"No tak, teď to přece nevzdáš! Víš moc dobře, proč ses postavila na start, víš, proč tu jsi. A jenom ty víš, kolik jsi tomu, abys tady a teď byla, obětovala. No tak! Jsi bojovnice! A ty přece nikdo živý nedostane."

Zvedne ke mně oči zalitý slzama.

"Nechci, už nechci, nemůžu, je mi zle, strašně to bolí, je to ještě děsně daleko, ty kopce jsou šílený, nemůžu běžet dolů, ne, tohle je o tolik větší než já, že s tím nemůžu dál bojovat."

"To je klidně možný, tak pojď, budeme o tom přemýšlet cestou!"

Slabě se na mě usměje. Oplatím jí to. 

Brány pekla se za mnou s rachotem zabouchnou, překročím práh, pohltí mě tma a zrcadlo na záchodech na CP v Kentmeru zůstane za mými zády prázdný.

Šest dlouhých let. Pořád ta samá písnička. Kolikrát ohřívaný sen může ještě chutnat? Zas a znovu ona mantra: Coniston-Seathwaite-Boot-Wasdale Head-Buttermere-Braithwaite-Blencathra Centre-Dockray-Dalemain-Howtown-Mardale Head-Kentmere-Ambleside-Chapel Stile-Tilberthwaite-Coniston, no tak, vstávej, jde se běhat, jde se cvičit, jde se makat, sezením na zadku a sněním to fakt neurveš.

Jenže ten věčný strach, že makáním urvu něco jinýho, se mi usídlil tak hluboko v mozkovým kmeni, že při každým píchnutí panikařím. Ublížila jsem si? Obnovila jsem si něco? Plán, podle kterýho jsem měla letos pracovat podstatně míň než vloni, vzal velice rychle za svý. Brečím. Často. Je toho všeho moc.

"A neříkalas, že se těšíš?" ptá se T. tři dny před odletem, když už zase vzlykám. "Ale já se těším! Jen nevím, co bude, když to nezvládnu." "Ty to ale zvládneš."

Zvládnu? Poslední dva týdny mě začalo bolet levý koleno - to, co mi Franta spravil jako první. Začalo to absolutně zničehonic před barákem. Asi proto, že jsem nahlas řekla, že mi je dobře a že mě po letech nic nebolí. 

Bum ho.

Jak jsem stará, tak jsem nepoučitelná a blbá.

Tvářím se, že bolavý koleno není moje, že mám jen jedno a druhý prostě nepotřebuju.

Ve středu večer dosedá letadlo na přistávací plochu manchesterskýho letiště, nalodíme se do auta a během dvou hodin jsme v Bowness on Windermere. Je to jako přijet domů. Známe to tady, tvary kopců, barvy, poťouchlý smích racků. Všechno je to známý.

Páteční ráno uteče jak nic a než se naděju, vyrážíme na start. Všechno je stejný a všechno je jiný. Parkujeme na tý samý louce, počasí je víc než fantastický, osmnáct stupňů, neprší, a pršet ani nemá. V poslední době lilo vydatně, takže o bahno a vodu na zemi nebude nouze, ale jinak přijmou běžecký bohové naše obětiny se zalíbením.

Registrace probíhá jinak než dřív. Čárový kód, který jsem dostala dvě neděle zpátky, usnadňuje vyhledávání, do stanu smí jen účastníci, ze stále stejně masivní povinný výbavy kontroluje marshalka jen tři náhodný věci, obálku s číslem, tracker na batoh, good luck a tudy, prosím, ven.

Stavuju se ještě pro mikinu s letošním logem, kterou jsem si objednala předem, abych zjistila, že ji bez britský adresy nezaplatím, psala Marcovi, co mám dělat a ten mi slíbil nechat ji na registraci s tím, že ji zaplatím na místě. Pán, který mi ji vydává, je notně zmatený, neb nemá potuchy, jak přečíst moje jméno (to dvojité J je stoprocentní zabiják) a to, co mi napsali na obálku s číslem mu fakt nepomůže. "Džitla?!" "Ehm, Jitka, tohle je K a my J nečteme jako dž ale jako j." Základy češtiny snadno a rychle.

A pak už jen čekat. Sníst pizzu, udělat fotky, dojít si milionkrát na toitoiku, absolvovat fantastický briefing, který je stejně vtipný, jako v předchozích letech. "Podívejte se na člověka vedle sebe a domluvte se, kdo z vás nedokončí," vybízí nás Marc. "Statisticky to totiž bude každý druhý z vás." Otáčím se na holku vedle mě a říkám jí, že s ní to řešit nebudu, protože to dokončíme obě, ať se domluví s klukem za sebou a obracím se doprava. "Ok. Přijela jsem z Prahy jenom kvůli tomuhle závodu. Jenom kvůli němu mám čtrnáct šroubů v holeních, tenhle rok je můj, je mi líto," oznámím mu na jedno nadechnutí. "No já vloni běžel padesátku za dvanáct hodin." "To je moc pěkný, ale stovka je úplně jiná disciplína." "Ale fakt jsem dost trénoval..." "To já taky, to je samozřejmost!" "Tak si střihneme?!" "Ani omylem! Tohle není o náhodě. Promiň, seš mladej, zvládneš to za rok!" Poulí na mě kukadla jak raněná srna. Mohl by se klidně i rozbrečet, ale bylo by mu to prd platný. Jestli to mám být já, nebo ty, milej zlatej, půjde na špalek stokrát a pak ještě jednou tvoje hlava.

Po briefingu, na kterým jsem šprťácky seděla v první řadě, seberu odvahu a jdu za Marcem a ptám se ho, jestli se s ním můžu vyfotit. Směje se a volá i strejdu Terryho. Na pracovním stole mám v rámečku selfíčko Petra s Courtney Dauwalter. Před odjezdem jsem říkala, že se s Marcem vyfotím a dám si vedle Courtney jeho.

V půl šestý rozdám pusy a jdu se postavit do špalíru před startem.

Z repráků zní Now We Are Free a mně se hrnou do očí slzy. Ještě jsem ani nevyběhla a už se dojímám. Jsem tu. Za každou jednu minutu v nemocnici. Za každou jednu minutu bolesti. Za každý jeden šroub. Za každýho jednoho člověka, který uvěřil doktorovi, který hloupě tvrdil, že už nikdy. Za každý jeden trénink, kdy to nešlo, za každou jednu černou myšlenku, za každý jeden zoufalý hrdelní řev v autě na parkovišti na Závisti. Za každý jeden okamžik, kdy jsem věděla, že tohle už nikdy nebudu dělat a odmítla to akceptovat. Za to všechno teď půjdu a poběžím.

Nessun dorma. Ano, za úsvitu zvítězím, zvítězím! Three... Two... One... GO!

Coniston - Seathwaite
11,3 km (659 up, 606 down), 1:54 v závodě

Sedm set lidí shromážděných před John Ruskin School se dává do pohybu. Snažím se dostat co nejvíc dopředu. V kopci za vesnicí odbočuje celý zástup na most a z něj se nastupuje na single trail. Špunt vzniká okamžitě. Čekám jedenáct minut, než se znovu pohnu. Šlapeme vzhůru ve špalíru, majestátní Old Man of Coniston se nám tyčí nad hlavama, vrcholek schovaný v mraku, kolem rostou obrovské temně zelené kapradiny, na dně údolí hučí řeka. Jsem tady. Jsem zpátky. Tohle je můj rok. Jen co se cesta narovná, začnou mě houfně předbíhat lidi. Pokouším se to ignorovat a opakuju si, že jdu proti času, že s nikým z nich nesoupeřím. Pochybovačnost je ale mocná mrcha. Natahuje po mně oslizlý pařáty, škrábe mě po duši: vidíš? jsi pomalá! všichni tě předběhnou! Dopadneš jako předloni. Nemáš na to. Škráb. Škráb. Škráb.

Fotograf. Úsměv.

Jediná profi fotka ze závodu.

A pak nahoru a nahoru a nahoru. Proč mi to pokaždý přijde o tolik těžší a delší?

A pak nevyhnutelně dolů, dolů, dolů.

Vypnout hlavu. Sníst gel. Napít se. Soustřeď se na tady a teď. Máš jenom tenhle okamžik, co bylo, už nezměníš, to, co bude, nemáš jak ovlivnit - snad kromě toho, že polkneš ten gel.

Seathwaite - Boot
11,1 km (385 up, 419 down) 3:59 v závodě, 1:01 na cut

Cedule "kiss the Irish" a dobrovolníci převlečení za leprechauny mě pobaví úplně stejně jako pidipanáky guinessu. Nechám si dolít lahve a odcházím. Tuhle pasáž mám ráda, přijde mi nejmilosrdnější.

Stoupání, krásný zvlněný trail a pak táhlý mokřad tak rozdupaný a podmáčený, že se nedá běžet ani omylem. Bahno klouže. Bahno se valí do bot a hladově se je snaží pohltit. Jdu rychle za jednou z holek, říkám jí, že je můj pathfinder, ale zjevně ji to pobaví o poznání míň než mě. Les, ještě víc bahna (je to možný?), "přijdu si jako prasátko Pepa, jen já teda v blátivých kalužích neskáču vůbec ráda!" Dneska zjevně můj humor rezonuje jen se mnou, a tak nechávám holku samotnou a při první příležitosti práskám do koní.

Seběh, první konverzace dne s chlapíkem, kterýho už znovu nepotkám. Vyprávím mu svůj příběh. On mně svůj. "Tenhle závod je o vazbách, o vztazích a o příbězích, které tu už osmnáct let vznikají!" říkal Marc na briefingu. Na závěr nás všechny nechal vzít se za ruce. Byl to silný okamžik. Tělocvična plná cizích lidí držících se za ruce, lidí, jejichž životy se protnou dost možná jen v tuhle chvíli, který mají ale stejný cíl, který spojuje stejná posedlost.

Brána a kameny dlážděná cesta. Sevřený krk. Tady linie mýho života uhnula na odbočku, kterou jsem v žádným případě nečekala. Tady se začal psát příběh, který bych si tak ráda odpustila. Zvedej nohy, princezno, zvedej nohy a koukej, kam šlapeš.

 

Boot - Wasdale Head

8,6 km (297 up, 287 down) 5:43 v závodě, 47 minut na cut

Na CP vyndávám čelovku. Jsem tu mnohem pozdějc, než jsem doufala, že budu. Ale co už, hlavně se nezranit. Hlavně se nezranit! Pití, něco málo sníst a jde se dál. Ani tenhle úsek mi nedělal starosti. Tady se přece dá v pohodě běžet, stačí se dívat pod nohy. Tak určitě. Jdeme ve skupině a nikdo nedokáže v tom bahně, šutrech a vodě běžet. Jako správný stádo dvakrát zabloudíme. Jednou tak moc, že se vracíme na cestu dobrých sto metrů skrze obří drny oddělenými na pohled neviditelnou vrstvou bahna a vody. Zakopávám a padám. Kurwadoprdele. Sbírám čísi vypadlý hrnek. První část závodu jsem sbírala i odpadky, obaly od gelů a tyčinek, který lidem vypadly nebo je regulérně zahodili. Pak jsem se na to už vykašlala, zdržovalo mě to a bylo toho tolik. Nechápu. Každý jeden mě naštval. To je takový problém vzít s sebou pytlík?! Asi je.

