Dno má jednu zásadní výhodu - docela slušně se od něj dá odrazit. Problém je, když k němu namíříte rychleji, než jste pak schopní vystoupat na hladinu (a to výrazně).

Tři kolečka na ŠUTRu představovaly jednu z mých pěti položek na to-run listu, který jsem sepsala vloni, tuším, v únoru. Brdskou 2015 jsem si odškrtla, a když jsem startovný na Kaisermarathon dostala od Běžíška, usoudila jsem, že nebude od věci, vzít to z jedný vody na čisto a smáznout letos co se dá.
Ha ha.
Moji kamarádi tomu říkají počítačové hrdinství.
To takhle sedíte u klávesnice a říkáte si: To dám! Proč bych to jako neměl dát? Bude to su-per! Bude to LU-XUS-NÍ! Kliknete, jakmile přijde potvrzovací email, zaplatíte a už se můžete jenom těšit. S bušícím srdcem jsem odklikla tři kola. A je to. Budu mít, co jsem chtěla.
Tři neděle před akcí nadhazuju na DM a v rámci ITB, jestli by se nenašel nááhodou někdo, komu by se chtělo sjet si v sobotu hodně brzy do Šárky na jedno kolečko? Na DM asi všichni radši vyspávaj :-P ITB je ovšem jiná liga. Během chvíle mi píše T-Bird, co je tohle zase za akci, říkám, že to je moje akce a že on se teda přidá. Ještěže máme ty kamarády, co nás v případě, že dostaneme jalový nápad, donutí ho uskutečnit (přeci teď necuknu, že?). Domlouváme se nakonec na všechní den, a když se přidá ještě VP, je jasno. Ranní výlet je parádní, neskutečně mi pak v den závodu pomohl. "Za chvíli se k nám připojí Martin..." "Ááá, tady stál ten favorit!" (Byli jsme za kvalitní kazišuky, koho by ale napadlo, že si to někdo bude v šest ráno rozdávat ve starý škodovce na kraji Šárky?) "Za chvíli bude kostelík, tam jsem fotila" "Tady se bude Martin odpojovat" "Schody, schody, jak to Petr říkal: jsou to vlastně jen dvě minuty, to vydržíš!" Po příjezdu domů mám totál fialovou pusu a jsem grogy. A to poběžím třikrát?

Pocitu, že tohle nebude moc haha, nahrává, že mi prostě ne a ne vyjít žádný běh nad třicet. Vlastně pořádně ani nad dvacet. Ku ku ku kurňa! Do toho bolí od Brdský levá kyčel. Protože začne bolet brutálně i koleno, nevydržím a přes svůj odpor se objednávám na fyzioterapii. Ujme se mě borec v Institutu sportovního lékařství a je skvělej. Primárně chápe, že neběhat je až poslední možnost. Konstatuje, že mám odpálený obě kyčle. Zkroutí, co se zkroutit dá, natáhne, co jde natáhnout, vybaví mě cvikama a pošle domů. V mezidobí mi přichází první pár testovacích bot - Merrell All Out Peak. Jako původce bolavý kyčle jsem diagnostikovala na sklonku zimy koupený Salomony a Merrelly proto přichází právě včas. Moje první trailový boty. Jsou nádherný. Ale krása, stejně jako barva v případě auta, neběhá. I kdyby ta bota byla šeredná jak náš fyzikář na střední, byla by v mých očích dokonalá. Ale o botě příště.
Před dnem D a hodinou H rozesílám maily na všechny (dvě) strany. Domlouvám se T-B., že ráno pojedeme spolu (bude-li nás víc, možná se nervozitou ani nepobliju) a z VP tahám rozumy. Těším se. A taky se bojím, průběžně balím, nervuju se, ještě trochu víc se těším, představuju si trasu, představuju si sebe, jak to tam valím v nějakým luxusním čase. Krátce po desátý padám na hubu a spím spánkem batolete (= budím se, jsem buzena na kojení K., převlíkám počůranou M. a celkově si dopřávám kvalitního odpočinku před náročným sportovním výkonem). V 5:45, tři čtvrtě hodiny před nařízeným budíkem (!), se probouzím. Nevydržím ležet, o spaní nemůže být ani řeč. Vstávám a začínám zmateně pobíhat po bytě a chystat všechno na svoji nadcházející absenci. Jako bonus si K. vybrala po mnoha měsících jako první noc, kdy nebude od půlnoci do rána pít dvakrát, ale jen jednou, tu dnešní. Stav mého hrudníku je odpovídající. Jelikož vstává takřka zároveň, raduju se, že to aspoň vychlastá a bude pohoda. Jenže ona jako na potvoru pít nechce. Polohystericky krámuju odsávačku a autobus stíhám taktak.
S T-B. se potkáváme na Floře, nepokrytě a asi hodně hlasitě obdivuju jeho nový Fénixy 3, a když se pak cestou na start přizná, že vlastně pořádně neví, kde jsme a kudy tam jdeme, pokouší se o mě mdloby. Start ale najdeme, konečně se osobně poznávám s Renatou a Jitkou, zdravíme se s dalšími známými a kamarády, dokonce na chvíli chytnu i Dušana s Luckou. Evžen mi chválí zápisek. Pýřím se. Člověk píše cestovatelsko-mateřský, smířlivý (ok, tak skoro) blog pět let, a pak mu jednou ta smířlivost dojde a hned je slavnej :-). Den bude teplý, to už je jasný. Do startu to nějak uteče, nikomu se nechce natěšeně stát v první lajně a asi dvě minuty po devátý vybíháme. Přesně podle předpokladů mi čtyřikoloví rychlíci zmizí během chvíle z očí, za zády mi zůstanou jen dva kluci v triku Vltava Run (ti ovšem jen do začátku třetího kola) a borec v červeném.

