Nastal čas nakousnout v běžeckých kruzích tabuizované téma - téma, o němž by se ale mluvit mělo a ke kterému je nutné přistupovat s nejvyšší vážností. Jedná se o fenomén smíšených domácností, tedy domácností, kde běhá pouze jeden z partnerů. Ten je samozřejmě známý, leč zhusta opomíjený, neboť každý člen podobného svazku ví, že do některých lejn je radno běžeckou hůlkou nešťourat a že pod tímhle kamenem by se ono zmijí hnízdo mohlo nacházet s podstatně větší pravděpodobností než pod jinými.
Totiž, když běháte oba, není na tom, že spolu jedete třeba závody a rychlejší z páru na toho pomalejšího (překvapivě) počká, nic tak výjimečného. Jistě, taky by vám mohl ujet, ale vy byste ho pro změnu mohli sbalit do dvou igelitek a nazdar bazar. Stejně tak není nic zajímavého na tom, že jde s vámi běhat nebo že toleruje vaše smrduté boty či hromady našpiněného funkčního oblečení (které skutečně smrdí jak chcíplej mokrej pes, to buďme k sobě zase upřímní) - sám (či sama) jich totiž generuje obdobné množství.
V párech smíšených je situace jiná.
Tam běhá jen jeden a ten druhý... No, ten neběhá.
Většinou neběhá proto, že běh (či běh toho druhu, v jehož prostřední části taháte spodní pysk po zemi a na konci nevíte, kterou stranou si ulevit dřív, jak podotýká pan manžel) shledává sportem nudným na škále blbost po naprosto zvrácená debilita. Jelikož můj životní partner se nachází na škále hodně vpravo a má běžecká mlha se rozestupuje jen čas od času - třeba jako teď po jednodenní smrtící viróze, kterou do doupěte zatáhla K., a která mě znovu utvrdila v tom, že jsem v jádru čestný muž, neb jsem na to blití a horečku SKUTEČNĚ málem zemřela -, je zapotřebí toho okamžiku využít a podívat se pro tentokrát na to naše běhání z opačné strany.
Jak se vlastně žije neběžcům s běžci? Jak náročné to s námi mají? Jaké oběti musejí přinášet?
Měli bychom jim být vděční, na rukou je nosit a - jak říkává 12HH - oltáříčky stavět, a konečně hlasitě připustit, že všechny naše výkony (i "výkony") by nejspíš neexistovaly, kdyby neexistovali oni?
Oni totiž:
- tolerují, že pořád někde běháme
- tolerují, že o běhání pořád mluvíme (s postupujícím časem už méně, nebo si to alespoň myslíme)
- tolerují všechny naše běžecké kamarády (nebo alespoň většinu), přestože většina z nich jsou v případě, že jste žena, muži, a konverzací s nimi denně strávíte mnohdy víc času, než toho s vlastními dětmi
- naučili se náš kódový jazyk a vědí, že když se řekne, že "dneska jen krátkou" nebo "jdu jen na chvilku", znamená to, že se uvidíme za hodinku, hodinku a půl a že to skutečně vztaženo ke zbytku tréninku JE krátké a chvilka - a tolerují nám to
- tolerují ty hromady smrdutých hadrů a bot, které se všude možně válí a které nemůžete pořád prát, protože je to funkční, jasný?
- tolerují nám i to, kolik za ty hromady hadrů a bot utrácíme, přestože jinak většina z nás chodí jako (opět slovy 12HH) kdyby nás oblékala Diakonie Broumov a dostat nás do krámu pro normální hadry a boty je křest ohněm, protože se u každé cenovky hroutíme, jak nesmyslně předražené to je (byť by se nám do ceny jednoho funkčního trika nebo jednoho páru běžeckých bot vešly tři až čtyři normální)
- tolerují nám, že jezdíme po závodech a že utrácíme peníze za startovný (a to mnohdy ne malý)
- tolerují nám, když na tom závodě strávíme celý den, někdy i celou noc, a někdy i celý další den a v případě některých i pár dalších dní navíc
- tolerují nám, že chodíme domů zpocený, smrdutý, že z nás teče a že jsme celkově přitažliví asi jako by byl Miloš Zeman v plavkách boratovkách (v případě pánů to platí už při odchodu z domu, ženám jsou přeci jen ty elasťáky a obtažená trička a tílka (a kraťásky) podstatně snáz tolerovatelný)
- tolerují nám naše výmysly s jídlem, nekonečné experimenty s pitím a se vším kolem
- tolerují nám, kolik místa všechny ty krámy, které na ten "náš sport, na nějž vlastně vůbec nic nepotřebujete", potřebujeme - kromě bot a oblečení (na zimu, na léto, na podzim, na jaro, když prší, když fouká, když sněží, když mrzne...), jsou to hromady flašek, suplementů, čelovek, doplňků, batohů, hůlek, nesmeků, ledvinek...
-  tolerují nám, když čas od času zabereme televizi a čumíme na nekonečné závody, kde pořád někdo někam běží, ať už po silnici nebo někde v lese a na konci se nikdo pořádně neraduje (protože na to nemají ti lidi sílu)

