Když člověk nemůže dělat to, co má rád, zlobí ho to. Nebo aspoň mě.
Měla jsem zlost, že jsem nemohla běhat.
Měla jsem zlost, že bez ohledu na to, kolik prášků a kapek a čajů jsem do sebe nacpala a nalila, mi nebylo vůbec líp.
Měla jsem zlost, že jsem sotva vydržela u práce.
Měla jsem zlost, že mi nic nešlo od ruky.
Měla jsem zlost, že jsem byla roztěkaná a nekonzistentní a vlastně na všech frontách, kterých mám standardně otevřeno tak o tři víc, než kolik je v mých silách zvládat, selhávám, protože nestíhám.
Měla jsem zlost, protože jsem zase neměla věci pod kontrolou.
A taky proto, že jsem měla konečně ten barevný tréninkový plán a jediné, co dělal, bylo, že na mě vyčítavě civěl ze dveří, jak to, že neplním předepsaný kilometry?
Vyběhla jsem totiž dvakrát a bylo mi hůř než předtím.
Do tý doby optimistický mudarrib mě začal honit k doktorovi. Žádný běhání. Na rentgen musíš jít, kašel dlouho táhne se ti, zápal plic být by to mohl, pravil jako mistr Yoda.
Nikam jsem nešla.
Ne proto, že bych byla tak paličatá, ale prostě proto, že jeden doktor na rok je na mě až až.
Nakonec se to všechno začalo lepšit.
Jenže jenom ve filmech máte umírající a po střihu nebo po pár efektivních záběrech už protíná cílovou pásku na čele pelotonu. V životě, aspoň tom mém, je to docela jinak.
Druhý pokud se rozběhat jsem vzala podstatně vážnější než ten první. Pomalu jsem tempem rychlé chůze v parodii na běh kroužila po nejrovnějším úseku parku, který jsem u školky našla. I mírný kopeček znamenal přechod do chůze. Kilometr mi trval i devět minut. Že to nezní jako velká sranda? No však tak nebyla.
Mezitím by se mi mělo ulevit, že ano. Už žádná zloba, protože přeci můžu běhat.
Jenže ani to tak rychle nešlo.
Ale i tohle se postupně začalo zlepšovat.
Alláh ma'a sábirín, cituji často soudruhy velbloudáře. Bůh je s trpělivými.
To je takové to naše trpělivost i růže přináší.
A není to tak, že bych byla zenový mistr, kterého už nic nevytočí.
Kdeže.
Ten ansámbl věcí a situací, kdy mě může čert vzít, se nijak nezmenšil.
Jen s tím, jak konečně zase - zatím pořád aspoň pomalu - běžím, se mi daří to rychleji hodit za hlavu.
Nechat to za sebou. Přestat se pořád na všechno a všechny zlobit.
Svět se vrací do rovnováhy. Aspoň ten můj.
Už bylo na čase.

#11

Mathias Énard

ULICE ZLODĚJŮ

Bezvýchodná životní perspektiva ve společnosti svázané striktními pravidly přiměje mladého Maročana Lachdara k útěku: nejprve od rodiny, poté pořád dál až do Evropy. Lachdar ale neutíká za konzumními požitky, jeho sny živí svoboda, literatura, láska. Román vyšel ve Francii roku 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, a dodnes je velmi aktuální. A také atraktivní. Možná proto, že namísto konfrontačního přístupu Énard pečlivě volí spíše smířlivý tón... CELÝ TEXT NAJDETE TADY (nebojte (bohužel?), nebudete přesměrováni na stránky pro dospělé, jen na web iLiteratury).

#12

Andrés Sanchez Robayna

V TĚLE SVĚTA

"...A byly to verše
(ne první, ale takové,
které pronikly do ryzího vědomí.)" (s. 162)

Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, při které zapomínám dýchat, na knihu, která ke mně promlouvá tak zblízka, že se až srdce svírá. Imaginární svět Robayna, básník z Kanárských ostrovů. pevně svazuje s tím skutečným, z jeho obrazů kanárské krajiny sálá horko a tříšť mořské vody visí ve vzduchu a bez ohledu na to, kde jeho sbírku budete číst, budete teď a tam s ním a uvidíte slunce odpočívající v kočičích očích.