První kolo. 54 km do cíle.
Bolí mě nohy. Po prvním kopci se nemůžu rozběhnout. No to bude ještě žrádlo! Padesát čtyři, tři, dva... Po zhruba půl hodině se to jakš takš rozbíhá. V táhlým stoupání ke hřbitovu mi Petr utíká, za což jsem vlastně vděčná (ne že bych si tvoji společnost neužívala). Vnitřní rádio se tentokrát na rozdíl od jediného Šutru, který jsem do té doby závodně běžela (podzim 2012, 1 kolo) naladilo na snesitelnou muziku, a tak si do občerstvovačky pořád dokola místo Boowy a Kwaly zpívám

Kolem občerstvovačky prosvištím, jde to nádherně a čeká mě ten snazší kus. Běžím, z kopců to valím, jde to parádně, boty držej jak přibitý. Tušit, co trailová bota zvládne, koupila jsem si nějaký už dávno. Rádio přelaďuje a já dalších pět kilometrů řeším, co se zpívá mezi "unicorn" a "kilo"

Když konečně přijdu na toho Charlieho, obíhám zrovna lesík před vyhlídkou na Podbabě (moje třetí nejoblíbenější místo na trati), musím se smát a šlapu dál. Po betonový mrše zahnout do lesa, a tam už je jasný, že k 1:50 to nebude ani náhodou. Tak to valím bartasovsky po hlavě do pr**le, abych stihla aspoň 1:55. Kterej kterén může mít takovej blbej nápad, když ho čeká ještě 38 kiláků týhle srandy? První kolo probíhám za 1:56, těsně před startem dvoukoláků.

Druhý kolo. 36 km do cíle.
V prvním kopci mi dojde. Big style! Ťapu nahoru, předbíhají mě první borci na dvě kola. Pak další a další a další. V druhým kopečku už i první holka...

Snažím se rozběhnout. Jenže kde nic není, ani smrt nebere. Co jsem to zas vymňoukla? Co to bylo za jalovej nápad? Proč já blbá to první kolo neběžela pomalejc? Už zase mi naskakuje těhotenská paralela. První kolo. 54 dní do porodu. Těšíte se, chystáte se, jste optimističtí. Měsíc před? Bože, ať už je konec! Ať už tu to mimino je, ať už je to celý za mnou! Můj oblíbený seběh. Potkávám se s Honzou, chvíli s povídáme. Pak mi samozřejmě utíká. Všude je kolem nějak moc lidí. Nejde mi to. Ba co víc, bolí mě to. Bolí mě kyčel, bolí mě stehna (nějaká neviditelná svině mě do nich mlátí baseballkou, evidentně ji to hodně baví, protože od chvíle, co začala, už nepřestane). Míjí mě Iva. Na občerstvovačce si sypu sůl do ran (ok, tak jen na ruku), piju, strašně piju. Vybavuju si Zuzčin zápisek z Transvulcanie, jak pila s opatrností, aby se nepřepila. Vzhledem k tomu, že jsem, jak když mě polejou kýblem, hádám, že většina, co jde dovnitř, jde okamžitě ven (a ne, nepočůrala jsem se, díky za optání). Zvažuju, že si vyndám muziku. V první kopečku to taky dělám. Jenže to mě dobíhá Jirka z Ostravy, takže ji zase balím. Jdeme chvíli spolu. Kecáme. Vypráví o Zegamě, kam se jel podívat jako divák. Tyjo. To se někdo má! U Podbaby mu "utíkám". Na občerstvovačce tvrdnu fakt dlouho, piju, jím, stěžuju si. Vybíhám. Druhý kolo za 2:20. To máš za to, že jsi blbá a nepoučitelná!

