Září nám přineslo velké změny. K. nastoupila do první třídy, takže všechno jinak, všechno nové, nové prostředí, noví kamarádi, nová paní učitelka, družina, jídelna, nové kroužky... Já do toho překládala pro Argo poslední knížku Jenny Colganové, která píše takové limonády, ale vlastně docela hezké limonády, které neuráží intelekt. Aspoň tahle mi taková přišla.

#60

Jenny Colganová

KNIHKUPECTVÍ U JEZERA

V létě jsem dostala za úkol do srpnového vydání Mého Arga o Jenny a nové knížce napsat, tak místo obvyklého komentáře, si dáme článek.

Snění s Jenny

„Vůně ginu s tonicem v pátek večer. Přátelé, jak jinak – čím starší díl, tím lepší. Cesta na letiště, ať už někam mířím já, nebo jedu někoho vyzvednout – v obou případech jsou to chvíle plné vzrušujícího očekávání,“ psala Jenny Colganová před pár lety ve sloupku pro britský deník The Guardian. „Pro mě jsou nejdůležitější ony malé balíčky plné radosti, které nám pomáhají nedělat si příliš těžkou hlavu s opravdu závažnými věcmi.“

Její první knižní „balíček radosti“ vyšel v českém překladu v Argu poprvé v roce 2014 a následovalo šest dalších. Romány Jenny Colganové mají jedinečnou schopnost odpoutat čtenáře od každodenních starostí, odvést ho na krásná, čokoládou, čerstvým chlebem nebo třeba tiskařskou barvu provoněná místa a nechat ho tam snít.

Stand-up, papuchálek i Doctor Who

Jenny Colganová se narodila v roce 1972 v přímořském skotském městečku Prestwick. Po studiích na Edinburghské univerzitě pracovala ve zdravotnictví, ale už v té době si přivydělávala jako kreslířka a stand-up komička. Svým čtenářům je známá především jako autorka romantických příběhů, ve kterých nechybí vtip ani dojetí. Colganová ovšem píše také knihy pro děti o Polly a papuchálkovi a science-fiction. Je rovněž autorkou několika knih vycházejících z kultovního televizního seriálu Doctor Who. Jenny je vdaná, má tři děti a svůj čas dělí v současnosti mezi Londýn a Paříž.

Svůj první román Amandina svatba (Amanda’s Wedding) vydala v roce 2000. Její tvorba se dočkala opakovaného ocenění od Asociace autorů romantických románů. V roce 2013 si za Rosiin sladký krámek snů odnesla cenu za nejlepší román roku a o pět let později za Kavárničku na pobřeží cenu za nejvtipnější román roku.

Všechny autorčiny hrdinky mají jedno společné: život (ani láska) jim neleží u nohou a o své štěstí se musí poprat. Ať už je to třicetiletá Anna z Báječného krámku s čokoládou, která se po úrazu vydává ze severu Anglie do Paříže, nezaměstnaná zdravotní sestra Rosie, která v Rosiině sladkém krámku snů zamíří na anglický venkov pomoct pratetě prodat cukrárnu, nebo knihovnice Nina, jež se v Pojízdném krámku snů vydává na strastiplnou cestu za životem, který skutečně stojí za to žít. V Ostrovu s vůní čerstvého chleba a volně navazujícím Létě s vůní čerstvého chleba nepřekvapí, že se život hlavní hrdinky, která našla útočiště na ostrůvku v Cornwallu, netočí kolem kovoobrábění, ale kolem pekárny. Ta však stejně jako v další, volně navazující dvojici románů Kavárnička na pobřeží a Nekonečná pláž, hraje nakonec jen roli zajímavé voňavé kulisy. Hlavním poselstvím románů Colganové je důraz na hodnoty, které jsou klíčem ke spokojenému životu, a na nutnost budovat skutečné, pevné vztahy ať už v rámci rodiny nebo komunity.

