Obvykle to nedělám, protože se obávám, že to vyzní jako výkřik do tmy a ukáže se, že to tu vlastně nikdo moc nečte a kdo to čte, ten má čas a chuť na všechno, jen na to se nějakým způsobem zapojovat do diskusí (čest a dík budiž výjimkám), ale tentokrát mi to nedá.

Na Posázavským půlmaratonu mi Jana vyprávěla o rozhovoru, který nedávno četla o tom, kterak by se ženy neměly honit za výsledky, že je to ničí, že by si měly závody užívat a ty, co si je neužívají, protože prostě MUSÍ závodit (a jinak to neumí a nedá jim to), jsou vlastně vadný. Bubo by tak hodný, že mi rozhovor našel a dal mi na něj odkaz a já ho teď dám vám.

A budu ráda, když si ho přečtete. Ač tedy možná nasbírám konkurenci další kliky, což není něco, co chcete, když v podobném médiu děláte taky, zajímalo by mě, co si o tom celém myslíte vy?

Protože ač některé věci říká pan psycholog/bobista asi správně, radikální forma ve mně probouzí vlka a já se přistihuju, jak na něj cením zuby (nemluvě o tom, co říkal T.: jeho svěřenkyně budou mít z toho dost jednoznačného popisu asi radost). Skutečně je možné, že jakmile jste soupeřivý typ, je to špatně? Jste nesnesitelná, věčně nespokojená, nesaturovaná bytost, jejíž rodiče - a to především otec - ve výchově něco zanedbal(i)? Samozřejmě se mě to dotýká tak moc právě proto, že prohrávat neumím, nerada prohrávám, ať dělám, co dělám, vždycky se to snažím dělat pořádně, na plno, ne "na pohodu" a "užívání si". Kdo vlastně rozhodl, že polovina lidstva je tu jen proto, aby, slovy Marušky, připravovala manželovi bylinné té a kochala se a přenechala lovení a soupeření druhé polovině? Je skutečně možné, že jsme natolik biologicky předurčení, že snaha o setření hranic mezi pohlavími vede jen k destrukci nás samých a celou emancipací si škodíme? (A máme doma chystat to bylinné té a držet hubu a krok?) Nebo jsem jen příslovečná potrefená husa?
Jako odrazový můstek pro celé řešení (ne)vhodnosti a (ne)zkázonosnosti (vrcholového) sportu pro ženy posloužila aféra kolem Soukalové-Koukalové. Ta mně osobně připadá vcelku nešťastná a přidávám se do tábora těch, kdo její Jinou knihu nečetli a číst ani nehodlají, ale kdo má pocit, že je to trochu velký a dosti zbytečný humbuk, jimž si někdejší miláček národa dosti uškodil. Nicméně na vlně biatlonistických "šokujících velkých odhalení" se svezl kdekdo a najednou jsou všichni přesvědčení, že vrcholový sport vlastně holky ničí (hlavně holky, kluky ne tolik, jak jinak) a že všechny jsou na tom jako "Gabča", jen to na rozdíl od ní nepřiznávají.
To, že je vrcholový sport řehole, je fakt, s nímž asi nikdo nebude polemizovat. Tak proč najednou ten pocit, že by se z toho měla polovina lidstva vyloučit? Není spíš otázka individuality než pohlaví?
A ne, není to tak, že holky nejsou vůbec soutěživý. Jasně, najde se spousta takových, co budou tvrdit, že si to "šly jen užít" a "vychutnat si atmosféru" a (a přiznávám, že obzvlášť tahle hláška mě nechává s otevřenou hubou) "pokecat s kámoškama" (jako na trase, ne v zázemí). Otázkou samozřejmě je, jestli se do toho nesnaží i tak dát maximum a tohle není jen zástěrka a "ospravedlnění" třeba ne zrovna zářných výkonů nebo mizerné/nedostatečné přípravy. Jestli třeba vážně neříkají pravdu a jen to já nejsem schopná svým omezeným přístupem pochopit. Nicméně osobně mám pocit, že mám kolem sebe mnohem víc soutěživých holek než kluků respektive soutěživějších. Nebo že by to bylo tím, že některým holkám to nedělá takový problém připustit? Třeba to, že je štve, že se nezlepšují nebo že někdo jiný, kdo do tréninku vložil méně úsilí, je podobně/stejně dobrý nebo ještě lepší nebo že si z posledního závodu odnesly pár pěkných pánských skalpů. Buď jsme malichernější nebo upřímnější. Anebo je to zase jen věc mého omezeného pohledu, kdy nejsem schopná překročit vlastní stín a podle sebe soudím tebe. Nicméně všechny tyhle soutěživý holky, který kolem sebe mám, jsou bez výjimky krásný, chytrý a úspěšný. Všechny jsou vdaný (takže se našel někdo, kdo si je navzdory nedoporučením pana psychologa/bobisty vzal) a některé mají děti.
A všechny jsou něžné, laskavé a plné radosti ze života.
Tak nevím. Buď zapomíná pan psycholog na to, že se mu do rukou dostává jen zlomek sportujících žen, těch, co ten tlak nevydržely (a takové najdeme v každé profesi - stejně jako najdeme v každé profesi muže, kteří ten tlak nevydrželi a to včetně sportovců) anebo jsem já natolik damaged and broken, že si neuvědomuju, jak jsem doživotně poznamenaná, a jak intenzívně bych se měla modlit, aby ode mě můj muž neodešel k nějaké laskavé a něžné ženě, které nevadí, že ji rozseká ve scrabblu nebo squashi, jež mu uvaří to bylinné té a půjde si, čistě jen proto, aby měla hezkou prdýlku, pánžto to by jí přeci mělo stačit k životu - to, že bude potěšením pro oko pána tvorstva -, zaběhat. Ale jedině pro radost.

