...it's seven weeks to go! ohlásil se mi v e-mailový schránce pravidelný lakelandský newsletter a můj odpočet na garminu klesl pod padesát.
Whow.
Tak jo, už se to fakt blíží, fakt moc a já začínám pochybovat. Všechny ty týdny a měsíce neochvějný jistoty. Navzdory všem a navzdory všemu. Že se postavím na start, že se porvu do posledního dechu a že tentokrát se dostanu do cíle. Že všechna ta bolest a pot a slzy a přemáhání se, všechna ta únava a vyčerpání mají svůj smysl. Smysl, který dost možná nikdo jiný nevidí a nevnímá, ale já ho mám vypálený v morku kostí jako cejch, kterýho mě může zbavit jenom medaile kolem krku.
Poslední kontrola u P. dopadla dobře. Všechno vypadá jak má, všechno je na nejlepší cestě, vzhůru do druhé nohy!
Zkraje června jsem si znovu sjela do Jablonce a nechala si zkontrolovat vložky v botách, bez kterých bych neběhala ani omylem. Nejsem si jistá, jestli jsem tu už na centrum Pro nohy pěla chválu, ale radši ještě jednou: jestli někam, tak tam. Ano, stojí to za čekání i za cestu. Stoprocentně.
Pátý měsíc v roce jsem končila s 286,3 km na tachometru. Všechny jsem si musela vybojovat. Některý víc, jiný míň. Je to zoufale frustrující, protože neoperovaná noha prostě nedokáže zabrat. A tak pořád klušu v naprosto zoufale pomalým tempu a utěšuju se tím, že rychlá na to být nepotřebuju, potřebuju vydržet. To jediný mě musí zajímat.
Některý týdny to jde snáz, některý hůř. Vzhledem k tomu, že T. je už pátý týden v rekonvalescenci pro změnu s kolenem (to aby mu něco neuteklo), mám pocit, že tuhle hromadu už dlouho balancovat nevydržím.
Co se stane, až se to všechno sesype, netuším.
Doufám, že se toho nedočkáme.
#39
Daniel Hradecký
PŘIBLIŽOVÁNÍ DŘEVA