Nacisty nečekejte

Nejinak je tomu i v jejím posledním románu Knikupectví u jezera (česky 2021), jehož děj se odehrává na Skotské vysočině, kde na břehu jezera stojí malé pojízdné knihkupectví. „Chtěla jsem napsat románovou verzi Za zvuků hudby,“ svěřila se Colganová The Sunday Post. „Můj nakladatel souhlasil, a tak vznikl příběh o vdovci, který má pár vlastních nevychovaných dětí, a o Zoe, jež přijíždí se svým vlastním dítětem, aby se o ně postarala. Žádné nacisty tu ale nečekejte,“ směje se autorka, kterou baví přivádět postavy, jež její rodné Skotsko neznají, do tamní nádherné přírody a nechávat je zamilovat se do ní.

„Každý den s knihou je o něco lepší než den bez knihy a já vám přeju ty nejšťastnější ze všech dnů,“ píše Colganová v předmluvě ke svému románu Pojízdný krámek snů. Pokud nehledáte čtení o palčivých otázkách současnosti, ale naopak něco, co vám umožní si od nich odpočinout, jsou to právě ony „balíčky radosti“ Jenny Colganové, které vám mohou pomoci, aby byly vaše dny o něco šťastnější.

 

V září odešel navždy pan profesor Oliverius. Loňský rok to kosil hlava nehlava a poté, co v únoru zemřel můj milovaný pan profesor Veselý, který u nás na katedře přednášel středověké dějiny, jsme se museli rozloučit s dalším z velkých pánů profesorů, u nichž jsem měla tu čest studovat a na které nikdy nezapomenu. 

Na to konto jsem se rozhodla podívat se na překladovou arabskou literaturu v češtině a slovenštině a něco si o starších kouscích napsala.

#61

Abdarrahmán Muníf

ŽIVÁ PÚŠŤ

Jedna z mála možností nahlédnout do tvorby jednoho z nejvýraznějších prozaiků pouště v téměř domácím jazyce.

Abdarrahmán Muníf byl považovaný za hlas, který představil nový žánr fikce zachycující reálnou sociální, ekonomickou a politickou podobu arabské společnosti.

Nejinak je tomu v útlounké Živé púšti, příběhu vesnice nacházející se v nejmenované pouštní zemi, která si žije svým každodenním životem a řeší každodenní problémy spojené s odchody mladých do měst a trpělivě čeká, až si na ni pohlavárové vzpomenou a postaví slibovanou přehradu, aby její obyvatele přestal sužovat nedostatek vody. Papalášům je však vesnice dobrá akorát k tomu, aby si sem přijeli zalovit.

Živou púšť (v orig. An-Niháját nebo-li Konce) bychom mohli bez nadsázky označit za ekologickou novelu, která jasně hovoří o tom, že pokud se lidé nepřestanou chovat k životnímu prostředí surově, nenasytně a bezohledně, staré pořádky zemřou a to co přijde pak, nebude lepší. Kdeže.

Je to i příběh o lásce ke zvířatům a o tom, jak nepochopitelně arogantně se k nim lidé dokážou chovat.V Munífově díle poušť ožívá a my máme díky němu jedinečnou možnost představit si i něco jiného, než jen wádí plná negramotů, ropy a plivajících velbloudů.

(Regulérní recenzi knihy jsem napsala pro iLiteraturu.)

Dvaašedesátou knihou byl Zbyněk, který si vysloužil samostatný příspěvek a další pak ze všech stran velmi doporučovaná Delphine de Vigan.

#63

Delphine de Vigan

PODLE SKUTEČNÉHO PŘÍBĚHU

Zábavné, napínavé, chytré, propletené, intertextové.

Kde v autorském procesu začíná realita a kde končí? Kolik je autor ochotný dát čtenáři ze sebe, ze svého soukromí? Opravdu je to tak, že nejen že zvedne pokličku, ale ještě vám ten hrnec nakloní a podá vám lžíci, abyste ho mohli vyškrabat? Kolik lidí kolem sebe beze studu vytěží, jen aby se proslavil? Jakou cenu je ochotný zaplatit? Jak daleko zajít?

Anebo to bylo všechno jinak?

Kniha, která zanechává spoustu rozkošných otazníků si zcela úmyslně vypůjčuje nejen z omílané Kingovy Misery (a třeba i jeho povídky Jahodové jaro), si se čtenářem krásně hraje - a já se s chutí nechala povodit.