#29

Reinhard Kleist

SEN O OLYMPIÁDĚ

Vyprávění, z něhož až srdce puká. Reinhard Kleist zachytil zoufalý osud mladé ambiciózní sportovkyně, která měla to smůlu, že se narodila sice pod stejným sluncem jako my, ale na jiném kusu půdy. Samia - Somálka. Samia - sprinterka - olympionička. Samia - ta, co chce hlavně běhat, trénovat na lepší úrovni, než jen na rozbité dráze plné koz, jež zbyla jako relikvie doby, kdy se i v Somálsku dal život žít, nejen přežívat, Samia - ta, co chce pomoct živit rodinu, tak jako sestra, která odešla do Finska a nechala za sebou své dvě děti (kolik podobných osudů psala poslední desetiletí?), Samia - ta, která sní o LOH v Londýně a nakonec Samia - ta, která za svůj sen položí život. Od začátku víme, co se stane. Víme, jak to dopadne - resp. dopadlo, protože tenhle příběh se skutečně stal. O to svíravější a mrazivější je to čtení. Víme, že Samia spolu s dalšími Somálci zahyne ve vodách Středozemního moře ve snaze dostat se na nafukovacím (!) člunu z Libye do Itálie. Kolik takových Samií, jejích mladších i starší verzí, pohltily vody? Kolik jich opustilo to málo, co měli, jen aby riskovali vše v mnohdy plané naději, že tam na druhém břehu je čeká mnohem lepší život? Na stěně v tripolské chatrči, kde Samia čekala týdny, než ji vyvezou na smrt, stojí sedm ze sta. Sedm ze sta. A všechno to jsou lidi. Nejen čísla. Lidi. Jako vy, jako já, jako byla ona. Olympionička. "Když běžíš, maličká, je to jako bys letěla. Jsi rychlejší než ostatní a nikdo tě nedohoní. A pak doběhneš do cíle a ruce ti vyletí nahoru, a to je jako... ráj."