Třetí kolo. 18 km do cíle.

V polovině předchozího kola bych přísahala, že to prostě nedám. Že už to nepůjde. V první seběhu uhýbám Radkovi Brunnerovi, který mi dává kolo. Něco nesmyslně blábolím. Dělám si mentální poznámku, že už nebudu nikoho komentovat, což nedodržím, když mě předbíhá další borec. Můj projev je ještě nekoherentnější, takže už fakt držím pec. Taháme se se zrzkou, co běží dvě kola. Zapínám hudbu s tím, že už je to fuk a spousta borců, co mě předbíhali, měli sluchátka a nikdo další by mi snad už kolo dát neměl... V seběhu na 38. kiláku, který je jak cesta do pravěku a který mám jednoznačně nejraději, mě tak bolí stehna, že mám co dělat, abych se udržela na nohou (výhodou je, že přes tu bolest necítím ani v nejmenší kyčel a soudím, že asi přestala bolet), přichází neuvěřitelná katarze. Všechna ta bolest se přerodí v neskutečný vděk za to, že jsem tady, že žiju, že můžu dělat to, co mě baví, že mám skvělou rodinu, úžasný přátelé, báječnýho muže a dvě překrásný, zdravý děti. Jsem šťastnej člověk. Mám všechno. Běžím. Dobře, je to spíš parodie na běh, ale nejdu. Míjím zrzku, kterou pak potkám až v cíli. Chvíli se pak přetahuju s holkou v černým, občerstvovačka, něco sníst, něco vypít a no tak, už jen domů! Týden do porodu. Valím se. Funím. Pláču, že už to nevydržím, že puknu! Prosím miminko, aby to už neprodlužovalo. Teď prosím nohy, ať to ještě vydrží. V kamenitým seběhu potkávám Lucku, prosím nohy, ať mě teď nepodráží, ať to ještě vydrží. Míjím dalšího kluka, prošitějšího než jsem já. Šlapu do svahu, kde byla před třemi lety vtipná cedule.

 Mám toho jak buchet. Už není poloha, ve který by nohy nebolely. Myslím na Honzu a doufám, že ho nesežral nějaký polský medvěd. A taky na Romanu a na to, že jsou bolesti mnohem horší, než ty od namožených svalů. Naposledy betonová bestie, seběh. a pak už borec v zeleném, kterého jsem stíhala od stoupání ke hřbitovu. Až ex post ze zápisků na DM zjistím, že je to Libor. Stoupáme spolu do schodů. Čeká ho čtvrtý kolo, křečuje a před cílem se odpojuje k občerstvovačce. Já finišuju. Je konec. Hotovo. Vymalováno. 6:43.25. Třetí kolo za vražedných 2:26. Trvalo mi to výrazně dýl, než jsem čekala. Bylo to mnohem těžší, než jsem myslela. Takhle jsem si ještě nikdy nikde nehrábla. Tentokrát jsem tam vážně nechala všechno. Do mrtě. 

Zdravím se s Ritou, je tu PavelZ, Karel a vůbec valná část ITB. Potácím se do stanu převlíknout. To je totiž jedna z věcí, kterou vám nikdo neřekne. Porod je síla. Veliká síla. Ten skutečnej rock'n'roll ale začíná až po něm. Střídavě se přidržuju kluků trousících se do stanu, abych se zvládla zout, sundat fusekle, podat si věci. Trvá mi snad sto let, než se převlíknu. Už zase mám modrou pusu jak warlockové z Qarthu. Zapomněla jsem fusekle, takže se bosa potácím k medikům a prosím o náplast na od Brdský urvanej, na vlásku visící nehet. Sedám si. Blbej nápad. Nejsem schopná vstát. Všechno, ale naprosto všechno mě bolí (ve sprše zjistím, že mám navíc sedřený záda od podprsenky a ramena od batohu). Přijíždí T. s Kačenkou. Ta se pořádně napije až v klidu doma, ale zase - s kojením žádný problém ani na jedný straně. Jen ke konci už to bylo trochu nepohodlný. 

