aneb dneska o tom, kterak je na lidových moudrostech spousta pravdy a všechno zlé bývá nakonec vždycky k něčemu dobré.

Na začátku byl chirurg. Nebo vlastně nebyl, na začátku byla kardioložka Hanka, která vloni pomohla šéftrenérovi z hrobníkovy lopaty zpátky do kecek a ke který jsem ve chvíli, kdy to karanténní opatření na jaře dovolila, naklusala na testy i já. Vzhledem k možnýmu dědičnýmu zatížený jsem usoudila, že když je tu možnost, je fajn mít jistotu, že mi můj nenáročný koníček nepomůže předčasně do futrálu. 

(Ok, tak neusoudila, protože nejsem rozumná a nemám ráda doktory (nebo aspoň ne ty opravdové - moji přátelé z řad opravdových doktorů mi prominou), šla jsem, protože mě jedi donutil a mě už nebavilo poslouchat to věčný: "Blbě dejcháš!" - "Fakt blbě dejcháš!" - "To je divný, jak HROZNĚ blbě dejcháš!!" - "Koukej si zajít k doktorovi!" kdykoliv jsme vyrazili na dráhu a postupem času vlastně i na jakýkoliv běh.)

(Dobře, dobře, tak jsem šla až ve chvíli, kdy mi řekl, že mi jinak už nenapíše do tabulky ani čárku, ale to už je fakt svatá pravda a přesně takhle to bylo!)

Každopádně v květnu mě po srdeční stránce Hanka prohlásila za zcela zdravého jedince, jen teda ta pupeční kýla, o tý vím? A neměla bych si ji nechat spravit? A vy máte i diastázu? To si nechte zašít, to je škoda! (Taky vás fascinuje s jakou lehkostí mluví medicínou propluvší jedinci o řezání, šití, trhání, vyndávání a implantování v podstatě čehokoliv kamkoliv? O injekcích, hadičkách strkaných do všemožných otvorů, sběru tělesných výměšků atd. ani nemluvě. Co s nima na tý škole dělaj?!)

A protože závody letos žádný být neměly a padlo cosi o tom, že by to mohlo souviset s tím, že se mi blbě dejchá, rozhodla jsem se, že to teda budu po těch šesti letech (ano, vím, ano, mám ji dlouho, děkuji ti má drahá druhorozená dcero za to, že ses v tom břiše tak děsně roztahovala a děkuju i sama sobě za ty druhý a třetí večeře, díky nimž tam místo na roztahování měla) nějak řešit. Hnutím osudu (známá V. na ig psala - tak si to nech udělat u Š.! Psal na fb, že bere pacienty!) jsem skončila u populárního Tomáše Šebka (ano, i s rouškou byl nesmírně sličný a ano, i naživo byl super), který mi sdělil, že - jo, to se musí odoperovat, přes to vlak nejede, kýla se sama nezhojí a neodcvičíte ji, ani kdybyste se na hlavu postavila. 

Protože, jak už jsem psala, miluju doktory a nemocnice zvlášť a tahle láska mě dovedla až k ambulantnímu porodu, kdy jsme tři hodiny po akci a čtyři od příjezdu odcházeli i s K. domů, našla jsem si kliniku jednodenní chirurgie ve Vysočanech a tam mi pan doktor zopakoval to, co řekl sličný chirurg. Na rozdíl od něj si mě ale ve špitálu nechtěl nechat minimálně tři dny, ale slíbil, že mě nejspíš ještě ten den vykopnou. 

Ok. Tak jo, to bych mohla zvládnout.

Mezitím jsem si střihla kladenský debakl, kdy mi po příjezdu domů bylo tak strašně zle, že to jsem ještě nezažila. Víte, když jste dlouho na nohou a snažíte se běžet a pak se zastavíte, není to nejspíš pro nikoho žádná lambada. Nebo aspoň pro mě ne - začnou mě bolet nohy, občas i žaludek, první noc obvykle spím jen s ibalginem a když je závod opravdu dlouhý (přes 24 hodin) tak ani on mi nepomůže k tomu, abych se opravdu vyspala. Tohle bylo ale jiný. Tohle bylo peklo. Ležela jsem rozpláclá na zemi v obýváku a nemohla se pohnout. Řešila jsem, jak bude muž vysvětlovat v nemocnici, co se mi stalo a jestli nás nepošlou rovnou za Ráďou do Bohnic. Nakonec jsem se, jak jinak, po pár hodinách zvetila a připsala svůj stav celkové neschopnosti. Jsem prostě lempl, ještě líp ultralempl, a lepší už to nebude. Hodná na sebe zase být umím, to jo.

Do srpnové operace zbýval měsíc. Ten jsem už vysloveně proplazila. Stylem, že už ani mně se to nezdálo. Po patnácti kilometrech jsem byla vyřízená, jak kdybych běžela minimálně jednou tolik. Zastavovala jsem co dva kilometry a zoufale lapala po dechu. Potácela jsem se tempem šest čtyřicet pět, tepala jak netopýr a měla pocit, že se udusím. Bylo to k vzteku. Bylo to k pláči. Bylo to k uzoufání. Tak sem jsem se po víc jak deseti proběhaných letech dostala? Proč mi to sakra neběhá? Upínala jsem se k tomu, že mi spraví břicho a bude to zase dobrý. 

Jenže žádná operace se nekonala. Po předoperačním vyšetření mi obdvoďák poměrně zděšeně sdělil, že mám výraznou anémii a s těmahle hodnotama mě nikdo plánovaně neodoperuje, navrhl nějaká vysvětlení, která nic nevysvětlovala a napsal mi železo. Za měsíc kontrolní odběry, z těhle hodnot (hemoglobin 90 (norma je 120 a víc), ferritin 3,5 - tam je norma něco jako 4,5 až asi milion) se budete vzpamatovávat tak čtvrt roku, predikoval.

Ok. Tak jsem si vyzvedla léky, nakoupila supplementy podle rad strýčka google, sestavila top10 potravin s obsahem železa a jala se bojovat. Čím víc studií jsem přečetla (protože to jsem celá já - "četla na internetu"), tím jasněji jsem viděla souvislost s mými objemy, kterou ale zatím všichni doktoři, u kterých jsem byla (a že jich bylo pak ještě víc) smetávají okamžitě ze stolu jako nepřicházející v úvahu.

Každopádně já při zpětném pohledu vidím minimálně bod, kdy to začlo jít fakt z kopce, poměrně jasně. Ještě před rokem bylo všechno vcelku v pohodě. Dali jsme P100, v lednu jsem začala navyšovat objem, v únoru uběhla poprvé přes 400 km za měsíc, v březnu začala karanténa a problémy s holení. V okamžiku, kdy zrušili Lakeland, nebyl důvod se dál drásat. Vyléčila jsem holeň. Cvičila, šlapala na rotopedu, zoufale se snažila zvládat homeschooling druhé třídy, předškoláka a práci v situaci, kdy muž měnil práci a z pozice zástupce šéfredaktora budoval nový týdeník (takže toho času doma trávil přesně tolik, kolik mohl). V květnu už jsem zase běhala, ale něco bylo špatně. Tempo klesalo, tepy stoupaly. Na konci května šly holky konečně zpátky do institucí, ale můj stav se neměnil. A pokud ano, spíš k horšímu.

No a co udělá maratonec Olda, když nemůže? Přidá. Jak jinak. Tak jsem přidala. A spirála se roztáčela ještě víc. Čím víc jsem dřela, tím hůř mi to běhalo. To snad ale už ani není možný, ne? Je. Celé utrpení vyvrcholilo kladenským debaklem. Netuším, jak moc jsem si tam tehdy zavařila. Ale trochu asi jo. Vyčerpaný, železa zbavený tělo jsem dovláčela na 105. kilometr, než jsem konečně usoudila, že to stačí.

V září jsem běhala jen lehce a opatrně (zhruba 200 za měsíc), týdně jsem spořádala kilo vepřových jater a co se nedostalo do železného top ten, to si nezahrálo. Odběry po měsíci ukázaly, že jistá, pro vytrvalostní běh podle mě nezbytná zaťatost je přenositelná i do jiných částí života. Hodnoty jsem měla v pořádku. A kdybych chtěla, na operaci jsem vesele mohla.

Jenže já už nechtěla, protože já mohla najednou zase běhat. 

A dýchat.

Je to neskutečný, co s váma nedostatek jednoho jediného minerálu dokáže udělat. Jak vyladěný stroj lidský organismus je. Jak dokonalý ve své neskutečné funkčnosti. A jak odolný. 

