ŠUTR54 - Po hlavě do pr....

Dno má jednu zásadní výhodu - docela slušně se od něj dá odrazit. Problém je, když k němu namíříte rychleji, než jste pak schopní vystoupat na hladinu (a to výrazně).

Tři kolečka na ŠUTRu představovaly jednu z mých pěti položek na to-run listu, který jsem sepsala vloni, tuším, v únoru. Brdskou 2015 jsem si odškrtla, a když jsem startovný na Kaisermarathon dostala od Běžíška, usoudila jsem, že nebude od věci, vzít to z jedný vody na čisto a smáznout letos co se dá.
Ha ha.
Moji kamarádi tomu říkají počítačové hrdinství.
To takhle sedíte u klávesnice a říkáte si: To dám! Proč bych to jako neměl dát? Bude to su-per! Bude to LU-XUS-NÍ! Kliknete, jakmile přijde potvrzovací email, zaplatíte a už se můžete jenom těšit. S bušícím srdcem jsem odklikla tři kola. A je to. Budu mít, co jsem chtěla.
Tři neděle před akcí nadhazuju na DM a v rámci ITB, jestli by se nenašel nááhodou někdo, komu by se chtělo sjet si v sobotu hodně brzy do Šárky na jedno kolečko? Na DM asi všichni radši vyspávaj :-P ITB je ovšem jiná liga. Během chvíle mi píše T-Bird, co je tohle zase za akci, říkám, že to je moje akce a že on se teda přidá. Ještěže máme ty kamarády, co nás v případě, že dostaneme jalový nápad, donutí ho uskutečnit (přeci teď necuknu, že?). Domlouváme se nakonec na všechní den, a když se přidá ještě VP, je jasno. Ranní výlet je parádní, neskutečně mi pak v den závodu pomohl. "Za chvíli se k nám připojí Martin..." "Ááá, tady stál ten favorit!" (Byli jsme za kvalitní kazišuky, koho by ale napadlo, že si to někdo bude v šest ráno rozdávat ve starý škodovce na kraji Šárky?) "Za chvíli bude kostelík, tam jsem fotila" "Tady se bude Martin odpojovat" "Schody, schody, jak to Petr říkal: jsou to vlastně jen dvě minuty, to vydržíš!" Po příjezdu domů mám totál fialovou pusu a jsem grogy. A to poběžím třikrát?

Pocitu, že tohle nebude moc haha, nahrává, že mi prostě ne a ne vyjít žádný běh nad třicet. Vlastně pořádně ani nad dvacet. Ku ku ku kurňa! Do toho bolí od Brdský levá kyčel. Protože začne bolet brutálně i koleno, nevydržím a přes svůj odpor se objednávám na fyzioterapii. Ujme se mě borec v Institutu sportovního lékařství a je skvělej. Primárně chápe, že neběhat je až poslední možnost. Konstatuje, že mám odpálený obě kyčle. Zkroutí, co se zkroutit dá, natáhne, co jde natáhnout, vybaví mě cvikama a pošle domů. V mezidobí mi přichází první pár testovacích bot - Merrell All Out Peak. Jako původce bolavý kyčle jsem diagnostikovala na sklonku zimy koupený Salomony a Merrelly proto přichází právě včas. Moje první trailový boty. Jsou nádherný. Ale krása, stejně jako barva v případě auta, neběhá. I kdyby ta bota byla šeredná jak náš fyzikář na střední, byla by v mých očích dokonalá. Ale o botě příště.
Před dnem D a hodinou H rozesílám maily na všechny (dvě) strany. Domlouvám se T-B., že ráno pojedeme spolu (bude-li nás víc, možná se nervozitou ani nepobliju) a z VP tahám rozumy. Těším se. A taky se bojím, průběžně balím, nervuju se, ještě trochu víc se těším, představuju si trasu, představuju si sebe, jak to tam valím v nějakým luxusním čase. Krátce po desátý padám na hubu a spím spánkem batolete (= budím se, jsem buzena na kojení K., převlíkám počůranou M. a celkově si dopřávám kvalitního odpočinku před náročným sportovním výkonem). V 5:45, tři čtvrtě hodiny před nařízeným budíkem (!), se probouzím. Nevydržím ležet, o spaní nemůže být ani řeč. Vstávám a začínám zmateně pobíhat po bytě a chystat všechno na svoji nadcházející absenci. Jako bonus si K. vybrala po mnoha měsících jako první noc, kdy nebude od půlnoci do rána pít dvakrát, ale jen jednou, tu dnešní. Stav mého hrudníku je odpovídající. Jelikož vstává takřka zároveň, raduju se, že to aspoň vychlastá a bude pohoda. Jenže ona jako na potvoru pít nechce. Polohystericky krámuju odsávačku a autobus stíhám taktak.
S T-B. se potkáváme na Floře, nepokrytě a asi hodně hlasitě obdivuju jeho nový Fénixy 3, a když se pak cestou na start přizná, že vlastně pořádně neví, kde jsme a kudy tam jdeme, pokouší se o mě mdloby. Start ale najdeme, konečně se osobně poznávám s Renatou a Jitkou, zdravíme se s dalšími známými a kamarády, dokonce na chvíli chytnu i Dušana s Luckou. Evžen mi chválí zápisek. Pýřím se. Člověk píše cestovatelsko-mateřský, smířlivý (ok, tak skoro) blog pět let, a pak mu jednou ta smířlivost dojde a hned je slavnej :-). Den bude teplý, to už je jasný. Do startu to nějak uteče, nikomu se nechce natěšeně stát v první lajně a asi dvě minuty po devátý vybíháme. Přesně podle předpokladů mi čtyřikoloví rychlíci zmizí během chvíle z očí, za zády mi zůstanou jen dva kluci v triku Vltava Run (ti ovšem jen do začátku třetího kola) a borec v červeném.

