Dvaatřicet dní. 

Do startu zbývá dvaatřicet dní. Achillovka je vyléčená (opichy zrovna téhle části těla bych si pro příště docela ráda odpustila, děkuju pěkně - ale paní doktorka Karolína má kouzelný ručičky a dala mě poměrně rychle do kupy), vzorně plním plán, jezdím sbírat výškový metry na Závist, opakuju si, že vert is NOT real, I'm just out of shape a upřímně můžu říct, že tak, jako makám teď, jsem v životě nemakala. Bolí to. Žere to hrozně času. A energie. A síly. A spoustu síly to taky dává, protože tak silná, jako jsem teď, jsem nikdy nebyla. Je fascinující sledovat, jak se konečně ono má dáti přelívá do dal. Konečně. 

Takže všechno je v pořádku, ne?

Je načase začít balit povinnou výbavu, číst mapy, chystat kompasy, shánět nezbytné zbytnosti a zbytné nezbytnosti a těšit se a bát se a pak se ještě o něco víc těšit a bát, protože kvůli pandemický situaci jsem nestihla plánovaný rekognoskační výlet a tak vím o trati jen to, co si přečtu v road booku, vyčtu z GPS záznamu trasy a co můžu nakoukat na videích na youtubu. 

Vím, že to bude veliký a nádherný a strašně těžký a že na cestu bude svítit měsíc v celý svý kráse, protože na sobotu vychází úplněk a že organizátoři týhle akce jsou ti nejvtipnější. 

Jediný, co pořád ještě nevím, je, jestli budu za třicet dva dní stát na startovní čáře s další pětistovkou těch, kteří jsou odhodlaní porvat se o titul lakelandské legendy.

Covidová situace v kombinaci s postbrexitovou Británií totiž způsobila, že jsme pořád ještě na seznamu oranžových států (jako drtivá většina zemí světa) a po příletu do UK se na nás tudíž vztahuje desetidenní karanténa v místě pobytu. 

Víte, jsem ochotná podstoupit jakýkoliv testy, mám za sebou obě dávky vakcíny, máme (opět) koupený letenky (tentokrát do Londýna, protože pandemie způsobila, že z Prahy už se na jiná letiště nelítá a plán letět do Manchesteru a dojet rozumný dvě hodiny vystřídal plán letět teda do Londýna a jet do Lake Districtu dalších sedm hodin, ale i to uděláme), zaplacený ubytování (AirBnB za to loňský nevrátil nic, protože podle nich jsme přiletět přeci mohli). Všechno je domluvený, všechno je nachystaný, já jsem připravená tak, jak jen momentálně být můžu.

A tak si držím palce, aby nás Britové přesunuli mezi zelené země a my mohli odletět. Držím si palce, abych aspoň dostala šanci stát se Lakeland Legend, abych si to kdyžtak prohrála sama, abych měla tu možnost zjistit, jestli jsem dostatečně velká sleepless warrior, abych se s tratí a vším, co mě na ní čeká, dokázala poprat. 

Držte je, prosím, se mnou.

Moc to potřebuju.

#76

Robert Holdstock

LES MYTÁG

Roberte Paule Holdstocku, to se dělá? Jako vážně - to se dělá?

Les mytág jsem četla poprvé před nějakými patnácti lety a zjistila jsem, že si z něj pamatuju jen onen nesmírně tísnivý, až fyzicky nepříjemný pocit. Takže ve chvíli, kdy správně vyhodnotím, že bych si měla vzít nějaké lehčí, příjemné čtivo, můj vnitřní ďábel našeptávač sáhne po Holdstockovi. Jinak to mám ale samozřejmě v hlavě v pořádku. Ukázalo se, že ten onen tíživý pocit si pamatuju správně, z hlavy se mi ale už vytratilo, jak mnohovrstevný příběh v neskutečně epickém světě Holdstock vytvořil.

Jeho tajuplný les, na jehož okraji žije rodina vědce a odkud se posléze obě dospělé děti vydávají v otcových stopách, je přehlídkou kolektivní paměti lidstva, mýtů, kultur a ve své brilantní sugestivnosti a schopnosti vytvořit dokonalou atmosféru genia loci starodávného lesa nemá sobě rovného (kdo se někdy v podobném lese ocitl, mi musí dát za pravdu).

