Pět kroků vpřed, tři vzad. Někdy i čtyři.
Občas všech pět.
Dny utíkají tak rychle, že mít na stole denní kalendář, bude se mi z otáčení stránek motat hlava. Prý se to s věkem stává každýmu a neměla bych si z toho tu svou zamotanou hlavu dělat. A protože jsem poslušná a poslouchám, snadno se stane, že najednou zjistím, že jsem už dva měsíce vůbec nic nenapsala.
Takže update!
Další kontrola u doktora dopadla podle očekávání. Závěr: Hojí se to, stále pomalejc než u levý nohy, ale hojí. Nemá cenu na to koukat častěji, takže další kontrola až v květnu. Pokud to neotejká a není to horký (ne a ne), můžu běhat, co mi to dovolí - koleno je ok, šrouby si vykroutit nemůžu, nohu podrží svaly a šlachy. Po dvou hodinách čekání za pět minut venku. Time management jak víno.
A tak běhám.
Snažím se dostat dál a rychlejc, to první opatrně a pomalu jde, to druhý moc ne. Jsem těžká a i když jsem se na vložky do Jablonce objednávala před měsícem a půl, pořád nemám termín a tak šmajdám. Pravá noha se pomalu lepší, vnímám, že na ni došlapuju líp, s větší silou a jistotou. Levá noha mezitím dostává zabrat a protestuje. Bolí to, dělají se mi na pravý noze z vnitřní strany puchejře na puchejřích, trpělivě to snáším v naději, že se to zlepší.
Jsou dny, kdy už opravdu běžím. A rychle. Ty dny jsou krásný a já začínám věřit. Jeden dokonce obrečím, protože jedna moje část nedoufala, že se tohle ještě někdy stane. Stalo. Ale zatím jen jednou. Tolik k víře a naději.
Jenže když nevěří nikdo jiný, musíte aspoň vy. Za ty všechny ostatní kolem, kdo vám vysvětlujou, že byste to možná měli dělat míň nebo radši vůbec.
A pak jedu poprvé na Závist.
Je to tam pořád stejně krásný. Je to pořád moje místo. Pořád ten malý okruh přes tři kopce miluju žárem tisíce sluncí.
Ale pak oteče levý koleno, dostaví se ochromující panika, kterou A. rozežene, ale stejně týden neběhám.
Je to jako chodit proti větru. Pořád. Vím, proč to dělám a vím, že to chci dělat dál. Tuhle jistotu mám bez jakýchkoliv diskusí. Jen by mohlo začít konečně trochu míň foukat, protože je to únavný a úmorný a demotivující a frustrující a bývá mi z toho smutno a pak se lituju a stěžuju si a jsem otravná. A to nechci. To nikdo nechce. Ani být, ani u toho být.
A pak uběhnu poprvý od operace dvacet kilometrů v Krčáku a dorazím za tmy, protože mi to trvalo dlouho a ležím zbytek večera úplně mrtvá na gauči a strašně mě bolí nohy, ale sjetá endorfiny se sama sobě hystericky směju a vím, že se s tím větrem budu prát tak dlouho, jak bude potřeba.
#38
Hosam Melhem
POCIT OSAMĚNÍ
