"Já mám radost."
"Když máte radost vy, pane doktore, tak já ji mám taky."
Chtěla jsem trochu víc a líp monitorovat tu svoji velkolepou cestu k ještě velkolepějšímu uzdravení. Jenže jak se zázrak nekonal, nebyla moc chuť a vlastně ani síla psát. Co taky pořád? Jak věřím a nevzdávám se? Jak cvičím a čekám a doufám, jak jím hrsti doplňků, protože každý radí něco trochu jiného, tak z toho sestavuju koktejl? Jak mám dilema, co s těma použitýma injekcema, protože v lékárně je vzít nechtějí a jezdit někam k Čiernej Pričope, kde je sběr zdravotnickýho odpadu, se mi fakt nechce a tak je mám vesele dál na lince jak celoroční dekoraci? Nebo jak mezitím brečím a bojuju s návaly paniky, že už to nikdy nepůjde, že to nezaroste, že už mě to bude pořád bolet a nikdy nebudu běhat, že už to nikdy nebudu já - protože to je jeden z nejintenzívnějších pocitů spjatých s tímhle obdobím: tohle prostě nejsem já. Ani zevnitř, ani z venku. Mám psát o tom, jak moc mě trápí, jak jsem ztloustla a stejnou měrou mě trápí, že mě to trápí, protože je to vlastně úplně jedno - což vím, jen to prostě nedokážu opravdu upřímně přijmout za svý?
Chtěla jsem psát o tom, že jsem oslavila čtyřicítku. Panejo. Takže tuhle legraci tady píšu už jedenáct let. Mejdan to byl velkolepý a krásný, hodně se pilo a ještě víc smálo a já v ten den poprvé dojela MHD až na Jiřák a došla pak dobrých tři sta metrů do hospody. Bylo to jako výprava na Měsíc. Je to něco málo přes měsíc. Chvilka. A celá věčnost.
Chtěla jsem naspat, jak se ve mně rozhořela nová vášeň plamenem tak žhavým, že hrozí, že zachvátí celý můj svět. Už vloni jsem během rekonvalescence zjistila, že existuje mistrovství světa ve skládání puzzle na čas. Jo, čtete správně. A ano, ta velkolepá první věta má přímou souvislost s tou možná poněkud absurdní větou druhou. Jak to uzdravování z neznámých důvodů trvá letos dýl, dělám víc jiný věci: pracuju, možná až moc, zkraje jsem hodně četla, a jakmile jsem vydržela sedět u stolu, vyndala jsem svoje stoletý pětistovkový skládačky. A zjistila, že to vlastně zvládám docela rychle. Celý to pak vyeskalovalo velice rychle a skončilo to registrací na zářijové mistrovství ve Valladolidu, kterou jsem dostala od T. k narozeninám (tak jako na mistrovství republiky ve 24h, i na to v puzzle se můžete prostě jen tak přihlásit, když budete pomalý, nebudete si moc s velkýma klukama a holkama hrát dlouho, prostě se nedostanete přes čtvrtfinále a nazdar bazar).
Můj telefon teď neplní fotky ani dětí, ani axíků, ani knížek. Můj telefon je teď plný takovýchle fotek:
A chodí nám domů o něco větší krabice, než když jsem kupovala běžecký boty a hadry.
Já jsem prostě zastáncem toho, že člověk musí být pořád zamilovaný - a nenechte se mýlit, rozhodně tu nemluvím o omezeným konceptu lásky mezi lidmi. Milovat se dá kde co. Posedlý může být člověk kde čím.
Kdykoliv vysypávám další krabici, opakuju si: Taky by to mohl být kokain.
A trochu tu skládací obsesi začínám ředit. Abych se úplně nezbláznila.
#33
Ibn Battúta
CESTY
Ibn Battúta, OG travelblogerů, by dneska měl miliony sledujících na sociálních sítích. Jeho zápisky jsou neocenitelným zdrojem informací o světě a životě před 750 lety. Sedmi sty padesáti. Na cestu vyrazil zhruba v době vlády Karla IV. My tu sotva slezli ze stromů a v severní Africe a na Blízkém východě vrcholila civilizace, do níž měla slovutná Evropa teprve dorůst. Ibn Battúta musel být velice zajímavá postava. Kromě toho, že to byl hardocorový cestovatel, co dost vydržel a měl pro strach uděláno, byl taky očividně dost na prachy a měl rád holky. To první ho dostávalo pravidelně do průšvihů, kdy různě krachoval a panovníci v různých zemích, kteří ho brali jako vyslance marockého panovníka, pod svý křídla mu sháněli finanční poradce, aby ho z toho nějak vysekali. Holek se zjevně v té době zbavoval skoro stejně jako peněz a nové sháněl o poznání snáz. Zároveň byl ale silně věřící, dbal na dodržování náboženských povinností, nepil, modlil se a vykonával pouť do Mekky - a snažil se ke správné víře vést i všechny kolem. Jak říkám, zajímavá postava.
Ibn Battúta procestoval severní a subsaharskou Afriku, Blízký východ, Malou a Střední Asii, Indii, Srí Lanku, nějaký pátek pobyl na Maledivách (kdo by se mu divil) a nakoukl až do Číny.
V češtině vycházejí Cesty ve zkrácené podobě, nicméně netřeba ničeho želet, to, co Hrbek vypustil, nemá pro českého čtenář žádnou zásadní hodnotu - jsou to jen výčty místy, případně věcí, pokrácené popisy jeli jsme tam a tam, pak jsme pluli tam a tam a třetího dne se karavana naložená tím a tím vydala tudy tam... Čili nic, co by mělo jakýkoliv vliv na informační hodnotu. Žádný "milión přepisů" ani cenzura se nekoná.