První kolo. 54 km do cíle.
Bolí mě nohy. Po prvním kopci se nemůžu rozběhnout. No to bude ještě žrádlo! Padesát čtyři, tři, dva... Po zhruba půl hodině se to jakš takš rozbíhá. V táhlým stoupání ke hřbitovu mi Petr utíká, za což jsem vlastně vděčná (ne že bych si tvoji společnost neužívala). Vnitřní rádio se tentokrát na rozdíl od jediného Šutru, který jsem do té doby závodně běžela (podzim 2012, 1 kolo) naladilo na snesitelnou muziku, a tak si do občerstvovačky pořád dokola místo Boowy a Kwaly zpívám

Kolem občerstvovačky prosvištím, jde to nádherně a čeká mě ten snazší kus. Běžím, z kopců to valím, jde to parádně, boty držej jak přibitý. Tušit, co trailová bota zvládne, koupila jsem si nějaký už dávno. Rádio přelaďuje a já dalších pět kilometrů řeším, co se zpívá mezi "unicorn" a "kilo"

Když konečně přijdu na toho Charlieho, obíhám zrovna lesík před vyhlídkou na Podbabě (moje třetí nejoblíbenější místo na trati), musím se smát a šlapu dál. Po betonový mrše zahnout do lesa, a tam už je jasný, že k 1:50 to nebude ani náhodou. Tak to valím bartasovsky po hlavě do pr**le, abych stihla aspoň 1:55. Kterej kterén může mít takovej blbej nápad, když ho čeká ještě 38 kiláků týhle srandy? První kolo probíhám za 1:56, těsně před startem dvoukoláků.

Druhý kolo. 36 km do cíle.
V prvním kopci mi dojde. Big style! Ťapu nahoru, předbíhají mě první borci na dvě kola. Pak další a další a další. V druhým kopečku už i první holka...

Snažím se rozběhnout. Jenže kde nic není, ani smrt nebere. Co jsem to zas vymňoukla? Co to bylo za jalovej nápad? Proč já blbá to první kolo neběžela pomalejc? Už zase mi naskakuje těhotenská paralela. První kolo. 54 dní do porodu. Těšíte se, chystáte se, jste optimističtí. Měsíc před? Bože, ať už je konec! Ať už tu to mimino je, ať už je to celý za mnou! Můj oblíbený seběh. Potkávám se s Honzou, chvíli s povídáme. Pak mi samozřejmě utíká. Všude je kolem nějak moc lidí. Nejde mi to. Ba co víc, bolí mě to. Bolí mě kyčel, bolí mě stehna (nějaká neviditelná svině mě do nich mlátí baseballkou, evidentně ji to hodně baví, protože od chvíle, co začala, už nepřestane). Míjí mě Iva. Na občerstvovačce si sypu sůl do ran (ok, tak jen na ruku), piju, strašně piju. Vybavuju si Zuzčin zápisek z Transvulcanie, jak pila s opatrností, aby se nepřepila. Vzhledem k tomu, že jsem, jak když mě polejou kýblem, hádám, že většina, co jde dovnitř, jde okamžitě ven (a ne, nepočůrala jsem se, díky za optání). Zvažuju, že si vyndám muziku. V první kopečku to taky dělám. Jenže to mě dobíhá Jirka z Ostravy, takže ji zase balím. Jdeme chvíli spolu. Kecáme. Vypráví o Zegamě, kam se jel podívat jako divák. Tyjo. To se někdo má! U Podbaby mu "utíkám". Na občerstvovačce tvrdnu fakt dlouho, piju, jím, stěžuju si. Vybíhám. Druhý kolo za 2:20. To máš za to, že jsi blbá a nepoučitelná!

Třetí kolo. 18 km do cíle.

V polovině předchozího kola bych přísahala, že to prostě nedám. Že už to nepůjde. V první seběhu uhýbám Radkovi Brunnerovi, který mi dává kolo. Něco nesmyslně blábolím. Dělám si mentální poznámku, že už nebudu nikoho komentovat, což nedodržím, když mě předbíhá další borec. Můj projev je ještě nekoherentnější, takže už fakt držím pec. Taháme se se zrzkou, co běží dvě kola. Zapínám hudbu s tím, že už je to fuk a spousta borců, co mě předbíhali, měli sluchátka a nikdo další by mi snad už kolo dát neměl... V seběhu na 38. kiláku, který je jak cesta do pravěku a který mám jednoznačně nejraději, mě tak bolí stehna, že mám co dělat, abych se udržela na nohou (výhodou je, že přes tu bolest necítím ani v nejmenší kyčel a soudím, že asi přestala bolet), přichází neuvěřitelná katarze. Všechna ta bolest se přerodí v neskutečný vděk za to, že jsem tady, že žiju, že můžu dělat to, co mě baví, že mám skvělou rodinu, úžasný přátelé, báječnýho muže a dvě překrásný, zdravý děti. Jsem šťastnej člověk. Mám všechno. Běžím. Dobře, je to spíš parodie na běh, ale nejdu. Míjím zrzku, kterou pak potkám až v cíli. Chvíli se pak přetahuju s holkou v černým, občerstvovačka, něco sníst, něco vypít a no tak, už jen domů! Týden do porodu. Valím se. Funím. Pláču, že už to nevydržím, že puknu! Prosím miminko, aby to už neprodlužovalo. Teď prosím nohy, ať to ještě vydrží. V kamenitým seběhu potkávám Lucku, prosím nohy, ať mě teď nepodráží, ať to ještě vydrží. Míjím dalšího kluka, prošitějšího než jsem já. Šlapu do svahu, kde byla před třemi lety vtipná cedule.

 Mám toho jak buchet. Už není poloha, ve který by nohy nebolely. Myslím na Honzu a doufám, že ho nesežral nějaký polský medvěd. A taky na Romanu a na to, že jsou bolesti mnohem horší, než ty od namožených svalů. Naposledy betonová bestie, seběh. a pak už borec v zeleném, kterého jsem stíhala od stoupání ke hřbitovu. Až ex post ze zápisků na DM zjistím, že je to Libor. Stoupáme spolu do schodů. Čeká ho čtvrtý kolo, křečuje a před cílem se odpojuje k občerstvovačce. Já finišuju. Je konec. Hotovo. Vymalováno. 6:43.25. Třetí kolo za vražedných 2:26. Trvalo mi to výrazně dýl, než jsem čekala. Bylo to mnohem těžší, než jsem myslela. Takhle jsem si ještě nikdy nikde nehrábla. Tentokrát jsem tam vážně nechala všechno. Do mrtě. 

Zdravím se s Ritou, je tu PavelZ, Karel a vůbec valná část ITB. Potácím se do stanu převlíknout. To je totiž jedna z věcí, kterou vám nikdo neřekne. Porod je síla. Veliká síla. Ten skutečnej rock'n'roll ale začíná až po něm. Střídavě se přidržuju kluků trousících se do stanu, abych se zvládla zout, sundat fusekle, podat si věci. Trvá mi snad sto let, než se převlíknu. Už zase mám modrou pusu jak warlockové z Qarthu. Zapomněla jsem fusekle, takže se bosa potácím k medikům a prosím o náplast na od Brdský urvanej, na vlásku visící nehet. Sedám si. Blbej nápad. Nejsem schopná vstát. Všechno, ale naprosto všechno mě bolí (ve sprše zjistím, že mám navíc sedřený záda od podprsenky a ramena od batohu). Přijíždí T. s Kačenkou. Ta se pořádně napije až v klidu doma, ale zase - s kojením žádný problém ani na jedný straně. Jen ke konci už to bylo trochu nepohodlný. 

Vyhlašují se vítězové. Zdravím se s druhou Renatou, který vypadá, jak kdyby šla z kavárny a ne ze závodu. Dobíhá Dušan, VP a T-B. Čekám na vyhlášení tříkolových holek, když jste na trasu přihlášený jenom tři, tušíte, jak to může dopadnout. Co ovšem netušíte a nečekáte, je, že ten, kdo to vyhraje, budete vy. Krapet hystericky se tomu směju ještě večer. 

Jinak se teda ale moc nesměju. Stehna mám na fašírku, sotva lezu, spím jak zabitá a dneska, ráno poté, jsem výrazně dobitější než po porodu.

Všechny jsem vás moc ráda viděla, s těmi, co jsme se na vlastní oči viděli poprvé, se moc ráda seznámila. Bylo to skvělý. Přes to přese všechno to bylo skvělý. Trasa parádně značená, lidi v zázemí výborní, klobásy jako cena nemají chybu :-) Fotky jsou si půjčila od Digiho, díky za ně!

No a za rok znovu, jo?