Pages

pátek 23. srpna 2019

O píďu, Emelie, o píďu

Emelie Forsberg
SKY RUNNER
S běžeckými memoáry mám tak trochu problém. To je vám ale překvapení, že? Kdo by to byl řekl? Obvykle mi v nich NĚCO (víc) chybí a musím přiznat, že jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že už si žádné další kupovat nebudu, protože pak tu stejně akorát prskám jedovou slinu, na kterou není nikdo zvědavý. Ehm.
Když se po sociálních sítích rozkřiklo, že knihu sepisuje i životní partnerka Kiliana Jorneta, Emelie Forsberg (kterou asi nemusím představovat jménem jejího muže, neb sama o sobě obstojí víc než jen dobře), dušovala jsem se, že ne, tohle číst nebudu. 
Nic proti Emilce, běžecky je to holka nadmíru šikovná, ale jinak jsem si říkala, o čem by mohla tehdy třicetiletá holka (nar. 12/1986) psát? Navíc je na mě moc sluníčková... Tedy, věřím, že taková ve skutečnosti je, že je opravdu přírodní bytostí s láskou k pohybu a hlíně a že ji takový život těší a uspokojuje... ale mě tyhle lidi z fotek s motivačními citáty prostě neberou. Jsem hnusný, cynický, závistivý trpaslík, a je mi to fuk.
Jenže pak jsem dostala možnost si knížku půjčit od Evy Ž. a tím pádem se s jedním z našich velkých skyrunnerských talentů osobně setkat, a to bych byla navíc i blbý trpaslík, kdybych situace nevyužila (a to bych ráda věřila, že nejsem). Ze setkání jsem si kromě skvělých dojmů odnášela i vizuálně nesmírně krásnou knihu.
A vizuální stránka neboli, jak píší sofistikovanější literární kritici, provedení knihy, je na ní taky to nejlepší - pevná vazba, tvrdý papír, nádherné fotky. Ok. Jakožto milovník běžeckého porna, který si na splín listuje a zakládá Corlessovu knihu, jsem byla rozhodnutá dát Emilce šanci a přistupovala jsem k ní (věřte, nevěřte) skutečně s otevřenou myslí.
Dopadlo to bohužel tak, jak muselo, když donutíte napsat memoáry někoho, kdo vlastně vůbec nechce mluvit o sobě a svém osobním životě. Že je to odvážné tvrzení? Ale kdeže.
Jak Emelie, tak Kilian působí jako lidi, kteří žijí svůj sen - živí je to, co milují a co dělají sakra dobře. Za život profesionální atleta v našem sportu platí daň v podobě do značné míry ztraceného soukromí. Ve Sky Runner to místy prosakuje více, místy méně: musím být vidět, musím být známou tváří, musím vystupovat na sociálních sítích - a to mě spolu s tím, že bych mohla přijít o radost ze sportu, od dráhy profíka odrazovalo. A tak oba jako úlitbu bohům Salomonu zveřejňují jeden post denně, sem tam nějaké stories z tréninku nebo závodu, které doplňují motivační, příjemné a velice neosobní komentáře, jež by mohl psát v podstatě kdokoliv.
Pozor! To není kritika! Já je upřímně obdivuju za to, že si stojí za svým, že se nenechali pohltit a že ustoupí, ale neprodají se úplně. Jen tak málo, jak mohou.
