Verdikt

13.10. odpoledne

Sedím v ordinaci pana doktora, kterého mi dohodil RB (a komu už věřit víc než RB, když dojde na operace a kolena a nohy, který mají ještě běhat?). Pan doktor působí důvěryhodně, sympaticky, velmi velmi profesionálně a zkušeně.

Mlčím.

Kývám.

Mlčím usilovněji.

Zuby nehty se držím okraje propasti, která se přede mnou otevřela.

Propasti plný všeho, čeho se tak děsím.

"Dobře. Tak kdy nejdřív to můžeme absolvovat?"

Dostávám harmonogram:

31.10. nástup do nemocnice.

1.11. operace - meniskus, narovnání kostí v koleni.

Ve čtvrtek (snad) domů.

Tři týdny žádný pohyb.

Čtyři až šest týdnů omezený pohyb o berlích.

Rehabilitace.

Po cca třech měsících opatrný návrat k běhu.

Po šesti do plného tréninku.

Mezitím...

Jsem si před dvěma týdny převzala tvůrčí ocenění od Obce překladatelů . 

Z 92 letos nominovaných titulů nás v zemi, kde vychází tisíce knih ročně, vybrali osm. Osm nejlepších překladů za rok 2021.

Jestli jste Smrt je dřina ještě pořád nečetli, máte o důvod víc to napravit.

Zkraje roku mě pozvala do svého podcastu překladatelka a básnířka Jitka Hanušová.

 Arabská literatura by si rozhodně zasloužila mnohem větší pozornost českých nakladatelství. Ne všechna místa světa můžeme proběhat, na některá se nedostaneme nikdy, tím spíš bychom o nich měli číst. O nich a od nich - jen poznání může vést k porozumění a pochopení a jen porozumění a pochopení může vést k dialogu a k míru. To, že mír není samozřejmost ani v Evropě jednadvacátého století, si bolestně uvědomuje letos všichni.

V den, kdy budu nastupovat do Kladně do nemocnice, půjde do tiskárny můj třetí román přeložený z arabštiny. Tentokrát iráckého autora Ahmada Sa'adáwího. Kniha vyjde pod názvem Frankenstein z Bagdádu a je skvělá. Je to první irácký román, který v češtině budeme mít a troufám, si tvrdit, že je to jeden z nejlepších vůbec.

...a mezitím...

Nepřestávám snít.

Nepřestávám snít o všech těch neskutečných místech, kde běhat jde, kde běhat chci a jednou poběžím.

Nepřestávám věřit.

#13

Robert A. Heinlein

HVĚZDNÁ PĚCHOTA

"Válka není jednoduše jen násilí a zabíjení, válka je řízené násilí, účelné násilí. Účelem války je podpořit vládní rozhodnutí silou. Účelem nikdy není zabít nepřítele jen proto, abys ho zabil... ale abys ho donutil udělat, co chceš, aby udělal. Ne zabíjení..., ale řízené a účelné násilí. Ale rozhodovat o účelu nebo řízení není tvoje ani moje věc. Voják nemá co mluvit do toho, kdy, kde, jak ani proč, voják bojuje. Rozhodování je věcí státníků a generálů. Státníci rozhodnou proč a jak moc, po nich věc převezmou generálové, aby nám řekli kde, kdy a jak. My dodáme násilí, oni - 'starší a moudřejší hlavy', jak si říkají - dodají vedení. A tak to má být. To je nejlepší odpověď, jakou ti můžu dát. Jestli ti to nestačí, můžu ti zařídit pohovor u velitele praporu. Když tě ani on nedokáže přesvědčit, můžeš jít domů a do civilu! Protože v tom případě z tebe nikdy nebude voják."

(s. 69-70)

Tohle není zábavná sci-fi o vybíjení obřích brouků na cizích planetách v roce 4567. Není to ani glorifikace války nebo armády. Stejně tak to není akční strhující text. A jestli vám tohle někdo tvrdil, lhal.

Hvězdná pěchota je zamyšlením nad úlohou profesionální armády ve společnosti a nad rolí vojáka - v četě, při výcviku, při akci, při rozhodování se ohledně případné profesionální kariéry. Je to i otevřená kritika příliš benevolentního přístupu při výchově dětí, trestání mladistvých delikventů a prosazování přístupu malý dvorek, velký bič a všichni dětští psychologové do dolů. Stejně tak byl autor evidentně stoupencem nevšeobecného, nerovného volebního práva (s čímž se při pohledu na výsledky voleb v posledních letech nedá než souhlasit).

Boj s brouky - tajuplnou cizí rasou, o níž lidé vlastně nic neví, neznají ji, nerozumějí ji, jen na sebe vzájemně od jisté doby útočí a drasticky se vzájemně vyhlazují, jakmile k tomu mají možnost - by mohl přeneseně posloužit pro jakýkoliv konflikt s "cizím" nepřítelem - ať už to byli v autorově době Korejci, později Vietnamci nebo pak třeba Afghánci, Iráčané, Libyjci... stačí si vybrat.

Vojenská mentalita je stejnou měrou ve své zodpovědnosti vůči celku a zároveň v rozpuštění individuality v tom samém celku obdivuhodná i děsivá.

