#42

Ayobami Adebayová

ZŮSTAŇ SE MNOU

Román ze země, kde hlavním smyslem lidského bytí zůstává zajištění trvání života, z místa, kde tuhle primární funkci naší existenci ještě nestihl tak docela překrýt nános lidskoprávních výdobytků nové doby a kde oblast, kterou my považujeme za navýsost intimní, zůstává jako odhalený, živý drát, z něhož odletují jiskry. "Zůstaň se mnou" je román o nesmiřitelné síle tradic, o tom, že některé boje jsou od začátku marné, o dobrých záměrech, jež budou po zásluze potrestány a o děsivé moci matriarchátu. Je to příběh o tom, že i nejsilnějších železnou ty můžete pomalým ohýbáním zlomit a taky o tom, že na některé věci ani sebevětší, sebeupřímnější a sebeosudovější láska nestačí, obzvlášť, když ji něco sžírá v samotném středu.
Skutečně skvělý příběh. "Zůstaň se mnou" se snadno stává po "Cestě na sever" Tajjiba as-Sáliha druhým nejlepším africkým románem, který jsem kdy četla.
(Jen poznámka na okraj, to že nikdo z řetězce překladatel-redaktorka-korektorka netuší, že tchyně se píše podle vzoru svině s krátkým i, bych asi ještě skousla, že někomu sem tam ulítne idiom a my tak nezačínáme na čistém stole, ale spíš (třeba) s čistým štítem, budiž, že v sedmém pádu neděkujeme Pavlovi Novákovi, ale Pavlu Novákovi, no, stane se, ale přát (!) upřímnou soustrast může jen naprostá hyena nebo hlupák. Ráda bych dál věřila, že alespoň na vzniku knih se ani jedna sorta nepodílí.)

#43

Viktorie Hanišová

REKONSTRUKCE

Vyprávění o životě po životě. O tom, kam až doputují vlnky, když u kraje zčeříme vodu a kolik lodí a lodiček nevědomky rozhoupáme. O tom, že najít kmen stromu, když cestujete od konce kořene, nemusí být vůbec snadné a taky o tom, že ho dost možná ani nenajdete (ale jak to, vždyť tam přeci někde být MUSÍ?). Taky o tom, jak trýznivé jsou otázky bez odpovědí a o tom, že jedna společná pravda neexistuje. Ano, můžeme začít na prstech vypočítávat snad až zbytečná klišé třeba to o jediné nejlepší kamarádce, která je proti outsiderce úplná hvězda, byť sama pochybuje (jak přes kopírák s Hruškoudóttir i Probudím se na Šibuji, ať nemusím lovit moc daleko v paměti a samozřejmě spoustou dalších knih), o chladném domově vedle chladné, zlomené příbuzné, jež se hrdinky ujme po tragédii (Hana) nebo třeba stereotypní postavy na škole. Můžeme nechápat, proč některé kroky Eliška (ne)udělala, ale to bychom ztratili ze zřetele to hlavní: to, jak zoufale potřebujeme odpovědi, jak zoufale potřebujeme vědět a jak zoufale potřebujeme pochopit, když se stane něco tak šíleného, jako je vražda dítěte vlastní matkou. Proč to udělala? A proč zemřel jen její bratr? Proč lidi jednají, jak jednají, proč (ne)udělali tohle a (ne)udělali tamto? A když odpovědi nedostaneme, nenajdeme, když nám je nikdo není schopný dát, může nás snadno stáhnout psychotický vír jejich hledání, který nás pohltí, aby nás mohl s klidným svědomím sem tam vyplivnout, protože moc dobře ví, že z pole jeho přitažlivost se nemůžeme nikdy vymanit.

