PF2017
úterý 27. prosince 2016
Znáte jméno Lizzy Hawker? Pokud nejste fandové ultramaratonu, moc vám to nejspíš neřekne. Lizzy je ve světě dlouhých a ještě delších běhů fenomén. Patří ke generaci Scotta Jureka, letos oslavila čtyřicáté narozeniny a většinovému proudu profesionálních sportovců se vymyká tím, že má PhD z fyzické oceánografie. V roce 2005 se zdánlivě jako kometa objevila na ultramaratonském nebi a kam přišla, tam zvítězila. Běhala tak rychle, že netrvalo dlouho a mohla oceánografickou práci pověsit na hřebík a s The North Face v zádech se začít věnovat výhradně běhání. Nějakou dobu to fungovalo, později už to zjevně fungovalo méně, načež jí tělo vystavilo ráznou stopku. A pak ještě pětkrát.
A o tom je titul Běžkyně - Krátký příběh o dlouhém běhu, který vyšel letos v nakladatelství Mladá Fronta, a o němž mohu bez skrupulí prohlásit, že je to nejnudnější kniha, kterou jsem v roce 2016 četla (a to jsem během něj, prosím, zvládla i takové tituly, jako je Narativ a virtuální realita).
Stejně jako v případě Kiliana nebudu vůbec zpochybňovat, jak fenomenální běžkyní Lizzy byla, to, že to, co dokázala, je prostě dechberoucí. Budu psát čistě a jen o knize, protože stejně jako v případě Kiliana i tady platí, že švec by se měl držet svého kopyta a běžec kecek.
Je určitě fajn, že Lizzy přistoupila ke své zpovědi (zdánlivě) otevřeně a upřímně. Soustředí se ve vyprávění především na emoce, na to, co jí běh dává (ale co bere už nezmiňuje), jak jej vnímá a proč vlastně běhá. To je všechno prima, ale...
...v prvé řadě by kniha potřebovala naprosto zásadní redakci. Bohužel i v zahraničí je trend takový, že knihy je třeba dělat co nejlevněji a pořádná redakce je drahá. Často se stává, že kniha ani žádnou redakci nemá a pokud ano, je velmi vágní. Na Běžkyni se to podepsalo fatálně. Kniha nedrží pohromadě, rámcový příběh (běh ze základního tábora Everestu do Káthmándú) je příliš slabý a místo, aby vyprávění svíral, jej ještě více drolí, postavy, který v knize vystupují, nejsou nijak představené, Richardové se pletou s Roberty a ti s dalšími lidmi, filozofujících, úmorně repetitivních závěrečných zhruba padesát stran je náhle psaných jako otevřený dopis (asi Richardovi - jsou partneři? Kdo ví), což ze stylistického hlediska nedává smyl.
Stejně jako v Kilianově případě jako by kniha nevěděla, co vlastně chce být. Na jednu stranu by se mohla tvářit jako seriózní paměti brousící dokonce faktografickou hranu, protože v každé kapitole je přibližně pět poznámek pod čarou (ty najdete na konci knihy) a je doplněná bibliografií (wtf?) - ty odkazy by se mimochodem daly naprosto bez problémů pár slovy zakomponovat do textu, takhle působí vyloženě rušivě až legračně. Na druhou stranu, aby se podpořilo autorčino tvrzení, že jí na závodech vlastně tolik nesejde, nedočtete se v podstatě nic konkrétního o tom, co a kde běžela - vnímáte ten rozpor? Poznámky pod čarou ale jen jedenkrát je (v samém závěru) zmíněno, jak dlouhá je vlastně ta trasa Everest - Káthmándú.
A tyhle rozpory mezi tím, co autorka dělá a co deklamuje, mě iritovaly tak, že jsem knihu odkládala a odkládala, až se mi její čtení protáhlo na neuvěřitelných šest měsíců. Na jedné straně jí na výsledcích nesejde, na druhé jich je pár v záhadně řazeném závěru knihy zmíněno (ale proč zrovna tyhle? Proč ne jiné?). Nikdo po ní nechce suchou reportáž z toho či onoho běhu, ale aspoň doplnit povídání sem tam mapkou, profilem, aby čtenář tušil, co vlastně ta ženská dokázala (protože toho nebylo málo) a kde to běžela, by stálo rozhodně za zvážení (a následnou realizaci). Nevím totiž jak vy, ale já nejsem typ, co by četl knihy s atlasem a Džiri může být stejně tak město v Nepálu jako africká nemoc na pět. Dozvíme se, jak je Lizzy skromná a jak usilovně naslouchá svému tělu. To ovšem nejde tak docela dohromady se šesti (!) únavovými zlomeninami, které prodělala během pouhých dvou let. Řekněme, že tohle není tak docela reklama na ultra a vtírají se otázky, co to způsobilo. Přetrénování? Osteoporóza? Amenorea? Ani jedno není zrovna známkou velkého souladu těla a mysli. Určitě není snadné o něčem takovém mluvit, ale třeba Anna Frost nebo Nikki Kimball se snaží ze svých chyb a potíží vytěžit to nejlepší, mluví o nich, snaží se varovat, snaží se, aby se jiným nemuselo stát to, co jim.
Stejně tak si říkáte, že její věčné opakování toho, kterak nevlastní ani dům, ani auto a bydlí v podnájmu a život se jí vejde do kufru, není tak docela to, čím by se měl člověk ve čtyřiceti chlubit. Navíc přestože si to Lizzy nejspíš myslí, vlastnění auta nebo domu není zrovna konvenční život. Většina z nás je ráda, když zvládne splácet hypotéku a auto koupí ojetý od kamaráda kamaráda v naději, že nebude mít stočený tachometr a nějakou zakamuflovanou hodně drahou závadu. Člověk jako já v tomhle věku za konvenční považuje spíš nějaký funkční vztah, rodinu, něco zbudovaného, něco dosaženého. Jistě, má výsledky, ale z jejího vyprávění se nezdá, že by ultra bylo slučitelné s partnerstvím. Nicméně jsou tu jiné (Núria Picas, Kasie Enman anebo naše Anka Straková), které to zvládly, takže nejen v případě toyoty, ale i ve světě ultra není nic nemožné. Tak kde je problém u Lizzy? Nechce? Nemůže? Nechce a nemůže? O osobním životě nepíše vůbec, ale vůbec nic. Nikdo nechce bulvár, ale není ten její dlouhý běh spíš tak trochu útěk? A co nástup nové generace běžkyň, jaké to bylo? Tam, kde Scott Jurek musel spolknout hořkou pilulku, čekala stejná medicína i ji, nicméně zatímco on o svých problémech s egem otevřeně píše, tam Lizzy mlčí. A pokud jste schopní hnát se několik let po stejné trati v čele, makat jak barevní, dřít se, odpírat si, pak jste závodník, a můžete o sobě tvrdit cokoliv. Když vás pak sesadí, nemůžete nad tím jen tak mávnout rukou. Tomu nevěřím.
