Osm týdnů.

"Tak už jsi v pohodě ne?"

Nejsem.

"Tak už běháš?"

Ani omylem.

"Tak už chodíš, ne?"

Ne tak docela.

Kontrola po šesti týdnech (měla jsem cukaturu napsat po šestinedělí) nedopadla úplně podle mých představ. A zjevně ani podle představ pana doktora.

V úterý jsem byla na rentgenu, doma jsem ty obrázky otevřela a další dva dny jenom brečela. Co to kurwa jako je? To je moje noha? Co tam dělá ta strašná díra? Tohle nemůže nikdy zarůst. A jestli, tak za měsíce, rozhodně ne za týdny (o dnech se tu vůbec nebavíme).

Já a mých čtrnáct šroubů. Já a moje sny k smíchu. Vpravo je levá noha, ta z loňska, ta, kde bylo rozevření kosti ještě o dva milimetry větší, kam musela přijít výplň, protože zásah v menisku byl mnohem větší a která se hojila abnormálně skvěle. Vlevo je moje pravá noha. Moje nešťastná pravá noha ("Buďte na ni hodná!" nabádala mě minulý týden na první pooperační fyzioterapii Anička).

Koleno je ok, o tom ani nebyla řeč, ale to pod ním, to pod ním není optimální - ten tmavý trojúhelník je díra, kterou mám momentálně v holeni. Tam ji pan doktor rozřízl, otevřel, dal přes ni dlahu a přišrouboval. Představa, jak něco takovýho probíhá je dost na poblití. Představa, jak to někdo dělá vám, je ještě jiný level. To světle šedý v růžku je svalek, tím musí prorůst celá ta díra, aby noha přestala bolet, abych na ni mohla našlapovat, aby mohla - haha - běhat.

Běhat.

Jak se to dělá?

Propadla jsem panice. A zoufalství. Absolutně bezbřehýmu, bezednýmu zoufalství. Tam, kde jsem se celý ty týdny předtím držela, jsem najednou padala a padala. Co bude?

Nikdo neví. Nikdo mi nedokáže říct, co a kdy. Je to jako věštění z křišťálový koule.

Třetí den jsem se zvedla a vrátila se ke cvičení a kolu. Co můžu dělat jinýho?

A tak znovu čekám. Znovu se snažím být trpělivá. Nejde mi to. Nebaví mě to. Mám strašný vztek a prožívám nezměrnou bezmoc. Těžce nesu ten pocit, že tohle prostě nejsem já. A nejde jenom o běhání, jde o všechno, co nemůžu, co nezvládám, co je nad moje síly. Jde o to, jak unavená z tý permanentní, relativně mírný, ale neutuchající bolesti jsem. Jak nic nevydržím. Jak mě nic netěší. Tohle prostě nejsem já. A bojím se. Bojím, že až se na konci téhle cesty na tu nohu opravdu znovu postavím, nebudu tam na sebe čekat. Už nikdy se sama se sebou nepotkám.

Ve světě plném (falešné) pozitivity a věčné snahy být aspoň navenek veselý a šťastný a hlavně neobtěžovat okolí svými chmurami si dovolím tento příspěvek do debaty zakončit následujícími slovy:

Není to snadný období. 

Ani trochu ne.

#28

Princ Harry

NÁHRADNÍK

Princ Harry napsal paměti.

Napsal v nich hromadu skandálních (jak při čtení zjistíte z kontextu vytržených) věcí, které jsme si všichni mohli záhy přečíst vypíchnuté různě po internetu.

"Chtěl klid, tak co se takhle prostituuje?" říkala jsem si. 'No jo, maj spotřebu jak tryskáč, tak to chtělo prachy!" A vím, že jsem s tímhle názorem rozhodně nebyla jediná.

A pak jsem dostala možnost s tou knihou strávit několik velice intenzívních týdnů. Na nabídku jsem kývla a nestačila se divit.

Původní, nadmíru skeptický postoj mě velice rychle opustil.

Moehringer totiž umí vyprávět a Harry (k mému překvapení) co vyprávět má.

Je potřeba přistupovat ke knize s tím, že jsou to paměti - je to Harryho životní příběh tak, jak ho prožíval on sám, jak ho vnímal a jak si jej zpětně vybavuje. Vyčítat mu, že se narodil do královské rodiny je stejně absurdní jako mu vyčítat, že je zrzavý (což ze záhadných důvodů zjevně blbě nese).

Není to příběh královské rodiny, není to učesané vyprávění a o tom, kterak z malého roztomilého prince vyrostl velký šašek. Harry v útržcích vzpomínek vypráví o svém životě počínaje osudným srpnem, kdy přišel o matku do událostí loňského roku. A ty vzpomínky jsou zcela logicky krajně subjektivní.

Harry se narodil ze zlatou lžičkou v puse. Jistě. Nikdy nepoznal, co je hlad, jaké to je nemít střechu nad hlavou nebo nemít v kase dost peněz, aby příští týden nakrmil rodinu. Ale jaký má smysl mu to vyčítat? Nemluvě o tom, že on by zcela zjevně byl radši obyčejný kluk odněkud z Birminghamu nebo Leedsu než ten, jehož jedinou funkcí je se usmívat a v případě potřeby posloužit na součástky.

Harryho paměti jsou z velké části obžalobou - bulváru, který uštval jeho matku, a který nepřestává celý jeho život pronásledovat i jeho samého a jeho vlastní rodiny, jejíž studený odchov vedl k tomu, že se poprvé doma cítil v armádě.

Harry ze svých pamětí vychází jako utrápený kluk, který se zoufale snažil najít svoje místo ve světě nejvyšší šlechtické honorace, do níž nikdo z nás nikdy ani nenahlédne.

Jeho vzpomínky jsou unikátní - je to poprvé, kdy se někdo jeho postavení rozhodl navzdory všem a všemu použít vlastní hlas a zcela otevřeně říct, jak to podle něj všechno bylo.

Místy toho říká až moc (ty tři stránky o omrzlém penisu mě budou asi ještě chvíli pronásledovat), ale koneckonců to čtenáři chtějí, ne? Trochu té pikantnosti! To je přeci to, co prodává - a když o něm mohli celé roky lhát jiní, může on říct svou pravdu.

A přesně to jeho paměti jsou - jeho verze událostí a jeho pravda.

(Nikdy bych tomu nevěřila, ale skončila jsem s prací naprosto emočně investovaná - takže vám ještě řeknu, že teda jako tým Dokonalá Meghan rozhodně nejsem a nebudu!)

#29

Nicanor Parra

BÁSNĚ PROTI PLEŠATĚNÍ

TICHO

DO PRDELE

2000 let lží bohatě stačí!

(s. 116)

Ano prosím, přidejte mi ještě kopeček, dobrý věcí není nikdy dost - a posypku od nejúžasnější paní profesorky Houskové nakonec. Když nic, tak tohle. Když tohle, tak vrchovatě.

#30

Jennifer Egan

NÁVŠTĚVA BANDY RVÁČŮ

Doslov mě přiměl se na knihu podívat trochu jinýma očima a vidět i to, co mi při čtení zůstalo tak nějak ukryto.

Možná je to tím, že Egan od vydání pár jedinců úspěšně vykradlo nebo možná ona úspěšně vykradla někoho jiného, ale mám neodbytný pocit, že jsem všechno, co je v bandě rváčů obsaženo, už někde četla.

Provázanost osudů je zábavná stejně jako promísené časové linie, jen jsem pořád (spoiler: marně) čekala na ten whow moment, který jí vysloužil toho Pulitzera.

Nedočkala jsem se.

Vize budoucího světa je roztomile mimo.

#31

John Morressy

KEDRIGERN A SPLETITÁ VÝPRAVA

Jak se Keddiemu nikam nechtělo a Princezně ano aneb Jak chudáka mužského ženská paty z domu vytáhnout donutila, aby za to hořce zaplatila.

Milá fantasy, ve které se dostane na všechno fantastické zakletými ropuchami počínaje a potrestanými zákeřnými čarodějnicemi konče.

Oproti prvnímu dílu ubylo vtípků, ale pořád je to příjemný únik před realitou.

(Nevylezu do knihovny, abych vám ji mohla vyfotit, ale časem to třeba napravím.)

#32

Tomáš Přidal

SBLÍŽENÍ DVOU TĚLES

Celé je to něco jako dejme tomu, hm, třeba:

Noční odpoledne

Šel jsem po náměstí

a koukal se kolem

byli tam lidi a bylas tam ty

a pak jsi odešla

a ptáci odlétli

zmrzlina se roztekla

listí opadalo

cítil jsem se hluboký jako mělký hrob.

(autor já, doba vzniku minuta, právě teď, hlubokomyslnot - gig-antická)

Dneska už fakt vydají všechno a všem. Při čtení mi neodbytně v hlavě zpíval Fanánek "Bááásnííík, já sem báááásníííík..." Prosím, lidi, buďte soudní, chraňte naše lesy! Básninkám je stejně lépe v sešitě v šuplíku.

Something's gotta break, something's gotta give...

...I hope it ain't my heart, I hope it ain't my will 

Nedokážu moc psát, nechci moc myslet, hodně pracuju, protože to vždycky pomáhá, i když to třeba nejde tak dobře, jak bych si představovala.

Prvního listopadu uplynul rok od první operace. Chtěla jsem si k tomu něco poznamenat a nakonec jsem to neudělala. Co bych psala? Pozitivní řeči o tom, že ve všem zlým se dá najít něco dobrýho? Že i v tomhle se dalo? Že jsem z toho vyšla silnější? Trpělivější? Odolnější? Odhodlanější? Nevím. Občas mám pocit, že ano, ale většinu času ne, spíš mám vztek, že to nebere konce, že tohle musím prožívat, že už nechci, prostě a jednoduše nechci. Můžu už jít domů? Dlahu cítím i po roce, stejně tak koleno. Bude to někdy úplně dobrý? Nevím. Můžu jenom doufat.