#30

Daniel Majling

RUDO

Cesta do hlubin cynikovy duše. Nevím, jestli se mi někdy stalo, aby mě kniha rozesmála tak, že jsem praštila hlavou o zeď. Asi ne. Rudo, byl jsi první! Černočerný humor, absolutní bizár a neskutečný nápady. Salman Rushdie ve sklepě, dovezený Ježíš, mluvící bradavky nebo šukající psi. A nakonec: "Je to vůl."
Jak mi něco tak geniálního mohlo tak dlouho unikat?
FUCK!

#31

P. Craig Russell

LOVCI SNŮ

Magický příběh o velké, nenaplněné lásce, která nezná hranice. Nejúžasnější pasáží pro mě bylo setkání lišky s Králem snů. Nádherná kresba i kolorování a Gaimanův scénář v tradičně skvělém překladu dua Janiš-Podaný, co víc si fanoušek může přát?

#32

Maria Sempleová

KDE SE TOULÁŠ, BERNADETTO

Varování: Tohle není humorný příběh o bláznivé rodině. A není to ani společenská satira. Alespoň já tam nenašla ani jedno.
Pro mě je Bernadetta vyprávěním o tom, jak šíleně rychle život plyne, o tom, jak snadno nás může pohltit to, co děláme rádi, jak destruktivní může být, když ním někdo vezme to, co milujeme, a hůř, když se toho vzdáme sami v zoufalé snaze a naději, že tím zachráníme to, co je nám nejdražší. Je to příběh o tom, že - slovy klasika - sovy nejsou tím, čím se zdají být a o tom, že občas myslíme, že náš život skončí, když nám někdo vezme to, co považujeme za důležité, ale stane se pravý opak. Můžeme pak zjistit, že někdo strhl zdi, jež nás obklopovaly, a my konečně vidíme nekonečné obzory.
Je to příběh o tom, že chyby dělá každý, je to příběh o odpuštění, přátelství a rodině. A o tom, že se můžeme najít ve chvíli, kdy se ztratíme.

#33

Kathryn Stockettová

ČERNOBÍLÝ SVĚT

Nádherný příběh, v němž je naprosto všechno. Je to kniha o tom, že život má tisíce odstínů duhy a rozhodně není černobílý. Je to vyprávění o tom, že bez ohledu na to, jakou barvu má naše kůže, krvácíme všichni stejně a rány nám dokáží ublížit stejně, ať už jsou vedené pěstmi nebo slovy.
Atmosféra amerického jihu šedesátých let je popsaná prostě skvěle. Horko a vlhko panující ve vzduchu a hustá atmosféra mezi mladými ženami na mississipsském maloměstě z knihy jen sálá.
A není to jen příběh o tom, kterak je těžké být v téhle době na tomhle místě černou ženou. Je to o tom, jak těžké je být ženou vůbec - protože nejen ty černé jsou svázané pravidly a trpí, úplně stejně, byť samozřejmě jiným způsobem, jsou svázané a trpící i ty "privilegované" bílé paničky, jež musí něco říkat, nějak se chovat, něco nosit, naplňovat určitou představu o mladé dámě. Musí přijmout svou roli, mít brzy děti a řešit kraviny, protože řešení toho, co je skutečně důležité, přináleží v téhle době mužům. Je to doba emancipace, boje za lidská práva, boje za ženská práva.
Autorce se krásně podařilo zachytit plastický obraz společnosti - milující muže i ženy, nenávistné muže i ženy, hloupé i chytré, agresívní i andělské, chybující, zoufající, šťastné, zbabělé i statečné. A nikdo není jen jedno. Tak jako je tomu ve skutečném životě.
Opravdu úžasná kniha.

Pramen zdraví z Posázaví

Vloni jsem na prvním ročníku Posázavského půlmaratonu, který pořádá kamarád Richard z ITB, chyběla. Letos to do poslední chvíle vypadalo, že ani tentokrát se kolem Sázavy neproběhnu, ale nakonec se vše v dobré (?) obrátilo a já mohla vyrazit.

