Běžecké EURO
pondělí 10. srpna 2015
Soustředěná dovolenka - II. část
Středa 8. 7.
Zbytek dne dělám hrdinu. Dokonce navrhuju, že pojedeme do Zellu na výlet a myslím to vážně. Počasí nakonec usoudí, že už se na to moje šílenství nemůže dívat a začne pršet. Pak lejt. A leje až do večera. Holky už nám skáčou po hlavách, tak jdeme na chvíli otravovat do přízemí. Tam z nás mají E. s S. trochu traumátko, přeci jen se jim v revíru najednou prohání jedna příliš velká a druhá příliš malá. Účelu (alespoň našemu) to však poslouží a konečně jsme vysvobozeni z rodičovských povinností (ergo je čas jít koupat a uspávat).
Večer si babička vyslouží další pásek v prarodičovském umění. Hlídá totiž obě děti a my jdeme s T. do nedaleké restaurace v hotelu Kröll na večeři. Vyfiknu se, vezmu si boty na podpatku a hopsáním mezi slimáky se vypravíme do hospody. Je to tam hezký, Speisekarte je vcelku srozumitelný, pivo mají i točený a hlavně nemusím nikoho krmit, nikoho napomínat, nikoho hlídat a jediný, co mám na starost, je pokud možno se neuprasit. Krásný pocit. Super večeře. Doma spící děti. Co víc si přát?
Čtvrtek 9. 7.
Dnešní den ve znamená Akce Čouda. T. ráno spakuju Mášu a vyrazí na parní vlak, který jezdí dvakrát týdně do Krimmlu na vodopády. Jedou přes hodinu, baví ji to přesně třicet minut. Rakouští důchodci jsou stejně vytrvalí jako ti čeští, celou dobu se snaží s Mášou bavit, ta jim nerozumí ani slovo, nicméně od úspěšné kulturní výměny to neodradí ani jednu stranu. V Mittersillu vlak dlouho stojí, M. se začíná nudit a já někdy v tu dobu pakuju K. a vyrážíme autem stejným směrem. Kačenka, asi zpruzená z toho, že nemůže vyřvávat ve vlaku a pokoušet se empiricky ověřit, za jak dlouho člověku při takovým řevu pukne hlava jako přezrálá dýně, přidává na decibelech a řve aspoň celou cestu v autě. Do toho divně hučí rakev na střeše, děsně nahlas a já mám co dělat, abych se nepokusila opakovanými údery hlavou o volant všechen ten hluk (alespoň dočasně) vypnout.
Na místě kufruju, parkuju ve vesnici, ale vodopády jsou až za ní. Když to zjistím, k velkému nadšení všech přítomných (mě a K.) znovu pakuju kočár a všechny (ne)zbytné věci do auta a přejíždím na jedno ze čtyř parkovišť. Nejbližší je beznadějně plný, po vzoru ostatních drzých čel, nechávám auto nakonec v dlouhém pruhu vyhrazeném pro autobusy.
Vodopád je nedaleko, K. se nelíbí v kočáru, M. chce něco koupit v každém z desítek stánků, jejichž nabídka silně připomíná polistopadové burzy, které lemují chodník vedoucí k 380 metrů vysokému sloupu padající vody.
Většího ohlasu než krásy přírody se dočkají lívance s borůvkama, který nám babička zabalila s sebou a který ztrestáme na nejbližším kameni.
V informačním centru jsem Máďou zvolená jako čestný doprovod do Světa vody, interaktivní výstavy, kde si názorně vyzkoušíte, co všechno voda dovede a že toho dovede hodně.
Suvenýry pokoupeny, nějaká ta kravina navíc vykňučena, můžeme jet. Na podobný výlet by bylo určitě lepší nosítko a čoudou, pokud doma nemáte vyloženě nadšeného šotouše, by to bohatě stačilo do Mittersillu.
Večer se po nebi valí černý mraky, trochu se ochladí nebo mi je možná zima z toho, jak jsem unavená. Jdu jen na chvilku vyklepat nohy po včerejšku, stehnům se to dvakrát nelíbí. Mám z toho podobný pocit.
Pátek 10.7.
