aneb Tak jde čas...
Kontrolorka kvality
neděle 13. října 2013
Čím dál častěji narážím na běžeckých blozích na zprávy s takřka totožným zněním: my, stará garda, co jsme tu byli před dlouhou dobou, co jsme psali, když vy jste pomalu ještě nechodili, jsme znechucení množství textů, které o běhu blijí ti, co: běhají chvíli, běhají ještě kratší chvíli, v zásadě vlastně neběhají, jenom o tom píší a pak taky všichni ostatní, co se na běžecký vlně přiživují. My jsme jiní, my jdeme proti proudu a tím pádem přestáváme psát, jsme zahlcení a budeme radši běhat potichu.
Asi (určitě) patřím k tý nováčkovský vlně, protože mám trochu jiný problém: na psaní není čas. A když je čas, není už energie. Navíc si uvědomuju nepříjemnou skutečnost - to samé se mi začíná dít s běháním. Kilometráž mi poslední dva měsíce spadla po roce a půl pod dvě stě. V srpnu jsem to sváděla na nemoc, v září už nemám na co. Snad jen na lenost. A říjen? Říjen bude vůbec tragédie.
Protože:
Vrátili jsme se po týdnu z Afriky do mrazu. Ráno byla na střeše krámu, na který z okna ložnice koukáme, jinovatka. Nekecám. Teplotní rozdíl třiceti stupňů byl jak z blbýho vtipu. Vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety na začátku prosince přiletěla po pár měsících z Egypta a totálně nevybavená na místní počasí jsem se brodila na parkovišti sněhem v látkových balerínkách, ve kterých jsem měla narvaný tlustý fusekle. Pohled pro bohy.
Dovolená byla krásná. Moře nádherný, hotel poloprázdný, pláž opuštěná (jako opravdu, na čtyřech kilometrech pláže stály osm set metrů od sebe všeho všudy dva hotely, z toho jeden náš), běhat se dalo, prostě paráda. Jen tradičně to nemohlo být jen tak. Dva dny před odletem začala Madlenka zvracet. A protože nezvracela v zásadě nikdy, ani jako miminko a jediný spolehlivý recept na šavli v jejím podání je jogurt+auto, měli jsme docela nahnáno. Cestou na letiště se zblila hned třikrát, nicméně jsme odletěli a já tam první dva dny psychovala, že jsem odvlekla nemocný dítě na jiný (a jaký!) kontinent, že jsem strašná matka, sociálku na mě, a že to bude hrozný a že už to neudělám. Druhou noc blil už i T. a já ráno brečela, že to bude stát všechno za starou belu, běhat zase nebudu, všichni nemocný a bééé, já se tak tešilááá. No, nakonec se z toho v zásadě všichni vylízali, já si za ten týden čtyřikrát proběhla tam a zpátky pláž - nejdřív s pohledem zabodnutým do alžírských hor a pak směrem k místní marině a bylo to nádherný a zenový a pochopila jsem, že: chci být děsně bohatá, mít vlastní ostrov v Karibiku a běhat denně s mořem po boku, protože to šumění je lepší než tisíc psychiatrů; že jsou lidi, co si na pláž vezmou kecky; že teplota je relativní a pro místňáky začínal už asi podzim, neb tam pár borců běhalo ve dvaatřiceti stupních v šusťákových bundách, jeden měl dokonce i tepláky; a že jsem asi líná, protože mi těch osm stačilo. Odpoledne bylo pod mrakem, klidně bych si to mohla dát ještě jednou, ale ne, mně se nechtělo. Nechtělo!!
Po návratu mě čekala realita. Bordel v bytě. Druhá fáze tréninku v podobě metr a půl vysoký hromady v koši na žehlení. Okna špinavý tak, že Madlenka při pohledu skrz ně hlásí, že "puntík puntík hvězdička!" případně "p-ší, p-ší!" i když tam zrovna svítí sluníčko. Seznam dalších domácích prací vyhotovím na přání... Prostě asi jako normálně na podzim v kombinaci s krosnou a dvěma koši plnýma špinavýho prádla.
Do toho všeho se garmin rozhodl, že se přestane kamarádit s počítačem. Ten se tváří, že trpělivě čeká na novou dávku dat, hodinky je ale jaksi odmítají dodat. Čekám jeden, dva, tři výběhy. Po návratu jdeme v sobotu pouštět draka. Při té příležitosti zjišťuju, že kilometr od baráku mám nádherný kopec. A když říkám nádherný, myslím tím opravdu nádherný. Šotolinka, dvě ostřejší pasáže, jinak furt krásný stoupání, kolem
stromy, dole zlatý pole. A protože mi nestačí těšit se z tý nádhery, ale potřebuju znát i převýšení, abych měla tu radost kompletní (přeci jsem tam nefuněla jako pako, aby to pak dalo úhrnem nastoupanou slabou stovku, žeáno), nastal čas volat do garminu. Pán mi řekl, že takhle to nevyřeší a že mám přijet. Vzhledem k tomu, že jsem si ten den navíc otestovala kvalitu svého svěrače (u mě dobrá!), neb jsem byla poté, co mi definitivně praskla podrážka na minimuskách a ty tudíž putovaly do věčných lovišť (malešické spalovny?), byla nucena tu šotolinku seběhávat v bare-iksech a dvakrát si plnou vahou dupla patou na nehezky velký a ještě šerednějc ostrý kámen, bylo rozhodnuto - vyrazíme na výlet do garminu a trailpointu. Vyřídím stick, pás a boty. V mezičase se projdeme s M. po Letný, snad usne v kočáru.