První část knihy je tedy věnována popisu závodění, kočovnému životu a emocím (výhradně spjatým se závoděním), které Lizzy prožívala. Druhá je o životě po životě, o životě s únavovými zlomeninami mimo vrchol ultramaratonské špičky. Je plná úvah, které by slušely přemýšlivé puberťačce, u dospělé ženy ale působí mělce - třeba ta o sněhu, kdy jí trvá skoro čtyři dekády, než si uvědomí, že každou situaci je možné vnímat jako zlo i dar a příkladem jí budiž sníh, který je super, když chce lyžovat, ale na prd, když chce běhat. Hm. To by jeden nevymyslel. (Ale pozor, na databázi knih si někdo přesně tuhle pasáž pečlivě opsal, neb ji považuje za zásadní, takže je docela dobře možné, že divná jsem tu já.)
Stylisticky slabý text navíc trpí ne úplně zdařilým překladem. Množství anglismů, opakujících se slov, ne zrovna vhodně volených termínů a nonsensů nevyhnutelně vede k otázce, jestli se na překladu nepodílelo víc lidí, případně nebyl na překladatelku uvalený nějaký absurdní šibeniční termín. Nicméně stejně jako originální text, i ten překladový trpí nedostatečnou redakcí, a čtení už tak nudného a neplynoucího textu se ještě více ztěžuje.
Mladá Fronta by měla přestat chrlit běžecké knihy. Drtivá většina vůbec za překlad nestojí, jsou to knihy o ničem, o lidech, kteří nejsou nijak významní, přestože v rámci našeho bizarního sportovního odvětví dosahují skvělých výsledků. Nezažili nic, co by mohlo oslovit čtenáře, nemají v podstatě co předat, výsledné texty jsou plytkou zpovědí, která může možná fungovat na blogu nebo jako pravidelný sloupek v nějakém specializovaném periodiku. Knižní papír však naštěstí stále ještě vyžaduje nadání a příběh. A tady se nedostává ani jednoho.
A o tom je titul Běžkyně - Krátký příběh o dlouhém běhu, který vyšel letos v nakladatelství Mladá Fronta, a o němž mohu bez skrupulí prohlásit, že je to nejnudnější kniha, kterou jsem v roce 2016 četla (a to jsem během něj, prosím, zvládla i takové tituly, jako je Narativ a virtuální realita).
 |
| Knihy miluju. Knihy jsou posvátné. Knihy zabírají většinu prostoru v našem bytě, který si nestihly přivlastnit děti. Hromadím knihy. Sbírám knihy. Systematicky buduju knihovnu. Ale tady jsem si prostě nemohla pomoct - pomsta je pokrm, který nejlépe chutná servírovaný tužkou dvojkou. |
Je určitě fajn, že Lizzy přistoupila ke své zpovědi (zdánlivě) otevřeně a upřímně. Soustředí se ve vyprávění především na emoce, na to, co jí běh dává (ale co bere už nezmiňuje), jak jej vnímá a proč vlastně běhá. To je všechno prima, ale...
...v prvé řadě by kniha potřebovala naprosto zásadní redakci. Bohužel i v zahraničí je trend takový, že knihy je třeba dělat co nejlevněji a pořádná redakce je drahá. Často se stává, že kniha ani žádnou redakci nemá a pokud ano, je velmi vágní. Na Běžkyni se to podepsalo fatálně. Kniha nedrží pohromadě, rámcový příběh (běh ze základního tábora Everestu do Káthmándú) je příliš slabý a místo, aby vyprávění svíral, jej ještě více drolí, postavy, který v knize vystupují, nejsou nijak představené, Richardové se pletou s Roberty a ti s dalšími lidmi, filozofujících, úmorně repetitivních závěrečných zhruba padesát stran je náhle psaných jako otevřený dopis (asi Richardovi - jsou partneři? Kdo ví), což ze stylistického hlediska nedává smyl.
První část knihy je tedy věnována popisu závodění, kočovnému životu a emocím (výhradně spjatým se závoděním), které Lizzy prožívala. Druhá je o životě po životě, o životě s únavovými zlomeninami mimo vrchol ultramaratonské špičky. Je plná úvah, které by slušely přemýšlivé puberťačce, u dospělé ženy ale působí mělce - třeba ta o sněhu, kdy jí trvá skoro čtyři dekády, než si uvědomí, že každou situaci je možné vnímat jako zlo i dar a příkladem jí budiž sníh, který je super, když chce lyžovat, ale na prd, když chce běhat. Hm. To by jeden nevymyslel. (Ale pozor, na databázi knih si někdo přesně tuhle pasáž pečlivě opsal, neb ji považuje za zásadní, takže je docela dobře možné, že divná jsem tu já.)
Stylisticky slabý text navíc trpí ne úplně zdařilým překladem. Množství anglismů, opakujících se slov, ne zrovna vhodně volených termínů a nonsensů nevyhnutelně vede k otázce, jestli se na překladu nepodílelo víc lidí, případně nebyl na překladatelku uvalený nějaký absurdní šibeniční termín. Nicméně stejně jako originální text, i ten překladový trpí nedostatečnou redakcí, a čtení už tak nudného a neplynoucího textu se ještě více ztěžuje.
Mladá Fronta by měla přestat chrlit běžecké knihy. Drtivá většina vůbec za překlad nestojí, jsou to knihy o ničem, o lidech, kteří nejsou nijak významní, přestože v rámci našeho bizarního sportovního odvětví dosahují skvělých výsledků. Nezažili nic, co by mohlo oslovit čtenáře, nemají v podstatě co předat, výsledné texty jsou plytkou zpovědí, která může možná fungovat na blogu nebo jako pravidelný sloupek v nějakém specializovaném periodiku. Knižní papír však naštěstí stále ještě vyžaduje nadání a příběh. A tady se nedostává ani jednoho.
pondělí 12. prosince 2016
Určitě všichni znáte ten typ příběhů, u kterých si v průběhu klepete na čelo, spíláte hrdinovi nebo jen nevěřícně povytahujete obočí, aby to na konci všechno zapadlo do sebe doprovázeno oním: "jo ták!" Tak přesně takový bude dnešní povídání o zkrácený trase Pražský stovky 2016, závodu, kde 22 kilometrů je jen vzdálenost k další občerstvovačce.
Střih
Jsou skoro tři hodiny ráno ze soboty na neděli. Sedím zachumlaná do bundy a tlustý mikiny na zadním sedadle vítaně přetopenýho taxíku a polomrtvě se snažím do tý doby krajně odměřenýmu taxikáři vysvětlit, že je mi naprosto fuk, že po Spojce je to k nám delší, hlavně že je to rychlejší. Nechci totiž nic, než padnout do postele a spát. Nechci nic jíst (o tom, co všechno do sebe nacpu, až budu konečně stát před svým oblíbeným bílým chrámem vybaveným dveřmi s těsnící gumou, jsem snila asi jen pět hodin), nechci nic pít (pokus vypít v cíli vítězný pivo skončil záhy, neb se mi rozcvakaly zuby tak, že hrozilo, že si je o hrdlo vymlátím), chci jen spát (pokud mi to věrná podoběhová parťačka Horečka Svalová umožní). Taxikář se opatrně ptá, jestli jsem běžela nějaký ten ultramaraton? Mdle přitakávám. Po chvilce se nesměle ptá, jestli se může zeptat, jak dlouho mi to trvalo. I proč by nemohl? A že je najednou takový milý, dokonce mu na to i odpovídám. Před barákem se se mnou loučí vyloženě vřele. Asi podobně smrdutých magorů vozí míň než těch ožralých.
