bylo nebylo / bude nebude

Dvaatřicet dní. 

Do startu zbývá dvaatřicet dní. Achillovka je vyléčená (opichy zrovna téhle části těla bych si pro příště docela ráda odpustila, děkuju pěkně - ale paní doktorka Karolína má kouzelný ručičky a dala mě poměrně rychle do kupy), vzorně plním plán, jezdím sbírat výškový metry na Závist, opakuju si, že vert is NOT real, I'm just out of shape a upřímně můžu říct, že tak, jako makám teď, jsem v životě nemakala. Bolí to. Žere to hrozně času. A energie. A síly. A spoustu síly to taky dává, protože tak silná, jako jsem teď, jsem nikdy nebyla. Je fascinující sledovat, jak se konečně ono má dáti přelívá do dal. Konečně. 

Takže všechno je v pořádku, ne?

Je načase začít balit povinnou výbavu, číst mapy, chystat kompasy, shánět nezbytné zbytnosti a zbytné nezbytnosti a těšit se a bát se a pak se ještě o něco víc těšit a bát, protože kvůli pandemický situaci jsem nestihla plánovaný rekognoskační výlet a tak vím o trati jen to, co si přečtu v road booku, vyčtu z GPS záznamu trasy a co můžu nakoukat na videích na youtubu. 

Vím, že to bude veliký a nádherný a strašně těžký a že na cestu bude svítit měsíc v celý svý kráse, protože na sobotu vychází úplněk a že organizátoři týhle akce jsou ti nejvtipnější. 

Jediný, co pořád ještě nevím, je, jestli budu za třicet dva dní stát na startovní čáře s další pětistovkou těch, kteří jsou odhodlaní porvat se o titul lakelandské legendy.

Covidová situace v kombinaci s postbrexitovou Británií totiž způsobila, že jsme pořád ještě na seznamu oranžových států (jako drtivá většina zemí světa) a po příletu do UK se na nás tudíž vztahuje desetidenní karanténa v místě pobytu. 

Víte, jsem ochotná podstoupit jakýkoliv testy, mám za sebou obě dávky vakcíny, máme (opět) koupený letenky (tentokrát do Londýna, protože pandemie způsobila, že z Prahy už se na jiná letiště nelítá a plán letět do Manchesteru a dojet rozumný dvě hodiny vystřídal plán letět teda do Londýna a jet do Lake Districtu dalších sedm hodin, ale i to uděláme), zaplacený ubytování (AirBnB za to loňský nevrátil nic, protože podle nich jsme přiletět přeci mohli). Všechno je domluvený, všechno je nachystaný, já jsem připravená tak, jak jen momentálně být můžu.

A tak si držím palce, aby nás Britové přesunuli mezi zelené země a my mohli odletět. Držím si palce, abych aspoň dostala šanci stát se Lakeland Legend, abych si to kdyžtak prohrála sama, abych měla tu možnost zjistit, jestli jsem dostatečně velká sleepless warrior, abych se s tratí a vším, co mě na ní čeká, dokázala poprat. 

Držte je, prosím, se mnou.

Moc to potřebuju.

#76

Robert Holdstock

LES MYTÁG

Roberte Paule Holdstocku, to se dělá? Jako vážně - to se dělá?

Les mytág jsem četla poprvé před nějakými patnácti lety a zjistila jsem, že si z něj pamatuju jen onen nesmírně tísnivý, až fyzicky nepříjemný pocit. Takže ve chvíli, kdy správně vyhodnotím, že bych si měla vzít nějaké lehčí, příjemné čtivo, můj vnitřní ďábel našeptávač sáhne po Holdstockovi. Jinak to mám ale samozřejmě v hlavě v pořádku. Ukázalo se, že ten onen tíživý pocit si pamatuju správně, z hlavy se mi ale už vytratilo, jak mnohovrstevný příběh v neskutečně epickém světě Holdstock vytvořil.

Jeho tajuplný les, na jehož okraji žije rodina vědce a odkud se posléze obě dospělé děti vydávají v otcových stopách, je přehlídkou kolektivní paměti lidstva, mýtů, kultur a ve své brilantní sugestivnosti a schopnosti vytvořit dokonalou atmosféru genia loci starodávného lesa nemá sobě rovného (kdo se někdy v podobném lese ocitl, mi musí dát za pravdu).

Jasně, můžete příběh hladit po srsti a číst ho jako řadovou fantasy.

O kolik se ale připravíte!

Hledejte, pátrejte, nechte se uchvátit. Netuším, jestli má fantazie stačila na všechno, vím, že jsem určitě celou řadu rovin nezachytila, ale i ty, co se mi vytáhnout podařilo, představují sakra hojný úlovek (už jen jména hrdinů a jejich korelace s dějem).