Mám za sebou tři měsíce s železem. A další dva měsíce homeschoolingu, tentokrát třetí a první třídy, práce, kterou jsem ještě na jaře mohla z části odsunout, ale kterou jsem už teď neměla kam odsunout a prostě ji musela (a musím) udělat a muže v časopise, který se na pultech objevil v tu nejblbější možnou dobu. Jak dělat novinařinu v době, kdy se nesmíte setkávat? 

Mám za sebou bez přehánění fyzicky nejnáročnější rok života. Nikdy bych nevěřila, že vydržím tolik, kolik jsem vydržela letos. Ani to, že jsem pořád ještě zjevně měla rezervy - časové i silové. 

A zároveň jsem za tu situaci nevyhnutelně vděčná, protože odjet v tomhle zdravotním stavu do Lake Districtu a pokoušet se v něm odběhnout 168 neznačených kilometrů v tamějších divočině, by bylo od začátku odsouzené k nezdaru. Kolik bych vydržela? Padesát? Osmdesát? Nebo ani to ne?

Teď mám druhou šanci se připravit. 

A protože jsem nezdolný optimista, věřím, že se budeme zase setkávat, budeme zase cestovat, budeme zase společně běhat a budeme zase závodit. 

Že to bude všechno zase dobrý. 

Příjemné čtení do nepříjemné doby

 Luboš Brabec

JEŠTĚ JEDEN MARATON

„Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?“ ptá se sám sebe ve své poslední knize Ještě jeden maraton novinář a běžec Luboš Brabec. Všichni, kdo pravidelně běháme, známe tyhle otázky v různých obměnách až moc dobře. A právě tento pocit sounáležitosti vyzdvihuje Ještě jeden maraton nad šedý průměr regálů „běžecké literatury“.

Hrdí na své rekordy

Luboš Brabec (*1974) není pro čtenáře běžecké literatury žádné neznámé jméno. Je autorem několika knih se sportovní tematikou a zkušeným sportovním novinářem a editorem, což se na jeho knize pozitivní způsobem odráží. Na rozdíl od řady jiných, na českém trhu dostupných běžeckých publikací, které jsou jen sebranými, halabala za sebe naházenými blogovými zápisky, nechybí Ještě jednomu maratonu jednotící linka v podobě eponymního ještě jednoho dobrého maratonu.

Stejně jako ve své prvotině Maraton a jiné pošetilosti, i ve své poslední knize reflektuje Brabec nejen vlastní běhání, ale i aktuální otázky, která hýbají běžeckým světem. Najdeme tu témata ryze osobní a vážná, jako je nevyhnutelné stárnutí a zhoršující se výkonnost: „Osobních rekordů bychom si měli uctivě vážit. Všech. Být na ně hrdí, jak to jenom v té chvíli dokážeme. Protože nikdy nevíme, jestli zrovna tenhle nebyl náš poslední. A takový okamžik jednou přijde, věřte mi. Je to základní jistota našich běžeckých osudů.“ (s. 153) To je něco, o čem se příliš nemluví – jak se vypořádat s tím, že už mi to neběhá jako dřív? Co dělat s vědomím, že už nejspíš ani nikdy nebude?

Brabec se v knize ale věnuje i tématům odlehčenějším, jako jsou hledání ideální snídaně (bábovka? houska? řízek?!) nebo popis věčného boje s vnitřním schweinehundem, zákeřným našeptávačem, kterého zná každý běžec a jenž připomene ikonického Blerche amerického kreslíře Oatmeala. Vedle osobní roviny je tu i rovina obecnější (nakouknutí za oponu ultramaratonu ze sedadla spolujezdce) a ryze obecná (vzestup popularity (půl)maratonu a pád bosoběhu z piedestalu jediné správné cesty a stoprocentně účinného receptu na běžecké osvícení).

Osobní zážitky a postřehy se střídají s fakty, konkrétní směřuje k obecnému a naopak, to vše v kultivované formě, která vyčnívá vysoko nad průměr, jemuž je český čtenář sportovní literatury vystaven, ať už jde třeba o ghostwritery psané paměti bývalých kopaček nebo mnohdy poloamatérské překlady zahraničních titulů. Obzvlášť pak pobaví citace z dobového tisku, jako třeba ta z Rudého práva z roku 1980 o Košickém maratonu, na němž směli startovat i sportovci z jiných, než atletických disciplín: „‚Na trati jsme viděli i jednotlivce, kteří své síly přecenili. Již po čtvrtině trati mleli z posledního, chvílemi si museli odpočinout tak, že šli prostě pěšky. Některé z nich potom odváželi sběrací vozy, protože dále už jejich končetiny odmítaly poslušnost. A ti, kdo se přece jen silou vůle doplazili s téměř dvouhodinovým zpožděním za vítězem na stadion, připomínali spíše lidské trosky a ne závodníky…‘ Pro kontext se sluší připomenout, že… na posledním místě doběhla 49letá ‚lidská troska‘ v čase 4:05:24.“ (s. 142-43).

Běžci versus gaučáci

V porovnání s první Brabcovou knihou, která měla stejnou formu, působí ta poslední podstatně smířlivěji. Jako kdyby mu další roky a tisíce kilometrů obrousily hrany. Stále se ovšem nebojí prezentovat vlastní názory včetně těch, o nichž je dopředu jasné, že mu příliš mnoho plusových bodů u řady běžců nepřinese. Ať už je to jeho averze vůči prezentaci běhu jako novodobé ambry nebo sportu pro všechny provozovaného hromadně, jenž bez záznamu na stravě nebo v podobě selfíčka zveřejněného na sociální síti, jako by nebyl. „Jestli naše komunita dokáže být něčím protivná, je to právě… povyšování se nad ostatní, tahle do vznešených slov zahalená arogance, ty hromady nevyžádaných rad a doporučení, jak by druzí měli naložit se svým životem. ‚Rozběháme celou zemi!‘ Ty vole… Ne, svět nefunguje pouze v krajnostech. Není to my versus oni. Ušlechtilí běžci versus líní gaučáci. Protože vztah k běhání nikdy nebyl dělící linkou mezi životními úspěchy a neúspěchy…“ (s. 178). Nakonec je to však spíše než odsouzení některých přístupů zamyšlení nad tím, kam vytrvalostní běh dospěl a co jej v budoucnu čeká.

Ani kritičtější kapitoly nemohou zastřít celkový pocit, který ve vás kniha nevyhnutelně vyvolá bez ohledu na to, zda se najdete v popisech věčného zápasu o lepší časy, nebo vás zaujmou spíš obecnější témata: Ještě jeden maraton je prostě milá kniha. Kniha, která vám může pomoct překonat tuhle nemilou dobu a uvěřit, že na jejím konci na nás čeká třeba právě ještě jeden dobrý maraton.

(text původně vznikl pro Bezva Běh)

Hračka, dárek i překvapení

 Zbyněk Vondrák

ULTRAPŮLMARATONEC

"...šel jsem za ním, abych si vyzvedl spartathlonské plechovky piva a on mi povídá: 'A proč tam jako jedeš, když víš, že to nevyhraješ?' Dodneška nevím, jestli si dělal srandu..." vyprávěl v poslední ITB hospodě šéftrenér. Myslím, že jeho první interakce se Zbyňkem shrnuje leccos.

Co si myslím o vydávání sebraných blogových zápisků není žádné tajemství. Pro ty, co to třeba nevědí, vězte, že jsem přesvědčená, že je to v drtivé většina případů naprosté plýtvání papírem a ano, měli bychom chránit naše lesy a krotit přebujelá ega, protože to, že jsem vždycky chtěl být spisovatelem nebo to, že mě kamarádi v komentářové sekci plácají po zádech a ujišťují mě, že bych rozhodně měl něco napsat, je samozřejmě dostatečný důvod něco napsat, ale už ne to vydávat. 

Ještěže existují výjimky. Bez nich by ta pravidla stála za prd.

Rovnou říkám, že pokud Zbyňkův blog čtete, v knížce vás (až na bonusovou kapitolu o zvláštňý běžecké škole) nic nepřekvapí. Dostanete nějakých dvě stě stran obvykle dvou až třístránkových zápisků s fotkama v měkké vazbě (pro jistotu tištěném na "na papíře zvaném matná křída gramáže 115 gramů/m2 s velmi malou savostí"). Čím tedy tak zásadně vybočuje?

V prvé i poslední řadě a ve všech řadách mezi tím je to v českých běžeckých vodách výjimečná schopnost dělat si značně nekorektní a místy opravdu drsnou srandu sám ze sebe (a z ostatních; nebojte - nebo bojte? - někde tam jste nejspíš taky!). Nenajdete tu žádné rady ani návody. Žádné tipy jak uběhnout Spartathlon nebo jak stlačit čas na maratonu pod 2:50. Zbyněk nenese pochodeň běžecké pravdy, kterou vás - tramtadadá - v další vteřině ozáří, když se tedy necháte (a zaplatíte u vchodu tři a půl tisíce), píše prostě o tom, jak se k běhání dostal a jak u něj už zůstal. 

Druhou nevídanou věcí je fakt, že Zbyněk nemá problém říkat na plná ústa, co si myslí - nejen o určitých módních trendech, na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale hlavně i lidech - o velice konkrétních lidech, navíc velice konkrétně. Tam, kde jiní chodí okolo horké kaše, bere Zbyněk lžíci a prostě ji do sebe hází. Svými výkony navíc úspěšně bere munici všem, kdo by ho chtěli obviňovat z toho, že je ve skutečnosti stejně jen závistivý škaredý trpaslík.

Samostatnou kapitolou jsou nesmírně morbidní běžecké mikropovídky, škoda, že jich není víc, mohla by z nich být rozkošně makabrózní sbírka, jakýsi temný protipól proti loukám ozářeným zapadajícím sluncem, na nichž pobíhají věčně šťastní běžci, kteří v onom mnohdy úmorném kladení levé před pravou a pravé před levou našli spásu a nevysychající zdroj lásky a radosti. 

All Runners are Beautiful. Opravdu vtipní jsou ale jen někteří.

zrzavá asistentka

"Až ty jednou napíšeš knížku o běhání...

 ...tak si ji koupím!"

Slibovalo / vyhrožovalo mi za existenci blogu už docela dost lidí.

Váš čas přišel.

A teď se (prosím!) ukažte.

O co vlastně jde?

Vloni v září se mi ozval Aleš Dvořák s tím, že by chtěl, abych se podílela na jeho nové knížce. S Alešem jsme se poprvé "potkali" poté, co vyšla jeho první kniha Z hospody na maraton. Tehdy mi nechal poslat recenzní výtisk. Slovo pak dalo slovo (mě pobavila jeho kritická citace jednoho z mých haha článků na bezva běhu, jeho moc nepobavila má kritika jazykové úrovně) a já nakonec jeho druhou knížku, Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, redigovala. 

Na druhou jmenovanou jste pomáhali v rámci kampaně na Hit hitu vybírat i vy (nebo někteří z vás) a kniha nakonec skutečně vyšla.

A protože Aleš zarytě věří některým věcem (že by se člověk měl aspoň trochu hýbat, že i málo je víc než nic) a je přesvědčený, že když to bude lidem dostatečně meldovat a podloží to ještě nějakými těmi tvrdými fakty, což jako biochemik skutečně umí (v druhé knize míval poměrně často u textu rámečky se vzkazy typu: Zjednoduš! // Nerozumím! // Nechápu! // Jsem ztracena!), třeba to aspoň pár vezme na vědomí a zkusí na svém životním stylu něco změnit.

Alešovy knížky nejsou tréninkové návody, nejsou to ani knihy od výkonnostního běžce - jsou to knížky od kluka, který běhá, vede v zásadě aktivní život a do toho rozumí tomu, co se s naším tělem děje, když jíme nebo nejíme to a to, když lezeme moc vysoko do hor, když se tréninkově přepínáme nebo naopak, když neděláme nic... 

Jeho třetí knížka je jiná. Tentokrát se rozhodl, že sezve pár svých známých z různých oborů a požádá je, aby přispěli svou troškou do mlýna. Mezi přírodovědci jsem se tak trochu omylem ocitla i já a všem je asi jasné, že ode mě se vysvětlení citrátového cyklu nedočkáte. Aleš mě ujišťoval, že vůbec nevadí, že jsem jediný humanitní smraďoch v autorském kolektivu a že budu psát aspoň jinak. No, to se asi splnilo. 

Moje kapitola se nakonec točí kolem otázky, která mě nepřestává fascinovat: Proč vlastně běháme? Kdy jsme začali? Co nás k tomu vede? A co nás vede k tomu, abychom se snažili běžet daleko a pak ještě o kus dál? 

Jestli se mi to povedlo, budete muset rozhodnou vy sami. Stejně jako Alešovu předchozí knihu, je i vydání téhle možné aktuálně - a další tři týdny - podpořit v rámci kampaně na HitHitu.

TUDY NA HITHIT

Snad se bude líbit.

(Rovnou říkám, že kapitoly ostatních jsem nečetla, ale Aleš píše zajímavé věci, to už víme a Pavla Hubálková je pravidelnou spolupracovnicí Hrotu a její texty o vědě jsou vážně dobré. Ostatní budou určitě stejně dobří.)

You are my Everesting love!

 Lidé mého věku si dozajista vybaví tenhle hit bourající svého času hitparádu Eso. Ti, co ho byli dodneška ušetření, potěším:

Ok, řekněme, že klip od jedné z celé řady generických chlapeckých kapel, které nás celá devadesátá léta neúnavně pronásledovaly, jsem si ho mohla odpustit, ale uznejte, že vás to minimálně pobavilo. 

Stejně zábavná - a na rozdíl od Worlds Apart i užitečná - může být i výzva Everesting for RWTTC. Všechny informace o tom, co je to za akci, na co se vybírá a proč, najdete na jejich stránkách. Osobně se účastnit nebudu, řeším nějaké blbosti se zdravím (o tom napíšu výhledově, až budu vědět, jak se věci (ne)vyvíjí), ale třeba by měl někdo chuť přetavit nastoupané kilometry v něco dalšího a třeba někoho vědomí, že tím pomáhá jiným, Everesting namotivuje ty výškové metry vůbec nastoupat.

Směle do toho!

(Knih  je stále hodně, tak si tu zase nějaké odložím, jo?)

#53

Michel Houellebecq

SEROTONIN

Florent-Claude má stejně jako naše zářná západní civilizace krizi středního věku jako prase.

Je mu šestačtyřicet a má za sebou v zásadě naprosto pohodlný a zároveň úděsně nudný život. Jedináček vychovaný milujícími rodiči, kteří zavčasu zmizeli ze scény, aby se s nimi jako dospělý nemusel nijak otravovat. Jako bonus mu zanechali dostatečně velkou rentu, aby mohl, ale zároveň nemusel pracovat. Florent má všechno, co bychom tak mohli chtít a co nemá o to buď vůbec nestojí nebo se o to připravil vlastní blbostí - a přesně tím taky řadu čtenářů popouzí. Co si ten chlap vlastně myslí? Ať jde do háje! Na jeho místě bych...

Ten chlap si ale nemyslí nic, ten chlap je ubitý a uvláčený životem, nic ho už nemůže vzrušit, nic ho už nemůže vytrhnout z letargie. Snad záblesky z minulosti - ale i tak je možnému připisována mnohem větší vážnost než tomu, co skutečně je (dívka od benzinky se tak snadno stane na pár let objektem zbožňování, zatímco zoofilní porno nebo gang bang, který natočí aktuální milenka, jsou prostě jen trochu nechutné záležitosti, nad nimiž tak akorát pokrčíte rameny, holku vykopnete a už si na ni ani nevzpomenete, čert vem společné roky) - opravdové vztahy se už nemají šanci zarýt, protože jsme omletí do té míry, že si všechno dřív, než se nás to zvládne byť dotknout, vyláme zuby. A i kdyby se něco zakousnout na chvíli dokázalo, uvnitř není nic. Nada. Ničevo. Prázdno a pusto. Florenta nedokáže vytrhnout z jeho leklosti vlastně vůbec nic. Snad jen jídlo. Na chvíli.

Florent je přesycený - pohodlím, věcmi, lidmi, sexem, požitky...

A stejně tak je přesycená naše civilizace, je to stejný emoční kripl jako Florent.

Jen se nad tím zamyslete.

Fanynka Houellebecqa ze mě po Serotoninu ani nebude a nějak nemám chuť pouštět se do dalších jeho knih. Ale bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. 

(Poznámka k audioverzi: Otakar Brousek ml. má sice příjemný hlas a čte hezky, nicméně je podstatně starší než hlavní hrdina a svádí spíše k představě uvadajícího dědka než chlapa, který by měl být na vrcholu sil plus by mu někdo měl říct, že z homosexuálů už si srandu neděláme, to už naštěstí není cool.). 

#54

Raymond E. Feist

MÁG

Lineární, naivní vykrádačka Tolkiena, jejíž název mi zůstává i po 415 (nebo kolika) stranách záhadou, neb eponymní Mág Učedník se v knize objevuje jen chvíli a za celou dobu udělá (omylem) jedno kouzlo.

Ale budiž.

Celé je to ve své rozmáchlé prostotě vlastně roztomilé.

Postavy mizí a zase objevují, časové posuny se odbývají jednou větou a Midkemie zní spíš jako něco, co nechcete chytnout, než velkolepá říše.

