Den před útokem Ruska na Ukrajinu jsem si napsala příspěvek, který jsem nestihla zveřejnit, protože jsem před sebou měla další den první tiskovku nikoli v roli dotazujícího se ale tázaného a potřebovala jsem se připravit.
A pak mi to, co jsem napsala, přišlo naprosto nemístný - jak můžu řešit takový podružnosti, když se děje, co se děje?
Ale můžu.
Ne. Oprava. Musím.
Uběhl měsíc a já mám za sebou zase další zdravotní vzestup spojený s nadějí a další pád, kdy už vážně nevím, kde pořád brát nějakou energii a víru, že to bude dobrý, že zase budu běhat, že se to spraví, že pojedu do Anglie a že se o ten čestný titul Legendy budu moct porvat, že všechno bude aspoň trochu jako dřív... Je to fakt těžký. Je těžký být IPOS (láskyplná zkratka pro Injured Piece Of Shit, kdybyste někdo třeba nevěděl). Jako fakt je. Jedna věc je, když nemůžete sportovat a byli jste si dvakrát týdně zacvičit nebo jste se chodili proběhnout na pět kilometrů a jiná, když jste kolem toho měli postaveno vlastně všechno a jenom během jste trávili dvanáct, patnáct hodin týdně - o cvičení a všem kolem ani nemluvě - a to pozor, to si moc dobře uvědomuju, že proti spoustě svých kamarádů (a pochopitelně i zástupům lidí, který vůbec neznám) jsem totální srágorka, co se drží pěkně při zdi! A teď najednou nic. A už to nejsou dny. Už to nejsou týdny. Už to počítáte na měsíce. Kruciprdel na měsíce!
Ach jo. Takže toliko update k dnešnímu dni.
A teď k tomu, co se vlastně nezměnilo.
Před tím měsícem jsem si tu psala o duševní hygieně. Takže: Duševní hygiena. Takové oblíbené sousloví - říká se tomu všelijak, ale všichni víte, co tím myslím. V posledních měsících a vlastně už letech je to něco, co bychom rozhodně, jak odborníci na mentální zdraví radí, neměli zanedbávat.
Blbý je, když vám váš hlavní nástroj duševní hygieny vlastní tělo - kvůli němuž to vlastně celý děláte! - vezme a zamkne do skříně, ukáže vám po topolánkovsku, že jste jedničky a sdělí vám, že teď si s ním hrát fakt nebude, zítra taky ne, za týden těžko říct, zeptejte se prostě časem.
Co pak?
Pak je potřeba se uchýlit k nástrojům menším, zdaleka ne tak ohmataným a opečovávaným a zkusit jimi ten prázdný prostor vyplnit.
Zkrátka udělat whatever, jen abyste zůstali alive.
A tak trpělivě a poctivě dnes a denně cvičím to, co mi naordinovala fyzioterapeutka a věřím, že to pomůže. (update: nepomohlo, cvičila jsem to s obvyklým nasazením, takže jsem to co? Takže jsem to přehnala a zničila si druhý koleno, zatleskejme mi!)
Pracuju. Příliš mnoho, protože jsem si to trošku hůř rozvrhla, ale aspoň není čas si naříkat, že bych touhle dobou byla tam či onam a nabíhala to či ono. (To stále platí, jen teď je to další titul - úžasná záležitost, vymodlená a vyprosená a náročná tak, že mám některý večer pocit, že ze mě už nic nezbývá.)
Čtu. Ale to dělám pořád.
Od září se učím welšsky, z čehož se mi stala menší posedlo a větší vášeň. Časy strávené s Duolingem dosahují obludných rozměrů. (Do, dw i'n hoffi Cymraeg!)
Snažím se oprášit turečtinu. Pekelný jazyk. Pekelně krásný, jistě, ale pořád pekelný. Zlatá welština. (Evet, Türkce cok güzel ama cok zor!)
Tu a tam si dovolím nějaký to běžecký porno, abych nezapomněla, proč že to všechno vlastně dělám.
A tohle byste si, mimochodem, neměli nechat ujít:
Jedná se o sedmidílný seriál o loňské Golden Trail Series. Skvělý scénář, perfektní střih, zajímaví lidé, nádherné záběry (jak jinak), silné osobní příběhy, prostě parádní kombinace.
A co vy (vím, že tam někde jste, moji laskaví čtenáři), co děláte, abyste se nezbláznili?
#56
Fabien Grolleau
DARWIN: PLAVBA NA LODI BEAGLE