Střih
Růžový kecky kluka, kterýho se v posledním úseku držím zuby nehty víc jak tři hodiny, mám vpálený do sítnice. Nemusím ani zavírat oči, abych viděla každý detail jeho pat a achillovek. Jeho hlavy, batohu, zad, (dámy i pánové a on (a můj muž) především, prominou) zadku, nohou... Jsem přesvědčená, že v tuhle chvíli ho zezadu zná stejně dobře snad jedině jeho máma. I když... Je totiž hluboká noc a já už nechci na celým širým světě nic jinýho, než se vydržet držet těchhle růžových kecek, kecek, který (na rozdíl ode mě) vědí, kam běží, a já si přeju jediný: aby mě dovedly do cíle, chci se zastavit, chci si lehnout, chci spát. Vím v tu chvíli s absolutní jistotou jedinou věc - že udělám všechno, aby mi neutekly. A tak běžím za nima.
Střih
Když jsem zkraje roku sepisovala seznam toho, co bych letos chtěla absolvovat, nechyběl v jeho samém závěru zlatý hřeb v podobě Pražský stovky.* A hezky celý trasy, to abych si hnedka moc nefandila.
(*Pozn. pod čarou: Spolu s celou řadou dalších dálkových pochodů organizuje P100 už dlouhý roky Olaf Čihák. Olaf je fenomén. Do obecnýho běžečtiny se zapsal navždy jakožto neúmyslný tvůrce nový dýlkový míry jednoho olafokilometru, který odpovídá přibližně 1,4-1,5 běžnýho kilometru. Navíc je proslulý tím, že účastníky svých akcí tahá brutálním terénem mimo cesty, čím drsnějším, tím lepším. Druhým termínem, jehož etymologický původ sahá právě k němu, je "olafovina". Olafovina je buď hodně drsný technický úsek nějakýho (třeba i jeho) závodu anebo celý závod, pokud je dostatečně šílený. Použití: "Ty krávo, to bylo brutální! Krpál jak sviňa, bahno, listí, spadaný stromy, vo držku neskutečně - prostě olafovina jak cyp!!")
Jenže rok postupoval a já místo, abych běhala víc, běhala jsem pořád míň a míň a hlavně s čím dál větší nechutí. Do toho uzrál ten pravý čas odseknout a odvalit jednu z velkých koulí, co mi posledních sedm let visela na noze, což v kombinaci s faktem, že jsem od poloviny listopadu poprvé něčí zaměstnanec, vyústilo v naprostý psychický vyčerpání, doprovázený pocitem, že mně už je fakt všechno jedno.
Jakmile Olaf oznámil, že celá trasa bude letos měřit přes 150 kilometrů, bylo jasný, že tenhle rok nebude Tím rokem, kdy se pokusím P100 zdolat. Nakonec jsem se na poslední chvíli přihlásila na zkrácenou trasu (80, která oficiálně měřila 84 km) a pořád si nechávala zadní vrátka. Od začátku listopadu si doma točíme bacily, pár týdnů nakřápnutí se změnilo v setrvalý stav, a letošní Brdská a následný atb pro mě představují dostatečný memento mori, než abych se znovu pouštěla do něčeho podobnýho, neřku-li mnohem hardcorovějšího. Jenže pak se to stalo. Dostala jsem dort, kytku, od sestry úžasný šperk a od mého muže, můj ty bože, tohle:
Všichni, kdo znáte mýho muže, víte, co si o mým běhání myslí. Vy všichni teď chápete, proč jsem bulela jak malej harant. No a když máte TOHLE, tak přece na tu P80 jít MUSÍTE, protože běháním kolem přehrady toho moc neotestujete, že ano.
Jenže jak říká el profesor, doba je dynamická a v Alze zapomněli přibalit český návod, takže není čas a lidi nějak extra studovat, co všechno a jak se na hodinkách dělá. Ve čtvrtek s tisícem ku*ev, každou jinou, a neocenitelnou on-line pomocí kamaráda Dušana aspoň nahrávám mapu, v pátek kupuju lístek na vlak na start, vařím na sobotu (protože to je taková běžná součást přípravy na ultra) a v deset v noci konečně balím.
Odpadám, abych kolem druhý ráno zaznamenala, že se něco děje, ale nikdo pro mě nejde, tak se tvářím, že nejsem, a na další dvě a půl hodiny upadám do kómatu. Budím se přesně tři minuty před zazvoněním budíku. Schovávám hlavu pod peřinu a přemýšlím, jestli bych se mohla tvářit, že jsem zaspala? Jak krásný by bylo zaspat? Kolik bych toho za tu sobotu mohla stihnout? A za neděli? (Protože vím, že když vstanu, tak budou zabitý oba dny) Pak začne budík zvonit a já vstávám. Proč? Nevím. Prostě proto.
V 5:30 v sobotu jezdí MHD jen opilci a polospící lidi na cestě do práce nebo prostě jen na cestě. Na nádraží je překvapivě hodně lidí, vlak plný mamilů tam stojí ovšem jen jeden. Ve Zdicích se hrneme ven. Vsadím se, že tolik lidí tam o víkendu v takovou dobu ještě nikdy nebylo. Pěchujeme se do lokálního přípoje a pokračujeme do Jinců. Jedu s Michalem, manželem (překvapivě, neb na podobný akce jsem ho v posledním roce nalákala už několikrát) mojí kamarádky Magdy. Tlacháme, svačím, vlak nás neúprosně nese ke startu. Ještě v tělocvičně, kde fasujeme čipy a necháme věci, který nám převezou do Modřan, mám humoru jak v únoru. Vydrží mi to až na start. Místo v půl devátý vyrážíme v devět, s sebou kontrolní kartu, itinerář a víru, že do půlnoci budu v cíli. Jo, kdybych jen tušila...
Střih
Ráno jsem našla v odpaďáku v koupelně kusy jídla. Na pračce sundanou plínu, v koši s prádlem oboje noční oblečení holek a v pračce nacpaný cejchy. Někdo zvracel a někdo se pročůral. Kdo? Ježišmarjá. Co se to dělo? Ale kdyby to bylo nějaký drsný, tak by mě přece Tom vzbudil, ne? Anebo mi napíše, zavolá, a já to stočím asap domů. Snad není ani jedna nemocná. Všichni teď kolem zvrací, tak snad to nechytly. Chytly. Chytla - Káťa. Poprvý v životě je nemocná. Přesně v den, kdy jsem pryč. Běžečtí bohové mi byli extrémně nakloněni. Zato karma je neúprosná, mrcha.