Knižní dluhy (srpen)

Na konci srpna se mi podařilo téměř srovnat krok se sdílením dojmů z přečtených knih tady na blogu se čtením v reálném čase. 

Je leden a já si budu muset nakročit zpátky do srpna, abych to tu dohnala.

V srpnu jsem od Romany dostala poslední Třeštíkovou se slovy, že v okamžiku, kdy se dostala k přirovnání stydkých pysků ke slimákovi na listu salátu, ji zaklapla a usoudila, že to nebude nic pro ni (pro mě asi teda jako jo). Já se po Bábovkách zařekla, že s R.T. končím, pánžto to prostě není autorka pro mě, nijak zvlášť se v negativní kritice nevyžívám, tak proč vyhledávat tituly, jež si o ni v mých očích říkají předem. Ale tak darované Třeštíkové na zuby nekoukej, Foukneš do pěny navíc rozdělilo čtenářskou obec na dva velké a několik menších táborů, a tak jsem si řekla, že přeci jen zkusím.

#56

Radka Třeštíková

FOUKNEŠ DO PĚNY

"Končím u přirovnání pysků ke slimákům," prohlásila kamarádka, "jestli ji nechceš zkusit, letí do popelnice!"

A tak jsem ji zkusila (ač jsem se po Bábovkách zařekla, že další už ne, díky pěkně, tohle není nic pro mě).

A musím říct, že jsem z toho vyšla překvapená.

A k mému překvapení ne nepříjemně.

V prvé řadě musím říct, že obdivuju onu míru arogantní drzosti a drzý arogance, kterou musela autorka předvést, když svým čtenářkám předložila tohle.

Protože ačkoliv i ve Foukneš do pěny se objevují oblíbený za vlasy přitažený/skalpovaný milostný mnohoúhelníky, bizarní situace, zbytečný dořečení a vysvětlení všeho - a nebojte, i tady ošuká kámen cihlu (prosím, prosím, čeští mainstreamoví autoři, už dost! Fakt už je toho příliš, jestli to kolem sebe takhle máte, jestli to vy sami takhle máte, oukej, ale netvařte se, že tohle je normální. Není. Teda doufám. Pevně!) - je to pro mě kniha o úplně něčem jiném.

Já v ní našla mapu zoufalých rodinných vztahů, determinaci zakuklenou v tak urputné snaze "nebýt jako ona", až se nakonec převáhnete přes hranu a skončíte opět v extrému spolu s děsivě přesnými obrazy ukřivděnosti, ublíženosti a z bezmoci pramenící ze zoufalství (a děsivé prázdnoty v období "poté").Zle jsem se těšila, že si nakonec budu moct napsat, že se kniha mohla stejně tak dobře jmenovat "(Jako když) prdneš do Kerska" a bylo by to příhodnější, ale nemůžu - a je to vlastně dobře. Knihy by se vyhazovat neměly (i když...).

Zároveň jsem si s sebou do Rakouska vezla výpůjční resty - to jsou knížky, který si v hromadících záchvatech k těm stovkám nečtených, co mám doma, půjčuju z knihoven a od kamarádů, protože v ten moment si je prostě děsně nutně musím přečíst. Obvykle je uložím do poličky "půjčené" a tam pak stojí jako němá výčitka, zatímco já se probírám jiným texty. Jednou z nich byla i prvotina norského spisovatele Erlenda Loeho zapůjčená jeho dvorní překladatelkou.

#57

Erlend Loe

NAIVNÍ. SUPER.

To je tak, když napíšete knihu, ve které použijete všechny skvělé nápady a pak litujete, že jste je nevytěžili jinak, více, lépe, šířeji.

Jedním z řešení je jednotlivé nápady (radikální, nepředvídaný únik ze stávajícího života, který je podle většinové společnosti naprosto v pořádku a tím pádem je vaše chování zcela nepochopitelné, lásku ke kolu, přátelství  s něčím malým živým - dítětem, losem, atp., volvo, cestování za poznáním, mentální výplach televizí, životní krizi a panickou úzkost ze života...) vzít, načechrat a udělat z nich trilogii. Pokud jste Erland Loe vznikne Doppler.

