Something's gotta break, something's gotta give...

neděle 19. listopadu 2023

...I hope it ain't my heart, I hope it ain't my will 


Nedokážu moc psát, nechci moc myslet, hodně pracuju, protože to vždycky pomáhá, i když to třeba nejde tak dobře, jak bych si představovala.

Prvního listopadu uplynul rok od první operace. Chtěla jsem si k tomu něco poznamenat a nakonec jsem to neudělala. Co bych psala? Pozitivní řeči o tom, že ve všem zlým se dá najít něco dobrýho? Že i v tomhle se dalo? Že jsem z toho vyšla silnější? Trpělivější? Odolnější? Odhodlanější? Nevím. Občas mám pocit, že ano, ale většinu času ne, spíš mám vztek, že to nebere konce, že tohle musím prožívat, že už nechci, prostě a jednoduše nechci. Můžu už jít domů? Dlahu cítím i po roce, stejně tak koleno. Bude to někdy úplně dobrý? Nevím. Můžu jenom doufat.

A tak doufám. A věřím. Věřím, že ani tentokrát se nenechám zlomit. V září jsem obrečela přihlašování na Lakeland, který poprvé od roku 2019 proběhlo beze mě. Tak moc jsem se tam chtěla vrátit. Tak strašně moc. Místo toho jsem začala hledat alternativu. Něco kratšího. Něco jinýho. Něco, co by mě dokázalo aspoň trochu vzít za to moje paličatý srdce zahleděný jen jedním směrem.

Procházela jsem svůj to-run seznam a řešila, kdy a co a jestli něco. Nakonec padla volba na kratší variantu baskickýho Ehun Milak. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to bude nádherný a že to chci a chci to moc. Některý sňatky z rozumu můžou vyjít. Tenhle byl od začátku odsouzený k neúspěchu. V den registrace jsem se utrhla od práce až sedmdesát minut poté, co ji otevřeli. Jako úplně nezkušený tele jsem tupě civěla na sdělení, že je plno a zařadí mě na čekačku. Cože?

A pak jsem brečela.

Hodinu.

Dvě.

Tři.

Protože zjevně nejsem vůbec v pohodě, i když jsem si myslela, že jsem. Zjevně je to všechno těžší, než mi to v běžným každodenním provozu připadalo. Jak to na mě nakládají už druhý rok, nějak mi to nedošlo. Vařila jsem se jako ta žába, aniž bych to registrovala. A najednou se ta bolest vyvalila a já brečela a brečela kvůli něčemu, o co jsem vlastně ani tolik nestála.

A pak zamrzlo peklo, protože mi T. poslal čtyři odkazy na různý závody, který mu přišly fajn a třeba bych si z nich vybrala?

Tak jsem si vybrala.

Nakonec něco úplně jinýho, ale to není podstatný.

Vím, že se něco může zlomit a něčeho se může nedostávat a já jen doufám, že to nebude moje srdce a moje vůle. A zpívám si s Darrenem Kielym v naději, že i já se dočkám svého úsvitu.


22
Samar Jazbik
HLASY NEZDOLNÝCH ŽEN
Absolutně fundamentální příspěvek do debaty "proč odtamtud jako utíkají" a "my je tady nechceme!" a "ať si tam zůstanou, je to jejich válka."
Autentické výpovědi dvaceti žen (dovoluji si do celkového počtu zahrnout i autorku), které si prošly absolutním peklem, aby se na druhém konci otočily, odplivly si a pokračovaly dál do světa, který zavřel oči, odvrátil tvář a dovolil diktátorovi zdevastovat jejich rodnou zemi a vyhladit tisíce a tisíce nevinných spoluobčanů.
Sýrie bývala překrásná země. Zbyl z ní prach a popel a trosky zalité krví a bolestí a slzami.
Syřanky a Syřané měli ideály a sny a sílu za nimi jít a víru v lepší zítřky, které přinesou demokratickou, občanskou společnost, v níž bude na prvním místě stát příslušnost k národu a ne vyznání. Kdy nebudete upozadění proto, že jste si dovolili narodit se jako žena - a nedej bože jako žena, která se chce vzdělávat, která se chce podílet na chodu své země.
To, co Asad způsobil, je nevyčíslitelné, neospravedlnitelné a neodpustitelné.
To, čím si všechny ženy v knize prošly, se vzpírá představivosti. A přesto.
Co je člověk člověku schopen udělat.
Co dokáže člověk z rukou jiného člověka vytrpět.
A co dokáže přežít.