Půlmaraton je, když budu bolestně upřímná, vzdálenost, jež mě tak trochu (víc) děsí. Není to pětka nebo desítka, kde to napálíte a děj se vůle Běžeckýho Manitu, jenže to není ani maraton nebo něco delšího, kde už, aspoň pokud spadáte do mojí (ne)výkonnostní kategorie, rozkládáte nějakým způsobem síly a rozhodně neběžíte na doraz od začátku do konce. Je to něco mezi. Není to dlouhý a není to ale ani krátký. Pořád je to jednadvacet kilometrů. 

Můj nejlepší půlmaratonský čas je i proto dost zoufalý a naposledy jsem podobnou vzdálenost v závodě běžela, tuším, na Trailové Závisti 2015 (myslím, že to bylo 2015). Takže vlastně už docela dávno. 

Nečekala jsem od sebe žádný dramatický supervýkony, že ale shořím jak svíčka, to mě teda taky nenapadlo.

O víkendu to totiž už  běhalo vcelku hezky, od Lazovky to byly tři týdny, teplo už nikoho nemohlo překvapit, ale opět se potvrdilo, že rodné Polabí nejsou trailový kopečky na Sázavě, ryba není rak a já nejsem rychlý běžec.

Co mě ovšem šokovalo, byla absolutní absence chuti a vůle se kousnout. Protože oč jsem pomalejší, o to jsem soupeřivější. Na závody se nechodím pobavit, užít si to nebo se vidět s kamarády. To jsou samozřejmě všechno plusové body, ale tohle se dá všechno zvládnout v mezidobí mezi jednotlivými akcemi. Chodit nezávodit na závod mi přijde stejně ujeté, jako když člověk, který zvrací i při pohledu na řetízkáč vyrazí do Prateru nebo vegan na oběd do Brasilera. "Tak si to prostě užijeme," říká mi Jana cestou na start. "Teď jsem četla článek o tom, že nám ženským to závodění prostě není vlastní. A ty, co jsou soupeřivý, nejsou normální a mají prostě víc testosteronu." Koukám na ni a nezbývá mi, než se teda k tý nenormálnosti a testosteronu přihlásit. Jana se směje. "No dyť jo, já to mám taky tak, to si jenom tak říkám, že nebudu závodit. Ale my, co běháme ultra, jsme nenormální všechny, to je přece jasný." Musím se smát. Později během závodu ale na její slova hodně myslím. Že by se ze mě stávala na starý kolena žena?  

Posázavský půlmaraton je k mému údivu s nějakými 250 účastníky už docela velká akce. Zázemí se (překvapivě) nachází přímo v Sázavě v areálu kempu, kde je všechno příjemně po ruce. Parkoviště je kousek, přijíždím nakonec s rezervou a potkávám se hned u auta s výpravou 12HH. Zdravíme se, zpovídám Slunéčko s rukou v závěsu a hned za branou kempu narážíme na další známý a kamarády. 

Vyzvednout číslo, se všemi se pozdravit, zmateně přenášet věci, rozhodnout s čím poběžím, něco málo vyfotit, poprvé v životě se rozklusat, a pak už je čas vyrazit.

Závod je to krásný. Trasa kouzelně pestrá, les voní, slunce svítí, co pár kilometrů je něco k pití, je to hezky nahoru a dolů, jsem venku, někde, kde jsem nikdy předtím nebyla a všechno by to mělo klapat, protože proč taky ne? No, proč vlastně ne? 

To ví asi jen čert a jeho pes.

