Už párkrát jsem tu na adresu některých (nejen běžeckých) autorů dštila oheň a síru, oháněla se silnými slovy a spílala vydavatelům, PROČ dovolili, aby něco takového spatřilo světlo světa? Ještě nikdy se mi ale nestalo, abych nevěděla, odkud mám vlastně začít, protože bylo špatně úplně, ale úplně všechno.
Inu, okřídlené úsloví praví, že všechno je jednou poprvé. Tak pojďme na to.
Nejdřív si ale připomeňme text, kterým to všechno začalo.
Dočteno?
Tak a teď já.

(45)

Miloš Škorpil

ŠŤASTNÝ ŽIVOTA BĚH

Knížku mi Karel skutečně s radostí (možná i trošku škodolibou ve smyslu: máš, cos chtěla) na Šutru zapůjčil. Chvíli mi trvalo, než jsem se k ní dostala a podobně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem těch ušmudlaných 180 stránek přečetla.

Všechno, co knize Karel vyčítal, potvrzuji - chybí jí koncepce, chybí jí stylistická i obsahová, alespoň průměrná, úroveň. Chybí jí jazyková redakce. Chybí jí vlastně všechno, co byste od knihy o běhání očekávali. Nemá šmrnc, nemá grády, nemá nic. Má jen Miloše a ačkoliv je to člověk, jenž neváhá sám sebe označovat za "tátu" českých běžců, za jejich gurua, za toho, kdo by dokázal Zátopka naučit běhat rychleji a ano, dokonce i za Ježíše, absolutně to nestačí. Kniha nekulhá na obě nohy, kniha je trupík a postrádá jakoukoliv končetinu, včetně hlavy.

Nevím, co si od toho Miloš sliboval. Snadný výdělek? Zvýšení vlastní popularity? Spíš to první, to druhé přeci není potřeba, jak jsme mnohokráte ujištění, on už je tak populární, že o něm slyšeli i v Alfa Centauri a nejspíš i mnohem dál. A i když to asi snadné peníze byly (protože jak těžké asi je nasekat za sebe halabala pár článků z vlastního blogu, nijak je nečesat a doplnit je onanistickým pseudorozhovorem? Hádám, že víc jak jedno, dvě odpoledne to zabrat nemohlo, pokud ano, je ku*va něco špatného v království dánském), výsledek je v podstatě zradou na čtenáři. Navzdory životu v elektronické době v mnohých z nás stále ještě přežívá jistá úcta k papírovým knihám. Máme pocit, že by měly být něco víc než nuly a jedničky nasekané na netu, že by měly obsahovat něco, co mohou předat, že by měly pobavit, poučit, dojmout, zaujmout, že by měly motivovat, že by zkrátka měly náš život nějakým způsobem výměnou za hodiny našeho času, jež jim věnujeme, obohatit. I kdyby to měl být jen jakýsi efemérní pocit, kdy ani nedokážete říct, CO přesně se vám na té knize líbilo nebo O ČEM že byla. Hlavně, že vám něco dala. 

Tohle mi teda dalo. 

Naposledy jsem šedesát stránek četla tři hodiny, když jsem se snažila probrat Narativem jako virtuální realitou. Bez většího slova úvodu jsme ve Šťastném života běhu vrženi do děje. Píše se rok 2000 a Miloš cosi obíhá. Nevíme, co tomu předcházelo, víme jen, že běží z Horní Dolní pod Smrkem přes Dolní Horní nad Smrkem, že si tam dal kafe, pivo a česnečku a že běžel s Frantou nebo Jardou nebo Pepou. Pršelo nebo svítilo sluníčko. Snědl ten a ten gel podle toho, kdo ho zrovna sponzoroval. Nakonec to všechno doběhl za takový nebo makový čas. Jeho popisy tras, které odběhal po rodné hroudě, vzbuzují ve čtenáři pocit, že naši kotlinu obklopují minimálně Andy, když už ne rovnou Himálaj. Každé dvě vesnice dělí několikakilometrové "krpály", které musí hvězdný Miloš vybíhat, což samozřejmě na rozdíl od všech ostatních zvládá s prstem v nose a ještě u toho rozdává autogramy a zubí se do objektivů. Prostě frajer. Samotné popisy akcí, neboť to jsou téměř výlučně akce pro jednoho, dva lidi, jsou brutálně úmorné. Nic se v nich neděje, je to výčet proběhnutých vesnic a sežraných česneček, maximálně doplněný o názvy vesnic, v nichž výprava spala. Sem tam se dočteme, jaké bylo šílené vedro nebo jak krutý dul severák nebo o neutuchajícím lijáku, jenž bičoval nebohého, leč srdnatého běžce. Člověk by si skoro myslel, že žijeme v oblastech, kde monzumy střídají úporná sucha, na kusu země, který vznikl z lásky Amazonského pralesa k poušti Gobi.

