Slunce se ráno vyvaluje na východě a večer zalejzá na západě, kanál smrdí, psi koušou a na jaře se běhá ŠUTR. Jistoty jsou v životě důležitá věc. ŠUTR je závod, ke kterýmu mám opravdu silně nostalgický vztah, byl to můj první trail. Když jsem se na něj po nezdařeným plzeňským půlmaratonu na podzim (tehdy se ještě běhal jaro/podzim v Praze) 2012 hlásila, netušila jsem ani, do čeho jdu, natož jak moc mě to do budoucna ovlivní. Trať mě tehdy uchvátila. Netušila jsem, že v Praze jsou taková místa, tolik přírody, lesy a takový kopce a už vůbec jsem tehdy netušila, že se takový (a mnohem, mnohem šílenější) věci běhají. Lidi, co se hlásili na dvě - nebo dokonce na tři! (tehdy se ještě čtyři neběhaly) - kola, byli v mých očích machři největší. Jak může někdo uběhnout 54 kilometrů? To snad ani nejde, ne? Tehdy běžel ještě i Dan a já na vlastní oči viděla z metru legendu. Svět těch velkých se tu na plácku na kraji lesa mísil se světem běžeckých mimoňů, a aniž bych si to uvědomovala, nejspíš právě tehdy a tam se moje běžecká duše přidala na trailovou barikádu. I když jsem pak běžela PIM a nějaké ty závody po asfaltu, kopečky, cestičky, kameny, potůčky, les a louky... to všechno už ve mně mělo napříště probouzet nutkání zavázat boty a proběhnout je (nebo se o to aspoň pokusit).

Na podzim 2013 jsem už čekala Káťu, zvracela, spala, žila z kompotů a šťávy (ano, té šťávy, která spolu s šumákem a žlutou limonádou představovala za socíku jedinou nealko-alternativu k sodovce nebo vodě; té, co jsme ji všichni mívali doma ve skleněné baňaté lahvi s ulepenou etiketou od toho, jak po hrdle vždycky pár kapek steklo ven a v mnoha domácnostech se tak dočkala flaška tuningu v podobě molitanové kytičky (my měli zelenou), jejímž účelem bylo ony uprchnuvší kapky hutného, přeslazeného koncentrátu zachytit) a doufala jsem, že se brzy můj statut živý-mrtvý omezí opět jen na první část před pomlčkou. 

Na podzim 2014 se, tuším, běželo už na Šumavě, Kátě byly 4 měsíce a já se začínala trochu rozbíhat. Na jaře 2015 už byla ovšem situace docela jiná a já se přihlásila na tři kola a nějak je zvládla odplazit. Bylo to oficiální. Byl ze mě machr.

Na jaře 2016 jsem své machrovství nafoukla o ještě jedno kolo, když jsem, předpokládám jako jedna z mála v dějinách běhu, dorazila do cíle 45 minut po limitu a stejně byla druhá a ještě dostala cenu. 

Na jaře 2017 jsem chtěla běžet znovu tři okruhy. Úvaha byla prostá: za dva měsíce je GGUT, když se teď rozsekám na čtyřech, bude mi trvat minimálně 14 dní, než budu moct zase běhat naplno a těch 14 dní regenerace by mi v létě chybělo. Tohle rozhodnutí ovšem padlo zkraje roku, kdy jsem ještě netušila, že mám před sebou týdny a následně i měsíce rýmiček (a)nebo bebíček. Achilovka je čím dál lepší, stoprocentní to ještě zdaleka není, ale ta dálka už není tak daleká jako byla před měsícem. Slabší bylo, že K. chytla týden před závodem nějaký moribundus, pár dní zvracela, tekly jí nudle jak Niagara a já to, jak jinak, chytla. To není výhovorka, to je fakt. Ve středu ráno jsem měla problém vydrápat se z postele, když jsem zaklekla k porcelánovému telefonu v místnosti vedle koupelny a volala pražským kanalizacím, zděšeně jsem v duchu počítala, jestli to náhodou není důkaz něčeho jiného, než jen nedostatečné funkce mého imunitního systému. T. kolega si totiž nedávno, ne zrovna plánovaně, pořídil třetího potomka. V práci se mu všichni smáli. Zděšeně jsem se snažila dobrat potřebných datumů, abych se ujistila, že se onen kolega nebude moct ještě smát naposledy a nejlíp. Naštěstí (protože my už s dobrovolným šířením našeho genofondu skončili) se ukázalo, že jsem opravdu jen chabrus a ve čtvrtek nebylo po blití ani památka. Rýma a kašel ale nikam nešly a v pátek jsem se utvrdila o správnosti svých výpočtů. Hurá. A sakra. 

V sobotu jedeme s E., kterou jsem do ŠUTRu navrtala, aby si spravila chuť po vynechané Brdské, na kterou nemohla kvůli zablokovaným zádům, do Šárky. Není mi ani trochu dobře. Ne, je mi blbě. Ale přesvědčuji sebe samu, že to rozběhám a že to zvládnu a že to bude dobrý. Že se kousnu, ostatně jako vždycky, a že si zase dolezu pro ten euforický pocit ze zbouchané porce kilometrů.

Na startu potkáváme Digiho, díky kterému mám letos nejvíc fotek ze všech ročníků a děkuji za ně, a pak i Káju. Digi fotí, E. se klepe zimou, já se snažím nemyslet na to, že v tyhle dny obvykle lezu maximálně mezi lednicí a koupelnou a i výpravu na hřiště považuji za nadměrný výkon. Ne, ne, žádný defétismus! 

Zavaž mi střevíček!

Káju jsem trochu vyděsila

Během chvíle je čas shluknout se na startu. Tam se ocitám vedle Ládi S. Chvíli přemýšlím, jestli se k němu mám hlásit a přiznat mu, že jsem kdysi, před spoustou a spoustou let jen díky jeho podpoře, které se mi dostalo po mé první, absolutně tristní, desítce, na Běhej.com, s běháním nesekla. Že mi byl tehdy velikou motivací a to, že někdo, kdo běhá desítku pod 40 se mi nejen nevysmál, ale ještě mě povzbudil, mi dalo nesmírnou chuť do dalšího pobíhání. Neudělala jsem to. Možná jsem měla.

Vybíháme do prvního kola. Co k tomu psát? Kdo trať v Šárce zná, ten ví, kdo ne, tomu to stejně nic nepoví. E. byla jako laňka, plná energie, já se už zkraje vlekla a doufala, že až se rozhýbu a zahřeju, půjde to - a poběží - líp. Během chvíle jsme se ocitly na samém chvostu a během další tu byla občerstvovačka v polovině. Na ní tradiční osazenstvo, piju a se smíchem Michalova bráchu ujišťuju, že letos tu kvůli mně do noci nebude. Kdybych jen věděla.

V druhé části se samozřejmě neudržím a peru to v zamilovaném seběhu. V kopci proti mi to stehna začínají vyčítat, na Babě na mě padá únava jako deka. Jako debilní, kousavá, smradlavá, zatuchlá deka. Nechci ji! Vezměte si tu hnusnou věc někdo!! Pod betonovým monstrem Bláhovi (soudě dle zvonku na vrátkách) přichystali pro účastníky stáčenou manu. Ne, nebylo tam štěně, ale skleněný soudek s kohoutkem a citronovou vodou a celou hromadou kelímků. Myslím, že jsme jim ten den byli vděční všichni. E. konečně poslechla a na Babě se rozběhla podle vlastní chuti a síly. Během chvilky se mi ztratila z očí. Snažím se ji dohnat. Čekala jsem, že ji chytnu v cíli na občerstvovačce, jak do svého neskutečně rychle spalujícího těla futruje palivo, ale nikde ji nevidím. Nemám hlad, nemám na nic chuť, piju málo a běžím dál. Pod prvním kopcem telefon. Eva. "Já se ztratila! Jsem někde v lese a nevím kde!" Ježiši, co teď? "Mám se pro tebe vrátit?" "NE!" ok, tak ne. Ještě chvíli po rovince jdu, uklízím mobil, přemýšlím, jestli vyndat sluchátka, nechce se mi. Vítr fouká, ptáci zpívají, stromy šumí. A já v prvním stoupání vím, že je něco špatně.

