I will rage
I will RAGE!
Slíbila jsem si v parafrázi na nejspíš nejznámější báseň Dylana Thomase, když jsme minulý týden v sobotu odjížděli z Brd, kam jsme vyrazili s Petrem za Martinem – proběhnout se po jeho brdských pětistovkách.
Pražská stovka se nekoná, protože Olaf má covida, a chvíli to vypadalo, že poprvé po téměř dvanácti letech, co pravidelně běhám, nebudu mít za rok ani jeden absolvovaný závod, aniž bych byla těhotná (nejsem). Na chvíli mě to sebralo. Nebudu lhát, že ne – za poslední dva roky se toho tolik nekonalo, tolik se toho odložilo, zrušilo, stokrát přeložilo a nakonec úplně stornovalo. A já nejsem člověk, který by úplně pružně reagoval na změny. Teda ne že bych to neuměla, jen to prostě nemám ráda. Na P100 jsem se navíc opravdu těšila.
Petr velice brzy (po pěti minutách?) přichází s několika nápady, co bychom teda mohli podniknout místo toho, když už máme vyblokovaný víkend.
S tím odjíždíme do Brd.
A domů se vracíme s jasným plánem – Lužky Redemption, ještě jednou a tentokrát, prosím, lépe.
Následující dny se skupinový chat na whatsappu plní tipy na trasy, debatami o tom, kudy nejlíp, nejrychlejc, a jak. Martin píše Dušanovi, který napodruhý osekal svůj premiérový čas a o celých šest hodin a zvládl 18 vrcholů pospojovat velice sympatickým okruhem o 98 kilometrech. Odpověď o tom, kterak to krásně pereš ze Sokola, rup zug haluz a seš dole nás všechny pobaví a zvolíme Radkovu, o poznání konzervativnější 105kilometrovou trasu (mistr ji má od velmistra, který se dušoval, že je to celý běhatelný – tak já bych, prosím, ráda viděla velmistra běžet na Malý Buk, a dala bych si k tomu to velký menu, jak nabízete: kolu a nachos se sýrovou, děkuju!). Rup zug haluz se nicméně uchytí jako motto celý akce.
Ve čtvrtek večer se svěřuju T., že se bojím. "Čeho?" Já: "No je zima a je to hrozně dlouhý!" T.: "Ale tak to máš ráda, ne? Tě to přece baví..." Já: "No to jako jo, ale je to furt sto pět kilometrů!" T: "Takže jenom fun run!" (o tohle jsem si řekla, dobře mi tak)
V pátek odpoledne vyrážíme na fun run. Mám pocit, že toho vezu nějak málo. "Kolik toho zase táhneš?" diví se Petr.
Po šestý hodině se ve Svoru potkáváme s Martinem, který přijel po vlastní ose vlastním vozem. Nachystáme drop-bagové krabice (poučeni nenažranými defekujícími zvířaty z léta), Martin jednu odveze do Falknova, my dáme jednu do Petrovic a druhou k Pochcaný myši (za Pěnkavčí vrch) a sejdeme se v Chřibský. Tam nechá Martin auto jakožto hlavní CP a společně se vracíme do Svoru. U místního vánočního stromku už není moc na co čekat. Dooblíct, zapomenout se vyfotit a před devátou si to odmávneme.
V rámci vzájemného ještě předpražskostovkového hecování padla sázka: Když vydržím do 60. kilometru nebrečet a nestěžovat si a nenadávat, pojede se mnou Petr za rok a kus na můj vysněný Dragon's Back Race; když ne, mám za úkol přečíst poslední titul M. Š. a vypracovat z něj obsáhlý referát, který budu muset s upřímným nadšením odprezentovat. Petr si byl naprosto jistý tím, že něčeho takového nejsem schopná (nebulení, ne prezentace) – a víte, jak to s tou jistotou v životě chodívá, že? Člověk se pak vždycky děsně diví...
Strategie byla prostá: já, sluchátka, hudba a totální bublina. Nevidím, neslyším, nemluvím, šlapu a běsním, zuřím, plápolám.
Teplota klesla pod nulu, běží se krásně, je mi teplo, dobře jsem se oblíkla, batoh netáhne, dobře jsem si sbalila, levá před pravou, pravá před levou. Stěny bubliny jsou tlusté, jsem nespolečenská a vím, že mi to kluci odpustí.
Míříme k prvnímu kopci. Zkraje jsou od sebe hodně daleko, navigační mazec nastane až zítra. Nemyslet na tu vzdálenost. Nemyslet na všechny ty hodiny, co máme před sebou. Nemyslet ideálně vůbec na nic.