Navíc je to s námi fakt těžké, protože:
- se nesmějeme tomu skvělému vtipu o Forrestu Gumpovi
- nesměje se žádnému skvělému vtipu o běhání a běžcích, protože jsme je všechny slyšeli už tolikrát, že v nás vyvolávají instinktivní trnutí sanice v kyselé poloze
- někteří z nás mají stále tendenci je nutit, aby se na tom našem nablblém koníčku podíleli alespoň pasivně - aby nám fandili, aby nás podporovali nebo nás poslouchali, jak žvaníme o tom, co jsme viděli, četli nebo uběhli, nebo ještě hůř, co říkal nebo uběhl někdo, koho nikdy neviděli (nebo viděli a raději na něj/ni rychle zapomněli)
- chceme běhat i o dovolené, někteří z nás to dokonce doopravdy dělají a pokud jsme opravdu HC/odvážní/sobečtí (zvolte podle chuti) naplánujeme dovolenou kolem nějakého pěkného, libového závodu, který se v daném místě v tu samou dobu "čirou náhodou" zrovna běží (a samozřejmě se ho tím pádem nutně musíme zúčastnit, když už tam jsme)
- při závodě klidně chcípneme, ale jinak nás furt něco bolí (cituji "furt kničíme")
- s neběhajícím běžcem se v podstatě nedá koexistovat, natož žít - o spokojeném soužití ani nemluvím, protože to už je totálně off the table

Jsem si jistá, že jsem si zdaleka nevzpomněla na všechno a jsem si jistá i tím, že určitě jsou běžci, kteří jsou doma mnohem hodnější a vzornější než já (a vice versa), nicméně jedna věc je prostě jistá: #ILiveWithRunner je skutečně náročná záležitost a ti, co tento hashtag mohou používat, si za tu nesmírnou porci tolerance zasluhují naše uznání.
A teď si půjdeme zaběhat.
Ale dneska jen na chvilku.

#17

Matthew Dicks

TWENTY-ONE TRUTHS ABOUT LOVE: A LIST

Další z těch, které ještě nevyšly, a která bude super - román psaný výhradně v seznamech, jež sestavuje Dan, bývalý učitel, teď majitel ne zrovna prosperujícího knihkupectví, který nade vše miluje svou ženu Jill a který řeší hromadu věcí, o nichž jsme byli jako děti přesvědčení, že je takhle velcí dospělí už určitě neřeší. Dana navíc nepřestává "strašit" Jillin mrtvý manžel, jehož nemůže nikdy překonat, protože kdo je mrtvý, už nic nezvorá, a otec, jenž se po rozvodu na patnáct let vytratil a taky zásadním způsobem měsíc po měsíci ubývající úspory. Navzdory všemu nebo možná právě proto je to místy vážně nesmírně vtipný a český vydání by si to určitě zasloužilo.

