Včera to byl přesně rok, co jsem začala vyplňovat tabulku a už nepřestala. "To je jak Modrý život!" zahlásil Tom záhy poté, co začala zeleno-žluto-modrá mřížka určovat, co, jak, kde, kdy a jak dlouho budu běhat. Už rok se se mnou T-Bird otravuje, vyplňuje mi chlívečky a já jsem mu za to nesmírně vděčná, protože jsem konečně mohla o běhání přestat přemýšlet.
A že je občas dobře, když nestrkáte nos do něčeho, čemu vlastně vůbec nerozumíte, se projevilo záhy.
Po nekonečné pauze, kdy jsem si před rokem (a šesti týdny) střihla dvoje antibiotika v měsíci a půl, jsem celý březen běhala, jak jako ještě nikdy ne. Nekonečný B2B, třicítky, který jsem ploužila čtyři hodiny, jednu, další den druhou a za týden znovu. Připadala jsem si jako klíčová svědkyně, o které nám blahé paměti vykládal na škole náš učitel sebeobrany. To takhle měli v konspiračním bytě klíčovou svědkyni. Sice ji hlídali, ale i tak bylo zapotřebí naučit ji nějaký základy sebeobrany, co kdyby. Vyprávěl, jak s ní celý hodiny trénoval akorát bleskové zvednutí předloktí před oči (obrana) a vyražené druhé paže s vytrčenou hranou dlaně (tou druhou, než máte prsty, chápete, co myslím, že jo? - nebo-li útok). Nic víc. Furt dokola. Kroužila jsem po Krčáku, nabírala kilometry, sledovala tepy, který se i při tempu rychlejší chůze odmítaly vrátit do normálních hodnot, a pak, když došlo v Bílých Karpatech na lámání chleba, jsem tak, jak ona svědkyně, na kterou nakonec skutečně vyskočil zpoza výtahu chlap s nožem, zvedla ruku před oči (do ní jí zabodl nůž)a vyrazila paži. Ona útočníka trefila pod bradu a zlomila mu vaz, já zdolala konečně první stovku.
V létě následovaly další a další třicítky a dvacítky a pětadvacítky a všechna ta dřina (protože ne, není to pohoda s prstem v nose, alespoň v mém podání rozhodně ne) přinesly svoje ovoce ve Walesu, kde jsem se poprvé v životě přesvědčila na vlastní kůži o něčem, co mi do tý doby přišlo jen jako pohádka pro dětičky: že ultra může bolet jen do jistý míry a že to může být celou dobu nesmírná zábava bez oněch lower than low momentů.
Na podzim pak už zbývalo vypravit se konečně na Strom a v prosinci už dopředu demorazilovaná a
bez dostatečný dávky odvahy vyrazit tu paži, když půjde do tuhýho, stanout na startu P100.
Mezitím jsem se pokusila definovat, co chci dál. Teda běžecky, aby bylo jasno.
A dospěla jsem k závěru, že teď chci zrychlit. Chci zrychlit natolik, aby pro mě dlouhá neznamenala zabitý celý den. To totiž není dlouhodobě udržitelný, po odpoledních dělám dětem taxikáře, na práci je tím pádem podstatně míň času než bylo ještě vloni, když byly obě ve školce, a není proto možný dva dny z pracovního týdnu věnovat běhání (ne, skutečně nemůžu být každý víkend půlku času pryč, to vážně ne).
A tak jsme začali s mistrem jediem houpat netopýra. Po testech v Palestře se ukázalo, že skutečně obecně tepu vysoko, na živočicha s nejrychlejší tepovou frekvencí (když v zimě nespí, tepe netopýří srdce 400 - 800 údery za minutu!) sice nemám, ale moc daleko nejsem. A tak běhám schody a opakovaně vybíhám prudký kopečky (ten můj nejoblíbenější má na profilu v connectu regulérně tvar prsa i s bradavkou), nahoru, dolů, nahoru, dolů, a taky rychlý úseky, tři minuty, dvě, pak odpovídající dobu jdu, tep letí vzhůru, tep klesá, tep letí vzhůru, tep klesá. Já se snažím se nepoblít a neúpět moc nahlas, protože to děsí náhodné kolemjdoucí.
Další legráckou je snaha o zvýšení kadence. "Chci vidět minimálně 180!" zavelel mistr jedi. Snadno se řekne, hůř udělá. I když mám pocit, že ťapu jak vrchní ťapina z Perlovky, dostat se ze zelené garminí zóny do modré, je dost velký ořech. Bojuju a nevzdávám se, byť ve chvíli, kdy se na to pekelně nesoustředím, stejně sklouzávám k zažitým stylu. Ale nepřestávám snít o životě v modrém. Na fialovou, do které budete patřit, když budete echt ťapat, na tu ani nepomýšlím, jde to vůbec? Ani se mi nechce věřit.
Byl to pro mě velký rok. Devátý běžecký, první systematický od A do Z. Byl nesmírně náročný a zároveň nesmírně krásný. Zvládla jsem za tu dobu spolykat 3 558 kilometrů. Trvalo mi to 403 hodin a vydrápala se přitom úhrnem do výšky 43,174 kilometrů.
A to není špatný.
To není vůbec špatný.
Peťo, kamaráde, trenére, mistře jedii, děkuju - za tu svatou trpělivost a energii, kterou do mě investuješ, do mě, naprostý lamy, která ti to s největší pravděpodobností v podobě oné hrdosti nad výkonem svěřence nikdy nevrátí. Děkuju moc.
Vydrž to se mnou.
A teď vzhůru do dalšího roku, samo se to neodběhá.
"V hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor. V české hymně... se pravděpodobně leží. Co jiného se také dá dělat v ráji?" (s. 196)
Novinář Mariusz Szczygiel je Polák a čechofil a má skvělý pozorovací talent, úsporný styl a smysl pro pointu. Soubor fejetonů a esejí "Udělej si ráj" o nás jako národu vypovídá mnohé, je připomínkou okamžiků a životů minulých, i toho, jak rychle zachází sláva životů ještě žitých (na výběru celebrit v knize zachycených je (bohužel) příliš vidět, jak rychle sláva okorává a zachází. Uplynulo jen osm let a... Pawlovská, Saudek nebo Černý už nikoho nevzrušují, nikomu nic moc neříkají, nejsou nijak zvlášť vidět... což mě přivádí člověka k nepříjemnému uvědomění si, že vlastně nevím, KDO by je v současné době nahradil.).
Na první dobrou zajímavý a na druhou naprosto logický je důraz kladený na absenci víry a Boha v naší společnosti (a naopak víru v hovadiny) a pro mě osobně překvapivý pocit věřících, že jsou ateistickou majoritou diskriminováni (musím se svých věřících přátel zeptat, jak to mají oni).
Konec je smutný, ale stejně jako v celé knize, i tady dokáže autor Tiegeho závětí vše zrelativizovat.
Skvělá kniha.
"Mně jde o to, abych nemusela trčet v práci. Člověk už v životě mával všelijakým stvůrám, tak proč ne papeži." (s. 122)
Skvělý národ.
"Kdysi existovala teorie, že Čechy nic nefascinuje víc než houby (protože je můžou mít zadarmo - tvrdil spisovatel Jan Burian), ale ta definitivně padla, když se v lednu roku 1998 v japonském Naganu stali olympijskými mistry v ledním hokeji." (s. 79)
Skvělí my.
Nesmírně smutné a jímavé příběhy, které jsou asi tak pohádky, jako ty Tisíce a jedné noci (ale tady alespoň sám autor o příbězích jako o pohádkách do určité doby mluvil).
Při nejzazším moři je útlá sbírka krátkých, do velké míry dosud nevydaných vyprávění o smrti, víře, bolesti a lásce v nádherném provedení s nesmírně zajímavým doslovem, který mimo jiné vysvětluje i to, proč máme k dispozici jen tři důvěryhodné překlady Andersena, proč to skutečně jsou spíše příběhy než pohádky a jak moc bylo jeho dílo v minulost (a z jakých důvodů) upravováno.
Elg zasluhuje potlesk!
O Helle Helle všichni, kdo ji čtou rádi, tvrdí, že její knihy se nenacházejí v potištěném prostoru, ale v tom prázdném, jenž jej obklopuje.
A mají pravdu, tihle lidé.
Nebo alespoň já to tak vidím. A Helle Helle mě začíná skutečně bavit.
Já v Jestli chceš v prostoru kolem písmen nacházím dva lidi vytržené z běžnosti, ztracené na v zásadě běžném a fádním místě při běžné a fádní činnosti. Mobil nefunguje (nikdo tě neslyší, i když mluvíš), navzdory veškerým snahám se motají v kruhu a podezřele brzy se setmí (to snad není potřeba jakkoliv interpretovat). Drobné bolesti a diskomfort je popisován (záměrně) zveličeně - z puchýře se hroutíme, když dvě hodiny nejíme a nepijeme, umíráme žízní a hlady a když najdeme vodu v lese, málem nás to zabije.
O nás samých toho neříkáme moc a moc o sobě raději ani nepřemýšlíme (on v ich formě zůstává naprosto neznámou osobou), spíše se s gustem noříme do životů druhých (ona v er-formě předestře celý svůj dospělý život), chceme znát detaily, ponižující podrobnosti, vnitřní strasti a bolesti - a je to pro nás podstatnější, než to, jak se dotyčná jmenuje nebo kdo vlastně je. Doba voyerská.
A že je občas dobře, když nestrkáte nos do něčeho, čemu vlastně vůbec nerozumíte, se projevilo záhy.
Po nekonečné pauze, kdy jsem si před rokem (a šesti týdny) střihla dvoje antibiotika v měsíci a půl, jsem celý březen běhala, jak jako ještě nikdy ne. Nekonečný B2B, třicítky, který jsem ploužila čtyři hodiny, jednu, další den druhou a za týden znovu. Připadala jsem si jako klíčová svědkyně, o které nám blahé paměti vykládal na škole náš učitel sebeobrany. To takhle měli v konspiračním bytě klíčovou svědkyni. Sice ji hlídali, ale i tak bylo zapotřebí naučit ji nějaký základy sebeobrany, co kdyby. Vyprávěl, jak s ní celý hodiny trénoval akorát bleskové zvednutí předloktí před oči (obrana) a vyražené druhé paže s vytrčenou hranou dlaně (tou druhou, než máte prsty, chápete, co myslím, že jo? - nebo-li útok). Nic víc. Furt dokola. Kroužila jsem po Krčáku, nabírala kilometry, sledovala tepy, který se i při tempu rychlejší chůze odmítaly vrátit do normálních hodnot, a pak, když došlo v Bílých Karpatech na lámání chleba, jsem tak, jak ona svědkyně, na kterou nakonec skutečně vyskočil zpoza výtahu chlap s nožem, zvedla ruku před oči (do ní jí zabodl nůž)a vyrazila paži. Ona útočníka trefila pod bradu a zlomila mu vaz, já zdolala konečně první stovku.
V létě následovaly další a další třicítky a dvacítky a pětadvacítky a všechna ta dřina (protože ne, není to pohoda s prstem v nose, alespoň v mém podání rozhodně ne) přinesly svoje ovoce ve Walesu, kde jsem se poprvé v životě přesvědčila na vlastní kůži o něčem, co mi do tý doby přišlo jen jako pohádka pro dětičky: že ultra může bolet jen do jistý míry a že to může být celou dobu nesmírná zábava bez oněch lower than low momentů.
Na podzim pak už zbývalo vypravit se konečně na Strom a v prosinci už dopředu demorazilovaná a
bez dostatečný dávky odvahy vyrazit tu paži, když půjde do tuhýho, stanout na startu P100.
Mezitím jsem se pokusila definovat, co chci dál. Teda běžecky, aby bylo jasno.