Sokol. Radkova trasa je k mým terénním schopnostem značně přívětivější. Ne že by nás nečekaly kopce plný šutrů, klacků, listí, bahna, sněhu, námrazy, kopce, z nichž nevede cesta, nebo kopce, na které/ze kterých po cestě nepůjdeme, ale většina byla tentokrát podstatně schůdnější.
Míříme na Popovku. Pořád to jde dobře. Svačím. Dostanu kartáč, že zdržuju a těch pět minut nám bude chybět. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, tak se směju. "Mám tě radši než těch pět minut!" Na Popovce fičí, cáry mlhy halí vrcholek, rychle se vyhrabat po schodech a zase rychle dolů, tady je Mrazíkovo.
První CP. Rychle dolít vodu, nacpat do kapes gely. Tak jo, na nějaký hodování nejsou podmínky – většinu toho, co jsem si nachystala, nesním a nevypiju, padnou veškerý zásoby agave – to jediný budu schopná do sebe nacpat. Pod každým kopcem něco vdechnout, vydusat nahoru a v seběhu už zase kručící žaludek. A tak pořád dokola.
Hvozd. Bublina drží a já šlapu. A šlapu tak, že v tý námaze, v tom, jak mi hoří stehna, jak mi stékají čůrky potu po zádech a po spáncích, jak se plíce urputně dožadují většího množství kyslíku, nacházím po dlouhý době nesmírný uspokojení. Nahoře pokrývá všechno vrstva jinovatky. Rychle odbavit, co je potřeba, a co nejrychleji dolů.
Rozdíl proti létu je markantní v tolika směrech, že to ani nejde vypovědět. Zima vás žene pořád vpřed. Jasně, není to nic příjemnýho být dvacet+ hodin venku v propocených hadrech (ano, zjevně ráda trpím, až takhle ale zase ne), jasně, jakmile jsme trochu zpomalili, okamžitě mi prochladly prsty a bolely jak tisíc čertů – ale záhy jsem zjistila, že nejpozdějc za tři písničky to zase přejde. Celou noc, celý den a kus další noci jsem odměřovala na písničky – za jak dlouho vyjdeme nahoru? Dvě? Tři? Když natáhnu nohy, budu tam, než tahle dohraje. Vzpomínala jsem na legendární Stephanie Case a její vítězství na Rondě del Cims, kde, jak popisovala, posledních pár desítek kilometrů běžela a tančila – a jak můžete být zničení, když tančíte? Tančím lesem.
Tančím, protože jsem šťastná v přítomný chvíli. Tady a teď. Vím, že o zpřítomňování se hodně mluví a většina toho zní jako marketingový bullshit (protože to v drtivý většina případů marketingový bullshit taky je); myslím, že to není něco, co si můžete naordinovat. Něco se ale přecvaklo, nevím co, nevím kde, ale poprvé po osmi letech, co ultra běhám, jsem netrpěla. Nebo ano, jasně, že jsem trpěla, nejsem stroj, ale ne tak, aby mi to vadilo. Pořád jsem čekala, kdy to přijde.
Plešivec číslo jedna. Vyhlížím krizi. Pořád čekám, kdy mě sejme z obláčku – jako když víte, že na hlavního hrdinu brzy někdo vybafne – bude to ze skříně? Ze dveří? Zpoza křesla? V okně? Ježiš, tak už to zkraťte! Hodně piju, to jsem, upřímně, v týhle zimě nečekala. A je to docela mazec, protože voda je, samozřejmě, strašlivě studená. Nad ránem mi zamrzne v cucákách na flašce a budu muset vždycky rozkousat led, než se budu moct napít.
Kluci jdou přede mnou, běží, jdou, čas od času se ohlídnou, jestli mě neztratili. Už vzdali snahy si se mnou povídat. Prý na mě zkraje mluvili, ale já nereagovala. Omlouvám se. Byla to daň za to, že jsem zjistila, že i já se umím obrátit dovnitř, kde překvapivě nepanoval obvyklý chaos, ale ticho, klid, vodní hladina, kterou nic nečeří – běžecký zen.
Luž. "Hele, tady je ten hotel, cos mi tam bral vodu! Ale dneska dolů po šutrech nepůjdeme, že ne? Budou klouzat!" Kluci: "Jasně že ne, půjdeme hezky cestičkou po německý straně."
Tak určitě.
 |
| Spodní část omrzlých klouzavých šutrů na Luži – urputně se snažím nevzít to plavmo |
Pěnkavčí vrch. Už teď mám problém si část kopců vybavit. Cestou do Lužek jsem jich zvládla vydolovat asi pět, přičemž čtyřem jsem dávala blbý jména. Na místě mi ale naskočily všechny, dokonce i problematický místa, kde jsme bloudili, naskakovaly a já věděla; byl to skvělý pocit.
 |
| duo Yamaha a doprovodný triangl v akci |