"Četl jsem a četl.
A v té četbě
se čas vracel
do pohřbeného kamsi
a do bezčasého času,
Ve tmě lampička
hotelového pokoje
střežila pouze
okamžik, jenž plál,
náhlý granát, a hasl.
A všechno byla četba.
Já sám byl čtený časem." (s. 166)

"A každou noc se utvářel, pomalu,
v rozechvění nebes, rukopis.
Noc plná živin, noc k pití litá,
temnota hvězdných hltů
v pohroužení. A hltal jsem
a pil tu knihu, ta písmena,
až jsem užasl na černém nebi
a dohmátl na žlutý blesk." (s. 172)

John Steinbeck

NA VÝCHOD OD RÁJE

Některé knihy asi není potřeba nijak zvlášť představovat. Předpokládám, že jsem jedna z mála, kdo Na východ od ráje nečetl. Audioverze v podání Pavla Rímského má přes třicet hodin a i když mi občas přišla dlouhá, byl to veliký zážitek.

Steinbeck mistrně zapsal kroniku jednoho místa a jednoho času, je to freska osudů, barvitá mozaika doby. Na východ od ráje má všechno, co má román mít, aby vás dokázal zcela ovládnout, uchvátit, vtáhnout do sebe a vy jste po celou dobu s hrdiny žili, dýchali, dívali se jejich očima a slyšeli jejich ušima. Jejich trápení vás budou drásat, budete je milovat i nenávidět, budete jim chtít pomoct, budete jim chtít napovědět, zatahat je za rukáv, zakřičet na ně, zatřást jimi. A celou dobu budete vědět, že vás nečeká žádný happy end, protože tahle kniha, ta je prostě příliš skutečná a život, to jsou spíš tisíce drobností, malinkých vítězství a drobných proher, než obří dramata vhodná spíš pro divadlo a současnými autory tak často rozehrávána jen na efekt. Tolik knih, které jsou dneska označovány za bestsellery, a které se na nás valí ze všech koutů internetu (a které jakoby v určitý okamžik četli téměř všichni), působí vedle skutečných literární děl jen jako mýdlová bublina - v jednu chvíli nádherně duhová a efektní, ale za okamžik - puf - a jako by nikdy ani nebyla. A bublina je jedna jako druhá. Jsou to deriváty románů jako je právě Na východ od ráje, jež v sobě skrývají naprosto jedinečnou výpověď - o jedné době a lidech, kteří v ní žili.

Timšel.

(Díky panu Rímskému za nádherný přednes. Jeho bych vydržela poslouchat i tři sta hodin.)

Ukázku si můžete pustit TADY - a zároveň si tam můžete knížka případně koupit.

A nakonec jedna literární pozvánka. Dorazily poslední autorské výtisky za loňský rok. 

Literární překlad je práce jako každá jiná. Většinou si nemůžete moc vybírat, co budete dělat a mezi tím lepším vám rukama projde i spousta toho horšího. Nazdar, vitamíne je útlá prvotina americké spisovatelky Rachel Khong, kterou mě bavilo číst a hodně bavilo překládat, byť jsem si u některých jazykových hříček musela slušně namáhat hlavu. Ale mě hraní se slovy baví, takže jo, tohle bylo fajn.

Pro mě je to krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, kdo by to od knihy čekal, bude nevyhnutelně zklamaný. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí?
Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. A není to ani třeskutá a vlastně vůbec žádná sranda, navzdory příslibu na přebalu. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou.

I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?

F5

Restart.

Reset.

Nový začátek.

Je fuk, jak tomu budeme říkat. V mlze bronchitického zoufalství, po roce, kdy se moje běžecké "výkony", staly "pff- haha-výkony" (+ povinný úšklebek), poté, co i můj muž ztratil s mým věčným kňučením na toto téma trpělivost ("Tak si udělej nějaký plán! ... Tak si sežeň nějakýho trenéra!!"), jsem si... sehnala trenéra.

Pět let poté, co mi bylo doma řečeno, že už žádného trenéra, ano? Už žádné tréninkové plány, jasné? Mám tréninkový plán přes celé dveře. Je přísný. Bude náročný. Věřím mu? Absolutně. 