Nejdu, plazím se. Je mi hrozně zle. Nahoře na kopci mi jdou nohy doprava a oči doleva. Prsty mi natekly tak, že nemůžu pomalu ani sevřít ruku v pěst. Tak a je to. Vymalováno. Jakmile se mi zhoupne asfalt poprvé pod nohama, vím, že jsem letos skončila.
Potupně dolezu druhé kolo v čase o 40 (!) minut horším než to první. Mám strašnou zlost. Na sebe. Samozřejmě zabředávám do naprostých sraček sebelítosti, v duchu už Radkovi A. prodávám registraci na GGUT, pálím kecky a dávám se na zavařování. Postupně se propadám hloub a hloub, chci si sednout. Chci si lehnout. Chci spát. Po občerstvovačce, kde se zdržím docela dlouho, volám T., že to balím. Nahlas říkám to, co jsem si myslela poslední hodinu: Dneska to prostě nejde. Tím je mé první DNF po pěti letech a druhé celkově, zpečetěno.
Za občerstvovačkou mě dobíhá E. Docela dlouho jdeme spolu, kufr ji absolutně demoralizoval, má hlad a taky to balí. Snažím se ji přesvědčit, aby to nevzdávala, ale trvá na svém a já nemám sílu ji přesvědčovat. Nakonec se za stoupáním před Babou rozbíhá se slovy: "Ať už to mám z krku!" a mizí mi z dohledu. Je mi líto, že to nechce zkusit dorazit. Zvládla by to.
Najednou mě míjí Pavel. "Ahój, Jitko! Co ty tady?!" Diví se. Říkám mu, že mi je strašně zle a že to balím. Ptá se, jestli nechci hodit domů. Vděčně přitakávám.
Na betonovým monstru potkávám tatínka se dvěma malými dětmi a třemi koly. Chlapeček tak ve věku Káti hystericky pláče, protože tohle nevyšlapou, ani nevytlačí a on se tu bojí svoje kolo nechat ležet, že mu ho někdo ukradne. Když už jsem běžec na prd, tak aspoň k něčemu můžu být. Kolo mu vynáším, je po breku, tatínek děkuje a já se směju, že mám doma nemlich to samý.
Zbytek trati je celý takový smutný. S obrovskou hořkostí a zklamáním ze sebe sama probíhám cílem. "Tak a pojďte mi cvaknout čip. Dneska není můj den," hlásím. "Fakt?" diví se kluk od časomíry. "No jo, fakt."

Se zpožděním vypínám hodinky. Cpu se pomeranči, snažím se zajíst tu pachuť, která se mi dere ze žaludku do krku, ale moc to nejde. Kadibudka, stan na převlečení, rozloučit se s Digim. Pavel nás veze domů. Děkuju mu. Snažím se neznít zoufale, ale nejde mi to. Doma si ve sprše utírám slzičky ponížení. Zbytek dne jakožto správný extrovert ventiluju svoje zklamání. Nesmějte se, ono to pomáhá.
V neděli mi je líp. Jdu se proběhnout. Přestávám být nasraná. Začínám být odhodlaná.
V pondělí mi je dobře a už se tomu směju. Jakýpak prodávání registrace? Kdepak! Pohled mám pevně upřený ke Kaprunu. Vidím tě a dostanu tě, anebo dostaneš ty mě, ale bez boje, bez toho se já nevzdám!

Za dámičku

(a nějaké to čtení, bez toho už to asi ani nejde)

Maruška mi v komentáři pod předposledním příspěvkem připomněla můj dávný slib, který jsem jí dala - taktéž v reakci na jeden z jejích milých komentářů pod nějakým dávným příspěvkem. Slibovala jsem jí, že jí dokážu, že běhat může jako dáma. Že fakt, že normálně nevychází jinak než v sukni a balerínkách není důvodem proto, aby v něčem hodně podobném nemohla vyběhnout.

Předesílám, že jsem módní negramot. Trendy mě nechávají chladnou v duchu oblíbené básničky mé puberty: Já mám holku frigidní, ta mě lehce uklidní, když je jen tak bez trička, mrazí jako chladnička! Inu i já zůstávám ve vztahu k módě kovanou frigidou. Neznamená to, že bych chodila jako hastroš (doufám!), jen si prostě vybírám to, co se mi líbí no matter what. Takže žádné aktuální běžecké hitovky nečekejte - nicméně doufám, že se někdo v módě sběhlý třeba najde a můj výběr doplní o to, co se teď nosí, případně se těším na tipy na věci a značky, které mi dosud unikaly.

Tílka, trička, mikiny - těch je opravdu nepřeberné množství a věřím, že i ta nejnáročnější dámička si mezi nimi vybere. Pár kliknutí myší a jsou tu hromady vrchních částí oděvu s různě velkými a tvarovanými výstřihy, upnuté nebo volnější, s různě dlouhými rukávy, v bezpočtu barevných kombinací, s nápisy - motivačními, reklamními i vtipnými.

Ale co dolů, když nechci elasťáky? Existuje šalamounské řešení a tím je běžecká sukně. Tu tvoří spodní elasťáky a - překvapivě - sukně.

V poslední době jsem si opravdu hodně oblíbila polskou značku Nessi. Její produkty jsou nesmírně barevné, a jelikož jsem si před pár lety vzala k srdci radu Štefana K., který tehdy na behej.com psal, že běžec by měl nosit barevné oblečení, aby na své okolí působil pozitivně, v jejich pestrobarevném oblečení jsem našla. Ono ostatně není moc dalších značek, které by je v barevnosti trumfly. Nutno dodat, že jsem před dvěma lety dostala na testování pro BB jejich dlouhé legíny a tílko a obzvláště první zmiňované už muselo být práno víc jak stokrát - barvy skutečně trochu vybledly, ale zdaleka ne tak dramaticky, jak by se dalo čekat (je to přeci z Polska!), švy drží a běhá se v nich pořád dobře (a tohle není žádná reklama, ani otevřená, ani skrytá, to je čistě moje zkušenost).