Naše křehká blondýnka už dobrý rok prohlašuje, že až vyroste, bude paleontoložka. Máme doma úctyhodnou sbírku plastových dinosaurů, knížek o pravěku, pohádek a tematických společenských her. Díky Madlenčině koníčku jsem se mnohé přiučila, vím už mnohem víc, než jen to, že dinosauři žili a pak vymřeli a poznám jich podstatně více, než jen brontosaura (kterýžto se má správně nazývat apatosaurus!), tyranosaura rexe a stegosaura. R. s V. o její mánii vědí a tak jsme hned první večer po příjezdu dostali stránku z místního plátku, kde inzerovali nedaleký Triassic Park. Po chvíli gůglení, zjišťujeme, kde to je - místní novináři totiž dosahují takřka kvalit pracovníku Nymburského deníku a tudíž ctí zásadu, že když píšeme o podobné lokalitě, je potřeba především a) neuvést, kde se nachází a b) neuvést webové stránky, aby si to náhodou nemohl někdo najít a jet se tam podívat.
Dnešní odpoledne je tedy zasvěceno výletu na sever, kdy po necelý hodině jízdy parkujeme pod lanovkou, která v zimě vozí lyžaře na náhorní planinu, odkud pokračují další vleky a v létě vás vyplivne na rozcestí turistických tras, u hospody s výhledem a kousek od vstupu do dinosauřího světa.
Ti z vás, kdo jsou odsouzeni k neustálým výpravám do Dinoparku na Harfě, budou nadšeni. Tady se totiž rozhodně nikdo nudit nebude. Vstup přes expozici je jen pro silné nervy, které Kačenka ještě nemá, a tak s ní chvátám skrz. Dneska jsme pro změnu vzali jen nosítko a pro změnu to byla blbá volba, kočár by se sem hodil víc. Za expozicí je fikaně krám se suvenýry, kde jako správný právník přesvědčím M., že svítící nalepovací dinosauři za tři a půl eura jsou mnohem ale mnohem lepší než ti plyšoví za patnáct, a kde se, jak posléze zjistíme, půjčuje náčiní na hledání fosílií (kladivo, ochranné brýle a majzlík) a na rýžování (rýžovací miska, pytlíček se zipem a klíček od skříňky, ve které najdete vlastní kýbl s pískem a v něm poschovávané "drahokamy"). Zaplatíme, zapůjčíme a jde se na věc. Areál je obrovský, výhledy nádherný, počasí příjemný, jen M. to všechno vesele bojokotuje. Nechce se vozit na voru, nechce roztloukat fosílie, nechce si na hrát ani na jednou z milionu hřišť.
Rýžování baví mě výrazně víc než ji, ale statečně to vydrží. Na dinosauří klouzačce se sveze dvakrát, na vyhlídku se odváží jen tatínek, aspoň že se nám ji podaří přesvědčit, že se půjdeme podívat po stezce s modely dinoušů . Začíná se připozdívat, tak ještě rychle k nádrži, kde je schovaný zástupce těch "plavacích" a pak už se spící K., která to na zádech nakonec na chvíli zalomila, dolů a domů.
Dalo by se tam z fleku vydržet celý den, neviděli jsme všechno, nevyzkoušeli všechno. Domů dojedeme v šest, jsem vyšťavenější než děti. Pátek prohlašuju za čestný pondělí a běhat nejdu.
Sobota 11.7.
Na dnešek byl naplánovaný výlet do Zellu, hezky k jezeru, podívat se na hotel Hercula Poirota v létě, dát si pohár tam, co jsme ho jedli v zimě a tentokrát vzít babi s sebou, aby to taky viděla. Víte, co se říká o plánech, viďte? Já to taky vím, a proto mě to vždycky znovu překvapí.
Chytli jsme totiž nějaký Zell-am-See-ský slavnosti. Což bylo hezký, ale znamenalo to taky uzavření nábřeží u jezera a vstup za osm nebo deset euro, což krát tři děleno K. v kočárku, která měla usnout a vyhrávající rakouská dechovka jí k tomu zrovna nepomáhala, rovná se pěkně šukran, nemusíme mít všechno. Tak aspoň ten pohár, nakonec v centru ve stínu na chodníku. Dobrý byl, jen co je pravda.
