"Já mám radost."
"Když máte radost vy, pane doktore, tak já ji mám taky."
Chtěla jsem trochu víc a líp monitorovat tu svoji velkolepou cestu k ještě velkolepějšímu uzdravení. Jenže jak se zázrak nekonal, nebyla moc chuť a vlastně ani síla psát. Co taky pořád? Jak věřím a nevzdávám se? Jak cvičím a čekám a doufám, jak jím hrsti doplňků, protože každý radí něco trochu jiného, tak z toho sestavuju koktejl? Jak mám dilema, co s těma použitýma injekcema, protože v lékárně je vzít nechtějí a jezdit někam k Čiernej Pričope, kde je sběr zdravotnickýho odpadu, se mi fakt nechce a tak je mám vesele dál na lince jak celoroční dekoraci? Nebo jak mezitím brečím a bojuju s návaly paniky, že už to nikdy nepůjde, že to nezaroste, že už mě to bude pořád bolet a nikdy nebudu běhat, že už to nikdy nebudu já - protože to je jeden z nejintenzívnějších pocitů spjatých s tímhle obdobím: tohle prostě nejsem já. Ani zevnitř, ani z venku. Mám psát o tom, jak moc mě trápí, jak jsem ztloustla a stejnou měrou mě trápí, že mě to trápí, protože je to vlastně úplně jedno - což vím, jen to prostě nedokážu opravdu upřímně přijmout za svý?
Chtěla jsem psát o tom, že jsem oslavila čtyřicítku. Panejo. Takže tuhle legraci tady píšu už jedenáct let. Mejdan to byl velkolepý a krásný, hodně se pilo a ještě víc smálo a já v ten den poprvé dojela MHD až na Jiřák a došla pak dobrých tři sta metrů do hospody. Bylo to jako výprava na Měsíc. Je to něco málo přes měsíc. Chvilka. A celá věčnost.
Chtěla jsem naspat, jak se ve mně rozhořela nová vášeň plamenem tak žhavým, že hrozí, že zachvátí celý můj svět. Už vloni jsem během rekonvalescence zjistila, že existuje mistrovství světa ve skládání puzzle na čas. Jo, čtete správně. A ano, ta velkolepá první věta má přímou souvislost s tou možná poněkud absurdní větou druhou. Jak to uzdravování z neznámých důvodů trvá letos dýl, dělám víc jiný věci: pracuju, možná až moc, zkraje jsem hodně četla, a jakmile jsem vydržela sedět u stolu, vyndala jsem svoje stoletý pětistovkový skládačky. A zjistila, že to vlastně zvládám docela rychle. Celý to pak vyeskalovalo velice rychle a skončilo to registrací na zářijové mistrovství ve Valladolidu, kterou jsem dostala od T. k narozeninám (tak jako na mistrovství republiky ve 24h, i na to v puzzle se můžete prostě jen tak přihlásit, když budete pomalý, nebudete si moc s velkýma klukama a holkama hrát dlouho, prostě se nedostanete přes čtvrtfinále a nazdar bazar).
Můj telefon teď neplní fotky ani dětí, ani axíků, ani knížek. Můj telefon je teď plný takovýchle fotek:
