Dějství druhé, obraz první

"The things we do for love." - Jamie Lannister

"No a pak budeme muset udělat druhou nohu." "Kdy?" "Tak za rok."

Milosrdná neúprosnost času mě zavedla zpátky. Kladenská nemocnice je pořád stejně hnusná. V pátek si odsedím tři hodiny na příjmu, abych se ve výsledku pětkrát podepsala. Propadne mi zaplacený parkování, protože kdo by čekal, že když jste objednaní na 9:30, dostanete se ven v 11:45? 

Pan doktor na příjmu konstatuje, že těch pět, šest měsíců, než jsem se vrátila do plnýho tréninku, "jsou normální, no." Mám chuť ho kopnout pod koleno, dokud můžu. Normálního na tom totiž nebylo nic. Byly za tím desítky hodin fyzioterapie, stovky hodiny cvičení, kola a protahování. A opatrnýho běhání. Pět kroků vpřed, tři vzad. Největší zkouška trpělivosti a disciplíny mýho života.

Ještě pořád nevím, jestli jsem prošla. Moje výsledky se nejspíš někde zatoulaly.

Ale jsem tady. Doma brečím pomalu každý večer, že tam nechci, ne, ne, ne. "Tak tam nechoď!" dokáže zastavit slzy tady a teď. "Jak nechoď? Copak mám, kurva, na výběr? Mám? Nemám! Moc dobře víš, že nemám!"

Nádech. Výdech.

Nemám.

Mám?

neděle 8.10. den před

V sobotu jsme ještě oslavili M. narozeniny. Mám doma fakt velkou holku. Je to zvláštní pocit. Krásný a děsivý zároveň. Zase ten čas. V neděli ještě umeju koupelnu a záchod, vyperu ručníky, rozepíšu úkol na velštinu, ale ten se už ukáže nad moje síly.

V jednu se hlásím na oddělení.

Dostanu svůj vlastní pokoj. Výhoda dlouhodobého plánování.

Stejně jako v závodech, kdy jsem se několikrát účastnila tý samý akce, i tady pořád srovnávám. Pořád. I teď, když tohle píšu. Odpoledne trávím sama na pokoji. Je ticho a klid. Nikdo po mně nic nechce. Přijde anestezioložka, rázně odmítnu možnost spinální analgezie a odkývu všechny drogy na spaní a nervy, který mi nabízí. Chemie je pro dny příští můj kámoš, perte to do mě, co vydržím.

Na řadu bych měla jít druhá kolem devátý hodiny. Hudba pro mé uši. Čím dřív tím líp, včera bylo pozdě. Hlavně ať je to za mnou!

Přečtu Věž Tristana Hughese, ujistím se, že budu i další týden v duolingu v diamantový lize, sním chleba s náhražkou másla a šunkou, který mi přinesou k večeři, zaškrtnu si na zítřejší večeři chleba se sýrem (mohla jsem si dát ještě čočku nakyselo a filé s br. kaší).

Píše mi Jirka H., kterýmu se nechtělo dobíhat těch posledních šestadvacet kiláků v Řecku a aby se měl fakt na co vymluvit, pořídil si únavovou zlomeninu kyčle (?) a teď leží v Pardubicích s gigantickým šroubem v noze. Kurwabober. Tak snad abysme se poohlídli po nějakým bezpečnějším koníčku, třeba pro začátek plavání se žraloky nebo free solo.

Spolknu prášek. Dobrou noc.

pondělí 9.10. den D

Spala jsem překvapivě dobře. Vlastně celou noc. Probudila mě sestra v pět ráno, kdy mi změřila tlak a mohla jsem se naposledy napít. Pak mi najednou v pokoji v půl sedmý rozsvěcí vizita, jsem zblblá a projevuji tak nadprůměrný intelekt - mžourám a nechápu, kde se tam těch deset postav v bílém zjevilo. "To je Frantovo, on si to vyřídí," konstatuje ten lamač nohy z loňska.

