalu veškerý asfalt, který tam mají), když si pak všimnu, že navíc zakazují sluchátka, je rozhodnuto za mě. A pak Ho objevím, pana Dokonalého: 105 kilometrů přes Bannau Brycheiniog / Brecon Beacons na jihu Walesu; poslední tamější hory, který ještě neznám. Ve stejný termínu, kdy se běží LL100, přes ocas a kus hřbetu ležícího draka, necelých 4000 metrů nahoru a dolů, poněkud šibeniční dvacetihodinový limit a přihláška jen přes dopis, ve kterým musí člověk doložit, že má dostatečný zkušenosti, aby tohle zvládl.
Píšu dopis. Píšu ho částečně velšsky a vysvětluje bod Cymru yn fy lle hapus i.
Za tři dny dostanu odpověď.
A vím, že poběžím.
Nic mi v tom nemůže zabránit.
Nebo může?
V prosinci se ale ukáže, že to, že jsem už jednou něco takovýho absolvovala, vůbec neznamená, že i podruhý to bude stejný příběh. Na první kontrole se dozvím, že se pravá noha nehojí tak dobře, jako se hojila levá, ale nemám panikařit, vloni to bylo abnormálně dobrý, teď je to v normě.
V lednu už to ale v normě úplně není, v březnu je tav beze změny a na květnový kontrole František konstatuje, že se celý hojící proces z nevysvětlitelných důvodů zastavil dlouho předtím, než měl.
V kosti mi pod dlahou zeje díra jak do bani a nikdo neví, proč a co sakra s ní.
"Kolik už běháte?" ptá se František.
"No moc ne, kolem dvou set měsíčně. Mně se totiž dělaj' takový pěkný puchejře," a na důkaz místo slibů vybaluju pravou nohu s obrovským, krví nalitým mutantem na vnitřní hraně chodidla.
"No pěkný," konstatuje Franta.
"Že jo?" kvituju jeho nadšení. "Já mám navíc v červenci takový pěkný závod. Ve Walesu, přes hory, zhruba sto kiláčků... Co s ním?"
"Nic. Co by. Vyřešte si ty puchejře a klidně ho běžte."
A tak začnu konat.
S mojí fyzio Aničkou zdemolujeme jedny z jabloneckých vložek a následný dva měsíce je průběžně upravujeme. Puchýře se postupně přesouvají výš a výš a dva týdny před závodem to konečně vyladíme. Pozdě? Dost možná. Co na tom teď ale sejde?
Naběhala jsem, co se dalo. Bylo to mnohem míň, než jsem chtěla, ale co na tom teď sejde? S Petrem tak tak stihneme od nemocnice slibovanou noční Sněžku a pak už je čas se sbalit.
V pátek, třiadvacet hodin před závodem dosedneme na londýnský Luton a zamíříme do vesničky Trefil na jižním okraji Bannau. Poskakujeme v zácpě a já si neumím představit, že někam poběžím. Nohy mě totiž moc neposlouchají. Jsem zoufale pomalá, do kopce a z kopce to jde, ale na rovině běhám tak pomalu, jako snad ani v úplných začátcích ne. Je to k uzoufání; nevím, jestli je to nohou nebo váhou nebo obecnou neschopností nebo vším dobromady.
Bwthyn - domeček v Trefilu - je jako z pohádky. Pod oknem se mi pasou koně, za nimi jsou ovce a dál už jen velští draci.
Spím překvapivě dobře a ráno se mi z vyhřátého klobouku vůbec nechce. Ale čekají mě nějaký hory, který je potřeba přeběhnout a tak v devět hodin odjíždíme směr start.
