Ještě před půl rokem jsem tvrdila, že JÁ bych holkám Bárbínu nikdy nekoupila. Kazí to sebeobraz, sebevědomí, je to strašlivě sexistická hračka a veškerý merchandise holčičky přesvědčuje o tom, že když budete růžová pipina s blonďatým mozkem, co si najde zazobanýho nabíječe, budete se mít žůžově.
A proto je od úterka doma.
Madlence totiž v pondělí píchali ucho a bolestný prostě bylo třeba. Tuhle si vybrala sama a aby toho nebylo málo, dneska ji na ORL čeká kontrola a když to zvládne, i druhá... Bárbína.
A tak nějak podobně je to s mými běžeckými plány na letošní rok. Všichni kamarádi už ty své zveřejnili a já začínám vypadat jako tajemnej hrad v Karpatech, kterej si pronajala Hanička Zagorová. Jenže tak to vůbec není. A proč to tak není, hned vysvětlím. Ono se totiž blbě hlásí, kam se chystáte, když to sami pořádně nevíte.
Pokud si matně vybavuje, v gymnaziální matematice se bralo cosi, co se jmenovalo výroková logika. Bylo to takový to: když toto, pak toto; toto a zároveň tamto; toto anebo toto... už si vzpomínáte? Tak. A téměř celý můj letošní rok vypadá jako vystřižený z hodiny výrokový logiky.
Jistá je zatím jen Brdská. Letos jsou ambice a plány v zásadě stejný jako vloni - pod pět hodin, a tentokrát přidám anebo alespoň zlepšit čas z loňska a hlavně se poučit z vlastní blbosti.
A pak už je to všechno v luftu.
V květnu je ŠUTR.
Když bych šla na Šutr, řešila bych, jestli tři nebo čtyři kola. Tři jsem si ověřila, že jsou v mých silách, čtyři by byly výzva. Ale čtyřikrát dokola? není to už trochu křečkoidní? Navíc v limitu, který bych nejspíš nemusela stihnout?
Protože jsem před časem psala, že na Silvu nechci, přihlásila jsem se na Silvu.
Ta je v červnu. Když pojedu na Silvu, nepůjdu na Šutr. Když půjdu na Šutr, nepojedu na Silvu.
Někdy v téhle době bude taky Okolo vlasti. Dušanův půlmaraton, společenská akce, setkání s kamarády.
Snad se to nebude překrývat.
K narozeninám jsem dostala bianco šek na běžecký víkend, kdy se T. postará o děti a já si můžu běžet kam chci. Myslela jsem, že ho využiju na výlet do Novohradských hor, to by ale kamarád
Pavel nesměl přijít s Duškovskou nabídkou kvalitního sexu.
A jsou prostě nabídky, které nelze odmítnout (přestože jsem se nechala několikrát slyšet, že o tuhle masovku fakt nestojím a nemám ji v plánu). Jenže zájem o Sedmičku je tak velký, že tři dny po spuštění registrací, kdy návrh padl, byla všechna startovní čísla pryč. Takže pokud bude startovní číslo, budou Beskydy a tím pádem nebude Silva a bude Šutr.
Pokud budou Beskydy, nebude Baroko.
Což mě mrzí, protože je to v zásadě jediný referenční závod, který mám, kde se nemění trať, a kde jsem už víc než jednou byla. A hlavně se mi tam opravdu moc líbí. Když ale nebudou Beskydy, bude Baroko.
Zbytek roku už záleží na silách fyzických a psychických, mých i mých nejbližších.
Lákal by mě Pražský maraton a samozřejmě Strom ultra, protože by byla věčná škoda, kdyby se tak krásná akce neujala.
No a na konci roku číhá Čihák.
Proč zrovna tenhle podnik? Kromě toho, že je to logisticky nejsnáze dostupná stovka, je to i kvalifikační závod na další závody, na který bych se ráda v roce, který bude zakončený pro mě magickou sedmičkou podívala. Tak proto. I když už teď se mi posvátnou bázní třesou kolena.
Suma sumárum je toho poměrně málo, nic není vyloženě šílený, nic není nijak daleko a všechno to vyžaduje akorát to, abych běhala o trochu dál a o trochu výš. Tak snad to se mnou a tím mým časově a finančně nenáročným koníčkem doma další rok vydrží.