Ale teď jdeme. Ovečky s čelovkama místo zvonečků. První noc kolem nás ovinula svoje sametový křídla. Je překvapivě příjemně, mám kraťasy a triko a je mi dobře. Z čeho mi ale není ani trochu dobře, je čas. Kam se tak ženeš? No tak? Slyšíš mě? Jo, na tebe mluvím!

Místo, abych si užívala závod, začínám už teď počítat minuty. Slibuju si, že musím vydržet do Dalemainu, pak už jsou přece cuty benevolentnější. 

Sliby chyby.

Teď už je tu ale konečně cesta kolem kempu, asfalt, tráva, kde je ten most? Tak kde je?

Wasdale Head - Buttermere
11 km (712 up, 667 down) 8:45 v závodě, 45 minut na cut

Kde by byl, tady je. A s ním i parta dobrovolníků oblečených jako superhrdinové. S úlevou zjišťuju, že mám víc času, než jsem si myslela. Dobrý. Tak to jo. Dám si polívku a pak čaj s cukrem a mlíkem, který budu pít celý závod, a i když si ho nejspíš hodně dlouho neuvařím, jsem přesvědčená, že sehrál naprosto zásadní roli. Sendvič s šunkou a sýrem, dolít vodu, vypláchnout Elzu, poděkovat a kšá, mrcho líná, čekaj tě nějaký kopce, který se samy nevydupou.

Děkuju, loučím se a nechávám se spolknout tmou.

Kamenitá cesta plná vody se zvedá. Pátek se překlápí v sobotu, dušu druhý krpál dne, myslím na Steva, Ira, který mě dotáhl na vrcholek v roce 2022. Myslím na sebe, zmrzlou, bolavou a vyděšenou, když jsem se musela sama vytáhnout na vrcholek o rok pozdějc. Předposlední v závodě. No tak. Jsi silnější, než si myslíš. Víš, proč tu jsi.

Píšou mi kamarádi. Píše mi mamka. Píše Tom a holky. Všichni na mě myslí. Nejsem tu sama.

Tak kde mám vrcholek? Proč jsou ty kopce o tolik delší?!

A teď dolů. Kameny jsou mokrý, jdu opatrně, mám strach. Co by se stalo, kdybych teď spadla? Co by mi to udělalo s nohama? Panická hrůza prvních týdnů a měsíců po operacích už polevila, ale jakmile hrozí sebemenší nebezpečí, cení zuby.

Ale teď jdu dolů, vdechuju gel, poctivě piju, budeš dobrá.

V hlavě mi zní hitovka, se kterou přijely holky z tábora. Musím se tomu smát. Nechávám hlavu, ať si to klidně jede ve smyčce, a slibuju si jednu klobásu z grilu a pivko k tomu, jen co tuhle bestii zkrotím.

Prozatím je ale potřeba zabrat do druhýho kopce. Nahoru, dolů. Jdu s Glynnem, bavíme se o Praze, o dětech, o běhání. Je to obrovský plešatý chlap a cesta na CP s ním uteče v přátelský debatě. Tohle bude můj první závod, ve kterým se budu bavit se spoustou lidí a bude mě to, přiznávám, bavit. Někdo bude chtít mluvit víc o sobě, někdo bude chtít poslouchat, někdo se bude mým blbým vtípkům smát, někdo ne. Někoho budu potkávat opakovaně, někoho už nikdy znovu neuvidím. Vazby. Vztahy. Traily, o který se dělíme. Jeden cíl.

Buttermere - Braithwaite
10,5 km (573 up, 613 down) 11:09 v závodě, 51 minut na cut

Jsem tu a nechce se mi odtud. Piju čokoládový shake. Piju jahodový shake. Jdu na záchod. Dávám si čaj. Musím odtud a strašně nechci, protože ten kopec, co teď přijde, je naprosto odporný, a já jsem unavená. Bolí mě nohy.

Škráb. Škráb. Škráb.

A víš, že máš za sebou teprve maraton, viď?

Škráb.

Loučím se a mizím ve tmě. Na bahnitý úzký cestě se chytám dvojice holek, jejichž čísla si, bohužel, nepamatuju, ale budu jim už napořád zavázaná. Vytáhnou naši skupinku až na vrchol obludy, jejíž obrys se začíná s blížím se úsvitem objevovat na pozadí temného nebe vysoko nad mojí hlavou. Proč je to tak dlouhý? Proč je to tak prudký? Jak tohle mám vydržet? Zalehnout do svahu. Přelízt průrvu, zalehnout do svahu. Kus po vrstevnici. Bahno, bahno, bahno, zalehnout do svahu... A pořád dokola. Tohle bych bez hůlek nedala. Už takhle dvakrát málem přepadnu nazad. Ještěže mě u toho mamka nevidí.

Ale tohle už fakt není legrace, kde je ten vrcholek? Místo vrstevnice jen další škrábání se nahoru.

"Kurwáááá!!! Do prdele!!!!! Zasranej kopec!!!!" vrčím nahlas.

"You can do it! We are almost there!" uklidňuje mě Andy, který jde za mnou. Několikrát se ho ptám, jestli chce pustit přede mě. Nechce, prý je to fuk, stejnak by se moc daleko nedostal.

Nahoře si dávám pauzu, funím, poctivě vdechuju gel, jím solnou tabletu, piju.

A pak se ženu do údolí.

Svítá, vypínám čelovku, jak nádherný je běžet z kopce, když vás nic nebolí.

Nebo skoro nic.

Mám rozmáchaný chodidla a cítím, jak mi praská puchýř na pravý noze, ale když bolí jen jedna věc, dá se to poměrně dobře odpružit. Aspoň teda zatím.

Braithwaite - Blencathra Centre
13,7 km (478 up, 305 down) 14:01 v závodě, 59 minut na cut

První kontrola pod střechou. Dusno na chcípnutí, smrad, že by jeden pad. Fronta na jediný funkční záchod. Paráda! Jenže na ten já fakt urgentně musím a stejně tak si musím převlíct ponožky a najíst se. Nějak se to všechno neslučuje s tím, že mám 45 minut na cut a slíbila jsem si, že na žádným CP (s výjimkou Dalemainu) nebudu v žadným případě vysedávat.

A nevysedávám. Stojím jako debilka jedenáct dlouhých minut frontu na záchod. Pak složitě zuju narychlo koupený psí dečky, pro který mi Tom dojel do Kendalu v den závodu, protože svoje jsem zapomněla doma. Rozvážu zabahněný boty, sloupnu ponožky a usoudím, že je to v prdeli, ale to nevadí, tam už jsem byla, tam to znám, to mě nemůže rozházet.

Otřu bahno ubrouskama na zadek, puchejře, chodidla a zrasovaný prsty vezmu dezinfekčníma čtverečkama, který mi zbyly po heparinový legraci, otřu pořádně vložky do bot, namažu nohy lubrikantem od durexu (ano, čtete správně - je to zázračná věc, ale berte jen ten silikonový), natáhnu čistý fusekle, jedním plynulým pohybem lžící si po vzoru krmný husy nahrnu do pusy těstoviny s kečupem, spakuju svoje šapitó a vzhůru na další štaci!

Venku se mezitím stihlo úplně rozednít. Zpívají práci. Rozklepe mě zima, ale furt to vidím všechno růžově. Už zase jsem totiž vytěsnila, co přesně mě čeká. Pamatuju si jenom běhatelný kus vysoko nad údolím, navíc se dávám do řeči s místňákem Danielem, se kterým se budeme potkávat až do Howtownu, kde jeho letošní cesta skončí.

Asfalt, vesnice, kopec. Kurňa, ale ten je nějakej prudkej a velkej, jak jsem ho předloni vylezla? Inu, vylezla.

Po nádherným trailu vysoko nad údolím se rozběhnu, seberu pár lidí, nemilosrdně je nutím uhýbat, teď jsem v laufu, tak mě nechte běžet. Ženu se na dno a pak vzhůru, sbírám Litevce, který ale žije v UK, povídáme se až na CP.

Tady pro mě předloni cesta skončila. Před třemi lety to tady začalo jít zprudka z kopce. Letos to nehodlám dopustit.

Jak se ukáže, něco si můžu ale jenom přát.

Blencathra Centre - Dockray
14 km (417 up, 381 down) 16:51 v závodě, 1:24 na cut

Vyrážím z CP a záhy doháním staršího chlapíka, jehož jméno si, bohužel, nepamatuju. Chvíli si povídáme, začnu si ale uvědomovat, že velká část lidí, který ve svojí bublině potkávám, má úplně jiný cíl než já. Přišli to prostě zkusit, mají za sebou různý počet úspěšných a neúspěšných pokusů, mají za sebou nějaký ty zranění, někdo ještě v pondělí netušil, jestli se vůbec postaví na start. Všichni to sem mají maximálně pár hodin jízdy autem. Když to nepůjde, prostě skončí. Žádná hrůza.

Kvůli tomu tu já ale nejsem. Na dlouhý asfaltový cyklostezce se snažím aspoň šoupat nohama, když už mi teď nejde běžet. A pak je tu travnatý bahnitý mokrý kopec a nahoře nekonečná zvlněná cesta. Vím, že se musím dostat k lesu, kde byla stanice. Letos je posunutá ještě o kilák a půl dál do vsi. Ale nemůže to být přece ten les támhle na obzoru. Ten je děsně daleko!

Může.

A je.

A kurva.

Pamětliva toho, že na smutky je nejlepší jídlo a že když bojuju s tím, abych se po dalším vdechlým gelu nepoblila, nemám čas se litovat, lovím nejspíš tisící maurten. Jen ho vidím, hrnou se mi sliny do krku, ale co už, udělej áááá princezno. A opovaž se to vyblejt, stálo to sto dvacet korun!!

Chvíli jdu s Abbey. Jí to nejde do kopce a z kopce letí jak vítr, já šlapu do kopce značně stabilně, z kopce je to slabší. Je to zábava, vzájemně si říkáme, jak jsme dobrý a jak to zvládneme.

Konečně les, konečně asfalt, konečně budou mandarinky, o kterých jsem vykládala všem, koho jsem potkala. Před třemi lety tu totiž měli ty nejlepší mandarinky na světě. Úžasná dobrovolnice mi jich rychlostí světla oloupala snad kilo a já je všechny snědla a pak mi bylo ještě chvíli krásně, než to šlo všechno štandopéde tam, kam ani slunce nesvítí.

Nejdřív ale úzkou silnici lemovanou místní hitovkou v podobně zrcátka drtících kamenných zídek přehradí stádo ovcí. Na okamžik mám pocit, že už mám asi halucinace, ale ne, nemám. Stádo ovcí ženou čtyři psi a kluk. Zastavuju se a čumím. Nevím, co mám dělat. Mám jít dál? Nekousnou mě ty psi? Nekousnou mě ty ovce?! Kluk z nás nemá moc radost. "Pojďte, pojďte!" vybízí nás netrpělivě, jako kdybysme snad všichni měli vědět, jak se v takový situaci zachovat.