A já mám tu smůlu, že jsem nejdřív četla celého Dopplera až po něm Naivní. Super. To nevyhnutelně vychází z (nevyhnutelného) srovnávání jako beta verze Dopplera - ve své bizarnosti je stejně sice taky zábavný a ve své naivitě vlastně docela milý, ale onen efekt "co to...?!" se už jaksi nedostavil. 

Pak se prázdniny překlopily do poslední čtvrtiny, my se vrátili domů a já zjistila, že si konečně můžu po devíti letech při dozorování na hřišti číst. Zvláštní pocit.

#58

Milan Děžinský

OBCHÁZENÍ OSTROVA

Distichon

Dva kopce ponořené v tichém rozhovoru.

Tisíc důvěrných let za každou replikou.

(s. 26)

"Překvap mě," říkám si v duchu pokaždé, když beru do ruky novou básnickou sbírku. "Pojď a překvap mě," vyzývám autora. A když se mu to povede, když se při čtení zatají dech, když se objeví bezděčný úsměv nebo dokonce ono vrcholné: "Ach!", které vás přinutí přečíst si řády znovu a možná ještě jednou (dvakrát!), má autor vyhráno. Překvapil.

Jestliže vlak...

Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,

až dosáhne rychlosti 140 km/h,

a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,

zpomaluje k nule,

jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu

zvířete v březovém hájku,

zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,

pokud unavený cestující s odřeným kufrem

sáhne na kliku od nádražní toalety

a dveře budou zamčené?

(s. 18)

Pak mi vyšel překlad románu Balli Kaur Jaswalové Nečekaná dobrodružství sester Šergilových, který jsem překládala vloni v létě. Od stejné autorky jsem dělala už Erotické příběhy pro indické vdovy, které se mně osobně líbily víc, ale překvapivě jsem pozitivnější ohlasy zaznamenala právě na Šergilky.

Balli Kaur Jaswalová

NEČEKANÁ DOBRODRUŽSTVÍ SESTER ŠERGILOVÝCH

Tři sestry, každá úplně jiná (skutečně?) se vydávají na cestu poznání - svých kořenů i, jak už to tak u podobných příběhů bývá, i sebe samých.

Road trip do vlasti, která vlastně není vaší vlastí, s příbuznými, které vlastně nesnášíte a v době, kdy se vám to (z toho či onoho důvodu) absolutně nehodí, skýtá potenciál pro komedii i tragédii, jenž není tak docela využitý. Často jsem si říkala, že o sto stránek a dvě stě cliffhangerů míň a mohlo to být opravdu dobré.

Takhle je to prostě fajn odpočinkový román, který navíc poskytuje jistý vhled do kultury u nás zdaleka ne tak známé.

A pak jsem vzala do ruky knihu, kterou mám doma od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že zemřel pan redaktor Macháček z Paseky, se kterým jsme tak dlouho hledali arabskou knihu k překladu, až jsme žádnou vydat nestihli. Ta zpráva mě zvláštně zasáhla a já si tehdy nakoupila štos knih jako poctu člověku, který se o česká vydání spoustu krásných titulů zasloužil. Jednou z nich byly i Dny spálenišť. Snad na ně musel dozrát čas, ale staly se nejlepší knihou, kterou jsem v roce 2020 četla.

#59

Michael Stavarič

DNY OHŇŮ

DNY SPÁLENIŠŤ

DNY POPELA

Nesmírně nádherný příběh-nepříběh ze zvláštního bezčasu a nemísta zahalený do té nejjemnější krajky utkané z melancholie, kouzla, fascinace a divení (a s nejintenzivnějším doslovem překladatelky, s nímž jsem se zatím setkala).

Stavarič ústy (perem? klávesnicí?) Denemarkové spíše kreslí obrazy, než vypráví příběh. A víte vy, jak krásně je možné kreslit slovy? To chvílemi až nechápete, k čemu nám jsou vlastně barvy, když máme slova.

