Nedávno jsem si stěžovala, že filmů a dokumentů o běhání je tak málo, že vás to přiměje dívat se na ty zdařilé pořád dokola a protrpět i takové kousky, jako je McFarland USA. Teď máte možnost shlédnout dokument o závodu, který vám od základu překope definici toho, co je v běhání šílené a náročné a změní váš pohled na to, jak hluboké mohou být - a mnohdy jsou - fyzické rezervy onoho podivného, nevyzpytatelného, živočišného druhu se jasnými sklony k masochismus známého jako homo sapiens sapiens (až si bude (s laskavým a vědoucím úsměvem) říkat, čím že jsme si ten přídomek moudrý vlastně zasloužili?).

Před časem mi April psala o šíleným podniku, který se každoročně už od roku 1986 odehrává  na přelomu března a dubna v americkým Tennessee.

S otevřenou pusou jsem si ten krátký dokument pustila. Působilo to celý tak temně, depresivně a šíleně, že jsem to rovnou pustila z hlavy.

Asi bych na celou tu legraci zapomněla, kdybych po čase nehledala něco o běhání, na co bych se mohla mrknout a trochu se nabudit. Nevím, jak vy, ale já se celou dobu, co běhám, pohybuju na motivační sinusoidě. Chvíli je to naprostá pecka, běhání miluju, naplňuje mě, těším se na výběhy, plánuju závody a prostě jsem v děsným laufu. Pak se to tak nějak nepatrně začne sunout dolů a já se čím dál častěji prostě vystrkuju za dveře, běhám jen proto, že když neběhám, jsem nesnesitelná a celkově je to prostě plní roli pravidelný, nezbytný dávky návykových a psychotropních látek. Nevyhnutelně se časem ocitnu v lower than low bodě, kdy vlastně nevím, proč to dělám, kdy mě to vlastně vůbec nebaví a kdy za tím vším pobíháním je už jen nějaká prazvláštní setrvačnost. V takovou chvíli to chce nějaký impuls zvenčí. Třeba hezký a těžký závod, ze kterýho se mi dostatečně stáhne zadní část těla a já začnu makat; občas stačí i drobnost - nový playlist, dobrá knížka (ať už do uší nebo o běhání na čtení) anebo dokument. Dokument o podniku dostatečně šíleným, abych si řekla: ty brďo, beztak jsem si vybrala ten nejhustší sport na světě!

A je to tady, oficiálně tu máme film kvalitativně srovnatelný s The Ubreakable! Vzhledem k naturelu hlavního organizátora Lazara Lakea, vedle kterýho vypadá Gordy Ainsleigh jako vzorný skautík, a jeho neskutečně cynickým hláškám a božskýmu smyslu pro humor, je pro mě "The Barkley Marathons" ještě o hrst chlupů lepší.

Že vám název závodu nic neříká? Nebojte, není to žádná ostuda. Je to totiž takový Klub rváčů pro běžce. Nemůžete se na něj nijak přihlásit, nemá webovky a když už se dostanete ke kontaktu na Lazara a pošlete mu dopis, proč by měl vybrat vás, máte jen velmi malou šanci, že se tak stane. Ročně se totiž v přírodním parku Frozen Head sejde jen čtyřicet vyvolených.

Barkley Marathons je kolový závod. Vybíhá se od žluté závory uprostřed národního parku a u ní se také končí. Kol je dohromady pět a každé měří maratonských dvaačtyřicet kilometrů. Prý. Podle účastníků je na tom všem nejzábavnější, jak je možné, že přestože je každý rok trasa jiná a vždycky se něco přidá a něco ubere, pořád je v dokumentaci k závodu napsáno, že co kolo, to maraton. Přesně. Ve skutečnosti je to, samozřejmě, "o něco" víc. Nás z Olafova kraje to nemůže překvapit. Během pěti kol čeká na závodníky neuvěřitelných 17 kilometrů převýšení, to je 5666 metrů na kolo. Nesmíte mít výškoměr. Jen překreslenou mapu a kompas.Trasa není značená, nejsou tu žádné občerstvovačky, žádné zajištění, žádné čipy, žádné online sledování.  Jsou tu knihy.

Ano správně. V lesích po trati, jejíž trasa je vyznačená na jediném exempláři mapy, jenž dostanete k dispozici den před závodem v prostoru startu a kterou si musíte co nejpřesněji obkreslit, jinak jste totálně v dupě, je rozmístěno jedenáct knih. V každém kole závodu dostanete určité startovní číslo. Aby bylo kolo uznané za platné, musíte poté, co se dotknete žluté závory, předložit jedenáct listů z knih se stejným číslem stránky, jaké máte na startovním čísle.

