Dvaatřicet dní.
Do startu zbývá dvaatřicet dní. Achillovka je vyléčená (opichy zrovna téhle části těla bych si pro příště docela ráda odpustila, děkuju pěkně - ale paní doktorka Karolína má kouzelný ručičky a dala mě poměrně rychle do kupy), vzorně plním plán, jezdím sbírat výškový metry na Závist, opakuju si, že vert is NOT real, I'm just out of shape a upřímně můžu říct, že tak, jako makám teď, jsem v životě nemakala. Bolí to. Žere to hrozně času. A energie. A síly. A spoustu síly to taky dává, protože tak silná, jako jsem teď, jsem nikdy nebyla. Je fascinující sledovat, jak se konečně ono má dáti přelívá do dal. Konečně.
Takže všechno je v pořádku, ne?
Je načase začít balit povinnou výbavu, číst mapy, chystat kompasy, shánět nezbytné zbytnosti a zbytné nezbytnosti a těšit se a bát se a pak se ještě o něco víc těšit a bát, protože kvůli pandemický situaci jsem nestihla plánovaný rekognoskační výlet a tak vím o trati jen to, co si přečtu v road booku, vyčtu z GPS záznamu trasy a co můžu nakoukat na videích na youtubu.
Vím, že to bude veliký a nádherný a strašně těžký a že na cestu bude svítit měsíc v celý svý kráse, protože na sobotu vychází úplněk a že organizátoři týhle akce jsou ti nejvtipnější.
Jediný, co pořád ještě nevím, je, jestli budu za třicet dva dní stát na startovní čáře s další pětistovkou těch, kteří jsou odhodlaní porvat se o titul lakelandské legendy.
Covidová situace v kombinaci s postbrexitovou Británií totiž způsobila, že jsme pořád ještě na seznamu oranžových států (jako drtivá většina zemí světa) a po příletu do UK se na nás tudíž vztahuje desetidenní karanténa v místě pobytu.
Víte, jsem ochotná podstoupit jakýkoliv testy, mám za sebou obě dávky vakcíny, máme (opět) koupený letenky (tentokrát do Londýna, protože pandemie způsobila, že z Prahy už se na jiná letiště nelítá a plán letět do Manchesteru a dojet rozumný dvě hodiny vystřídal plán letět teda do Londýna a jet do Lake Districtu dalších sedm hodin, ale i to uděláme), zaplacený ubytování (AirBnB za to loňský nevrátil nic, protože podle nich jsme přiletět přeci mohli). Všechno je domluvený, všechno je nachystaný, já jsem připravená tak, jak jen momentálně být můžu.
A tak si držím palce, aby nás Britové přesunuli mezi zelené země a my mohli odletět. Držím si palce, abych aspoň dostala šanci stát se Lakeland Legend, abych si to kdyžtak prohrála sama, abych měla tu možnost zjistit, jestli jsem dostatečně velká sleepless warrior, abych se s tratí a vším, co mě na ní čeká, dokázala poprat.
Držte je, prosím, se mnou.
Moc to potřebuju.
#76
Robert Holdstock
LES MYTÁG
#77
Barbora Šťastná
LÁSKA PRO SAMOUKY
Držím palce a fandím!!!
OdpovědětVymazatDěkuju moc!!
VymazatUdělalas maximum možného a maximum nemožného, pak jsou tu věci, které neovlivníme. Jestli bude UK v létě součástí galaxie, anebo jestli budeme na seznamu kovidových uličníků, na to jsme prostě krátký. Bolí to finančně a ještě víc psychicky. Ale příprava je supr a žádná běžba nebyla zbytečná, to mi věř :-)
OdpovědětVymazatJá vím, já vím, a komu jinýmu věřit, když ne šéftrenérovi? A stejně... holt budeš muset zazářit v BB, abych si mohla opět kompenzovat ambice :-)
VymazatBudu mačkat palce a nedýchat! :)
OdpovědětVymazatNo... ja mam "detskou trasu".. vnitrni lake district okruh.. 100km, asi 14 dni pred tebou. Myslim, ze v mem pripade to "padne". Tedy nemam hotel, nemam letadlo.. To by tolik nevadilo, vycviceny Stinem, budu klidne spat vedle auta...ale vse zavisi, pokud pokud odstrani tu karantenu.. tak asi poletim, tradicne sam, bez nikoho a niceho a partyzansko-trampsky to zkusim.. i kdyz domaci situace je komplikovana...
OdpovědětVymazatBeru to jako obet recke abecedy.. [alfa, delta.. omega..] mutace a regulace dobijeji svet... a kdyz to nevyjde, budu se snazit to kompenzovat jinak, jinde... Ono se to vrati.
Hlavne klid a zbytecne se na to neupinej:). Pak to ma vetsi sanci.
Ultra zdar! 12:)