Říkám si, že by bývalo bylo zábavné udělat si před čtením seznam všeho, co mám s Tolkienovými knihami spojené a pak se bavit odškrtáváním - anebo to pojmout jako chlastací hru, ale to by mi má játra asi nepoděkovala.

Roztomile prostý text máme navíc v roztomile prostém překladu, kdy obzvlášť dialogy jsou místy takový cringe, že je to fakt až na pohlazení a lízátko.

Bizarní ovšem je, že ten druhý díl si stejně přečtu. Proto za dvě.

#55

Yasmina Khadra

ČERNÁ VDOVA

Tohle je ovšem průšvih.

Když máte blbou knihu, která si na nic nehraje, je to v podstatě v pořádku - i u literatury se dá, koneckonců, vypnout beztrestně mozek.

Když ale máte v ruce knihu, která chce přinášet zásadní sdělení a zpracovávat palčivá témata jako bonus ještě s přesahem, a je naprosto neumětelsky napsaná (a navíc blbě přeložená), je průšvih neřku-li průser na světě.

Na to, abyste se stali spisovatelem světové úrovně vám totiž nestačí vydávat knihy pod ženským pseudonymem - a to ani v případě, že jste Alžířan. Nestačí na to ani, když si vezmete témata, která - samozřejmě - sama o sobě tu hloubku a přesah mají. Na to už prostě musíte umět psát.

Když to neumíte, vyleze z toho jen jeden velký wtf otazník.

Proč někdo s alžírskou životní zkušeností píše o problematice identity palestinský Izraelců? Proč se radši nevěnuje tomu, jak těžké je být občanem druhé kategorie VE VLASTNÍ ZEMI? (Tedy v Alžírsku, aby bylo jasno.) Jak má čtenář věřit čemukoliv, co autor předkládá, když to celé od samého začátku není nic, než na sebe vršené floskule pronášené naprosto koženými postavami, které se chovají naprosto nepochopitelně? A proč to vyšlo v češtině?

Ano, témě sebevražedných atentátů samozřejmě zajímavé je, stejně jako věčná otázka, na kolik známe toho, s kým žijeme, ale tohle fakt, fakt nebrat.

Odporná obálka a překlad plný perel typu (namátkou): "'Ještě jsem se neoděl do smutku.'" (s. 142); "Vrátil jsem se domů mírně stříknutý, ale vnitřně očištěn." (s. 162); "Pohled na světélkující ciferník budíku mě poučil, že je čtvrt na čtyři ráno." (s. 25) definitivně pohřbívá to, co by autorovo snažení možná ještě mohlo přežít.

K otázce identity palestinských Izraelců: vždycky Kašua; k životu Izraelců: Gavron; k životu přistěhovalců: Gundar-Gošenová; k pohledu ze strany Palestinců: Abulhawa.

Jednou provždy: Už žádný vyphotoshopovaný oči vykukující z niqábu na obálkách knih z BV! Nikdy!!

Regulérní recenzi se vším všudy jsou o knížce sepsala pro iLiteratura.cz. 

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý IX

 Oukej, přiznávám, že už to začíná trvat moc dlouho, tak to trošku urychlíme, protože ty přečtený knihy nějak ne a ne vyčerpat. Co mi ovšem začíná tak trochu docházet (kromě trpělivosti), jsou zajímavý videa. Jedno z posledních, který jsem měla připravený, je upoutávka na desetidílnou reality show (?), která vznikla vloni během Eco Challenge Fiji. Dost možná jste o Eco Challenge do loňska, kdy se ho zúčastnil český tým, stejně jako já, nikdy neslyšeli, a možná jste se, tak jako já, po shlédnutí DVTV  , případně poslechnutí rozhovoru na Radiožurnálu, těšili, až budete moct českýmu týmu retrospektivně fandit. 

Celý seriál produkoval Amazon Prime a ke shlédnutí je na jejich kanálu. Ten jste si ještě v srpnu mohli vyzkoušet na týden zdarma - nevím, jestli nabídka ještě platí - každopádně já to zhltla bez kousání za jeden večer a následující dopoledne. Pokud by vám šlo jen o český tým, neplýtvejte časem - přestože dosáhl skvělého umístění, jeho, jak sami členové říkají, bezproblémová cesta závodem, kamery nijak nezaujala a za deset dílů se v záběru ani nemihli. 

Je to dramatické, je to americké, je to napínavé a muselo to být neskutečně brutální. 

#49

Miřenka Čechová

MISS AMERIKA

Po všech stránkách výborná, zábavná, fascinující, vtipná, kritická (...a další superlativy si doplňte sami, už mě nic nenapadá) kniha, jejíž vizuální stránka dokonale podtrhuje a doplňuje obsah. Dvojjazyčné přepínání a kolísání mezi češtinou a angličtinou dokonale vyjadřuje onen pocit rozdvojené identity, kterou člověk chca nechca začne po nějaké době v cizí zemi, jejímž jazykem hovoří, prožívat.

Víc Miřenky, prosím!!

Víc a větší kapky!

#50

Chálid Chalífa

SMRT JE DŘINA

Základní zápletka posledního románu syrského spisovatele Chálida Chalífy by mohla čtenáře svést ke zcela mylné představě černé, na hraně absurdity bruslící komedie: Trojice odcizených sourozenců se

rozhodne splnit poslední přání svého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu válkou zmítané země. Naloží tedy mrtvolu do mikrobusu, obloží ji ledem a vyrazí na road trip.

Žádné zábavné scénky z této situaci ovšem nevzniknou. Naopak. Na poměrně malém prostoru nějakých 150 stran vás chytí a už nepustí tak koncentrovaná depka, že se srdce svírá. Nenapravitelně poničené

rodinné vztahy, osudy plné smutku, bolesti, kapitulace a prázdnoty. Do toho kdysi tak nádherná země rozervaná boji, kdy se největších brutalit dopouští ti, kteří v Sýrii vůbec nejsou doma a vlastně tam

nemají co dělat. Hnus a bezmoc a absurdní situace z ní pramenící. To všechno je Smrt je dřina.

Nepřestává mě fascinovat, jaký odpor mají čeští nakladatelé k modernímu arabskému románu. Nerozumím tomu. Roky obcházím nakladatelství a prstem hrabu za vydání nějakého aktuálního textu.

Jenže na české poměry jsou málo veselé a příjemné. Jenže co čekají? Ať se podívají na mapu a uvědomí si, čím si oblast prochází! To si vážně někdo myslí, že v místech, kde je jedinou jistotou smrt, má někdo chuť psát něco "feel good"?

Budu doufat, že tohle je vlaštovka, která udělá jaro a český čtenář si konečně bude moct udělat trochu jiný obrázek o životě v arabském světě, než jen ten na základě narativů o holkách, co si vzaly Araba,

odstěhovaly se někam na vesnici a byly děsně překvapené, že je tam čeká solidní peklo (dost bylo vyfotošopovaných zahalených ksichtů!). Arabský svět totiž opravdu nejsou jen utlačované ženy a wádí plná negramotných fanatiků.

#51

Petr Třešňák a Petra Třešňáková

ZVUKY PROBOUZENÍ

Vyjadřovat se k tak niternému a osobnímu textu, který vyznívá částečně jako otevřená náruč připravená obejmout každého, kdo se ocitl ve stejné situaci jako autoři, a částečně jako terapeutické psaní, mi přijde dost chucpe.

A tak zůstanu u toho, že je skvělé, že se ozývají hlasy, které otevřeně mluví o tom, že autismus není jen "my spot", "tapiokový pudink" a "horká voda opařila dítě", že to může být taky solidní peklo, které neizoluje ve vlastní hlavě jen člověka poruchou stiženého, ale i všechny jeho nejbližší. Musí to být nesmírně těžké. Nesmírně.

#52

Nikkarin

130: HODNÍ, ZLÍ A OŠKLIVÍ

Už zase. Už zase jsem si nevědomky z knihovny odnesla druhý díl ságy. Už zase to není nikde na přebalu napsané - ano ták! Co od čtenáře chcete?

Svému počátečnímu zmatení se tedy podivuji už méně a jdu si zarezervovat zbývající díly, tahle směsice Malého prince a Falloutu byla totiž i bez kontextu velice sympatická, jsem zvědavá na dojmy z celku (a kresba je boží!).

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VIII

Kam až? Kam až je možné zajít?

Uultramaratonské šílenství má různé, poměrně jasně rozlišitelné stupně. A kdesi nahoře v mracích se ztrácí Tor des Géants (případně Tor des Glaciers, kdyby vám to bylo málo).

#46

Paolo Cognetti

DIVOKÝ KLUK

Můj třetí Cognetti a opět nezklamal, i tentokrát se čtenáři dostane poetického a zároveň zbytečně neužvaněného popisu hor, střípků života, obrazů setkání - se zvířaty, lidmi, trávou, vodou, skalami... Zážitky a okamžiky plynou volně a nenásilně meditativní atmosféra mě opět okouzlila.