Tu nahoře jsem dostala od Běžíška a konečně jsem v ní i vyběhla - a zatím jsem z ní nadšená. U Nessi je jen třeba dát pozor na to, že jejich S je poměrně veliké, takže i mně je jejich eSková sukně skutečně velmi pohodlně.

Před pár lety měla v Salomonu vlastní řadu dámského běžecké oblečení ultramaratonkyně Anna Frost. Její sukně, tílka, kalhoty, trika a mikiny byly opravdu hezké - navíc v mých barvách, takže Aničko, palec hore, ale úžasné byly hlavně její šaty. To je totiž něco, co se moc často nevidí.

Mají jen jednu zásadní chybu - nejspíš už se nikde neprodávají. Ale třeba se pletu a budu jen ráda, když je někdo někde najde.

V poslední době hodně pošilhávám po značce Kari Traa (a nemá s tím nic společného fakt, že je její ambasadorkou mimo jiné i Zuzka Urbancová, jíž jsem věrná fanynka). Ta sice nemá v nabídce sukně ani šaty, ale má naprosto originální barevné kombinace a jejich koncepce je mi natolik sympatická, že jen co budu bohatá, hned si od nich něco pořídím.

"The art of not givin' a fuck" - heslo Kari Traa

Třeba tyhle... jak by se mohly někomu nelíbit?

Takže sukni máme.

Teď ty balerínky.

Boty jsou při běhání snad největší téma. Všichni neustále řeší, jaké boty si mají koupit, jaké boty si koupili, jaké boty mají jejich kamarádi a jaké boty si koupí příště. Obuvnická běžecká alchymie je vybavena vlastním slovníkem a běžci se podle druhu bot, které obouvají, dělí do několika skupin - máme tu běžce s botami tlumenými a s botami minimalistickými, máme tu běžce docela bez bot, máme běžce, kteří mají dvacet párů kecek - na každý druh tréninku a povrchu jiné a ještě docela jiné na závody, máme takové, co mají jedny a bohatě jim to stačí. Máme boty s vysokým dropem a s dropem nulovým, s drapáky jak kopačky a boty hladké jako dětskou prdýlku.
To nás ovšem ve chvíli, kdy jsme dámička a na autě nám jezdí barva (ergo: "Jaký máš auto?" "Červený!"), nemusí vůbec zajímat. Zajímá nás fakt, že nechce žádný blbý ády ani najky, nechceme na nohou kopyta. Chceme dámskou botku samochodku.
Tady ovšem narazíme na můj barevný a vlastně i keckový problém. Já totiž v těch keckách chodím i normálně, jasně, že ne do města, ale vzhledem k tomu, že většinu času trávím někde po lesích, hřištích, pískovištích a dalších -ích, a tak obvykle obouvám na běh už příliš sešlapaný boty, který ovšem ještě drží... Ale třeba tyhle, ty by přeci obstály i jako boty-boty, ne?

Anebo tyhle krásný F-Lite 250 od Inov8, to je přeci vyloženě hezká bota (ano, mám pro design Inov8 slabost, kdybyste si toho náhodou ještě nevšimli):

A co vy? Nějaké tipy pro dámičky, které nechtějí běhat, protože se odmítají vzdát svého statutu "vždy upraven"?

Zjevně čtu rychleji, než píšu, a tak se pohodlně usaďte, druhá část programu po přestávce začíná.

#3

Favel Parrettová

AŽ PŘIJDE NOC

Na útlou knížku Australanky s českými kořeny Favel Parrettové jsem se těšila od chvíli, kdy si ji Tom přinesl na překlad domů. Obvykle čtu jeho texty v sazbě, tentokrát nevyšel čas a tak jsem čekala a čekala...

A dočkala jsem se vyprávění plného lyrických, imaginativních obrazů z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduchu je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný prostých radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou, a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.

"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..."

Donia Bijan

THE LAST DAYS OF CAFÉ LEILA

Donia Bijan je jednou z mnoha íránských imigrantek do Spojených států, na rozdíl od většiny se vyučila kuchařkou v Paříži a dnes pracuje jako šéfkuchařka - spisovatelka. Její druhý román The Last Days of Café Leila u mě skončil v rámci posuzování, zda by jej stálo vydat v českém překladu či nikoli.

A dojmy z něj mám rozporuplné.