Babica českého běhu aneb Nejsi můj táta!

Jak už psal Karel, výkony, které Miloš podává nejsou rozhodně zahanbující, ale zároveň nejsou ani nic světoborného. Ani v dobách největších síly se nedalo mluvit o běžci světového formátu. Byl dobrý, ale ne zas až tak. Nic podstatného nikdy nevyhrál, ale to nevadí, protože si to vždycky dokáže omluvit - tu moc svítilo slunce, onde moc pršelo, támhle musel dávat autogramy a jindy to třeba pro změnu hodíme na hrb pořadateli. 

Další, co mě zarazilo, je fakt, že někdo, kdo sám sebe považuje za zkušeného trampa a "ultráka", má podobný orientační smysl jako moje maminka (promiň, mami). Neustále se někde ztrácí, neustále kufruje, neustále je zmaten jak Goro před Tokiem. Zvládne to dokonce i na Brdské (jež je v jeho podání náročný, přenáročný závod - jako jo, není to pětka kolem bloku, ale náročný závod si představuju trochu jinak). A hned dva ročníky po sobě. Zmaten je samozřejmě i čtenář, protože bez návaznosti přeskakujeme roky, tu jsou lidi z běhej.com velcí kámoši a "supr lidičkové", a pak už vůbec nejsou (a navíc Milošovi závidí, protože on je boží a davy ho milují), manželku Dášu střídá manželka Dana, ale některé jistoty jsou pevné - třeba to, že navzdory faktu, že Miloš nikdy nic pořádně nezaběhne, vždycky ví, jak to má být správně a nejlíp, zná prostě ty nejlepší recepty. Všichni kolem jsou méně zkušení a méně dobří, všichni dojedou na chyby, které Miloš dokáže jasně definovat, nikdy nedělá a on na ně neváhá ukázat prstem. On je přeci náš "táta". 

A proto náš "táta", když obíhá republiku a už nemůže, jede na kole, a když to nejde na kole, jede autem anebo se na to vyprdne úplně, dyť je to vlastně jedno. Inu, to víte, když nemáte limetku, dejte tam citron nebo tam nedávejte nic, ono je to vlastně jedno.

S postupem času se mění i tón knihy. Jistá úvodní suchopárnost spojovaná s manželkou Dášou se s manželkou Danou a posléze Danuškou přetavuje v žoviální, rádoby vtipnou bodrost - najednou se nám v textu objevují haha pasáže o "paní tomové" ( = navigace), nějaký ty archaismy a hlavně super fórky, jako třeba tenhle:

"Probíháme poslední osadou před Tachovem – Březím, a jelikož jsem zde dva roky sloužil při obraně socialistické vlasti, tak při pohledu na dva oprýskané baráky pronáším: 'Tady chcípl pes.' Jako odezva mých slov se mi ozvěnou vrací: 'Auuuu, auuuuu.' 'Nechcípl,' nato vece Martin.

Tak, tak, tak. Takhle nějak to bylo." (s. 111)

Zpod sluníčkových řádků prosakuje ublíženost, ukřivděnost a nedoceněnost. Je smutné, že ani po letech není Miloš schopný reflexe - třeba závěr 1000 mil okolo České republiky (ty jsou obzvláště úmorné, snad aby čtenáři přiblížily atmosféru samotného běhu): "Novináři se samozřejmě ptají i na Svobodu – pořadatele celé akce. S Martinem se jen usmíváme a říkáme si: 'Ani na závěr nezklamal,' jel po své trase, která byla opět delší, než co si napsal na papír, a prostě nestačil dojet. Mrzí nás jenom to, že tu s námi nejsou cyklisté, kteří si těch 17 dní také docela hrábli a tenhle závěr by zasloužili i oni." (s 117) - kdo je Svoboda a co tak strašlivého udělal, to se pochopitelně nedočtete. Proč taky? To někoho zajímá?

