Konečně je to tu. Literární dílo o běhání, které budu jen a jen chválit.

Dana Orálka představovat určitě nemusím. Tak alespoň něco málo o knížce, kterou sepsal spolu s Lubošem Brabcem. Jmenuje se Můj dlouhý běh a už pár týdnů si ji můžete objednat tady.

Dan byl a stále je synonymem českého vytrvalostního běhu. V poslední době mu tvrdě šlape na paty Radek Brunner a někdy šlape na paty Dan Radkovi. Přesto je to pořád on, kdo se vám nejspíš vybaví jako první, když se řekne české ultra. Ten, který zaběhne trať o polovinu rychleji než vy, a pak stráví v cíli dlouhé hodiny focením ostatních doběhnuvších. Ten s dlouhýma nohama a culíkem. Ten, co má nepředstavitelnou výdrž. Ten, co konečně napsal knížku.

A co přináší? Lehce přes dvě stě stran čtení, které mě přibilo a nepustilo navzdory řvoucím dětem a spánkovému deficitu. Včera odpoledne přišla, dneska dopoledne jsem ji dočetla. A - páni! 

Knížka je psaná lehkou rukou, čtivě, vtipně a zajímavě. Začíná uprostřed Sparthatlonu, vrací se do dětství a k začátkům organizovaného sportování. Vzal jsem do ruky kouli a dohodil ji v podstatě tam, kam z té výšky spadla. Při dálce jsem měl problém trefit prkno a doskočit vůbec do písku. Prvním pokusem ve výšce jsem pro změnu dopadl na hliníkovou tyč a ohnul ji. Bolela mě z toho záda, navíc mi trenér naznačil, že ani tady nemám budoucnost. Tak na mě zbylo běhání. (s. 19-20) Podobný nadhled a lehká sebeironie se vznáší nad celou knihou. Dan nemá problém přiznat, že některé věci mu nešly, že někde selhal, že se něco nepovedlo. Předběhlo mě dalších sedm běžců a v té chvíli jako by se ve mně něco zlomilo. Všechno mi začalo být jedno. Po zbytek trasy jsem se hodlal jenom bavit. A tak jsem se smál, na ovce, na vojáky u trati, na diváky, připadal jsem si jako magor. (s. 177) Rekapituluje svou běžeckou kariéru bez klišé a daří se mu téměř nemožné. Píše o běhání jinak než všichni ostatní.

Zrod talentu desítky a jeho transformace v krále ultramaratonů se neodehrály ze dne na den. Dočteme se o tréninku, o cestě vzhůru, o změnách, které přinesla do běhání sametová revoluce i o zdravotních problémech a o tom, jak chutná běžecké vyhoření. Při popisech závodů se neopakuje "Jurekův" muster - běžím-mám krizi-překonávám krizi-vítězím. Každý z vybraných závodů je jiný a něčím výjimečný. Víc se dozvíme vedle zmiňovaného Sparthatlonu o - s Danovým jménem často spojovaném - pořádně vypečeném Badwateru, který v jeho podání zní docela snesitelně. Celá jedna kapitola je věnovaná ultra v mexických Měděných kaňonech, proslavených McDougallovým Born to Run. A je rozhodně zajímavé číst, že realita je na hony vzdálená stránkám bestselleru.  

Dan i z knihy vychází stejně, jako působí ve skutečnosti - skromně a normálně v tom nejlepším slova smyslu. Přestože je ve vytrvalostním běhu fenomén, vypadá to, jako by si to ani neuvědomoval - nebo si to spíš uvědomovat nechtěl.

Tak teď jen nezbývá než doufat, že se najde překladatel do katalánštiny, protože: Kiliane, takhle se na lopatu sedá!

Máme odvahu být odvážní?

O svobodě a upřímnosti projevu blogujícího běžce/běhajícího blogera.

Včera jsem si v plonkovém kojícím čase přečetla poslední příspěvek na blogu Zbyňka Šimčíka. "Hejt" mě zaujal podobnou měrou jako bouřlivá smršť komentářů pod textem samotným. A dokázal přesně to, co si asi většina z nás internetových psavců, přejeme - zaujal mě natolik, že o něm přemýšlím i druhý den.

Teď máte prostor kliknout na odkaz a text(y) si přečíst. Nebojte, počkám.

Hotovo?

Zaujalo mě, kolik lidí má potřebu se k něčemu podobnému, převážně anonymně, vyjadřovat. Když si odmyslím redaktory Rungo, kterým se autor opřel do cílové skupiny, přijde mi to jak nálet rozzuřených sršňů na peleton přespolních běžců. Ale lidi, no tak, vždyť je to blog! Není to časopis, není to žádný profesionálně dělaný portál, je to jen a pouze blog. Hlásná trouba pro nás, jak říká můj pan choť, exhibicionisty, kteří mají potřebu sdílet své zážitky, pocity, názory a přesvědčení s co nejširší komunitou a navíc k tomu máme ještě pocit, že naše psaní stojí za přečtení. Však přeci každý nemusí hned objímat stromy a podporovat širokou veřejnost, aby běhala. Na druhou stranu, když vezmu klacek a do toho hnízda budu dloubat, musím očekávat, že nějaké to žihadlo přijde. Nikdo nemá rád kritiku. Ani tu konstruktivní. A každý chce někam patřit. Ve chvíli, kdy tak nějak proniknete do běžecké komunity, což je dneska extrémně lehké, protože takových portálů, blogů, skupin, sportovních sociálních sítí, srazů atd., jsme ještě nikdy nezažili, pocítíte sounáležitost až sektářskýho rázu. Lidi kolem vás budou poplácávat za každý kilometr, budou vás chválit a budou vám říkat, že je to super, že běháte, že každá minuta běhu je o šedesát vteřin delší čas, než jaký by zvládl ten, kdo se z gauče nikdy nezvedl atd. A vyzískáte (mylný) dojem, že vás běžci, k nimž vzhlížíte, považují za sobě rovné. Nepovažují. Nemyslete si. Ale část z nich vámi neopovrhuje. Respektují vaše úsilí, váš specifický běh, jenž utváří realita, kterou žijete. No a pak jsou tu ti, kteří by nasadili limit na silniční maraton  na čtyři hodiny a pro které jsou všichni, co běhají desítku za hodinu srandisti a ne běžci. Jsou to elitáři nebo mají i v něčem pravdu? A je to pravda, kterou my, pomalí běžci, chceme slyšet? Ruku na srdce...

A jak jsem tak o tom hejtu přemýšlela dál a vlastně mu věnovala většinu včerejšího pomalinkého, krátkého výběhu, napadlo mě, že se mě to vlastně vůbec nedotýká, byť vím, že je to ve skutečnosti směřované na běžce mého typu. (Totiž, on ten Zbyňkův "cut" není ani nijak přísný a troufám si tvrdit ani upřímný. Kolik z nás skutečně zvládne uběhnout po rovině pětku za hodinu? Myslíte si, že si dělám srandu? Kdepak. Jděte ven a zkuste to. Museli byste běžet jeden kilometr dvanáct minut. A můžu vás ujistit, že by vás to po šedesáti minutách bolelo víc, než vaše normální tempo. Běhat takhle pomalu je totiž kumšt.) Mnohem víc mi zvedly mé vytržené mandle komentáře o nevyzrálosti, ubohosti, egomaniakálnosti atp. Ono se nenosí být upřímný. Nenosí se napsat, co si myslím, když vím, že se tím někoho dotknu. I mně rodiče vštěpovali na nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj, zároveň ale chápu to rozčarování, když se vám do elitního klubu běžců cpou lidi, které nepovažujete za členy, ale kteří už stihli zaplatit členský poplatky na roky dopředu a všude to troubí. Snižuje to totiž v zásadě na venek hodnotu vašeho snažení a výsledků. Pepa z depa běhá jednou, dvakrát týdně na indiána pět kiláků a pro většinu je stejný běžec jako vy, který jste dokončil Transvulcanii (jenom vy jste prostě magor, když vysvětlíte, co to ta Transvulcania je). Nemyslím si, že je nutné jen chválit. Jen se usmívat. Být věčně jen pozitivní. Že to, že někdo řekne, že ho něco štve, není nutně známkou egomaniakálního primitivismu, byť se to nemusí dobře číst nebo poslouchat.
A abych v tom Zbyňka nenechala, připojím se: i já mám ráda lidi, co makají, absolvují náročný závody a ještě o tom dokážou poutavě a zábavně psát. Taky mi vadí ti, co neodpovídají na pozdrav a buď mě přehlíží jak širý lány nebo se ostentativně dívají jinam (což činí většina žen a valná část nabušených mužů). I mně přijde absurdní chodit po měsíci běhání na závodní desítku a dofunět ji s deseti tisící dalších funilů za 70 minut, protože běží přeci všichni kámoši z FB nebo kolegové z práce (já navíc vím, jaký z toho máte pocit v cíli, protože přesně to jsem před lety udělala, navíc na maloměstském závodu o pár desítkách účastníků. Věřte mi, že s veselou z toho mohou vyjít snad jen sebereflexí nepolíbení). A přijde mi mimo mísu přihlásit se na maraton poté, co měsíčně uběhnu v průměru stovku, protože Pavel Nedvěd to přeci zvládl a ročně to běhá takových lidí! Stačí přeci chtít a je o hlavě a a a další podobné větičky, co do nás sypou všichni, kterým my pak sypeme startovný. Pak je samozřejmě na pořadu dne se děsně divit, že jsem si přitom odrasoval koleno, záda, achilovku. Už vůbec nerozumím tomu, že se někdo bez pořádné přípravy cpe na ultra. Nemám za zlý ony debaty o přísnějších limitech na závodech, byť by to znamenalo, že bych si žádný oficiálně měřený maraton asi jen tak nezaběhla.
Myslím, že mají smysl, protože běhat umíme všichni, ale běžci všichni nejsme.

(V sobotu jsem zvládla první poporodní desítku pod hodinu - 56:12, odměňuji se zásadně (drahým a pokud možno hodně barevným) funkčním oblečením a dokud si nemůžu zapsat svůj výběh do tréninkového deníčku na Běhej, podívat se na tabulku na garminu a nasdílet to všechno na DM, jsem nesvá a svými divokými běžeckými sny se netajím. Stranické poplatky ovšem platím vždy včas!)