Co jsem ovšem nepochopila byl místy až pasivně agresivní doslov. V odeonkách obvykle očekávám krátkou studii, která mi prozradí něco o autorovi, zasadí právě přečtenou knihu do kontextu jeho tvorby, případně třeba i do širšího rámce národní nebo žánrové literatury, tentokrát jsem ale dostala blábol o čůrání u maringotky a českých potních chýších proložený citacemi z knihy, kterou jsem právě dočetla. Jako proč?

#47

Max Andersson

VYKOPÁVKA

Vítejte v té nejhorší noční můře, jmenuji se Max a budu váš průvodce! Už dlouho se mi nestalo, abych při četbě prožívala takhle intenzivní pocit hnusu a odporu, což je asi záměr. A to jsem si myslela, že mně se zdávají hrozné sny...

#48

Michaela Klevisová

SNĚŽNÝ MĚSÍC

Vezměte Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Olgy Tokarczukové a autorčinu prvotinu Kroky vraha, strčte to do demižonu, přilijte Beskydy, nechte chvíli kvasit a voila! Máme tu Sněžný měsíc.

Pomalý, nijak zvlášť dramatický děj by mi nevadily, to, že jsem vraha tušila od poloviny, taky ne. Té "inspirace" na mě ale bylo prostě trochu moc. Pokud ale oceňujete nekrvavé detektivky z českého prostředí, máte rádi pevně svázané všechny konce a dořečené veškeré dějové linky a vykrádání sebe sama vám nevadí (případně si autorčiny knihy tak docela nepamatujete), určitě nebude zklamaní.

V audioverzi mě nesmírně iritovaly rozjuchané hudební předěly, které hrubě kontrastovaly s melancholickým (místy až trochu unylým) přednesem Kristýny Kociánové. Zajímalo by mě, jestli hudební dramaturg (mají audioknihy někoho takového?) vůbec věděl, k čemu hudbu vybírá. Nebo jestli je jako v řadě nakladatelství s PR oddělením, které píše zcestné anotace na přebaly?

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VII

Z Walesu se přesuneme kousek na sever, do Skotska.

Tam organizátoři Dragon's Back Race-u pořádají jiný, osmidenní závod s názvem Cape Wrath Ultra. Je to něco tak nádherného (a tak drahého), že to ve mně vyvolává démonicky živé představy absolvování s pár podobně laděnými blázny po vlastní ose.

Na Cape Wrath, kde závod končí, jsme se mimochodem během loňské dovolené ve Skotsku chtěli dojet aspoň podívat. No dobře, JÁ jsem se tam chtěla aspoň dojet podívat, nicméně jsem měla smůlu ne proto, že by zbytek rodiny odmítl (neodmítl, vidina majáku na severním skotském útesu je kupodivu dost lákala), ale proto, že tam nevede jediná silnice, jediná cesta. Na Cape Wrath se dostanete jen po moři anebo po svých...

(Bonus: hledejte české barvy)

 #43

Nassim Nicholas Taleb

NASADIT VLASTNÍ KŮŽI

Poslední kniha Talebova kniha jeho fanoušky nezklame. Ti ostatní budou dost koukat.

Celou knihou se jako ústřední téma vine jedno ze základních pravidel slušného chování, které (doufám) nám všem vštěpovali rodiče od útlého věku, a sice: chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě a nedělej nikdy nikomu nic, co bys nechtěl, aby dělal on tobě, zkráceně „jak vy k my, tak my k vy“. Nasadit vlastní kůži se pohybuje kdesi na pomezí mezi motivační knihou (jak přemýšlet a chovat se, abyste nebyli za pitomce, ale naopak za pašáky) a filozofickými úvahami protkanými aforismy. Bohužel ke škodě textu příliš často sklouzává k agresivní filipice v podstatě proti všem, kterým autor nefandí a kteří si jej dokonce – samozřejmě naprosto neoprávněně – dovolili kritizovat .

Hlavním problémem Nasadit vlastní kůži je Talebovo prezentování vlastních, ničím nepodložených názorů jako obecně platných pravd. Další slabinou knihy je její repetetivnost. Opakování sice je matkou moudrosti, ale nevím, zda je nutné, číst neustále dokola o Talebem oblíbených věcech a lidech (sem patří namátkou Putin, Asad, Írán a šíité, pizza, pracující třída, Donald Trump, mrtvý tah a antika) a o podstatně větším počtu těch neoblíbených (novináři, intelektuálové, Hillary Clintonová, sunnité, Saúdská Arábie, Thomas Piketty, všichni, kdo nepracují rukama – a ne, psaní na klávesnici není práce rukama –, elitní americké univerzity, vytrvalci, GMO potraviny a už jsem zmiňovala Clintonovou a Saúdskou Arábii?). Ty navíc prokládá několika opakujícími se vtipy, kterým vysloveně chybí nahraný smích publika.

Velkým plusem knihy je zdařilý překlad Jana Kalandry, který vystřídal předchozího Talebova překladatele Jana Hořínka. Díky krátkým kapitolám a jejich dalšímu dělení do krátkých tematických oddílů je kniha čtenářsky velice přístupná.

Nassim Taleb nemá problém říkat, co si myslí. A to je problém. Způsob, jakým prezentuje své názory a postoje, totiž od odvahy plynule sklouzává k hulvátství. A ve snaze vyjádřit se ke všemu vlastně nakonec neříká skoro nic, co by stálo za pozornost.

Je ovšem stejně dobře možné, že jakožto korunovaný „intelektuál, ale debil“ jen nejsem schopná pobrat autorovu velikost.

(Dvoustránková recenze ke knize mi vyšla v, tuším, jednom červnovém Ekonomu, kdyby někoho zajímala, pošlu.)

#44

Karin Lednická

ŠIKMÝ KOSTEL

A protože brečet nechtěla a umřít nemohla, vstala a šla dělat to, co bylo potřeba.

Ambiciózně rozkročená rodinná freska, ve které není nouze o smutné i veselé okamžiky, o svérázné charaktery a o až neuvěřitelnou náhodu (i když - proč vlastně ne?). A zatímco se lidé potkávají, žení a vdávají, žijí, rodí se a umírají, fárají, dřou do úmoru, dějiny se nezadržitelně valí vpřed a my z pozice těch z budoucnosti víme, co oni ještě nevědí...  

Tohle mě bavilo - bavilo mě, jak skutečné mi všechny postavy připadaly, kolik jsem se toho nenásilně dozvěděla a i Vilma Cibulková jakožto narátor audioverze mě poměrně rychle přestala iritovat (to je ale můj obvyklý problém s tím, když čte knihy herec, který se do čtení na můj vkus místy příliš pokládá). Tak těžký byl život ještě nedávno, tak strašně strašně těžký - a tak dobře se dneska máme. Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká. 

#45

Tom Gauld

PEČEME S KAFKOU

Naprosto úžasná, kouzelná, zábavná a výborně přeložená kniha plná

skvělého humoru.

Pokud vám kniha nepřijde vtipná, není to špatným překladem, ani špatnou redakcí, je to prostě tím, že jste to nepochopili nebo to prostě není váš šálek čaje. To se holt stává. Když už se chci tvářit chytře a kritizovat překlad, je na místě napsat, CO přesně je na knize špatně. (Osobně jsem kromě absence prolongačních znamének v jednom stripu s antickými filosofy (což jde navíc na vrub jazykové korektuře - neplést s redakcí překladu, to dělá zase někdo jiný) a jedné - možná - vypadlé kraťoučké repliky (chyba grafika), nenašla v knize vůbec nic špatně, naopak je řada stripů přeložena naprosto skvěle a invenčně - místní kritici překladu by možná měli uvádět příklady, abychom se my ostatní mohli poučit. Nebo že by to bylo osobní, hm?) 

