Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

aneb Duo Yamaha zpátky na scéně i s výběrem toho nejlepšího ze zlatého fondu českého ultra.

Debil & Drobil strikes back (kdo je Koblížek a kdo Kocourek zůstane asi navždy tajemstvím, o tom, kdo jde kdo tady, asi není pochyb)

Jestli nás všechny poslední rok a čtvrt něco naučil, pak neplánovat - případně rovnou počítat s tím, že absolutně nic není jisté a jedinou jistotou je nejistota. 

Po loňský 24hodinovce v Bad Blumau bylo jasný, že les je hluboký, mikve nečistá a skleněného poklopu Petr ještě zdaleka nedosáhl (bez ohledu na to, co vám bude tvrdit, nedosáhl). Všichni, kdo ho na nějaký běžecký platformě sledujete, mi dáte za pravdu, že - no pressure! - od něj letos čekáme nějakou pořádnou bombu. 

Původně bylo v plánu odpálit ji v Basileji, pak Basilej zrušili, tak v Temešváru, pak zrušili Temešvár, tak na Ultrabalatonu, pak Ultrabalaton zrušili, tak ve Francii, pak Francii zrušili... Ještě stíháte? Protože já někde v půlce přestala a vypsala bianco šek: kam řekneš, tam ti to odsupportuju, řekni kdy a kde mám bejt nastoupená a jestli mám mít pas nebo řidičák. Protože prase aby se v tom vyznalo.

Nakonec to vypadá, že se vracet nebudou jen dobří holubi, ale i Duo Yamaha a první víkend v červenci se holt bude muset Petr vrátit do Rakouska, aby jim ukázal, jak že se na lopatu sedá.

Odsouvaný vrchol přípravy má jednu zásadní nevýhodu - šponujete to a šponujete s cílem na nějaké datum. A stejně jako v případě Nohavicovy teorie alkoholického kopce, ani tady nikdo neví, jak ten atletický kopec má kdo vysoký a kam až to můžete šponovat, než něco - nevyhnutelně - praskne. Pokud jste měli vypustit páru 1. května a místo toho se den D odsouvá po dvou až třech nedělích dál a dál, je to, upřímně masakr a jsem unavená, jen to sleduju z dálky. 

A protože je potřeba ten šroub utahovat dál a dál, a protože čert ví, co se v těle za ten rok změnilo, rozhodl se Petr vyzkoušet si z plnýho tréninku zaběhnout v Plzni v rámci mistrovství republiky v běhu na 100 kilometrů testovací šestihodinovku. 

Tohle je záznam z palubního deníku:

4:50 - zvoní mi budík. Klopýtám bytem a snažím se nezapomenout na nic z toho mála, co si s sebou potřebuju vzít. Chci spát. Nechci nikam jet. Vlezte mi s kamarádstvím na hrb.

5:20 - přešlapuju před barákem. Polejvám si přitom ruku horkým kafem a najednou jsem vzhůru. OK, let's get this party started!

7:00 - jsme v Plzni. Parkoviště, který hostí zázemí, se plní auty a lidmi - známými i neznámými. Pakujeme věci, jsem nervóznější, než když bych měla běžet. Nezapomněla jsem to všechno? Do rovnice přibyly k sacharidům ještě silná trojka sodík - hořčík - draslík. Rovnám si věci a snažím se přimět zoufale zpomalený a unavený mozek, aby se v tabulkách, který mám před sebou zorientoval. Petr se chystá - dooblíct, namazat, vyzvednout čip, pozdravit se se všema, domluvit se na základních věcech.

7:30 - vyrazit

7:30 - 9:30 Předpověď hlásila 28°C. Ještě ve čtvrtek bylo ráno osm stupňů, dneska je o deset víc, zatím je pod mrakem, ale vzduch je těžký. Během dne zhoustne tak, že je to jako prodírat se kaší. Mít Lyřin nůž, mohli byste si ho kus vyříznout a odnést v podpaží. Odpoledne přijdou bouřky. Pod přístřešky, který nad námi, supportéry, pořadatelé milosrdně vztyčili, je zatím příjemně - zafukuje, stojím ve stínu. Vedle mě rodiče Ondry Veličky, z druhé strany support až do 60. km vedoucího muže. Jedno kolo tu má 2,5 kilometru, čili mám mezi jednotlivými proběhnutími poměrně dost času. Netrvá dlouho a dostáváme se do povědomého rytmu, kdy po pár prvních kilácích konečně zase vím, co mám dělat - nebo mám aspoň takový pocit.