A tak doufám. A věřím. Věřím, že ani tentokrát se nenechám zlomit. V září jsem obrečela přihlašování na Lakeland, který poprvé od roku 2019 proběhlo beze mě. Tak moc jsem se tam chtěla vrátit. Tak strašně moc. Místo toho jsem začala hledat alternativu. Něco kratšího. Něco jinýho. Něco, co by mě dokázalo aspoň trochu vzít za to moje paličatý srdce zahleděný jen jedním směrem.

Procházela jsem svůj to-run seznam a řešila, kdy a co a jestli něco. Nakonec padla volba na kratší variantu baskickýho Ehun Milak. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to bude nádherný a že to chci a chci to moc. Některý sňatky z rozumu můžou vyjít. Tenhle byl od začátku odsouzený k neúspěchu. V den registrace jsem se utrhla od práce až sedmdesát minut poté, co ji otevřeli. Jako úplně nezkušený tele jsem tupě civěla na sdělení, že je plno a zařadí mě na čekačku. Cože?

A pak jsem brečela.

Hodinu.

Dvě.

Tři.

Protože zjevně nejsem vůbec v pohodě, i když jsem si myslela, že jsem. Zjevně je to všechno těžší, než mi to v běžným každodenním provozu připadalo. Jak to na mě nakládají už druhý rok, nějak mi to nedošlo. Vařila jsem se jako ta žába, aniž bych to registrovala. A najednou se ta bolest vyvalila a já brečela a brečela kvůli něčemu, o co jsem vlastně ani tolik nestála.

A pak zamrzlo peklo, protože mi T. poslal čtyři odkazy na různý závody, který mu přišly fajn a třeba bych si z nich vybrala?

Tak jsem si vybrala.

Nakonec něco úplně jinýho, ale to není podstatný.

Vím, že se něco může zlomit a něčeho se může nedostávat a já jen doufám, že to nebude moje srdce a moje vůle. A zpívám si s Darrenem Kielym v naději, že i já se dočkám svého úsvitu.

22

Samar Jazbik

HLASY NEZDOLNÝCH ŽEN

Absolutně fundamentální příspěvek do debaty "proč odtamtud jako utíkají" a "my je tady nechceme!" a "ať si tam zůstanou, je to jejich válka."

Autentické výpovědi dvaceti žen (dovoluji si do celkového počtu zahrnout i autorku), které si prošly absolutním peklem, aby se na druhém konci otočily, odplivly si a pokračovaly dál do světa, který zavřel oči, odvrátil tvář a dovolil diktátorovi zdevastovat jejich rodnou zemi a vyhladit tisíce a tisíce nevinných spoluobčanů.

Sýrie bývala překrásná země. Zbyl z ní prach a popel a trosky zalité krví a bolestí a slzami.

Syřanky a Syřané měli ideály a sny a sílu za nimi jít a víru v lepší zítřky, které přinesou demokratickou, občanskou společnost, v níž bude na prvním místě stát příslušnost k národu a ne vyznání. Kdy nebudete upozadění proto, že jste si dovolili narodit se jako žena - a nedej bože jako žena, která se chce vzdělávat, která se chce podílet na chodu své země.

To, co Asad způsobil, je nevyčíslitelné, neospravedlnitelné a neodpustitelné.

To, čím si všechny ženy v knize prošly, se vzpírá představivosti. A přesto.

Co je člověk člověku schopen udělat.

Co dokáže člověk z rukou jiného člověka vytrpět.

A co dokáže přežít.

Příběhy mohou působit úmorně a repetitivně, ale to je účel, bolest vrstvená na bolest, utrpení na utrpení, dokud se vám z toho nechce tak trochu a pak možná i víc zvracet, dokud vás z toho nesvrbí kůže a nepálí oči. Čtěte a čtěte čtěte a všechno si to zapamatujte. Dokud budeme zavírat oči a odvracet tváře, budou mít všichni Asadové světa volné pole působnosti k tomu, aby decimovali nevinné, aby vraždili své lidi, jen aby se nemuseli zříct moci.

Frustrace, deziluze, vykořenění. Ztráta snů a ideálů. Fyzická traumata, mučení, smrt, brutalita.

"Nežádali jsme mnoho, jen trochu důstojnosti, svobody a spravedlnosti." (s. 73)

Regulérní recenzi jsem napsala pro iLiteraturu - TADY.

23

Kate Elizabeth Russell

MÁ TEMNÁ VANESSA

Téma aktuální a důležité, promo obrovské, české vydání líbivé, překlad zdařilý, text čtivý... A přestože jsem knihu v kombinaci audio/text (žádné video) vdechla, nedostalo se mi za celých čtyři sta stran to, co jsem čekala.

Vanessa je jako postava skvělá - holka, kterou cíleně nemáte mít rádi a nemá vám být sympatická. Je to oběť, jež odmítá být obětí. A vy ji sice litujete, ale vlastně ji nelitujete. Je to obraz člověka, který si vytvořil kolem traumatické zkušenosti vlastní narativ, aby se z toho nemusel úplně zbláznit. Nicméně ať děláte co chcete, všechny "velké milostné příběhy" vás nakonec tak či ona doženou.

Vanessa je nesebevědomý jedináček, kterého si omotal kolem prstu úchylák se čtyřmi plus křížky na krku a přesvědčil ji, že to vlastně chce. Vždycky to chtěla a on se neochotně podvolil, protože tělo je, jak všichni víme, slabé.

Jenže Vanessou pro mě všechno víceméně zdařilé na milionté variaci na Lolitu začíná a končí. Všichni ostatní jsou nesnesitelně placatí. Hebefilik Jacob "Humbert" Strane je manipulativní úchyl, co má rád mladé holky v jahůdkových pyžamkách (ok, z téhle scény mi bylo dost zle). Rodiče jsou přítomně nepřítomní, objevují se jen tehdy, když se to hodí, ale jinak ve Vanessině životě nehrají žádnou roli. Dost zvláštní na to, jak ji měli mít podle všeho rádi. Dospělí jsou všichni zrádci, kteří drží při sobě. Nenajde se jediný člověk, který by se Vanessy nějak rozumně zastal. A další učitelé-muži jsou jen variacemi na Humberta Humberta. Ergo: chlapi jsou zrádci, úchyláci nebo ubožáci (případně si je můžete z těhle tří ingrediencí sami namíchat dle chuti, paraplíčko v libovolné barvě zdarma!).

Posedlost autorů Nabokovem mě začíná nudit. Stejně jako příběhy, který mizí do ztracena nejspíš proto, že už to chtěla mí autorka po osmnácti letech (!) konečně z domu.

Nakonec nejvíc mrazí z jejího úvodního prohlášení, kdy se zásadním způsobem distancuje od všeho, o čem píše - a přesto víme, jak to s těmi nespolehlivými vypravěči je (a kdyby ne, několikrát nám to v textu popíše, aby to neuteklo i těm v zadním řadám). Takže?

24

Christos Tsiolkas

BARAKUDA

Kniha o nesmírné vášni a o bolesti, která přichází ve chvíli, kdy se o to, co vás naplňovalo, sami připravíte. Je to kniha o touze vyvěrající ze vzteku, o vzteku vyvěrajícím z hanby, o následcích, které mívají nerozvážné činy, které se však rodily, formovaly a klíčily už dávno předtím.

Je to příběh rodin přistěhovalců, kteří přišli do Austrálie s prázdnýma rukama a s nadějí a jejichž děti vyrostly se stejně prázdnýma rukama, ale už bez naděje.

Tyhle věci se nečtou nikdy snadno, protože nenabízí úlevu ani útěchu.

No tak, Christosi, dej mu aspoň něco, žádala jsem.

A on mi, abych mu nekřivdila, pár drobků hodil. Když já ze země prostě nejím ráda.

Barakuda je příběh o tom, co se s člověkem stane, když celou své bytí napře jedním směrem a jako černá díra s sebou vtáhne i své nejbližší, aby jediným okamžikem všechno zahodil, popřel a vymazal. A odsoudil tak ve své sebestřednosti nevědomky k trvalé bolesti nejen sebe, ale i ty, co v něj celou svou duší věřili.

(Brutální sexuální scény byly na mě trochu moc, je mi fuk, kdo s kým a co, ale o tomhle číst nemusím, pěkně šukran - místy to skoro olizovalo paty Nahému chlebu nebo Než se setmí. A vlastně moc nechápu jejich smysl v rámci textu - další důkaz zoufalé Dannyho hrubosti a snahy si tu strašnou bolest nějak odžít? Fyzicky? Nevím. Pro mě celá tahle linie text zbytečně tříštila.)

25

Lukáš Palán

NULOVÝ SOUČET

Zdržuju se hvězdného hlasování, protože vůbec nevím, co si o tom celým vlastně myslím. Očekávání byla veliká (protože Surový tvar a páně P. komentáře na DK), leč zůstala jaksi nenaplněna.

Po slibně pálivém úvodu (patnáct z deseti čoklistů knihu rituálně obětovalo na oltář Maxipsa Fíka) následovala sáhodlouhá onanie na téma "jaký jsem to já ale marný čůro", hoho, hehe, jsem velký rebel a hodně piju a taky beru drogy a možná miluju svýho kámoše a možná jeho ženu a možná jsem úplně zdevastovaný, protože se mi zabili rodiče, ale to jenom možná (zdevastovaný i zabili se). Rád se taky pokouším masturbovat, ale většinou mě to neba natolik, abych to dotáhl, jako správný macho man chodím do bordelů a ženy jsou pro mě chodící vagíny a zadky a kozy, bliju a seru, protože to my kuci, co spolu chodíme, prostě děláme a hlavně o tom hodně píšeme, aby bylo jasný, jak moc beatnik sme. Ok. Má fiš muškila, budiž přáno. Já už mám na tyhle volný proudy všeho asi moc splacenou hypotéku. (heč)

Závěr trochu smrděl Agualusovou maltou, ale možná vidím něco, co tam vůbec není a naopak nevidím to, co tam je. To vůbec nevylučuju.