Na louce před místním ragbyovým klubem se postupně vytváří nepočetný hlouček mamilů. Dojdu se zaregistrovat, hlavní organizátorka má pro mě mapu, která je součástí povinný výbavy a u nás se jaksi nedá sehnat. Jsem nervózní, netuším, co mě čeká. Soudím z limitů mezi jednotlivými CP, že když přečkám první tři, budu hájená. Celkový limit závodu navíc organizátoři zvedli v posledním týdnu z dvaceti na dvaadvacet hodin. Jak mi píše Martin Bláha? To pude!
Talybont - Pont ar Daf, Start-CP1; dejchej, vydrž
V jedenáct vyrážíme. Ředitelka Laura mě se slovy: "I need more ladies," postaví do první řady vedle dvou usmívajících se holek. Představují se mi, jedna z nich, Andrea, o sedmnáct hodin později vyhraje v novým ženským traťovým rekordu. Ale teď jsme si to odpočítali a špalír se dal do pohybu. Chci uhnout rychlíkům, ale nemám kam. Chlapi do mě strkají, jak kdybychom byli v první lajně na UTMB a jim šlo o prodloužení kontraktu se Salomonem. Abyste se ze sebe nepoprděli, blbečkové, říkám si a snažím se běžet.
Vesnice, kanál s hausbótky, lapám po dechu, je teplo, vesnice končí a asfaltka se zvedá vzhůru. Lidi kolem přecházejí do chůze. Jsem za to vděčná a jdu taky. Z asfaltky je za chvilku polňačka a pak jen trail a najednou jdeme nad jezerem po krásný cestě s vypadá to, že už teď jsem poslední.
Tak jo. Hlavně klid. Nepanikař.
Včera večer jsem měla takový menší meltdown. Že to nedám, že nestihnu cuty, že nejsem připravená, že nechci další dnf, že chci zpátky svoje nohy, že chci, aby bylo všechno jako dřív...
Jenže to nejde, že jo. Na některý věci jsou i sebepevnější vůle a sebesilnější odhodlání krátký.
A tak jdu a z kopce běžím a po dlouhý rovný cestě pokračuju indiánem. Hlavně se nezastavit.
Na první CP dorážím s asi 15 minutami na cut. Ok. Tak jo, dolít láhve, pořádně se napít a zalehnout do prvního kopce dne.
Talybont - Pont ar Daf, CP1-CP2, dejchej a nebul furt
V kopci předejdu pár lidí. Je to strmý, kamenný chodníček střídají hrany kamenů naskládaný ve svahu jako listy papíru. Plíce pálí, stehna taky, okolní výhled je démonicky nádherný. A pak se vyloupnu na vrcholku a otevře se přede mnou hřeben. Chtěla bych běžet, ale nemůžu. Klid, klid, jdi, dejchej, ten kopec byl prudký, to za chvíli půjde.
A pak mám před sebou jeden z nejikoničtějších výhledů tady, klepe se mi brada. Jsem tu. Opravdu jsem tady. Tolikrát jsem si to představovala a teď jsem opravdu tady. A běžím. A nic mě prozatím nebolí. Utírám si slzy a směju se nahlas.
Uhýbáme z hlavní cesty do rašeliniště, poskakuju mezi kameny a křičím do větru: "Polib si prdel, Jůzku! Já že už nikdy nebudu běhat? Tak čum!!"
Před sebou mám nejvyšší vrchol Beacons - Pen y Fan. Nahoru a dolů, najednou je tu spousta turistů, obíháme další kopec a pak už vzhůru vzhůru na hlavní vrchol. Je to strmý a je to docela dlouhý a já jsem, jak kdybych si něco šlehla - jsem šťastná, přešťastná, unešená tou krásou kolem. Svítí slunce a kolem se táhnou zelený kopce a za nima se rozkládá velšská rovina. Drak spí a já se mu nepozorovaně drápu na ocas.
Nahoře si nemůžu pomoct s musím vyhrabat kameru, jo, ztrácím čas, ale tohle musím mít zaznamenaný. A pak už honem dolů. Počkat, co tu dělá ten další vrcholek!? Nahoru, dolů. Letím z kopce, čas najednou pádí jako splašený a klesání nebere konce. Kličkuju mezi zástupy turistů mířících v obou směrech, hlavně nezakopnout o odvodňovací kanálky, hlavně nespadnout, hlavně si nic neudělat.