#44

Marta Breen, Jenny Jordahl

NEOHROŽENÉ ŽENY

Jednoduchá, sympaticky akční a rozverná kresba, stejně jako kolorování podle jednotlivých témat a čistý, prostý lettering se mi líbily opravdu moc. Co nechápu je scénář - pro je tedy kniha určená? Pro dospělého jsou to všechno v zásadě známé informace a kniha jen klouže lehounce po povrchu, navíc v části věnované právům LGBTQUI najednou nepochopitelně zahrnuje i boj mužů; pro děti jsou, podle mě, pasáže o sexu, antikoncepci a potratech příliš přímočaré a explicitní, než abych chtěla, aby to četla třeba osmi, desetiletá dcera (kterou by naopak části věnované lidskoprávní emancipaci mohly informačně obohatit).
Stejnou záhadou je klíč k výběru osobností, jimž je v knize věnován větší prostor.
Snad kdyby si autorka vzala menší sousto a neaspirovala na předložení dvou set padesáti let dějin na sto třicet (nebo kolika) stránkách, dopadlo by to o poznání lépe.
Je dobře, velice dobře, že si připomínáme, že ženská práva rozhodně nejsou samozřejmostí, že si je ty nejstatečnější z nás byly ochotné vydobýt i za cenu vlastního života - a rozhodně bychom s tím neměli přestávat. Jen tady výsledek skončil někde mezi rybou a rakem.

#45

David Nicholls

STARTER FOR TEN

Základní příběhová linka je v zásadě dosti banální. Podivný, čerstvě devatenáctiletý poloviční sirotek se spoustou beďarů a vědomostí odjíždí na vysokou školu. Doma nechává matku a dva podivný kámoše, který místo, aby za peníze daňových poplatníků lili někde na koleji, jdou pracovat.
Brian Beďar se okamžitě po příjezdu seznámí s blondýnou a brunetou, kdo uhodne, která bude ta krásná a úchvatná a zlomí mu srdce, a která bude sarkastická, inteligentní a svoje srdce mu ochotná dát, má u mě karamelku.
Kromě řešení holek a toho, jak by rád nějakou (jednu konkrétní - neprozrazuji, karamela v sázce!) měl, brutálního vylejvání se, sem tam chození do školy, se v knize ještě řeší účast v inteleguánštější verzi Risku pro vysokoškoláky, po níž Brian moc touží.
A taky to, že vztahy, které neoprašujete, se začnou rozpadat a že hrneček můžete sice slepovat, ale už nikdy se na to ouško prostě nebudete moct spolehnout stoprocentně.
Zní to debilně? Jenže ono to vůbec, ale vůbec debilní není. Naopak. Je to tak vtipný, že jsem musela kusy předčítat nahlas, že jsem se u toho smála opravdu nespolečenským způsobem a že jsem si tolikrát řekla, že jsme si s Brianem krutě podobní, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet. Jako bonus se to vážně výborně čte.
(Btw to, jak se v roce 1985 chovaly anglické matky ke svým dětem, si dnešní obyvatelé mamahotelů neumějí představit v těch nejčernějších nočních můrách!)