Vyhlašují se vítězové. Zdravím se s druhou Renatou, který vypadá, jak kdyby šla z kavárny a ne ze závodu. Dobíhá Dušan, VP a T-B. Čekám na vyhlášení tříkolových holek, když jste na trasu přihlášený jenom tři, tušíte, jak to může dopadnout. Co ovšem netušíte a nečekáte, je, že ten, kdo to vyhraje, budete vy. Krapet hystericky se tomu směju ještě večer. 

Jinak se teda ale moc nesměju. Stehna mám na fašírku, sotva lezu, spím jak zabitá a dneska, ráno poté, jsem výrazně dobitější než po porodu.

Všechny jsem vás moc ráda viděla, s těmi, co jsme se na vlastní oči viděli poprvé, se moc ráda seznámila. Bylo to skvělý. Přes to přese všechno to bylo skvělý. Trasa parádně značená, lidi v zázemí výborní, klobásy jako cena nemají chybu :-) Fotky jsou si půjčila od Digiho, díky za ně!

No a za rok znovu, jo?

Za běžce radostnější! aneb Kdo neplácá s námi, plácá proti nám

Před časem jsem narazila na označení hejt. Neměla jsem tušení, co to je, ale záhy jsem to zjistila.

Hejt je v podstatě taková jedová slina. Šlápnutí na kuří oko. Výkřik do tmy. Stížnost směřovanou na lampárnu. Zkrátka a dobře když už vás něco, co beztak nemůžete změnit, sere tak, že to nedokážete držet v sobě a začnete si na to stěžovat, to, co z vás padá, je hejt.

A protože doma už nikoho opravdu ale opravdu moje běžecký hejty nezajímají a ti, co je vydrží poslouchat, umí zatím dohromady asi šest slov a nelze od nich tedy očekávat absolutně žádnou zpětnou vazbu, nezbývá, než to poslat do éteru tudy. 

Jsem jediná, komu se otevře rybička v kapse pokaždý, když si od někoho vyslechne (nebo si někde přečte) tisícerou variantu na: "To JÁ běhám pro radost!"? A my ostatní běháme jako pro co? Pro nasrání? Z povinnosti? Pro prachy? Kvůli ženským/chlapům? Ale no tak... Většina z nás je ráda, že doma už nějakou tu Penelopu má a doufáme, že nám kvůli běhání neuteče, protože komu by se chtělo ukrajovat čas, jenž je možný věnovat tréninku, na hledání nějaký nový Penelopy? Peníze ani nekomentuju. Ty do běhání cpeme. Z opačný strany padají maximálně tak propisky sponzorů některých závodů.
Takže přišel čas na zásadní odhalení: to, že někdo běhá víc nebo dokonce i hodně hodně, vede si tréninkový deník, řídí se nějakým plánem, má/nemá hodinky, má/nemá minimalistický boty, chodí na závody, že zkrátka běhá jinak než vy, ještě neznamená, že z toho nemá radost. Co myslíte, že může člověka donutit zvednout se a vyrazit z tepla/chladu nory do deště/vedra? To že jednomu vyhovuje běhat nějak neznamená, že každý, kdo běhá jinak, se obouvá s kudlou na krkavici, kterou třímá Velký duch běhu s krví podlitýma očima, sjetý endorfinama vyplavenýma milionem běžců, kteří zrovna v tu chvíli po celém světě krouží po parcích, lesích, horách, cyklostezkách a pláčou na běhátkách (aniž by si to uvědomovali). Jasně, že ne vždycky je to prima, ne vždycky si to užíváme, ale proboha, co si člověk vždycky užije? A věřte nevěřte tam, kde nechápete, co je radostnýho na konzistenci, úsilí, energii a času věnovanýmu systematickýmu pobíhání, tam já nejsem schopná vidět radost ve dvou pětikilometrech týdně. Co na tom je příjemnýho? Dýl se chystám než běžím, nikam se neposunu, furt se budu akorát ploužit šnečím tempem, furt budu funět a furt budu čekat, kdy mě to začne bavit a nezbude mi, než se v duchu zaklínat mantrou: já-to-ale-dělám-pro-radost-já-to-ale-dělám-pro-radost...