Zkraje běžím s Malým medvědem a říkám si, proč proboha má tolik lidí kolem na zádech batoh? A proč všichni do toho kopečka jdou? Nejdřív jsem měla v plánu někde časem předběhnout Aleše, ale nedoběhla jsem nakonec vůbec nikoho, jen mě všichni ti s batohama (a bez nich) předcházeli a předbíhali a já na to mohla jen bezmocně koukat, protože místo nohou jsem měla dva nesmírně těžký špalky, objem plic se mi smrskl na velikost rozinky a hlava se tomu všemu jenom smála.
Na občerstvovačkách jsem v marné naději, že mě to nakopne, nabírala tatranky, prakticky nasekaný na malý kousky, což mi připomnělo můj oblíbený fór: Karkulka: "A babičko, proč máš tak velké uši?"
Vlk: "To abych tě lépe slyšela!"
Karkulka: "A babičko, pro máš tak velké oči?"
Vlk: "To aby tě lépe viděla!"
Karkulka: "A babičko, proč máš tak velkou pusu?"
Vlk: "To abych mohl žrát tatranky na šířku!"
No tak, kousni se! Běž! Makej! Tady není čas a prostor na courání se! Ale kdepak. Po hodině jsem už jen s úsměvem klusala a tristní výsledek, jenž byl v téhle fázi už absolutně nevyhnutelný, mi byl upřímně totálně fuk. Poprvé v životě jsem byla na závodech a nezávodila. Ani se sebou, ani s těmi kolem. Prostě jsem si to odběhla, v klidu a vlastně i v pohodě. Panejo. 

Jen na konci, už zase zpátky v Sázavě, se ve mně probudil vlčák. To když mě předběhla paní s batohem a já si řekla, že to už by pro dnešek stačilo a nikdo další by mě už předbíhat fakt nemusel a trošku jsem se rozběhla. Před mostem jsem za sebou slyšela dusot nohou a usoudila, že "ty už mě teda nepředběhneš, ať seš kdo seš". Jenže cíl furt v nedohlednu a já prostě nemohla. Jako vůbec. Nakonec zvolňuju, zjišťuju, že za sebou mám holky hned dvě, ty mě předbíhají a já se směju se slovy, že "tak na vás jsem dneska neměla, jste dobrý". Obě pohledy upřený před sebe, ani brvou nehnuly (to bylo vůbec takový zvláštní, ta děsně "závodící" nálada mezi lidmi, kdy se nikdo ani neusmál, ani slovo neprohodil, děsně všichni grr a vrrr i tady na chvostu startovního pole), tak to mě vyhecovalo. V tu chvíli už se zahýbalo zpátky do areálu, před mnou oblouk cíle a já najednou sprintuju, pět metrů před finišem ještě obě předbíhám a vytlemená v čase o víc jak hodinu a čtvrt horším než vítěz můžu konečně vypnout hodinky.

Tak hurá, už nikam nemusím. Ze zuřivého doběhu mě bolí levé stehno. Volám domů, že jsem teprve doběhla, umeju se, najím a vyrazím, T. potřebuje svátek-nesvátek jít do práce a musíme se vystřídat u dětí. Před sprchou mě zdraví štíhlá běžkyně s dlouhou hřívou tmavých vlasů - že čte můj blog a že se jí líbí. Jsem ve všem tom marastu z pozávodního rozčarování najednou zase nadšená, tohle mi vždycky udělá velkou radost, lichotí mi to a tak vůbec. Každopádně jsem tak mimo, že se ani nepředstavím, takže jestli to náhodou čteš, zdravím, mávám a příště budu slušnější a společenštější, slibuju! 

V umývárně mě spasí další dvě holky, který mají žeton na sprchovací automat navíc, na jeho vyzvednutí jsem jaksi pozapomněla. Sprcha teče proudem, teplým proudem a mně se vybavuje ledový čůrek na Brdské a koedukovaný sprchy na Baroku. Co se zázemí týče, je Richardův podnik špička. Každý závodník si navíc může vybrat ze třech jídel a k tomu pivo nebo kofolu. Frontu na pití za mě vystojí Bubo, takže si můžu u Jani v klidu sníst oběd a trochu si popovídat, rytíř BuboBubo mi navíc záhadně sežene birell, takže je to prostě úžasný.