Originál je navíc dostupný v otevřeném zdroji na internetu, kdyby se chtěl někdo místo blábolivého plácání nesmyslů na vlastní oči přesvědčit.
(Chystala jsem reedici pro nakladatelství Argo, kterou jsem opatřila doslovem o osobnosti Ivana Hrbka, letos už by snad měla vyjít, šílená mravenčí práce to byla. Šílena.)
#34
Saygin Ersin
SULTÁNŮV KUCHAŘ
Kouzelný pohádkový příběh, jehož největší síla se síla skrývá v bohaté chuti jazyka, jímž je vyprávěný.
Sultánův kuchař voní magickým orientem a má všechno, co si od dobrodružného příběhu vonícího kořením a dálkami můžete přát: hrdinu, jenž se chce po právu pomstít, vraždy, odhalení vyvoleného a jeho transformaci k velikost, lásku, odloučení, cesty do ještě větších dálek a možná happy end a možná také ne.
Krásné provedení jde ruku v ruce s famózním překladem.
Tohle jsem přesně potřebovala.
(Recenzi jsem psala pro iLiteraturu a přečíst si ji můžete
TADY.)
#35
Josef Pánek
LÁSKA V DOBĚ GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚN
"Tohle je o lásce. O globálních klimatických změnách. Atd. Láska v době globálních klimatických změn fakt."
Už tři roky jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Co by mě přinutilo přemýšlet, nakolik je to jenom póza a na kolik je to fakt dobrý. Anebo blbý. Už minimálně pět let jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Tak klaustrofobního, že jsem se musela ujistit, jestli mi tady, v Praze, jdou ještě pořád otevřít okna. Něco tak iritujícího, že jsem doteď nepřišla na to, jak to s tou pózou a (ne)dobrostí jako nakonec je. Už dobrých osm let jsem nečetla...
Anebo možná jo.
Kdo ví?
Když nic jinýho, vím, že se na Islandu dá stopovat.
A že v Čechách fakt vznikaj knihy, který dokážou překvapit. Hurá. Bum ho.
#36
Tomáš Kozák
TAM NAHOŘE UŽ NIKDO NENÍ
Je krásné, když si lidé plní sny a vydávají si knížky.
Odvrácenou stranou je to, že je pak musíme číst. Čekala jsem do samého konce, co z toho vyleze - a nevylezlo z toho bohužel nic víc, než životní osudy 3+1 kamarádů, právníka, matematika a už nevím čeho (a to jsem to dočetla dneska ráno), kteří si na stará (?) kolena otevřeli lezeckou školu. Jedna kapitola, která nás chaoticky přenese časem a místem do Francie druhé světové války (nicméně názvy skal se shodují s těmi v Českém Švýcarsku, tak asi nějaký šotek, bo co - stejný, jaký vyčaroval na svět takové= věci jako "afghánštinu", plete si Alžírsko s Alžírem, z al-Qá'idy (al-Káidy, chcete-li) udělal al-Ka'ídu - hodinky nebo holinky, dyť je to beztak jedno a z Himálaje Hamaláj...) je asi důvod, proč je to "povídkový román" a ne jen "román". Samotný nápad není špatný, jenže dialogy jsou zoufale kožené a všechny ženské postavy naprosto, třeskutě příšerné, chovají se jako pipinky po poloviční lobotomii a dodje i na jednu převychovanou lesbu (yesss! zářez! tleskáček!).
Snaha se cení, ale někdy prostě nestačí.
Jedna hvězda za skály, druhá za název a přebal.
#37
Petro Miďanka
UŽHORODSKÉ KAVÁRNY
"Kraj ukrajinný, modré podezdívky.
Zas plenit budou?! Věřit nechce se mi."
(s. 12)
Úžasný poklad, který jsem čirou náhodou objevila při zabíjení času v knihovně. Dvojjazyčný výbor z díla podle všeho nesmírně výrazného samorosta Petra Miďanky v, pro ukrajinštinou nepolíbeného čtenáře (čti mě), bravurním překladu Tomáše Vašuta. Vdechla jsem ho jako to horký kafe v užhorodský kavárně a chtělo se mi opilecky zcela střízlivě hulákat: "Hej, hospodo! Ještě jednu rundu! PRO VŠECHNY!"
"Vy Rusíni, i vy, milé Rusínky,
v krajině divů, zvláštních proměn,
přes nos vás praštit: Berlioz i s Poem,
cukráren vůně, cizokrajné drinky.
Sladší než naše sežehnutá zem
zámořská koření, příchutě, finesy.
Rumělka prešpurských secesí
není tu ani slabým příměrem.
Bukové zlátnou ještě v horách lesy,
ještě je slýchat sojka prostořeká.
Auta a hadry, to vás ještě čeká --
a kosti předků nebudou vás děsit.
A přijde den, kdy svatá hora hne se:
ať už Neneská, Apecká, Dohjanská...
O Velké noci vzplane Kristův paškál...
Pak pochopíte -- Bůh již seslal trest,
Když ani kapku touhy nalačno vám nedal,
a ani krůpěj zlatavého vosku.
Kdo přejde Tisu, aby v Sedmihradsku
modré a žluté barvy zhasnout nechal?"
(s. 24)
SLAVA UKRAJINI! HEROJAM SLAVA!