A ano, budete muset při čtení zapnout mozek - ale vyplatí se to.

#14

Petra Stehlíková

NASTAREA

Varování: komentář může obsahovat SPOILERY!

(Byli jste varováni.)

 Rovnou přiznávám, že si z prvních pár dílů pamatuju jen hrubou kostru a možná - možná - kdybych četla všechny tři v těsnějším sledu, byl by výsledný dojem lepší, ale jak říká klasik, kdyby byly v prasečí řiti ryby, nepotřebovali bychom rybníky.

První desítky stran by se daly snadno využít jako party hra: kdo si nebude pamatovat význam jednoho z miliardy vymyšlených (a často naprosto zbytečných) slov, ten pije! S alternativou "you flinch, you lose", když se při pohledu na sto padesátou osmou "prasečí řiť" neovládnete. Nejpozději na straně osmnáct by byla celá skupina nakalená jako to prase a pak by zbytek možná začal dávat smysl a konečně bychom třeba ocenili hloubku všech těch toporných říkadel, jež jsou v textu hojně rozesety nejspíš v dobré víře "ještě jedna básnička, zazáří ti očička!" (Sežere tě kočička? Rozsvítí se lampička? Znovu plná bude jinak prázdná krabička?). Vzhledem k žánru asi není na místě autorce vyčítat nulovou psychologii postav, jež jsou ploché jako přistávací dráhy letišť prvního světa, nicméně ta míra byla přeci jen poněkud rušivá (pokud jste kupříkladu měsíce vězněni a mučeni na temném místě, kde jste svědky brutality nejtěžšího zrna včetně kanibalismu, asi pak nevyskotačíte na sluníčko ve stejném rozpoložení jako dřív a nevyřešíte to jen tím, že na to prostě nebude myslet - jako co ti jebe, na to prostě nemysli, ne?!). To, jak se nám děj rozplizává do stran, místo aby nám putoval kupředu, trošku smrdí nejistotou, kam vlastně s ním a jsem zvědavá, zda celá -logie dopadne jako GoT, kdy autor - a na to vsadím život své bábinky - absolutně netuší, jak to má celé dopadnout, ergo to nikdy nedopíše.

Ale zpátky k Naslouchači, takže kam nás dostává třetí díl? Si stručně shrňme základní rozvržení jeho kulis: proti jednomu světu stojí jiný svět, který si ten první zotročil, ale netuší (ani jeden), že pod nima je ještě třetí svět, a za hranicema jejich světů je další svět, kam se jakože nesmí, protože je to tam jedovaté a žijí tam nasterey a ty jsou taky rozdělené na dva světy a vlastně spolu asi nekámoší a jejich důležitost se pozná podle velikosti (čím větší tím lepší, hehe), první svět zná tajemství, který se uchovalo ve třetím světě, přičemž druhý svět si ten první zotročil proto, že chce nerost, který se těží v prvním světě, ale ve skutečnosti by rád ještě jeho jinou verzi, která je upgrade té první a tu zase mají v tom třetím světě... ééé? Nakonec všechny ty otázky, na něž čtenář (opět) nedostane odpověď a jejichž počet naopak ještě naroste (wtf?), zastínila jediná: o čem že to vlastně bylo?

#15

John Flanagan

HOŘÍCÍ MOST

Druhý díl úspěšně drží vysoko nastavenou laťku - znovu tu máme dobrodružný příběh, který bez problémů učtou nadějní, plus mínus desetiletí hraničáři. Znovu je to vyprávění, která myslí primárně na svoje čtenáře, takže je dostatečně lineární, aby nemátlo, není nijak strašně krvavé, byť o drsné scény není nouze a klade důraz na správné hodnoty. Na

nezodpovězené otázky z prvního dílu dostanou postavy odpovědi, je tu i moment překvapení a dojetí a konec je prostě skvělý, ten se skutečně povedl. A nechybí ani patřičný cliffhanger - ideální brána do světa fantasy.

#16

Elle Cosimanová

FINLAY NA ZABITÍ

Finlay je tak trochu v háji. Má dvě mrňavé děti, exmanžela, který od ní utekl s jejich realitní makléřkou, dluhy a šibeniční termín na odevzdání knížky, kterou ještě nezačala psát (ale agentce o tom neříkejte). A protože zoufalí lidé dělají, jak známo, zoufalé věci a zoufalé matky jsou speciální podskupinou zoufalých lidí, než se Finlay vzpamatuje spirála omylů se roztočí tak, že vyskočit z ní by se rovnalo jistý smrti. A když už jsme u tý smrti, neslyšel jste náhodou někdo něco o tom, jak se - jen čistě hypoteticky - co nejlíp zbavit těla?

Finlay na zabití je trochu střelená detektivka, ve které ve vedlejších rolích vystupuje kobercovka, travní koberce, šmírácká sousedka, pohledný detektiv, spinning anebo taky koupelnový závěs a mrazicí pulty v akci.

Ideální odpočinková záležitost.

(Moje práce z loňského podzimu)

#17

Lukáš Palán

SUROVÝ TVAR

Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být.

V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát.

To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus.

Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.