Suma sumárum mi z toho vychází pěkný Nulový Součet (když velký S, tak velký S!), gratulka.

26

Sabaa Tahir

VŠECHN MŮJ HNĚV

Střední škola v kalifornském Juniperu je na hony vzdálené nablýskaným institucím z amerických filmů. Je to zaprášený areál připlácnutý k zemi na okraje pouště, kde fouká a je buď moc velké vedro nebo moc velká zima a kde většinu dospělých živí práce na nedaleké vojenské základně. A kde žije Salahudin a Núr, dva Američané pákistánského původu, dvě duše poznamenané tragédií, které se musí na prahu dospělosti vypořádat s věcmi, jež by měla problém unést i banda životem zocelených dospělých. Jenže když jste ve vodě, musíte plavat, nebo se aspoň snažit šlapat, pokud se teda nechcete utopit. A i to může místy působit nesmírně lákavě.

Všechen můj hněv je příběhem o hlubokém poutu, které může vyklíčit z nejtemnějších okamžiků našich životů, o tom, že nad některými věcmi nemáme vládu a o tom, že nakonec bude všechno dobré, a pokud to není dobré, ještě to není konec.

Je to příběh, ve kterém je všechno: láska, nenávist, bolest, radost, smutek, štěstí. Je to příběh, ve kterém nedostane nikdo nic zadarmo a ve kterém se za chyby platí - někdy i cena nejvyšší.

Jsem nesmírně ráda, že jsem ji nakonec mohla překládat. Jedna z těch, které se mnou zůstávají ještě dlouho poté.

(Doporučuju dohledat playlist na Spotify, hudba tu hraje důležitou roli, stejně jako knihy a čtení.)

Dějství druhé, obraz druhý

I think I've seen this film before

And I didn't like the ending

You're not my homeland anymore

So what am I defending now?

You were my town

Now I'm in exile, seein' you out

I think I've seen this film before...

zpívá Taylor Swift s Bonem Iverem a zpívají to o lásce a já to, jako tolik milostných písní předtím a tolik milostných písní potom, zpívám tomu svýmu bláznivýmu běhání. Protože mi chybí. Protože mi tak strašně zoufale chybí. Ten pocit, když necháte všechno za dveřmi, kdy se hodinky konečně uráčí chytit satelity a vy běžíte. A třeba to stojí za houby a máte těžký nohy a plícím se nechce a hlavě ještě míň. Jste pomalí a utrápení a možná vás to ani nebaví. Ale běžíte. Jste venku a jste svobodní a je jen na vás, jestli zahnete tady nebo tam, jestli poběžíte dlouho nebo jen chvíli, jestli to bude na pohodu nebo se třeba zmáčknete. Je to jen a jen na vás. A jste jen vy a krev tepající ve spáncích a vzduch kolem, krok, svist, krok, svist. Tělo ví, co má dělat. Asfalt. Listí. Hlína. Kameny. Nahoru. Dolů. Kořeny. Štěrk. Rovina. Tartan. Písek. Volnost. Ticho i hovory s přáteli, hluboké mlčení s těmi nejlepšími, ve kterém toho zaznívá nejvíc. Soumrak a úsvit. Slunce mizící v záplavě barev za obzor, vybuchující rudá, oranžová, žlutá když vychází. Husí kůže ze zimy i z velkýho vedra. Sluníčko olizující zátylek a pálící lýtka. Sluníčko, který v mrazu prosím aspoň o trošku síly. Zmrzlý prsty. Hektolitry potu. Voda v botách, sníh, mráz štípe v nose a na řasách se dělají ledový krystalky. Mlha, svatozáře lamp v nočním městě, temnota lesů. Světlo benzínek. Radost. Žízeň a prosté štěstí, když se ji konečně podaří uhasit. Banány a tyčinky a gely a chleby se sádlem. Záda bolavá od batohu, uši bolavý od sluchátek, srdce šťastný, protože jste to znovu dokázali. Rozkoš v okamžicích největší euforie, zoufalství v momentech, kdy to ale už opravdu nejde. A pak se po tom všem zastavit. A už nikam nemuset. Aspoň do dalšího dne ne.

To všechno je běhání.

To všechno mi strašně chybí.

Už zase se dívám na svoji nohu, na jizvu schovanou pod zelení tekutýho obvazu, kde se kdesi pod kůží schovává druhá dlaha a dalších osm šroubů a zase se ptám: "Ty budeš ještě někdy chodit? Ty budeš ještě někdy běhat? Opravdu? Jak bys mohla?"

Každý večer mi musí T. pomoct do stoličku usazenou ve vaně, protože spravenou nohu nesmím pořád ještě nijak zatěžovat. Sedím tam napasovaná v naší stodvaceticentimetrový vaně, natažená noha mi trčí ven. A každý večer si trochu fňuknu a pak si opakuju, že jsem silná. Jsem silná. Jsem. Silná. JSEM SILNÁ. Vydržím to. Vytrvám. Zvládnu to. Třeba když to budu opakovat dostatečně dlouho nahlas, opravdu tomu uvěřím. Zatím mám jen pocit, že tenhle film jsem už viděla a ten konec se mi vážně nelíbil. Připadám si jak ten poslední zoufalý lední medvěd unášený na zmenšující se kře proudem. Můj život zdaleka netvoří jen běhání, i když by to tak možná mohlo vypadat. Zároveň to pro mě není nic, čeho bych se chtěla jen tak vzdát, co by pro mě nebylo důležitý. Jestli mám skončit, chci, aby to bylo za mých vlastních podmínek. A já nechci. Chci zpátky. Chci zpátky do lesů, luk a strání, protože každý se kotvíme jinak a jinde. A já se kotvím tam.

Krok. Svist. Krok. Svist.

Snad bude mít tohle pokračování trochu jiný konec.

Dějství druhé, obraz první

"The things we do for love." - Jamie Lannister

"No a pak budeme muset udělat druhou nohu." "Kdy?" "Tak za rok."

Milosrdná neúprosnost času mě zavedla zpátky. Kladenská nemocnice je pořád stejně hnusná. V pátek si odsedím tři hodiny na příjmu, abych se ve výsledku pětkrát podepsala. Propadne mi zaplacený parkování, protože kdo by čekal, že když jste objednaní na 9:30, dostanete se ven v 11:45? 

Pan doktor na příjmu konstatuje, že těch pět, šest měsíců, než jsem se vrátila do plnýho tréninku, "jsou normální, no." Mám chuť ho kopnout pod koleno, dokud můžu. Normálního na tom totiž nebylo nic. Byly za tím desítky hodin fyzioterapie, stovky hodiny cvičení, kola a protahování. A opatrnýho běhání. Pět kroků vpřed, tři vzad. Největší zkouška trpělivosti a disciplíny mýho života.

Ještě pořád nevím, jestli jsem prošla. Moje výsledky se nejspíš někde zatoulaly.

Ale jsem tady. Doma brečím pomalu každý večer, že tam nechci, ne, ne, ne. "Tak tam nechoď!" dokáže zastavit slzy tady a teď. "Jak nechoď? Copak mám, kurva, na výběr? Mám? Nemám! Moc dobře víš, že nemám!"

Nádech. Výdech.

Nemám.

Mám?

neděle 8.10. den před

V sobotu jsme ještě oslavili M. narozeniny. Mám doma fakt velkou holku. Je to zvláštní pocit. Krásný a děsivý zároveň. Zase ten čas. V neděli ještě umeju koupelnu a záchod, vyperu ručníky, rozepíšu úkol na velštinu, ale ten se už ukáže nad moje síly.

V jednu se hlásím na oddělení.

Dostanu svůj vlastní pokoj. Výhoda dlouhodobého plánování.

Stejně jako v závodech, kdy jsem se několikrát účastnila tý samý akce, i tady pořád srovnávám. Pořád. I teď, když tohle píšu. Odpoledne trávím sama na pokoji. Je ticho a klid. Nikdo po mně nic nechce. Přijde anestezioložka, rázně odmítnu možnost spinální analgezie a odkývu všechny drogy na spaní a nervy, který mi nabízí. Chemie je pro dny příští můj kámoš, perte to do mě, co vydržím.

Na řadu bych měla jít druhá kolem devátý hodiny. Hudba pro mé uši. Čím dřív tím líp, včera bylo pozdě. Hlavně ať je to za mnou!

Přečtu Věž Tristana Hughese, ujistím se, že budu i další týden v duolingu v diamantový lize, sním chleba s náhražkou másla a šunkou, který mi přinesou k večeři, zaškrtnu si na zítřejší večeři chleba se sýrem (mohla jsem si dát ještě čočku nakyselo a filé s br. kaší).

Píše mi Jirka H., kterýmu se nechtělo dobíhat těch posledních šestadvacet kiláků v Řecku a aby se měl fakt na co vymluvit, pořídil si únavovou zlomeninu kyčle (?) a teď leží v Pardubicích s gigantickým šroubem v noze. Kurwabober. Tak snad abysme se poohlídli po nějakým bezpečnějším koníčku, třeba pro začátek plavání se žraloky nebo free solo.

Spolknu prášek. Dobrou noc.

pondělí 9.10. den D

Spala jsem překvapivě dobře. Vlastně celou noc. Probudila mě sestra v pět ráno, kdy mi změřila tlak a mohla jsem se naposledy napít. Pak mi najednou v pokoji v půl sedmý rozsvěcí vizita, jsem zblblá a projevuji tak nadprůměrný intelekt - mžourám a nechápu, kde se tam těch deset postav v bílém zjevilo. "To je Frantovo, on si to vyřídí," konstatuje ten lamač nohy z loňska.

