Běžím. Dívám se na svůj stín kousek před sebou, kousek vedle sebe. Ty nohy nepoznávám. Jedna se lehce vlamuje dovnitř, nepřekvapuje mě to, sice ji nepoznávám, ale je moje a samozřejmě že vím, že to není ještě stoprocentní. Nevím, jak moc zdaleka nebo zblízka ještě ne. To zjistím za dva týdny. Ale vím, že se posouvám správným směrem.
Běžím. Většinou je už dávno tma, protože mám velký problém dostat běhání zpátky do běžnýho, každodenního provozu, někam mezi práci, děti, domácnost a skládání, protože kromě Valladolidu už se chystám i v květnu na otevřený mistrovství Německa a trávím tím spousty krásných hodin. Bojuju s tím, co dostane přednost a co bude muset počkat. Den má málo hodin. A já málo sil. Ale vím, že to nějak půjde.
Běžím. Sníh i led odtály. Chodníky jsou plný posypových kamínků. Kloužou, lezou mi do vzorku, iracionálně mě iritují. Snažím se nesledovat tempo ani kilometry. Snažím se být na sebe hodná. "Pochval mě!" píšu po skoro každým výběhu mistrovi. "Pochval mě, prosím." A on mě chválí. Protože je hodnej. A já vím, že si to zasloužím.
Běžím. Není to zadarmo. Není to jen tak. Je za tím spousta cvičení, spousta námahy a potu. Odchozený kilometry a kilometry na kole s pohledem u přeným do zdi. Není to jen tak, hledat pořád motivaci a začínat zas a znovu a ne od nuly, ale z hlubokýho mínusu. Abych mohla chtít velký věci, musím k sobě jednu po druhý naskládat ty malý. A já chci. Pořád chci ty nesmírně velký věci. Musím. Odvíst. Svůj. Díl. Práce. To vím.
Běžím. V temnotě hlubin svýho já šátrám po onom divokým, nezkrotným stvoření, jehož vnitřní oheň mě poháněl pořád dál a dál a výš a výš, až tam, kam se jiní neodvažují ani pohlídnout. Všechny ty moje šílený sny a ještě šílenější plány. Jenže uvnitř je ticho. V temnotě cítím pod dlaněmi hrubou, drsnou srst, cítím ostrý drápy, jemnou kůži, chladivý šupiny, polštářky tlapek a špičky rohů. Je tam. Pořád tam je. Ale je tam takový ticho. Žije ještě? Žiješ ještě? Potřebuju vědět, že žiješ, potřebuju vědět, že všechno to, co dělám, má smysl. Že to budu ještě někdy znovu upřímně a opravdu cítit. Tu touhu. To nezkrotnou touhu. Bez ní totiž nemůžu nic chtít tak moc, jak je to tam, kdesi daleko a vysoko nad mou hlavou, potřeba. A pak to konečně přijde. Dva tři lehký kroky. Jeden snadný úder srdce. A zvíře se pohne. Žije. Konečně to vím.
Běžím.