Obvykle při čtení rovnou vím - jasně, tohle se bude prodávat, ne, tohle nemá šanci. A tady vážně nevím. Na mě knížka působila jako takové neškodné vyprávění o třech generacích rodiny usazené v Íránu - o imigraci z Ruska, následném zapouštění kořenů, o situaci po Revoluci, o další vlně emigrace - tentokrát do USA a o návratu zpět. Autorka nakousně pár velkých a silných témat (smrt dítěte, tradice, brutalita ájatolláhovského režimu, odeslání dětí do zahraničí pro jejich vlastní dobro, útoky na ženy, segregace pohlaví, úmrtí rodiče, rozpad manželství, ztráta pouta s vlastním dítětem během jeho dospívání atd.), ale jejich potenciál je ponechává až trestuhodně nevyužitý a její vyprávění klouže (s výjimkou jedné, dvou silných scén) po povrchu. Jedno klišé se vrší na druhé a všechno nakonec v rámci možností dobře dopadne. Postavy jsou dost ploché a místy až nudné (ústřední hrdinka je zdravotní sestra, její manžel kardiochirurg - ona (jak jinak) zjistí, že ji celé roky podvádí se sestřičkami, odejde od něj, aby mu nakonec odpustila, neboť on si uvědomí, že miluje jen ji a blablabla - ono ve chvíli, kdy vám chlap 20 let zahýbá (a dělá z vás vola ve stejném špitálu, kde pracujete i vy) je přeci jasné, že stačí jedny psí oči a všechno je zapomenuto... (ehm); pubertální dcera je vzdorovitý fracek, který by zasloužil pár facek, ale pod vlivem íránského prostředí se promění v tolerantní a chápavou slečnu; sirotci jsou hodní, Íránci chudí, policisté agresívní, všechny vztahy jsou nějakým směrem vyhrocené, kulisy malebné...). Na mě je tu zkrátka příliš mnoho černé a bílé. Takhle nějak představuji "čtení pro ženy", které nechtějí vyloženě tupý příběh, ale zase ne nic moc extra těžkého, trochu toho dojetí, exotické kulisy, postavu, s níž se mohou ztotožnit - nebo si to alespoň tak nějak představuji. Plus tu najdete všechny oblíbené motivy rodiny, lásky, utrpení, odpuštění, vaření... Jestli bude časem i česky zůstává ovšem otázkou.

#2

Sarah "Scribbles" Andersenová

DOSPĚLOST JE MÝTUS

To se tak běžně stává, že jedete do obchoďáku pro prací prášek a vrátíte se domů se dvěma novými knihami... a bez prášku (vám snad ne?)

Sarah určitě nemusím představovat. Její kresba je specifická, jednoduchá a skvělá. A to samé platí o jejích - obvykle jednostránkových - příbězích, v jejichž pointách se mnozí (ne-li všichni) najdeme - stačí se nebrat moc vážně. Jediné mínus je značně omezený rozsah, 112 stránek je hodně málo a mnohé mé nejoblíbenější komiksy se tím pádem do výboru nedostaly...

#1

Patrik Girgle

VERTIGO

Jsou knížky, které na mě v knihkupectví mrkají, kdykoliv tam vkročím (což je, přiznávám, dost často) a které mě vábí jako Sirény. Kolem Vertiga jsem chodila několik měsíců a nakonec jsem neodolala. A Vertigo je jako ony Sirény, zrádné, krásné na pohled a špatné uvnitř. Autor sice umně buduje tísnivou atmosféru hormony zmítaného dospívání, ale ve výsledku působí jako Petra Soukupová bez talentu. 

O co jde? Je to až trapně prosté: Dušanovi je sedmnáct, a tak jako spousta sedmnáctiletých kluků před ním i po něm, i on touží konečně zasunout. Jenže je romantik a intelektuál, taky pytlačí ryby a zamilovává se do dost divných typek. Nakonec se mu to samozřejmě podaří, ale vám to bude nejspíš jedno. Knihu nezachrání ani výpravy do budoucnosti, které nám v letmých výjevech osvětlí, co se s hrdiny stalo "pak" (rozuměj: po gymplu a po létech dravého kapitalismu), byť jí dost pomáhají. Ale jelikož jsou jen letmé, mohou ji podpírat jen... letmo.

Plytký děj bych knize i odpustila, stejně jako po tisící omílané téma rozervaného mladíka, kdyby přinášela v nějakém - jakémkoliv - směru něco nového, kdyby bylo její čtení zážitek. Jenže není. Hlavní postava jako by vyskočila z Džínového světa (nebo podobného titulu), ale na rozdíl od Johna se Girgle snaží tvářit jako autor pro dospělé. Výsledek je ve své snaze o uvolněnost toporný, o originální vykreslení sexuálních scény, oné směsi vulgarity a romantiky, legrační a o existenciální motivy hloupý. Postavy jsou šablonovité a některé vyloženě odfláknuté (rodiče, plejáda kamarádů s přezdívkami, v nichž se začnete ztrácet, protože jeden je jako druhý). Ne, závrať z tohohle Vertiga rozhodně nebyla příjemná. Kniha má navíc tu smůlu, že se mi ve čtení sešla s poslechem audioverze Fanánkova Tak to bylo, tak to je, které je vlastně takový jazykově brilantním a nesmírně zábavným Vertigem, v porovnání s nímž nemá Girgle absolutně žádnou šanci. 