#18

Helle Helle

PŘEDSTAVA O NEKOMPLIKOVANÉM ŽIVOTĚ S MUŽEM

Celé čtení jsem se trápila myšlenkou, zda mám před sebou metaforu společnosti nebo jen příběh jedné konkrétní Suzanne, Kima a Ester. Jestli to, jak Suzanne oslovují v MHD naprosto cizí lidé, kteří jí toho během pár minut společné cesty řeknou víc, než kolik si toho hlavní postavy vzájemně sdělí během několikaměsíčního spolužití, odráží stav společnosti, kdy jsme cizím, anonymním lidem schopní navykládat všechno možné (někdejší institut anonymní zpovědi, dnešní sociální sítě), ale opečovávat skutečné vztahy už mnohdy sílu nemáme. Nebo jestli celá Ester se svým těhotenstvím je jen metaforou vlastní neschopnosti se ohradit, vymezit, být živelnější, být "těhotná" životem a zároveň zrcadlem nedostatku asertivity, kdy nás okolí dokáže úplně vyždímat/vysát, protože nejsme schopní/ochotní bojovat za sebe. A v důsledku obav ze změny raději necháme minout i moment, kdy bychom se mohli vymanit z všeobecně neuspokojivého stereotypu, než abychom ho využili. Výrazně symbolicky působí i samotný závěr - zrození a smrt, dvě nezastavitelné hybné síly lidské existence, před nimiž hlavní hrdinku/nás nakonec neuchrání ani sebevětší pasivita.

#19

Františe Hrubín

NEFRITOVÁ FLÉTNA

Nádherná lyrika básníků dynastie Tchang (a především toho nejznámějšího, Li Poa, kterého díky stejnojmenným bonbonům znají i ti největší ignoranti), která zhusta ve své kontemplativní rovině připomíná básně Omara Chajjáma:

"Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po" (s. 38)

Skvělý je i doslov, který Hrubínovo dílo, stejně jako jím překládané básníky a jejich tvorbu zasazuje do kontextu doby a vysvětluje, proč má výsledná sbírka takovou podobu, jakou má. Jen by mě velmi zajímalo, proč "přítel sinolog", jenž Hrubínovi básně z čínštiny překládal, není nikde zmíněný jménem. Že by někdo bývalému režimu nepohodlný?

#20
Wojciech Jagielski
MODLITBA ZA DÉŠŤ

Co vás napadne, když se řekne Afghánistán. Válka? Usáma bin Ládin? Teroristi? Tálibánci? Ale kde se tam vzali, jak mohli lidé dopustit, aby se v jejich zemi rozbujel jeden z nejrigidnějších režimů moderního světa (možná i ten nejrigidnější vůbec)? Je to země fanatiků? To proto? Jenže ono to, jak jinak, není zdaleka tak jednoduché. 

Polský novinář Wojciech Jagielski navštívil zemi v letech 1992 až 2001 jedenáctkrát. Setkal se hlavními představiteli jednotlivých politických frakcí, mluvil s partyzány, s komunisty, s tálibánci. Sledoval, jak se změně mění a přetváří. A ve své knize přináší nejucelenější a nejčtivější afghánské kdo byl kdo, s kým, proč a nejspíš i za kolik. Je to nesmírně zdatný pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu. 

"'Co chceš koupit?' zeptal se ho jeden z kolegů. 'Pušku,' odvětil Paštun. 'Vždyť na pušku nemáš dost peněz.' 'Nevadí, prodám manželku.' 'Není ti jí líto?' Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.' V Afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami." (s. 212) 

Je to zároveň kniha nesmírně hutná a paradoxně ji není ani trochu snadné učíst. 