Počkám na vyhlášení vítězů, Jana s Bubem a Jarkou jsou několikrát vyhlášení, nafasují krásný ceny, pak ještě jedna společná a je čas se rozloučit a vyrazit domů.

Bylo to krásný a rozhodně to stojí za to.

Jen příští rok trochu líp, rychleji a s větší dávkou testosteronu!

Drcení oliv (a první část menšího kopce knih)

Znáte ty řeči o tom, kterak ze sebe olivy vydají to nejlepší teprve tehdy, když jsou drcené? Má to vyjadřovat, že stres a námaha nám vlastně prospívají, že pod tlakem ze sebe dostaneme i to, co jsme ani netušili, že v sobě máme.
"Tak co teď?" ptal se mudarrib po Lazovce.
"Teď bych chtěla zrychlit," odepsala jsem bez váhání, protože to je prostě něco, co chci už delší dobu. Nemluvím o nějakých skvělých časech, ale prostě běhat zase nějakým rozumným tempem, který mi zajistí, že na dlouhých trénincích nestrávím půl dne. Na to prostě dlouhodobě při vší vůli ten čas zkrátka nemám (nebo mám, ale nedám).
A tak jsem se po ohromné spoustě let ocitla poprvé od střední školy na dráze.

Bylo mi předloženo, co se ode mě očekává a já naivně vystartovala vpřed. Po sto metrech jsem byla zralá padnout do šeříků a zemřít. Takového luxusu jsem se ale dočkat neměla. Dvě stě. Čtyři sta. Tepy dosahují úrovně oběžné dráhy, vzdorují síle gravitace, odpoutávají se a míří do nekonečného vesmíru. Mudarrib udává tempo, něco mi vykládá, dokonce se mě na něco ptá (to jako čeká, že mu budu mezi smrtelným chroptěním odpovídat?). Padají hlášky, které vejdou do dějin: "Tak tímhle tempem potřebuju příště běžet na stovce prvních sedmdesát kilometrů. Posledně jsem vydržel jen padesát..." ležérně vykládá, zatímco já vedle něm při tomhle tempu umírám po oválu a půl. V duchu máčím školní houbu v umyvadle a vztekle mažu nápis mudarrib z pomyslné trenérské tabule. Poté, co nesmí zastavit, co si nesmím sednout, co nesmím upadnout do bezvědomí, na ni vztekle čmárám al-wahšu - bestie, příšera. Protože nikdo jiný, než tvor posedlý běžeckou příšerou, přeci nemůže s nadšením čerstvě zamilovaného vykládat o brutálních tréninkových metodách !
Ale ať už to, co růží zvou, je zváno jakkoliv, voní to stejně a já poslouchám a plním políčka v tabulce, protože těch citátů o tom, že bez práce nejsou koláče a ke hvězdám vede cesta jen per aspera je tolik, že na tom něco bude. A navíc Seneca prý řekl, že píle je nejlepším pomocníkem průměrného talentu. Ráda bych věřila, že jsem alespoň průměrně nadaná, píle mi totiž zatím nechybí a v tom lisu na olivový olej se mi navzdory volání zdravého rozumu fakt docela líbí.


(Poslední týdny jsem toho přečetla nějak moc a zapsala nějak málo. Ne úplně úmyslně jsem navíc ocitla v knihovně a jako feťák, jehož pustíte do heroinového doupěte s tím, že si může vzít, kolik unese, ale ať si nic nebere, protože to přeci nepotřebuje, jsem se vracela s taškou narvanou knihami. No jo. Každý máme nějakou tu slabůstku.)

#24

Sarah Andersenová

UBULENÁ HROMÁDKA ŠTĚSTÍ

I druhý výbor z díla Sarah Andersenové je vtipný, milý a zábavný - prostě příjemná jednohubka, která pobaví. Pokud jste navíc tak trochu asociální introverti se slabostí pro knihy a kočky a je vám kolem dvaceti, připočtěte si ještě jednu hvězdičku navrch.