A když jsme u těch závodů, nesmí chybět větička: "To JÁ si to chci hlavně užít!" Co je tohle za kokotskej alibismus? Proboha, na závody se snad jde závodit, ne? Co je to vůbec za strašlivej trend, chodit si "užívat" závody? To si jako zaplatíte startovný, trmácíte se kamsi v přesně stanovený den a čas (čímž samozřejmě jdete proti podstatě běhání - oné svobodě a volnosti, která z něj činí snad nejdostupnější sport vůbec), abyste tam pak běželi stejně, jako běháte každý jiný den? Není samotnou podstatou závodů to, že by měly být jakýmsi vyvrcholením předchozí přípravy? Že by měly být krokem na cestě kamsi? Že by se měly odlišovat od běžnýho dne? Vysvětlí mi někdo podstatu onoho závodního "užívání", který se dává do protikladu k - ehm - závodění? Proč tam teda chodíte, když nechcete závodit? Nikdo přeci neříká, že je cílem každýho porazit támhle Radka Brunnera nebo Núrii Picas (anebo 12Honzu, Honzu Bartase nebo čarodějku Zuzku, Lídu atd., dosaďte si své Hrdiny všedních dní), my normální smrtelníci většinou soupeříme maximálně tak se sebou, se svýma limitama, hlavou, maximálně tak támhletím chlapíkem v modrým tričku nebo touhle slečnou v růžových podkolenkách, který nás přece sakra nemůžou dát. Jestliže v sobě člověk nemá nějakou touhu po vítězství (a nemusí to znamenat hned bednu), co ho pak žene do cíle? Nic? Tak znovu: proč za to někdo platí? S kamarády se přeci můžeme sejít i tak. Na výletě taky nutně nemusíme mít na břiše přišpendlený startovní číslo. Nebo je to o těch startovních číslech? A medailích? (A tričkách a igelitkách plných reklamních kravin?) O tom, že můžeme kámošům na sociálních sítích napsat: Byl jsem tam! ?? 

Protože oni nás pak poplácají nulama a jedničkama po ramenou. 

A to nám dělá dobře. (Mě nevyjímaje.)

Jasně. Není nad to nechat se podrbat za uchem. Kdo tvrdí, že mu chvála nedělá dobře, kecá. Jenže jedna věc je podpořit, povzbudit, pochválit výkon zasluhující pochvalu a druhá je mazat někomu med kolem úst neřku-li huby ve chvíli, kdy to náhodnému kolemjdoucímu musí vyznít v lepším případě jako silná ironie, v horším jako automatická odpověď nastavený pro případ nepřítomnosti v kanceláři. Nebudu tu znovu propírat prohlášení Barborky on the Run, že se pokusí kvalifikovat na další OH ani Jakuba Maraton3ra, jenžto blahé paměti v létě 2010 na Běhej jako naprostý začátečníka prohlásil, že poběží následující rok PIM pod tři hodiny (o pár měsíců a nula naběhaných kilometrů později svůj názor poupravil na čtyři hoďky, kdy přednesl svůj takřka legendární plán, podle něhož mu v tom případě přeci stačí, když to celý poběží tempem šest minut na kilometr a na poslední dva nějak zrychlí!). Ty řešili jiní jinde už tolikrát, že bych se nutně musela opakovat. K tomuhle hejtu  mě vyburcovalo úplně jiné prohlášení. To jsem si takhle před pár dny narcisticky prohlížela statistiky u svých textů na Bezvaběhu, když mi padlo oko na blog s názvem Desítka za 40 minut (nebo tak nějak). Inu, to je už hodně smělý plán, obzvláště dá-li si ho za cíl žena (když se namátkově podíváte na výsledkový listiny desítek, který se běžely v posledních pár týdnech, zjistíte, že většina vítězek má čas lehce pod čtyřicet, případně brousí čtyřicítku). Každý, kdo aspoň trochu běhá a má soudnosti, co by se za nehet vešlo, ví, že desítka pod čtyřicet u ženský, to není jen tak. To vůbec není jen tak. Jedna věc je běžet deset kilometrů šestkovým tempem, jiná pětkovým a úplně, ale úplně jiná čtyřkovým. To není jako když se chcete zlepšit z hodiny a pěti minut na pětapadesát. Kdepak. 