Holky a kluci krouží. Radek se chystá prolomit sedmihodinovou hranici na stovce, Rudy chce zaběhnout rekordy ve věkový kategorii na padesátce i šestihodinovce. Je tu borec z Ostravy, který běží padesátku a švihá to tam, že jen obdivně zírám. 

9:30 - 10:30 - Petr hlásí, že přepálil začátek a začínají ho brát křeče. Zní to jako blbá zpráva, ale ve skutečnosti je to super zpráva, protože vytahuju nový arsenál tobolek a tablet a začínám jako správný veselý malý chemik čarovat. Křeče představovaly vloni jediný a zároveň největší problém. Jejich efekt byl do značný míry likvidační, takže jsou teď velikým tématem - co všechno jde udělat, aby se jim předešlo a co všechno, abyste je v zárodku zlikvidovaly? Věřte, že je toho hodně. 

10:30 - 13:30 - Horko se stupňuje, vzduch se zahušťuje, borec z Ostravy dává padesátku za 3:09. Záhy je vyhlášený vítězem, protože potřebuje jít na vlak. Jak propastný rozdíl mezi sportovními odvětvími vládne trefně dokreslují luxusní sporťáky plzeňských fotbalistů, kteří kolem zázemí přijíždí na trénink.

Lidi zpomalují. Lidi odpadají. Ti šťastnější, co od začátku běželi padesátku, postupně končí. Končí i Dan Orálek, který od začátku kulhal a věrný své pověsti jen svlíkne tílko a už fotí ostatní. Potím se jako prase a to stojím ve stínu, jednou za deset minut přejdu k pásce podat pití a sem tam něco k tomu, kousek popoběhnu, občas přeběhnu parkoviště a podám ještě něco. Žádný badblumauský desítky tisíc kroků se nekonají a i tak mám dost.

Poprvé mě ani nenapadne, že tohle bych taky chtěla zkusit. Ne, díky. 

Občas zajdu za holkama, co supportují na protější straně. Všichni držíme palce Radkovi, toho ale - stejně jako všechny ostatní, zkřísne počasí. Původně první muž to balí na 63. km. Nemůže. Sleduju jeho zoufalý boj na posledních okruzích dostat do sebe něco, co by ho nakoplo, něco, co by mu pomohlo. Běžeckou ambru ale nenajde, stejně jako další, a tak nezbývá, než polknout hořkou slinu - dneska prostě není můj den. Nikdo nevzdává rád. Když házíte ručník do ringu, do kterýho jste se chystali týdny a měsíce, řvali byste vzteky, kdyby to bylo společensky přijatelný. 

Po pěti hodinách a pětapadesáti minutách běžím s nejdražším ručníčkem v dějinách naproti na obrátku. Poslední metry běžím s Petrem a mám co dělat, abych ho uvisela. Po šesti hodinách házím oranžový leintuch na zem, pak ho měníme za číslo a Petr může zamířit do zázemí. Já čekám, až mu výsledek přijdou změřit. Objevuje se ultrapůlmaratonec Zbyněk, který zkoušel rozběhat virózu, což se, obzvláště v tomhle počasí, ukázalo jako brilantní nápad, a nese kužel s číslem. 

13:30 a dál -Výsledek je změřen, balím propriety a odcházíme se najíst. Petr předvede na zahrádce jakési plzeňské nóbl restaurace, kde jsme se omylem usadili, etudu na téma: "Omdlévající pán se zutými keckami", ale nakonec je natolik solidární, že mi upře to potěšení ho křísit ("Jestli omdlíš, odcházím bez placení, rozumíš?! Chraň tě ruka páně tu zdechnout!!!") .

Vracíme se na Radkův doběh. Vítězem letošního MČR na 100 km se stal Ondra Velička s časem 7:28 (snad jsem se nespletla). Radek nakonec dobíhá v, pro běžné smrtelníky neskutečném, čase 7:44 a záhy po něm neuvěřitelně konzistentně běžící Jirka Horčička. 

Zatleskáme, nalodíme se i s potem a colou smáčenými tabulkami cennějšími než slzy jednorožce vyrážíme ku Praze.

Byl to dobrý den.

T -23D

PS: Moc zdravím nezdolnou běžkyni v růžových podkolenkách - měla jsem totálně přehřátý mozek a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsi na mě volala - moc děkuju a moc mě těšilo!