Jako ve snu procházím stádem ovcí. Psům jsme naprosto ukradený, ty jsou v práci a my je nezajímáme. "Díky," říká kluk. "Není za co, já děkuju, tohle by se mi doma nikdy nestalo," odpovídám.

Mandarinky, ani žádný jiný ovoce na cp není. Piju čaj.

Dockray - Dalemain
14,6 km (370 up, 509 down). Celkem 94,8 km, 20:11 v závodě, 1:49 na cut

Tenhle úsek mi poprvé zlomil vaz. Sice jsem došla ještě o dvě cp dál, ale tady se to rozhodlo. Byla jsem připravená se tentokrát poprat do poslední kapky krve.

Běžím, co běžet jde. Potkávám strašně moc lidí. Drápeme se do kopce nad jezerem. Nádherný zvlněný trail nebere konce, už chci být v Dalemainu, chci se přezout, chci si sednout, chci vidět Toma a holky, chci vědět, že tohle jsem zvládla, že jsem bezpečně za polovinou.

Ale bolí to, ne že ne. Bolí mě nohy, jsem unavená, snažím se popobíhat, ale jde to čím dál tím hůř.

Jdu s Nicem, kterýmu není sice moc do řeči, ale nakonec nám kus vcelku uteče. Je z malinkatýho britskýho ostrůvku o pár domech. Bude jeden z mála chlapů kolem mě, kdo dokončí v limitu. Na udílení ho uvidím s malou dcerou. Teď jsme ale v lese a snažíme se nerovný boj s trasou neprohrát.

Konečně pastviny, přes který tentokrát běžím. Pomalu, ale běžím.

Silnice. Hurá.

Myslím na kluka, se kterým jsme to tu poprvé šli společně. On blil, já pajdala. běžet jsme nemohli ani jeden. Doteď si vzájemně fandíme na instagramu. Takhle dlouhý to ale přece nebylo? Co tu dělá ta vesnice? A ta další? Co tu dělá ta šílená cesta? Tak kde už to je?

Teď jdu s jiným klukem. Vypráví mi, že jde na počest táty, o kterýho před osmnácti měsíci přišel. Je ukecaný, nepustí mě ke slovu a mně je to úplně jedno. Vykládá mi o nemocný mámě, o kterou se s přítelem starají, o sourozencích, neteřích, psech a koních, který má, o cestování. Během necelý hodiny mi převypráví skoro celý svůj dospělý život. I tohle s váma udělá ultra - nevím, jestli je to únavou nebo tím, že je to často jako výprava do paralelního světa kdesi za hranicema skutečnýho časoprostoru, ale lidi mají tendenci se svěřovat úplným cizincům s otevřeností, s jakou by po ulicích každodenního života nikdy nekráčeli.

Dalemain - Howtown
11,5 km (294 up, 285 down) 23:11 v závodě, 1:09 na cut

A pak je konečně uvidím. Nejdřív Máju, pak Káťu, nakonec Toma. Jsou tu všichni. "Smrdíš!" sdělí mi starší dcera. "Já vím. Smrdím, jako kdyby v tom triku někdo před čtrnácti dny umřel. Musím se převlíct, jinak se usmrdím."

Projdu stanem, nechám si dolít pití a donýst čaj a jídlo a svalím se do ovčíma hovnama posetý trávy. Převlíknu si podprsenku a triko, zuju boty a opečuju si nohy, Tom mi dá na chvíli nabíjet hodinky. Hrnu do sebe jídlo. Větrám nohy, T. mě ale popohání, abych se moc nerozseděla.

Přebalím batoh, vyndám to, co už nebudu potřebovat, zapakuju, co bych ještě mohla, a jdeme. Doprovází mě loukou. Bolí mě nohy jako prase. Dalemain jsem si odškrtla a teď mě začíná svírat úplně jiný strach. Sedmdesát kilometrů do konce. Jak tohle můžu jenom vydržet?¨

Škráb.

Další dva úseky ještě umím a znám, ale co je potom? 

Škráb. Škráb.

Nikdy jsem takhle dlouho nešla. Nikdy jsem nebyla vzhůru tak dlouho. Fakt to tak moc chci?

A proč vlastně?

Zatím se snažím dostat pryč z Pooley Bridge. Na filosofický otázky bude čas, jen co najdu nějaký místo, kde se budu moct vyčůrat.

Ze záhadných důvodů jsem si myslela, že cesta do Howtownu je krátká. Není. Je nekonečná.

Snažím se běžet, ale nejde to. Co budu dělat? Čas už zase letí jako splašený. Moment, neměly být ty cuty benevolentnější? Jenže tak to vůbec není. Už zase jsem si popletla pojmy s dojmy.

Howtown - Mardale Head
15,2 km (765 up, 672 down), celkem 121,5 km, 27:08 v závodě, 1:12 na cut

Dobíhám na stanici. Je mi úzko. Mám strašný strach z další části trasy. Jsem hrozně unavená. Na stanici se ptám, jestli nemají náhodou nějaký jiný ovoce než jen banány? Holka neváhá a doběhne mi do auta pro svoji síťku s mandarinkama, kterou si přivezla na svačinu. Rozbrečím se. Jsou tu na mě tak strašně hodný. Loupu mandarinky a cpu si je po hrstech pusy. Přináší mi mističku s nakrájenýma broskema. "Nikomu to neříkej." Neřeknu. Dávají mi dvě mandarinky a zbytek broskve do pytlíku s sebou. "Neboj, je to jenom kopec. Jenom kopec. Počítej do dvaceti, dvacet kroků a pak znovu. A než se naděješ, budeš nahoře!" Bulím, nedokážu ten nápor vlídnost snýst. Všechny moje struny jsou napjatý k prasknutí. Omlouvám se, děkuju, odcházím.

Vím, co mě čeká, a strašně nechci.

Proč že tu jsem?

Před sebou vidím pár lidí, moc jim to nejde. Za sebou mám po chvíli taky pár lidí. I ti se sotva plazí. Dobře. Tak jo, jdeme na to. Jedna, dva tři... do dvaceti budu v následujících patnácti hodinách počítat ještě mockrát.

Fusedale je strašný kopec, má několik falešných vrcholů, vršek je obří pláň, po který se jde nekonečně dlouho, a seběh dolů je absolutně smrtící a o hubu. Nesnáším ten kopec, celej.

Ale vydrápu se na něj bez jedinýho zastavení. Na počest holek z CP sním obě mandarinky a broskev, chytím se Skota Ewana a nechám si od něj celou cestu až k Haweswateru vyprávět o závodech, který běžel a který se běžet chystá. I jeho cíl je jiný. 

A tak se trhám, jakmile to jde, protože začínám vyšilovat kvůli cut-offu.

Cestou potkávám Abbey. Sedí na kameni, končí. Zvrací a už to nejde. "Ale ty jdi! Jdi za všechny holky!" volá za mnou.

Jdu, Abbey, jdu.

Haweswater je strašně dlouhý. Je to úzký trail lemovaný vysokýma kapradinama plný velkých šutrů, bahna a vody. Někdo by v tom dokázal běžet. Já ne. Ne v tomhle stavu. A tak jdu. A počítám.

A počty mi přestávají vycházet.

Poprvé mě napadne, že to možná nestihnu.

Škráb.

Pak zjistím, že je cut o hodinu pozdějc, než jsem si myslela, a trochu se mi uleví.

Zároveň vím, že dál už jsou jen lvi, dál jsem v závodu nikdy nebyla. Co mě tam čeká? Jaký přízraky si na mě chystá druhá noc?

Mardale Head - Kentmere
10,4 km (511 up, 589 down), celkem: 131,9 km, 30:30 v závodě, 45 minut na cut

První kopec si pamatuju. Ten bude v pohodě. Kluk na cp sliboval, že je maximálně na čtyřicet minut. Znovu jsem nasadila čelovku, rychle se šeří, navíc se vydatně rozpršelo. Vytahuju bundu. Na vrcholku třikrát sundávám batoh, hrnek, který celou dobu držel, najednou nedrží vůbec. Pokaždý se mi zamotá pravý popruh s trackerem. Pořád stojím. Pořád něco opravuju. Pořád vyklepávám boty. Čas letí. A na scénu přichází úzkost, zatleskejte jí, prosím.

Tohle jsem přece tenkrát o Velikonocích běžela dolů, tak proč mi to teď přijde neběhatelný? Proč se ke mně najednou blíží lidi a ty přede mnou mi utíkají? Jak na tomhle můžou běžet?!

Chvíli se držím Anny, co vloni dokončila s devíti minutama na limit. Nevím, jak vypadá zepředu, ale zní jako veselá ženská. Další kamínky v botě a Anna je pryč. Chytám se Lucy, se kterou se taky potkáváme už pár hodin. Povídáme si kus dalšího kopce. Má za sebou působivou sbírku závodů a má, na rozdíl ode mě, sílu.

Já se propadám do propasti zoufalství.

Celý to začíná být na moji malou pusu trochu moc velký sousto.

Co s ním? Vyplivnout? Polknout? Ale jak?

Druhý kopec jsem si pamatovala matně. A byla to chyba.

Protože byl naprosto strašlivý.

Lvi se začínají stahovat. Tuší slabý kus. Cítí krev.

Ze tmy kašle ovce, zní, jako kdyby se dusila. Zdá se mi to nebo ne? Mám jí jít pomoct? Dává se ovcím Heimlich? Umím Heimlicha? Co že tu dělám?

Ať je to cokoliv, už nechci.

A pak je tu asfalt a já nevím, kam mám jít.

Přelízku z kamenných nášlapů si matně pamatuju, kam dál ale nevím.

Najednou kolem mě nikdo není. Nad sebou vidím světýlka čelovek, v dálce slyším hlasy. Volám na ně, ale nikdo mi neodpovídá. Brodím se nějakou trávou a bahnem, je mi zima, chce se mi už zase brečet. To mě tu fakt necháte? Já ale nevím, kde jsem. Je naprostá tma, gpska na hodinkách podivně skáče. Těch pět minut čirý paniky bylo jak pět let.

Vrátím se po vlastních stopách. Chytím se jiný skupinky. Dojdeme na CP. Vypadá to, že jim narušuju kamarádský kruhy, nebo že by se k nám na podiu připojila slečna Paranoia?

Kentmere - Ambleside
11,8 km (491 up, 602 down), celkem 143,7 km, 33:39 v závodě, 21 minut na cut

V Kentmeru už pomalu pakují CP. Najednou mám na odchod půl hodiny. Musím si ale přezout ponožky, tohle by byl mega průser. Musím se i najíst. Na chvíli mi nějaký blbeček nakuká, že je tu cut-off až ve čtyři ráno. Jenže ten je až v Ambleside. Pár minut klidu střídá záchvat paniky.

Tohle nemůžu zvládnout. Nemůžu. Jsem unavená. Bolí mě nohy a bolí mě žaludek a chci spát. Prosím. Už ne.

Místo toho se balím.

Překročím práh a brány pekla se za mnou s rachotem zavřou ve chvíli, kdy mě znovu spolkne noc.