#46

Leila Slimani, Laetitia Coryn

SEX A LŽÍ

Krásně vyvedený komiks s nesmírně půvabnou kresbou, příjemným letteringem a atmosféru úžasně budujícím kolorováním. Komiks dobře přeložený ke kontroverznímu, leč nadmíru aktuálnímu (a fascinujícímu) tématu od kontroverzní autorky, tak co by se asi mohlo pokazit?
Třeba to, že "Sex a lži" kloužou po povrchu a vrší za sebe známá témata, jež vzbuzují silné emoce, ale které nejsou (bohužel) zdaleka výsadou Maroka, ani MENA regionu, jak bychom si ve své západní povýšenosti rádi mysleli ("Ach, je dobré si připomínat, jak skvěle se tu máme!" Bullshit! Podle Amnesty International je u nás ročně znásilněno 7000 (!) žen, ale 2 % pachatelů jsou potrestány; policie v roce 2017 vykázala 1348 případů domácího násilí - a to jsou jen ty, které jsou hlášeny oficiálně, jak daleko to doma musí zajít, abyste to šli hlásit?; v USA byly ještě po roce 2000 státy, kde nebylo znásilnění v manželství považováno za trestný čin, pokud nebylo užito nadměrného násilí; potratový zákon v Polsku; potratové komise a růžové složky vedení STB na homosexuály do roku 1989 u nás...).
Autorka skáče od tématu k tématu, naznačuje, že tohle je vina islámu a tohle patriarchátu, ale zůstává jen u výkřiků a náhodného házení nepodložených faktů (marně jsem se snažila dohledat například zdroj, jenž by potvrdil to, že Maroko bylo v roce 2015 údajně 5. největším konzumentem porna na světě - v žádném z žebříčků, které jsem našla, se nedostalo ani do top20!)
Ploché zdůrazňování zvyklostí, právních uspořádání a společenské situace vede k posilování stereotypních představ a poslední, co v současné době potřebujeme, je další hon na čarodějnice v rámci MENA.
Chápu, proč komiks vznikl a proč je to pro autorku (stejně jako vydavatele) tak atraktivní téma. Sex prodává, to je prostě fakt. Jenže problematika v komiksu zachycená není ani omylem výhradní doménou Maroka nebo MENA regionu - důraz na panenství, manželskou poslušnost a silný patriarchát je typický třeba i sikhy; Číňanky před svatbou by rozhodně neměly mít pohlavní styk a mohla bych nejspíš pokračovat dál, ale to bych se už opakovala. Stejně tak to není tak jednoduché, protože obvykle se kořeny restrikcí v oblasti sexu a sexuality hledají v kolonizačním období, jež šlo ruku v ruce s vývozem viktoriánské morálky.
Ne, nechci tu tvrdit, že to, co je v komiksu popisované, se neděje a že to není problém. Ano, děje a ano, je. Ale chtělo by to zamést si nejdřív před vlastním prahem, než budeme vynášet soudy o jiných. Pro člověka problematikou netknutého to bude nicméně zajímavé čtení, které ho, jak můžu jen doufat, přivede ke studiu literatury, která přináší podstatně kompletnější a komplexnější obraz podstatně komplexnější otázky.

O píďu, Emelie, o píďu

Emelie Forsberg

SKY RUNNER

S běžeckými memoáry mám tak trochu problém. To je vám ale překvapení, že? Kdo by to byl řekl? Obvykle mi v nich NĚCO (víc) chybí a musím přiznat, že jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že už si žádné další kupovat nebudu, protože pak tu stejně akorát prskám jedovou slinu, na kterou není nikdo zvědavý. Ehm.

Když se po sociálních sítích rozkřiklo, že knihu sepisuje i životní partnerka Kiliana Jorneta, Emelie Forsberg (kterou asi nemusím představovat jménem jejího muže, neb sama o sobě obstojí víc než jen dobře), dušovala jsem se, že ne, tohle číst nebudu. 

Nic proti Emilce, běžecky je to holka nadmíru šikovná, ale jinak jsem si říkala, o čem by mohla tehdy třicetiletá holka (nar. 12/1986) psát? Navíc je na mě moc sluníčková... Tedy, věřím, že taková ve skutečnosti je, že je opravdu přírodní bytostí s láskou k pohybu a hlíně a že ji takový život těší a uspokojuje... ale mě tyhle lidi z fotek s motivačními citáty prostě neberou. Jsem hnusný, cynický, závistivý trpaslík, a je mi to fuk.

Jenže pak jsem dostala možnost si knížku půjčit od Evy Ž. a tím pádem se s jedním z našich velkých skyrunnerských talentů osobně setkat, a to bych byla navíc i blbý trpaslík, kdybych situace nevyužila (a to bych ráda věřila, že nejsem). Ze setkání jsem si kromě skvělých dojmů odnášela i vizuálně nesmírně krásnou knihu.

A vizuální stránka neboli, jak píší sofistikovanější literární kritici, provedení knihy, je na ní taky to nejlepší - pevná vazba, tvrdý papír, nádherné fotky. Ok. Jakožto milovník běžeckého porna, který si na splín listuje a zakládá Corlessovu knihu, jsem byla rozhodnutá dát Emilce šanci a přistupovala jsem k ní (věřte, nevěřte) skutečně s otevřenou myslí.

Dopadlo to bohužel tak, jak muselo, když donutíte napsat memoáry někoho, kdo vlastně vůbec nechce mluvit o sobě a svém osobním životě. Že je to odvážné tvrzení? Ale kdeže.