A tak nějak si představuju, že Sky Runner vznikla: Salomon: "Emelie, vydáš knihu. Bude se to hezky prodávat. Kilian ti do ní dá fotky." Emelie: "Nechci psát o sobě a nebudu psát o sobě!" Salomon: "Ok, ale něco zaznít musí." Emelie: "Dobře, ale nebudu spát o své rodině, nebudu psát o svém vztahu, nebudu psát o svém životě." Salomon: "Jasně, jak chceš, prostě napiš něco, co budeme moct prodat."(Za Salomon si případně dosaďte kohokoliv, kdo z toho mohl něco vytřískat.)
Takže máme knihu, ve které Emelie hyenovité fanoušky nechá nahlédnout do své kuchyně (pár receptů), do svého trenýrkového deníčku (pár tréninkových modelů, ale natolik obecných, abyste na ně narazili v každém druhém běžeckém časopise, čili radily dobře, ale neprozrazovaly příliš), do jogínské rutiny (hromada fotek) a do výstupu na Čo Oju (ten je zachycený v Kilianově třetím osobním dokumentu Summits of My Life, čili v podstatě osobní info zadarmo - to už všichni vědí).
Zbytek je naprosto inertní povídaní o tom, jak běhá, jak se snaží, aby se jí z tréninku nevytratila hravost a jak jí celý tenhle život baví. Celé je to takové blebleble, protože odmítá říct cokoliv osobního. Dokud se nezraní. Kapitola o tom, co pro ni znamenala roční pauza po zranění a operaci kolene, je suverénně nejlepší a podle mě i nejpřínosnější z celé knihy, protože v ní jako v jediné otevřela ty dveře na víc, než jen na škvírečku. Jasně, všechno, co píše, známe z příběhů mnoha vrcholových sportovců, kteří se museli nějakým způsobem vypořádat s nucenou přestávkou v kariéře, ale každý jeden z těch příběhů má svou osobní sílu. Emelie není výjimkou.
Největším průšvihem ale nakonec není neosobní a v podstatě bezobsažné vyprávění člověka, který píše autobiografii odhodlaný o sobě vlastně nic neprozradit. Průšvih, pardon průser, je překlad do angličtiny.
A fakt veliký.
Znáte pana Kaplana?
H*Y*M*A*N*A*K*A*P*L*A*N*A?
Tak překladu Sky Runner se zhostila S*A*R*A*O*R*S*T*A*D*I*U*S*.
Víte, on existuje důvod, proč by člověk neměl překládat do jiného, než mateřského jazyka. A když necháte vydělat kamarádku z lyžařského týmu, může to být nakonec medvědí služba. Ten překlad je totiž fakt špatný. Místy je to opravdu na hranici / za hranicí srozumitelnosti. Vy, jakožto nerodilí mluvčí, smysl pochopíte, protože taky v angličtině NĚJAK tvoříte věty, ale minimálně budete cítit, že je to špatně. Že takhle se to opravdu neříká.
O množství typografických chyb ani nemluvě. V tak malém množství textu je to opravdu ostuda - nemluvě o tom, že se objevují i v perexech, a to je teprve něco.
Text pak vyznívá jako psaný hotentotem, který nerozumět jazyku vašeho kmene, ale snažit se masabob zavděčit. 
Takže je možná nejlepší pořídit si Sky Runner jako motivační literaturu švédsky - vizuálně běžeckou a textově jazykovou, protože jednou, jednou se ten jazyk Ingmara Bergmana opravdu naučím, a pak si to přečtu a uvidíme, jestli je to tak blbé a plytké i v originále!