Sprcha, prášek na nervy.

Franta se na to svoje to opravdu přijde podívat. Přítomnost známý tváře, byť letmá, je nesmírně uklidňující. Kdy naše zdravotnictví pochopí, jak velkou roli hraje v podobně kritických situacích pacientova psychika? Všem bych nám přála lidský přístup. Všem.

Ke svýmu překvapení úplně klidně klimbám. Možná je to tím pokojem pro jednoho, možná jistotou, že vím, co přijde, možná tím, že jsem konečně ve druhým kole, po kterým bych měla těžit z toho, že jsem se pro tuhle bolestnou, zdlouhavou objížďku rozhodla. Anebo je to zásluha chemie. Nevím. 

Ve tři čtvrtě na devět se objeví sestra. Vezou mě na sál. Tentokrát mlčím. Před sálem čekám jen chvíli. Operační košile. Přelézt na operační stůl. Ostrý světlo a zima. Doktorka se mě ptá, proč dělám arabštinu, že se to dočetla v papírech. Nevím, kde se tam ta informace vzala, ale přijde se mě na to zeptat ještě pár lidí. "Máte doma Araba?" vyzvídají všichni.

Koktejl do kanyly. Maska. Spinkej, drahoušku, spinkej.

Budím se. Hodiny na zdi ukazují čtvrt na jednu.

Noha mě bolí. Je těžká. Sestra mi něco píchá. Bolí to, ale jsem tak zpitomělá, že to není nic hroznýho.

Vezou mě na pokoj. Volám Tomovi. Jsou skoro tři hodiny.

Jak jsem se dostala do postele? Kdo mě převlíkl? Nemysli na to.

Spi, drahoušku.

Spím.

Večer sním kousek chleba. Dostanu injekce. Na noze mám obrovskou, těžkou ortézu. Spím. Pořád spím.

úterý 10.10. den první

Kolem čtvrtý ráno už to nejde vydržet, zvoním na sestru. Potřebuju něco na bolest a potřebuju čůrat. Je to moc intimní? Tak to se omlouvám. Ale tohle byla jedna z věcí, která mě ve vzpomínkách naplňovala čirým děsem. Jak to nešlo. Jak to bolelo. Jak mi vyhrožovaly. Bezmoc. Zoufalství. Strach.

Přichází vizita. Řeknu jim, že je to bezva, že se cítím asi adekvátně tomu, co mi dělali. Nikdo na mě ani nesáhne, přenechávají TO Frantovi, který se za mnou zastaví krátce poté. "Všechno proběhlo dobře, povedlo se to. Výplň má deset milimetrů, bylo to v lepším stavu, než ta levá noha. Tam máte těch milimetrů čtrnáct. Tady máte ale osm šroubů. Meniskus je zašitý. Nesmíte to pokrčit. Běhat? Tak když poběžíte opravdu dlouho, dlouho a dlouho, může vás to bolet." Pane doktore, když běžíte opravdu dlouho, bolí vás už úplně všechno, to mi můžete věřit.

Ze snídaně nic moc nesním. Než přijede Tom, poprvé se pozvracím. Tentokrát jsem měla naštěstí pytlík po ruce. Překvapeně čumím na brčálově zelenou vodu, kterou ještě před chvílí obsahoval můj žaludek. Je to lepší, ale ne o moc. S Tomem toho moc nenamluvím. V pokoji se objeví rehabilitační sestry, doskáču s nimi na záchod. Chodbu nedám. Jen co se vrátím do postele, znovu zvracím. Zelená je tráva i obsah pytle. Nedivím se, že se to žaludku nelíbilo. Dostávám injekci proti blití.

Z oběda nesním nic. Volá mi Radek B. Slyšel mě v rádiu mluvit o mým posledním překladu, tak si na mě vzpomněl. Odpoledne se stavuje Petr. Vypráví mi o Spartathlonu. Budu ještě někdy běhat? Dokážu se znovu vrátit? Pokolikátý už? Jak moc musíte něco milovat, aby vám to za to všechno stálo?

Druhá noc byla vloni zlá. A letos je taky. Nemůžu spát. Noha v ortéze bolí. Bolí mě i záda. Zmocňuje se mě strašlivá panika, že mě zítra nepustí domů. Chvíli brečím. Volám T., brečím mu do telefonu, že chci domů, že už tam nechci být, že už nechci. "Zítra tě pustí." "Nepustí." "Pustí!"

Celou noc jsem vzhůru, nevím, jak se srovnat. Proskáču nějakou absurdní španělskou reality show na netflixu, kde páry pošlou svůj protějšek do sexy vily a pak se diví, že jim dotyčný zahne. Jediní gayové strašlivě brečí a odpouští si. Izrael v reakci na brutální útok Hamásu bombarduje Gazu. Dejchej.

Nemůžu ležet.

Nemůžu sedět.

Nemůžu se jít projít.

Čekám na ráno.

Už zase.

10.10. den třetí a ty po něm

Už před sedmou se v pokoji objeví doktor. Zeptá se, jak mi je. Já se zeptám, jestli můžu domů. Poví mi, že nevidí důvod, proč by mě tam měli držet. Chce se mi radostí brečet. Bleskově se balím. Všem hlásím, že jdu domů. Volám T. Je sedm hodin. Teprve vstává. Musí vypravit holky do školy a pak přijede.

Sedím na posteli a čekám.

Najednou přijde velká vizita. Primář shrnuje, co mi Picek dělal. "Bolí vás to?" "Míň než vloni, přijde mi, že mě bolí spíš koleno, než holeň." "Tak to vám fakt jenom přijde, to vás bolí ta přeříznutá kost. Tohle vídáme jen málo. Málokdo má odvahu absolvovat i druhou nohu. Bolí to a dlouho se to hojí." Odvážná si nepřijdu. Celou dobu jsem brala jako hotovou věc, že tohle musím absolvovat. Jiná možná nebyla. "A co jsem měla dělat?" Neběhat. Vykašlat se na to. Přestat být tak zatraceně paličatá. Zamilovat se jinde. Nechat to plavat a smířit se s tím, že mi tohle prostě není souzeno.

Ale copak můžeme, když to celou svou bytostí víme, nechat toho pravýho jít bez boje? A mohla bych se na sebe podívat, kdybych věděla, že jsem neudělala opravdu všechno? Hm?

Ve čtvrt na deset přijíždí Tom. Před pavilonem chirurgie není jediná lavička. Sedím mezi odpaďáky a vajgly na špinavý zídce a čekám, až mě vyzvedne. Nahatý prsty mi okamžitě zfialoví, jak mi steče otok. Noha bolí. Bolí i cesta domů.

Bolí všechno, ale bolí to jinak. Snesitelnějc. Večer se poprvé píchnu. Netěší mě to. Ale ani neděsí.

Musím spát s ortézou. Je to hrozně nepohodlný, ale vím, že nemusím ležet na zádech, takže sice přerušovaně, ale spím. Zátěžová deka, kterou jsem si pořídila před pár měsíci, je nejlepší vynález na světě.

Zkouknu Backhama a přečtu Třeštíkovou, kterou mi dala Z. do nemocnice spolu s andělským prasátkem a dobrotama. "Buď ti to bude připadat tak blbý, že zapomeneš na bolest nebo tě to bude tak bavit, že zapomeneš na bolest." Přečtu Herzla. Rozkoukáme poslední sérii Lupina. Spím. Jím. V neděli mě T. odveze ke kamarádům a já se konečně osprchuju.

Nebaví mě to, bolí to, ale druhý dějství zatím nehalí stejná temnota jako to první.

Doufám, že jsem si to teď nepřivolala.

Děkuju moc všem, kdo jste mi psali, povzbuzovali mě, podporovali a mysleli na mě. Děkuju.

O odvaze

Co je to odvaha? Odvaha je jít a udělat to, čeho se bojíme. Odvaha je jít a udělat to, čeho se bojíme, i když víme, že můžeme selhat. Že to nemusí vyjít. Že můžeme prohrát. Že to bude bolet. Na těle. Na duši. Na obojím.

Odvaha je to napsat. A poslat. Předat. Odevzdat. Odvaha je to říct. Nahlas. Do očí. Odvaha je zvednout telefon a vytočit to číslo a nepoložit dřív, než se na druhé straně někdo ozve a vy vyřídíte to, co jste potřebovali. Nebo to alespoň zkusíte.

Odvaha je vylízt na samotný vrchol. Až tam, kde končí svět a pak už je jen nebe. Odvaha je podívat se odtamtud dolů. Odvaha je se o to i jen pokusit.

Odvaha je jít vstříc světu s bradou zvednutou a jasným vzkazem: Tady mě máš! 

Odvaha je každý den vstát a znovu se pokusit být. Někde nejlepší verzí sebe sama, někdy prostě jenom být, protože i to je někdy víc, něž kolik se zdá zvládnutelné.

Odvaha je stanout na startu, aniž bychom věděli, že se dostaneme do cíle. Odvaha je pouštět se do nových věcí. Do nových vztahů. Do všeho nového. Cizí a neznámé je totiž stejnou měrou vzrušující jako děsivé. 

Odvaha je věřit. Sobě. Ostatním.

Odvaha je snít a ty sny plnit a neztrácet víru, když se nedaří. Když to začne být těžké. Když to vypadá nepřekonatelně.

Odvaha je to, čeho se mi teď nedostává.

17

Kateřina Rudčenková

AMÁLIINA NEHYBNOST

Amálii táhne na čtyřicet, pak jí je čtyřicet a pak jí je přes čtyřicet.

Chce dítě, ale nechce dítě, protože by se pak nemohla jen tak válet a hnípat se v sobě.