Jasně, můžete příběh hladit po srsti a číst ho jako řadovou fantasy.

O kolik se ale připravíte!

Hledejte, pátrejte, nechte se uchvátit. Netuším, jestli má fantazie stačila na všechno, vím, že jsem určitě celou řadu rovin nezachytila, ale i ty, co se mi vytáhnout podařilo, představují sakra hojný úlovek (už jen jména hrdinů a jejich korelace s dějem).

Les mytág si své místo na piedestalu kultovních knih stoprocentně zaslouží, přiznávám, že se trochu bojím, co mě čeká v Lavondyss, ale cesta zpátky už není.

(Klobouk dolů před Petrem Kotrlem, máme doma první vydání z roku 1994 a překlad je opravdu velice, velice zdařilý!) 

#77

Barbora Šťastná

LÁSKA PRO SAMOUKY

Recept na knihu pro ženy na prahu středního věku je jednoduchý:

1 potřeštěná žena, matka bezproblémových, normálních dětí, ten typ, co byste s ní rozhodně chtěly (ženy, muži ne) jít na kafe nebo ještě líp na víno, protože je tak trochu jako vy, ale vy nejste takový looser jako ona, čili by vám její přítomnost zvedla sebevědomí

1 nevděčný manžel (může a nemusí být kurevník, který může a nemusí odejít dobrovolně s/za mladším modelem - ten ho následně může odkopnout, on může příjít - samo už zbytečně - žebrat k hlavní hrdince)

1 šílená kamarádka s bizarním jménem a profesí, věrný sidekick hlavní hrdinky, dostatečně výstřední, až bizarní, aby byla zábavná, ale ne následováníhodná

1 šílená matka - obvykle extrémně domácká (pak nechybí domácký otec, případně zemřelý otec) a maloměšťácká anebo výstřední a děsně do světa 

1- n podivných mužů, kteří hlavní hrdinku svedou a opustí, případně se o to pokusí nebo se o to pokusí ona a pak to bude všechno děsně haha, protože tak to přeci dneska chodí - chlapi jsou všichni nevěrní dementi / alkoholici / feťáci / pokrytci, ti, co nevěrní nejsou, jsou buď staří nebo totálně marní a ženy na prahu čtyřicítky nechtějí nic jiného, než lásku a muže, jenž by se postaral o to, aby byly zase úplné, protože přesně na to má člověk čas a sílu a energii

1 - n výsměchů aktuálním jevům a trendům (#metoo, youtubeři, instagram, mileniálové, feministi, bydlenky, všemožné kurzy všeho možného, tinder, v HC verzi grindr, diety, čakry, víkendy s guru Járou a jeho mutacemi atd. atd.)

1 Velké Prozření 1 Dojemný Závěr

Vaříme pomalu na nízkém plamenu, občas zamícháme. Pokud ve vás recept vyvolává nadšení, výsledek vám bude nejspíš chutnat. U mě bohužel zaváněl pilou, na kterou se příliš tlačilo a na patře mi zůstala pachuť zoufalství a smutku.

#78

Ghassán Kanafání

MUŽI NA SLUNCI A JINÉ POVÍDKY

Výbor z díla jednoho z vůdčích představitelů Lidové fronty pro osvobození Palestiny, který za svou politickou aktivitu zaplatil (spolu se svou neteří) životem.

Dvě novely a několik krátkých povídek jsou dle očekávání aktivisticky laděné - ať už jde o poukázání na špatnou sociální situaci, která nutí Palestince k pokusu o migraci do bohatého Kuvajtu i za cenu vlastního života nebo o bolest spojenou s nuceným vystěhováním po založení Izraele. Kanafání se nesnaží o pohled z druhé strany (Židé, kteří se v povídkách objevují, nicméně nejsou zlí - naopak, člověk má spíš tendenci soucítit s nimi, než s původními obyvateli, kterým kotníky jako tvrdnoucí beton ovinula minulost a oni nemají nejmenší šanci se pohnout), jeho povídky jsou v zásadě jen črty, momenty, letmé pohledy do těžkých, utrápených životů utrápených lidí a bojovníků za svobodu a samostatnost.