Přesto by se o to měl každý, kdo má o tenhle nešťastný kus světa, jehož dějiny jsou v zásadě sledem revolucí a kontrarevolucí, válek a bojů a kde celé generace nepoznaly nic než válku, alespoň pokusit. 

Jediná výtka jde směrem k přepisům jmen. Překladatelka odvedla skvělou, opravdu skvělou práci, text nádherně plyne, opravdu veliký palec hodně vysoko, jen škoda, že se s transkripcemi místo na odborníka obrátila s důvěrou na internet. A ten selhal.
(Celou mou recenzi na iLiteratuře najdete TADY)

Paolo Cognetti

OSM HOR

Snad až příliš nenápadný příběh o jednom přátelství v jedněch horách, který je tak decentní a reálný, že se snad musel skutečně stát - a určitě se na mnoha místech i stal. Osamělost ve vztazích, stejně jako hluboké souznění nalézané v tichu, láska, víra i zklamání, naděje a její nedostatek. A k tomu drsné hory, které dokážou brát a zároveň tolik dávat.
Popisy jsou natolik živé, že není možné nevidět a nevnímat místa, kde se hlavní postavy pohybují - ale barvitost se omezuje pouze na Grenon, na louky, cesty, ledovce, potoky, sníh a práci tam vysoko, tak vysoko, že my tady ani neumíme tak moc zaklonit hlavu, protože tam naše nejvyšší hora ani nenakoukne. Všechno ostatní, všechna místa i města jsou jen letmo zmíněná, aby bylo zřejmé, že svět za hranicí údolí pořád existoval a existuje.

Posloucháno jako audiokniha, takže ještě zmínka k interpretaci: Pavel Batěk čte text příjemně, civilně, tady není, co rozebírat; čili pojďme rovnou k těm otřesným hudebním předělům, které jsou nejspíš už nějakou marketingovou značkou nakladatelství OneHotBook - co to má být za strašný cirkus? Jak může někdo vybrat podobnou estrádní odpornost pro tak melancholický text? A proč je to, sakra práce, zase tak dlouhé? Dotyčného či dotyčnou jsem měla pokaždé chuť přivázat k židli a donutit ho/ji tu příšernost poslouchat aspoň pár hodin... Proč?? 

Jarní nestíhání

Dneska letem světem, protože není technicky možné, aby měl den stále ještě dvacet čtyři hodin, určitě nám ojrounije ve spolupráci s rybími lidmi potají zkrátila každou hodinu aspoň o deset minut, jinak si totiž absurdní nedostatek času v podstatě na nic nedokážu vysvětlit.

Takže hop hop, žádný zdržování, přátelé.
Kdo ještě neviděl výborný amatérský dokument od našich maratonců trénujících v Keni, ten to musí rozhodně dohnat:

Hodinu a čtvrt dlouhý film o tom, jaké to je do Keni přijet na čtvrt roku (tuším) trénovat poprvé, zachycuje autor snímku Jirka Csirik nesmírně autenticky, zábavně, bez příkras a prostě tak, jak to šlo. Spolu s ním do Afriky cestoval už zkušený David Vaš a později se s k nim připojil i Jirka Homoláč.
Kluci si hledají ubytování, kupují základní nábytek, zvykají si na místní jídlo i záchody, trénují, jezdí na výlety... V zásadě video z dovolený, jakou bychom si všichni asi chtěli jednou dopřát, jen téměř nikdo z nás na to (tempově) nemá. Mě bavil moc.

Ještě jeden tip ke koukání, tentokrát na seriál.
Spolu s duchem Vánoc se do naší domácnosti vloudil Netflix. Jedním z nabízených pořadů je série krátkých, zhruba půl hodinových dokumentů s názvem Loosers.