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VI

 A u klání s welšským drakem ještě zůstaneme. Tenhle dokument o loňském ročníku se trochu netradičně zaměřuje na všechny ty, bez kterých podobné akce nebyly možné - na organizátory a hlavně dobrovolníky:

#40

Leïla Slimani

V LIDOŽROUTOVĚ ZAHRADĚ

Po prvních pár stránkách jsem si říkala: no jo, vykrádačka Burhánu'l-asal Salwá an-Nu'ajmí, po dalších pár jsem musela (a ochotně to taky udělala) sama sobě přiznat, že jsem se v Leile Slimani velice mýlila. Její komiks Sex a lži mě svojí plochostí a způsobem, jakým nakládal s fakty a informacemi, strašně iritoval. Nebýt dílu podcastu "Do Slov", který se Slimani věnoval, nikdy bych si její knihy nepřečetla. (Takže děkuju!)V lidožroutově zahradě může na první pohled vypadat jako příběh nymfomanky, které to nakonec přestalo procházet. V lidožroutově zahradě je podle mě všechno, jen ne příběh o nymfomance. Hlavní hrdinka Adele má manžela a malého syna a pracuje v novinách a na první pohled má všechno, protože co vlastně ještě můžete chtít? Jenže práce Adele nebaví, manžela nemiluje a syna by milovat měla, ale taky jí to tak úplně nejde. A to prázdno a pusto, které vnímá, to, že není tím, kým cítí, že by měla být, se snaží saturovat s náhodnými muži, s muži, kteří jí umožní, aby byla aspoň na chvíli jedinou hvězdou v záři reflektorů, kteří na pár minut ztratí zájem o všechno ostatní na světě a nechtějí nic - jen ji. Nad kterými má moc, které má v hrsti. Na chvíli přestává být loutkou a stává se loutkářem. Adelin hlad po nějakém prožitku, po okamžiku, kdy by něco cítila, brutálně graduje podobně jako Trierovo Prolomit vlny nebo Akinovo Gegen Die Wand. Následuje nevyhnutelný volný pád a náraz.  Protože se můžete snažit sebevíc, ale některé šrámy prostě zacelit nejdou. A na některé věci je i láska krátká. (Tuhle knihu by byla radost analyzovat.)

#41

Leïla Slimani

NĚŽNÁ PÍSEŇ

Od první stránky víme, co se stalo. Co nevíme, je, proč se to stalo. A jak se vůbec mohlo něco takového stát?

Autorku k sepsání inspirovala vražda Lulu a Lea Krimových, které v roce 2012 ubodala jejich chůva. Samotný akt brutální dvojnásobné vraždy se nad celou knihou vznáší, bobtná v jejím středu a čtenář celou dobu hledá náznaky, hledá důvody a vysvětlení, chce vědět, JAK tomu mohli a měli předejít - protože přece museli, přece to nemohlo být jen tak? (V tom kniha připomene Rekonstrukci Hanišové, ale tím podobnost také končí.)

Něžná píseň stejně jako autorčina předešlá kniha ale není vlastně vůbec knihou o chůvě, která ubodá obě svěřené děti. Pro mě to byla především kniha o transformaci, kterou nevyhnutelně projdete, když se vám narodí děti. O tom, jak je společnost nastavená a k čemu vás přinutí. O stále existujícím a některými stále přiživovaném (mávám panu Hermanovi) dvojím metru vůči matkám a otcům. O úsilí a nenaplněných očekáváních, o seberealizaci a uznání, které je vyhrazené jen za role, které jsou ale s tou mateřskou v tvrdém rozporu. O tom, že ambice, které jsou před dětmi tak ceněné, z vás najednou dělají zrůdu a zároveň bytí "pouze" matkou člověka v zásadě podřadného, tak trochu (víc) neschopného. Stejně jako o tom, že když chcete děti pouze nastěhovat do bytu svého předmateřského života a ne se z něj úplně odstěhovat a začít život někde jinde, vždycky budete v očích některých dělat něco blbě - buď budete mít kolíbku moc blízko pracovního stolu nebo moc daleko a nedej bože, když si bude chtít ponechat ohrádku se svými koníčky (ale přeci se musíte realizovat - každý si je přeci schopný najít chvíli pro sebe, to mi netvrďte, že ne!)... A taky je to vyprávění o tom, že nikdy nikoho neznáte opravdu dobře. Ani vaše vlastní děti, ani dokonalé chůvy, se nebudou vždycky chovat tak, jak si přejete a jak by se vzhledem k tomu, že vy jste přeci laskaví a hodní a tolerantní měli (logicky) na oplátku chovat. Můžete jejich chyby a úlety omlouvat vlastními (imaginárními) pochybeními, ale třeba je pravda prostě mnohem blíž a je mnohem šerednější (co se doopravdy stalo se Stéfanie?). Nakousnutá je i otázka rasismu, salónního komunismu, rozpadu širších rodinných vazeb a nevyhnutelného tlaku na nukleární rodinu, který vytváří.

A je zvláštní, jak něco, co je pro jednoho strhující čtení, které se nedá odložit, může být pro jiného NUDA. (Otázkou je, jak silně dokáže otřást kniha někým, kdo nemá děti a co v ní nachází - protože si neumím představit, že bych ji dokázala číst se stejně staženým krkem před deseti lety, kdy bych ještě tolik věcí tak odporně a děsivě nepoznávala.) 

#42

Michail Michailovič Bachtin

   FORMÁLNÍ METODA V LITERÁRNÍ VĚDĚ

"Michaile Michailoviči, ještě slovo o formalistech a jsi dneska bez večeře!" prohlásila někdy ve 20. letech minulého století paní Bachtinová. "Jestli tě tak strašně žerou, tak si to někam napiš, ale mně už s tím dej pokoj." A tak vznikla Formální metoda v literární vědě, která je vlastně jen sáhodlouhým vysvětlením toho, v čem a jak moc se formalisté mýlili. To vše doplněné skvělým doslovem profesora Svatoně.

Co jsem viděla a četla přišlo mi to zajímavý V

Zpoza oceánu se přesuneme o poznání blíž.

A podíváme se na jeden z mých největších (největší?), nejdrzejších a nejodvážnějších snů. Na jeden z těch, který mám v plánu si splnit. A ne jednou. Ne za deset let. Brzy. 

Na Dragon's Back Race.

#37

Michaela Klevisová

KROKY VRAHA

Na přebalu stojí: Nejlepší česká detektivka.

Nerada bych zjišťovala, jak vypadá ta nejhorší.

Od samého začátku jsem si říkala, jestli si dělá autorka legraci (ne, v 70. letech jste skutečně z Československa nemohli jen tak odjet za kamarádkou), ale tak potenciál tu byl, zápletka taky zajímavá, bavilo mě známé prostředí a přednes Kristýny Kociánové, jež se postarala o audioverzi, mi byl moc příjemný.

Tím jsme se ale dostaly na konec s plusy.

Zbytek je... no, řekněme, naivní. V lese na Babě je nalezena mrtvola, nejdřív to vypadá, že se vrah spletl, pak přibude další tělo a to už víme (nebo tušíme), kdo s kým jak a za kolik a hurá do velkého finále. Anebo ne tak docela? Postavy jsou definované svým vzhledem do té míry, že působí jako parodie: zlí lidé jsou oškliví a hodní hezcí, ti na pomezí tak trochu hezcí a trochu oškliví. Všichni záporáci se kromě toho, že jsou slizcí poznají podle toho, že jsou děsně na prachy - a peníze jsou hlavním hybatelem chování postav. Pro milovníky uzavřených příběhů bude tohle čirá radost, protože tady nezůstane vyřčeno absolutně nic. Jediné, co vám hlava možná nepobere, bude to, proč emancipovaná, svérázná žena trpěla svého ex, proč nefungoval vztah s jejími dětmi, když spolu najednou vychází dobře, proč jsou všechny ženy podivně uťáplé pipky a všichni muži manipulanti a proč mluví všichni stejně (bez ohledu na věk a společenské postavení). Rozuzlení bylo tak prosté, až mě to, milý Watsone, otrávilo. Nejsem fanda nápisů z roztahaných střev a vysvětlení přitažených za vlasy tak, až příběh skalpujete, fakt ne, ale tohle byl opačný extrém. 

Přesto je potřeba říct, že čtvrtá a pátá kniha ze série s detektivem Bergmanem, které jsem už slyšela, mi přišly fajn - takže na rozdíl od jiných českých hvězd se v mých očích autorka příjemně posouvá tím správným směrem.

#38

India Desjardins, Magalie Foutrier

NEZADANÁ

Netušila jsem, že je ještě v módě zobrazovat single ženy po třicítce jako osoby, jejichž hlavním životním cílem je najít si dokonalého muže - a všechno ostatní je v zásadě podružné, případně je to má nasměřovat k tomu, aby onoho pana Božského potkaly.

Kresba, kolorování, lettering a vůbec knížka jako celek je moc hezká a milá a příjemná a tak vůbec - ale vážně, to jako vážně?

#39

Auður Ava Ólafsdóttir

LISTOPADOVÍ MOTÝLI

Co když váš život skončil ještě dřív, než mohl pořádně začít? A přece jste neumřeli...Co když jste chtěli tak moc zapomenout, že jste si na troskách své existence vybudovali jinou, která ale tak docela nefunguje? 

A k čemu je vám znalost jedenácti cizích jazyků, když na to, abyste se domluvili s tím, kdo je pro vás najednou nejdůležitější, potřebujete hlavně srdce?