Část první - start - první polívka - Michal a Čechy krásné, Čechy mé
Vybíháme, je krásný den, předpověď slibovala (a dodržela) parádních osm stupňů nad nulou, a mně je úžasně. Po těch posledních dvou a půl měsících, který jsem strávila převážně před monitorem, je rozlehlost okolní krajiny jak vyhřátá deka, do níž se chumlám zevnitř. Kopce nahoru, kopce dolů, běhatelný cestičky, (skoro) modrý nebe nade mnou a mravní zákon (ehm) ve mně. Zkraje běžíme s Michalem spolu. Zhruba po první hodině konstatuje, že jestli to celý stráví se mnou, budou ho bolet víc uši než nohy (což teda nechápu, já takový nemluva?). Tohle prohlášení se časově podezřele shoduje s okamžikem, kdy využil příležitosti, prosmýkl se kolem dvojice před námi a zmizel v prachu. První část se tak změnila ve wild Vitásek chase, jenž ukončila až první občerstvovací stanice v Malým Chlumci.
Vychována více či méně komerčními akcemi jsem se musela smát. Občerstvovací stanice je totiž malinká hospoda, narvaná běžci, kteří se poté, co se v zadní části nechají očipovat a vyfasují lísteček s číslem, zařadí do fronty na polívku.
Uhoněná hospodská podává výběr z hroznů (zeleninový vývar / tuším gulášovka a možná ještě něco? + pečivo), zbytek si už kupujete dle libosti. Vodu si můžete natankovat z kohoutku na záchodech. Dávám vývar (jiný než masový s nudlema doma nevedu, tak mě absence masa a nudlí lehce překvapí), malý pivo a ještě menší kolu, vcucnu to, dám vědět domů, že jsem v pohodě, dotočím vodu a vyrážím.
Část druhá - první polívka - druhá polívka - Honza a kdo leží, neběží
Tak nějak organicky nabírám novýho parťáka. Michal vyrazil z hospody ještě než já vystála frontu na polívku, čili šance, že bych si z lovu na Vitáska odnesla trofej, se rapidně zmenšily. Honza, jak se jmenuje, se navíc ukázal jako fénixů znalý a ještě v hospodě mi přepnul míle na kilometry a já tak konečně nemusela zoufale přepočítávat, kde zrovna jsem a kolik a kam mi ještě zbývá. Postupujeme poměrně vesele, zkraje v družným hovoru s okolními závodníky. Po menším kufru při traverzu přes listím pokrytý svah zpět na cestu se naprosto nečekaně a totálně nehlučně kácím k zemi. Ten den poprvý. Listíčko mě zajme do svý (doprdelecotojakojetobolí!) kamenitý náruče. Ležím na boku a nechápu. Všichni se vzdalují a tak mi nezbude než se vyškrábat na nohy, neb i svým rozplácnuvším se a řvoucím dětem obvykle zvesela kážu, že mají hezky "vstávat, vstávat, kdo leží neběží!" A tak vstávám, zjišťuju, že dobitá jsem míň, než si připadám a pokračujeme dál.
Z týhle části si upřímně pamatuju jen to, že kolem třicátýho kilometru mi to moc nešlo, ale skoro celou cestu jsme průběžně tlachali, odškrtávali kontroly, kde se dalo běžet, pohodově běželi a tak nějak se to celý ukrajovalo k hospodě. V jednom okamžiku si libuju, jak je to hezký den a v druhým zahučím po kotník do bahnitý vody, vyjeknu a ve snaze co nejdřív nohu z toho bahna dostat, skočím druhou do naprosto stejných sraček. Super. O pár metrů dál jako bonus zakopávám o klacek a padám podruhý, tentokrát po tlamě. Dvakrát super.
Druhá polívka je ve stanu u hospůdky ve Lhotce. Smrdí to tam ještě víc než v tý hospodě v Malým Chlumci. Na lavičkách posedávají a pospávají ti, co tady končí první zkrácenou trasu (41 km) spolu s těmi, co skončit musí, protože už to prostě dál nejde ani neběží. My dáváme polívku (tentokrát jsou ve vývaru nudle, ale není v něm pro změnu sůl), malý pivo a já se převlíkám do suchýho. Za chvíli bude noc, jsem takřka v nominální polovině, ideální čas přemazat a trochu se ohřát, neb místo, kde končí záda a začíná zadek mám tak ledový, že by na mě trpaslíci mohli bruslit a lední medvěd by si mě snadno spletl s rodnou krou. Humoru mám furt na rozdávání, sil už o poznání méně, ale přezuju i ponožky, naberu nabízený frgál a vyrážíme. Do cíle daleko.
Část třetí - druhá polívka - třetí polívka - Honza a tma
Jektají mi zuby a nikam se mi nechce. Jenže co tady, uprostřed polí? Ve čtyři zapadne slunce, čas přidělat briketu na hlavu a vzhůru do neznáma. Na stromech svítí v záři čelovky odrazky, cesta se tak hledá většinu času mnohem snáz než ve dne, byť značení je opravdu dobrý, po šipce jsem za celou dobu musela pátrat opravdu jen párkrát. Pořád si říkám, že to vlastně jde docela hezky, že ten terén je snesitelný, že je to příjemný. Říká se, že jestli chcete pobavit Pánaboha, řekněte mu o svých plánech, a zdá se, že jestli Olafa, nechte se ukolíbat rozumným terénem. Pak to totiž přišlo.
Drápeme se na kopec, výš a výš, až na samý skalnatý vrcholek. Odškrtáváme kontrolu a jdeme tou samou cestou dolů a pak, no, to asi ne, ne? Odrazky totiž padají kamsi do hlubin pod našima nohama. Slejzáme dolů, kecky mi co chvíli na listí, bahně a uvolněných šutrech podklouznou. Žádná cesta tam nevede, jen sem tam strom, kterýho se můžete přidržet. V půlce padám potřetí. Narazím si loket a zadek a zbytek svahu jsem jednak neskonale vděčná, že tam nejsem sama a druhak přemítám, jak tohle koreluje s mým svatosvatým slibem, jenž jsem dala doma, že jsem rozumná matka dvou dětí, která nebude dělat nic, co by bylo vyloženě nebezpečný (aka "Nejsem přeci blbá!"). Dole se mi klepou nohy jak drahej pes. Honza začíná hlásit bolavý tohle a tamto. Místo běhu už jen jdeme. A jdeme dlouho předlouho. Já bych na rovnějších úsecích popoběhnout mohla, on nemůže, a tak prostě jdeme, protože ten kopec bych bez něj neslezla, navíc si neumím představit, že bych uprostřed těch černočerných lesů běžela sama. Racionálně vím, že se nemám čeho bát, ale každý přeci ví, že ve tmě žijí strašidla a loupežníci.
Honza začíná vést odpadlický řeči. Já se ho snažím povzbuzovat, hecovat, přemlouvat a pak už na to kašlu, protože na mě jeho chmury mozkomorsky přelézají, já myslím na zvracející Káťu a chce se mi brečet. Jo. Přesně tak. Sebelítost.
Naštěstí se Honza na konci hecne, do Jíloviště dobíháme už s tím, že se po polívce rozdělíme a on uvidí, buď to zavine nebo to zkusí dopajdat.
V hasičárně je lidí výrazně méně. Tady končí druhá doprovodná trasa na 61 km. Dávám si pivo a pro změnu gulášovku, hrnu to do sebe a zjišťuju, kolik má kdo kolem naměřeno, protože mně hodinky ukazují podstatně více, než má být.
Jeden z kluků u vedlejší stolu mi začíná vysvětlovat tři módy měření. Tvářím se asi dostatečně tupě, protože mi to ještě třikrát zopakuje, informace doplňuje sdělením, že si mám zapnout/nahrát ještě cosi děsně důležitýho, co celý měření ještě víc zpřesní. Svůj tupý výraz potvrzuju lakonickým sdělením, že je sice strašně hodnej, ale že momentálně asi ani netrefím domů, natož abych si to pamatovala.
Přibíhá Roman z ITB, pije litr malinovky, ptám se, kde má pivo (abych pak na tu malinovku dalších několik hodiny intenzivně myslela). Loučím se s Honzou a nechávám se pohltit nocí. Poprvé po setmění sama.
Část čtvrtá - od polívky do cíle - Filip, pramen a pink is my new obsession
Přiznávám, že jsem měla Honzovi trochu za zlý, že jdeme i tam, kde by se dalo pohodlně běžet. Že mě to trochu štvalo a pak mě to štvalo už hodně. Jenže oni běžečtí bohové věděli, co dělají. V seběhu k potoku v úzký rokli mě předbíhá kluk v růžových keckách. Cupitá docela rychle, chytám se ho a ptám se, jestli mu nebude vadit, když se ho budu snažit držet. Nic nenamítá (myslím) a pere to tam. Poslední dvě nebo tři hodiny jsem jen šla a tak to můžu prát za ním. Přeskakujeme ve tmě snad stokrát potok, proplejtáme se mezi křovím. Kluk se s tím nemaže, běží celou trasu, pusa mu jede, za což jsem vděčná, protože se mi začíná chtít spát, sem tam schytám větví do ksichtu a je mi jasný, že tohle žádná zívačka nebude. Že si na jednání se mnou rukavičky brát nebude, potvrzuje vzápětí, kdy se dostáváme pod brutální krpál značený v itineráři jako Haďák a já zjišťuju, že jsem si zapomněla dotočit vodu a nemám ani kapku. "Ježiš, já si nedolila vodu!" "A kolik máš?" "Nic!" "Tak to seš teda blbá!" "No, to teda jsem." Na další debaty není čas, protože on pospíchá do cíle a já když vidím ty odrazky směřující pomalu kolmo někam do nebe, vím, že tohohle se musím držet, jinak tu někde zhynu. A tak zaléhám do svahu, a drápu se vzhůru, co to jde. Zarývám nehty do hlíny, chytám se sem tam rostoucího stromu, nohy mi podjíždí na listech, suti a bahnu. Nahoře vidím všechny svatý. Co jsem to sakra právě udělala? Dává mi napít ze svých skromných zásob vody. Z následnýho vyprávění je jasný, že tenhle kluk není žádný ořezávátko a já jsem opravdu neskonale vděčná, že ty síly (stejně jako na B7) kolem toho sedmdesátýho kilometru fakt jsou a je jich dost.
Vymýšlíme strategii, jak dojdu do cíle, aniž bych mezitím prošla mumifikací. Plán je nakonec prostý: ve Zbraslavi se holt oddělím a najdu si tam hospodu. Strašně se mi nechce. Podruhý ten den se mi chce brečet, ale co nadělám. On má skutečně jeden malý soft flask a i kdyby ne, tohle není žádný samaritánský podnik. Jenže bohové mě dneska opravdu milují. Vybíháme z lesa ve Zbraslavi a Olaf nás žene po nových schodech na jakousi vyhlídkovou cestičku po úbočí. A tam to uslyšíme. Voda. Teče tam voda. Pramen. Fakt že jo! Právě jsem vyhrála v loterii první cenu. Nabírám vodu, piju, nabírám další. Tekutý štěstí. Záruka, že když neodpadnu, nebudu muset nikde bloudit sama.
Krpál na Závist, krpál dolů na kontrolu, kde chybí fixka, krpál zpátky. Přestávám stíhat. Cpu do sebe cukry, gel, nutím nohy, aby šlapaly a přemlouvám plíce, ať koukají přestat pálit a začít makat.
Přestávám snít o vaně a o jídle. Přestávám snít naprosto o čemkoliv, celý svět se smrskl do těch růžových kecek přede mnou. Vy jste moje a dneska beze mě už nikam nepůjdete!
Pole. Cesta vede po jeho okraji. Na boty se mi lepí hromady kluzkýho bahna. Slejzáme do nějaký rokle, je to strašně strmý a v cestě leží popadaný stromy, který nejdou podlízt, ale já je se svou výškou nemůžu ani normálně přelízt. Překuluju se přes ně a doufám, že na druhý straně to prostě nějak vyrovnám. Kecky se kvůli mně moc zdržovat nebudou, to vím jistě. Pak málem míjí kontrolu, takže konečně jsem užitečná mašinka, v keckách je, jak se dozvídám poté, co na něj ve snaze ho zastavit, volám všechno možný od haló až po kamaráde (už jen ten soudruh chyběl), obutý Filip. Těší mě.
Modřanská rokle. Asi trvalý značení jako máme u nás vede k menšímu kufru. Já už nesleduju nic, jen jeho záda.
"Pojď, poslední kopec!" "To už jsi říkal." "To je pravda."
Ale opravdu to je poslední kopec. Najednou jsme na sídlišti. Filip se culí, nechápu, kde vzal tu energii. Myslím, že se musí hodně držet, aby si nevýskl radostí. Nechávám ho běžet a absolutně mi hlava nebere, jak po těch skoro 160 kilometrech dokáže takhle rozkmitat nohy. Ty moje místo toho, aby přidaly ("Dělej! Ty vůbec nemáš radost! Čtyři sta metrů!" "Když to je hrozně dalekooo!"), zastavují úplně. Do školy doklusávám chvíli po něm a chvíli před druhou hodinou ranní.
Celý mi to nakonec trvalo 16 hodin a 55 minut.
A je po všem
Odevzdávám čip. Jdu si pro pití. Gratuluju a děkuju Filipovi. Netuším, jak dlouho bych ten poslední úsek šla sama. Že by to bylo ale výrazně, výrazně dýl, je naprosto jistý.
Jdu se převlíct a potkávám Michala. Dorazil čtyřicet minut přede mnou. Klobouk dolů. Všechno mi strašně trvá. Chce se mi spát, je mi zima a mám hlad. Domů jedu krásně přetopeným taxíkem.
Ve tři padám do postele. Do naší nádherný, měkoučký, voňavý postele, ve který můžete ležet a nemusíte nikam běžet.
Dostávám křeče do nártů, bolí mě vnitřní strana stehen (he?) a tak spím s polštářem nacpaným mezi nima. Jsem sedřená v podpaží.
A i když vstávám za čtyři hodiny, celý den mi je hrozně a s Káťou jsme podobně skleněný, tohle bylo opravdu epický a sakra to za to stálo.
Do cíle nás nakonec došlo 56 ze 113 zkrácenou trasu odstartovavších. Dokončila jsem 35. ze všech a 6. z 12 žen. A i když jsem se možná neradovala při doběhu, teď jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná na to, že jsem to nevzdala, i když jsem mohla a hrozně chtěla. Že jsem našla a měla sílu všechny ty kopce přelízt. Že jsem viděla Modřany a přežila!
PS: Jen teda nevím, kdo bude mejt ty boty...
A protože obraz vydá za tisíc slov, je tu video Pavla Fenyka, který šel celou trasu. Moje legrace začala někde na třetí minutě, a když vidím Nazaret a Haďák ve dne, jsem nakonec vděčná, že jsem tam byla v noci. Někde lepší (skoro) nevidět.
A tady je video Filipa, jako důkaz místo slibů se tam kromě jeho růžových kecek mihnu na šesté minutě dokonce i já :-).
Střih
Jsou skoro tři hodiny ráno ze soboty na neděli. Sedím zachumlaná do bundy a tlustý mikiny na zadním sedadle vítaně přetopenýho taxíku a polomrtvě se snažím do tý doby krajně odměřenýmu taxikáři vysvětlit, že je mi naprosto fuk, že po Spojce je to k nám delší, hlavně že je to rychlejší. Nechci totiž nic, než padnout do postele a spát. Nechci nic jíst (o tom, co všechno do sebe nacpu, až budu konečně stát před svým oblíbeným bílým chrámem vybaveným dveřmi s těsnící gumou, jsem snila asi jen pět hodin), nechci nic pít (pokus vypít v cíli vítězný pivo skončil záhy, neb se mi rozcvakaly zuby tak, že hrozilo, že si je o hrdlo vymlátím), chci jen spát (pokud mi to věrná podoběhová parťačka Horečka Svalová umožní). Taxikář se opatrně ptá, jestli jsem běžela nějaký ten ultramaraton? Mdle přitakávám. Po chvilce se nesměle ptá, jestli se může zeptat, jak dlouho mi to trvalo. I proč by nemohl? A že je najednou takový milý, dokonce mu na to i odpovídám. Před barákem se se mnou loučí vyloženě vřele. Asi podobně smrdutých magorů vozí míň než těch ožralých.
Střih
Růžový kecky kluka, kterýho se v posledním úseku držím zuby nehty víc jak tři hodiny, mám vpálený do sítnice. Nemusím ani zavírat oči, abych viděla každý detail jeho pat a achillovek. Jeho hlavy, batohu, zad, (dámy i pánové a on (a můj muž) především, prominou) zadku, nohou... Jsem přesvědčená, že v tuhle chvíli ho zezadu zná stejně dobře snad jedině jeho máma. I když... Je totiž hluboká noc a já už nechci na celým širým světě nic jinýho, než se vydržet držet těchhle růžových kecek, kecek, který (na rozdíl ode mě) vědí, kam běží, a já si přeju jediný: aby mě dovedly do cíle, chci se zastavit, chci si lehnout, chci spát. Vím v tu chvíli s absolutní jistotou jedinou věc - že udělám všechno, aby mi neutekly. A tak běžím za nima.
Střih
Když jsem zkraje roku sepisovala seznam toho, co bych letos chtěla absolvovat, nechyběl v jeho samém závěru zlatý hřeb v podobě Pražský stovky.* A hezky celý trasy, to abych si hnedka moc nefandila.
(*Pozn. pod čarou: Spolu s celou řadou dalších dálkových pochodů organizuje P100 už dlouhý roky Olaf Čihák. Olaf je fenomén. Do obecnýho běžečtiny se zapsal navždy jakožto neúmyslný tvůrce nový dýlkový míry jednoho olafokilometru, který odpovídá přibližně 1,4-1,5 běžnýho kilometru. Navíc je proslulý tím, že účastníky svých akcí tahá brutálním terénem mimo cesty, čím drsnějším, tím lepším. Druhým termínem, jehož etymologický původ sahá právě k němu, je "olafovina". Olafovina je buď hodně drsný technický úsek nějakýho (třeba i jeho) závodu anebo celý závod, pokud je dostatečně šílený. Použití: "Ty krávo, to bylo brutální! Krpál jak sviňa, bahno, listí, spadaný stromy, vo držku neskutečně - prostě olafovina jak cyp!!")
Jenže rok postupoval a já místo, abych běhala víc, běhala jsem pořád míň a míň a hlavně s čím dál větší nechutí. Do toho uzrál ten pravý čas odseknout a odvalit jednu z velkých koulí, co mi posledních sedm let visela na noze, což v kombinaci s faktem, že jsem od poloviny listopadu poprvé něčí zaměstnanec, vyústilo v naprostý psychický vyčerpání, doprovázený pocitem, že mně už je fakt všechno jedno.
Jakmile Olaf oznámil, že celá trasa bude letos měřit přes 150 kilometrů, bylo jasný, že tenhle rok nebude Tím rokem, kdy se pokusím P100 zdolat. Nakonec jsem se na poslední chvíli přihlásila na zkrácenou trasu (80, která oficiálně měřila 84 km) a pořád si nechávala zadní vrátka. Od začátku listopadu si doma točíme bacily, pár týdnů nakřápnutí se změnilo v setrvalý stav, a letošní Brdská a následný atb pro mě představují dostatečný memento mori, než abych se znovu pouštěla do něčeho podobnýho, neřku-li mnohem hardcorovějšího. Jenže pak se to stalo. Dostala jsem dort, kytku, od sestry úžasný šperk a od mého muže, můj ty bože, tohle:
 |
| (Ano, ty nahoře jsou trochu jiný než ty na spodní fotce, důvod je prostý, milý Watsone, o tom, že je chci, melu dva roky, o tom, jaký chci, jsem se jaksi nezmínila, neb mě nenapadlo, že je vážně dostanu.) |
Jenže jak říká el profesor, doba je dynamická a v Alze zapomněli přibalit český návod, takže není čas a lidi nějak extra studovat, co všechno a jak se na hodinkách dělá. Ve čtvrtek s tisícem ku*ev, každou jinou, a neocenitelnou on-line pomocí kamaráda Dušana aspoň nahrávám mapu, v pátek kupuju lístek na vlak na start, vařím na sobotu (protože to je taková běžná součást přípravy na ultra) a v deset v noci konečně balím.
Odpadám, abych kolem druhý ráno zaznamenala, že se něco děje, ale nikdo pro mě nejde, tak se tvářím, že nejsem, a na další dvě a půl hodiny upadám do kómatu. Budím se přesně tři minuty před zazvoněním budíku. Schovávám hlavu pod peřinu a přemýšlím, jestli bych se mohla tvářit, že jsem zaspala? Jak krásný by bylo zaspat? Kolik bych toho za tu sobotu mohla stihnout? A za neděli? (Protože vím, že když vstanu, tak budou zabitý oba dny) Pak začne budík zvonit a já vstávám. Proč? Nevím. Prostě proto.