Jsou to příběhy sportovců, kteří měli na to, aby se stali legendami, jenže neuspěli - a místo toho, aby se utápěli v sebelítosti, se sebrali a šli prostě dál tak, jak to uměli - a mnohdy z toho nakonec vyšli lépe, než kdyby bývali byli vyhráli. Vedle příběhů boxera, krasobruslařky, fotbalistů nebo třeba golfisty, mě suverénně nejvíc zaujala neskutečná aljašská musherka Aliya Zirkle a její boj o vítězství v naprosto šíleném závodě na 1600 km Iditarod a italský běžec a bývalý olympionik Mauro Prosperi, který se v roce 1994 ztratil v písečné bouři během Marathon des Sables. Pohřešovaný byl devět dní, došel až do Alžírska, cestou pil vlastní moč, a když narazil na opuštěnou hrobku místního světce, chytal netopýry, kteří v ní žili, a jedl je. Neskutečná záležitost. Skvěle natočené, výborná doprovodná grafika, rozhodně věc, která stojí za zhlédnutí celá - kdybyste si pak vzpomněli, napište, kdo nejvíc zaujal vás (případně pokud jste už zkoukli).

A nakonec do třetice a rozhodně ne v poslední řadě je tu přednáška o poslední výpravě Ládíka Zibury, tentokrát po Evropě.

Opět v nymburském kině a opět nezklamal, naopak! Se sestrou (která nám lístky naježila) a maminkou jsme se shodly, že tentokrát byl suverénně nejvtipnější.
Úžasné hlášky, skvělé pointy, parádní fotky, neskutečné historky a zážitky, výborná prezentace. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy hodinu a půl smála (a skutečně veselím, nikoli zoufalstvím).
Jestli můžete, jděte, věřím, že zklamaní nebudete!

#11

Aleš Palán

RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ

Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.

#12

Jiří Hájíček

MUŽ NA POKRAJI VZPLANUTÍ

V podtitulu - "haiku z diáře 2017-2018" - je obsaženo vše, co o knize potřebujete vědět.
Anebo vlastně ne, Hájičkova haiku nedodržují počet slabik 5-7-5, ale vůbec to nevadí. Nebo aspoň mně ne. Jsou to střípky okamžiků, momenty před mrknutím, chvíle před vydechnutím. A jsou krásné.

"rozmíchávám v šálku
standardní mletou směs
snění a probuzení" (s 23)

"paprsky slunce
prozářily kuchyňský kout
snídani obětuji bohu Ra" (s 35)

"na sněhu obtisknutý anděl
od něho vedou
dětské stopy" (s 47)

#13

Emily Carrollová

TEMNÝMI HVOZDY

Strašidelné příběhy v duchu E. A. Poea, K. J. Erbena a H. P. Lovecrafta. Ti tři mi neustále vyvstávali na mysl, když jsem se proplétala strašidelnými domy a lesy spolu s hlavními hrdinkami nádherně kreslených (a skvěle přeložených) vyprávění.
Je to tajemné, mrazivé a má to úžasnou atmosféru. A je to pocta klasikům žánru. Skvělá práce.

#14

Chaim Potok

VYVOLENÍ

Když se nějaká kniha drží v žebříčku best-sellerů The New York Times devětatřicet týdnů a celosvětově se jí prodá téměř tři a půl milionu (!) výtisků, něco to naznačuje.
Chaim Potok opět poodkrývá zavěs halící svět pro mě naprosto neznámý. Svět newyorské židovské komunity ve 40. letech minulého století. Svět, který by bylo snadné strčit do jednoho pytle. Jenže když dojde na víru, nic jako jeden pytel neexistuje, ani judaismus totiž není monolit.
Ale všichni jsou vyvolení. Chasidé s pejzy, progresivně studující židovští učenci a jejich děti, jejich synové, jejich pokračovatelé, kteří se snaží najít svou vlastní cestu, své vlastní místo a zároveň dostát všemu, co od nich jejich rodiny a komunity očekávají. A nakonec v tom uspějí, i když to bude cesta plná bolesti a nakonec i zcela nevyhnutelného zklamání. To vše v době, kdy v dálce za oceánem končí válka, koncentrační tábory vydávají své otřesné svědectví a ještě o kus dál se rodí nový stát Izrael.
Vyvolení jsou pro mě příběhem o tom, jak se věci v jednom okamžiku důležité (třeba takový baseball), mohou během času stát naprosto nepodstatnými, o tom, že věci, jež nám jsou přirozené, nejsou samozřejmé a jakou tragédií by pro nás bylo, kdybychom o ně přišli (třeba takový zrak). Je to příběh o nesmírné píli, síle, vůli, lásce, oddanosti a přátelství. A taky o pochopení a o tom, jak těžké, ba nemožné je nesoudit
a porozumět.