Nejvíc mě pobavilo, že jsem zjevně studovala arabštinu, abych si přečetla, co nabízí restaurace a obchody v Rakousku, tomu říkám prozíravost. Ať žije globalizace.
Večer pak vyrazit na "večeři v kuchařce na straně 38" do vedlejšího Walchenu přes Nagelköpfl a domů. Cestou jsem fotila, abych mohla doma ukázat, kde že jsem potkala ty krávy, kvůli kterým mám nohy jak Angelika, který místo zad zbičovali stehno, a jak to vypadá nahoře na kopci, na který jsme byli v zimě v noci lyžovat. Akorát jsem netrefila Kulturlandschaftsweg, zato jsem běžela někomu přes dvorek a pomalu skrz stodolu - ideální kulisy pro nějakou hororovou scénu, za Walchenem jsem se ne a ne dostat přes bránu na jednu z pastvin. Nakonec se to povedlo, a jak jsem tamtudy probíhala (maximálně padesát metrů, víc to nebylo), zahlídla jsem koutkem oka v přístřešku velkou krávu a malou krávu. Přinutila jsem mozek ten obraz vymazat a doufala, že ony mě taky vůbec neviděly nebo aspoň ta velká ne. Pak už se jen promotat přes další dvorky a předzahrádky, něco nafotit a domů.
Neděle 12.7.
Bylo teplo, takže ještě jednou naposledy na koupák. Fakt to tu mají pěkný, ještě kdyby se Kačenka tak nesnažila sežrat všechny kamínky, kterými je tu vysypaný dno a zároveň u toho podle Stanislavského nenacvičovala Ofélii. Máša se naopak do vody hlubší než po kolena nechce vůbec, zato se už nechce stát paleontoložkou, ale zlatokopkou (asi podle hesla: "radši smutná v BMW než veselá v MHD"), která se bude živit výhradně nanuky s frekvencí jedna špejle na hodinu minimálně.
Večer pak poslední výběh. Volba padla na stejný okruh jako včera, tak akorát dlouhý, tak akorát kopcovitý, mínus ten kufr ze včera, chci se podívat, kudy to má vést dolů a tak večer vyrážím. Mám to spočítaný, že budu do tmy tak akorát doma, když trochu natáhnu nohy. Čelovku totiž pořád ještě nevlastním a potmě mám zakázáno běhat.
Všechno jde parádně, krávy žádný, cestičku se schody z pražců nakonec najdu bez problémů, včera jsem na ni dokonce koukala, jak ji tak krásně značí ta žlutá cedulka, že. Pak už to mělo být domů jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, jenže to by na dvouproudým kousku cesty hned za Walchenem, kde se to prostě nedá nikudy obejít nesměla stát na bráně nalepená kráva a na krávě tele. A Jonny jasně řekl, že nebezpečná je buďto úplně blbá kráva nebo kráva s teletem. A protože na spoustu pokynů, tleskání a houkání nijak nereagovala a já se s ní nehodlala přetahovat a zjišťovat, jestli to náhodou není úplně blbá kráva s teletem, otočila jsem to a jala se vracet po vlastních stopách. Naivně jsem si myslela, že to vezmu prostě kolem, jenže - ono není jen tak se vůbec dostat na hlavní silnici. Rakouská krajina je totálně neprostupná, všude ploty z ostnatýho drátu, na konci jednoho pole koleje a řeka, domů jsem se nemohla dovolat, aby pro mě T. ten kousek po státovce dojel, takže jsem po ní kus musela běho-jít, což je teda zkurv. nápad a fakt to vřele nedoporučuju. Kvůli svýmu strachu a blbým padesáti metrům jsem jako trotl naběhala další tři kilometry, který byly navíc úplně debilní a o ničem. Pak už jsem se napojila na Rundweg a během chvíle byla doma. Najednou mi to přebíhání cizích dvorků a hororový kulisy nepřišly tak děsivý. Pche. To auta valící to kolem vás jsou výrazně strašidelnější. Doma se o mě všichni báli, ale nikoho nenapadlo podívat se na telefon.
Pondělí 13.7.