A dospěla jsem k závěru, že teď chci zrychlit. Chci zrychlit natolik, aby pro mě dlouhá neznamenala zabitý celý den. To totiž není dlouhodobě udržitelný, po odpoledních dělám dětem taxikáře, na práci je tím pádem podstatně míň času než bylo ještě vloni, když byly obě ve školce, a není proto možný dva dny z pracovního týdnu věnovat běhání (ne, skutečně nemůžu být každý víkend půlku času pryč, to vážně ne).
A tak jsme začali s mistrem jediem houpat netopýra. Po testech v Palestře se ukázalo, že skutečně obecně tepu vysoko, na živočicha s nejrychlejší tepovou frekvencí (když v zimě nespí, tepe netopýří srdce 400 - 800 údery za minutu!) sice nemám, ale moc daleko nejsem. A tak běhám schody a opakovaně vybíhám prudký kopečky (ten můj nejoblíbenější má na profilu v connectu regulérně tvar prsa i s bradavkou), nahoru, dolů, nahoru, dolů, a taky rychlý úseky, tři minuty, dvě, pak odpovídající dobu jdu, tep letí vzhůru, tep klesá, tep letí vzhůru, tep klesá. Já se snažím se nepoblít a neúpět moc nahlas, protože to děsí náhodné kolemjdoucí.
Další legráckou je snaha o zvýšení kadence. "Chci vidět minimálně 180!" zavelel mistr jedi. Snadno se řekne, hůř udělá. I když mám pocit, že ťapu jak vrchní ťapina z Perlovky, dostat se ze zelené garminí zóny do modré, je dost velký ořech. Bojuju a nevzdávám se, byť ve chvíli, kdy se na to pekelně nesoustředím, stejně sklouzávám k zažitým stylu. Ale nepřestávám snít o životě v modrém. Na fialovou, do které budete patřit, když budete echt ťapat, na tu ani nepomýšlím, jde to vůbec? Ani se mi nechce věřit.
Byl to pro mě velký rok. Devátý běžecký, první systematický od A do Z. Byl nesmírně náročný a zároveň nesmírně krásný. Zvládla jsem za tu dobu spolykat 3 558 kilometrů. Trvalo mi to 403 hodin a vydrápala se přitom úhrnem do výšky 43,174 kilometrů.
A to není špatný.
To není vůbec špatný.
Peťo, kamaráde, trenére, mistře jedii, děkuju - za tu svatou trpělivost a energii, kterou do mě investuješ, do mě, naprostý lamy, která ti to s největší pravděpodobností v podobě oné hrdosti nad výkonem svěřence nikdy nevrátí. Děkuju moc.
Vydrž to se mnou.
A teď vzhůru do dalšího roku, samo se to neodběhá.
#7
Brian Whitaker
ARABS WITHOUT GOD
Atheism and Freedom of Belief in the Middle East
Brian Whitaker a jeho článek o Saddámovu Iráku mě před 12 lety nepřímo nasměroval k mé pozdější akademické specializaci - na jiné škole, v jiné době. Jeho kniha o tom, jakou výzvou je v současném arabském světě ateismus a proč vlastně, je velmi dobrá. Kvalit jeho prvotiny Unspeakable Love o LGBT komunitě v MENA regionu ale nedosahuje.
#8
Mariusz Szczygieł
UDĚLEJ SI RÁJ
Novinář Mariusz Szczygiel je Polák a čechofil a má skvělý pozorovací talent, úsporný styl a smysl pro pointu. Soubor fejetonů a esejí "Udělej si ráj" o nás jako národu vypovídá mnohé, je připomínkou okamžiků a životů minulých, i toho, jak rychle zachází sláva životů ještě žitých (na výběru celebrit v knize zachycených je (bohužel) příliš vidět, jak rychle sláva okorává a zachází. Uplynulo jen osm let a... Pawlovská, Saudek nebo Černý už nikoho nevzrušují, nikomu nic moc neříkají, nejsou nijak zvlášť vidět... což mě přivádí člověka k nepříjemnému uvědomění si, že vlastně nevím, KDO by je v současné době nahradil.).