Kromě žoviálního tónu nabírají historky z konce knihy i tón hlubokomyslný, duchovní. No, je to asi tak hlubokomyslný a duchovní jako knihy Paola Coelha, jen kdyby je psal svářeč a ne kněz. "Kam to dneska bude, šéfe? Pokládám v duchu opět otázku a šéfem myslím toho nahoře, toho, jenž jediný VÍ, kudy nasměrovat naše kroky, abychom pak došli cíle, o němž kolikrát ani nemáme představu, že tam v dáli na nás čeká. To je však to krásné dobrodružství cesty, naší životní cesty, naší životní pouti, že nikdy nevíme, kam povede. Proto se s každým ránem probouzíme s otázkou: 'Kam to dneska bude, šéfe?'... Pořád ještě trošku jako ve snu sejdu do hodovní síně, bych naplnil svůj břich chutnou krmí, kterou nám připravili na stůl naši hostitelé. Houska, sýry, salámy, vajíčko – cukry, tuky, bílkoviny a spousta emulgantů – to je zase nářez, to to zase poletí (ze mě), až se budu na cestě čistit." (s. 122) Vnímáte to rozkošné spojení duchovna s hovnem? To je přeci parádní ne? Jazyk inspirovaný tradičnímu koledami v kombinaci s běžnými věcmi, to musel psát někdo báječně vtipný, nebo ne? Nebo snad ne?

Tak kam to bude, šéfe?

Výběr závodů a akcí je kapitola sama pro sebe. Je tu nějaká ta čtyřiadvacetihodinovka, je tu Spartathlon, ale v drtivé většině případů jsou to one man show podniky, v nichž může Miloš zazářit neb nemá žádnou konkurenci. Ony rekordy na veslařském trenažeru (kde nezapomene zdůraznit, že vůbec netrénoval, ale i tak měl čas na úrovni špičkových veslařů světové úrovně) nebo "drandění" (ano, to slovo tam skutečně je, dokonce v nadpisu) na koloběžce jsou takový úkrok bokem - snad mají demonstrovat široký sportovní záběr nebo oživit jinak nudný sled nudně popsaných běžeckých podniků - navíc takřka výhradně etapových.

Velký důraz je kladen na absolvování Spartathlonu. Milošův popis a to, jak o ikonickém ultra mluvil třeba T-Bird, mi silně připomnělo rozpor ve vyprávění o Tarahumarech a Měděných kaňonech z pera Christophera McDougalla a Dana Orálka. Nějak mi to ani nepřijde jako totožný závod...

A pak je tu zábavný příspěvek o výpravě do Švýcarska na Mountainmana, děsný nářez, kde 80 km s 5000 metry převýšení pasuje Miloš na roveň Leadville, vlastně ne, je to ještě těžší (vítěz to dal v roce 2011 za 8:23, to jen pro představu) - což už samo o sobě je vyjádření, které musí každého, kdo umí počítat, minimálně zarazit, když ne rovnou rozesmát (kdybyste někdo netušil a nechtělo se vám to zkoumat, Leadville je trailová stomílovka). To, že Miloš ani neví, KAM jede a KDE to poběží, působí až halucinogenně - to si buď musel vymyslet, nebo si to musel vymyslet, ne? Že ho naštve, když (podle všeho, jestli jsem to pochopila dobře) nestíhá cuty, a pak se na to teda vykašle, protože vyrazil o půl hodiny později než všichni ostatní účastnici (protože mu pták Noh ukradl klíčky od auta nebo tak něco), to už ke konci knihy berete jako součást koloritu. (Bohužel se mi nepodařilo najít web tohoto údajně ikonické a těžkého závodu, našla jsem cosi stejného názvu, co je ovšem o 16 km kratší a parametrově snazší.)

Největší perly jsou nicméně obsažené v patetickém, hloubavém, upřímném a veskrze pozitivním sáhodlouhém rozhovoru na konci knihy, jehož autora nejspíš guru důkladně odháčkoval, jinak si to celé neumím moc vysvětlit. Silně mi to připomnělo jednoho stand-up komedianta z mé guilty pleasure - Britain's Got Talent:

(Od 2:10 - ale má vůbec dobrý hlody.)

Teda Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?