Zvědavá na obsah, na to, jak takový trénink vypadá, jsem rozklikla a nevěděla, jestli se mám dřív smát nebo brečet. Autorka blogu Jana Ch. víc neběhá než běhá (za měsíc naběhá celých 70 km), osm kilometrů zvládne za padesát minut, ale je přesvědčená, že v červnu zaběhne desítku za čtyřicet. Potud ok. Každý máme své (více či méně reálné a splnitelné) sny, ale proč jí někdo proboha nenapíše, že je to naprosto mimo její možnosti?! Proč jí nevysvětlí, že to, co dělá, je volovina? Proč jí někdo neřekne, ok, tak si zkus tím tempem běžet kilometr! (Já nemůžu, protože nejsem na FB a kvůli tomu, abych někoho nasrala, si ho fakt zakládat nebudu.) Ne. Hezky Janu poplácáme po zádech a řekneme jí: jasně že jo, to dáš! I když je to asi tak pravděpodobný, jako že Maratone3 dá ten PIM pod tři. 

Proboha lidi, buďme soudní! Fanděme si, podporujme se, ale trocha brzd a protivah by neuškodila!

Běhání je savý sport a radost pohlcuje jako mycí houba vodu. Až se budete příště zaklínat tím, že vy ale běháte pro radost, uvědomte si, že z tý houby teče tím víc vody, čím víc ji ždímáte...

B.O.B pro Báru (a samozřejmě nejen pro ni)

V komentářích pod základním kamenem spolku běžeckých ultras se Bára ptala na pár doplňujících informací k BOB Utility Sport. Tenhle text se jich bude týkat, takže vy, co s kočárem neběháte a běhat nebude, neztrácejte čas jeho čtením :-)

Baru a vy ostatní:

v prvé řadě gratuluju k, podle mě, skvělému rozhodnutí a dobré koupi, budeš určitě spokojená! S normálním kočárkem se podle mě plnohodnotně běhat nedá, byť vím o (minimálně) jednom případu, kdy mi bylo předvedeno, že to jde (a jak!). Každopádně zpátky k věci.
Síť proti muchám a komárům jako taková na B.o.ba není. Prodává se ale sluneční clona.

Z venku se sice zdá, že by měl jeden problém najít deset rozdílů, ale je skrz ni v pohodě vidět a je parádně prodyšná. Nahoře se přetahuje přes střechu a zajišťuje se na sucháče na zadní straně boudičky. Na boku ji zachytíš gumičkama za odpružení a žádný komáři se dovnitř nedostanou. Ty se na druhou stranu dovnitř dostaneš v pohodě - korbička je pod madlem na sucháče a dá se odklopit.

 Na první fotce mám odklopenou zadní část korbičky a objektiv míří ven zhruba ve výšce pasažérových očí. Na druhý mám clonu hozenou přes hlavu, je přes ni vážně parádně vidět. Výrazně líp než třeba integrovanou clonu, kterou měl Red Castle, se který jsem běhala předtím.

Fusaky - je mi jasný, že ten jejich zimní je drahá sranda. Dva tisíce za fusak je dost peněz. Já si ho ale koupila a musím říct, že je skvělý. Je teploučký, chlupatý a krásně do kočáru pasuje. To je i odpověď na to, jak běhat v zimě - běhala jsem přes celou zimu a byli jsme s kočárem i v Alpách. Kačenka v něm přes den spí venku a spala v něm v pohodě i tam. Ve sněhu, v mrazu a naprosto v pohodě :-). Dostala na sebe zimní kombinézu, kulicha, namazala jsem jí tváře dětským krémem proti mrazu a už mazala. Když byla hodně velká zima, omotala jsem ji ve fusaku ještě jednou dekou, případně z venku fusaku další. Vzhledem k tomu, že se dá stříška skutečně neskutečně sklopit, nefoukalo na ni a zvládli jsme to bez ztráty kytičky. 

Ta sklopená střecha zakrývá téměř celý kočár, takže jsem clonu ještě nepoužila, nebylo to potřeba. Kačenku zvládne v pohodě zastínit. Možná až bude větší a bude třeba víc čumákovat nebo jí budou trčet nohy ven... ale zatím bohatě stačí střecha kočáru.
K tomu, jestli do něj jde dát normální pětibodový. Oficiálně ne. A hned ti ukážu proč. Normálně máš popruhy na ramenou odepínací od těch, co vedou od boků. U BOBa to tak není. Boční pásy jsou napevno přidělaný z těm ramenním.