Poslední den dovolený si zasluhuje déšť. Spoustu deště. A taky výlet do místní ZOO pod Grossglocknerem. Cestou tam začíná déšť s narůstající intenzitou bušit do čelního skla a já si drbu hlavu, že jsem nesbalila holkám pláštěnky. Protože mám letos fakticky šťastnou ruku při výběru nosítko/kočár, i tentokrát zvolím naprosto brilantně to druhý, než co by se hodilo. K. v kočáru řve a chce ven, venku prší a ona na to nemá ani boty ani oblečení. ZOO neboli Wild und Freizeitpark Ferleiten je moc hezký. Nakonec jsme rádi, že je takový hnusný počasí, aspoň nám Máša sežere, že atrakce nejezdí. Jako správní krkavčí rodiče totiž nemáme ani v nejmenším chuť absolvovat atrakce ve stylu venkovské pouti, které jsou k zoo přidružený. Samotný zvířata jsou parádní. Mají krásný zelený výběhy, část z nich si můžete nakrmit, když si koupíte na pokladně granule (případně jsou cestou pak automaty na krmení), zadní část je hotový safari, a když přestane pršet a mraky se rozptýlí a konečně jsou vidět okolní hory, je to krása.
Dokonce zjistím, že tu má letní byt náš kamarád BuboBubo!
Zbytek dne dělám hrdinu. Dokonce navrhuju, že pojedeme do Zellu na výlet a myslím to vážně. Počasí nakonec usoudí, že už se na to moje šílenství nemůže dívat a začne pršet. Pak lejt. A leje až do večera. Holky už nám skáčou po hlavách, tak jdeme na chvíli otravovat do přízemí. Tam z nás mají E. s S. trochu traumátko, přeci jen se jim v revíru najednou prohání jedna příliš velká a druhá příliš malá. Účelu (alespoň našemu) to však poslouží a konečně jsme vysvobozeni z rodičovských povinností (ergo je čas jít koupat a uspávat).
Večer si babička vyslouží další pásek v prarodičovském umění. Hlídá totiž obě děti a my jdeme s T. do nedaleké restaurace v hotelu Kröll na večeři. Vyfiknu se, vezmu si boty na podpatku a hopsáním mezi slimáky se vypravíme do hospody. Je to tam hezký, Speisekarte je vcelku srozumitelný, pivo mají i točený a hlavně nemusím nikoho krmit, nikoho napomínat, nikoho hlídat a jediný, co mám na starost, je pokud možno se neuprasit. Krásný pocit. Super večeře. Doma spící děti. Co víc si přát?
Čtvrtek 9. 7.
Dnešní den ve znamená Akce Čouda. T. ráno spakuju Mášu a vyrazí na parní vlak, který jezdí dvakrát týdně do Krimmlu na vodopády. Jedou přes hodinu, baví ji to přesně třicet minut. Rakouští důchodci jsou stejně vytrvalí jako ti čeští, celou dobu se snaží s Mášou bavit, ta jim nerozumí ani slovo, nicméně od úspěšné kulturní výměny to neodradí ani jednu stranu. V Mittersillu vlak dlouho stojí, M. se začíná nudit a já někdy v tu dobu pakuju K. a vyrážíme autem stejným směrem. Kačenka, asi zpruzená z toho, že nemůže vyřvávat ve vlaku a pokoušet se empiricky ověřit, za jak dlouho člověku při takovým řevu pukne hlava jako přezrálá dýně, přidává na decibelech a řve aspoň celou cestu v autě. Do toho divně hučí rakev na střeše, děsně nahlas a já mám co dělat, abych se nepokusila opakovanými údery hlavou o volant všechen ten hluk (alespoň dočasně) vypnout.
Na místě kufruju, parkuju ve vesnici, ale vodopády jsou až za ní. Když to zjistím, k velkému nadšení všech přítomných (mě a K.) znovu pakuju kočár a všechny (ne)zbytné věci do auta a přejíždím na jedno ze čtyř parkovišť. Nejbližší je beznadějně plný, po vzoru ostatních drzých čel, nechávám auto nakonec v dlouhém pruhu vyhrazeném pro autobusy.
V informačním centru jsem Máďou zvolená jako čestný doprovod do Světa vody, interaktivní výstavy, kde si názorně vyzkoušíte, co všechno voda dovede a že toho dovede hodně.