#15

Ondřej Hanus

VOLNÉ VERŠE

Pokud máte pocit, že když člověk používá slova jako synchronicita, deverbativum, nasciturus, syntéza, subjekt nebo morfologie, nevyhnutelně machruje, případně jste přesvědčení, že sprostá slova do poezie rozhodně nepatří (a navíc se to má rýmovat, jak to, že se to jako nerýmuje? Ve škole říkali, že když to má být poezie, MUSÍ se to rýmovat!), pak asi Hanuse radši vůbec neberte do ruky, akorát by vás sral. Pardon, štval. 

Pokud ne, připravte se na hodně šílenou, po čertech naspeedovanou jízdu. Něco takový jsem už hodně dlouho nečetla. --- Něco takovýho jsem možná ještě nečetla. --- // --- Představa: tahle sbírka v rukách fanynek Rupi Kaur. -- AU/r. 

"syn Klevetník končí svou řeč 

člověk toto já ve stavu pokusu 

člověk tato bezprstá překlenovací náruč 

člověk tato chybná interpunkce dějin 

nejméně se mi podobá vždy v čase jehňat 

dosmrtně zavalený křížovým zpětvzetím 

až po kolena v církvi autoreference 

neudolatelný jako oheň v díře 

Matko vyřízni tento maligní národ 

mečem úst svých 

neboť člověk je jeskyně nesmíření 

pryč z této zahrady mramorových hoven 

páchnoucích rekurzí a žabomyšinou 

odevzdej jazyk člověče" (s. 52)

#16

Pasi Ilmari Jääskeläinen

MAGICKÝ PRŮVODCE MĚSTEM POD PAHORKEM

Už druhý den se výborně - a přiznávám, že i krajně škodolibě, ošklivá já, stydět bych se měla! - bavím představou těch, kdo si knihu pořídili v dobré (leč krajně naivní) víře, že to bude něco hezkého, když to má takový milý přebal a v názvu navíc příslib magična. 

Magicky roztomilý přebal v sobě totiž ukrývá koncentrát finského podivna jako vyšitý. Myslím, že každý, kdo z definice tohoto žánru není moc moudrý, by si měl tuhle knížku zkusit přečíst. 

A ano, jistě, Jääskeläinen (zdá se, že se mi to povedlo z přebalu přepsat dobře, tleskám si!) není přístupný pro všechny - už to ho vyděluje z hlavního proudu konzumní literatury. Od čtenáře požaduje, aby byl ochotný přistoupit na nikdy nevyřčená pravidla hry, která se mohou navíc v průběhu vyprávění různě ohýbat a kroutit a taky mohou zmizet pod zemí v tajných chodbách překypujících V-částicemi. 

Co že to tu plácám? 

Inu. To se tak stane, že se snažíte navzdory tomu, že jste v dětství a dospívání zažili něco ne tak úplně normálního (čti naprosto nenormálního), žít naprosto obyčejný, průměrný život, jenže minulost vás beztak dohoní, protože když jste jednou milovali láskou jako z velkých pláten kin dívku v hruškových šatech, můžete se sice spokojit s šedivou všedností, semínka cinematičnosti ve vás už stejně zakořenila. Stačí je zalít a začnou si nevyhnutelně razit navzdory všemu a všem cestu ke slunci. 