Jak Emelie, tak Kilian působí jako lidi, kteří žijí svůj sen - živí je to, co milují a co dělají sakra dobře. Za život profesionální atleta v našem sportu platí daň v podobě do značné míry ztraceného soukromí. Ve Sky Runner to místy prosakuje více, místy méně: musím být vidět, musím být známou tváří, musím vystupovat na sociálních sítích - a to mě spolu s tím, že bych mohla přijít o radost ze sportu, od dráhy profíka odrazovalo. A tak oba jako úlitbu bohům Salomonu zveřejňují jeden post denně, sem tam nějaké stories z tréninku nebo závodu, které doplňují motivační, příjemné a velice neosobní komentáře, jež by mohl psát v podstatě kdokoliv.

Pozor! To není kritika! Já je upřímně obdivuju za to, že si stojí za svým, že se nenechali pohltit a že ustoupí, ale neprodají se úplně. Jen tak málo, jak mohou.

A tak nějak si představuju, že Sky Runner vznikla: Salomon: "Emelie, vydáš knihu. Bude se to hezky prodávat. Kilian ti do ní dá fotky." Emelie: "Nechci psát o sobě a nebudu psát o sobě!" Salomon: "Ok, ale něco zaznít musí." Emelie: "Dobře, ale nebudu spát o své rodině, nebudu psát o svém vztahu, nebudu psát o svém životě." Salomon: "Jasně, jak chceš, prostě napiš něco, co budeme moct prodat."(Za Salomon si případně dosaďte kohokoliv, kdo z toho mohl něco vytřískat.)

Takže máme knihu, ve které Emelie hyenovité fanoušky nechá nahlédnout do své kuchyně (pár receptů), do svého trenýrkového deníčku (pár tréninkových modelů, ale natolik obecných, abyste na ně narazili v každém druhém běžeckém časopise, čili radily dobře, ale neprozrazovaly příliš), do jogínské rutiny (hromada fotek) a do výstupu na Čo Oju (ten je zachycený v Kilianově třetím osobním dokumentu Summits of My Life, čili v podstatě osobní info zadarmo - to už všichni vědí).

Zbytek je naprosto inertní povídaní o tom, jak běhá, jak se snaží, aby se jí z tréninku nevytratila hravost a jak jí celý tenhle život baví. Celé je to takové blebleble, protože odmítá říct cokoliv osobního. Dokud se nezraní. Kapitola o tom, co pro ni znamenala roční pauza po zranění a operaci kolene, je suverénně nejlepší a podle mě i nejpřínosnější z celé knihy, protože v ní jako v jediné otevřela ty dveře na víc, než jen na škvírečku. Jasně, všechno, co píše, známe z příběhů mnoha vrcholových sportovců, kteří se museli nějakým způsobem vypořádat s nucenou přestávkou v kariéře, ale každý jeden z těch příběhů má svou osobní sílu. Emelie není výjimkou.

Největším průšvihem ale nakonec není neosobní a v podstatě bezobsažné vyprávění člověka, který píše autobiografii odhodlaný o sobě vlastně nic neprozradit. Průšvih, pardon průser, je překlad do angličtiny.

A fakt veliký.

Znáte pana Kaplana?

H*Y*M*A*N*A*K*A*P*L*A*N*A?

Tak překladu Sky Runner se zhostila S*A*R*A*O*R*S*T*A*D*I*U*S*.

Víte, on existuje důvod, proč by člověk neměl překládat do jiného, než mateřského jazyka. A když necháte vydělat kamarádku z lyžařského týmu, může to být nakonec medvědí služba. Ten překlad je totiž fakt špatný. Místy je to opravdu na hranici / za hranicí srozumitelnosti. Vy, jakožto nerodilí mluvčí, smysl pochopíte, protože taky v angličtině NĚJAK tvoříte věty, ale minimálně budete cítit, že je to špatně. Že takhle se to opravdu neříká.

O množství typografických chyb ani nemluvě. V tak malém množství textu je to opravdu ostuda - nemluvě o tom, že se objevují i v perexech, a to je teprve něco.

Text pak vyznívá jako psaný hotentotem, který nerozumět jazyku vašeho kmene, ale snažit se masabob zavděčit. 