Tak to bylo, tak to je

LOU FANÁNEK HAGEN

Taky milujete češtinu? Tu její úžasnou rozmanitost od božských složenin jako je hnidopich (ten, co píchá do hnid) nebo třasořitka (ten, jemuž se klepou hýždě), po její úchvatnou vulgaritu? A máte rádi Tři ségry? Opili jste se někdy? A dělali jste v pubertě bordel? Kývete? Tak nemá cenu nic dál číst - teda kromě týhle knihy. Anebo si, tak jako já, pusťte její audioverzi. Jestli jsem se u Ládíka Zibury při běhání smála, u Fanánka jsem prskala, chrochtala a hýkala. No jo, život je takovej a jinej nebude... A jako bonus se dozvíte, jak přišel Fanánek o nohu, co nosil za účes v patnácti, jak se mu dařilo s holkama, jak chutná v Tatrách trenčianský parek s fazuľom z plechovky, jak to vypadalo Na kovárně a Na bábě a kdo je to krmelec. 

(A to jsem si myslela, že jsem v dospívání byla hovado... nebyla, ježiš nebyla, byla jsem vzorná holčička v roláčku s aktovkou na zádech. Mami, přísahám, mohlo to bejt mnohem horší! :-) 

Mamablog roku

Rok se s rokem sešel a já jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem se znovu ocitla mezi nominovanými blogy na cenu "Mamablog roku".

Pokud si myslíte, že by si mohla v konkurenci všech maminek, které píšou o vaření, oblíkaní a velebení domova, o dětech a o tom, jak je to krásný, být matkou, zaslouží hlas jedna věčně uhoněná, upocená a uštvaná, která má v koupelně pavučiny a botník plný smrdutých zabahněných kecek, klikněte SEM a kdesi na dně stránky najdete výčet blogů v kategorie "lifestyle". Tam je abecedně pod M zařazený i ten můj. Hlasovat se dá denně, každý den je vylosovaný výherce nějaké věčné ceny, což se také hodí (a když dudlíky a plínky neužijete vy, určitě kolem sebe máte někoho těhotného nebo čerstvě dětného, kdo podobný padarok dozajista ocení).
Budu ráda. Díky :-)

PS: Doma jsem mohutně podporována... T: "A ty jako vážně myslíš, že bys mohla něco vyhrát, když nemáš stovky facebookových kámošek?" No... asi ne, ale co ho zkusit překvapit?

Koláče bez práce aneb pay more, run less!