Nejvýrazněji na mě - samozřejmě kromě eponymních Mužů na slunci - zapůsobila povídka Šest orlů a dítě, která se paradoxně snad jako jediná nezabývá ani sociální ani politickou kritikou, ale vyprávěním, imaginací a tím, jak vznikají legendy.

Regulérní recenzi jsem na knihu napsala na iLiteraturu - TADY.

#79

Jan Štifter

SVĚTLO Z PAULINY

Sbírka mi výrazně připomněla Okolo Jakuba Michala Vrby. I tady se vyprávění točí v delším časovém úseku kolem určitého místa, i tady je snaha o jisté propojení příběhů. Tam, kde se Vrba omezil (až na jednu výjimku) na místopis, loví Štifter vztahy většinou v lidech, někdy je vazba silnější, jindy opravdu jen hodně volná a celá snaha stejně jako způsob vyprávění sklouzává k manýrismu, na který buď přistoupíte a pak budete nadmíru spokojení a užijete si čtení se vším všudy aneb ne (vaše - moje - smůla, když já to sebeopájení se jazykem prostě v takového míře nemusím).

Největší (opravdu veliký) dojem na mě udělaly Mešuge a Rodinná sešlost - tato dvojice v mých očích výrazně převyšuje zbytek sbírky a dva dny po dočtení jsou vlastně jediné, které si vybavuju (plus tedy ještě podivný hanopis svatebních oslav, který mi utkvěl ale z naprosto jiných důvodů). A už jen kvůli těmto dvěma příběhům má cenu si sbírku přečíst - třeba najdete kouzlo jinde, třeba ho najdete všude, třeba vás naprosto uchvátí úžasné ilustrace Veroniky Bílkové. 

#80

Petra Stehlíková

    NASLOUCHAČ

Planeta Země, čtyřiadvacáté století. Nic není, jak bývalo. Starý pořádek zanikl. Staré hranice zanikly. Rozvržení světa tak, jak ho známe my, neexistuje. Naši potomci objevili nový zdroj energie, s nímž se ale umí vypořádat jen někteří a tam, kde tajemný sklenit dává, samozřejmě i bere - zákon rovnováhy je totiž věčný. Stejně jako slabosti lidské povahy: hrabivost, bojovnost a strach. Hlavně strach. Jeden by čekal, že ten, kdo ovládá jediný zdroj energie bude tím, kdo má moc. Ne však v naší budoucnosti. V té čeká část lidstva podrobení a část dost zoufalá nadvláda, číhají v ní nové hrozby a stará zla z minulosti. Naštěstí v ní mají vedle nenávisti své místo i soucit, přátelství a odvaha. 

Originální, zábavné, napínavé, působivé a imaginativní vyprávění s filmovými kvalitami, které mě víc než jen trochu (v dobrém slova smyslu) překvapilo. Jistě, některé prvky jsou klišé a u jiných je od samého začátku jasné, že sovy nejsou, čím se zdají být (a právě kvůli tomu je zařazení mezi YA na místě, byť je možná škoda, že autorka neposunula vyprávění o kousek dál a nevznikla nám skvělá česká dospělá fantasy). Na rozdíl od jiných, mi to ale v tomhle případě až tolik nevadí - a jsem zvědavá, jak bude Stehlíková s figurkami, které na skutečně fascinující hrací ploše rozestavěla, dál hýbat. 

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

aneb Duo Yamaha zpátky na scéně i s výběrem toho nejlepšího ze zlatého fondu českého ultra.

Debil & Drobil strikes back (kdo je Koblížek a kdo Kocourek zůstane asi navždy tajemstvím, o tom, kdo jde kdo tady, asi není pochyb)

Jestli nás všechny poslední rok a čtvrt něco naučil, pak neplánovat - případně rovnou počítat s tím, že absolutně nic není jisté a jedinou jistotou je nejistota. 

Po loňský 24hodinovce v Bad Blumau bylo jasný, že les je hluboký, mikve nečistá a skleněného poklopu Petr ještě zdaleka nedosáhl (bez ohledu na to, co vám bude tvrdit, nedosáhl). Všichni, kdo ho na nějaký běžecký platformě sledujete, mi dáte za pravdu, že - no pressure! - od něj letos čekáme nějakou pořádnou bombu. 