Jestli už ale normální zimní fusak máš, nevěš hlavu. Samozřejmě to jde udělat, jen to bude chtít menší zásah. Není třeba ani čekat na to, až přijde shůry, stačí nůžky a nit s jehlou. Zašiješ díry na ramenní popruhy, které tam jsou a místo toho ho rozstřihneš od ramenních otvorů po ty boční, stejně jako to je na tom jejich origoš. 

Jestli jsi, na rozdíl ode mě, zdatná švadlena, přišiješ si tam i ty sucháče, aby se ti to nemohlo rozlejzat. Já si takhle upravila jarní/podzimní fusak (mínus sucháče, na to jsem už neměla kapacitu):

Tím se dostávám k dotazu, co na dítě a kam s ním, když je venku jako v poslední době. Tenhle fusak je z Aestheticu a nedám na něj dopustit (navíc si sama můžeš zvolit barevnou kombinaci a že je z čeho vybírat). Je na jaro/podzim a flísová deka se dá dole zacvaknout, aby neplandala. Oblečení. V čem do něj závisí na počasí. Dneska měla bodýčko s dlouhým, slabý tepláky a slabou flísovou kombinézu. Ve včerejší prádelně jen bodýčko, holý nohy a odkrytá. Když je tak nějak mezitím, tak punčocháče, dlouhej rukáv a mikinu na zip, abych jí ji mohla kdyžtak rozepnout a případně i svlíknout a samozřejmě zapnutej fusak. Případně s sebou nosím ještě tenkou deku a když začne foukat studený, hodím ji ještě přes ni, abych neměla nerva, že mrzne.

Snad jsem na nic nezapomněla. Kdyby tě cokoliv další napadalo, ptej se :-) Jestli budeš chtít, napiš mi na sebe mail a můžeme zůstat v kontaktu - zatím přeju hodně sil, samé klidné noci a ať ten měsíc čekání rychle uteče!

Na závod do kotle, do kotle na závod!!

O víkendu se běžel PIM. Podle zpráv v rádiu se závod obešel bez nutnosti zásahu dohlížející policie. T. to okomentoval tím, že běžecký hooligans asi moc neřádí.

což mě přivedlo k myšlence, že bychom měli založit... Běžecký

To by bylo panečku něco. Scházeli bychom se v bočních uličkách po závodech a mlátili bychom se keckama po hlavě. Samozřejmě by tím pádem byli ve výhodě ti, co běhají ve vycpaných botách, protože liskanec takovou bare-x bude bolet rozhodně míň, než když pořádně roztočíte za tkaničku třebas hoky a dobře zamíříte. Nejtvrdší borci by na botech měli celoročně navlečený nesmeky... Škrtili bysme se na kompresních návlekách a házeli po sobě zápalný flašky s naředěnou colou a píchali se ostrýma hranama gelů.
Nesmiřitelné tábory přespolních horalů proti fandům placatého asfaltu, ultramaratonci proti mílařům, milovníci masových městských desítek versus zarytí účastníci zapadlých závodů vysoko v horách. Minimalisti proti maximalistům, vegani proti paleo-žroutům, zarytí plnitelé plánů proti trenýrkovým anarchistům...
Všechnu negativní energii vůči ostatním běžeckým podskupinám, těm moc pomalým, co se cpou dopředu a pak překáží, i těm moc rychlým, co z nich pak máme mindráky, bychom vypustili a postarali se, aby se pěkně nažrali tartanu.
Zásadní naší výhodou by bylo, že bychom s největší pravděpodobností utekli zasahující pořádkové policii. Ta by v důsledku rozšíření běžeckých ultras musela zavést novou specializovanou složku běžecké policie oděné do černých elasťáků a funkčního trika na zip ke krku se žlutým nápisem POLICIE. (Samozřejmě by měla ty nejdebilnější boty, a proto by byl vždycky důvod je zmlátit.)
Naším jediným pravidlem by bylo: "Nikdy nepřestaň běhat!" Dlouhé pauzy v tréninku z pouhého rozmaru by vedly k vyloučení z běžeckých ultras, stejně jako příliš častá migrace mezi jednotlivými frakcemi, protože nikdo přeci nemůže jeden rok milovat hory a druhej běhat WRP! Jasný?!
Blesk by měl o čem psát a Dusík o čem žvanit ve studiu.
No nebude to boží? A pořádnou bitku pak spláchneme ionťákem a nealkopivem!