Prvního února uběhlo čtvrt roku od operace.
Noha v zásadě bolí více či méně pořád, ale progres, samozřejmě, je a je velký, i když mám chvílema pocit, že není žádný, že jenom couvám a dopředu se posouvám minimálně.
Posledního prosince jsem se byla poprvé podívat na oválu. Odkulhala jsem v kuse jedno, možná dvě kola.
A pak jsem se tam vrátila a vydržela patnáct minut, pak dvacet, pak dvacet pět... zatím jsem na hodině a půl, ale jsem po ní vyčerpaná jako dřív po druhé B2B třicítce.
Po prvním bazénu se mi udělal ekzém na operovaný holeni a musela jsem nakonec na kožní.
V půlce ledna jsem přetrhla řemen v rotopedu.
Nevím, co se mi tím kdo snažil naznačit, ale já to odmítám poslouchat.
Tenhle víkend jsme strávili jednu noc u otce zakladatele PVLH24 v jejich Krabičce. A bylo to boží. Tak jsem tam v tom tichu seděla a pak ležela a říkala si, že bych to tam pár týdnů vydržela. Úplně jsem se viděla, jak si tam v klidu překládám Adonise a nechávám svět venku, aby se točil beze mě.
V sobotu jsme vylezli na uklouzanou zledovatělou Popovku.Bylo to krásný a byl to sakra blbej nápad.
Už zase ten boj - jde to dobře, hojí se to dobře, všechno nějak zvládám a zároveň vědomí, že mě zlikviduje desetikilometrová procházka, že jsem ještě nedávno zvládala úplně jiný objemy v úplně jiných podmínkách...
Nedám se. I když je to teď často, jako kdybych si svlíkla kůži, obrátila ji naruby, znovu si ji oblíkla a musela teď fungovat takhle. Všechno sedí, ale vlastně ne, všechno trochu táhne, trochu mačká, jsem to já a nejsem.
Chtělo by to další léčbu krabičkou.
#24
Vojtěch Matocha
PRAŠINA