Chce chlapa, ale nechce chlapa, protože pak by se musela dělit o prostor a věci a existenci a to se jí taky vlastně asi nechce.

Souloží, nic moc nedělá, jezdí do Japonska, jezdí na Vranov nebo kam a žere houbičky.

Bydlí v matčině bytě, ale musí se odstěhovat, protože matka si dovoluje jí nosit jídlo.

Taky jí umře otec, který od nich odešel, když byla malá a ona se nikdy neodvážila zeptat, proč.

Takže to musí řešit teď, když už se nemá koho zeptat.

Na terapii.

Protože tam teď chodí všichni a potřebují ji všichni.

Amálie se ve všem plácá, kromě Japonska, protože Japonsko je dokonalý, tam se místo plácání koupe.

A za všechno může její máma. Protože jí řekla, že je debil, když nechápala matiku. A protože jí nechala byt a nosí jí jídlo a má potřebu jí kecat do života.

Děsný.

Stejně jako celá společnost, která chce, aby ženy měly děti a muže a konformní životy.

A všichni, kdo takhle žijeme, jsme zmanipulovaný a podřizujeme se diktátu společnosti.

Tak jo no.

Ještě že je to vždycky na koho hodit.

A co mají pořád všichni s tím Japonskem?!

18

Fuse

JAK JSEM SE REINKARNOVAL COBY SLIZ 1-5

Ááá, tohle bylo přesně podle mého gusta. Hlavní postava je navenek úspěšný třicátník, který se jednoho dne nechá úplně hloupě a šlechetně zapíchnout na ulici (to není spoiler, stane se tak na druhé stránce) a reinkarnuje se - kdo uhádne? Ano? - jako SLIZ!

A protože je celý příběh koncipovaný jako klasické RPG hry, sliz navazuje přátelství, leveluje, sbírá zkušenosti, bojuje, pomáhá levelovat ostatním členům družiny a moje nerdovské já slintá blahem.

Dračí dovětky jako bonus.

(A seriál, který podle komiksu vznikl, je taky super, hodnocení hry přenechám jiným.)

19

Jan Skácel

HODINA MEZI PSEM A VLKEM

Podzim za městem

Jak ohýbači železa se postavily dny

k dřevěným stolům.

Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy

spíš splývají. Už není žízeň,

ač ke studnám je blízko.

Vyrostlo plno plotů z ticha

a podle plotů mnoho přelízek.

A kdo dnes zná

hliněná jména králů asyrských,

tak mocná, že to bolí

o čtvrté ráno v rovinách?

A co zátopolí?

Kradeným koněm podzim rzá.

20

Neil Gaiman

VRAŽEDNÁ TAJEMSTVÍ A DALŠÍ PŘÍBĚHY

Nebylo to špatné a nebylo to ani nijak oslnivě dobré. Bylo to, bohužel, značně zapomenutelné. Obzvlášť Dcera sov a eponymní Vražedná tajemství kolem mě proplula jak papírová loďka v řece krve. Harlekýnův Valentýn by o něco zajímavější, leč mi pro změnu nekonvenovala vizuální stránka (se mi taky nikdo nezavděčí, co?). Cena a slečna Finchová celý svazek zachraňují, kočkám bez ohledu na tvar zubů zdar!

21

Terry Pratchett

THE AMAZING MAURICE AND HIS EDUCATED RODENTS

Milá pohádka s pár hlubšími momenty, která si bere na paškál tradiční legendy i vyprávění a staví je do trochu jiného světla. Vtípky jsou trochu dětinského rázu, takže jsem se výborně pobavila.

O strachu

Čeho se bojíme? Jako malí se bojíme tmy a bubáků, bojíme se, že se máma s tátou přestanou mít rádi (pokud už nepřestali), bojíme se sklepa a někdy psů anebo třeba hadů, bojíme se být sami a bojíme se pětek a zkoušení, a jak rosteme, rostou i strachy, pak se najednou bojíme, že nás kamarádi přestanou mít rádi, že zůstaneme sami a taky že zůstaneme stát jako jediní v tanečních v řadě bez partnera a že nadosmrti budeme mít obličej plný akné. Později se bojíme zkoušek a daňových přiznání, bojíme se o blízké a nejbližší, bojíme se malých věcí, aby nám třeba zase nepřestavěli oblíbené potraviny nebo abychom nepřišli pozdě, a bojíme se velkých věcí, válek a o zdraví (a o zdraví Válka) a někdy jsou ty strachy existenciálně všeobjímající. To když přijde strach z toho, že tohle všechno možná vůbec nemá žádný smysl.

Rodnou sestrou strachu je snaha nedat ho na sobě znát. Nedejte na sobě znát, že se bojíte a strach se zmenší a zmizí. Bojujte s ním, když to nejde jinak. Proklajte mu hrdlo kopím z odvahy. Buďte silní a smělí.

Nikdo se nebojí rád. A nikdo nedává strach rád najevo. Strach a slabost odděluje rovnítko. A být slabý? To se nenosí. To se neodpouští.

Jedenáct dní. Zbývá mi jedenáct dní. A bojím se moc. Bojím se úplně všeho. Bojím se nemocnice, protože mi nedělají dobře. Bojím se bolesti, která je nevyhnutelná a které se mi dostane požehnaně. Bojím se injekcí, protože z tohohle jsem ještě nestihla vyrůst. Bojím se ponížení. Bojím se narkózy. Bojím se toho, co přijde potom. Bojím se, aby mě pustili brzy domů. Bojím se toho, co bude potom. Bojím se, že nemám už dost síly projít tím vším znovu, že už mi nezbylo nic, co bych mohla položit mezi sebe a dno a že jsem se u něj během posledního roku pohybovala mockrát proklatě blízko. Bojím se, že se druhá operace nepovede stejně dobře jako ta první. Bojím se, že skončím s trvalými bolestmi. Že už nebudu nikdy běhat. Ne tak, jak bych chtěla. Že budu muset oplakat další sny a navždy se s nimi rozloučit. Bojím se, že se něco pokazí ještě mnohem víc.

Bojím se strachu.

A protože strach se nenosí a neodpouští, chodím a mluvím o tom, jak moc se bojím, a lidi nevědí, co se mnou. Protože co s někým, kdo je slabý? Co s někým, kdo se nechová racionálně? No? Co s ním? Tak to bude dobrý, ne? To přežiješ, ne? Už jsi to zvládla, tak to zvládneš znovu, ne? Ne? Nevím. Fakt nevím.

Jedenáct dní.

#12

Vera Brosgol

BUĎ PŘIPRAVENA

Jedno táborové trauma v hezkém kabátku. Ilustrace upomínající Rainu vysvětluje poděkování i claim na obálce a kdo na tábory jezdil a nebyl z nich (ehm) úplně nadšený (nebo byl úplně nenadšený), bude Veru chápat.

Jinak asi nic proti ničemu, nenadchne, neurazí.

#13

Ján Markoš

SÍLA ROZUMU V BLÁZNIVÉ DOBĚ

Lehkou rukou, zábavně a přístupně psaný manuál, jak číst dnešní dobu, aby vás, pokud možno, někdo jen tak neopil rohlíkem, neskočili jste někomu na špek nebo vás někdo neočůral (zjevně máme jako Češi s těmito situacemi bohatou zkušenost).

Markoš se rozhodl otevřít vrátka ohrady s informacemi a postupně nás provést všemi druhy, na které bychom mohli narazit - a pokud nežijeme na samotě u lesa, také narazíme - a jak s nimi ideálně nakládat, abychom se nestali oběťmi dezinformací, špatně čtených informacích nebo záměrně zkresleně předkládaných informací.

Netuším, do jaké míry je text redakčně přizpůsobený českému prostředí, ale tohle je zvládnuté naprosto skvěle.

Konečně kniha, která má skutečně co říct k našemu prostředí. Povinně by se měla číst a rozebírat na středních školách. Opravdu skvělý počin.

Jedinou slabinou jsou grafy, které jsou tak malinké, že se nedají přečíst. A to je škoda přeškoda.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Hrot)

#14

Elif Batumanová

IDIOT

Už si nevzpomínám, kdy mě naposledy nějaká kniha takhle bavila. Neobohacovala, nepoučovala, jenom prostě a čistě bavila. A kdy jsem se naposledy tak těšila, až se k ní znovu dostanu.

Bude to už hodně dlouho.

A ještě delší čas doba uběhla od chvíle, kdy jsem naposledy četla knihu, která mě přiměla nostalgicky vzpomínat na vysokoškolská studia a při které jsem zatoužila se do našich zaprášených kabinetů vrátit (to nicméně přesně vím, kdy bylo - při čtení prvotiny Anny Cimy).

Idiot Elif Batuman je dokonale postmoderní, intertextový, přeintelektuálštěný a naprosto totálně absolutně rozkošný.

A scéna s večeří u maďarské rodiny a flétničkou mě rozesmála nahlas tak, až mi cákaly slzy. Kdo někdy v pro něj podobně nepochopitelné zemi něco takového absolvoval, ten si i tu druhou, maďarskou část, dá s rozběhem.

#15

José Eduardo Agualusa

OBECNÁ TEORIE ZAPOMÍNÁNÍ

Ludo žije se sestrou a švagrem. Pak přijde převrat a Ludo žije sama se psem. A protože má strach, zazdí se v bytě a žere parkety nebo tak něco. Sice má diamanty, ale když se s diamanty zazdíte, jsou vám víc platné ty parkety.

Čtenář nicméně s Ludo zazděný nezůstává, protože dveře jsou sice neprůchozí, ale okna ne a tak nás Agualusa může vzít ven a představit nám hromadu lidí, jejichž osudy se všemožně proplétají a zamotávají a nakonec se nevyhnutelně všichni sejdou u zazděných dveří s krumpáčem v ruce.