Kdesi na pozadí mi běží kontrolní program: ty běžíš! hlásá. Běžíš z kopce a nic tě nebolí! Už zase ty slzy, ale jen trochu, opatrně, ať nepřestanu vidět na cestu.
Parkoviště, CP2. "Stihla jsem to? Stihla jsem cut-off?" volám vyděšeně a lapám po dechu.
Pont ar Daf - Sarn Helen car park, CP2-CP3; dejchej a nepřestávej šlapat
Piju, sním kilo melounu a dvě kila pomerančů. Chci zavolat Tomovi, kde je - měli jsme se tu sejít a nikde ho nevidím. Nemám ale signál a nemůžu se moc zdržovat, dorazila jsem s 25 minutami na cut.
A pak se objeví. Moc si toho neřekneme, za chvilku už jeden z organizátorů hlásí, že je deset minut do cutu a měli bychom jít, jestli chceme pokračovat. Co to je za otázku? Jasně, že chceme.
Tom jde kousek se mnou a pak se vrací, aby si Pen y Fan taky vyšlápl. Já odhadnu, že bych měla pokračovat po téhle cestičce, přes silnici a vzhůru do protějšího svahu. Ani Beacons Way není značený závod. Veškerou navigaci si obstaráváme sami, zatím to nebyl větší problém, mám trochu obavy o baterku v hodinkách, ukáže se ale, že zbytečnou. Tentokrát se mi podařilo všechno opravdu povypínat, většinu času jsem měla zapnutou jen nejjednodusší obrazovku s hodinama. Nic jinýho pro mě taky nehrálo roli. Jediným protivníkem mi byl v to hle závodu čas.
Krajina je pohádková. Cestička se vlní po boku kopce, jsou tu vodopády, ovečky, kameny, běžím a je mi krásně.
Jsem šťastná.
Nenechám vás, abyste mi to vzali, ještě ne, tohle je moje, tohle jsem já, tady a teď.
Na hřebeni mě dojde dvojice, se kterou se tahám v podstatě od začátku. Dáme se do řeči. Diane a Al jsou téměř místní, chvíli si povídáme, jakmile se ale hřeben konečně zváhne dolů, prásknou do koní a utečou mi.
Což mě teda netěší, protože přesně v tu chvíli zmizí cesta. A to tak, že úplně. Tam, kde vede šipka, je tuhá tráva do pasu, velice nerovný a sakra podmáčený terén, ovce a ještě víc drnů a nerovností.
Kurwaboberjakýfajnýchomík!! Co budu dělat!?
Dejchej!
Tak prostě jdi dolů.
Moje naděje, že si tu vyrobím hezký polštářek na cut bere tímto za své.
Sklouzám dolů až k mostku, kde stojí marshall.
Vím, že mám asi třicet minut na cut, tak jsem v pohodě, on ale vypadá znepokojeně a nabádá mě, abych se přioblíkla, že je tu v noci zima. Jaká noc, kámo, je něco před půl šestou!
Na CP jsou k mýmu překvapení další lidi. Jím, piju, přijdu si jak na dětský narozeninový party: hltám slaný a sladký, piju colu a džus a jím pidi sendviče a ještě trochu tohohle a tamtoho. Seznamuju marshalla se svou teorií, že tohle je prostě regulérní party: seznamujeme se s cizíma lidma, pijeme a jíme tak moc, že se většina z nás se dřív nebo pozdějc poblije, ráno si budeme slibovat, že už to nikdy nebudeme dělat a pak to stejně uděláme znovu. Prostě mejdan jak víno! Směje se. Já taky.