13 komentářů:

  1. Souhlas, tak trochu kniha o ničem..

    OdpovědětVymazat
  2. Necetl jsem tu knihu a ani moc me to nelaka, ted uz vubec. Ale tak nejak to vystihuje, co si o Emelie myslim. To jak se prezentuje navenek je z vetsi casti jen maska. Parkrat jsem ji videl osobne bez te masky, a nebylo to slunickove.
    Velmi pekne graficky i obsahove je zpracovana kniha Training for the uphill athlete. Dva autori na ni delali 3 roky a Kilian jim k tomu neco malo komentoval. Jestli budes mit moznost se k ni dostat, zkus.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by bylo ovšem zajímavé vyprávění, které bych si ráda poslechla - jak že je to s těmi velkými hvězdami ve skutečnosti... Děkuju moc za tip, tak já si ji pořídím, abych tu konečně taky po delší (dlouhý?) době o nějaký běžecký knize mohla napsat něco nadšenýho!

      Vymazat
  3. V posledních letech co běhám, tak je pro mne jakákoliv kniha jako stilnox - usnu do deseti minut. U běžecké literatury a filmů o běhání (včetně zajímavých textů o tréninku, memoárů, odborných článků ...) je to ještě horší. To, co jiné motivuje se zlepšovat, tak mě to demotivuje a bolí mě při čtení nohy ... doslova. Když vidím, jak Kilian běží kdesi po kopcích, na horách, je mi u toho zima a motá se mi hlava. Radši čtu blogy :-) přečteno do 5-i minut a většinou se pobavím :-) ... tak v psaní pokračuj a na Emilku kašli, Boženo N. českého ultra! tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to já na ni kašlu, neboj - musím se přiznat, že mě tahle veliká jména nijak zvlášť nemotivují, to jste pro mě mnohem větší inspirací vy i itb nebo lidi jako právě Eva nebo "ten od ní" :-), o kterých vím, že žijí mimo běhání i ty skutečné životy plné složenek a povinností a k tomu návdavkem ještě úžasně běháte...

      Vymazat
  4. Jestli on není problém s knihou obecně. Je to pro běh špatný médium. Daleko lepší emoci z běhu zprostředkuje video a ty dělá salomon sakra dobře. Pokud knihu, tak plnou tréninkových plánů, nebo v případě biografie upřímnost a otevřenost. Jestli tohle Emelie nechtěla, má na to svatý právo, pak ale kniha pozbývá smysl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak.
      Je tu ovšem ještě varianta, že jí někdo nakukal (stejně jako jejímu muži), že na to, aby knihu sepsala má - talent i materiál - a ona to vyhodnotila, že ano. Mám.
      Knihu bych určitě nezavrhovala. Ale ano, rozhodně je těžší napsat poutavou biografii nebo knihu o tak dynamické záležitosti, jakou běh (natož po horách) je, než natočit v době dronové dechberoucí video. Tím spíš by to vážně neměl dělat každý.
      Chraňme naše lesy!!

      Vymazat
  5. Ja jsem ti za recenze bezecke literatury velmi vdecny. Moje rodina ma totiz tendenci mi k vanocum plosne kupovat cokoliv tisteneho, co se tyka behu, pokud jsou tam slova "ultra", "sky".. "mountain" pripadne "trail" .. tak maji jasno:).
    Takhle aspon mam moznost dopredu rici, prisim tudy ne... to bych asi taky nedal:).
    Jsem na tom podobne jako TB, ted casove tak zvladam blogerske zapisky a na knizku... to by bylo potreba, aby to bylo opravdu skvele..
    Behej a pis! BN ceskeho blogerskeho prostoru! :).. At se dari, at nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ;-) Ty jsi zlatý. Děkuju. To já si to naopak poroučím sama a pak dostávám vynadáno, proč to chci, když se u toho akorát vztekám?! :-) No to je právě ta moje služba lidstvu a úlitba běžeckému Mannitou, když už mu svým během moc hold vzdát nemůžu... :-)
      Budu a ty taky! :-)

      Vymazat
  6. Tyhle PR výlevy jsou většinou docela nudné. Díky za Tvoji recenzi, ušetřila mi čas na zajímavější knížky.
    Dostal jsem nedávno od Scotta Jureka - Na sever, o Appalačském trailu. I když to bylo dost schematické, jako většina těchto knížek, dalo se to dobře číst. (a je tam jedna opravdu zajímavá fotka, když je Scott opravdu na dně).
    Ještě jednou dík za ty recenze (i když děsně přísné), dost často mi slouží jako vodítko, co si přečíst. Ať se daří. Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za pochvalu a povzbuzení :-) The North se mi líbila, musím říct, hodně - za mě jedna z nejlepších, co jsem zatím četla (což člověk, samozřejmě, musí vztáhnout k samostatnému žánru "běžecké literatury"). Ta fotka vyzáblého, vyšťaveného Scotta je hodně silná... Teď jsem si koupila Endurance od Ricka Broadbenta o Emilovi, tak jsem zvědavá, jaká bude - dám pak vědět :-)

      Vymazat
  7. Dekuji za rozsireni obzoru, a negativni reklamu, ted vim kdo je Emelie Forsberg a to staci. Ja jsem proste vsechny ty knihy psane behajicimi guruy prestal sledovat, protoze mne ty co jsem precetl a vetsinou nedocetl k smrti nudily, navic se diky prekladu do cestiny nedaji cist. Na knihu jako spotrebni material urceny k vydelku je proste skoda casu, to je lepsi jit behat nez si cist o behani...

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!