Původně bylo v plánu odpálit ji v Basileji, pak Basilej zrušili, tak v Temešváru, pak zrušili Temešvár, tak na Ultrabalatonu, pak Ultrabalaton zrušili, tak ve Francii, pak Francii zrušili... Ještě stíháte? Protože já někde v půlce přestala a vypsala bianco šek: kam řekneš, tam ti to odsupportuju, řekni kdy a kde mám bejt nastoupená a jestli mám mít pas nebo řidičák. Protože prase aby se v tom vyznalo.

Nakonec to vypadá, že se vracet nebudou jen dobří holubi, ale i Duo Yamaha a první víkend v červenci se holt bude muset Petr vrátit do Rakouska, aby jim ukázal, jak že se na lopatu sedá.

Odsouvaný vrchol přípravy má jednu zásadní nevýhodu - šponujete to a šponujete s cílem na nějaké datum. A stejně jako v případě Nohavicovy teorie alkoholického kopce, ani tady nikdo neví, jak ten atletický kopec má kdo vysoký a kam až to můžete šponovat, než něco - nevyhnutelně - praskne. Pokud jste měli vypustit páru 1. května a místo toho se den D odsouvá po dvou až třech nedělích dál a dál, je to, upřímně masakr a jsem unavená, jen to sleduju z dálky. 

A protože je potřeba ten šroub utahovat dál a dál, a protože čert ví, co se v těle za ten rok změnilo, rozhodl se Petr vyzkoušet si z plnýho tréninku zaběhnout v Plzni v rámci mistrovství republiky v běhu na 100 kilometrů testovací šestihodinovku. 

Tohle je záznam z palubního deníku:

4:50 - zvoní mi budík. Klopýtám bytem a snažím se nezapomenout na nic z toho mála, co si s sebou potřebuju vzít. Chci spát. Nechci nikam jet. Vlezte mi s kamarádstvím na hrb.

5:20 - přešlapuju před barákem. Polejvám si přitom ruku horkým kafem a najednou jsem vzhůru. OK, let's get this party started!

7:00 - jsme v Plzni. Parkoviště, který hostí zázemí, se plní auty a lidmi - známými i neznámými. Pakujeme věci, jsem nervóznější, než když bych měla běžet. Nezapomněla jsem to všechno? Do rovnice přibyly k sacharidům ještě silná trojka sodík - hořčík - draslík. Rovnám si věci a snažím se přimět zoufale zpomalený a unavený mozek, aby se v tabulkách, který mám před sebou zorientoval. Petr se chystá - dooblíct, namazat, vyzvednout čip, pozdravit se se všema, domluvit se na základních věcech.

7:30 - vyrazit

7:30 - 9:30 Předpověď hlásila 28°C. Ještě ve čtvrtek bylo ráno osm stupňů, dneska je o deset víc, zatím je pod mrakem, ale vzduch je těžký. Během dne zhoustne tak, že je to jako prodírat se kaší. Mít Lyřin nůž, mohli byste si ho kus vyříznout a odnést v podpaží. Odpoledne přijdou bouřky. Pod přístřešky, který nad námi, supportéry, pořadatelé milosrdně vztyčili, je zatím příjemně - zafukuje, stojím ve stínu. Vedle mě rodiče Ondry Veličky, z druhé strany support až do 60. km vedoucího muže. Jedno kolo tu má 2,5 kilometru, čili mám mezi jednotlivými proběhnutími poměrně dost času. Netrvá dlouho a dostáváme se do povědomého rytmu, kdy po pár prvních kilácích konečně zase vím, co mám dělat - nebo mám aspoň takový pocit.

Holky a kluci krouží. Radek se chystá prolomit sedmihodinovou hranici na stovce, Rudy chce zaběhnout rekordy ve věkový kategorii na padesátce i šestihodinovce. Je tu borec z Ostravy, který běží padesátku a švihá to tam, že jen obdivně zírám. 

9:30 - 10:30 - Petr hlásí, že přepálil začátek a začínají ho brát křeče. Zní to jako blbá zpráva, ale ve skutečnosti je to super zpráva, protože vytahuju nový arsenál tobolek a tablet a začínám jako správný veselý malý chemik čarovat. Křeče představovaly vloni jediný a zároveň největší problém. Jejich efekt byl do značný míry likvidační, takže jsou teď velikým tématem - co všechno jde udělat, aby se jim předešlo a co všechno, abyste je v zárodku zlikvidovaly? Věřte, že je toho hodně. 