Klepu se jak drahej pes. Už zas ty slzy. Stoupáme naprosto příšerným kamenitým kopcem, který je děsně dlouhý. Vím, že tu byl a že mi na něm bylo horko, ale vůbec si ho nepamatuju takhle příšernýho. Mám do krve rozedřený vnitřní stehna. Začíná mě trápit kašel. Zakašlu a počůrám se, super, tak to se mi taky ještě nepovedlo. Nebyla by to žádná tragédie, jenže to schytaj ty rozedřený stehna. Kurwabober, co je tohle za idiotskou komedii?! Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Ultra je prostě samá krása a malebný záběr. Jenže vůbec.

Je to velká hra vůle. A já jako bych nasedla na tobogán a ženu se dolů. Nedokážu myslet na nic jinýho, než že to nestihnu, že nestihnu cut a že mi to nevadí, že ho stihnout nechci. Už nechci. Jsem v závodu přes třicet jedna hodin, co je za Ambleside, netuším, ale vím, že je to mimo moje schopnosti.

Vesnice, stoupání po asfaltu. Vytahuju telefon a volám Tomovi.

Cyklím se. Nemůžu, nedokážu, nechci, nemůžu, nestíhám, nedokážu. Ne. Ne. Prosím. Už ne.

A zároveň v hloubce pod sebou vidím Windermere, na kterým září parníky a je to překrásný pohled.

A pak: co budu dělat s tou mikinou? Přece nemůžu nosit mikinu ze závodu, který nedokončím?

A co řeknu všem těm lidem, co o tomhle ví?

Zvažuju, že prostě smažu instagram a blog, a nikdy mě už nikdo nenajde.

A běhat už nebudu. Nebo jo, ale jen občas. Jen trochu.

Škráb. Škráb. Škráb.

Jsi slabá. Jsi slabááá. Slyšíš?

Nemáš na to. Vzdej to.

Kdesi v hloubi se ale pohne ještě něco dalšího. Zvíře se zvedne na zadní a mávne křídly.

Klec se otřese.

Ne.

Ne.

NE!

Pravá, levá, pravá, levá. Jedna, dva, tři.

Takhle snadno mě nedostanete.

Mě ne!

Snažím se běžet. Hecnu tím Lucii, kterou jsem před Mardale Head předcházela úplně prošitou a povzbuzovala ji, že to dá. Teď má lauf ona, žene se z kopce. Dobíháme k jedný ze stovek bran. Nejde otevřít, tak ji prostě přeleze a já za ní.

Vybije se jí baterka v čelovce, chce zastavit a vyndat záložní. Já přepnu svoji na vyšší výkon, svítím jí pod nohy a nemilosrdně lovím svoji druhou a nasazuju jí ji. "Jsi můj Pogačar a já jsem tvůj Vingegaard!" sděluju jí. "Sama takhle běžet nedokážu, musím se tě držet. Imituju každý tvůj krok."

A Lucie běží. Žene se lesem, přes kameny, kořeny, potoky. Brutálně nadrsno se rve před skupinky, který potkáváme, a já za ní. Kam šlápne ona, tam šlápnu já. A pak už tam já vůbec nejsem. Sleduju to celý z dálky.

Ambleside.

Tom. Je tu Tom. Jde vedle mě. Já se snažím běžet, ale je to takový tempo, že vedle mě může jít.

"Jsi skvělá! Nechápu, jak to zvládáš! To už dotáhneš, jasný?! Za chvíli se rozední, bude to dobrý, jen nesmíš zastavovat. To vyjde!"

Ke kostelu dorážíme s necelýma dvaceti minutama na cut.

Ambleside - Chapel Stile
9 km (234 up, 213 down), celkem 152,7 km, 35:44 v závodě, 16 minut na cut

Už zase bulím. Dobrovolníci na mě koukají trochu vyděšeně, omlouvám se. Prý je to v pohodě, tohle zvládnu, teď bude hezký úsek, jeden kopec, ale malý a pak cesta podél řeky. Budu dobrá. Všichni na check-pointech jsou neskutečný zaříkávači koní, co by z jalový krávy vymámili tele. Jsou laskaví, ale neoblomní, ne, nebudeš končit, půjdeš, protože jsi došla takhle daleko, půjdeš, protože Coniston na tebe čeká. Půjdeš, protože i když si tím teď nejsi vůbec jistá, my víme, že to chceš a chceš to moc.

Tom mě doprovází za CP. Dochází mi baterka v hodinkách. Tady jsem nikdy nebyla, tady vůbec nevím, co čekat. Ale jdu. Jdu, stoupám do kopce, počítám a počítám, jsem zaseklá ve změti čísel, v krocích a minutách.

A pak se rozední a já šoupu nohama podél řeky a zpívám si že ešťa sa nejde, ešťa sa nejde spať a uklidňuje mě, že šoupáním předcházím pár kluků. Paranoia ale velí, že oni určitě nechtějí dokončit, že jim to je jedno.

Mně už to ale jedno není. Nevím, jak to udělám, protože už nemůžu, ale teď už skončit nechci.

Chapel Stile - Tilberthwaite
10,6 km (387 up, 322 down), celkem 163,3 km, 38:23 v závodě, 17 minut na cut

Do Chapel Stile dorazím s desetiminutovou rezervou. Stihnu toitoiku a čaj. Malinká paní mě vyprovází a valí mi do hlavy, že to bude dobrý, že to zvládám, že to stíhám, že musím jenom jít, už zase brečím, ta jejich lidskost, ta snaha pomoct, ta ochota a energie, kterou vynakládají na úplně cizí lidi prostě proto, je tak masivní, že ji nedokážu unýst. Ne v tomhle stavu.

Je tu Lucy a je tu Courtney a je tu Nic.

A já mám vybitý hodinky a absolutně netuším, kam jdu. Musím zastavit, vylovit zdroj a nějakou dobu nesu v jedný ruce hůlky a ve druhý zdroj a hodinky. V prvním masivním kopci je musím odpojit a znovu všechno uklidit. Nahoře dobíhám Courtney, je to její první stovka, je mladá a srší energií. Jak to jen dělá? A i když jí to do kopce nešlape, dolů letí jako vítr.

Chytnu se jí a nepouštím se. Dobíháme skupinku chlapíků včetně Ewana a dvojici padesátkařů a nechávám je za sebou.

Virtuální CP na silnici, kudy jsme ve čtvrtek jeli autem, a pak dolů, dolů, dolů po asfaltu. Silnice je prudká, nemůžu běžet a je to celý za trest.

Na prašný cestě ukazuje směrovník míli a čtvrt do Tilberthwaite, kde ta vesnice je?

Potkávám chlapíka, který spí za chůze, a dalšího, který slzí dojetím, a mně trvá, než mi dojde, co se děje. Sama si za chůze podpírám hlavu hůlkama. Chci spát. Snažím se nemyslet na svoji měkkou bílou postel. Snažím se nemyslet na poslední úsek.

A pak uvidím auta za velkou loukou a pod kopcem čekající dobrovolníky.

"Nezastavuj, pořád pojď," instruuje mě holka. "Nechci tě vyděsit, ale bude to těsný, musíš jít pořád tak, jako jdeš teď, a desátou v Conistonu stíháš."

Dobře. 

Asfaltka vede mírně do kopce. Škrábání je pryč. Přehlušilo ho funění a temný vrčení.

Slyším, jak zvíře zahrabalo drápy.

Po patnácti hodinách se dávám do běhu.

Tilberthwaite - Coniston
5,7 km (283 up, 385 down), celkem: 170 km, 39:45 v závodě, 15 minut na cut

"Jednu věc si ujasněme," stojí v závěru pokynů pořadatelů ohledně smrdutých autobusů, který stahují lidi z jednotlivých cp, "jestli budeš chtít skončit v Tilberthwaite, měl by ses k smrti stydět. Koukej zvednout zadek a pokračovat po Jacobovu žebříku do Conistonu, kde na tebe čeká tvůj osud.

Schody do skály vytesal cumbrijský bůh Jacob a musíš zaplatit mýtné, abys mohl projít. Otestují tvoje nejslabší místo, a právě proto to bude nejlepší okamžik tvé nejlepší hodiny. Jestli jsi sem přišel něco hledat... tady to nejspíš najdeš."

Shazuju batoh na stůl, házím k němu hůlky. "Je to navigačně náročný?" "Ne, vůbec." "Takže nepotřebuju hodinky?" "Ne." Zapojím je na kabel a hodím do batohu. Doplním vodu, vezmu si toast, proleju pár posledních slz, přehodím nohu přes přelízku v plotu a vyrazím vstříc osudu.

"Je to těžký, tak hodinu čtyřicet, musíš pořád jít, stihneš to."

Opřu se do hůlek a zaberu.

Předejdu pár lidí, vyšplháme se na menší skálu a jdeme dál. Předejdu další lidi.

A pak se ocitnu na cestičce. Ozve se skřípot a praskání. To zvíře jediným mohutným mávnutím křídel rozbilo klec a dostalo se čtyřmi rychlými kroky do vzduchu. Tak tak mu stihnu ovinout ruce kolem šupinatýho krku. Vnímám, jak drápy cupuje Pochybovačnost, slyším, jak mu v tlamě praskají kosti Úzkosti. Paranoia se dává na úprk, ale nemá šanci.

Vznáším se nad cestičkou a tam, kde všichni jdou, já běžím.

Doháním další a další lidi, počítám kroky, počítám vteřiny, počítám minuty. Devátá hodina odbila, lampa zhasla.

Šedesát minut a já netuším, co mě čeká.

"Ještě tady nahoru a pak dolů."

"Je to hodně technický?"

"Jo. Fakt hodně."

Předbíhám svýho Pogačara a pak se hora zlomí a já pod sebou uvidím v hloubce údolí, kterým jsme před 39 hodinama mířili nahoru.

Na opačné straně se Old Man of Coniston tyčí hrdě k mrakům.

Pokyne mi a já mu pozdrav oplatím.

A letím dolů, letím na křídlech spletených ze slunečních paprsků odrážejících se na hladinách jezer a všech podob deště, který okolní kopce tak dobře znají.

Letím vstříc jednomu jedinýmu životu, který jsme zázrakem na týhle jedný jediný zázračný planetě dostali.

Zaplaví mě obrovská vlna vděku.

Obrovská vlna štěstí.

Dokázala jsem to.

Teď už to vím, vím, že to stihnu.

A letím.

Letím za každou jednu minutu strávenou v nemocnici. Za každý jeden šroub. Za každýho jednoho člověka, který uvěřil chybnýmu úsudku doktora a o svoje šílený sny a ještě šílenější plány se neporval. Letím a v duchu volám na taťku, že jsem to dokázala, vidíš mě? Vidíš? Vím, že jo. Tak či onak.

Letím, letím za každou Abbey, za každou jednu holku, který to tentokrát nevyšlo.

A letím za svoje holky, protože chci, aby viděly, že občas se musí některý věci zlomit, aby mohly znovu srůst. Že někdy vedou do cíle cesty oklikama, ale to neznamená, že to máme vzdávat. Moc si přeju, aby nikdy nepřestaly ty svoje vnitřní draky krmit jen těma nejžhavějšíma uhlíkama. Aby se nebály to zkoušet. Aby se nebály neuspět. Aby se nebály uspět.

A pak je tu Coniston a jsou tu fandící davy lidí, který mi vyrazí dech. Auta zastavují a troubí. Lidi bouří. 

