O píďu, Emelie, o píďu

Emelie Forsberg

SKY RUNNER

S běžeckými memoáry mám tak trochu problém. To je vám ale překvapení, že? Kdo by to byl řekl? Obvykle mi v nich NĚCO (víc) chybí a musím přiznat, že jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že už si žádné další kupovat nebudu, protože pak tu stejně akorát prskám jedovou slinu, na kterou není nikdo zvědavý. Ehm.

Když se po sociálních sítích rozkřiklo, že knihu sepisuje i životní partnerka Kiliana Jorneta, Emelie Forsberg (kterou asi nemusím představovat jménem jejího muže, neb sama o sobě obstojí víc než jen dobře), dušovala jsem se, že ne, tohle číst nebudu. 

Nic proti Emilce, běžecky je to holka nadmíru šikovná, ale jinak jsem si říkala, o čem by mohla tehdy třicetiletá holka (nar. 12/1986) psát? Navíc je na mě moc sluníčková... Tedy, věřím, že taková ve skutečnosti je, že je opravdu přírodní bytostí s láskou k pohybu a hlíně a že ji takový život těší a uspokojuje... ale mě tyhle lidi z fotek s motivačními citáty prostě neberou. Jsem hnusný, cynický, závistivý trpaslík, a je mi to fuk.

Jenže pak jsem dostala možnost si knížku půjčit od Evy Ž. a tím pádem se s jedním z našich velkých skyrunnerských talentů osobně setkat, a to bych byla navíc i blbý trpaslík, kdybych situace nevyužila (a to bych ráda věřila, že nejsem). Ze setkání jsem si kromě skvělých dojmů odnášela i vizuálně nesmírně krásnou knihu.

A vizuální stránka neboli, jak píší sofistikovanější literární kritici, provedení knihy, je na ní taky to nejlepší - pevná vazba, tvrdý papír, nádherné fotky. Ok. Jakožto milovník běžeckého porna, který si na splín listuje a zakládá Corlessovu knihu, jsem byla rozhodnutá dát Emilce šanci a přistupovala jsem k ní (věřte, nevěřte) skutečně s otevřenou myslí.

Dopadlo to bohužel tak, jak muselo, když donutíte napsat memoáry někoho, kdo vlastně vůbec nechce mluvit o sobě a svém osobním životě. Že je to odvážné tvrzení? Ale kdeže.

Jak Emelie, tak Kilian působí jako lidi, kteří žijí svůj sen - živí je to, co milují a co dělají sakra dobře. Za život profesionální atleta v našem sportu platí daň v podobě do značné míry ztraceného soukromí. Ve Sky Runner to místy prosakuje více, místy méně: musím být vidět, musím být známou tváří, musím vystupovat na sociálních sítích - a to mě spolu s tím, že bych mohla přijít o radost ze sportu, od dráhy profíka odrazovalo. A tak oba jako úlitbu bohům Salomonu zveřejňují jeden post denně, sem tam nějaké stories z tréninku nebo závodu, které doplňují motivační, příjemné a velice neosobní komentáře, jež by mohl psát v podstatě kdokoliv.

Pozor! To není kritika! Já je upřímně obdivuju za to, že si stojí za svým, že se nenechali pohltit a že ustoupí, ale neprodají se úplně. Jen tak málo, jak mohou.

A tak nějak si představuju, že Sky Runner vznikla: Salomon: "Emelie, vydáš knihu. Bude se to hezky prodávat. Kilian ti do ní dá fotky." Emelie: "Nechci psát o sobě a nebudu psát o sobě!" Salomon: "Ok, ale něco zaznít musí." Emelie: "Dobře, ale nebudu spát o své rodině, nebudu psát o svém vztahu, nebudu psát o svém životě." Salomon: "Jasně, jak chceš, prostě napiš něco, co budeme moct prodat."(Za Salomon si případně dosaďte kohokoliv, kdo z toho mohl něco vytřískat.)

Takže máme knihu, ve které Emelie hyenovité fanoušky nechá nahlédnout do své kuchyně (pár receptů), do svého trenýrkového deníčku (pár tréninkových modelů, ale natolik obecných, abyste na ně narazili v každém druhém běžeckém časopise, čili radily dobře, ale neprozrazovaly příliš), do jogínské rutiny (hromada fotek) a do výstupu na Čo Oju (ten je zachycený v Kilianově třetím osobním dokumentu Summits of My Life, čili v podstatě osobní info zadarmo - to už všichni vědí).

Zbytek je naprosto inertní povídaní o tom, jak běhá, jak se snaží, aby se jí z tréninku nevytratila hravost a jak jí celý tenhle život baví. Celé je to takové blebleble, protože odmítá říct cokoliv osobního. Dokud se nezraní. Kapitola o tom, co pro ni znamenala roční pauza po zranění a operaci kolene, je suverénně nejlepší a podle mě i nejpřínosnější z celé knihy, protože v ní jako v jediné otevřela ty dveře na víc, než jen na škvírečku. Jasně, všechno, co píše, známe z příběhů mnoha vrcholových sportovců, kteří se museli nějakým způsobem vypořádat s nucenou přestávkou v kariéře, ale každý jeden z těch příběhů má svou osobní sílu. Emelie není výjimkou.

Největším průšvihem ale nakonec není neosobní a v podstatě bezobsažné vyprávění člověka, který píše autobiografii odhodlaný o sobě vlastně nic neprozradit. Průšvih, pardon průser, je překlad do angličtiny.

A fakt veliký.

Znáte pana Kaplana?

H*Y*M*A*N*A*K*A*P*L*A*N*A?

Tak překladu Sky Runner se zhostila S*A*R*A*O*R*S*T*A*D*I*U*S*.

Víte, on existuje důvod, proč by člověk neměl překládat do jiného, než mateřského jazyka. A když necháte vydělat kamarádku z lyžařského týmu, může to být nakonec medvědí služba. Ten překlad je totiž fakt špatný. Místy je to opravdu na hranici / za hranicí srozumitelnosti. Vy, jakožto nerodilí mluvčí, smysl pochopíte, protože taky v angličtině NĚJAK tvoříte věty, ale minimálně budete cítit, že je to špatně. Že takhle se to opravdu neříká.

O množství typografických chyb ani nemluvě. V tak malém množství textu je to opravdu ostuda - nemluvě o tom, že se objevují i v perexech, a to je teprve něco.

Text pak vyznívá jako psaný hotentotem, který nerozumět jazyku vašeho kmene, ale snažit se masabob zavděčit. 

Takže je možná nejlepší pořídit si Sky Runner jako motivační literaturu švédsky - vizuálně běžeckou a textově jazykovou, protože jednou, jednou se ten jazyk Ingmara Bergmana opravdu naučím, a pak si to přečtu a uvidíme, jestli je to tak blbé a plytké i v originále!