Mentální koučink! Běhejte hlavou! Volkswagen spolu s rekordmanem a guru Járou českého běhu vás to naučí!
Zírám na stránku z časopisu, kterou mi jistá dobrá duše poslala mailem, prý abych se pobavila, kam až to může zajít. Neváhám ani vteřinu a registruji se, abych konečně mohla prozřít a pochopila, proč bez ohledu na to, jak moc běhám, jsem pořád stejně marná lama.
Natěšeně očekávám hodnotné rady a návody a už přemýšlím, jestli zvládnu nabrat mločí sliny za úplňku, které bude dozajista zapotřebí smísit se slzou jednorožce a rozdrceným prachem z mince pocházející z kotlíku na konci duhy, kapátkem z lékárny nebo si na to budu muset pořídit nějaký speciální (určitě stříbrný!) preparát. Jenže místo pití elexírů za šestého úplňku sedmého roku pod desátou třešní v dvacátém sadu nalevo nebo adresy, kde se mi dostane zaručeně nejlepšího běžeckýho odháčkování mýho života, mi ve schránce přistál instantní návod o běžecký abecedě, o tom, jak navyšovat objemy a kolik naběhat při dlouhých trénincích... Sakra, kde je to tajemství hopsinkový šťávy?
Počkejte, oni snad po lidech chtějí, aby se na závody chystali - panebože - během?!
No to snad...
V poslední době čím dál častěji narážím na lidi, kteří naskočili na módní vlnu vytrvalostního běhu, chtějí být běžci, chtějí být maratonci, ale vlastně se jim moc nechce běhat. Obvykle mají tisíc a jeden důvod, proč běhat nemůžou (fouká/prší/sněží/je horko/mrzne/Mars je ve špatné konjunkci se Saturnem/v horoskopu v Květech psali, že si mají dávat pozor na zranění či nemoc atp.), permanentně je tu píchá a támhle tahá, škrábe je v krku a mají rýmičku a samozřejmě zaklínadlo největší: nemají čas! Nevím, ale když si na běhání najdou čas lidi, kteří mají dětí jako smetí a časově náročnou práci a dokážou měsíčně naběhat stovky kilometrů (ano, mluvím o Petrovi, Radkovi, Honzovi, Alžbětě...), asi to nebude zhola nemožný, ne? Jasně, není to vždycky pohodlný, ani příjemný, často je to na úkor něčeho (obvykle osobního volna a odpočinku) a je k tomu nutná různě velká míra tolerance partnera, ale jsem přesvědčená, že je to jako se sloganem kofoly - když ho (běh) milujete, není co řešit.
Jenže ona se nám z toho běhání stala jakási celospolečenská povinnost. Moc to nechápu, ale když se tak dívám kolem, mám pocit, že je najednou nutné kromě zplození syna, postavení domu a zasazení stromu ještě uběhnout alespoň jeden (ultra)maraton, abyste v práci nebyli za blbce, co tohle okýnko ještě nemá odškrtnuté. Lidi, kteří by si šli zaběhat jednou, dvakrát týdně, se hlásí na tratě, na jejichž zdolání se jim vlastně ale nechce připravovat, nakupují si vybavení za desetitisíce a řeší, jaké boty nebo hodinky s gpskou si na to oběhnutí parku jednou týdně pořídit a na cesty po Hvězdě si kupují boty s drapáky, že byste v nich slezli bez sklouznutí nejspíš i Matterhorn. A samozřejmě se hlásí na závody. Na spoustu, spoustu závodů a čím těžších, tím lepších. Přitom ale dál vlastně neradi běhají, neradi se připravují, neradi trénují... Možná by si radši zaskočili na squash nebo třeba na ryby. Ale jdou běhat, protože se nechali mediální masáží přesvědčit o tom, že běhání je sport  pro všechny a každý může (a musí!) být (ultra)maratonec. Protože jen tak zažije něco zásadního.
To je samozřejmě nesmysl. Běhání není univerzální záležitost. Jasně, závodní limity jsou nastavený často tak, že můžete celou trasu jít a stejně z vás bude maratonec (PIM má limit 7 hodin - takže vám na jeho zdolání stačí průměrná rychlost 9:45 min/km ergo rychlejší chůze). Ale bude? Nedávno jsem narazila na Lubošově webu na úžasný článek, který tu - s dovolením - převěsím, protože mě opravdu upřímně pobavil:

Vytrvalostní běhání je - překvapivě - hlavně o vytrvalosti. Fyzický i psychický. Je to o tom, že děláme něco, co nás baví, a proto, že nás to baví, to jdeme dělat i navzdory rýmičkám a slejváku. Víme, že když vytrváme, vrátí se nám to. A je fuk, jestli to bude zrovna v podobě absolutního zimního ticha rušenýho jen křupáním sněhu pod nohama, slunce probleskujícího neskutečně zelenou záplavou jarního listí, tý jedinečný vůně vzduchu v létě brzy ráno nebo ťukání kapek do kapuce na podzim. Je fuk, jestli to bude chvilková absolutní euforie z nových osobních rekordů nebo onen výjimečný okamžik, kdy se v tý repetetivnosti pohybu zapomenete, ztratíte a na chvíli docela vymizíte. Je fuk, jestli to budou noví kamarádi, výjimeční a vzácní lidé, který byste bez běhání nikdy nepotkali. Ale bude to. A proto běhám já. Pořád. Dál. I když jsem lama a jsem pomalá. A závody? Ty jsou onou mrkví na tyči, kterou houpete před nosem oslovi - a osel jde a jde a vy mu tu mrkev nakonec dáte. A tak běhám a běhám, protože mám před sebou pořádný mrkve. Nic víc, nic míň. Závody jsou zpestření, motivace, ale ne důvod.
Ten je totiž nadmíru prostý, milý Watsone, já prostě ráda běhám.
Proč bych to taky jinak dělala?
Bez toho to přeci nejde, to se nedá vydržet. Prozradím vám jedno tajemství - víte, když si odškrtnete chlíveček "maraton", nic zvláštního se nestane. Ráno vstanete a půjdete do práce, svět se bude dál točit a včerejší závod bude stejně platný, jako včerejší noviny. Všem to bude jedno. A vy byste si měli obout kecky a jít se vyklusat a v dalších dnech znovu zaplout do tréninkový rutiny.
Takže běhat jen proto, abych mohl něco odškrtnout? Kašlete na to a jděte radši na ryby.