A je tu Mája a je tu Káťa a běží se mnou a společně zahýbáme do cílový rovinky a já běžím jako o závod a lidi křičí a jásají.

Po třicet devíti hodinách a čtyřiceti čtyřech minutách probíhám cílem.

Přistanu, lehce, zkušeně.

A přivítají mě doma, mě, legendu.

Za patnáct

Žiju, nebojte.

Běhám, plním konečně po třech zoufalých letech tabulku a stříhám metr na Lakeland - do třetice všeho dobrýho, protože to zlý jsem si tam už vybrala vrchovatě.

A pracuju. A pracuju. A pracuju. Tak moc, že jsem si sice na březnovou oslavu patnácti proběhaných let udělala krásný video, ale už jsem ho sem nedala.

Tak tady ho máte, ať nám to všem v těch našich růžových ponících tančí, ať je to naše podium kdekoliv!

Na zdraví! Na vaše i moje!

Já. Jsem. Hora. (Pražský kelt 2024)

 "Měla by sis vybrat něco, kde nejsou tak brutální cuty a kvůli čemu nemusíš nikam daleko jezdit," prohlásil T. cestou na letiště ze země rudého draka.

K mému překvapení nepuklo nebe, nepřišel Jádžúdž a Mádžúdž, ani se nenarodilo dvouhlavé tele, i když bych ještě před pár lety věřila, že podobná věta z úst pana manžela musí jednoznačně předznamenávat apokalypsu.

T. že mě posílá běhat? A daleko?

"No počkej, to já zas nemyslel, že se toho hned chytneš," ježí se, když v srpna ohlásím, že jsem se teda domluvila s Jarkou, kterou čeká výměna kolena, že si od ní koupím její startovný na Kelta. Ok, svět je v pořádku, Ježíši lež, ještě si můžeš přispat.

Rozumově mi to přišlo jako jasnější volba než káva jihlavanka - start téměř za barákem, celou dobu v perimetru odvozu do dejme tomu hodiny, termín na začátku října sliboval v éře globálního oteplování dobrý počasí, tak na co bych se mohla vymluvit? Poběžím za Jarku a za vlast a když nebudu moct běžet, půjdu, a půjdu a poběžím tak dlouho, dokud nepadnu nebo se nedostanu do cíle.

S přibližujícím se termínem výpravy začínám lehce panikařit. Nalijme si čistého vína: naběhala jsem prostě a jednoduše tužku. Dívám se kritickým okem na garminí záznamy. Oukej, tohle mi někdo ukázat, řeknu, že na maraton by to mohlo stačit, na pomalý a bolavý. Na stovku? Hehe. Aha, sorry, to nebyl vtip?

Ale živou mě nedostanou. Ani dřív, ani teď, ani nikdy.A tak mě T. v pátek 11.10. veze do kunratické školy na registraci a start. "Jsem chodec nebo běžec?" ptám se ještě odpoledne mistra. "Běžec! Koukej jít v těch deset!" Chodci totiž startovali s předstihem, aby nemuseli mít bojara, že nedají čtyřiadvacetihodinový limit a já si ještě v pátek ráno říkala, že jsem přece jen spíš asi ten chodec. Tak nejsem.

Dostanu čip a šmíráckou krabičku na batoh, neznám tu ani nohu, sedám si na chodbu do rohu, zavírám oči a snažím se dýchat. Klid. Nejsi žádný cucák, tohle bude dobrý. V noci má být krapet frišno, ale jinak počasí slibuje krásný podzimní den. Mám s sebou hromadu jídla, zařekla jsem se, že domů nepůjdu, dokud to všechno nesním, takže plán je jasný.

"No ahoj!" otvírám oči a sotva jim věřím. Denisa! Denisa, se kterou jsme běhávaly s kočáry po Milíčáku, když byla Madlenka malinká. Madlenka, se kterou se už díváme do očí a na poslední skautskou výpravu odjela v mých trailových keckách. Nemilosrdná milosrdnost času. Doprovází na start Michala, se kterým jsme během těch let, kdy jsme se s Denisou vídaly hodně a pravidelně, vlastně nikdy neměli pořádně možnosti si popovídat. A se kterým nakonec strávíme prvních třicet kilometrů a myslím, že toho docela dost s povídáním doženeme. Je to trochu jako když slepý vede hluchýho. Michal laboruje s kyčlí, já laboruju absolutně se vším. A protože dneska mi může moje věhlasné ego políbit zadní část těla, držím se úplně v klidu na naprostém chvostu - a protože Michal taky nikam nespěchá, první hodiny ubíhají zvesela.

Probereme všechno - od hodinek po kvalitu polívky na první velký stanici (ano, i tebe jsme pomluvili, neboj) - s postupujícím časem ale Michal čím dál vážněji mluví o tom, že to zabalí, v Bráníku má auto a vůle pokračovat v dalším trápení chybí. Se slzou v oku se loučím. Mám před sebou sedmdesát kilometrů, do noci zahalenou Prahu a pocit, že tady a teď je přesně to místo, kde mám být.

Klušu po stezce. Mlha mi tančí před čelovkou, čas plyne a kilometry s ním. Po schodoch, po schodoch, nepoznávám poschodia, ale pražská zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí. Závod se tváří jako značený, ale řídit se značkama, skončím dřív, než začnu. Trasa je to krásná, ale takhle mizerný značení jsem ještě nezažila. To už fakt radši nic než tohle. Na některých místech absurdně přefáborkováno do tý míry, že jsem si až říkala, že to asi nějaký vtipálek posbíral a navěsil na jedno místo, jinde (podstatně častěji) ani ťuk. A to se bavíme opravdu o místech, kde můžete jít hned několika směry. Bez navigace na kelta zapomeňte. Což by byla škoda, to si zase řekněme rovnou.

Protože zatím je to fakt nesmírně zábavný. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, zatím to jde, zatím mě nic nebolí, zatím si to užívám. Jsem většinu noci sama. Před Vyšehradem mě na lavičce ve dvě ráno v mlze sedící mladík poněkud zaskočí, ale sázím na to, že v palbě čelovky nevidí, kdo se k němu řítí a opakuju si mantru, že nejděsivější věcí tady jsem já.

Trasa se stáčí na samotný Vyšehrad, běžím nad podolskou porodnicí. Na sálech se svítí. Za pět dní to bude třináct let od chvíle, kdy tu přišla Mája na svět. Dojímám se, ale jen lehce a krásně.

Železniční most, třetí hodina ranní, koncentrace podivných existencí se zvyšuje. Nic, co bych si nějak dávala. Snažím se tvářit nezúčastněně - já vás nevidím, vy nevidíte mě. Za Knížecí je snad jediný vysloveně nepříjemný okamžik noci, kdy míjím trojici chlapců usazený na schodech přímo v cestě. "Ty se v noci nebojíš?" Bojím. Bojím se, když jsou tam lidi.

Občerstvovačka na Dívčích hradech v kufru auta. Dobrovolníci jsou skvělí - všichni, bez výjimky. A všem jim patří veliký dík. Mrznout celou noc kvůli bandě troubů, který si taky nemohli najít nějaký normální koníček, je obdivuhodný. Něco málo sním, napiju se, poděkuju a vzhůru do kopců.

Hned ten první mě vyškolí solidně, nemůžu trefit cestu, je to tu prudký, klouže to, protože celý den dost pršelo, a já mám strach, že spadnu. Tohle je novinka a asi se mnou chvilku pobude. Se samotnýma holeněma si nic udělat nemůžu, ty jsou sešroubovaný festovně, ale spadnout na to, nejspíš bych řvala tak, že by i blaničtí rytíři vyjeli zachraňovat svět. Nakonec se přece jen najdu a do stoupání se mi ve sluchátkách trefí Adagio in D Minor Johna Murphyho a je to ten vzácný okamžik, kdy se všechno protne.

Kdy na fragment času nahlídnete za oponu bytí, kdy zmizí všechny pochybnosti, všechny nejistoty, kdy víte. Kdy se ocitnete tak blízko samotného středu všeho, jak jen to je možné.

Potkávám první závodníky. Postupně sbírám chodce. Fascinují mě, protože většina nezdraví, někteří se snaží dokonce závodit. Největší borec vybavený hůlkama, který právě přebrodil jeden z potoků, který na trase potkáme, jen houkne - přes tenhle kámen a maže pryč. Čumím na něj jako husa do flašky. Oukej, časy se mění. Neumím si představit, že bych na jeho místě kolegovi bez hůlek přes potok nepomohla, ale ok, asi to chce vyhrát. Podle nasazenýho tempa do kopečka to tak i chvíli vypadá. Jakmile se cesta narovná, prásknu do svých chromých koní a uteču mu. To máš za to, kamaráde.

Další lidi, další lehký bloudění. Krásný seběhy po mírně se svažujících cestách, plížící se úsvit.

A pak ráno tak nádherný, že se až tají dech. Pavučiny plný kapek mlhy stoupající z okolních lesů. Louky, skály, tráva pod nohama. Ve středu to byl přesně rok od druhý operace. Hluboký vděk - jsem tu a běžím a jdu podzimem. Poslední dva roky jsem z něj nic neviděla. Poslední dva roky jsem měla touhle dobou problém zahlídnout v panující šedé šedi i obrys vlastních rukou. A teď jsem tady - tak dlouho jsem padala a teď konečně zase letím.

Než tvrdě přistanu, protože se mi bez varování vypnou hodinky. Kurwabober, tak to snad ne?! Můj nabíjecí kabel má nejen své nejlepší, ale nejspíš už totálně všechny dny za sebou. Flow v háji, zastavuju, hrabu power banku, kabel, řeším, jak to zapojit, abych je nemusela nýst v ruce, což nakonec stejně musím - a kabel navíc velice opatrně, pod správným úhlem a dost velkou silou držet, aby se nabíjely. Mezitím jdu chvíli s hodinkama a kabelem v pravý a mobilem s mapama.cz levý. Na hodinkách baterka pomaličku přibývá, na telefonu valem mizí. No to mi ho teda vyndej. Ale ne. Nenechám se nasrat. Ne dneska. Po zhruba čtvrt hodině se hodinky znovu zapnou a začnou navigovat. Telefon můžu uklidit a s hodinkama v ruce a neustále se odpojujícím kabelem nezastavujeme. Protože dneska jsem si pro neúspěch nepřišla.

Ještě na šedesátým kilometru je to skvělý. Jo, bolí mě nohy, ale bolí mě svaly a chodidla, ne kolena, ne holeně. Taky mě bolí záda od batohu a začínám mít odřený stehna a snědla bych něco teplýho. Ale jdu - jdu dál a dál a dál. "Teď bude takovej mrcha kopec, to budeš chvíli nadávat, ale pak to bude dobrý," směje se kluk na další občerstvovačce v kufru. "Nebudu. Dva roky jsem nemohla běhat, já jsem tak šťastná, že tu vůbec můžu bejt, že nebudu." A fakt nenadávám. Zatím ne.

Ještě na Závisti je to dobrý. Jím polívku u Posledního kelta. Následuje zábavná pasáž, která z velký část kopíruje můj obvyklý tamější okruh. Když nakonec odbočíme směrem k Modřanům, vyndám poprvý telefon, abych si to vyfotila a napsala T.