Možná se ptáte, jak něco takového, jako je hledání trenéra probíhá. Tentokrát velice jednoduše. Vezmete telefon a začnete si přes whatsapp stěžovat kamarádovi, jak je to na prd, že marodíte, nemůžete běhat, že už to takhle nejde a nutně potřebujete, aby vás někdo vedl, ale nevíte kdo, zas aby to byl někdo, kdo vás aspoň trochu zná, kdo rozumí tomu, jak fungujete a co chcete atd. atd. - prostě valíte ty jedničky a nuly, dokud se z druhé strany neozve: "Takže chceš říct, že chceš, abych ti ten plán udělal já?" No jasně, že chci!

Easy peasy. 

Aneb jak jednou větou někoho absolutně potěšit.

A tak můžu po dlouhý době pokyvovat hlavou s pánem z reklamy, jenž sděluje svému otci, že má Axu, ale že se to dá léčit. Já mám trenéra. Trenérovi se teda vůbec nelíbí, když mu říkám trenére, tak mu budu říkat mudarrib, protože co růží zvou, zváno jinak, vonělo by stejně (jinak by mi totiž mohl za trest napařit B2B 35kilometrový a to si nelajsnu).

Každopádně se těším jako malý Jarda, v březnu bych měla jet na maraton do Plzně, zatím ale ještě dost nehezky kašlu, tepovka mi odlétá do oblak jako balonek z poutě, takže uvidíme, co kdy jak s kým a za kolik. Ale po dlouhé době se těším, až půjdu běhat. Těším se na řád, který mi celá tahle akce vnese do běhání - a i když to zní úchylně, vlastně i do celýho života. Jakmile máte svobodné povolání, pracujete z domova a je na vás, jak si den poskládáte, absence pevných bodů, kotev, je vyčerpávající. 

Když svět blázní, je prostě nutné držet se běhu!

#8

Anna Bolavá

DO TMY

Hodně divoký florální trip, v němž se iluze a bludy nakonec zcela smísí s realitou a rozpustí se v ní jako med v čaji a čtenář zůstává tápající bez jistoty jasného vysvětlení. Stejně jako v případě paní Dušejkové ze Svůj vůz a pluh..., i hlavní hrdinka Anny Bolavé, je asociální podivínka trpící nedefinovanou chorobou, jen místo zvířat miluje sběr bylin a hlavně jeho každotýdenní odevzdávání do sběrny. To je středobod jejího života a vše, co se kolem něj nedokáže točit, musí odpadnout. Rodina, příbuzní, práce... horečnatá mysl Anny coby vypravěčky nás vede příběhem zdánlivě bez příběhu, atmosférou tak hutnou, až se čtenář zalyká. Tempo a styl vyprávění přesně korespondují s Anniným rozpoložením, kdy se hranice mezi šílenstvím a realitou postupně stírá, až zmizí docela a spolu s ní se noříme hloub a hloub do tmy a pozorujeme, jak zahradnickými nůžkami přestřihuje poslední vlákna, jež ji poutají ke skutečnosti.

#9

Imre Kertész

KADDIŠ ZA NENAROZENÉ DÍTĚ

Když jsem - podle věnování na předním listu - tuhle knihu dala sestře před patnácti lety k narozeninám, nechápala jsem z ní ani slovo. No, aspoň k něčemu je to stárnutí dobrý.
Kaddiš, za... je titul, na který je dobré mít dostatek času na to, abyste ho mohli přečíst naráz. Nečekejte od něj příběh, děj, vyprávění. Je to kniha náročná na pozornost, ale pokud jí ji věnujete, dočkáte se velkého literární zážitku.
Kaddiš za nenarozené dítě je litanie, elegie, zpověď, je to horečnatý výron slov a emocí, téměř bez teček a téměř bez odstavců. Je to splašený kůň emocí a proudu myšlení, jsou to výjevy a obrazy, jsou to doznání a střípky paměti. Je to otevřené zavržení náboženství, odsouzení škatulek rasy, vyznání i národnosti. Je to bolest dětství, bolest ponížení, bolest z prázdna a neuskutečnění. Je to výkřik toho, kdo se narodil, aby byl něčím, čím být nechce, čím se být necítí a čím být nikdy nehodlá. A stejně tím být musí.
Je to o ženě v červeném županu s holou hlavou usazenou před zrcadlem.
Je to pozvánka do mysli někoho, kdo prožil a přežil peklo, aby se ocitl ne v životě, ale v čekání na moment, kdy si konečně perem vykope v mracích hrob, ten samý, na nějž mu dali v Osvětimi krumpáč.
"A má žena se cítila, jako by ani neexistovala; protože se narodila jako židovka, nemá právo na žádné vlastní pocity, na žádné vlastní myšlenky, ale může mít jen myšlenky a pocity židovské." (s. 96)
"...z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jediného hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?" (s. 142)
A klobouk dolů před Danou Gálovou, brilantní práce!