Miloš totiž už od útlého dětství převyšoval jakožto Vyvolený všechny kolem, dokonce i svého trenéra atletiky. A proto to byl on, kdo se v raném věku nějakých čtrnácti let ujal trénování svých kamarádů z oddílu. Bravo! (s. 155)

Je to člověk, jenž založil dokonalý portál Škola běhu, jenžto je "útočištěm pro hledající" (s. 154). 

Je to člověk, který neváhá peskovat Dana Orálka:

"Jiří Ransdorf: Obdivuju výkony a nasazení ultraběžce Dana Orálka. Mám ale takový pocit, že by jeho kniha Můj dlouhý běh měla být pro začínající hobíky čtení tak trochu s hvězdičkou - nevhodné pro mládež! Vynikající výkony, ale plné zvracení, křečí a kolapsů. Ty učíš radosti z běhání. Dan jde po výkonech.

Miloš: Tak za tuhle otázku ti 'pěkně děkuju'! Popravdě, tohle jsou věci, které Danovi nepřestanu vyčítat, tím spíš, že si ho spousta ultráků bere za příklad. Já osobně tohle za ultra nepovažuju, spíš odsuzuju. Ultra není jen o překonávání sebe sama, ale i o tom, jak se závodem i se sebou ve všech směrech vyjít. Jaké je to hrdinství skončit na kapačkách jenom proto, že nejsem schopný se naučit za běhu jíst. Ale aby nedošlo k mýlce: Dana mám rád, dokonce si myslím, že by byl úplně v té nejlepší skupině ultraběžců na světě, jen kdyby v začátcích, kdy s ultra začínal, nerezignoval na to, že se mu dělá při pohledu na jídlo blbě. A přitom jde jen o to, vzít si to jídlo včas, nesnažit se doběhnout co nejdál nalačno, a pak se uvidí, však on mi někdo pomůže, když si neumím pomoct sám. Kvůli tomuhle jsem si ani Danovu knížku nekoupil a to zdůrazňuju, že jako člověka ho mám rád i kvůli tomu, jak je skromný a chová se k ostatním. Ale možná jsem divnej já a všichni, cosi berou preventivně prášky proti bolesti, jsou normální. Přesti si ale nepřestanu myslet, že v běhu jde o lepší zdraví a nikoli 'o zdraví!'" (s. 172)

Ty hrozny jsou ale děsně kyselý, co Miloši? (Vidíš, Dane, kdyby ses býval byl zeptal Miloše, hned bys věděl, co a jak, ale ty né, ty né... bohajeho)

"Jiří Ransdorf: V jednom běžeckém časopise se o tobě psalo jako o 'tátovi hobíků'. Co by 'táta' poradil mladým k běhání dlouhých vzdáleností?

Miloš: Kdysi mi řekl jeden přední český ultramaratonec ve chvíli, kdy jsem se rozhodl stát se 'tátou' hobíků: 'Myslíš, že to, co děláš, nějak pomůže ultra?' Tehdy jsem jen pokrčil rameny, protože jsem věděl, že mu nemá cenu nic vysvětlovat, stejně by nepochopil. Čas mu dal pádnou odpověď, v té době tu bylo maximálně  40 až 50 ultraběžců, holky bys spočítal na prstech jedné ruky! Myslím si, že to, že lidi směřují k ultra, je zákonitý vývoj i v tom, že je to táhne z měst do přírody. Pravda, uvítal bych, kdyby ten nástup u jednotlivců byl pomalejší, kdyby si dali víc času na to, než pořádně vyspějí jako běžci, aby se kromě kvantity zvedla i kvalita, ale to bych chtěl asi moc. Řekl bych však, že to je spíš 'dětská' nemoc běhu, a že pomalu a jistě, tím, jak začnou běhat mladší a mladší bude možné zapracovat na kvalitě..." (s 172)

Tak jo. Ne, Miloši, nejsi guru, ani táta, ani polobůh. Jsi podprůměrný blogger, který vystihl správný okamžik a výborně zapracoval na svém PR. To jsi podle mě.