Příběhy mohou působit úmorně a repetitivně, ale to je účel, bolest vrstvená na bolest, utrpení na utrpení, dokud se vám z toho nechce tak trochu a pak možná i víc zvracet, dokud vás z toho nesvrbí kůže a nepálí oči. Čtěte a čtěte čtěte a všechno si to zapamatujte. Dokud budeme zavírat oči a odvracet tváře, budou mít všichni Asadové světa volné pole působnosti k tomu, aby decimovali nevinné, aby vraždili své lidi, jen aby se nemuseli zříct moci.

Frustrace, deziluze, vykořenění. Ztráta snů a ideálů. Fyzická traumata, mučení, smrt, brutalita.

"Nežádali jsme mnoho, jen trochu důstojnosti, svobody a spravedlnosti." (s. 73)

Regulérní recenzi jsem napsala pro iLiteraturu - TADY.

23
Kate Elizabeth Russell
MÁ TEMNÁ VANESSA
Téma aktuální a důležité, promo obrovské, české vydání líbivé, překlad zdařilý, text čtivý... A přestože jsem knihu v kombinaci audio/text (žádné video) vdechla, nedostalo se mi za celých čtyři sta stran to, co jsem čekala.
Vanessa je jako postava skvělá - holka, kterou cíleně nemáte mít rádi a nemá vám být sympatická. Je to oběť, jež odmítá být obětí. A vy ji sice litujete, ale vlastně ji nelitujete. Je to obraz člověka, který si vytvořil kolem traumatické zkušenosti vlastní narativ, aby se z toho nemusel úplně zbláznit. Nicméně ať děláte co chcete, všechny "velké milostné příběhy" vás nakonec tak či ona doženou.
Vanessa je nesebevědomý jedináček, kterého si omotal kolem prstu úchylák se čtyřmi plus křížky na krku a přesvědčil ji, že to vlastně chce. Vždycky to chtěla a on se neochotně podvolil, protože tělo je, jak všichni víme, slabé.
Jenže Vanessou pro mě všechno víceméně zdařilé na milionté variaci na Lolitu začíná a končí. Všichni ostatní jsou nesnesitelně placatí. Hebefilik Jacob "Humbert" Strane je manipulativní úchyl, co má rád mladé holky v jahůdkových pyžamkách (ok, z téhle scény mi bylo dost zle). Rodiče jsou přítomně nepřítomní, objevují se jen tehdy, když se to hodí, ale jinak ve Vanessině životě nehrají žádnou roli. Dost zvláštní na to, jak ji měli mít podle všeho rádi. Dospělí jsou všichni zrádci, kteří drží při sobě. Nenajde se jediný člověk, který by se Vanessy nějak rozumně zastal. A další učitelé-muži jsou jen variacemi na Humberta Humberta. Ergo: chlapi jsou zrádci, úchyláci nebo ubožáci (případně si je můžete z těhle tří ingrediencí sami namíchat dle chuti, paraplíčko v libovolné barvě zdarma!).
Posedlost autorů Nabokovem mě začíná nudit. Stejně jako příběhy, který mizí do ztracena nejspíš proto, že už to chtěla mí autorka po osmnácti letech (!) konečně z domu.
Nakonec nejvíc mrazí z jejího úvodního prohlášení, kdy se zásadním způsobem distancuje od všeho, o čem píše - a přesto víme, jak to s těmi nespolehlivými vypravěči je (a kdyby ne, několikrát nám to v textu popíše, aby to neuteklo i těm v zadním řadám). Takže?

24
Christos Tsiolkas
BARAKUDA
Kniha o nesmírné vášni a o bolesti, která přichází ve chvíli, kdy se o to, co vás naplňovalo, sami připravíte. Je to kniha o touze vyvěrající ze vzteku, o vzteku vyvěrajícím z hanby, o následcích, které mívají nerozvážné činy, které se však rodily, formovaly a klíčily už dávno předtím.
Je to příběh rodin přistěhovalců, kteří přišli do Austrálie s prázdnýma rukama a s nadějí a jejichž děti vyrostly se stejně prázdnýma rukama, ale už bez naděje.
Tyhle věci se nečtou nikdy snadno, protože nenabízí úlevu ani útěchu.
No tak, Christosi, dej mu aspoň něco, žádala jsem.
A on mi, abych mu nekřivdila, pár drobků hodil. Když já ze země prostě nejím ráda.