Hm.

Bavilo mě to číst. To je plus.

Mínus je, že jsem to v půlce odložila kvůli jiný knize a po pár dnech jsem zjistila, že si absolutně nepamatuju kdo s kým proč co jak a za kolik.

Ale asi dobrý. Myslim. S jistotou můj první angolský román.

#16

Jan Skácel

SMUTÉNKA

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš,

za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,

kdy někdo za nás dýchá.

(s. 34)

Show must go on

Dneska je to měsíc.

Odpadly mi dva nehty.

Dostala jsem diagnózu druhýho kolene.

A termín operace.

Ale předtím jsme ještě strávili čtyři dny v Lakes, na místě, kde jsou nejzelenější kopce, kde 260 dní v roce prší, kde se pasou ovečky a kam se musím vrátit. Ještě jsem totiž neřekla poslední slovo.

A pak jsme se na další týden přesunuli do Walesu. 

Když jsme sem před pěti lety jeli poprvé, netušila jsem, co mám čekat. Když jsme odjížděli, věděla jsem, že jsem tu nebyla naposledy.

Moje nadšení plíživě rostlo, aby v jednom momentě nečekaně a s rachotem prorazilo střechu a vydalo se vší silou ke slunci. Když jsem teď stála na nádvoří hradu v Conwy, kde startuje Ras Cefn y Ddraig, bylo to jako ze sna. Eryri / Snowdonia se svými kopci, horami, jezery, vodopády a vřesovišti, Ynys Mon / Anglessey se svými plážemi, majáky, skálami a lachtany, kamenné hrady Edwarda I, majestátní svědci dávných časů shlížející na nikdy neutichající moře.

A ten jazyk. Jazyk stejně dávných časů, téměř zapomenutý a znovu probuzený k životu. Jazyk draka.

Poslední den jsme s Májou na závěr dvanáctikilometrového okruhu vylezly na vrchol Moel Y Dyniewyd. Vítr ve vlasech, pod nohama vřes a kameny, v dálce moře a hluboko pod námi jezero.

Nebude to hned a nebude to ani tentokrát snadný, ale tuhle scénu vyklízet nechci. Ještě ne. Protože přes všechny ty kopce, přes děsuplný Crib Goch, vznešený Tryfan, respekt probouzející bratry Glyder Fawr a Glyder Fach, přes všechna ta místa, k nimž jsem letos mohla jen zvedat hlavu, jednou půjdu. Poběžím.

Protože už Rocky říkal, že není po všem, dokud není po všem a já bych ráda věřila, že navzdory tomu, co mě čeká a faktu, že jsem se pokusila Lakeland zjevně uběhnout s vodorovně prasklým pravým vnitřním meniskem, není po všem. Že je to jen začátek druhého dějství. Jen máloco mám radši než dobrý příběh. A ten svůj jsem teprve začala psát.

#7

Gerald z Walesu

PUTOVÁNÍ WALESEM /POPIS WALESU

Gerald z Walesu neboli Giraldus Cambrensis (1146 - 1223) nám zanechal zcela unikátní popis jednoho z nejkouzelnějších míst světa. Gerald doprovázel arcibiskupa Baldvina na jeho náborové cestě Geraldovým rodným krajem s cílem sehnat co nejvíce účastníků vyhlášené křížové výpravy. Spíš než o víře je však Geraldův latinsky psaný (a do češtiny Petrem Šourkem brilantně přeložený) spis zprávou o aktuální situaci, o zvycích Velšanů, pověrách, životě v zemi, o jejich silných i slabých stránkách, a zároveň vypovídá mnohé o polyhistorovi Geraldovi, který miloval psy a nenáviděl ženy, obdivoval františkány a pohrdal dominikány, fascinovali ho bobři a místní zajímavosti hodné Blesku. Jeho vyprávění je poutavé, nesmírně živé a doplněné celou řadou fotografií a obrázků z Hywelova zákoníku.

Pro ty, koho Wales uhranul, je to rozkošná záležitost.

(Nějaké ty chyby ve velštině (třeba glas není zelená ale modrá) jsou drobnost - a i když se to zdá nemožné, na tomhle kouzelném jazyce si ještě nikdo nic nevylámal, stačí vědět, jak se vyslovuje - stejně jako v případě tolika jiných to není zdaleka tak hrozné, jak se to na první pohled může zdát.)

#8

Mahmúd Šukajr

NEPATRNÉ PRAVDĚPODOBNOSTI

Mikropovídky kolísavé kvality, kterým na plynulosti ubírá místy lehce kostrbatý překlad zatížený arabismy. Čím kratší text, tím větší nároky na překladatele.

Z trojice pravděpodobností mi přišly nejzajímavější a nejpůsobivější hned ty první, což celkovému dojmu také moc nepřidalo. V prostřední část zaujal Švejk se psy, zbytek zaváněl urputnou snahou o větší ponor, který je nicméně v brouzdališti nemožný. V závěru tu a tam něco problýsklo mezi mraky, ale celkový dojem je dost mdlý.

Škoda přeškoda.

#9

Jesús Carasco

VEZMI MĚ DOMŮ

Staré známé téma návratu ztraceného syna do rodné vsi na pohřeb rodiče, konfrontace s realitou, už navždy polámané vztahy, které není možné napravit, jiné, které ještě napravit lze, nemoc druhého rodiče, změna životního stylu, to vše ale nesmírně decentní, umírněné, klidné a tiché jako pozdní letní odpoledne na místech, kde se zdaleka tak nespěchá.

Námětem kniha až podezřele připomíná nejnovější Soukupovou (mínus děti), nicméně Carrasco si vystačil s mnohem decentnější plejádou emocí, problémů, bolestí, křivd... A přesto - nebo právě proto - mají ty jeho potenciál na první pohled sice jen tak proplout kolem, ale ve skutečnosti uvíznou na kůži jako skelná vata.

Bolesti je v knize spousta. Touha hlavního hrdiny odejít, začít jinde, klidně od nuly, klidně za málo, klidně s obtížemi jen neobtěžkán tím, že mu život nalajnovali jinými, je zcela pochopitelná. Pochopitelný je i postoj jeho sestry. Všem jim budete rozumět, všechny je budete více či méně poznávat.

Vezmi mě domů je jako vrnící, pospávající kočka, kterou hladíte. Je to klidný příběh, smutný, ale klidný. A pak ve chvíli, kdy to nečekáte, najednou zatne drápky a zahryzne se do hladící prstů, aby o odstavec dál už zase klidně předl a nechal vás překvapené a trochu ve střehu, připravené na další zásek, další kousnutí.

#10

Maia Kobabe

GENDER QUEER: AUTOBIOGRAFIE

Z venku si o lidech, kteří bojují se sebeidentifikací v rámci zažitých společenských kategorií můžeme myslet, co chceme, než ale začneme něco nebo někoho hlasitě kritizovat, měli bychom se (nejen v otázkách sedeidentifikace) aspoň pokusit v rámci našich vlastních mentálních kapacit danou problematiku pochopit.

A Gender Queer je jednou z velice pohodlných, širokých a krásně přístupných cest.

Zajímavý počin, scénář, kresba, rozpolcenost hlavní postavy, její tápání, tápání okolí a celý niterný svět namáhavého hledání té mé niky, toho mého místa ve světě, mého hlasu, všechno tu je a všechno je tu tak, že by člověk musel být opravdu hodně zatvrzelý, aby reálnost pocitů Maii i po dočtení zpochybňoval.

#11

Tillie Walden

PIRUETY

Mike Dawson, autor autobiografického komiksu Freddie a já, ve své knize píše, že komiks je nejlepší formát pro vyprávění o sobě samém.

A já s ním souhlasím. Jen je potřeba vědět, co o sobě chci vyprávět a co chci sdělit.

Piruety totiž nejsou ani ryba, ani rak. Je v nich všechno a není v nich vlastně nic, Tillie o spoustě věcí, které se celou knihou táhnou jako rudá nit, neříká nic (vztah s mámou), o krasobruslení to nakonec taky tolik není, není to ani o její orientaci, napadení, šikaně, všechno je tam naťuknuté, nic není dotažené.

Možná je to tím, že psát v jednadvaceti autobiografii je přeci jen poněkud... unáhlené?

Lakeland 100 - A stejně věřím!

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“ Utírám si slzy. Na zlomek vteřiny zvažuju, že těm hodným lidem, co se mě pokoušejí utěšit, vysvětlím, že ne, není to jenom závod, ale pak jen přikývnu. „Já vím.“ Polknu knedlík v krku. Jak bych jen mohla vysvětlit něco, co se tak úplně vysvětlit nedá? Jak jenom popsat, že tenhle den byl posledních devět měsíců mým světlem v temnotách? Mým majákem, bičem, zlým policajtem s tou nejvlídnější tváří? A nebýt přitom za úplnýho blázna? A tak se nechám odvést k minibusu a odvézt zpátky do Conistonu.

Maják zhasnul. Loď skončila na skaliskách. A já promáčená na břehu. Věděla jsem, že se chystám vyplout na otevřený moře v pramici, která by sotva zvládla překonat Vltavu. Věděla jsem, že to bude boj a že to bude bolet. „Víš přece, že kdyby se to povedlo, byl by to hotovej zázrak, že jo?“ řekl mi T. den poté. Vím.

 

Intro

 „I don't wanna go / but baby, we both know / this is not our time / it's time to say goodbye / until we meet again / 'cause this is not the end / it will come a day / when we will find our way…“ zpívala jsem si od eurovize s Loreen, a i když to tak ona stoprocentně nemyslela, pro mě to bylo osobní vyznání téhle akci. Vrátím se, slibovala jsem si. Vrátím se a stanu se lakelandskou legendou.