Při čtení je nicméně krajně důležité neztrácet ze zřetele, že to, co každý den kolem sebe vidíme, nemusí být zdaleka všechno, co kolem nás každý den také je. 

Jen škoda, že ústřední zápletka nikoho, kdo četl (mimochodem naprosto geniální!) Dům spánku Jonathana Coea, nepřekvapí, i tak je to ovšem celé nesmírně poutavé. 

Palec nahoru za skvělý překlad pana Piskoře a za ten nejfilmovější okamžik.

Se nevytahuj!

Od malinka nám vtloukali do hlavy, že se nesmíme chlubit, že to je špatný, že lidi, kteří se vytahují a chlubí a prsí a machrují nemá nikdo rád. Už na výzvě: "No tak se pochlub!" je cosi zlověstného.  Pamatuju si, jak mi už jako dospělý spolužačka z vejšky poté, co jsem se chtěla podělit o radost z jedné knihy, kterou jsem si tehdy dovezla ze Španělska, později se smíchem řekla: "Podívej, vydali ji česky, už ji mám taky a ty ses s ní tak vytahovala!" Bodlo to stejně jako ve školce, jako kdybych něco provedla, něco, co jsem neměla, co se nedělá (ale north remembers a nikdy jsem jí, mrše závistivý, nezapomněla, to jen mezi námi). Došlo to tak daleko, že se málokdo umí přihlásit ke svým úspěchům, většinou na pochvalu reagujeme skepsí a snižováním vlastních zásluh.
A přitom mezi hrdostí a pýchou, kterou společnost považuje za správnou a na místě a tou, před níž nás od malinka varovali, vede velice nejasná hranice.
Na tom "správném" konci jsou věci, na něž člověk pyšný a hrdý být má a pod diktátem konvencí být vlastně i musí: na děti a jejich úspěchy, na rodinu a její úspěchy, na svou zemi (ach, jak těžké to v dnešních dnech je) a na vznešené ideály. 
Na věci hmotné naopak pyšný člověk moc být nemá, protože to z něj činí materialistu a ostatní můžou mít pocit, že se na ně vytahuje. A stejně tak je velice snadné překročit tuhle hranici u výkonů a úspěchů - studijních, pracovních, sportovních... A tak se radši shazujeme, zmenšujeme naše výkony před ostatními, aby si náhodou, nedejbože, někdo nepomyslel, že se vytahujeme! Jenže není občas na místě se trochu vytáhnout? Pořád se po nás chce, abychom mířili ke hvězdám, abychom se snažili dosáhnout výš a dál. A každý malý dítě ví, že vysoký člověk dosáhne výš - a když se trochu vytáhneme, nedostane se o něco blíž k těm vysněným hvězdným cílům?
Teď mi jedna kamarádka psala, že ona si vůbec nepřijde jako běžec, že měla chuť se pochlubit svými osmi kilometry, a pak si uvědomila, že já běžně běhám patnáct a víc, a mně okamžitě naskočily souběžně dvě reakce: "ale houby, jakých patnáct, to je prd, kluci běhají běžně třicet?"a "ty JSI běžec, samozřejmě, že jsi běžec a tvých osm je skvělých! Jen tak dál!"
Takže co z toho plyne? Proč se nedokážeme pochválit? Proč dokážeme zcela upřímně chválit ostatní, ale u sebe s tím máme problém? Proč místo toho, abychom viděli, jak vysoko jsme se už na kopci dostali, neustále zakláníme hlavu a říkáme si, že ale na vrchol ještě pořád pár set metrů zbývá, co sejde na těch ušlých kilometrech odzdola?
A tak vás tu všechny chválím, za každý uběhnutý kilometr a každý splněný cíl. Je fuk, jak vysoko je špička hory, jsme dobří už jen proto, že jsme na cestě.
A chválím i sebe - navzdory riziku, že se budu vytahovat - za svoje papírové dítě. Knížka welšského autora Rhyse Thomase se pro mě stala nesmírně osobním projektem. V prosinci 2017 jsem ji dostala z Arga na posudek - překládat? Nepřekládat? Co já na ni? A já se do Sama zamilovala, ne klasicky jako se to člověku s některými literárními postavami stává. Spíš jsem se v něm viděla tak moc, až mě to děsilo a zároveň hřálo - je krásné, když ve vás knihy vyvolají pocit, že nejste na světě jediní, že je tu někdo, kdo vám skutečně rozumí a kdo vás chápe a co na tom, že je jen papírový.
Když mi pak moje odpovědná redaktorka M. na jaře 2018 psala, že koupili práva a knihu můžu dělat, měla jsem velikou radost. V překladovým procesu navazujete s textem hodně intimní vztah - každé jedno slovo musíte vzít do ruky a obrátit ho, přetočit a najít mu nové, dokonalé místo v rámci vašeho jazyka. Pokud s textem v nějaké rovině souzníte, stává se z tohoto procesu jedna z nejúžasnějších prací na světě. A tak jsem brala každé Rhysovo slovo do dlaní a přesazovala ho do češtiny. Nesmírně podivné bylo vézt si tuhle práci s sebou do Walesu a dělat na knize tam. Tam spousta věcí začala dávat ještě větší smysl.
V samotném závěru procesu proběhla debata o přebalu knihy. Jestli prý nemám nějaký nápad, protože jsme se s M. shodly, že původní obálka se nám ani jedné nelíbí. A já nápad měla a byl poměrně jasný. Protože mě ani ve snu nenapadlo, kam by to celé mohlo vést, fixkama jsem ho zachytila tak dobře, jak jsem jen dokázala, na papír z tiskárny.
Ve čtvrtek jsem si jela na Žižkov pro autorské výtisky knihy, která je pro mě tak osobní, že silně pochybuji, že by ji v tomhle směru mohl jakýkoliv překlad ještě někdy předčít. Je to kniha, která není "moje" jen vevnitř, ale i venku. Zkrabacený papír z tiskárny putoval rovnou na desky. A pak že si od určitého věku už nemůžeme plnit dětské sny. 