A pak už to začne jít krapet z tlustých do tenkých. Skupinka venčitelů obr psů na volno v cestě mi nepřidá. Jsem unavená, bolí mě nohy a tady Roxy, která mi je po prsa, úplně nechce poslouchat a já si fakt nechci hrát, mě vpravdě netěší. Volám T., mojo najednou v záporných hodnotách. Všechny černý myšlenky, který jsem doteď držela pevně pod pokličkou, se vyhrnou. Kňourám. Furt to šlo a teď to prostě už nejde. Mám nějakých dvacet do cíle a mám pocit, že to nemůžu vydržet.

Ukáže se, že můžu.

Modřany. Proti běží další z mnoha běžců užívajících si krásný sobotní počasí. Se ti to běží, viď, ty kkte, když tě nic nebolí, co? Vrčím v duchu. Jsem totálně sluníčková. "Jé! Peťo!! To seš ty!!!" Ehm. Mistr přiběhl doprovodit padavana. Padavan okamžitě přepíná na sračkomet a stěžuje si absolutně na všechno. Nejvíc na to, jak je to ještě strašně daleko. Patnáct kilometrů. To se nedá - a vůbec to neubíhá!  Čtrnáct kilometrů. Jdu a jdu a jdu. "Hele! Teď jsme ušli 600 metrů. Jak to, že je tam zase 14!?" Hádám, že po první půl hodině začíná mistr litovat, že se rozhodl být solidární.

Na poslední občerstvovačce piju čaj a dostávám do igeliťáku brambůrky. Blbý je, že už nemůžu běžet. I když se pokusím, nohy se prostě odmítají pohnout rychlejc. A tak jdeme. Což znamená, že to bude trvat. A bude to trvat dlouho. Probíráme všechno možný (ano, i tebe jsme pomluvili), já si stěžuju, koukám na hodinky... a zase 14!

Krčák. Hurá. Tak tady už to přece bude za pár. Jsme skoro v cíli. Nebo ne?

Ne. Jako velký tučný ne.

Posledních deset kilometrů nám trvá snad tři hodiny. Připadá mi, že lezeme na každý kopec a každou skálu v Krčáku. Přestávám se ovládat a nadávám do plných. Mistr lituje svýho výběru přátel.

Devět! Jak to může být devět, když jsme teď šli nahoru a pak dolů a pak zase nahoru?! Ještě by to taky mohlo být znovu deset!

Chtěla jsem se dojmout, jak jsem dobrá. Chtěla jsem se dojmout, jak jsem silná. A odvážná. A zaťatá.

Tak ne, no. "Proč tohle dělám? Hm? A proč to stoprocentně udělám znovu?!"

Kunratice, škola.

Nikde ani noha, aspoň cedulka upomínající přejití časomíry by neuškodila, překvapivě si ale vzpomenu i bez ní a bez dvou minut po dvaceti hodinách stanu na začátku.

Vevnitř dostávám medaili, diplom a tričko. Děkuju organizátorům. Čert vem značení. Bylo to skvělých dvacet hodin venku. Tančila jsem nocí, vznášela se vysoko mezi mraky a hrábla si hluboko, přehluboko. Bolelo to a nebylo to ani náhodou zadarmo. Ale živou mě nedostali.

Šla jsem a běžela a běžela a šla.

Za Jarku. Za vlast. Za sebe.

Zvíře je nažrané, ale už teď přechází po kleci sem a tam.

Roztahuje nozdry.

Větří.

Cítí to.

To jiskření ve vzduchu.

Ví, že to přijde.

A bude to velký.

A já už nepochybuju, že ať se dozvím v listopadu cokoliv, čeká nás společně ještě spousta legrace.

Nečum a skládej

pondělí - puzzle volají a já musím jít

O kvalitě ekologicko-ekonomické nápadu jet v pondělí ráno se třemi zavazadly a dvěma dětmi na letiště MHD začnu pochybovat, jakmile se pokusíme napěchovat do narvaného, vyfuněného autobusu.

Republika se topí v přívalech deště, Morava a Slezsko plavou a my si buržoazně letíme do Španělska skládat kostičky.

A není to jen tak ledajaký skládání ledajakých kostiček - chystáme se na mistrovství světa ve speedpuzlingu, ve skládání puzzle na čas. Stejně jako u většiny běžeckých závodů, i tady mám pocit, že jsem příliš málo trénovala, že nejsem dostatečně připravená, že si urvu ostudu a že tam nemám co dělat.

Stejně jako u většiny závodů i tady narazím na zajímavou směs účastníků, na lidi nesmírně milé, přátelské, otevřené a přívětivé, na lidi extrémně soupeřivé a soutěživé, kteří úspěch jiných zkousávají jen velice těžce, na mistry, kteří plebsem nepohrdají a na mistry, kteří se s plebsem vůbec nebaví. Jestli jste si mysleli, že tahle aktivita, vhodná v závislosti na velikosti a počtu kostiček pro děti od šesti měsíců, je nějaká přátelské prostředí, v němž se pohybují kultivovaní, zdrženliví intelektuálové, můžu vám rovnou povědět, že se mýlíte. Tady se bojuje a bojuje se tu tvrdě, nemilosrdně a nelítostně.

Stejně jako u většinu závodů jsou tu chvíle nadšení a chvíle smutku. A stejně jako u většiny závodů, si i tady budu slibovat některé věci, jen abych je vzápětí porušila.

To všechno ale teprve přijde. Teď dosedáme v pořádku na madridském letišti a já se těším, jak si v autě zavřu oči. V posledních týdnech jsem tak úplně manažersky nezvládla práci a poslední zip na kufru jsem zapínala s pocitem, že takhle fakt ne, soudruzi, tohle bylo naposledy, co jsem si něco takovýho provedla. Unavená bývám často, takhle jsem ale nejspíš ještě nebyla.

V půjčovně nicméně zjišťujeme, že má upsie-daisie T. propadlý řidičák a do Valladolidu nás tím pádem budu muset odvézt já. Yipikayay, mothefucker. Tak na letišti asi nezůstaneme.

Nasedáme do hybridního jeepu, který se na mém žebříčku aut záhy zařadí až na samotný konec za daewoo matiz, jakožto nejpříšernější věc, jakou jsem kdy řídila. Je to obrovský, líný, žere to jako raketa, je to nepohodlný a ano, svůj podíl na prvním dojmu má fakt, že mám hlad, ale když budeme za šest dní černou krávu vracet, dost se mi uleví. Proč tu může každý druhý člověk jezdit jako normální jedinec s mozkem v hlavě ve škodovce, ale já musím kysnout v autě, který kvílí jak škrcená kočka, kdykoliv mu šlápnete na plyn? A proč má Španěl na absolutně rovné a prázdné dálnici stovku? A proč se ptám?

Po necelých třech hodinách zaparkuju krávu v průjezdu a konstatuju, že do toho pidi otvoru, který vede do garáží, se tu gigantickou věc z půjčovny rozhodně nebudu snažit narvat, to ať T. laskavě udělá sám.

Sluníčková dovolená může začít.

Večer vyrážíme na obhlídku okolí.

Káťa počítá psy.

Centrum Valladolidu se ukáže jako kouzelné atmosférické místo se spoustou barů a obchůdků, malebných uliček a katedrál. Po značné oklice se konečně dostaneme k řece a za ní... k Millenium Dome, místu, kde se bude od zítřka konat MS.

Vevnitř se svítí, stoly, které tak dobře znám z videí americké puzzlerky KarenPuzzles, jsou zatím natěsnané na sobě, je tu cedule, je tu naše vlajka a hlavně: jsem tu já.

Páni. Fakt tu jsem! Obíhám halu dokola. V prosinci jsem dostala tisícový puzzle s obrázkem haly foceným z dronu. V noci. Strávila jsem s ním dobrých sedm hodin. Znám každou pitomovou čáru na okolních cyklostezkách stejně jako každou prolejzačku na hřišti vedle. Aha, tak to jsou lavičky! A takhle to teda vypadá. Tak jo, jsem připravená, pojďme na to!

úterý - Kdo neskládá není Čech

Ráno vyrážím s holkama na průzkum okolí. Zvolíme poněkud nešťastný směr a dostaneme se do parku, ke pospávají bezdomovci. Otáčíme se na patě míříme zpátky.

Valladolid mi záhy začne připadat jako město, kde mají nejvíc semaforů na přechodech per capita na světě. Nerada chodím na červenou. Porušování předpisů a nařízení mě obecně netěší a tak se mu vyhýbám. Stojíme tak co deset metrů jak trubky na nekonečných světlech.

Káťa počítá Španěly chodící na červenou.

Jsem skoro stejně neklidná jako otec se sekyrou, takže se v bytě jen otočíme, nabereme T. a vydáme se tentokrát opačným směrem, abychom se někde najedli. Propadám panice, že jsem si nesbalila žádné puzzle, na kterým bych mohla ještě trénovat a všichni puzzleři, který sleduju na instáči, zatím zběsile trénují. Dožaduju se vyhledání hračkářství, kde bych něco tréninkovýho na poslední chvíli zakoupila.

Po obědě, kde poprvé tvrdě narazíme do jazykový bariéry (málokdo tu umí jinak než španělsky, my sice umíme všelijak (česky, slovensky, nahlas, potichu, sprostě...), ale španělsky jako na potvoru ne, a po rychlý zastávce v Cervantesově muzeu strávíme další hodinu neúspěšným hledáním krámu, kde by mi prodali puzzle.

A pak už je čas zamířit k Millenium Dome na slavnostní zahájení.

Před halou se hloučkují národnostní skupinky. Podle oficiálních údajů nás má ve třech disciplínách - jednotlivcích, párech a týmech - soutěžit na tři tisíce ze (jestli dobře počítám) 77 zemí světa. Čechů je tu pětadvacet a jsme tím pádem třináctá nejpočetnější výprava. Nejvíc je letos Němců (161) v závěsu jsou Španělé (134) a třetí Američané (116). Zdravíme se s lidma, který už známe, seznamuje se s těma, který vidíme poprvý.

Doráží Jana s obrovskou vlajkou. Čuchám, čuchám, že bude legrace.

Na zahajovacím ceremoniálu mluví moderátoři, kteří budou celou akcí provázet, dojde i na pupíky z radnice, sponzorské banky a ravensburgeru, který dodává veškerý puzzle do soutěže.

Tak jo, jsem mega připravená, pojďme už, hergot, na to!

středa - kvalifikační skupiny jednotlivců A, B, C

Po třetí hodině míříme do haly.

Káťa počítá vozíčkáře.

"Mami, proč je tu tolik lidí na vozíku?" - "Nevím, asi že všichni chodí na červenou."

Od čtyř probíhá kvalifikace skupiny A, do který mě zařadili. Celý dny si lámu hlavu s tím, jaký obrázek asi dostaneme. Ví se, že to bude něco z novýho katalogu, všichni jsme si většinu nakoupili a snažili se to doma aspoň jednou poskládat. Výhoda oproti tomu, když obrázek vidíte poprvý a když ho znáte a máte ho nastavěný je diametrální.