Takže je možná nejlepší pořídit si Sky Runner jako motivační literaturu švédsky - vizuálně běžeckou a textově jazykovou, protože jednou, jednou se ten jazyk Ingmara Bergmana opravdu naučím, a pak si to přečtu a uvidíme, jestli je to tak blbé a plytké i v originále!

Já si tu jen odložím nějaké knihy...

#36

Daniel Keyes

RŮŽE PRO ALGERNON

Existuje malá část knih, o nichž si při čtení říkáte, že jsou docela dobré nebo třeba i dost dobré, o části z nich se rozhodnete povědět přátelům, doporučit je rodině, některé dokonce i později koupíte jako dárek. Ale na většinu z toho, co čtěte, si nejspíš po pár týdnech nebo měsících už ani nevzpomenete - masová literatura je obyčejné spotřební zboží, rohlík se šunkou pro duši, potrava, kterou potřebujete, která na chvíli zasytí, ale o výživových, natož kvalitních, hodnotách nemůže být řeč.
A mimo tyhle dvě skupiny je malá množina knihy, které jsou... které jsou něco víc. Ze kterých se až točí hlava, o nichž nechcete NĚKOMU říkat, ale o kterých se chcete bavit S někým nebo raději s každým. Jsou to knihy, které nečtete, ale vdechujete, které se špatně odkládají a ještě hůř vyhánějí z hlavy. Knihy, jež způsobují literární kocoviny a jen těžko se po nich čte něco dalšího.

Růže pro Algernon jsou přesně jednou z těch výjimečných knih.

Jak mi mohla tak dlouho unikat?

Nebudu psát víc, nebudu naznačovat, budu jen říkat - tohle si ale MUSÍTE přečíst. Jako opravdu - tučně a verzálkami.

(Nenechte se odradit starším, naprosto ohavnými českými obálkami, které evokují spíš příběh na úrovni odpadního harlequinu, než sci-fi (i když - jak dlouho ještě?) kladoucí nesmírně závažné morálně-etické otázky.)

#37

Yakup Kadri Karaosmanoğlu

CIZINEC

S odstupem téměř devíti desetiletí vychází v českém překladu významný román moderní turecké literatury, jenž deníkovou formou zachycuje život velkoměstského intelektuála, propagátora kemalistických myšlenek a modernizace Turecka, na zaostalém anatolském venkově. Protiklad městského a venkovského světa však nevyznívá tak, že by z něj některá ze stran vycházela lépe než druhá; obě autor podrobuje zdrcující kritice, která je děsivě aktuální i dnes. 

CELÁ recenze na iLiteratuře TADY.

#38

Aimée de Jongh, Zidrou

NEVYHNUTELNÁ OPOTŘEBOVANOST CITŮ

Ilustrace a kolorování do nádherně podzimních tónů korespondujících s životní etapou hlavních hrdinů jsou skvělé: místy melancholické, jinde surově syrové, tu úchvatně trefné a onde romanticky rozpustilé. Ze scénáře se mi ovšem ježily chlupy a ne tím správných způsobem, který slibuje výjimečný čtenářský zážitek. Po dlouhé době mám zásadní problém se zpracováním vztahu dvou osob, a protože přesně na tom stojí (a pro mě i padá) celý příběh, musím konstatovat jen zklamání. 

Jí je dvaašedesát a kdysi fotila sprosté fotky, teď už dlouho dělá sýry a jmenuje se Mediterranée, jemu je o tři roky míň, celý život dělal stěhováka a jmenuje se Odysseus. Ona ztrácí matku, on práci. Jako bezdětná najednou nemá žádné poslání, on jako vdovec s dospělým synem také ne. A tak se seznámí a v série pro mě dost nepříjemných scének spolu začnou spát, aneb Odysseus začne brázdit Mediterranée, hehe - a podobně hluboké jsou všechny "skryté" motivy, která bychom neměli rezignovat na život, na lásku, na vzrušení a nekopat si zbytečně hrob dopředu (a nechápejte mě špatně - jediné, co mi na celém příběhu přijde skvělé, je právě tohle - sexuální život stárnoucích lidí musí přestat být tabu). 