Sarn Helen car park - Penwyllt car park, CP3-CP4; dejchej a nebul furt
Směju se pořád. Volám Tomovi, abych mu řekla, jak výborně se bavím. Cesta. Šest lidí těsně přede mnou. I tohle by se dalo běžet, ani tady neběžím. Bojuju s tím, že se musím šetřit a s tím, že když se budu šetřit moc, žádný příště nebude a bude mi všechno zbývající palivo v nádrži k ničemu.
Cesta se zhoupne a já běžím zlatým sluncem z kopečka po trávě a celý moje já je stejně zlatý a měkký a rozprostírá do se všech stran. Po měsících, kdy jsem byla scvrklá jako rozinka mi najednou nestačí všechny světový strany. Pevně utažený uzel těsně pod hrudní kostí povolil. Objímám celý svět a ten drží na oplátku mě.
Čím jsme si tenhle jeden jediný nádherný život na týhle jedný jediný nádherný planetě zasloužili?
Dejchej.
Teď a tady.
Můžeš.
Musíš.
Řeka a most a mírný stoupání a odbočka do svahu pokrytýho jasně zelenou trávou třpytící se v podvečerním letním slunci. Bílý ovečky, modrý nebe, šedivý kameny zřicený salaše. Musím se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Nebul pořád!
Pak dojdu chlapíka, který přede mnou od cp2 statečně prchal. Gareth z Bristolu jde první stovku a tahá teď trochu za kratší konec provazu. Já z kopce běžím. Běžím!
Penwyllt car park - Neuadd Llanddeusant, CP4-CP5; drak se probouzí, šlapej a neboj
Na občerstvovačce si nahlas opakuju, co musím udělat: přezout ponožky, vyndat bundu, vzít si čelovku, vyměnit sluchátka, doplnit pití, něco sníst, vyházet odpadky.
Je to trochu chaos, ale nakonec všechno zvládnu. Nohy jsou v brilantním stavu, dva malý puchýře přezutí zahubím v zárodku. Kombinace dezinfekce ve spreji-kapesníčku-silikonovýho lubrikačního gelu (ano, čtete dobře, toho od durexu - na rozdíl od ostatních totiž není rozpustný ve vodě, feel free tenhle hack používat) se ukáže je megaúčinná.
A pak už je čas vyrazit. Na další cp je to papírově 21 km, je to jedna z největších vzdáleností mezi jednotlivými kontrolními body. Bude tam kopec a bude velký.
Jak velký si ale zatím neumím představit.
Na odchodu ze CP chci zavolat Tomovi, ale signál je tak mizerný, že se mi to nepovede. Padá na mě všechna únava a splín světa. Konec je ještě tak daleko! A já chci spát a hlavně s ním chci mluvit a potřebuju, aby mi řekl, že jsem v pohodě. Nakonec se mu dovolám, je mi vedro, nejde se mi dobře, bolí mě žaludek - jím vzorně gely a jídlo na stanicích. Kapsičky na nohavicích kraťasů, díky kterým vypadám, že mám nohy jak Hulk, se ukázaly jako velice efektní - konečně jsem nezapomněla do sebe průběžně něco cpát. Žaludku se to ale moc nelíbí (stejně tam pošlu další gel, tyhle smutky mívají obvykle těsnou spojitost s nedostatkem cukrů - aspoň u mě).
Dochází mě Gareth, který si ale zapomněl na CP dolít vodu (ach, flashback jako sviň z první zkrácený P100), u řeky, kam si pro ni jde, na něj nekolegiálně nečekám, Garethovi to šlape pomalejc než mně a není prostor na solidaritu. Mít na cut dvouhodinovou rezervu, půjdu s ním už jen proto, že se smráká a navigace uprostřed neznámých hor, jejichž vrcholky se topí v mracích, bude asi docela výzva. Obzvlášť, když už teď vím, že si tu na cesty moc nehrajou a Gareth tu běžel jedno organizovaný recce.
Trošku kufruju a pak konečně nacházím cestičku do svahu.