V hale se o stůl navíc dělíte s další člověkem a pokud schytáte večerní skupinu, budete skládat pod umělým osvětlením, což je dost velký peklo, zanikají v něm detaily, barevný odstíny se slívají - a právě schopnost vidět barvy je u puzzlení na čas naprosto zásadní. Jako bonus v případě, že jste fakt dobří, budete sedět u prvních stolů, nad kterými září obří obrazovka promítající probíhající přímý přenos. Skládat doma v kuchyni a poměřovat si tak časy s těmi mistrovskými je, samozřejmě, super a zábava, ale ani v nejmenším se podmínkami nemůžete nikdy přiblížit tomu, co zažijete tady.

Paní, se kterou sdílím stůl, jsem si samozřejmě proklepla (trochu jako v tom vtipu o páru na prvním rande, kdy se ona ptá, co ho baví a on říká, že stalking a ona aha, no já mám ráda koně, hory a severské detektivky a on na to: já vím). Papírově měla být slabší než já, to se vždycky hodí, co si budeme. Když ale prohlásí, že by ráda nějakou srst, poněkud se zhrozím. Srst nesnáším, skládá se mi blbě, špatně ji vidím, tak s ní smlouvám, že já bych radši nějaký jasný tvary, ideálně kreslený obrázek, tak co se domluvit, že tam bude malé zvířátko a k tomu nějaké věci? Hm?

Pak už není na srandičky čas. "Are you ready?!" ptají se moderátoři a hala tleská a křičí, že jasně, jsme, tak už pojďme, prosím na to! "Three... Two... One... PUZZLE!" První soutěž letošního mistrovství právě začala.

Otevírám pytel, vytahuju krabici a... "YES!!" neubráním se a vzápětí se paní omlouvám. Vevnitř jsou Domy na Smogenu, který mám doma a který jsem dvakrát nebo třikrát skládala, naposledy krátce před odjezdem. "Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych pohlednici z Paříže nebo domy na Smogenu," přemítala jsem ještě cestou sem. "A ještě radši asi ty domy, pohlednici budou mít ty dobrý strašně rychle hotovou." A jsou tu! Jsou tu domy!!

Strašně se mi třesou ruce. Otevřít krabici, strčit víko do stojánku, roztrhnout pytel, vysypat kostičky, zkontrolovat, jestli mi nějaká nezůstala vevnitř, no jasně, že zůstala, ruce se mi klepou ještě víc a já ji nemůžu vydolovat. Oukej, oukej. Klid! Prosím tě, uklidni se!! Snažím se otáčet, selektuju okraje, barevné domky v pozadí na jednu hromádku, vím, že jdou nejrychleji, pak větší domy vepředu a zbytek už jen pootáčet. Mám pocit, že mi paní leze na moji polovinu, že tu nemám dost místa, je to nepříjemný, nevím, co mám dělat, tak se cpu k ní, ale to se nelíbí dohlížející pořadatelce. Omlouvám se. Otáčej, vole. Dělej!

Konečně můžu začít skládat. Ještě kdyby se mi tak chtěly přestat třást ty ruce.

A pak je ticho. Ticho v hlavě, ticho v dómu. Ticho.

Trvá přesně 26 minut a 56 vteřin, než Norka Kristin umístí poslední dílek. Pak dóm vybuchne. Všichni křičí a tleskají a já vím, že teď začne ta pravá mind game. Od téhle chvíle kdykoliv někdo dokončí, diváci spustí. S každým dalším potleskem se moje šance na účast v semifinále vzdaluje.

Blbá loď. Blbá blbá loď. Jak to tam jenom je? Proč to nepasuje?

Přístav proletím, ale u podlahy se naproti tomu, jak mi to šlo doma, zaseknu. A lidi tleskají a tleskají.

A pak už nade mnou taky stojí někdo z organizátorů, tvoří je povětšinou dobrovolníci, kteří zapisují konečné časy. Musí hlídat, kdo se blíží a ve chvíli, kdy umístíte poslední dílek, vám zapíšou čas na papír se jménem. Obvykle je u vás i některý z kameramanů, protože celé mistrovství bylo živě přenášené na youtubovým kanálu asociace, a já se snažím nezmatkovat, protože mi najednou pod ruce někdo civí a to prostě nesnáším.

Nebe je ale gradient, gradienty mám ráda, když se mi podaří nechat dělat ruce jejich práci, mívám ho postavený vcelku rychle.

Tři, dva, jedna a... je to.

Konečný čas 50 minut a 40 vteřin mi nakonec zajistí 46. postupové místo. Jsem v semifinále.

To v tuhle chvíli ale ještě nevím. Znovu se rozklepu, tentokrát úlevou. Paní vedle mě dál skládá. Balím puzzle, jmenovku, stojánek, věci a jdu za Tomem, holkama a Jančou, která doskládala 51 vteřin přede mnou (a skončí tak na 42. místě, to jen pro představu, jak těsné to je).

Zatím nevíme, jestli opravdu postupujeme. V semifinále je místo pro 60 lidí z každé skupiny, jenomže je tu stupidní pravidlo zemí, které praví, že přímo postupuje třicet první účastníků a pak vždy první zástupce konkrétní země. Čili v naší skupině se na vlajku dostali Jihoafričan Jacques (který ale žije v Mnichově) a zaskládal o 70 vteřin horší čas než poslední napřímo postupující a Kanaďanka s časem dokonce o tři minuty horším. Že o nic nejde? Říkejte to těm na regulérním 59. a 60. místě. A hlavně to říkejte v dalších skupinách, v párech a v semifinále, kde pravidlo úřadovalo takovým stylem, že nepostoupilo napřímo 12 dvojic, zato se do finále dostaly páry, které zaskládaly o 20 minut pomaleji jen proto, že byly prvními zástupci dané země.

Tenhle druh reprezentace mi může políbit krabici.

Čekáme na začátek další skupiny. Fandit je třeba! Okamžik mezi odpočítáním, otevřením pytle a vytažením krabice - ten fragment času, kdy ještě nevíte, co se bude skládat a pak na vás to zjištění dopadne plnou vahou, se stal mým nejoblíbenějším na celém mistrovství. Hala zatají dech a pak vydechne.

Tentokrát ale zděšeně. "Ne! To snad ne!" ozývá se v různých jazycích. Skupiny B vytáhla z pytle fotku podvečerního kodaňského přístavu. Puzzle, které doma mám, jednou jsem si ho postavila a prohlásila, že jestli budu mít tohle, můžu ho rovnou vzít do podpaží a odejít středem do háje, protože to ani nemá cenu. Je to těžký obrázek, těžký a strašně nudný. Vsadila bych pravou ruku, že ho do jednotlivců nedají, když, tak do párů, ale do jednotlivců?

A je to boj, je to boj a je to gilotina, která poseká spoustu šikovných hlav.

Céčko má naprosto nevyrovnaně pařížskou pohlednici, kterou vítězná Němka Katy postaví za 26 minut.

Je čas jít spát. Zítra nás čekají další tři kvalifikační skupiny jednotlivců a hlavně kvalifikace párů, kde jsme s Májou ve skupině B. Já mám ale splněno. Přijela jsem sem s velkým přáním postoupit do semifinále, to se mi splnilo. Všechno navíc by už byla nadstavba. Malý zázrak,

A ony se dějí. Ne že ne.

čtvrtek - kvalifikační skupiny D, E, F; kvalifikace párů A, B a C

Ráno si pustím skupinu D v televizi. Staví vinyl, ten je fajn, nic, co bych si vysloveně přála, ani nepřála, další z těch, co mám doma a trénovala jsem ho (no, trénovala, jednou jsem si ho složila sama a jednou jsme si ho složily s Májou, mé puzzlerské tréninky teď podezřele kopírují ty běžecké, ehm).

Na skupinu E už vyrážím do dómu, skládají v ní naši a chci zafandit. Samozřejmě řešíme, co bude asi za obrázek. To je nejspíš nejčastější téma hovorů, pak jsou to tipy na vítěze, úvahy o tom, jak pořadím zamíchají Poláci, kteří se v posledním roce vyloupli odnikud a mají nesmírně silnou výpravu, jestli Alejandro obhájí počtvrté titul nebo to bude tentokrát Kristin, Katy nebo snad (držíme palce) někdo z našich holek?

Padají různé tipy na obrázek, když ale po odečtu vyloví soutěžící krabici, dóm znovu zalapá do dechu. "Cože?" Nikdo nevěří vlastním očím. Doteď platilo, že mezi obrázky nikdy nebylo nic licencovaného - žádný Disney, žádný Harry Potter, Pokémoni nebo cokoliv z Netflixu.

A teď tu máme obrázek z manga/anime série Spy X Family.

To ale úplně mění pravidla. Teď to opravdu může být cokoliv! Cokoliv!! Nikdo, s výjimkou Dánů, kteří přesně tenhle obrázek měli na svém mistrovství, ho neskládal. Protože přece neměl být! 

Jenže tu je.

Po skončení kvalifikace jdeme zpátky na ubytování, s Májou zbytek času do našeho kola strávíme prohlížením obrázků na puzzle-puzzle.cz a vymýšlením případných strategií. "Budou lupiny!" trvám na svém. "A když byla Spy X Family, může být klidně i Bridgerton!" M: "Ale ty jsou všichni stejný! Všichni jsou modrý!" Bude blesk, může být i oko ledovce, kritstovanoho, budou kulatý? Měly by být, ještě nebyly a v párech by to byl dobrý twist. Hm, kulatý - ale co když to budou ti kulatí Pokémoni? A mohli by dát dřevěný? Ravensbuger poměrně čerstvě vyrábí i dřevěný. Ne, dřevěný ne, ty nedělám, ty neumím, ty nechci.

Moje nervy, moje nervy.

Doskládá poslední skupina jednotlivců. Monaco. To jsem viděla jen na webu a ani mě nenapadlo ho kupovat. Hm. 

A pak je první kvalifikace párů. Ve chvíli, kdy po odpočítání vytáhnou dvojice usazené u stolů naproti sobě tak, že u každého stolu sedí celkem čtyři lidi, lupiny, uleví se mi. A zároveň vím, že v dalším kole klidně může být bouřka, může být cokoliv.

Ale lupiny to nebudou. Nekolegiálně se mi uleví. Lupiny jsou totiž megasvině. Trochu jiný jejich obrázek, který by vloni v jednotlivcích, zůstává pro mě pořád jedním z nejtěžších, který se, podle mě, v soutěži objevily (Kodaň mu těsně šlape na paty).

Nevypadá to tak hrozně, co? Ale je. Věřte, že je to absolutní peklo. Lupiny hnusný.

Sál se po skončení párové skupiny A vyprázdnil. Na stolech se začaly objevovat nové jmenovky a modré pytle.

Byl čas hrát.

Ve chvíli, kdy soutěžíte sami a jste tam jen vy, můžete si to vyhrát a můžete si to prohrát, ale nikomu jinýmu to nezkazíte. Jenže když tam máte parťáka a shodou okolností je vaším parťákem vlastní dítě, the pressure is on. Připravovala jsem Máju i sebe na to, že nejspíš nepostoupíme. Jsme dobrý, ale ne zas tak dobrý, takže si zaskládáme a bude to hezký. Uf uf. Hlavně, ať nás to baví. No že jo?