Barakuda je příběh o tom, co se s člověkem stane, když celou své bytí napře jedním směrem a jako černá díra s sebou vtáhne i své nejbližší, aby jediným okamžikem všechno zahodil, popřel a vymazal. A odsoudil tak ve své sebestřednosti nevědomky k trvalé bolesti nejen sebe, ale i ty, co v něj celou svou duší věřili.

(Brutální sexuální scény byly na mě trochu moc, je mi fuk, kdo s kým a co, ale o tomhle číst nemusím, pěkně šukran - místy to skoro olizovalo paty Nahému chlebu nebo Než se setmí. A vlastně moc nechápu jejich smysl v rámci textu - další důkaz zoufalé Dannyho hrubosti a snahy si tu strašnou bolest nějak odžít? Fyzicky? Nevím. Pro mě celá tahle linie text zbytečně tříštila.)

25
Lukáš Palán
NULOVÝ SOUČET
Zdržuju se hvězdného hlasování, protože vůbec nevím, co si o tom celým vlastně myslím. Očekávání byla veliká (protože Surový tvar a páně P. komentáře na DK), leč zůstala jaksi nenaplněna.
Po slibně pálivém úvodu (patnáct z deseti čoklistů knihu rituálně obětovalo na oltář Maxipsa Fíka) následovala sáhodlouhá onanie na téma "jaký jsem to já ale marný čůro", hoho, hehe, jsem velký rebel a hodně piju a taky beru drogy a možná miluju svýho kámoše a možná jeho ženu a možná jsem úplně zdevastovaný, protože se mi zabili rodiče, ale to jenom možná (zdevastovaný i zabili se). Rád se taky pokouším masturbovat, ale většinou mě to neba natolik, abych to dotáhl, jako správný macho man chodím do bordelů a ženy jsou pro mě chodící vagíny a zadky a kozy, bliju a seru, protože to my kuci, co spolu chodíme, prostě děláme a hlavně o tom hodně píšeme, aby bylo jasný, jak moc beatnik sme. Ok. Má fiš muškila, budiž přáno. Já už mám na tyhle volný proudy všeho asi moc splacenou hypotéku. (heč)
Závěr trochu smrděl Agualusovou maltou, ale možná vidím něco, co tam vůbec není a naopak nevidím to, co tam je. To vůbec nevylučuju.
Suma sumárum mi z toho vychází pěkný Nulový Součet (když velký S, tak velký S!), gratulka.

26
Sabaa Tahir
VŠECHN MŮJ HNĚV
Střední škola v kalifornském Juniperu je na hony vzdálené nablýskaným institucím z amerických filmů. Je to zaprášený areál připlácnutý k zemi na okraje pouště, kde fouká a je buď moc velké vedro nebo moc velká zima a kde většinu dospělých živí práce na nedaleké vojenské základně. A kde žije Salahudin a Núr, dva Američané pákistánského původu, dvě duše poznamenané tragédií, které se musí na prahu dospělosti vypořádat s věcmi, jež by měla problém unést i banda životem zocelených dospělých. Jenže když jste ve vodě, musíte plavat, nebo se aspoň snažit šlapat, pokud se teda nechcete utopit. A i to může místy působit nesmírně lákavě.
Všechen můj hněv je příběhem o hlubokém poutu, které může vyklíčit z nejtemnějších okamžiků našich životů, o tom, že nad některými věcmi nemáme vládu a o tom, že nakonec bude všechno dobré, a pokud to není dobré, ještě to není konec.
Je to příběh, ve kterém je všechno: láska, nenávist, bolest, radost, smutek, štěstí. Je to příběh, ve kterém nedostane nikdo nic zadarmo a ve kterém se za chyby platí - někdy i cena nejvyšší.

Jsem nesmírně ráda, že jsem ji nakonec mohla překládat. Jedna z těch, které se mnou zůstávají ještě dlouho poté.

(Doporučuju dohledat playlist na Spotify, hudba tu hraje důležitou roli, stejně jako knihy a čtení.)