V 5:30 v sobotu jezdí MHD jen opilci a polospící lidi na cestě do práce nebo prostě jen na cestě. Na nádraží je překvapivě hodně lidí, vlak plný mamilů tam stojí ovšem jen jeden. Ve Zdicích se hrneme ven. Vsadím se, že tolik lidí tam o víkendu v takovou dobu ještě nikdy nebylo. Pěchujeme se do lokálního přípoje a pokračujeme do Jinců. Jedu s Michalem, manželem (překvapivě, neb na podobný akce jsem ho v posledním roce nalákala už několikrát) mojí kamarádky Magdy. Tlacháme, svačím, vlak nás neúprosně nese ke startu. Ještě v tělocvičně, kde fasujeme čipy a necháme věci, který nám převezou do Modřan, mám humoru jak v únoru. Vydrží mi to až na start. Místo v půl devátý vyrážíme v devět, s sebou kontrolní kartu, itinerář a víru, že do půlnoci budu v cíli. Jo, kdybych jen tušila...
 |
| Na trasu 80 vyrazilo 113 lidí... doběhne jich 56 |
Střih
Ráno jsem našla v odpaďáku v koupelně kusy jídla. Na pračce sundanou plínu, v koši s prádlem oboje noční oblečení holek a v pračce nacpaný cejchy. Někdo zvracel a někdo se pročůral. Kdo? Ježišmarjá. Co se to dělo? Ale kdyby to bylo nějaký drsný, tak by mě přece Tom vzbudil, ne? Anebo mi napíše, zavolá, a já to stočím asap domů. Snad není ani jedna nemocná. Všichni teď kolem zvrací, tak snad to nechytly. Chytly. Chytla - Káťa. Poprvý v životě je nemocná. Přesně v den, kdy jsem pryč. Běžečtí bohové mi byli extrémně nakloněni. Zato karma je neúprosná, mrcha.
Část první - start - první polívka - Michal a Čechy krásné, Čechy mé
Vybíháme, je krásný den, předpověď slibovala (a dodržela) parádních osm stupňů nad nulou, a mně je úžasně. Po těch posledních dvou a půl měsících, který jsem strávila převážně před monitorem, je rozlehlost okolní krajiny jak vyhřátá deka, do níž se chumlám zevnitř. Kopce nahoru, kopce dolů, běhatelný cestičky, (skoro) modrý nebe nade mnou a mravní zákon (ehm) ve mně. Zkraje běžíme s Michalem spolu. Zhruba po první hodině konstatuje, že jestli to celý stráví se mnou, budou ho bolet víc uši než nohy (což teda nechápu, já takový nemluva?). Tohle prohlášení se časově podezřele shoduje s okamžikem, kdy využil příležitosti, prosmýkl se kolem dvojice před námi a zmizel v prachu. První část se tak změnila ve wild Vitásek chase, jenž ukončila až první občerstvovací stanice v Malým Chlumci.
 |
| Fakt jsem tam byla! :-) Fotky z FB závodu, díky za ni - nejspíš jediná, na které budu |
 |
| Opět fotka od někoho z FB, díky moc za ni! Já mám pípnuto, Pepíček, teda Honza, ještě nepípl |
 |
| Michal dojídá, já se stavím na konec fronty. Když už je jasný, že ho nedoběhnu, tak ho aspoň vyfotím |
Část druhá - první polívka - druhá polívka - Honza a kdo leží, neběží
Tak nějak organicky nabírám novýho parťáka. Michal vyrazil z hospody ještě než já vystála frontu na polívku, čili šance, že bych si z lovu na Vitáska odnesla trofej, se rapidně zmenšily. Honza, jak se jmenuje, se navíc ukázal jako fénixů znalý a ještě v hospodě mi přepnul míle na kilometry a já tak konečně nemusela zoufale přepočítávat, kde zrovna jsem a kolik a kam mi ještě zbývá. Postupujeme poměrně vesele, zkraje v družným hovoru s okolními závodníky. Po menším kufru při traverzu přes listím pokrytý svah zpět na cestu se naprosto nečekaně a totálně nehlučně kácím k zemi. Ten den poprvý. Listíčko mě zajme do svý (doprdelecotojakojetobolí!) kamenitý náruče. Ležím na boku a nechápu. Všichni se vzdalují a tak mi nezbude než se vyškrábat na nohy, neb i svým rozplácnuvším se a řvoucím dětem obvykle zvesela kážu, že mají hezky "vstávat, vstávat, kdo leží neběží!" A tak vstávám, zjišťuju, že dobitá jsem míň, než si připadám a pokračujeme dál.
 |
| To bílé na horizontu, co by mohl být inverzní mrak, tak to je, prosím, Praha |
Část třetí - druhá polívka - třetí polívka - Honza a tma
Drápeme se na kopec, výš a výš, až na samý skalnatý vrcholek. Odškrtáváme kontrolu a jdeme tou samou cestou dolů a pak, no, to asi ne, ne? Odrazky totiž padají kamsi do hlubin pod našima nohama. Slejzáme dolů, kecky mi co chvíli na listí, bahně a uvolněných šutrech podklouznou. Žádná cesta tam nevede, jen sem tam strom, kterýho se můžete přidržet. V půlce padám potřetí. Narazím si loket a zadek a zbytek svahu jsem jednak neskonale vděčná, že tam nejsem sama a druhak přemítám, jak tohle koreluje s mým svatosvatým slibem, jenž jsem dala doma, že jsem rozumná matka dvou dětí, která nebude dělat nic, co by bylo vyloženě nebezpečný (aka "Nejsem přeci blbá!"). Dole se mi klepou nohy jak drahej pes. Honza začíná hlásit bolavý tohle a tamto. Místo běhu už jen jdeme. A jdeme dlouho předlouho. Já bych na rovnějších úsecích popoběhnout mohla, on nemůže, a tak prostě jdeme, protože ten kopec bych bez něj neslezla, navíc si neumím představit, že bych uprostřed těch černočerných lesů běžela sama. Racionálně vím, že se nemám čeho bát, ale každý přeci ví, že ve tmě žijí strašidla a loupežníci.
Honza začíná vést odpadlický řeči. Já se ho snažím povzbuzovat, hecovat, přemlouvat a pak už na to kašlu, protože na mě jeho chmury mozkomorsky přelézají, já myslím na zvracející Káťu a chce se mi brečet. Jo. Přesně tak. Sebelítost.
Naštěstí se Honza na konci hecne, do Jíloviště dobíháme už s tím, že se po polívce rozdělíme a on uvidí, buď to zavine nebo to zkusí dopajdat.
V hasičárně je lidí výrazně méně. Tady končí druhá doprovodná trasa na 61 km. Dávám si pivo a pro změnu gulášovku, hrnu to do sebe a zjišťuju, kolik má kdo kolem naměřeno, protože mně hodinky ukazují podstatně více, než má být.
Jeden z kluků u vedlejší stolu mi začíná vysvětlovat tři módy měření. Tvářím se asi dostatečně tupě, protože mi to ještě třikrát zopakuje, informace doplňuje sdělením, že si mám zapnout/nahrát ještě cosi děsně důležitýho, co celý měření ještě víc zpřesní. Svůj tupý výraz potvrzuju lakonickým sdělením, že je sice strašně hodnej, ale že momentálně asi ani netrefím domů, natož abych si to pamatovala.
Přibíhá Roman z ITB, pije litr malinovky, ptám se, kde má pivo (abych pak na tu malinovku dalších několik hodiny intenzivně myslela). Loučím se s Honzou a nechávám se pohltit nocí. Poprvé po setmění sama.
Část čtvrtá - od polívky do cíle - Filip, pramen a pink is my new obsession
Přiznávám, že jsem měla Honzovi trochu za zlý, že jdeme i tam, kde by se dalo pohodlně běžet. Že mě to trochu štvalo a pak mě to štvalo už hodně. Jenže oni běžečtí bohové věděli, co dělají. V seběhu k potoku v úzký rokli mě předbíhá kluk v růžových keckách. Cupitá docela rychle, chytám se ho a ptám se, jestli mu nebude vadit, když se ho budu snažit držet. Nic nenamítá (myslím) a pere to tam. Poslední dvě nebo tři hodiny jsem jen šla a tak to můžu prát za ním. Přeskakujeme ve tmě snad stokrát potok, proplejtáme se mezi křovím. Kluk se s tím nemaže, běží celou trasu, pusa mu jede, za což jsem vděčná, protože se mi začíná chtít spát, sem tam schytám větví do ksichtu a je mi jasný, že tohle žádná zívačka nebude. Že si na jednání se mnou rukavičky brát nebude, potvrzuje vzápětí, kdy se dostáváme pod brutální krpál značený v itineráři jako Haďák a já zjišťuju, že jsem si zapomněla dotočit vodu a nemám ani kapku. "Ježiš, já si nedolila vodu!" "A kolik máš?" "Nic!" "Tak to seš teda blbá!" "No, to teda jsem." Na další debaty není čas, protože on pospíchá do cíle a já když vidím ty odrazky směřující pomalu kolmo někam do nebe, vím, že tohohle se musím držet, jinak tu někde zhynu. A tak zaléhám do svahu, a drápu se vzhůru, co to jde. Zarývám nehty do hlíny, chytám se sem tam rostoucího stromu, nohy mi podjíždí na listech, suti a bahnu. Nahoře vidím všechny svatý. Co jsem to sakra právě udělala? Dává mi napít ze svých skromných zásob vody. Z následnýho vyprávění je jasný, že tenhle kluk není žádný ořezávátko a já jsem opravdu neskonale vděčná, že ty síly (stejně jako na B7) kolem toho sedmdesátýho kilometru fakt jsou a je jich dost.
Vymýšlíme strategii, jak dojdu do cíle, aniž bych mezitím prošla mumifikací. Plán je nakonec prostý: ve Zbraslavi se holt oddělím a najdu si tam hospodu. Strašně se mi nechce. Podruhý ten den se mi chce brečet, ale co nadělám. On má skutečně jeden malý soft flask a i kdyby ne, tohle není žádný samaritánský podnik. Jenže bohové mě dneska opravdu milují. Vybíháme z lesa ve Zbraslavi a Olaf nás žene po nových schodech na jakousi vyhlídkovou cestičku po úbočí. A tam to uslyšíme. Voda. Teče tam voda. Pramen. Fakt že jo! Právě jsem vyhrála v loterii první cenu. Nabírám vodu, piju, nabírám další. Tekutý štěstí. Záruka, že když neodpadnu, nebudu muset nikde bloudit sama.
Krpál na Závist, krpál dolů na kontrolu, kde chybí fixka, krpál zpátky. Přestávám stíhat. Cpu do sebe cukry, gel, nutím nohy, aby šlapaly a přemlouvám plíce, ať koukají přestat pálit a začít makat.
 |
| Bezfixková kontrola kdesi na Závisti. Byl jsem zde. |
Pole. Cesta vede po jeho okraji. Na boty se mi lepí hromady kluzkýho bahna. Slejzáme do nějaký rokle, je to strašně strmý a v cestě leží popadaný stromy, který nejdou podlízt, ale já je se svou výškou nemůžu ani normálně přelízt. Překuluju se přes ně a doufám, že na druhý straně to prostě nějak vyrovnám. Kecky se kvůli mně moc zdržovat nebudou, to vím jistě. Pak málem míjí kontrolu, takže konečně jsem užitečná mašinka, v keckách je, jak se dozvídám poté, co na něj ve snaze ho zastavit, volám všechno možný od haló až po kamaráde (už jen ten soudruh chyběl), obutý Filip. Těší mě.
Modřanská rokle. Asi trvalý značení jako máme u nás vede k menšímu kufru. Já už nesleduju nic, jen jeho záda.
"Pojď, poslední kopec!" "To už jsi říkal." "To je pravda."
Ale opravdu to je poslední kopec. Najednou jsme na sídlišti. Filip se culí, nechápu, kde vzal tu energii. Myslím, že se musí hodně držet, aby si nevýskl radostí. Nechávám ho běžet a absolutně mi hlava nebere, jak po těch skoro 160 kilometrech dokáže takhle rozkmitat nohy. Ty moje místo toho, aby přidaly ("Dělej! Ty vůbec nemáš radost! Čtyři sta metrů!" "Když to je hrozně dalekooo!"), zastavují úplně. Do školy doklusávám chvíli po něm a chvíli před druhou hodinou ranní.
Celý mi to nakonec trvalo 16 hodin a 55 minut.
Odevzdávám čip. Jdu si pro pití. Gratuluju a děkuju Filipovi. Netuším, jak dlouho bych ten poslední úsek šla sama. Že by to bylo ale výrazně, výrazně dýl, je naprosto jistý.
Jdu se převlíct a potkávám Michala. Dorazil čtyřicet minut přede mnou. Klobouk dolů. Všechno mi strašně trvá. Chce se mi spát, je mi zima a mám hlad. Domů jedu krásně přetopeným taxíkem.
Ve tři padám do postele. Do naší nádherný, měkoučký, voňavý postele, ve který můžete ležet a nemusíte nikam běžet.
Dostávám křeče do nártů, bolí mě vnitřní strana stehen (he?) a tak spím s polštářem nacpaným mezi nima. Jsem sedřená v podpaží.
A i když vstávám za čtyři hodiny, celý den mi je hrozně a s Káťou jsme podobně skleněný, tohle bylo opravdu epický a sakra to za to stálo.
Do cíle nás nakonec došlo 56 ze 113 zkrácenou trasu odstartovavších. Dokončila jsem 35. ze všech a 6. z 12 žen. A i když jsem se možná neradovala při doběhu, teď jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná na to, že jsem to nevzdala, i když jsem mohla a hrozně chtěla. Že jsem našla a měla sílu všechny ty kopce přelízt. Že jsem viděla Modřany a přežila!
PS: Jen teda nevím, kdo bude mejt ty boty...
A protože obraz vydá za tisíc slov, je tu video Pavla Fenyka, který šel celou trasu. Moje legrace začala někde na třetí minutě, a když vidím Nazaret a Haďák ve dne, jsem nakonec vděčná, že jsem tam byla v noci. Někde lepší (skoro) nevidět.