A přitom je to škoda, materiál by tu dozajista byl a nebylo by ho málo. Jen by to chtělo schopného ghostwritera a Milošovu ochotu mluvit třeba o tom, jaké to je, když jste osobák na maraton zaběhli hned při prvním pokusu, jaké to je, když se vám poslední dvě dekády zrovna nedaří, jaké to je smířit se s tím, že stárnete a že ty výkony jsou, pochopitelně, čím dál horší. Jaké to je, být mediální hvězda, jak těžké to musí být, když se s vámi neustále všichni měří... Když vás propírají, když se vám pošklebují, jaké to je, když vás milují i nenávidí. Miloš mohl motivovat a předávat. Místo toho máme, co máme. Tak třeba někdy příště. 

A prozatím? Promiň, Kiliane, že jsem na tebe byla tak zlá, piš!

Všemi dary obdarovaná

Ne, nebudu znovu psát o Careyho kouzelné zombie dystopii, ale na nějaké knížky (jak už jinak?) samozřejmě taky dojde.
Tentokrát to bude o Běžíškovi, který chodí v srpnu.
Minulý týden totiž postupně přišlo:

Recenzní výtisk - 1 ks

Velice, velice zajímavý testovací pár bot - 1 ks

S nimiž je to zatím láska na první obutí.

A pak malá krabička.
Tak trochu jsem ji čekala.
A stejně...
...stejně jsem byla dojatá jak stará bába poté, co se ve třem tisícím osmistém padesátém šestém díle její oblíbené telenovely pravnoučata původních ústředních hrdinů konečně setkala a vzala.
Bylo v ní totiž tohle:

(A ne, moje děti mi nikdo poštou neposlal.)
No jo, vidíte dobře.
Po závodu jsem totiž psala organizátorům děkovný e-mail o tom, jak to všechno bylo nádherný, jak krásný den v horách nám nachystali, a jak se mi to navzdory všem protivenstvím a DNF líbilo. Jako doušku jsem ze srandy připojila do PS lehký stesk nad tím, že jediný, co mě mrzí, je to, že nemám tu nádhernou medaili, kvůli který mě děti nepřestávají otravovat ("A jak to, že nemáš medaili, mami? Jak to, že jsi nevyhrála? To ses málo snažila?!").
Tak už ji mám.
Někdo si dal tu práci, že ji zabalil, odnesl na poštu a poslal.
A já ji beru jako závazek, že se tam vrátím a skutečně si ji zasloužím.

Taky jsem objevila úžasnou libanonskou kapelu, o kterou se musím podělit:

#-3 (43)

Chaim Potok4

SLIB

Tohle je obrovské překvapení. Podle všeho jsem jedna z mála, kdo o Chaimu Potokovi ještě donedávna ani neslyšela, natož abych od něj něco četla a musím rovnou přiznat, že je to veliká škoda (moje). Při svém posledním knihovním relapsu jsem kromě M. Fabera ukořistila i Potokův Slib. Měla jsem zafixováno, že jsem na něj četla nedávno na iLiteratuře recenzi, a tak mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha vyšla už před patnácti lety. Až doma jsem přišla na to, že je to volně navazující druhý díl, nicméně ono "volně" je zde natolik namístě, že není třeba se obávat, že by čtenář byl vržen do rozbouřený vod přetrženého děje. Vůbec ne. (Navíc jsem teď ke svému překvapení přišla na to, že Potok na iLit. vůbec zrecenzovaný není, spooky!).

Slib je neuvěřitelná kniha o neuvěřitelném, možná už neexistujícím, možná stále kdesi za hranicí a zároveň v samotném nitru společnosti existujícím, světě. Rovnou říkám, že o světě chasidských expatů nevím vůbec nic, snad i proto nebo možná právě proto byl pro mě Potok takový čtenářský zážitek. Nevzpomínám si totiž, kdy jsem naposledy četla knihu, která by mě dokázala vtáhnout snad ani ne od první strany ale od první věty. A přitom se nejedná o žádné drama nebo thriller. Autorův styl je natolik podmanivý, že jsem Slib v podstatě nedokázala odložit a pár hodin tak prožila v poválečném New Yorku mezi chasidskými židy, prostředí a postavy mě natolik fascinovali, že do reality jsem se vracela jen velmi nerada a přišla si ní v zásadě jak na návštěvě. 

Slib je kniha o střetu starého s novým, o otázce postavení náboženství ve století vědy, o přehodnocování a o tom, že se i samotná židovská komunita těžko vyrovnávala s přílivem přeživších koncentrační tábory. Toliko na vyšší, obecnější úrovni. Na té osobní, je to niterný příběh o lásce, přátelství, obětech, nenávisti, bolesti a smíření. Je to příběh o emocích, které jsou pro nás v dnešní, často nejen navenek, vyprázdněné době až neuvěřitelné, o jejich síle a vlivu na psychiku. 