Tenhle road trip po zimním Islandu má naprosto úchvatnou atmosféru - smutku a melancholie, tíhy minulosti, kterou s sebou vláčíme, chladu prázdných vztahů, které udržujeme, protože máme pocit, že bychom měli, že se to tak má a zároveň i čehosi vroucího, laskavého, krásného - nových věcí, začátků a směrů, kterými nás vítr zavane a kam jsme nikdy nečekali, že bychom se mohli dostat (a vůbec jsme tam dostat nechtěli a jak je nám tam teď dobře).Recepty na konci knihy jsou úžasnou připomínkou lásky Seveřanů k jídlu a pití - už v dobách, kdy jsem hltala muminky, jsem milovala jejich věčné pojídání obložených chlebů a termosky plné horké kávy. Zdá se, že ani Islanďané nejsou výjimkou z pravidla. Přesto mi celý příběh vlastně zkazily, protože jejich věcnost mi ty křehké podzimně zimní motýly podivně zadupala a nedovolila mi o nich rozjímat tak, jak bych potřebovala a jak by si zasloužili.Velký palec nahoru za překlad. Jen nechápu, co má být na té knize vtipného - stává se mi často, že nerozumím tomu, proč v marketingu vydavatelství označí některé tituly jako "humoristické" nebo "humorné", snad aby se to líp prodával? Obvykle to ale soudě dle reakcí vede jen ke zklamaným čtenářům - ti, co se chtějí zachlámat, se nezachlámou a ti, kterým by se kniha mohla líbit, si ji nepřečtou, protože chlámat se jim v tu chvíli vůbec nechce. Anebo prostě nemám smysl pro humor, to se taky nevylučuje.

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý IV

A u Big Backyard's Ultra ještě zůstaneme, tentokrát v téměř hodinovém dokumentu o následujícím (tedy loňském) ročníku.

#34

Pavel Göbl

PENIS PRAVDY 2012: NEJPOKLESLEJŠÍ VERZE APOKALYPSY OD ČASŮ BIBLE

Četla jsem už kdejakou kravinu, přečetla jsem i knihy, které se všeobecně považují za literaturu kvalitní ba dokonce i náročnou, ale takový sprostý guláš, jako je tohle, jsem ještě nečetla.

Ne že bych tam neviděla ten výsměch době a lidem a bortícím se hodnotám a nově vznikajícímu (ne)řádu. Ne že bych nechápala, že se autor celým tímhle retellingem, jak je dneska moderní říkat, Dařbujána a Pandrholy výborně baví a v době, která se tak stydí si nahlas prdnout, že radši praskne, se otevřeně vysmívá kde komu včetně cikánů a jehovistů a feministek a zbohatlíků a politiků... A ne že by se v knize neobjevily nápady, které mi přišly samy o sobě zajímavé. Jen mě to prostě jako celek zoufale nebavilo.

Nejvtipnější na tom celém na konec je to, že jsem tuhle knihu před lety pod vlivem doporučení iLiteratury koupila vlastní mamince pod stromeček. Kristovanoho.

#35

Pavel Kolář

PŘÍBĚH ČESKÉ REKORDWOMAN: ZÁKULISÍ NEJVĚTŠÍHO SPORTOVNÍHO SKANDÁLU PRVNÍ REPUBLIKY

Nesmírně zajímavá kniha o neskutečném osudu, který měl naštěstí dobrý konec. Zdena Koubková, prvorepubliková rekordwoman, sbírala světové rekordy a medaile na někdejších nejprestižnějších závodech jako na běžícím páse. Holka z vesnice u Brna se podívala do světa a závodila s těmi nejlepšími, jenže něco v téhle větě je špatně: Zdenka Koubková byla totiž zároveň od narození i Zdeněk Koubek. V druhé polovině třicátých let už nedokázal pokračovat v životě jako žena, svěřil se do péče lékařů, kteří u sportovkyně shledali znaky hermafroditismu s převahou mužských rysů. Trvalo to sice dlouhé měsíce, ale ze Zdeňky se nakonec fyzicky i úředně stal Zdeněk. Kniha se však tomuto nejdramatičtějším období života v podstatě vyhýbá a odbude jej citacemi z lékařských zpráv. Pozornost upírá na dobu, kdy byl Zdeněk ještě Zdenkou, stručně se věnuje jeho dětství a obšírněji době jejího příchodu do Prahy a účasti na závodech. Tón vyprávění i zvolená ichforma usilují o navození historického dojmu a částečně se jim daří a částečně ne. Jen těžko uvěřit tomu, že by Zdena/Zdeněk až do dvaceti let nepochyboval o tom, že je mezi nohama stejný jako ostatní dívky - koneckonců měl pět starších sester. Těžko uvěřit, že by se u nich doma neřešilo, CO se jim to vlastně narodilo - a kdyby to nebylo zřejmé u miminka, u rostoucího dítěte už to přeci zřejmé být muselo.

Pochybnosti a vnitřní rozervanost, kterou zákonitě Zdenozdeněk musel prožívat, autor naprosto opomíjí - stejně jako stud a strach z odhalení. A přitom si sotva umíme představit, jak urputné boje se musely v jeho/jejím nitru odehrávat. Máme třicátá léta, nejen, že je trestná homosexualita, ženy nesmí bez povolení nosit ani kalhoty! 

Fascinující je i román Lídy Merlínové, ve kterém Zdenozdeněk ztvárnil hlavní úlohu, stejně jako autorka sama. Prostor, který autor věnoval citacím, je zcela logický (už méně pak ony pokusy o jakousi obsahovou analýzu) - škoda, že se o něm, o vztahu Lídy a Zdenozdeňka a o jeho obsahu nedozvíme víc i v samotném vyprávění.

Zcela chybí alespoň poznámka o tom, zda autor čerpal převážně ze své fantazie a dobového tisku a máme tudíž v ruce čirou fikci opentlenou fakty nebo měl k ruce osobní korespondenci, diář, deník nebo něco takového.

To, o čem kniha píše, je neuvěřitelné (už jen to, kolik žen ve vrcholové atletice té doby byly z pohledu biologie ve skutečnosti muži), způsob podání se však tak usilovně snaží nebulvarizovat, že v důsledku vyznívá poněkud bezpohlavně.

Navzdory všem výtkám je to ale kniha, kterou rozhodně stojí za to přečíst!

#36

Paolo Cognetti

NIKDY NEVYSTOUPAT NA VRCHOL

Krásná jednohubka z jedné cesty, kterou ale spolknete dřív, než si pořádně uvědomíte, jak chutná a další už bohužel není. Je nám líto.

Je to vyprávění o himálajském treku, o přátelství, o boji s vlastním těle a jeho slabostmi, o lidech (a zvířatech), které na takové cestě potkáte, trochu o tradicích, trochu o životě tam nahoře, tam daleko...

Óm mani padme húm

(Je mě trochu cynicky po přečtení doslovu napadlo, jestli útlá knížka nevznikla jen proto, že se autor rozhodl krapet vytěžit slávu, které se mu konečně dostalo, protože budovat z ničeho zero waste penzion uprostřed Alp je určitě dost drahá sranda...)

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý III

Každý, kdo to tu delší dobu sleduje ví, že jsou určitý závody a podniky, který mě fascinují víc než jiný. A že příčku nejvyšší drží ve svých zákeřných tlapách ikonický Barkley Marathons. O tom, kde se Barkley zúčastní, rozhoduje v drtivé většinu případů muž, který za celou ideou stojí - Gary "Lazarus Lake" Cantrall. Nenechte se zmást Lazových vidláckým zjevem, v mládí běhal jak drak a tomu, co dělá, rozumí brilantně. Zároveň postrádá jakýkoliv sentiment, který je v jeho případě, zdá se, nahrazen řádnou dávku cynismu a vybroušeného smyslu pro černý humor. 

Kromě Barkley organizuje Laz i akci nazvanou Big Backyard's Ultra (pojmenovanou podle jeho psa, Biga), která se do našeho širšího povědomí dostala letos na jaře, kdy se její koronavirové globální podoby zúčastnil Radek Brunner, aby celému světu ukázal, jak se na lopatu sedá. Lazův Big's Backyard se koná u Laze "doma". Princip je prostý - každou hodinu musíte oběhnout stanovený, zhruba sedmikilometrový okruh (za 24 hodin tak máte přesně 100 mil). Jakmile se dostanete do zázemí, zbytek času, který případně zbývá do celé hodiny, máte volno. Krátce před uplynutím hodinového limitu si musíte stoupnout do vyznačeného čtverce a v celou se vybíhá. Kdo není ve čtverci, končí.

Vyhrává ten, kdo vydrží běžet nejdýl.