#25

Thomas Bernhard; Mahler

STAŘÍ MISTŘI

"Nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivu. Většina lidí je jen proto po celý život tupá, že je obdivuje." (s. 76)

Úžasně úsporný koncentrát velkých myšlenek na malém prostoru. To, co se zprvu jeví jako bizarní výron zapšklého člověka, se přelévá v kritiku stádismu a hloupého, v zásadě neoprávněného obdivování.

"Umění je to nejvyšší, ale zároveň nejodpornější, řekl. Ale my si musíme prostě namlouvat, že velké a nejvyšší umění existuje, řekl, jinak upadáme v zoufalství. I když víme, že každé umění skončí v bezmoci, že je směšné, že skončí na smetišti dějin." (s. 136-137)

Aby se z toho nakonec stala intimní zpověď o bolesti, ztrátě, lásce a smutku.

"Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie." (s. 138-139)

Musím si nutně přečíst předlohu. Tohle velice příjemně překvapilo.

#26

Maria Sempleová

DNESKA BUDE VŠECHNO JINAK

Jedno z největších překvapení letošního roku. Kniha, která klame tělem (čti nepříliš lákavou obálkou) a ještě víc anotací. (V Plusu v poslední době nějak nemají šťastnou ruku při jejich psaní. Snad ve snaze upoutat širší čtenářskou základnu vykřikují u černohumorných a spíš tragikomických knih o popadání se za břicha a o tom, jak se u toho výborně pobavíte. Ne. Ani u téhle knihy nejde o situační humor a haha, on uklouzl a spadl do dortu vtípky.)

Není to vtipná knížka pro zasmání. Prosím vás, není to ani kniha o "kupě nehod". A už vůbec to není román "o nebezpečné touze být lepší". Kdo překládal nebo psal anotaci, zasloužil by nasekat na zadek stočeným mokrým ručníkem.

Dneska bude všechno jinak je román o jedné vyhořelé, zmatené a utahaná matce, kterou jsme v jisté fázi mateřství všechny. I ty übermatky, které navenek tvrdí, že tohle NIKDY nezažily (ne, nevěřím vám a teď vám to říkám přes optické kabely hrdinně do očí!).
Eleanor bude padesát. Všechno udělala tak, jak velí dnešní doba. Vdala se po třicítce, měla dítě, měla kariéru, ale všechno se nějak postupně rozpadlo, i ona, a teď je tady, na prahu páté dekády s manželem, který má být v práci, kde ho nenajde, s osmiletým synem, kterého šikanuje spolužačka, psem, který se ani neobtěžuje zvednout z pelechu, když přijde domů a předsevzetím, které všechny moc dobře známe: Dneska to bude jinak! (Dneska nebudu křičet na děti. Dneska budu trpělivější. Dneska uvařím pravý vývar. Dneska sjedu s autem na myčku...)
Sample se bravurně strefuje do utrpení mladého - a ne už tak mladého - intelektuála a umělce, který trpí v konzumní a masové společnosti, a z jehož utrpení pro změnu leze po zdi jeho okolí. Kromě Eleanor, kreslířky a animátorky, jejíž kariéra to tak nějak vzala oklikou a cestou se někde pozapomněla a ještě furt nedorazila, je tu akademik, který musí nabízet ochutnávky v supermarketu, protože tam má zdravotní pojištění a navíc mu hrozí, že ho vyhodí z univerzity, protože v jeho sylabu není dost barevných básnířek nebo bývalý podřízený z práce, který tak toužil zapadnout mezi newyorské umělce, až si koupil vespu a nosil jim jídlo a TOLIK se snažil - aby nakonec zasvětil život zelené (tetování!!) a umění, které ale stejně vnímá jen hrstka lidí.
Stačí nadhodit a vy prostě víte. Ty lidi vidíte – a vidíte jim až do žaludku.
A pak jsou tu vztahy a všechny ty s nimi spojené tlaky a síly, které na sebe vytváříme a vyvíjíme, aniž bychom si to uvědomovali, stejně jako ty, které si moc dobře uvědomuje, ale stejně s nimi nemůžeme nic dělat, ať už proto, že jsme do těch sraček zabředli zkrátka moc hluboko, nebo proto, že to prostě jinak neumíme.