Večer se po nebi valí černý mraky, trochu se ochladí nebo mi je možná zima z toho, jak jsem unavená. Jdu jen na chvilku vyklepat nohy po včerejšku, stehnům se to dvakrát nelíbí. Mám z toho podobný pocit.
Pátek 10.7.
Naše křehká blondýnka už dobrý rok prohlašuje, že až vyroste, bude paleontoložka. Máme doma úctyhodnou sbírku plastových dinosaurů, knížek o pravěku, pohádek a tematických společenských her. Díky Madlenčině koníčku jsem se mnohé přiučila, vím už mnohem víc, než jen to, že dinosauři žili a pak vymřeli a poznám jich podstatně více, než jen brontosaura (kterýžto se má správně nazývat apatosaurus!), tyranosaura rexe a stegosaura. R. s V. o její mánii vědí a tak jsme hned první večer po příjezdu dostali stránku z místního plátku, kde inzerovali nedaleký Triassic Park. Po chvíli gůglení, zjišťujeme, kde to je - místní novináři totiž dosahují takřka kvalit pracovníku Nymburského deníku a tudíž ctí zásadu, že když píšeme o podobné lokalitě, je potřeba především a) neuvést, kde se nachází a b) neuvést webové stránky, aby si to náhodou nemohl někdo najít a jet se tam podívat.
Dnešní odpoledne je tedy zasvěceno výletu na sever, kdy po necelý hodině jízdy parkujeme pod lanovkou, která v zimě vozí lyžaře na náhorní planinu, odkud pokračují další vleky a v létě vás vyplivne na rozcestí turistických tras, u hospody s výhledem a kousek od vstupu do dinosauřího světa.
Dalo by se tam z fleku vydržet celý den, neviděli jsme všechno, nevyzkoušeli všechno. Domů dojedeme v šest, jsem vyšťavenější než děti. Pátek prohlašuju za čestný pondělí a běhat nejdu.
Sobota 11.7.
Na dnešek byl naplánovaný výlet do Zellu, hezky k jezeru, podívat se na hotel Hercula Poirota v létě, dát si pohár tam, co jsme ho jedli v zimě a tentokrát vzít babi s sebou, aby to taky viděla. Víte, co se říká o plánech, viďte? Já to taky vím, a proto mě to vždycky znovu překvapí.
Chytli jsme totiž nějaký Zell-am-See-ský slavnosti. Což bylo hezký, ale znamenalo to taky uzavření nábřeží u jezera a vstup za osm nebo deset euro, což krát tři děleno K. v kočárku, která měla usnout a vyhrávající rakouská dechovka jí k tomu zrovna nepomáhala, rovná se pěkně šukran, nemusíme mít všechno. Tak aspoň ten pohár, nakonec v centru ve stínu na chodníku. Dobrý byl, jen co je pravda.
Večer pak vyrazit na "večeři v kuchařce na straně 38" do vedlejšího Walchenu přes Nagelköpfl a domů. Cestou jsem fotila, abych mohla doma ukázat, kde že jsem potkala ty krávy, kvůli kterým mám nohy jak Angelika, který místo zad zbičovali stehno, a jak to vypadá nahoře na kopci, na který jsme byli v zimě v noci lyžovat. Akorát jsem netrefila Kulturlandschaftsweg, zato jsem běžela někomu přes dvorek a pomalu skrz stodolu - ideální kulisy pro nějakou hororovou scénu, za Walchenem jsem se ne a ne dostat přes bránu na jednu z pastvin. Nakonec se to povedlo, a jak jsem tamtudy probíhala (maximálně padesát metrů, víc to nebylo), zahlídla jsem koutkem oka v přístřešku velkou krávu a malou krávu. Přinutila jsem mozek ten obraz vymazat a doufala, že ony mě taky vůbec neviděly nebo aspoň ta velká ne. Pak už se jen promotat přes další dvorky a předzahrádky, něco nafotit a domů.
 |
| Tady byly! Krávy jedny... |
Neděle 12.7.
Bylo teplo, takže ještě jednou naposledy na koupák. Fakt to tu mají pěkný, ještě kdyby se Kačenka tak nesnažila sežrat všechny kamínky, kterými je tu vysypaný dno a zároveň u toho podle Stanislavského nenacvičovala Ofélii. Máša se naopak do vody hlubší než po kolena nechce vůbec, zato se už nechce stát paleontoložkou, ale zlatokopkou (asi podle hesla: "radši smutná v BMW než veselá v MHD"), která se bude živit výhradně nanuky s frekvencí jedna špejle na hodinu minimálně.