Jak prosté a ve své prostotě nesmiřitelně brutální:

#31

Polona Glavanová

NOC V EVROPĚ

Prázdní lidé v plném vlaku. Všichni uvažují stejně (o ničem), všichni mluví stejně (o ničem), všichni jsou mladí, zdraví, perspektivní a všichni jedou jedním nočním vlakem z Paříže do Amasteru - tenhle prvek je tu nejspíš jen proto, aby mohla Polona říct, že nepíše jen povídky (spoiler i tohle jsou povídky - plus teda ten vlak, který postavy "spojuje"). Stejně dobře by mohli sedět ve stejné kavárně nebo u výběhu želv. Hm.

Buď lesk knihy ta těch necelých 20 let dost zmatněl nebo toho roku ve Slovinsku nikdo nic dobrého nenapsal... Tohle byl proste motoráček prodrncalo to kolem a ani vítr to pořádně nerozfoukalo.

#32

Hudá Barakát

NOČNÍ POŠTA

Noční pošta libanonské autorky Hudy Barakát získala vloni prestižní cenu IPAF, o níž se často hovoří jako o "arabském Bookeru". Noční poštu tvoří soubor dopisů, jejichž autoři jsou bez výjimky zoufalci, vyděděnci, vyhnanci, uprchlíci, které okolnosti dostaly na samé dno. V momentech, kdy mají pocit, že už nemohou dál, píší svým milencům, sourozencům, rodičům a prosí o pomoc nebo odpuštění. 

Vnitřní provázanost byla na mě tak vachrlatá, že kdyby nebyla žádná, nic by se nezměnilo a celé to bylo tak nepříjemné a depresivní, že mi i ten nevelký rozsah přišel úmorný. S Hudou jsem se minula už v jejím Kameni smíchu, na nějž jsem ovšem při čtení o pár let později radikálně změnila názor. Třeba mě to čeká i s touhle knížkou...

#33

Jonáš Zbořil

NOVÁ DIVOČINA

život je zatím milosrdný

má práci s uhlovodíky

někde jinde

všude na hřišti se po zápase

válí chemie

kudy život projde

tam nechá spoušť

dítě pláče ve vedlejším pokoji

život mu montuje zuby

ach bože život je tak blízko

a čenichá

(s. 23)

Zkraje jsem nevěděla, nebyla si jistá, nedokázala se naladit, sladit. První vlna mi utekla, druhá taky, ale na třetí jsem se začínala chytat a pak jsem se vezla s velkou radostí.

(A graficky je kniha jedna velká krása.)

dálnice

dálnice je páteř státu

posetá chmýřím hubených jedlí

a billboardů

oťukáváme se od humpolce

v káefcéčku devět křížů

už si říkáme křestním

není pravda že země je rozdělená

dálnice je nová koncertní síň

večerem duní basa kol

tenory sedanů

až bude nejhůř

sejdeme se tu

prosvítíme kosti lesa

cesta za brnem je dlouhé loučení

na mokrý asfalt padají konfety blinkrů

některá auta se objímají

(s. 52)

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý II

A u legendy ještě zůstaneme. Na úplně opačném konci, než kde běžela Courtney, je ocas startovního pole, lidi jako já nebo možná i vy, kteří se na velkých podnicích perou o cuty, kteří se snaží běhání skloubit s běžným provozem, s prací, rodinou, každodenními povinnostmi, a které prostě živé nedostanou. 

Ti pak na Western States 100 občas dobíhají během tzv. Golden Hour - zlaté hodiny, poslední hodiny před třicetihodinovým limitem.

A právě jim je věnovaný následující (krátký a krásný) dokument.

#28

Petr Borkovec

WERNISCH

Výrek

Dnes žádné plyšové teče,

krouhá to do tmy vším ostrým,

co se namane. Ráno mladý kos

zíval do světa a vypadal

jak tmavý kosatec než praskne.

A pozdě odpoledne, tak po páté,

přilétl na štít a opakoval to.

"Co nevidíš, na to nemyslíš,

a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.

Já s tebou neumím žít."

(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.

Ale pořád mnohem víc ano než ne.

#29

Michal Vrba

PRAK

Máme moc rádi kladné hrdiny, hrdiny s velkým H, kteří překonají slabost a pochybnosti (ty mít musí, jinak se s nimi nedokážeme ztotožnit) a nakonec nám ukážou, jak by se správný člověk měl v mezní situaci zachovat.

Jenže takhle to v životě moc často nechodí. Jistě, máme své hrdiny, kteří nám jdou svou odvahou příkladem, ale v porovnání s počtem bezejmenných duší, které světem prošly a zase z něj odešly, aniž by se na jeho běhu z pohledu Velkých Dějin zásadně podepsaly, jsou miliardy.

Prak je jedním z příběhů, který nám odmítá naservírovat hrdinu bílého či černého, sem tam s cákancem šedivé - ne, ústřední postava je velmi, velmi šedá. Ve své uvěřitelnosti a civilnosti jsou jeho osudy strhující a jeho jednání tak pochopitelné. Právě v oné obyčejnosti, v tom, jak - ano, tohle se skutečně mohlo stát a možná se to i dělo - tkví kouzlo Praku, které mě naprosto strhlo.

Viděli jste někdy kočku zahnanou do kouta? Ví, že nemá nejmenší šanci, možná i ví, jak proti mnohonásobně větší a silnějšímu nepříteli vypadá legračně a když si uvědomí, že nemůže utéct - že už skutečně nemá kam - přitiskne uši k hlavě, vycení zuby a začne syčet. Je to krátké a dramatické a často patetické gesto odvahy.

Marek L., náš hlavní hrdina, se podvolí nátlaku ze strany gestapa a začne přepisovat německé novinové články do češtiny. Pro okolí je kolaborant a srab, pro manželku je kolaborant a srab a sám pro sebe je kolaborant a srab. Po odchodu ženy a zpřetrhání vazeb na rodinu a kamarády, mu nezbývá nic, než výčitky. Jenže pak se Marek ocitne zahnaný v koutě své vlastní hlavy a prosmýknout se nemá kudy. Sklopí uši k hlavě, vycení zuby a zasyčí...

#30

Omar Chajjám

ROBÁIJJÁT

"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,

tam mléko, strdí, víno v každý čas -

tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,

když nakonec to stejné bude zas?!"

(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:

- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?

Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,

samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"

(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:

neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.

Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti

a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."

(s. 112)

 

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý I

Minulý týden jsem zjistila, že jsem na blogu neměla jedinou přečtenou knihu od... eee... dubna? Stejně jako nelze předpokládat, že bych jen tak v tichosti přestala běhat, je nesmyslný očekávat, že bych přestala číst. 

Pár dní po Kladně jsem si byla opatrně zaběhat a nohy a plíce byly sice utahaný, ale na to, jak pekelně mi v neděli po závodu bylo, všechno drží a funguje, jak má. Covidový čachry nás připravili nejen o vrcholně romantický výlet ve dvou do Lake Districtu, kde já se chystala zničit a T. relaxovat v pronajaté chaloupce pod jedním z fellů, ale i o rodinnou koupáckou dovolenou. Nakonec jsme měli to štěstí, že jsme se na deset dní vešli do našeho oblíbeného Haus Gassneru v Niedernsillu, kde se to dokonce na pár dní změnilo v takový decentní soustředěníčko a kde jsem potěšeně zkonstatovala, že holky už by toho ušly i vcelku dost a otevírají se nám tudíž další obzory.

V mezidobí jsem viděla pár velmi zajímavých a zábavných videí, krátkých filmů a seriálů, které s tím naším praštěným koníčkem tak či onak souvisí a které třeba někomu z vás utekly.

Plán na následující dny je prostý (schválně, jak dlouho mi to vydrží):

každý den se vám pokusím naservírovat pravidelnou dávku emocí v podobě jednoho videa a třech knih - nebo jenom knih, až dojdou videa.

Pohodlně se usaďte, začínáme!

Nelze začít nikým a ničím menším, než nádherným krátkým dokumentem Salomonu o mé milované Courtney Dauwalter a její loňské účasti na legendárním Western States 100. 

Ta holka je prostě úžasná a to, že otevřeně mluví i o odvrácených stranách závodů, o tom, že ne vždycky se to povede a to, že se to nepovede, je prostě součást ultra a není to konec světa, je parádní. 

#25

Philip Pullman

JANTAROVÉ KUKÁTKO

Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.

A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.

Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.

Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!

 

Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

#26

Matěj Balga

SAUDADE: NA KOLE A KAJAKU KOLEM SVĚTA

Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?

"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirováni? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?

Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.

Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.

Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.

Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomého ukňouraného svedého opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.

Ehm.

Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.

O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

#27

Helen Walshová

TAK UŽ SPI

Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.

Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).

Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.

Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.

Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.

Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.

Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?

Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.