Na první dobrou zajímavý a na druhou naprosto logický je důraz kladený na absenci víry a Boha v naší společnosti (a naopak víru v hovadiny) a pro mě osobně překvapivý pocit věřících, že jsou ateistickou majoritou diskriminováni (musím se svých věřících přátel zeptat, jak to mají oni).
Konec je smutný, ale stejně jako v celé knize, i tady dokáže autor Tiegeho závětí vše zrelativizovat.
Skvělá kniha.
"Mně jde o to, abych nemusela trčet v práci. Člověk už v životě mával všelijakým stvůrám, tak proč ne papeži." (s. 122)
Skvělý národ.
"Kdysi existovala teorie, že Čechy nic nefascinuje víc než houby (protože je můžou mít zadarmo - tvrdil spisovatel Jan Burian), ale ta definitivně padla, když se v lednu roku 1998 v japonském Naganu stali olympijskými mistry v ledním hokeji." (s. 79)
Skvělí my.
#9
Hans Christian Andersen
PŘI NEJZAZŠÍM MOŘI
Při nejzazším moři je útlá sbírka krátkých, do velké míry dosud nevydaných vyprávění o smrti, víře, bolesti a lásce v nádherném provedení s nesmírně zajímavým doslovem, který mimo jiné vysvětluje i to, proč máme k dispozici jen tři důvěryhodné překlady Andersena, proč to skutečně jsou spíše příběhy než pohádky a jak moc bylo jeho dílo v minulost (a z jakých důvodů) upravováno.
Elg zasluhuje potlesk!
#10
Helle Helle
JESTLI CHCEŠ
A mají pravdu, tihle lidé.
Nebo alespoň já to tak vidím. A Helle Helle mě začíná skutečně bavit.
Já v Jestli chceš v prostoru kolem písmen nacházím dva lidi vytržené z běžnosti, ztracené na v zásadě běžném a fádním místě při běžné a fádní činnosti. Mobil nefunguje (nikdo tě neslyší, i když mluvíš), navzdory veškerým snahám se motají v kruhu a podezřele brzy se setmí (to snad není potřeba jakkoliv interpretovat). Drobné bolesti a diskomfort je popisován (záměrně) zveličeně - z puchýře se hroutíme, když dvě hodiny nejíme a nepijeme, umíráme žízní a hlady a když najdeme vodu v lese, málem nás to zabije.
O nás samých toho neříkáme moc a moc o sobě raději ani nepřemýšlíme (on v ich formě zůstává naprosto neznámou osobou), spíše se s gustem noříme do životů druhých (ona v er-formě předestře celý svůj dospělý život), chceme znát detaily, ponižující podrobnosti, vnitřní strasti a bolesti - a je to pro nás podstatnější, než to, jak se dotyčná jmenuje nebo kdo vlastně je. Doba voyerská.
Evžen Boček
ARISTOKRATKA A VLNA ZLOČINNOSTI NA ZÁMKU KOSTKA
Čím dál slabší a bizarnější, ale ne tím správným způsobem. Všichni jsou neustále ožralí ořechovkou nebo sjetí lexaurinem nebo obojím zároveň. A čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Staré postavy se chovají furt stejně a jsou s tím otravní a ty nové tomu moc nepomáhají. Strašlivě mě iritovaly anachronismy (Kaufland je v ČR až od roku 1998, v roce 1997 nebyl favorit žádný strašný křáp, vzhledem k tomu, že felicie se vyráběla od roku 94 a oktávka byla v tu dobu teprve rok starý model...; airbagy rozhodně auta v té době běžně neměla, stejně jako autorádia) a v audioverzi, kterou jsem poslouchala, naprosto nekonečné hudební předěly. Proč? Kdybych chtěla poslouchat estrádní příšernosti, nepouštěla bych si knihu! Narátorka četla Angeliku jako česky hovořící Ukrajinku, nevím proč, bylo to sice vtipné, ale nevím, jestli to byl autorův záměr, zbytek byl pořád dokolečka stejný. Dvě hvězdy za těch pár fórků, které mě přeci jen rozesmály a za tu ukrajinskou Angeliku, na mě fungovala spolehlivě.