Postavy jsou bez výjimky půvabné a krásné, jsou to živí lidé z masa a kostí a i ti, kdo jednají na první pohled nelítostně, mají ke svým činům jasně definované, pochopitelné motivy, navíc to vůbec neznamená, že jsou to zlí lidé. 

A ten jazyk. Ach, ten jazyk!

#-4 (44)

Stephen Chbosky

THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER

Už při čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to nebude při hodnocení oříšek, to bude ořech. Para ořech. 

Ona je totiž stejnou měrou dobrá jako slabá. Proč? Protože na jednu stranu to máme velice čtivý text, který nás svou formou (román v dopisech adresovaný neznámé osobě) i stylem (krátké věty), nutí neustále pokračovat (tak už jen jeden dopis a jdu spát/pracovat/dělat_to_co_dělat_musím), na druhou se tu vrší závažná témata způsobem, jenž ve čtenáři nevyhnutelně vzbudí pocit, že je tam autor naházel vidlemi, nebo si napsal seznam "všeho zlého" a postupně ho odškrtával. A právě to nakonec knize podtrhává nohy. 

Chbosky nacpal do svého románu snad všechny tíživé situace, které mohou v lidském životě nastat a aby toho nebylo málo, nechává jej vyprávět ústy 15letého, psychicky narušeného hrdiny, který nejspíš trpí nějakou formou PAS, možná i PTSD, což ovšem, ke škodě knihy, nikde nezazní. 

Dál už budu konkrétnější, takže bacha, přijdou *SPOILERY*, kdo knihu nečetl a číst chce, dál nečte, protože riskuje, že mu vykecám pointu, a pak na mě bude naštvaný (což je, jak známo, blbý pro karmu, Ježíška i Aštara Šerana). 

Na dvou stech stránkách stránkách se tu stihne semlít sexuální zneužívání, nepřiznaná homosexualita, přiznaná homosexualita, tragické úmrtí v rodině, znásilnění, agresivita, sex mladistvých, narušené rodinné vztahy, sebevražda, šikana, potrat, násilí na ženách, násilí na dětech, zneužívání drog a alkoholu mladistvými, a pak i takové ty normální věci jako osamocení, odcizení, nejistota, prázdnota, nepochopení, nesaturované základní emoční a fyzické potřeby etc. Přijde vám ten výčet brutální? On taky je. Navíc volba postavy, osoby, která vše pouze sleduje, umožňuje autorovi témata jen nadhazovat, ale vůbec nijak se jimi dál nezabývá. Což ale znamená, že vlastně vyznívají do ztracena. V plejádě tragédií pak pointa úplně zapadá, protože je z ní, no, jen další, jen tak mimochodem, konstatovaná tragédie. 

Pak je tu propastný rozdíl mezi tím, jak mluví a uvažuje ústřední hrdina, který vám nejspíš mnohdy připomene trochu ukecanějšího Rainmana a jak se vyjadřují a chovají jeho o tři roky starší přátelé. On má uvažování a vyjadřování desetiletého děcka (byť s libidem toho patnáctiletého), oni působí, jako kdyby se chystali odevzdávat diplomku na filosofii. 

Schizofrenní postoj ke knize mi zůstává, líbila se mi a nelíbila, těšila jsem se, až se k ní zase dostanu a nespokojeně jsem mlaskala při každém dalším klišé, v něž se ona těžká témata nevyhnutelně měnila. Možná jsem na to už moc stará, před patnácti, dvaceti lety by mě The Perks určitě naprosto dostaly, teď už ale ne. Takhle mi nezbývá, než hodnocení zprůměrovat. Přes to přese všechno je to zajímavá kniha, které mimo jiné ukazuje, jak moc a kam jsme se za těch téměř třicet let posunuli - dneska si patnáctiletý kluk na lavičce ve školním areálu asi jen tak nezapálí. Aspoň v Americe ne. 