10:30 - 13:30 - Horko se stupňuje, vzduch se zahušťuje, borec z Ostravy dává padesátku za 3:09. Záhy je vyhlášený vítězem, protože potřebuje jít na vlak. Jak propastný rozdíl mezi sportovními odvětvími vládne trefně dokreslují luxusní sporťáky plzeňských fotbalistů, kteří kolem zázemí přijíždí na trénink.

Lidi zpomalují. Lidi odpadají. Ti šťastnější, co od začátku běželi padesátku, postupně končí. Končí i Dan Orálek, který od začátku kulhal a věrný své pověsti jen svlíkne tílko a už fotí ostatní. Potím se jako prase a to stojím ve stínu, jednou za deset minut přejdu k pásce podat pití a sem tam něco k tomu, kousek popoběhnu, občas přeběhnu parkoviště a podám ještě něco. Žádný badblumauský desítky tisíc kroků se nekonají a i tak mám dost.

Poprvé mě ani nenapadne, že tohle bych taky chtěla zkusit. Ne, díky. 

Občas zajdu za holkama, co supportují na protější straně. Všichni držíme palce Radkovi, toho ale - stejně jako všechny ostatní, zkřísne počasí. Původně první muž to balí na 63. km. Nemůže. Sleduju jeho zoufalý boj na posledních okruzích dostat do sebe něco, co by ho nakoplo, něco, co by mu pomohlo. Běžeckou ambru ale nenajde, stejně jako další, a tak nezbývá, než polknout hořkou slinu - dneska prostě není můj den. Nikdo nevzdává rád. Když házíte ručník do ringu, do kterýho jste se chystali týdny a měsíce, řvali byste vzteky, kdyby to bylo společensky přijatelný. 

Po pěti hodinách a pětapadesáti minutách běžím s nejdražším ručníčkem v dějinách naproti na obrátku. Poslední metry běžím s Petrem a mám co dělat, abych ho uvisela. Po šesti hodinách házím oranžový leintuch na zem, pak ho měníme za číslo a Petr může zamířit do zázemí. Já čekám, až mu výsledek přijdou změřit. Objevuje se ultrapůlmaratonec Zbyněk, který zkoušel rozběhat virózu, což se, obzvláště v tomhle počasí, ukázalo jako brilantní nápad, a nese kužel s číslem. 

13:30 a dál -Výsledek je změřen, balím propriety a odcházíme se najíst. Petr předvede na zahrádce jakési plzeňské nóbl restaurace, kde jsme se omylem usadili, etudu na téma: "Omdlévající pán se zutými keckami", ale nakonec je natolik solidární, že mi upře to potěšení ho křísit ("Jestli omdlíš, odcházím bez placení, rozumíš?! Chraň tě ruka páně tu zdechnout!!!") .

Vracíme se na Radkův doběh. Vítězem letošního MČR na 100 km se stal Ondra Velička s časem 7:28 (snad jsem se nespletla). Radek nakonec dobíhá v, pro běžné smrtelníky neskutečném, čase 7:44 a záhy po něm neuvěřitelně konzistentně běžící Jirka Horčička. 

Zatleskáme, nalodíme se i s potem a colou smáčenými tabulkami cennějšími než slzy jednorožce vyrážíme ku Praze.

Byl to dobrý den.

T -23D

PS: Moc zdravím nezdolnou běžkyni v růžových podkolenkách - měla jsem totálně přehřátý mozek a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsi na mě volala - moc děkuju a moc mě těšilo!

Les je hluboký, mikve je nečistá aneb vykuř mi nohu!

Ne, nezačala jsem v mezičase pojídat lysohlávky, ač by se tak mohlo zdát a možná by to, když o tom tak přemýšlím, nemusel být až tak špatný nápad. Vzhledem k tomu, co se děje, by třeba některé věci začaly dávat alespoň jakýs takýs smysl.

