You're stuck on me like a tattoo...

 ...it's seven weeks to go! ohlásil se mi v e-mailový schránce pravidelný lakelandský newsletter a můj odpočet na garminu klesl pod padesát.

Whow.

Tak jo, už se to fakt blíží, fakt moc a já začínám pochybovat. Všechny ty týdny a měsíce neochvějný jistoty. Navzdory všem a navzdory všemu. Že se postavím na start, že se porvu do posledního dechu a že tentokrát se dostanu do cíle. Že všechna ta bolest a pot a slzy a přemáhání se, všechna ta únava a vyčerpání mají svůj smysl. Smysl, který dost možná nikdo jiný nevidí a nevnímá, ale já ho mám vypálený v morku kostí jako cejch, kterýho mě může zbavit jenom medaile kolem krku.

Poslední kontrola u P. dopadla dobře. Všechno vypadá jak má, všechno je na nejlepší cestě, vzhůru do druhé nohy! 

Zkraje června jsem si znovu sjela do Jablonce a nechala si zkontrolovat vložky v botách, bez kterých bych neběhala ani omylem. Nejsem si jistá, jestli jsem tu už na centrum Pro nohy pěla chválu, ale radši ještě jednou: jestli někam, tak tam. Ano, stojí to za čekání i za cestu. Stoprocentně.

Pátý měsíc v roce jsem končila s 286,3 km na tachometru. Všechny jsem si musela vybojovat. Některý víc, jiný míň. Je to zoufale frustrující, protože neoperovaná noha prostě nedokáže zabrat. A tak pořád klušu v naprosto zoufale pomalým tempu a utěšuju se tím, že rychlá na to být nepotřebuju, potřebuju vydržet. To jediný mě musí zajímat.

Některý týdny to jde snáz, některý hůř. Vzhledem k tomu, že T. je už pátý týden v rekonvalescenci pro změnu s kolenem (to aby mu něco neuteklo), mám pocit, že tuhle hromadu už dlouho balancovat nevydržím.

Co se stane, až se to všechno sesype, netuším.

Doufám, že se toho nedočkáme.

#39

Daniel Hradecký

PŘIBLIŽOVÁNÍ DŘEVA

Mé první setkání s panem Hradeckým a od první básně bylo jasno, že my dva si budeme rozumět. A budeme si rozumět hodně. Hodně moc i na moje poměry a že já mám pro básníky slabost, to je holt fakt, s tím se, holt, někdo rodí. No.

Ne.

(Ale jo.)

"V mladém domě pro staré lidi

je víc záchodů než lidí

..."

(54)

Měla bych se naučit tak nehltat, slova mi pak váznou v krku a to jejich věčný zapíjení se úplně nelíbí mým játrům a taky mi pak přechytralý hodinky tvrdí, že špatně spím.

"Múza mě nikdy nepolíbila,

vždycky na mě šla s nožem

..."

(48)

Nepřestává mě fascinovat, jak každý čteme jinak - a básně obzvlášť. Jak se někdo stěhuje do písmenek a někdo do prostoru mezi ně a kolik lidí zůstává okounět na okrajích a vůbec nechápou, co to v tom poli hrajeme za hru.

"Ostatně ubili nepravého:

teď jsem já bůh,

zbytečný jak ministerstvo orby,

bůh, u něhož by si čtenář myšlenek

moc nepočet'."

...

(41)

#40

Nina Lykke

V POSLEDNÍM TAŽENÍ

Varování: Tohle není humorná kniha.

Varování: V téhle knize se dost možná najdete, pokud jste žena, žijete už desítky let s jedním člověkem a máte za zátylku víc křížků, než nešikovný truhlář prstů na ruce.

Varování: Z toho odrazu vás dost možná zamrazí.

ALE

zase vám to připomene, že v tom nejste samy/i. Že tohle je vlastně (děsivě) normální a běžné a že jste neudělaly/i nikde žádnou zásadní chybu. Bez ohledu na to, jestli byste si vzaly/i Pištu Hufnágla, nakonec byste dopadly/i takhle.

Asi je to nevyhnutelné. Asi je dobré zatnout zuby a táhnout tu káru dál.

Tohle není humorný příběh.

Je bolestivý a přestože jsou hlavní postavy dotažené místa ad absurdum, jsou pořád tak trochu já a tak trochu vy. Kdo má rád příběhy ze života - ze skutečného života - ten si přijde na své.

#41

Fiona McFarlane

NOČNÍ HOST

Tak dlouho jsem čekala, co z toho vyleze (přece to nemůže být tak strašně přímočaré, když to byl takový hit!), až jsem se nedočkala.

Bolestné, rozvleklé čtení o tom, jak si lidé dokážou ubližovat, mi skřípalo mezi zuby jak písek přivátý z australské pláže.

Celou dobu jsem doufala v nějaký twist, v nějakou zákrutu, v něco, co by tu rozvleklou bezútěšnost valící se jako ten oceán na konci zahrady trochu odlehčilo.

Před lety mě donutila knihu koupit zvláštní kombinace fascinace a odpor, kterou ve mně vyvolával přebal - po dočtení mám z celého příběhu úplně stejný dojem, jako z té obálky.

#42

ZELENÁ LAMPA POEZIE

sebral, uspořádal, přeložil a předmluvou opatřil nepřekonatelný Karel Petráček

Nádherný výbor mistrovsky zpracovaný Karlem Petráčkem a opatřený jeho překrásnou předmluvou.

Jednotlivé tematické celky uvozují citáty z Nizára Kabbáního, v závěru pak knihu doplňují medailonky autorů. Krása nesmírná.

Abdalwahháb al-Bajátí

Přítelkyně

Na stole nic, led v posteli,

ty nevíš, kotě, co já chci,

jdi domů, malá, jdi

třeba k novému příteli,

jdi už a nech mě tu

hryzat si srdce

v pustém pelechu.

Že to máš ráda, to už je jiná,

ze mě se stává zkamenělina,

která nezapomíná

jen na Bagdád,

nad kterým slunce nezapadá.

Tak jdi už domů,

mladá,

jdi,

a nech mě tady na kříži.

(s. 59)

#43

David Attenborough

VÝPRAVY NA DRUHÝ KONEC SVĚTA

"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.

A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.

Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.