#10

Kunal Nayyar

MŮJ PŘÍZVUK JE SKUTEČNÝ

Po Anně, Imrem a Énardovi, který tu bude, až recenze na ilit vyjde, jsem nutně potřebovala číst něco lehčího. Všechny tři předchozí knihy byly skvělé, ale náročné a hlavně po Kertészovi jsem měla brutální knižní kocovinu. A stejně jako s tou skutečnou, i na tuhle pomáhá hodně vody a žádné prudké pohyby (mozku). 

Můj přízvuk je skutečný ale trpí ppp - a nemyslím tím poruchu příjmu potravy - patetičností, plytkostí a překladem. Stejně jako - předpokládám - drtivou většinu dalších, kdo po titulu sáhnou, i mě zlákala oblíbenost TBBT a postavy Raje, kterou Kunal ztvárňuje. Žel bohu je "Můj přízvuk..." dalším smutným důkazem toho, že na přísloví o ševcích, kteří se mají držet svého kopyta, je stále přehršel pravdy. Kunal zjevně usoudil, že když je slavný herec, může být i dobrý - nebo, jak se z textu zdá dokonce výborný (sic!) - spisovatel. Není. Není ani jedno. A to, co vyplodil, je už zkraje února adept na nejhorší knihu letošního roku. Gratuluji k nominaci!
"Můj přízvuk..." je cosi mezi paměťmi, motivační knihou a urputnou a naprosto nefungující snahou o komedii. Kunal vzpomíná na dětství, dospívání, odchod na studia do Ameriky, na seznámení s manželkou a na svatbu. Hm. Trochu málo. Nebo aspoň v tom duchu, v jakém je to podané. Jo a taky na holky, ty mu sice ve chvíli, kdy je ve Státech, časově absolutně nesedí, ale na to se*e Bílej Tesák. Hlavní je, že se dozvíte, jak je Kunal citlivý, jak je emotivní, jak pláče, jak píše (otřesné, resp. otřesně přeložené) básně a písně, jak bylo těžké zapadnout, jak bylo všechno těžké, ale on, protože je to ON, vyzbrojen moudry svého milovaného (ach ach) otce, se s tím vždy dokázal poprat, narazit na skvělé přátele a vzít si ex-miss Indie, jež nechodí, ale pluje, jež je dokonalá a on, on není, ale i tak... ach ach... (na tomto místě se bloggerka utopila v patosu a text končí).

Překlad je posledním hřebíčkem do rakve, takže ještě něco málo k němu. Kromě toho, že je plný anglismů, šroubovaných vět, nadbytečných přivlastňovacích zájmem a perliček typu "...ohňostroje...odpálené vašima vlastníma dvěma rukama." (s. 228) - whow, tak ještě že ne třema, že jo nebo třeba: "Zbláznit se můžu taky ze zvyku žen se žabkami na nohách." (s. 207) - a kde je ten zvyk? Ehm. Extrémně rušivé jsou pak z textu jak vidle z hnoje trčící vulgarismy - překladatel s redaktorkou zjevně usoudili, že když je to zábavná kniha, našviháme tam nějaký ty hovna, prdele, sračky, šukání a já nevím, co ještě, dyť je to, přece, haha, taková bžunda, když máte plnou stranu patetických lyrických výrazů, a pak to rozstřelíte nějakým tím sraním, ne? Hahaha. Ne. Fakt ne. Ass nemusí být nutně prdel a neumím si představit, že by si někdo mohl o Hawkingovi myslet, že bude "čurák" (s. 196) - o co, že v originále je prick. Jenže, milí zlatí boubelatí, prick není jenom čurák. A mohla bych pokračovat, ale nebudu, protože mi to akorát zvedá tlak.

Ztráta času, ztráta peněz, ztráta energie. Tohle prostě číst nechcete.