Švadlenka Madlenka aneb nebojte se píchnout (a taky nějaký ty knížky)

Prožívám silnou pozávodní kocovinu. Opravdu silnou. Po každým velkým závodě, na který jsem se dlouho chystala, o kterém jsem dlouho snila, převracela ho v hlavě, představovala si ho celý hodiny a hodiny během tréninku (a upřímně - i mimo něj, ano, běžci jsou paka a Oldové a na běhání myslíme často. Hodně často), se nevyhnutelně dostaví prázdno. A otázka: a co teď? Co dál? Kam teď? Zatím to bylo jednoduchý - kam dál? No ke stovce. Do hor. Do vysokých hor. Na Grossglockner. Kam jinam? Jenže co teď? Co dál? Kam teď?
Jsou to tři týdny a mně se o těch horách pořád ještě zdá. A nejsou to vůbec ošklivý sny. Vůbec. Všechny pocity spojený s tím dnem v horách jsou úžasný a všechno zlý je zapomenutý a já si jen říkám, proč jsem trochu nepřidala? Proč jsem to nezkusila urvat? Proč...? (No, prostě proto, dělala jsem, co jsem v danou chvíli mohla a uměla, už jen to, že jsem zvládla z kopce podél lan běžet a ne jen jít je v mým běžeckým CV ku*va skok vzhůru (ta hvězdička je pro tebe, MM :-).)
Před třemi dny zveřejnil na svým blogu zážitky a video Pavel, se kterým jsme běželi B7. Snad se nebude zlobit, když sem to jeho nádherný video především z první části trati dám:

Připadám si jak po dechberoucím one night standu, kdy víte, že toho druhýho už nikdy neuvidíte a ani to nečekáte a stejně na to nedokážete přestat myslet (ne že bych s tím měla nějaký velký zkušenosti, ale tak hodně čtu, no...).
Ale nenadělám nic, čas letí jako splašený, čekají mě další bitvy, do nichž je třeba se vyzbrojit a vyjet se standartou a bradou vysoko zdviženou. Snad vám o nich budu moct brzy napsat víc.

Závod mi kromě spoustu zážitků a zkušeností pomohl prolomit jedno zásadní tabu: na výstroj a výzbroj se nesahá, neb co nezvládli borci v daných sportovních firmách udělat dokonale, to já bych mohla leda dokurvit. Jenže pak Honza píše o tom, jak si přešívá batoh a kluci v hospodě dávají k dobru celou řadu historek, kterak si na horolezení ušili snad všechno spodním prádlem počínaje a mačkami konče, a já tváří v tvář faktu, že budu bojovat o limit, a když půjde všechno ideálně, strávím v horách cca 28 hodin, ustupuji ze svého přesvědčení a začínám řešit, JAK proboha sbalím všechno, co bych mohla potřebovat? Anebo spíš DO ČEHO?
Po jedné z hospod zakupuji přes ebay extrémně výhodně starší 20litrový model od Salomonu, kterýžto měl Veverka Pražský ve stravovacím zařízení s sebou a já si ho tím pádem mohla vyzkoušet. Tam se jevil jako boží. Když přijde, je boží do chvíle, než s ním vyběhnu. Zděšeně zjišťuju, že i pro jedince s mojí ne dvakrát subtilní konstitucí je moc velký. I když všechno utáhnu na doraz, pořád mi hopsá na zádech, nepříjemně se mi zařezává do krku, prostě na výlet super, na třicetihodinový boj o život už méně.
Ale protože jsem geneticky spřízněný s lakomou Barkou, odmítám investovat do čehokoliv jinýho a rozhodnu se jít do rizika jako Nohavica v Milionáři. Má teorie pracuje s přesvědčením, že téměř prázdný batoh sedí na zádech podstatně hůř než batoh nacpaný. Naštěstí se ukáže, že tahle hypotéza byla správná a jakmile je sklenice (či v tomto případě batožina) zpola plná, sedí podstatně lépe. Při neplánovaný celodenní túře s dětma na Weissee mám dostatečný prostor si to ozkoušet v praxi.
Další potíží u batůžku jsou láhve. Neumím pít z camelbaku. Na tom se nic nezměnilo. Furt zoufale saju jako vzteklý novorozenec dožadující se mlíka a ono prd. Takže základním požadavkem na batoh byly kapsy na láhve dosažitelný z venku. Což sice jsou, ale to byste ho nesměli mít utažený na maximum... atd. Prostě ač hypermobilní, nedosáhnu na ně. A co s tím? Inu, když se v rodině rozdávaly talenty, trocha toho šicího od mé sestry odpadla, a když jde do tuhýho, jsem schopná si jehlou i nevypíchnout oko.
Padly na to elasťáky na podoma z lidlu, trocha barevný nitě, jedna výprava o nervy ("Nesahej na to! Polož to! Co to děláš? Ne-sa-hej na to! Co to děláš?!?...") s holčičkama do Stoklasy a o zábavu na cestu jsem měla postaráno:

Kdesi na rakouské dálnici

Z horní strany elasťáků, tam kde je guma, jsem vystřihla obdélníky a ušila z nich ponožky odpovídající velikosti půllitrových softflasků. Přidala jsem gumičku a ten plastový hajzlík, jehož název jsem už zase stihla zapomenout, a pak jsem to celý přišila na batoh. Překvapivě to drží a ještě větším překvapením je, že to a) funguje b) se z toho dá pít, aniž byste tu flašku museli vyndávat, což je tím pádem ještě lepší, než můj velmur a to už je co říct.

A tady jsou v akci. 

Závěr?
Nebojte se do toho píchnout. Já už si plánuju, jak by se mi šiklo batůžek přepažit a udělat si dvě 10litrový komůrky, abych nemusela vždycky, když něco chci, vyhrabat celý batoh (protože je to v souladu s Murphyho zákony vždycky na samým dně).

V mezidobí samozřejmě kromě spousty piv padly i nějaký ty knihy, tak jen pár, ať vás (opět) nezahltím.

#0 (40)

Michel Faber

FAHRENHEITOVA DVOJČATA

Michel Faber, v Holandsku narozený britský spisovatel, vešel do širšího povědomí českého čtenářstva svým historickým opusem Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, kterému navíc pomohlo promo v podobě předního českého překladatele, kterému trvala práce tak dlouho, že mu vydavatel hrozil odebráním rukopisu. Inu, překladatel nelenil, a protože mu na tomto díle natolik záleželo, práva na vydání českého překladu odkoupil. Tolik praví legenda. 

Kniha je to údajně velmi dobrá, já se k ní z nějakého vnitřního odporu, kterýžto mám tendence k téměř jakékoliv v dané době extrémně populární a zmedializované knize a priori cítit, nedostala. A pak jsem si při svém knihovním relapsu, odnesla domů Fabery hned dva, aniž bych tušila, jaký zajíc se v pytli nachází. A jelikož se o zajících ví, že mají sklony k rychlému množení, nikoho nepřekvapí, že se posléze ukázalo, že to není co kniha, to jeden příběh, ale že jsou to hned dvě sbírky povídek. 

A protože mám šťastnou ruku, sáhla jsem nejprve po té, která vyšla jako druhá a... A... Ano, pane Fabere, ano. Kdo umí, umí. 

Nutno zároveň říct, že tyhle povídky nejsou pro každého a finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. 

A je jedno, jestli zrovna vykresluje tíživou dystopii, sociální drama bývalé feťačky snažící se znovu sblížit s malým synem, partnerské vztahy - ty rodící se, fungující, zanikající nebo už dávno zaniklé nebo vztahy sourozenecké.

Suma sumárum se jedná o výborně přeložený výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

#-1 (41)

Michel Faber

NĚKDY PROSTĚ PRŠÍ

Koukám, že už jsem zase v mínusu... No, co nadělám.

I druhý, chronologicky první, povídkový soubor M. Fabera stojí rozhodně za přečtení. Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že Někdy prostě prší nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla tak, jak vznikly. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru opět dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)

#-2 (42)

Cheryl Strayed

WILD

Komu vadí, když jsem na knížky ošklivá, přestane číst.

Komu se Wild líbilo, přestane číst (nechci se hádat, na to je moc vedro).

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala, a když jsem potřebovala novou knihu do čtečky, abych si ukrátila čas při uspávání harpyjí, byla volba nakonec jasná. Vždycky mám totiž rozečtenou minimálně jednu e-knihu a tu si šetřím skutečně jen na chvíle, kdy potřebuju číst potmě. Takže jsem se Cheryl strávila nakonec poměrně dost času. A celou tu dobu jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail.
Cheryl se usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (a mně je fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může. Ve snaze se změnit a přestat chrápat s každým se téměř v samém závěru trailu zase vyspí s naprosto cizím chlapem, aby dospěla k závěru že: je v pohodě být tím, kým jsme!
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.