Večer pak poslední výběh. Volba padla na stejný okruh jako včera, tak akorát dlouhý, tak akorát kopcovitý, mínus ten kufr ze včera, chci se podívat, kudy to má vést dolů a tak večer vyrážím. Mám to spočítaný, že budu do tmy tak akorát doma, když trochu natáhnu nohy. Čelovku totiž pořád ještě nevlastním a potmě mám zakázáno běhat.
Všechno jde parádně, krávy žádný, cestičku se schody z pražců nakonec najdu bez problémů, včera jsem na ni dokonce koukala, jak ji tak krásně značí ta žlutá cedulka, že. Pak už to mělo být domů jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, jenže to by na dvouproudým kousku cesty hned za Walchenem, kde se to prostě nedá nikudy obejít nesměla stát na bráně nalepená kráva a na krávě tele. A Jonny jasně řekl, že nebezpečná je buďto úplně blbá kráva nebo kráva s teletem. A protože na spoustu pokynů, tleskání a houkání nijak nereagovala a já se s ní nehodlala přetahovat a zjišťovat, jestli to náhodou není úplně blbá kráva s teletem, otočila jsem to a jala se vracet po vlastních stopách. Naivně jsem si myslela, že to vezmu prostě kolem, jenže - ono není jen tak se vůbec dostat na hlavní silnici. Rakouská krajina je totálně neprostupná, všude ploty z ostnatýho drátu, na konci jednoho pole koleje a řeka, domů jsem se nemohla dovolat, aby pro mě T. ten kousek po státovce dojel, takže jsem po ní kus musela běho-jít, což je teda zkurv. nápad a fakt to vřele nedoporučuju. Kvůli svýmu strachu a blbým padesáti metrům jsem jako trotl naběhala další tři kilometry, který byly navíc úplně debilní a o ničem. Pak už jsem se napojila na Rundweg a během chvíle byla doma. Najednou mi to přebíhání cizích dvorků a hororový kulisy nepřišly tak děsivý. Pche. To auta valící to kolem vás jsou výrazně strašidelnější. Doma se o mě všichni báli, ale nikoho nenapadlo podívat se na telefon.
Pondělí 13.7.
Poslední den dovolený si zasluhuje déšť. Spoustu deště. A taky výlet do místní ZOO pod Grossglocknerem. Cestou tam začíná déšť s narůstající intenzitou bušit do čelního skla a já si drbu hlavu, že jsem nesbalila holkám pláštěnky. Protože mám letos fakticky šťastnou ruku při výběru nosítko/kočár, i tentokrát zvolím naprosto brilantně to druhý, než co by se hodilo. K. v kočáru řve a chce ven, venku prší a ona na to nemá ani boty ani oblečení. ZOO neboli Wild und Freizeitpark Ferleiten je moc hezký. Nakonec jsme rádi, že je takový hnusný počasí, aspoň nám Máša sežere, že atrakce nejezdí. Jako správní krkavčí rodiče totiž nemáme ani v nejmenším chuť absolvovat atrakce ve stylu venkovské pouti, které jsou k zoo přidružený. Samotný zvířata jsou parádní. Mají krásný zelený výběhy, část z nich si můžete nakrmit, když si koupíte na pokladně granule (případně jsou cestou pak automaty na krmení), zadní část je hotový safari, a když přestane pršet a mraky se rozptýlí a konečně jsou vidět okolní hory, je to krása.
 |
| Už máte svého sviště? |
 |
| Karkulka červená, že jsem takhle zbarvená... |
Pak už jen v hospodě pod slunečníky lapající další příval deště polívku a štrúdl s vanilkovým přelivem a domů.
Večer dobalit a posedět s holkama. Krásný to bylo, ale zase nějak proklatě krátký.
Úterý 13.7.
Ráno vyrážíme. Loučíme se, tentokrát jen na pár týdnů. Desátýho října se totiž budu pár kilometrů odtud pokoušet odškrtnout si jeden z běžeckých cílů.
Už teď se těším!