Vidíte to, jo? Vnímáte to kouzlo urbanisticko-pragocentricko-v zásadě lehce úchylnýho přístupu? Někdo jezdí na výlety na hrady a zámky, jiní chodí do muzea, MY jeli do garminu a do tralipointu ;-). Pochodila jsem velmi, velmi dobře. Nový hrudní pás a nový botky samoběžky jsou v testovacím procesu, zatím mě jen drásá, jak ty trailrocy na alsfaltu úpí a jak škemrají, abych je vzala nějak do přírody. Jenže do ní nám bohužel betonářská lobby většinu cestiček a stezek vyasfaltovala a nezbývá, než se tam nějak dostat.
Takže dnešní otázka: V čem běháte, když vás čeká trasa tak půl a půl asfalt/polní nebo lesní cesta? Existuje vůbec ideální bota, která umí asfalt i trail?
Asi (určitě) patřím k tý nováčkovský vlně, protože mám trochu jiný problém: na psaní není čas. A když je čas, není už energie. Navíc si uvědomuju nepříjemnou skutečnost - to samé se mi začíná dít s běháním. Kilometráž mi poslední dva měsíce spadla po roce a půl pod dvě stě. V srpnu jsem to sváděla na nemoc, v září už nemám na co. Snad jen na lenost. A říjen? Říjen bude vůbec tragédie.
Protože:
Vrátili jsme se po týdnu z Afriky do mrazu. Ráno byla na střeše krámu, na který z okna ložnice koukáme, jinovatka. Nekecám. Teplotní rozdíl třiceti stupňů byl jak z blbýho vtipu. Vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety na začátku prosince přiletěla po pár měsících z Egypta a totálně nevybavená na místní počasí jsem se brodila na parkovišti sněhem v látkových balerínkách, ve kterých jsem měla narvaný tlustý fusekle. Pohled pro bohy.
 |
| Běžím na západ |
 |
| Běžím na východ |
Po návratu mě čekala realita. Bordel v bytě. Druhá fáze tréninku v podobě metr a půl vysoký hromady v koši na žehlení. Okna špinavý tak, že Madlenka při pohledu skrz ně hlásí, že "puntík puntík hvězdička!" případně "p-ší, p-ší!" i když tam zrovna svítí sluníčko. Seznam dalších domácích prací vyhotovím na přání... Prostě asi jako normálně na podzim v kombinaci s krosnou a dvěma koši plnýma špinavýho prádla.
 |
| A to tam ještě není vidět balkon... |
stromy, dole zlatý pole. A protože mi nestačí těšit se z tý nádhery, ale potřebuju znát i převýšení, abych měla tu radost kompletní (přeci jsem tam nefuněla jako pako, aby to pak dalo úhrnem nastoupanou slabou stovku, žeáno), nastal čas volat do garminu. Pán mi řekl, že takhle to nevyřeší a že mám přijet. Vzhledem k tomu, že jsem si ten den navíc otestovala kvalitu svého svěrače (u mě dobrá!), neb jsem byla poté, co mi definitivně praskla podrážka na minimuskách a ty tudíž putovaly do věčných lovišť (malešické spalovny?), byla nucena tu šotolinku seběhávat v bare-iksech a dvakrát si plnou vahou dupla patou na nehezky velký a ještě šerednějc ostrý kámen, bylo rozhodnuto - vyrazíme na výlet do garminu a trailpointu. Vyřídím stick, pás a boty. V mezičase se projdeme s M. po Letný, snad usne v kočáru.Vidíte to, jo? Vnímáte to kouzlo urbanisticko-pragocentricko-v zásadě lehce úchylnýho přístupu? Někdo jezdí na výlety na hrady a zámky, jiní chodí do muzea, MY jeli do garminu a do tralipointu ;-). Pochodila jsem velmi, velmi dobře. Nový hrudní pás a nový botky samoběžky jsou v testovacím procesu, zatím mě jen drásá, jak ty trailrocy na alsfaltu úpí a jak škemrají, abych je vzala nějak do přírody. Jenže do ní nám bohužel betonářská lobby většinu cestiček a stezek vyasfaltovala a nezbývá, než se tam nějak dostat.