Seathwaith – Boot – Wasdale Head, zaklínala jsem se noc před operací a polykala slzy. Buttermere – Braithwaite – Blencathra, zaklínala jsem se v následujících dnech a týdnech, kdy jsem pochopila, co myslel doktor, když říkal, že „to bude hodně bolet“. Pochopila jsem taky, jak děsivý je, když najednou nezvládáte něco tak samozřejmýho, jako je chůze. Jak hrozný je to pocit, když nevíte, jestli to ještě někdy půjde, jestli ještě někdy budete stejní jako dřív. A můžete vůbec být stejní? Zjistila jsem, jaký to je žít v trvalý společnosti bolesti. Dockaray – Dalemain – Howtown. V lednu jsem uběhla první kilometr. Uběhla je v hodně velkých uvozovkách. Mělo by tam být odkulhala na oválu.

Cvičila jsem, co dva týdny byla na fyzioterapii a tak trpělivě, jak jsem to jen dokázala, jsem se snažila vrátit. „Jste na sebe moc tvrdá,“ říkala mi moje fyzio Anička. „Nezačínáte od nuly, ale hluboko z mínusu!“ Já vím, já vím, jenže… ale… když já… Mardale Head – Kentmere – Ambleside. Znovu jsem se učila vměstnat do pracovního režimu běh. A jak operovaná noha sílila, mohla jsem jen bezmocně sledovat, jak se rapidně horší ta druhá, kterou celá legrace teprve čeká. Pohybovala jsem se po nesmírně tenkém ledu. Je toho dvaatřicet deka, můžu to tak nechat?

A pak led praskl.

Tři týdny před závodem.

A dál ani krok.

 

Coniston pátek 28.7. – registrace

„A má teda cenu, abys to běžela?“ ptalo se mě mnohem víc lidí, než by mi bylo příjemný. „Tak uvidíš, jak to půjde,“ říkal ten zbytek. Až na Aničku. „To dáte! Vloni jste neměla ani jednu nohu zdravou, teď máte aspoň jednu!“ Jsem si jistá, že věděla a ví svoje, ale jak sama říká – kdo je ona, aby mi něco rozmlouvala?

Protože když něco opravdu moc chci, jsem i sama proti sobě bezmocná.

A tak po roce cpu věci do pytlíků. Toto je krále, toto půjde kléru, toto poddaným – povinná výbava, dropbag, věci na sebe – a míříme, tentokrát v plném složení, z Backbarrow do Conistonu.

Řekla jsem, že se vrátím.

A teď jsem tady. Jsem tady i s dodo kovbojským kloboukem, protože letošní ročník se nese v duchu Divokýho západu a na conistonským ranči jsou za pořádný klobouk bonusový body. Mně musel postačit dámský lovecký klóbrc z dekáče, na který jsem si přišila šňůrky a nitkou se postarala o to, že držel jakžtakž tvar. (Takže ne, nesnažila jsem se o imitaci Jacka Sparrowa a v noci, když začalo lít, se ukázal být takový nepromokavý lovecký klobouček jako docela příhodná součást výstroje a výzbroje!)

Znovu čekám ve frontě ve stanu. Znovu mi kontrolují pas a povinnou výbavu. Dostávám číslo. Když registruju holky na dětský jednomílový závod pro budoucí lakelandské legendy, zjistím, že vedle mě stojí sám Marc, otec zakladatel a ředitel. Jsem tak starstrucked, že než stihnu Tomovi říct, že se s ním musím vyfotit, je pryč a já tam zapomenu obálku s číslem. Už jen tracker, vyfotit se před cedulí a ještě venku a je pomalu čas začít se chystat.

Volám Petře B., která letos taky běží, kdepak je. Mám její hůlky a potřebuju jí je předat. Potkáváme se na louce. Chudáka zasypu veškerým infem, který jsem nasákla, rosným bodem počínaje a počtem vlasů všech účastníků dohromady konče. Musí si připadat jako člověk, který omylem zabloudil na koncert Taylor Swift a ocitl se v kotli echtovních swifties.

Převlíkám se, balím věci do batohu. Čas najednou letí jako splašený a s Peťou musíme popoběhnout, abysme stihly začátek povinnýho brífingu. Marc a uncle Terry jsou opět vtipný a dojemný a Marcovo „koukejte si to užít, nikdy nevíte, jestli to není naposledy“ tne do živýho.

Protože opravdu nikdy nevíte.

Coniston – Seathwaith – 11 km

„Don't you know I'm still standin' better than I ever did? / lookin' like a true survivor, feelin' like a little kid“

Stojíme s Peťou ve špalíru. Točím. Posloucháme Nessun Dorma a já si slibuju All'alba, vincerò! Vincerò! Vincerò! Za úsvitu zvítězím! Zvítězím! Zvítězím! Deset… devět… osm… Myslím na Gandalfa. Sedm…šest…pět… Jen mě mají čekat na úsvitu druhého a ne pátého dne. Čtyři…tři… dva… Co tu dělám? Jedna! GO!

Dávám se do pohybu. Peťa při první příležitosti prchá. Já téměř vzápětí musím přejít do chůze. Hned za vsí se u nástupu na singletrail udělá špunt. Čekáme. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a vidím kluka, se kterým jsme vloni šli kus cesty z Dockaray do Dalemainu a pak se potkali ještě na chvíli za Dalemainem. Zdraví mě a přeje mi hodně štěstí! Sledujeme se vzájemně na ig, jeho žena běží padesátku. Je to krásný setkání.

První kopec je fajn, ale už při seběhu k parkovišti vím, že ducha loňských Vánoc nevzkřísím. Pravá noha mě s každým krokem bolí, nemůžu běžet rovnoměrně. Dobře. Tak tohle bude dlouhý výlet. Snažím se nepropadat trudomyslnosti, zatímco mě předchází další a další lidi. Mladý, starý, hubený, tlustý, kluci, holky… Všichni jsou na tom líp než já. Nikdo nekulhá.

Každý z nich má svůj příběh. Každý jeden z nich ušel nějakou cestu, než se dostal sem, připomínám si. Nech to plynout. Je to tvůj den, tvůj závod, je jedno, kolikátá seš. Zvažuju, že vyndám telefon a zavolám Tomovi, abych mu řekla, jak hrozný to je. A pak si uvědomím, že se chovám jako blázen. Vždyť jsem tady! Jsem přesně tam, kde chci být a není jediný místo na světě, kde bych byla v tuhle chvíli radši.

Tak šlapej, princezno.

Vrchol. Snažím se rozběhnout, ale moc to nejde.

Oukej, nevadí, budu prostě hrát s těma kartama, který jsem dostala.

Hlavně klid.

 

Seathwaith – Boot – 22 km

„Where it's covered in all the colored lights / where the runaways are runnin' the night / impossible comes true, it's takin' over you / oh, this is the greatest show“

Začátek mi připadá kratší, než jsem si pamatovala, a o tolik těžší, protože vím, že vloni jsem tady běžela a tady taky, tady jsem byla za tak a tak dlouhou dobu a teď to prostě nejde. V hlavě se mi odehrává masakr u Thermopyl.

V jediným technickým úseku mi ujíždí bahno pod nohama, padám a přisedám si hůlku. Já z toho vyjdu dobře, hůlka to má ale za sebou. Kurwabober. Co teď budu dělat? Jak budu bez hůlky lízt na Black Sail Pass? A na ten hnusnej kopec po něm? A na Cauldron? Cauldron?? Haha. Tak u toho chci být, až tam dolezeš.

Začíná se totiž šeřit a já při pohledu na hodinky vím, že v Bootu budu mít zhruba 45 minut na cut. To není dobrý. Jestli mě něco děsilo, byly to cuty. Věděla jsem, že budu mít dost možná velký problém je stíhat. Ne. Kecám. Věděla jsem jistě, že budu mít problém je stíhat. Jen jsem si to odmítala plně připustit.

A teď stojím uprostřed jeviště, světla září, v sále je zhasnuto a na mně je tuhle show odehrát.

Jdeme ve skupince, kluk přede mnou na místě, kde se dá běžet a kde bych mohla popobíhat, jen rychle jde. Nemám ho kudy předejít a nechci mu říkat, aby uhnul, protože chvilkama běží a to je pak jasný, že je rychlejší než já.

Čas je neúprosný. Brána. TO místo. Nejsou tu panely, ale kus cesty z plochých kamenů. Tak ahoj, vy svině odporný, pěkně děkuju a neděkuju.

I když…

Kostel, silnice, snažím se běžet na CP, je už úplná tma. Vyndám si čelovku a poprosím někoho, aby mi slepil hůlku. Bude to dobrý.

 

Boot – Wasdale Head – 31 km

„I am my mother’s savage daughter / the one who runs barefoot / cursing sharp stones“

Není to dobrý.

Není to vůbec dobrý.

Hůlku mi sice kluci omotali páskou, ale jakmile se o ni opřu, prolomí se. Oukej, takže mám jednu funkční a druhou nevím co s ní. To mi teda dlouho nevydržely.

Začíná pršet. Co padá seshora je ale absolutní odvar toho, co je na zemi. Jestli jsem si při předchozích dvou návštěvách myslela, že je tahle pasáž mokrá, nevěděla jsem, co je to mokrá.

Mám pocit, že jdu fakt dobře, že spěchám, popobíhám, z kopce běžím, ale kdepak. Ztrácím drahocenný minuty. Všude je voda a bahno a bahnitá voda. Ve chvíli, kdy už dělám šestý krok za sebou po kotníky ve vodě a zaboha nedokážu najít pevnou půdu, se mi vybaví lakelandský skyrunning Martina VP a jeho hláška o tom, kterak plavali do cíle. V tý samý chvíli se za mnou vyloupnou dva kluci a já jim navrhuju, že můžeme do Wasdalu doplavat. Nesmějou se. A přitom takovej dobrej fó-dohajzluuž! Rvu nohu z bahna a doufám, že na ní bude bota.