Je to šílené? Pak vězte, že cestou jsou všeho všudy dva zdroje pitné vody a že časový rekord na trase drží Dan Baglione, který se zvládl v roce 2006 hned zkraje závodu ztratit tak dokonale, že mu první tři kilometry trvaly neuvěřitelných šestatřicet hodin. V táboře se objevil v okamžiku, kdy za ním chtěli vyslat pátrací tým.

Doporučuju prostudovat... už jen názvy jednotlivých kontrol stojí za to...

Rok, o němž dokument pojedává, je v historii Barkley naprosto výjimečný. Za předchozí pětadvacet let trvání závodu ho totiž dokázalo dokončit pouze deset lidí. V roce 2012 se psaly dějiny.

Nechci moc zabíhat do příběhů a hlášek, které v dokumentu padají, protože jsou kouzelné a za podobné spoilery se sluší a patří autora pověsit za uši do průvanu (případně mu rozřezat úplně nový kecky). Snad jen napíšu, že se tu sešla úžasná směsice nadšenců, že se dočkáte vysvětlení, proč je startovné dolar a tričko/pár ponožek/flanelová košile a proč s sebou musíte přivézt SPZku.

Dozvíte se i, kde vzal Lazarus s Raw Dogem inspiraci pro celý podnik, zjistíte, že závody se dají běhat pod fungující vězením a proč se to celé vlastně jmenuje Barkley. Zároveň jsou vám decentně naservírovaný pohledy do životů účastníků, kdy obzvláště obhajující vítěz Brett Maune působí jako neskutečný robot.

Brett Maune. Předtím a potom. Najdi deset rozdílů.

Celý je to výborně sestříhaný a podbarvený skvělou hudbou a hlavně to má stopáž celovečerního filmu - což je naprosto dokonalý, protože to se běžci jen tak nepoštěstí, aby se mohl 89 minut dívat na zábavný, dojemný, napívaný a po všech stránkách velice zdařilý dokument o jeho miláškovi.

Koupit si ho můžete za šestnáct dolarů v deluxe verzi s bonusy, za třináct dolarů bez nich nebo si ho, jako já, za pět dolarů na tři dny půjčit  a podívat se na něj tolikrát, kolikrát jen budete chtít.

Pokud jsem vás přesvědčila (jako že doufám, že ano, protože ANO, vážně to stojí za to. NE, nebudete litovat. (A ne, vaše neběhající drahé polovičky to nejspíš bavit nebude, ale můžete to zkusit! Třeba pak alespoň pochopí, že nějaká ta Olafova stovka je vlastně ještě úplně v pohodě, bezpečná a děsně rozumná záležitost. Že se dá vždycky jít ještě o krok (dva, tři) dál.)), můžete si film koupit či půjčit

TADY

(Jestli to uděláte, dejte vědět, co vy na to. A ne, vstupné nevracím.)

Bacha na to, co si přejete...

...mohlo by se vám to splnit. A pak teprve budete čumět.

Občas si říkám, že když už se člověk dle terminologie Literárního spolku Laury Sněžné "roní" internetovému publiku, bylo by krásný, kdyby to třeba mělo sem tam nějaký ten pozitivní efekt. Kdyby to třeba přimělo někoho k tomu, aby vyběhl, aby si troufl překročit a ještě líp přeběhnout vlastní stín, aby se přestal schovávat za máločasumalýdětinemámhlídáníkilanavícužveškolemitoběháníanitrochunešloarozhodněměanivnejmešímnebaviloajápřecinikdyžádnýsportnedělal.

No a pak se to stane.

To takhle hledáte přes google trenýrkový plán pro běhuchtivé, nedávno slehnuvší matky, protože jste líní se hrabat ve vlastním archivu a narazíte na

EPIGONA

vlastně ne

co to sakra jako je?

PLAGIÁTOR?

DÍLO NÁHODY?

Chvíli na to nevěřícně zíráte. A nechápete. Ona má dokonce vlastní trička?! Cože? Kroutíte hlavou, protože jedno víte jistě, tenhle název jste si vymysleli vy, protože všechny ostatní cool názvy už někdo měl a vy jste nechtěli někoho vykrádat. 

Paní to běhá rychle, o tom žádná.

Možná by příště stálo za to počkat, až se po tréninku vrátí do mozku krev a začne trochu fungovat, než bude vymýšlet jméno pro blog. Protože pak by se nestalo, že ta původní Máma v běhu bude o pár let později zírat s otevřenou hubou.

Takže prosím vás, zásadní poznání: ona není já. 

(já jsem ta starší, zpocenější, neupravenější a pomalejší)

(Asi si půjdu koupit tričko.)