Z "nového jara" uprostřed podzimu v závěru knihy se mi zježily i vlasy - jestli tohle mělo být hezké, pak rezignuju na svůj smysl pro krásno. 

Chtěla jsem a furt bych ještě chtěla, ale mně to nepřišlo ani roztomilý, ani milý, jen nepříjemný.

#39

Anna Cima

PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI

První dvě, tři stránky jsem si říkala, že to je jedno klišé na druhém a že tohle bude solidní průšvih s náběhem na průser. Ale pak se před mnou znovu otevřelo naše orientální tržiště ve druhém patře detašovaného pracoviště FF UK v Celetné, kde dálnovýchodniari sídlili jen na štorc od nás a všechny ty zaprášené skříně, knihy, místnosti, bizarní semináře a ještě bizarnější typy studentů, učitelů a všech, s kým trávíte většinu času, když se zamilujete do divnýho jazyka psanýho divnými znaky, přede mnou znovu ožili a já byla naprosto uchvácená. Takovou míru nostalgie po letech, který mi tak tehdy nepřipadaly, ale byly vlastně nádherný a úžasný, protože jsem se mohla naplno věnovat tomu, co mě maximálně bavilo, jsem u knihy ještě nezažila. 

I japonská linka mi přišla skvělá a bavila mě - to nenásilné seznamování s japonskou kulturou, literaturou, se současnou realitou, to se povedlo opravdu moc. 

Z anotace jsem se příběhu trochu bála, ale téměř do konce plynul naprosto nenásilně. Jen na závěr přibylo až příliš mnoho náhod a i když se všechny volné konce uspokojivě svázaly, ty uzlíky jsou přeci jen ještě trochu vachrlatý. 

Přesto je Probudím se na Šibuji zábavný a nesmírně lehkou rukou psaný román (ten jazyk!) a všechny výtky (sem tam nějaké to naprosto zbytečné klišé a vycpávková vedlejší linka, které by nikomu a ničemu nechyběla) jsem ochotná polknout, protože prostě víc takových prvotin! Doufám, že Anna bude ve své tvorbě pokračovat a bude kvalitativně jen a jen růst. Moc bych jí to přála.

#40

Rich Roll

HLEDÁNÍ ULTRA

#41

Jana Šrámková

HRUŠKADÓTTIR

Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat. 

Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo. 

Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.

André Aciman

CALL ME BY YOUR NAME

Tak trochu Zkrocená hora, tak trochu Muzeum nevinnosti, hojně zalité Itálií uprostřed léta. 

Kniha o oblékání kůže Milovaného, o tom, že i když se s druhým dokážeme plně prolnout, dokážeme se stát Jím, dokážeme akceptovat a plně přijmout jeho nejprachsprostější lidskou podstatu i s veškerým jejím, v romantických novelách nikdy nezmiňovanými, vyměšováním a potřebami, pořád nás svět, konvence, realita a onen "paralelní" život, jenž jsme nuceni mnohdy žít, abychom si mohli uchovat masku, kterou jsme se rozhodli nosit (nebo kterou nosit musíme, abychom mohli být tím, čím být chceme) může od sebe odtrhnout. 

Kniha o bolesti, nejistotě, tápání a tělesnosti plná úvah, myšlenek a postřehů, které budete mít možná chuť si někam zapsat. 

Kniha o animálnosti touhy uprostřed rozpáleného léta s atmosférou popsanou tak, že nedá vydechnout. O lidech, s nimiž byste se chtěli scházet u jednoho stolu, protože by vám mohli tolik dát (a jejichž dny musí mít oněch mysticko-magických 72 hodin, jinak to snad není možné). A pro některé z nás možná i vzpomínka na nějakého našeho Olivera. 

A ano, jsou tam scény, ze kterých se křiví pusa, ale mají svůj smysl, alespoň já ho v nich nacházím, byť připouštím, že na broskev se asi minimálně nějaký čas nebudou dívat jako dřív. 

(Zábavná představa: kniha v rukou homofoba: "Vraťte mi peníze! Vymažte mi ty obrazy z hlavy!") 

Narátor Armie Hammer dodal svým přednesem knize další, úchvatný rozměr.

(Česky vydal v roce 2018 #booklab po názvem Dej mi své jméno)