K silnici běžím. A běžím i po silnici a stejně ve chvíli, kdy dorazím na CP, mám třicet minut na cut, jednu hůlku, promáchaný nohy a pocit, že tohle není příliš velký sousto, tohle je sousto, který musím vyplivnout, jinak se jím udusím. Teď. Hned.

 

Wasdale Head – Buttermere – 42 km

„'Cause I'm not givin' up / I'm not givin' up, givin' up / No not yet / Even when I'm down to my last breath / Even when they say there's nothin' left / So don't give up on me“

Oukej. „Můžu židli?“ ptám se prvního kluka převlečenýho za Sandy. Letošní téma je Pomáda. „Jasně!“ Podává mi židličku. „Lidi, máte 25 minut!“ „Musím si převlíct ponožky, jinak stejně končím.“ Vytahuju pytlík s ubrousky a zinkovou mastí a druhý s ponožkama. Klepou se mi ruce. Prší. Všude je voda. Snažím se rozšněrovat bahnem obalený tkaničky. Stahuju promáchaný ponožky. Kontroluju nohy. Vedle mě sedí nesdílný kluk, který přezouval už v Bootu a i tady opečovává nohy. Zoufale mačkám mast a nic z ní neleze. „Potřebuju silnýho chlapa!“ volám zoufale. Johnny v paruce přiskakuje a v duchu všech místních marshalů mi okamžitě pomáhá namazat rozmáčený nohy.

„Co ještě potřebuješ?“ „Polívku!“ Odepíná mi z batohu hrnek a ve chvíli mi ho vrací. Polívka je horká. Spálím si jazyk. Ale se zhruba deseti minutama na cut se balím. „To zvládneš! Jak se jmenuješ?“ ptá se Johnny. „Uvidíme se v Conistonu!!“

Mizím do noci. Prší. Vloni jsem tu měla Steva. Letos mám jen jednu hůlku, druhou zlomenou nesu v ruce, protože se teď nedá složit. Kopec se zvedá. Předejdou mě dva lidi. Jak to sakra dělají, že chodí tak hrozně rychle?!

V zoufalství hůlku lámu úplně a strkám za opasek, abych ji už nemusela nýst. Za zády mám pár čelovek, většina se přibližuje, předejde mě kluk, co ošetřoval chodidla, a já se ho prostě nedokážu držet. Black Sail Pass je strmější než ve vzpomínkách, strmější a delší. A teď už definitivně leje.

Tohle nemůžu zvládnout. Co budu dělat? Mám se vrátit? Ale jak? Co teď? Bolí mě ruka a záda, bolí mě hrozně nohy, nemám kde brát, co jsem to provedla? Co jsem to, sakra, provedla?

Vím, že nesmím zastavit.

Během chvíle bych prochladla, kolem mě není ani noha, fičí, já mám kraťasy, triko a šusťákovku. A klobouk! Jestli zastavím, koleduju si o velký průser. V duchu doufám, že nestihnu cut. Že dojdu do Buttermeru a bude pozdě. Že budu mít naprosto legitimní důvod, proč tohohle šílenství nechat.

Nakonec se vrcholu dočkám. A cestou dolů dokonce seberu pár lidí.

Vím, že bude následovat ještě jeden kopec. Pamatuju si, jak mě vloni překvapil a vím, že z něj byl dost šílený sestup, ale nemůžu si zaboha vybavit, jak vypadal. Byl dlouhej? Jak moc? Cpu do sebe gel, zvedá se mi žaludek, ale to mě teď nezajímá. Musím tohle přežít. Slíbila jsem přece, že se mi nic nestane.

Druhý vrchol je naštěstí milosrdnější a dolů to jde vcelku dobře.

Buttermere mě nezachrání. Přijdu tam s půlhodinovým náskokem na cut.

 

Buttermere – Braithwaite – 52,5 km

„I’m, not giving in / I'm not giving in / not giving in / ooh, I'm not giving in, yeah-yeah“

Dívám se na zaparkovaný, nastartovaný, vyhřátý autobus připravený odvízt mrtvoly do Conistonu. Strašně do něj toužím nastoupit. Tak moc, že vypiju dva hrnky jahodovýho mlíka, poprosím marshalku, aby vyhodila prasklou hůlku, a nechám se přesvědčit, že vzdát to můžu na dalším CP. „Ten kopec, co teď bude, je ale hrozně hnusnej,“ skuhrám. „Já vím,“ utěšuje mě holka od vody. „Ale tu nejtěžší pasáž máš za sebou! To zvládneš! Jdi, uvidíš. Kdyžtak se vrátíš!“ Dobře.

Jdu.

Prší.

A všude je strašnýho bahna. Ale strašnýho.

Kopec, co mě teď čeká, je obluda, na který nastoupáme 573 metrů na šesti kilometrech. Jde se kolmo vzhůru bahnem, který klouže, boty mlaskají a boří se. Jedna hůlka lepší než nic. Daří se mi dohnat skupinku kluků, který jsem předcházela před Buttermerem. Vede je sir Roderick, který celý závod jde. Na nohou pohorky a absolutně vyrovnaný konzistentní tempo. Vytáhne nás skoro na vrchol, kde se velení ujme mladý Asiat, se kterým jsem si chvilku před CP povídala. Běhá rok a tohle je jeho první ultra. Šlape jak hodinky.

Kopec nemá konec.

Kus po vrstevnici, kdy si člověk ale kvůli bahnu a hloubce, kterou pod sebou dneska nejen tuším, ale už i vidím, protože začíná svítat, moc neodpočine a pak zalehnout do svahu. Poslední stoupání ale fakt nemá konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec…

Tak kde je?

Sto kroků. Dvě stě kroků. Pět set.

Každý kopec…

Já už nemůžu!

Já už fakt nemůžu!!

No, jenže ty musíš. Když uhneš a pustíš ty za sebou, co se stane? Odejdou ti a? A budeš v háji dvojnásob.

A protože každý kopec opravdu má konec, má ho i tenhle.

Snažím se běžet dolů, protože vím, že tady jsem běžela, ale moc dlouho mi to nevydrží.

Kus pod vrcholem blbě uhnu. Jeden z chlapíků na mě naštěstí zavolá a já se vracím jen pár kroků, ale stejně mi to vezme síly.

Cesta do vsi nebere konce. Jak mi to jen mohlo připadat krátký? Na CP přicházím s 18minutovou rezervou.

 

Braithwaite – Blencathra Centre 66,2 km

„Don’t stop believin’ / hold on to that feelin’“

Jsem rozhodnutá jít, dokud mě v závodě nezastaví. Dokud budu stíhat cuty, prostě půjdu. Teď si ale musím dojít na záchod a přezout ponožky, protože jinak to stejně nemá smysl.

Jedna z marshalek mi pomáhá s mastí, nevím, co to je za pitomou tubu, ale leze to z ní jak z chlupatý deky. Chlapík u pití je upřímně nadšený, že potkal někoho z Český republiky – „To je poprvý!“ „Omluvte Keithe, on necestuje,“ zasahuje další z marshalek. Beru si na cestu talíř s těstovina a čtyři minuty před cutem odcházím.

Jsem poslední v závodě.

Během chvilky mě předběhne kluk, co tam pár hodin spal a je totálně fresh a já osamím.

Cesta je to dlouhá. Čtrnáct kilometrů a tři hodiny. „Jestli umíš chodit rychle, můžeš to stihnout.“ Neumím. Ani normálně ne, natož teď. Ale co. Zázraky se přeci dějí, že jo?

Jenže to bych nesměla nejdřív zakufrovat a vzápětí za Keswickem začít zvracet. Všechno je jedou poprvý. V tomhle případě blití v závodu. Trvá to snad sto let. Nejsem schopná se ani napít. Vyndávám telefon a snažím se dovolat Tomovi, abych mu řekla, že další cut už nestíhám a budu potřebovat, aby pro mě do Blencathry dojel. Nedovolám se.

A tak jdu. Jdu tak, jak mi to jen tělo dovolí.

Začal nový den.

Je krásně.

Svítí sluníčko.

A pastviny jsou zelený a třpytí se na nich kapky vody, kolem pospávají ovečky, paprsky olizují okolní kopce, opírají se temně modrých ploch jezer hluboko v údolí, skálu protíná vodopád. Cesta je černá, vřes jasně fialový. A já nemůžu už ani popoběhnout.

Je hotovo.

A mně pořád zbývá nějakých pět šest kilometrů, který musím absolvovat.

Mířím na virtuální checkpoint, během chvilky se zatáhne, začne fičet a pršet. Lakes se se mnou loučí po svým.

Na CP dorážím patnáct minut po cutu.

Jak uvidím marshala, co mi jde naproti, začnou mi týct slzy.

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“

 

Epilog

Vím, že bylo holý šílenství sem jezdit. Vím, že postavit se na start bez pořádnýho tréninku, s jednou nohou sešroubovanou a druhou rozbitou, bylo jako jít s prakem na draka, ale můžu já za to, že nepřestávám věřit na zázraky?

Mohla bych se vymlouvat na hromadu věcí – na počasí a hůlky a zranění a málo pomerančovýho pití na občerstvovačkách a moc bahna a deště, ale nebudu. Fyzicky jsem na to prostě neměla. Duše se sem ale musela vrátit, musela to ještě jednou zažít. Protože Marc má pravdu, nikdo nevíme, co zítřek přinese. Je možný, že to bylo moje naposledy. V půlce srpna mě čeká rezonance pravýho kolene, další kolo rentgenů a čtyřiadvacátýho pak konzultace a naplánování operace. Nevím, jak to celý dopadne.

Vím ale, že každý kopec má konec.

A že na zázraky já věřit nepřestanu nikdy.