Sprcha, prášek na nervy.

Franta se na to svoje to opravdu přijde podívat. Přítomnost známý tváře, byť letmá, je nesmírně uklidňující. Kdy naše zdravotnictví pochopí, jak velkou roli hraje v podobně kritických situacích pacientova psychika? Všem bych nám přála lidský přístup. Všem.

Ke svýmu překvapení úplně klidně klimbám. Možná je to tím pokojem pro jednoho, možná jistotou, že vím, co přijde, možná tím, že jsem konečně ve druhým kole, po kterým bych měla těžit z toho, že jsem se pro tuhle bolestnou, zdlouhavou objížďku rozhodla. Anebo je to zásluha chemie. Nevím. 

Ve tři čtvrtě na devět se objeví sestra. Vezou mě na sál. Tentokrát mlčím. Před sálem čekám jen chvíli. Operační košile. Přelézt na operační stůl. Ostrý světlo a zima. Doktorka se mě ptá, proč dělám arabštinu, že se to dočetla v papírech. Nevím, kde se tam ta informace vzala, ale přijde se mě na to zeptat ještě pár lidí. "Máte doma Araba?" vyzvídají všichni.

Koktejl do kanyly. Maska. Spinkej, drahoušku, spinkej.

Budím se. Hodiny na zdi ukazují čtvrt na jednu.

Noha mě bolí. Je těžká. Sestra mi něco píchá. Bolí to, ale jsem tak zpitomělá, že to není nic hroznýho.

Vezou mě na pokoj. Volám Tomovi. Jsou skoro tři hodiny.

Jak jsem se dostala do postele? Kdo mě převlíkl? Nemysli na to.

Spi, drahoušku.

Spím.

Večer sním kousek chleba. Dostanu injekce. Na noze mám obrovskou, těžkou ortézu. Spím. Pořád spím.

úterý 10.10. den první

Kolem čtvrtý ráno už to nejde vydržet, zvoním na sestru. Potřebuju něco na bolest a potřebuju čůrat. Je to moc intimní? Tak to se omlouvám. Ale tohle byla jedna z věcí, která mě ve vzpomínkách naplňovala čirým děsem. Jak to nešlo. Jak to bolelo. Jak mi vyhrožovaly. Bezmoc. Zoufalství. Strach.

Přichází vizita. Řeknu jim, že je to bezva, že se cítím asi adekvátně tomu, co mi dělali. Nikdo na mě ani nesáhne, přenechávají TO Frantovi, který se za mnou zastaví krátce poté. "Všechno proběhlo dobře, povedlo se to. Výplň má deset milimetrů, bylo to v lepším stavu, než ta levá noha. Tam máte těch milimetrů čtrnáct. Tady máte ale osm šroubů. Meniskus je zašitý. Nesmíte to pokrčit. Běhat? Tak když poběžíte opravdu dlouho, dlouho a dlouho, může vás to bolet." Pane doktore, když běžíte opravdu dlouho, bolí vás už úplně všechno, to mi můžete věřit.

Ze snídaně nic moc nesním. Než přijede Tom, poprvé se pozvracím. Tentokrát jsem měla naštěstí pytlík po ruce. Překvapeně čumím na brčálově zelenou vodu, kterou ještě před chvílí obsahoval můj žaludek. Je to lepší, ale ne o moc. S Tomem toho moc nenamluvím. V pokoji se objeví rehabilitační sestry, doskáču s nimi na záchod. Chodbu nedám. Jen co se vrátím do postele, znovu zvracím. Zelená je tráva i obsah pytle. Nedivím se, že se to žaludku nelíbilo. Dostávám injekci proti blití.

Z oběda nesním nic. Volá mi Radek B. Slyšel mě v rádiu mluvit o mým posledním překladu, tak si na mě vzpomněl. Odpoledne se stavuje Petr. Vypráví mi o Spartathlonu. Budu ještě někdy běhat? Dokážu se znovu vrátit? Pokolikátý už? Jak moc musíte něco milovat, aby vám to za to všechno stálo?

Druhá noc byla vloni zlá. A letos je taky. Nemůžu spát. Noha v ortéze bolí. Bolí mě i záda. Zmocňuje se mě strašlivá panika, že mě zítra nepustí domů. Chvíli brečím. Volám T., brečím mu do telefonu, že chci domů, že už tam nechci být, že už nechci. "Zítra tě pustí." "Nepustí." "Pustí!"

Celou noc jsem vzhůru, nevím, jak se srovnat. Proskáču nějakou absurdní španělskou reality show na netflixu, kde páry pošlou svůj protějšek do sexy vily a pak se diví, že jim dotyčný zahne. Jediní gayové strašlivě brečí a odpouští si. Izrael v reakci na brutální útok Hamásu bombarduje Gazu. Dejchej.

Nemůžu ležet.

Nemůžu sedět.

Nemůžu se jít projít.

Čekám na ráno.

Už zase.

10.10. den třetí a ty po něm

Už před sedmou se v pokoji objeví doktor. Zeptá se, jak mi je. Já se zeptám, jestli můžu domů. Poví mi, že nevidí důvod, proč by mě tam měli držet. Chce se mi radostí brečet. Bleskově se balím. Všem hlásím, že jdu domů. Volám T. Je sedm hodin. Teprve vstává. Musí vypravit holky do školy a pak přijede.

Sedím na posteli a čekám.

Najednou přijde velká vizita. Primář shrnuje, co mi Picek dělal. "Bolí vás to?" "Míň než vloni, přijde mi, že mě bolí spíš koleno, než holeň." "Tak to vám fakt jenom přijde, to vás bolí ta přeříznutá kost. Tohle vídáme jen málo. Málokdo má odvahu absolvovat i druhou nohu. Bolí to a dlouho se to hojí." Odvážná si nepřijdu. Celou dobu jsem brala jako hotovou věc, že tohle musím absolvovat. Jiná možná nebyla. "A co jsem měla dělat?" Neběhat. Vykašlat se na to. Přestat být tak zatraceně paličatá. Zamilovat se jinde. Nechat to plavat a smířit se s tím, že mi tohle prostě není souzeno.

Ale copak můžeme, když to celou svou bytostí víme, nechat toho pravýho jít bez boje? A mohla bych se na sebe podívat, kdybych věděla, že jsem neudělala opravdu všechno? Hm?

Ve čtvrt na deset přijíždí Tom. Před pavilonem chirurgie není jediná lavička. Sedím mezi odpaďáky a vajgly na špinavý zídce a čekám, až mě vyzvedne. Nahatý prsty mi okamžitě zfialoví, jak mi steče otok. Noha bolí. Bolí i cesta domů.

Bolí všechno, ale bolí to jinak. Snesitelnějc. Večer se poprvé píchnu. Netěší mě to. Ale ani neděsí.

Musím spát s ortézou. Je to hrozně nepohodlný, ale vím, že nemusím ležet na zádech, takže sice přerušovaně, ale spím. Zátěžová deka, kterou jsem si pořídila před pár měsíci, je nejlepší vynález na světě.

Zkouknu Backhama a přečtu Třeštíkovou, kterou mi dala Z. do nemocnice spolu s andělským prasátkem a dobrotama. "Buď ti to bude připadat tak blbý, že zapomeneš na bolest nebo tě to bude tak bavit, že zapomeneš na bolest." Přečtu Herzla. Rozkoukáme poslední sérii Lupina. Spím. Jím. V neděli mě T. odveze ke kamarádům a já se konečně osprchuju.

Nebaví mě to, bolí to, ale druhý dějství zatím nehalí stejná temnota jako to první.

Doufám, že jsem si to teď nepřivolala.

Děkuju moc všem, kdo jste mi psali, povzbuzovali mě, podporovali a mysleli na mě. Děkuju.