...zapsala jsem si 22. dubna, když jsem se chystala podat zprávu o výletu za hranice všedních dní, kdy jsem jela nejdřív busem a pak busem a pak v závěsu za šéftrenérem běžela ze Slap do Prahy a bylo to krásný a vtipný a pak už hodně bolavý, protože mě moje šmajdání konečně definitivně dohnalo a Černýho Petra si tentokrát vytáhla levá achillovka (může se tahle hra ještě hrát, že jo?) a já ještě netušila, že z toho bude legrace na několik týdnů.

Každopádně: Svatojánský proudy jsou překrásný z obou směrů. Z toho do Slap jsem je běžela před lety v rámci P100 (oné DNF P100), ze Slap jsme je běželi teď a v půlce začlo trochu pršet a bylo to celý naprosto kouzelný - ta cesta, co se vine nad vodou kolem chatových osad a mezi skalami je prostě boží. Trochu jsme bloudili lesem a pak to celkem slušně odklusali podél řeky a z nadpisu zůstane clickbait, protože některé věci prostě musíte buď zapsat hned, nebo o tom máte pomlčet navždy. 

A pak mi tu ten příspěvek visel měsíc a půl, protože dny se valí šílenou rychlostí vpřed a čas na nikoho nečeká, školy se mezitím otevřely a kroužky rozjely, ale nabraný skluz se dohnat musí, jenže se značně vybitýma baterkama to jde prostě blbě. Aspoň, že jsem si do rytmu mohla vrzat achillovkou, aby mi to šlo líp od ruky. Jo. Přesně tak. Vrzat. A všichni víme, co vrzání znamená, že jo. A taky všichni víme, že s zánětem achillovky neběhá ani blbec Zoubele. A tak jsem zkoušela klid a pak jsem zkoušela opatrně běhat a pak jsem zase zkoušela klid a nakonec jsem skončila u paní doktorky Karolíny, protože jsem holt musela kapitulovat. 

Paní doktorka si přivezla mašinku, co dělá píp, koukla mi na nohu a prohlásila, no jo, je tam zánět, ale ne ve šlaše, kolem jsou dvě takový veliký slzy, vidíte je? Viděla jsem. Tak já vám to opíchnu! 

Lidi, nevím, jestli vám někdy někdo opíchával achillovku, ale bolí to přesně tak, jak byste čekali a ještě víc. KUR-! Vylítlo ze mě, než jsem se stihla zarazit. Ale ulevilo se mi a dostala jsem zelenou běhat. A tak jsem konečně zase začala. Na kontrole za týden se celá radost opakovat, jedna slza byla ale pryč, což věstilo samé dobré zítřky. Všechny sociální pracovnice jsem tentokrát poslala do výstřihu trika, do kterýho jsem se zakousla neb nic jiného po ruce nebylo a pokračujeme vesele tam, co jsme před měsíce a půl skončili.

Lakeland se totiž blíží. Dneska je to padesát dní do závodu. Dneska jsem poprvé zvládla na Závisti běhat kopec ke kapličce o dobrý dvě minuty rychlejc než zkraje dubna. Noha se lepší, věřím, že do konce července bude v pořádku.

Co se nelepší jsou statistiky UK, kdy BBC píše o začátku třetí covidový vlny a stále platí, že do země přiletět můžete, ale musíte na deset dní do karantény. Což si nemůžu dovolit. Držím si teď palce, aby nás vůbec do Anglie pustili, aby byla noha v pořádku do tý míry, že se budu moct pokusit status lakelandské legendy vybojovat, že nebude moc hnusně, protože má být úplněk, že se totálně neztratím, protože přestává být reálný, že bychom se tam stihli podívat ještě před závodem, jak jsem plánovala, a že to celkově nějak klapne.

Sním o tom totiž už příliš dlouho, příliš příliš dlouho.

A i sebesilnější motivace se nakonec utahá. 

#70

Džabrá Ibráhím Džabrá

UZAMKNUTÁ OBĚŽNÁ DRÁHA

Nevím, zda je to mou neschopností vcítit se do básnického jazyka ve slovenštině (klidně může být) nebo jsme se s Ibráhímem prostě minuli, ale tohle mě zoufale nebavilo. Vlastně netuším, kdy naposledy mě nějaká sbírka takhle zklamala. Přeložené je to velice dobře, Ladislav Drozdík skutečně uměl, ale je to celé takové... meh... přitom sem tam probleskne možnost, že se to celé zvrátí a že vás to přeci jen přitlačí do kouta a donutí vás to všemi smysly vnímat, prožívat, vdechovat, vydechovat. Ty záblesky jsou ale příliš krátké. Příliš, příliš krátké...