Nemusela jsem přijít o oba rodiče a sestru k tomu, abych Eleanor skvěle rozuměla. A nejen jí.

"Pamatuješ si, jak jsi mi loni zakázala, abych si koupil cukrovou vatu?" Tak to si z veletrhu odnesl Timby. Podal mi fotku zpátky.
"Proč jsi smutná?" zeptal se.
"Bojím se, že jsem tátovi nevěnovala dost pozornosti," odpověděla jsem.
"To je jedno, mami. Jsi prostě taková."
Zajela jsem ke kraji a položila si čelo na volant. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
"Já taková být nechci," zavzlykala jsem. "Opravdu ne."
Rozepnula jsem si pás a otočila se.
"Co děláš?" zeptal se Timby - připomínal kostku cukru, na kterou dopadají první dešťové kapky. "Prosím. Přestaň."
"Potřebuju tě obejmout," zavrčela jsem a snažila jsem se vysvobodit nohu z mezisedadlí.
"Chci ti být dobrou mámou," vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy a supěním, jako bych měla každou chvíli rodit. "Zasloužíš si lepší." Zasekla jsem se mezi řadicí pákou a střechou ve velmi neestetické pozici chrliče u okapu.
"Ach jo, podívej se na mě," zvolala jsem. "Už ani nevím, co dělám."
"Já to taky nevím," řekl Timby. "Vrať se zpátky."
Natočila jsem se tak, abych viděla dopředu. Timby mě nohou postrčil do sedadla řidiče. (s. 188-189)

#27

Ruta Sepetysová

V ŠEDÝCH TÓNECH

Okupace Litvy během druhé světové války. Dobytčáky směřující do gulagů na Sibiř. Jedna rodina. Jedny osudy z mnoha a ještě více.
Po Soli moře mě tentokrát až překotné tempo tolik nezaskočilo. Je to čtení, u něhož se musíte na začátku pořádně nadechnout, protože dokud budou zbývat stránky, na nějaké dýchání nebude čas, ani prostor. Vyprávění se valí vpřed, žene se jako příboj a bere s sebou vše, co stojí v cestě a za sebou nechává semletou krajinu emocí. Je to znovu tak paradoxně krásné vyprávění o odporných věcech. Znovu snad až milosrdně příliš rychlé, než abych dokázala vše, co autorka popisuje, skutečně vstřebat. Někomu to může vadit, já jsem za vděčná, protože i tak je to velice, velice silný příběh - příběh, který se možná nestal přímo takto, ale v jiným obměnách ano. Ne stokrát, ne tisíckrát, ne deseti tisíckrát, ani sto tisíckrát, ale milionkrát. Myslete na to, až budete příště přemítat o současném světě a hrůzách, kterých přeci nemohou být mocní schopní. Ale ano. Mohou. Jistěže mohou.
Nezapomínejme. Tohle není jen silný příběh, to je obraz doby.

#28

výbor připravil a přeložil Karel Petráček

CESTOU KARAVAN

Není mnoho knih, o nichž bych mohla upřímně prohlásit, že právě (i) díky nim dělám, co dělám a jsem tím, kým jsem (a kde jsem). Ale tohle je jedna z nich. Výbor z díla těch největší klasických arabských básníků je (stejně jako ostatní výbory, které vyšly v podobné době - Džbán žízně a Cestou karavan) hotová perla. Jsou tam všichni a je to jako přijít domů.