Rhys Thomas

NEUVĚŘITELNÁ HRDINSTVÍ SAMA HOLLOWAYE

Sam Holloway je šestadvacetiletý geek a nerd, který žije sám, chodí do nezáživné práce, miluje komiksy, pivo pije říznuté limonádou, má stejně podivné kamarády a jednou týdně žehlí látkové kapesníky.
Je to člověk, který si prošel peklem ztráty a nevyšel z jeho plamenů posílený tak, jak nám s oblibou romány nalhávají, vyšel z ní křehký, docela jako když vypálíte hlínu. Aby mohl znovu vstát, vystavěl kolem sebe hradbu uklidňujících stereotypů, o něž se mohl opřít a kterých se zuby nehty drží.
Tedy s výjimkou večerů, kdy se z něj stává superhrdina Přízrak, ochránce utlačovaných, strážce pořádku, sice astmatik a milovník čokotyček a cherry coly, ale i tak rozhodně bez bázně a hany, jenž se neváhá postavit spratkům házejícím šutry na projíždějící vlaky, nahánět zaběhnuté psy nebo navigovat ztracené polské řidiče náklaďáků. Pasáže s Přízrakem musí každý milovník komiksů zbožňovat, protože ty jsou prostě ryzí dokonalost.

A pak Sam potká Sáru. A Sára je zvláštní a krásná a Sam se jí líbí a ona se líbí Samovi. Jenže kam do nalinkovaného klidu všedních dní a nevšedních superhrdinských vzrušujících výprav nacpete lásku? A co kdyby vás opustila i ona? Co by se s vámi stalo pak? A budete ochotní to riskovat?