"...A potom se zasa vrať

do barbarských ulíc,

kde amplióny zavýjajú

pohrebnú pieseň živých,

spievanú pre živých."

(s. 14)

#71

Jared Diamond

ROZVRAT

Rozvrat je komparativní studií krizí a selektivních změn, které v moderní době probíhaly v jednotlivých zemích. Autor už v úvodu jasně stanoví, že tentokrát nám bude vyprávět. Zapomeňte na grafy, zapomeňte na obsáhlý poznámkový aparát, zapomeňte na citace. Hezky se usaďte a nechte se unést Diamondovým vyprávěcím géniem.

Navzdory vážným tématům se Diamondovi daří držet většinou lehký tón a místy vysloveně pobavit (například při obhajobě větrných elektráren proti kritikům z řad milovníků ptáků, kdy uvádí, že stejné množství ptáků jako větrné turbíny zlikviduje ročně pouhých 150 volně žijících koček. „Ve prospěch větrných elektráren a neprospěch koček… hovoří to, že kočky nám škody na ptačí populaci nevynahradí poskytováním energie…“ (s. 323)).

Žádný z obecnějších závěrů, k nimž Rozvrat dospívá, vás nejspíš nepřekvapí. Dost možná byste si výsledný obrázek prezentovaný Diamondem zvládli poskládat i sami. Jenže byste museli udělat ony kroky vzad a zamyslet se správným směrem, což většina z nás prostě v běžném životě nedělá. Naštěstí existují polyhistoři se záběrem Jareda Diamonda, kteří se toho ujmou za nás. 

(Regulérní recenzi jsem o knížce napsala do čaopisu Ekonom - kdyby někoho zajímala, tak TADY)

#72

Jack Kerouac

KNIHA HAIKU

Podrážky

mám čisté,

jak jsem šel v dešti

(s. 17)

Kerouacovy "západní haiku" jsou jako momentka: okamžik navždy zachycený na fotografickém papíru slov. A stejně jako fotky i ony vás dokážou přenést do zlomku času; do situace, kterou jste sami možná nikdy nezažili, a na místo, které jste možná nikdy nenavštívili a přesto, když jim to dovolíte, vás v oné vteřině dokážou podržet klidně celou věčnost.

Krásné jsou.

V lékárničce mi

zimní moucha

umřela na sešlost věkem

(s. 22)

Místo do dveří od ledničky

jsem kopl do prázdna

stejně se zavřely

(s. 31)

#73

Auður Ava Ólafsdóttir

VÝHONEK OSMILISTÉ RŮŽE

Dřív než Výhonek osmilisté růže jsem přečetla autorčiny pozdější Listopadové motýly. A ti mi přišli kouzelní.

A teď se mi stalo to samé jako v případě Naivní. Super od Loeho. Pozdější román je v podstatě derivátem předcházejícího, ale pocit, že čtete derivát máte nevyhnutelně spjatý s dílem původním, protože ho čtete později. Ještě jste se neztratili? Tak vězte, že v případě Audur je to naopak než u Erlanda a její ranější román je lepší než ten pozdější.

I Výhonek je v podstatě road movie a i tady jsou rozkresleny zvláštní rodinné a osobní vztahy, je tu hlavní hrdina, který prožívá svět tak trochu jinak, než (hádám) většina z nás, a hraje tu zásadní roli dítě (byť menší, ale přesto obdobně podivné a pro milovníky realistických postav extrémně iritující). I tady se autorce podařilo vybudovat až nadpozemskou atmosféru tak trochu jiného a přesto známého světa.

Škoda, že na rozdíl od druhých společných nocí, do stejné směsi příliš zvláštních motivů, než aby mohly fungovat univerzálně, úspěšně dvakrát nevstoupíš.

#74

Čo Namdžu

KIM ČIJONG - ROČNÍK 82

Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).

Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes. 

Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?

Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.

Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.