V osadě, která stojí odstřižená od světa uprostřed hor a u dříve věhlasných dolů, žije chlapec - náš hrdina. Žije nejprve se strýcem a tetičkou, protože maminka zemřela a ač je bolestně nepřítomná, její hlas k němu doléhá v dopisech, jež mu zanechala, velice silně. Po smrti tetičky zůstává jen chlapec a strýc, jeho průvodce životem, velký učitel, stavitel i ničitel.Jsou tu také koleje, které už nikam nevedou a lidé, kteří nikam neodcházejí, protože kam by šli? Copak na ně někdo někde čeká? Jsou tu vojáci, všudypřítomní a přitom existující v životě hrdiny jen na okraji. Je tu vzpomínka na příslib úžasné budoucnosti, která nikdy nepřišla. A jsou tu šachty. Tisíce chodeb, jež rozežraly zem a lačně spolykaly kdeco a kdekoho. Závoj mezi snem a skutečností je tu stejně propustný, jako kdyby žádný nebyl... Existuje vůbec něco jako skutečnost? A jako sen?

Už velmi dlouho jsem nečetla nic tak dobrého.

25 000

Jen pár dní před koncem loňského roku mi na počítadle odběhaných kilometrů naskočilo 

25 000.

Dvacet pět tisíc kilometrů za necelých jedenáct let. 

A já bych je teď chtěla vložit do běžecké banky a zajistit si tak přízeň běžeckých bohů na dalších (alespoň) pětadvacet:

Tisíc za každou křeč, píchání v boku, bolavý žaludek a slzy v očích, které jsem dokázala rozdýchat a utřít a které mě nedokázaly zastavit.

Tisíc za každého hodného psa, který nekouše a chce si jenom hrát a který tohle ale nikdy předtím neudělal, no fuj!

Tisíc za můj první běžecký kočár, bez kterého bych se nikdy neproběhala k tomu, čím dneska jsem.

Tisíc za všechny roztrhané, sešlapané, prodřené a zdevastované boty. Všechny máte místo v mém srdci!

Tisíc za všechny nechutné supplementy, které se nedaly sníst a vypít a skončily v koši. Vy v mém srdci fakt místo nemáte.

Tisíc za každý okamžik počítačového hrdinství, který mě přivedl na startovní čáru.

Tisíc za každého dobrovolníka a organizátora, kteří mi umožnili cítit se aspoň na chvíli jako nezdolný hrdina.

Tisíc za to, že jsme se doma (snad) už naučili se kvůli běhání nehádat.

Tisíc za každé vypité pivo.

Tisíc za každý pád, který bolel a ze kterých jsem se zatím vždycky dokázala zvednout, oprášit a běžet dál.

Tisíc za každý okamžik, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu udělat ani krok a udělala jsem ho.

Tisíc za každý běh, na který se mi nechtělo a stejně jsem šla.

Tisíc za každý příšerný běh.

Tisíc za každý úžasný běh.

Tisíc za všechny lidi, které mi běhání do života přivedlo.

Tisíc za ty, kteří mě svým přístupem a výkony inspirují a motivují.

Tisíc za ty, z nichž se stali přátelé.

Tisíc za ty, kteří jsou těmi přáteli i dnes.

Tisíc za toho nejlepšího. 

Tisíc za mé nohy, kvůli kterým se mi celou pubertu smáli a které jsem nenáviděla a teď jim skládám poklonu: jsou to nohy, které mě dokážou dostat přes hory.

Tisíc za každý okamžik, kdy jsem chtěla běhání nechat.

Tisíc za ten jeden, kdy jsem si uvědomila, že chtít sice můžu, ale už to nedokážu.

Tisíc za ty momenty, kdy se vám chce řvát štěstím.

Tisíc za ty, kdy štěstím řvete.

A tisíc za všechna ta místa, na která mě běhání ještě přivede, za všechny lidi, které díky němu ještě potkám, za všechny okamžiky, z nichž se stanou vzácné vzpomínky, za všechnu tu radost i bolest, za všechny ty vrcholy i pády, za všechno to dobré i mizerné, co teprve přijde. 

Už se nemůžu dočkat.