#4

Joanne Kathleen Rowling, John Tiffany, Jack Thorne

HARRY POTTER AND CURSED CHILD

Na málokterou knihu se tak různí názory jako na poslední Harryho Pottera. A já rovnou říkám: A mně se to líbilo. Často jsem se setkala s úpěním, že je to slátanina, že je to horší než kdejaká fanfiction, že to není jako původní série a hlavně: Že je to scénář! 

No, ještě aby nebyl, když je to divadelní hra a knižně je vydaný - ó ty Tondo kolenatej - její scénář! Vyčítat mu, že není román, je zhruba stejně prozíravé, jako se provdat za malého Japonce a celý život mu pak předhazovat, že není dvoumetrový černoch. 

Poslední HP nám podobně jako Jacksonův Hobit umožní vrátit se zpátky do starých známých kulis a se starými (a novými) známými prožít další dobrodružství. Na rozdíl od Jacksona ale autoři nevykrádají Rowlingovou, ale budují s jejími šachovými figurkami jiný svět a jiný příběh. A ten je především o tom, že uspět jako rodič není nic lehkého, že je mnohdy mnohem víc nasnadě neuspět - a to i když jste slavný Harry Potter. Je to vyprávění o tom, že nejen, že si nevybíráme rodiče, ale nevybíráme si ani děti. A tak jako není jednoduché být synem Harryho Pottera (nebo Draca Malfoye), není ani jednoduché být rodičem dítěti, které jako by do vašeho hnízda vůbec nepatřilo (pomiňme fakt, že to dítě posíláte na deset měsíců v roce od nějakých deseti let pryč, a pak se děsně divíte, že ho vlastně vůbec neznáte...).
Napínavé, zábavné čtení, které jako bonus zjevně velkou řadu lidí seznámí s tím, jak vlastně takový scénář k divadelní hře vypadá.

#3

Evžen Boček

ARISTOKRATKA NA KONI

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí. 

Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích. 

Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř. 

Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. 

Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu, narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka. 

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. 

Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce. 

Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1918, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien. 

Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky. 

Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem. 

V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka. 

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS. 

Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948. 

V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.

Tak začíná zatím poslední díl Bočkovy humorné série o osudech rodiny Kostků. Jsou to krátké, vtipné a veskrze nenáročné knížky. První dva díly (Poslední aristokratku a Aristokratku ve varu) jsem poslouchala, tuhle četla a oboje má své kouzlo. Nečekejte od toho nic zásadního - první díl ostatně v roce 2012 dostal cenu Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku. A přesně to Aristokratky jsou - ideální čtení pro někoho, kdo nemusí nutně rád číst, zato ho ale není těžké rozesmát.

#4

Art Spiegelman

MAUS

Můj komiksový rest. Skvost, který mám doma dlouho a stejně dlouho jsem se ho bála. Knížky ze druhé světové totiž nečtu. Nebo jen výjimečně. Od doby, co mám děti, skoro vůbec. Příliš mě to drásá. Nakonec ale na Mause došlo. A podle očekávání to byl velmi, velmi silný zážitek.

Maus je unikátní formou i obsahem, je to kniha s extrémně silnou výpovědní hodnotou, která mě po otočení poslední stránky zanechala s hlavou plnou tíživých otázek a ještě tíživějších obrazů. Pokud se nějaké dílo stane první komiksem oceněným Pulitzerovou cenou za literaturu, lze očekávat, že k tomu nebyl jen opravdu dobrý důvod. K něčemu podobnému musel být sakra důvod. Maus není jen příběhem druhé světové války se vší její brutalitou, krutostí, bolestí a děsem. Je to příběh těch, kdo přežili, je to příběh o tom, co všechno (naprosto všechno?) v těch letech plných šílenství ztratili a o tom, co z nich (ne)zbylo. Autorův otec přežil, ale není to (ani v očích vlastního syna) žádný hrdina. Je to starý, bláznivý, lakomý a nesnesitelný muž, jenž svým chování (nepřímo?) přivedl k sebevraždě milovanou ženu. Je to muž, jenž se zatvrdil, aby přežil, ale který by dost možná byl stejně příšerný, i kdyby žádná válka nebyla. Je to příběh o bolavě nefunkčním vztahu otce a syna, kteří se milují, ale nesnáší. Je to příběh o tom, co přišlo poté - o tom, že přesto, že lidé bojovali, nevzdávali si, přežívali, a prošli si nepředstavitelným peklem, po skončení války se museli sebrat a jít dál. Svět se nepřestal točit. Museli žít a okolí čekalo, že budou žít normálně. I vlastní děti čekají, že budou žít normálně. Protože přestože s rodiči mohou soucítit, nebyla to jejich války a jejich hrůzy. A oni chtějí normální život a normální rodiče. Ale je to vůbec možné? Mause musíme číst, protože nesmíme nikdy dopustit, že zapomeneme.