Nene.
Tohle nemyslíte vážně.
Myslí.
Obrovský kapradiny mi sahají po ramena, zarůstají bahnitou, kamenitou cestu šplhající velice, velice strmě vzhůru.
Zaléhám do svahu.
Šlapej.
Proto seš přece tady.
Každý kopec má konec.
Nohy bolí, vysoko nad sebou vidím pár lidí. Ok. To půjde.
Když se cesta konečně trochu srovná, zjišťuju, že jsem Garethovi poodešla o pořádný kus cesty a v duchu se chválím. To zvládneš. Máš dost času. Jak velký ten kopec může být? Do celý seš nahoře!
Tak leda ve snu.
Stmívá se, zapínám čelovku a zároveň s tím vcházím do mraku. Drak vyfoukl dým z nozder a zavrtěl se.
Jakmile ji zapnu na vyšší výkon, abych líp viděla, kam jdu, narazím do mléčný stěny.
Chytá mě panika kvůli baterce v hodinkách, jestli se mi tady vybijou, jsem bez pardonu v prdeli. Cesta tu je a není - jsou jich tu totiž desítky vyšlapaných od ovcí, vpravo vidím kraj srázu, vím, jak kopec vypadal zespodu a ne, odtud nechcete spadnout.
Vlevo nevidím nic jen bílou stěnu.
Nechci jít moc u kraje a bojím se jít víc vedle, abych se nechytla špatný cestičky, která nemá s tou mojí nic společnýho.
Během hodiny se setmí úplně a já se furt drápu nahoru. Jak je to možný? Různě pod sebou vidím v dálce čelovky, doufám, že to jsou spoluzávodníci a že tady už půjdeme dolů. Ne? Tak tady? Tak kde, sakra?
Místo toho následují další a další stoupání.
A pak je tu konečně marshall.
"Znamená to, že tě tu vidím, že jsem konečně nahoře!" volám na něj.
"Skoro!" slibuje. I vlk sliboval.
Poprosím o objetí, protože je ve mně malá dušička.
Dobře. Tak jdeme.
Vrcholek přijde po dalších dvou stoupáních.
V to druhý už nechci věřit a sejdu proto kus z cesty. Najednou jsem mezi kopci, kolem mě není nic, jen tma a mlha a nikde žádná cesta a začíná se mě zmocňovat panika. Jestli se ztratím, jak mě najdou? Kdo? Kdy? Je zima a musím se hýbat, jinak si koleduju o průser. A tak se hýbu a šlapu a nakonec se vracím k okraji hory a šplhám na její vrchol.
Kamenná mohyla a kolem nic. Žádná cesta. Jen hustý mrak.
Pfff. Ok, tak jo, prostě tam někam, šlapej.
Šlapu.
O kousek níž konečně mrak mizí. Začínám potkávat kempující lidi. Říkám si, že to musí být dobrý psycho, když vám celou noc kolem stanu funí a svítí lidi. Stomílaři nás totiž ještě pořád nedošli a budou se tu trousit opravdu celou noc.
Tak dál a dál a dál, kde je sakra ten seběh? Podle hodinek bych měla být za tři kilometry na CP, ale jsem furt na hřebeni.
Marshallka se sendvičem. "Jdeš parádně!" chválí mě. Obě víme, že to není pravda. Objetí. A honem dál. Chvilku si utírám slzy. Jsem zoufalá, čas pádí a já absolutně netuším, kde sakra jsem a jak daleko to na cp je.
Na slzy je dobrý cukr, natlačím do sebe další gel.
Nálada v táboře se rapidně zlepší. Na slzy je čas, teď makej, princezno.
Kopec dolů a přede mnou čelovky. Makám, jak jen můžu. A překvapivě pořád ještě z kopce běžím - nebo mám ten pocit.
Dobíhám Diane, Ala, chlapíka, který se představí jako Tim a který už pěkných pár hodin blije, všichni jsou nějak pobouchaní, já ne, pořád doufám, že když máme 50 minut na cut a na hodinkách už je dávno 63 km, na kterých CP mělo být, jsme skoro za rohem.
Silnice.
Blbě uhnu.
Trojice za mnou se na mě neobtěžuje ani zavolat.
Musím se kus vrátit a vezme mi to lehce vítr z plachet.
Snažím se běžet, ale strašně mi kručí v břiše, mám hrozný hlad, nutně potřebuju sníst a vypít něco teplýho (první teplý jídlo skoro na 70. km po 2800 výškových metrech není úplně optimální).
Silnice nemá konec. Tim predikuje, že to nestihneme.
A jak jdeme dál a dál a dál, vím, že má pravdu.
Jsem na konci.
Kousek před CP dojdu Tim a dalšího chlapíka. Chlapík se ukáže jako můj první Velšan dne, který umí velšsky - ale není mu do řeči. A já si zrovna tak moc chci povídat! V tu chvíli mi totiž vůbec nic nevadí. Nevadí mi, že končím, nevadí mi, že jsem nestihla cut, vlna absolutního štěstí pramenícího z toho, že mě za celý den nebolela ani kolena, ani holeně, že jsem šlapala do kopců stejně strojově jako dřív a že jsem zvládla popobíhat a běžet, je tak veliká a silná, že mě vynáší vysoko k nebi posetému hvězdami a jasně žlutou polovinou měsíce.
Kdybych měla hodinu k dobru, vypila bych čaj a polívku a mohla bych pokračovat. Jasně, mám unavený nohy, ale zhruba tak, jak se dá po skoro sedmdesáti kilometrech čekat.
Na kdyby se ale tahle hra nehraje.
Neuadd Llanddeusant, CP5; trochu života do toho umírání, lidi!
Přicházíme 11 minut po cutu.
Co se dá dělat. Nic. Děkuju za nádherný den v nádherných horách.
Vyhazuje tunu odpadků cizích lidí, který jsem cestou posbírala a předávám čepici, kterou jsem taky našla cestou.
Ne, tohle opravdu nebyl důvod, proč jsem nestihla cut. Stejně jako za to nemohla videa, o který se časem, až je vykuchám z kamery, podělím. Prostě nejsem dost rychlá.
Ale to nevadí.
Tohle bylo mnohem víc než jen závod.
Byl to pokus vrátit se k sobě samý. K tomu, kdo jsem byla a koho jsem znala. K tomu, kdo mi chyběl.
Po nekonečných šedošedých měsících, kterýma jen tu a tam probleskla trochu barvy, jsem strávila třináct hodin zabalená do duhy.
Tomovi to sem trvá přes hodinu. Domů jedeme jednou tak dlouho. Místní silničky mají lví podíl na tom, že dvakrát pekelně zvracím - jaká škoda, myslím si, tak poctivě jsem to do sebe tlačila.
Emoce mám rozkývaný do stran jak pouťovou loď. Jsem šťastná a vděčná a dojatá k slzám - nad tou krásou tady, sama nad sebou a nad tím, co jsem navzdory všem a všemu dokázala, a zároveň mi je strašně smutno a mám vztek a sápe se po mně zoufalství.
A já je nechávám houpat. Prodloužená jízda!
Už dlouho jsem nic tak velkýho necítila a bála jsem se, že už nikdy ani nebudu.
"Ty máš pořád pocit, že jsi nesmrtelná," konstatuje další den T., když chci po obědě jít na procházku k místní jeskyni, kde se schovávali velšští chartisté, a místo toho pak sotva dolezu do postele a okamžitě usnu.
Jo. Mám. Ve chvílích, kdy letím z kopce, neexistuje na světě nic jinýho, než cesta přede mnou.
V těch chvílích jsem nesmrtelná.
Zvíře je vzhůru.
Chce žrát.
A drak čeká.