U stolu s námi sedí Němci, ženskou jsme potkaly na šampionátu na jaře, ale tváří se, že nás nezná. Nachystáme se. Mája je nervózní. Já jsem nejspíš ještě víc. Co v tom pytlíku asi je? 

"Já otvírám pytel, ty vyndáváš a otvíráš krabici, já roztrhávám pytlík, ty rovnáš víko do stojánku!"

Tři-dva-jedna-puzzle!!

Co to je?!

"To je hezký!"

Princeznu na jednorožci jsem nikdy ani neviděla. Nikde. Oukej. Není to bouřka, není to oko ledovce, je to... "Fajn, třídíme okraje, kytky, fialovou, já postavím okraj, ty postavíš víly, já postavím kytky, ty začneš stavět princeznu!"

Na to, abyste si obrázek prohlíželi, totiž není čas. I proto je předchozí znalost tak výhodná. Předchozí zkušenost násobně. Už víte, co trvá a co je dobré skládat jako první. Víte, co kam patří. My nevíme nic. Dělám okraj a když zvednu hlavu, zjistím, že Mája má celou princeznu a kus koně. Naskládám víly do obrázku, princezně přibude další kus. Mája jede jako drak. "Tady je ta myš!" než se rozkoukám, máme usazený roh.

Po pouhých 23 minutách se ozve potlesk. Naše holky doskládaly a tuhle skupinu vyhrály.

"Nevadí! Nevadí! My si skládáme svoje!" snažím se dělat klidnou sílu. Za minutu následuje další potlesk a pak se intervaly mezi oslavami zkracují.

My pokračujeme a když nám zapadne poslední kostička na místo a zvedneme hlavy, zjistíme, že nejsme ani zdaleka poslední.

42 minut, 33 vteřin nás dostane na 56. příčku z 80 postupujících.

Jsme v semifinále! 

Jsme v semifinále!

Panejo.

Takže zítra budu skládat ve všech třech kategoriích.

"To máš z toho, že seš tak dobrá!" konstatuje T.

V další týmových kvalifikacích následuje bouřka a v nočním kole pak všichni znovu zalapají po dechu, když soutěžící vyloví Crunch Brunch - jedno z těch lehčích i pro jednotlivce natož v páru. Mizerné světlo ale dělá svoje a je asi dobře, že tahle parta dostala na skládání něco snazšího. Koneckonců všichni skládají to samé.

pátek - semifinále jednotlivců, semifinále párů, skupina A týmy

Ráno jdu napřed. Valladolid míří za všednodenními povinnostmi, do práce, do škol, jen já jdu na semifinále mistroství světa ve speedpuzzlingu. Je chladno, ale je to ten druh chladu, který slibuje, že odpoledne bude krásně. Jdu a snažím si tu cestu vrýt do paměti.

Občas se člověk ocitne na místech a momentech, který by chtěl prožívat pořád dokola. Napětí, těšení, očekávání. Místo ještě před pár dny úplně cizí mi touhle dobou už tak trochu patří. Znám okolní ulice, tady jsme jedli a tady jsme se byli podívat, tady nám chutnalo, tady míň.

Millenium dome žije. Před vchodem poskakují nějaký holky, někdo tančí, já jsem čím dál nervóznější.

Otázka, jaký dostaneme obrázek, odpadla - od semifinále jsou letos poprvé dosud nezveřejněné puzzle (dřív byly až ve finále). Může to být absolutně cokoliv a nemá cenu o tom přemýšlet.

Chtěla bych něco kreslenýho, to se mi většinou dělá docela dobře.

Mé přání se mi splní. V pytlíku je obrázek podmořského světa. Roztomilý, hezký, holka vedle mě staví podobně rychle, ale začne zaostávat. Katy má obrázek hotový po 33 minutách a pak už je jen nepřetržitý sled potlesku. Přesto mám pocit, že mi to jde dobře - líp než holce vedle, když ale po hodině a minutě zvednu hlavu, zjistím, že kolem už skoro nikdo není.

Poprvé mi je na šampionátu smutno.

Mohla jsem to zvládnout líp?

Možná.

Tak abych postoupila?

Ani omylem.

Na nějaký velký přemítání o coby kdyby ale není čas, po obědě, který se ukáže být snídaní (v půl dvanáctý dopoledne tady totiž normální oběd nedostanete, snídani ovšem ano) se vracíme na semifinále párů.

I tady dostaneme obrázek, který ještě nikdy nikdo neskládal.

Znovu sdílíme stůl s Němkama, jinýma, o poznání milejšíma.

Těšíme se s Májou obě.

Víme, že ať to bude cokoliv, musely bychom být rychlejší než kdy dřív, abychom postoupily do finále. Ze 180 párů se do něj podívá jen padesát.

Odpočet, strategie, jde se na to!

Koláž fotek, obrázků a různých věciček, oukej, to by nám mohlo snad i jít.

Stavím okraj, Mája jede jako drak, já se zasekávám na kouscích, které na krabici nejsou, ale na kostičkách ano. Co to?! Jedna fotka je opravdu jiná. Přijdu si strašně zmatená, Mája staví, já moc nevím, co dělám.

Tleská se už 23 minutách, my budeme potřebovat na dostavění dalších dvacet. Poslední postupující - ne na zemi - to stihli za 32:49. Fofr šílený.

Jdeme se nacpat. Dnešek totiž zdaleka nekončí. Sleduju na telefonu, jak jsme dopadly, ale webový stránky s výsledky jsou po celou dobu šampionátu naprosto příšerný. Trvá sto let, než se tam výsledky objeví, stránky padají. Ještě před začátkem týmového kola nevíme, kolikátý jsme teda nakonec byly.

Stejně problematický je i shánění puzzle ze soutěže. Člověk by na podobný akci čekal, že Ravesnburger naveze tisíce krabic, protože kde jinde už je má prodat, než na místě, kde se sjeli lidi z celýho světa, který jsou přesně za tohle zvyklí a ochotní utrácet? Jenže se nedostává ani soutěžních puzzlí - tedy těch, které jsou právě skládané a které si můžete koupit, žádné jiné tu ke koupit ani nejsou.

Můžete si tu nechat natisknout trička s motivy mistrovství a puzzle a tím veškerý merch začíná a končí.

Tak a teď týmy. Královská disciplína. Ta, z níž se soutěže skládání zrodily. Dlouho se totiž skládalo jenom v týmech, páry a jednotlivci jsou vcelku novinka. Je to poznat i z toho, že celé mistrovství uzavírá v neděli právě finále týmů.

Soutěžit můžete ve třech, ale lepší je ve čtyřech. Tentokrát na stolech nejsou pytle, ale čtyři tisícové krabice.

Princip je snadný. Krabice si s týmem zhruba minutu a půl můžete prohlížet a pak se musíte rozhodnout, které dvě puzzle budete skládat. Ty nahlásíte organizátorům a zbylé dvě krabice putují pod stůl. Limit není tentokrát ani 90 minut jako v jednotlivcích, ani 75 jako v párech, ale celé tři hodiny.

Za ty byste měli postavit obě tisícové puzzle. Druhé přitom můžete začít stavět teprve poté, co dostavíte a rozboříte to první.

Nechala jsem nám pro tuhle příležitost udělat na poslední chvíli trička - spousta týmu nějaké má, holky z jiného českého týmu jsou tak třeba Back Pain Ladies (což každý, kdo někdy stavěl, zcela chápe), my máme s holkama na zádech napsáno: "I'd rather be puzzling" a Tom: "I'd rather not." Při zahajovacím ceremoniálu jsme sklízeli docela úspěch.

Jak mě měly obrázky po celou dobu mistrovství rády, teď si vybírám všechen hnus naráz. Tři krajinky, jeden hodně tmavý obrázek. Volíme anglický zámeček v zelené zahradě a kaktusy. Ani jedno není hezký puzzle, ani jedno se nehodí na rychlý skládání, tohle budou dlouhý tři hodiny.

Cílem bylo nebýt poslední, nikoho nerozbrečet a ideálně se nepohádat na veřejnosti. Já si přála aspoň otevřít druhou krabici.

Všechno jsme si nakonec splnili.

Byly to strašně dlouhý tři hodiny.

Po zhruba hodině se v sále rozsvítí světla a všechny odstíny zmizí. Najednou nevidím vůbec nic.

Frustrace narůstá, nebaví mě to, strašně to trvá, postupně se v sále tleská každýmu týmu, který něco dostaví.

Po dvou a čtvrt hodinách bych šla nejradši domů.

Jsem unavená, pálí mě oči a hlavně mi to strašlivě nejde.

Nakonec po dvou hodinách a skoro 40 minutách máme hotovo první puzzle, bouráme ho a rychle otevíráme druhé.

"Vytřiďte jenom nebe, nic jinýho, co nejrychlejc!"

S Májou se vrháme na gradientní nebe a za patnáct minut zvládneme postavit ještě 200 kostiček.

Skončíme 71. z 98, nejslabší Kamerunci, kteří seděli u stolu vedle nás, dali za tři hodiny dohromady jen 293 kostiček. Vyhlašuju to celé za úspěch.

A má účast na mistrovství světa ve speedpuzzlingu pro rok 2024 tímto definitivně končí.

sobota - nečum a tleskej

Ráno vyrážím zafandit holkám na týmy. Mají hezčí obrázky, skládá jim to fantasticky. Mám z nich radost.

Zbytek dne se ometám kolem dómu. Postavíme si s Májou dvě pětistovky a s Máriou a Timeou ze Slovenska i jednu tisícovku.

Zajdeme na ramen.

Zafandíme na finále párů a hlavně jednotlivců.

Tygře, tygře, žhavě žhneš... novou mistryní světa se stává Norka Kristin Thuv.

Tygry doma postavím, v limitu bych je dala, ale byla bych zoufale poslední.

Dovolená se chýlí ke konci. Bylo to těžko popsatelných pět dní mimo prostor a čas. Atmosféra je skutečně elektrická, lidé jsou tak zvláštní a zajímaví a jiní a různí, jak byste od takové komunity čekali.

Přihlásit se sem může každý.

A rozhodně to stojí za to.

neděle - do Čech, do Prahy, do Hostivaře, do práce

Cestou do Madridu na letiště sledujeme na mobilu přenos z finále týmů. Naše holky mají nakročeno ke zlaté, ale nakonec jim ji těsně, o 43 vteřin, uzmou Američanky (ty zvládly dvě tisícovky za 1:16:07, naše holky za 1:16:50). Obrázky jsou krásný, mrzí mě, že si je nemůžu koupit, ale vzhledem k tomu, že jsme včera sháněli kufr a v něm teď dřepí 18 kg puzzle, bych je stejně neměla asi už kam dát.

On mi je snad někdo půjčí.

Právě v téhle době vzniká česká puzzlová asociace.

Příští rok se na přelomu května a června odehraje v Ostravě první český mistrovství ve speedpuzzlingu.

Přijeďte.

Je to super.

A mezitím nezapomínejte, že kdo neskládá, není Čech!

stránky Mistrovství světa

stránky Speedpuzzlingu

you tube kanál Asociace, kde jsou k vidění všechna kola

you tube kanál KarenPuzzles, která mívá výborná videa nejen z různých soutěží