Les mytág si své místo na piedestalu kultovních knih stoprocentně zaslouží, přiznávám, že se trochu bojím, co mě čeká v Lavondyss, ale cesta zpátky už není.

(Klobouk dolů před Petrem Kotrlem, máme doma první vydání z roku 1994 a překlad je opravdu velice, velice zdařilý!) 

#77

Barbora Šťastná

LÁSKA PRO SAMOUKY

Recept na knihu pro ženy na prahu středního věku je jednoduchý:

1 potřeštěná žena, matka bezproblémových, normálních dětí, ten typ, co byste s ní rozhodně chtěly (ženy, muži ne) jít na kafe nebo ještě líp na víno, protože je tak trochu jako vy, ale vy nejste takový looser jako ona, čili by vám její přítomnost zvedla sebevědomí

1 nevděčný manžel (může a nemusí být kurevník, který může a nemusí odejít dobrovolně s/za mladším modelem - ten ho následně může odkopnout, on může příjít - samo už zbytečně - žebrat k hlavní hrdince)

1 šílená kamarádka s bizarním jménem a profesí, věrný sidekick hlavní hrdinky, dostatečně výstřední, až bizarní, aby byla zábavná, ale ne následováníhodná

1 šílená matka - obvykle extrémně domácká (pak nechybí domácký otec, případně zemřelý otec) a maloměšťácká anebo výstřední a děsně do světa 

1- n podivných mužů, kteří hlavní hrdinku svedou a opustí, případně se o to pokusí nebo se o to pokusí ona a pak to bude všechno děsně haha, protože tak to přeci dneska chodí - chlapi jsou všichni nevěrní dementi / alkoholici / feťáci / pokrytci, ti, co nevěrní nejsou, jsou buď staří nebo totálně marní a ženy na prahu čtyřicítky nechtějí nic jiného, než lásku a muže, jenž by se postaral o to, aby byly zase úplné, protože přesně na to má člověk čas a sílu a energii

1 - n výsměchů aktuálním jevům a trendům (#metoo, youtubeři, instagram, mileniálové, feministi, bydlenky, všemožné kurzy všeho možného, tinder, v HC verzi grindr, diety, čakry, víkendy s guru Járou a jeho mutacemi atd. atd.)

1 Velké Prozření 1 Dojemný Závěr

Vaříme pomalu na nízkém plamenu, občas zamícháme. Pokud ve vás recept vyvolává nadšení, výsledek vám bude nejspíš chutnat. U mě bohužel zaváněl pilou, na kterou se příliš tlačilo a na patře mi zůstala pachuť zoufalství a smutku.

#78

Ghassán Kanafání

MUŽI NA SLUNCI A JINÉ POVÍDKY

Výbor z díla jednoho z vůdčích představitelů Lidové fronty pro osvobození Palestiny, který za svou politickou aktivitu zaplatil (spolu se svou neteří) životem.

Dvě novely a několik krátkých povídek jsou dle očekávání aktivisticky laděné - ať už jde o poukázání na špatnou sociální situaci, která nutí Palestince k pokusu o migraci do bohatého Kuvajtu i za cenu vlastního života nebo o bolest spojenou s nuceným vystěhováním po založení Izraele. Kanafání se nesnaží o pohled z druhé strany (Židé, kteří se v povídkách objevují, nicméně nejsou zlí - naopak, člověk má spíš tendenci soucítit s nimi, než s původními obyvateli, kterým kotníky jako tvrdnoucí beton ovinula minulost a oni nemají nejmenší šanci se pohnout), jeho povídky jsou v zásadě jen črty, momenty, letmé pohledy do těžkých, utrápených životů utrápených lidí a bojovníků za svobodu a samostatnost.

Nejvýrazněji na mě - samozřejmě kromě eponymních Mužů na slunci - zapůsobila povídka Šest orlů a dítě, která se paradoxně snad jako jediná nezabývá ani sociální ani politickou kritikou, ale vyprávěním, imaginací a tím, jak vznikají legendy.

Regulérní recenzi jsem na knihu napsala na iLiteraturu - TADY.

#79

Jan Štifter

SVĚTLO Z PAULINY

Sbírka mi výrazně připomněla Okolo Jakuba Michala Vrby. I tady se vyprávění točí v delším časovém úseku kolem určitého místa, i tady je snaha o jisté propojení příběhů. Tam, kde se Vrba omezil (až na jednu výjimku) na místopis, loví Štifter vztahy většinou v lidech, někdy je vazba silnější, jindy opravdu jen hodně volná a celá snaha stejně jako způsob vyprávění sklouzává k manýrismu, na který buď přistoupíte a pak budete nadmíru spokojení a užijete si čtení se vším všudy aneb ne (vaše - moje - smůla, když já to sebeopájení se jazykem prostě v takového míře nemusím).

Největší (opravdu veliký) dojem na mě udělaly Mešuge a Rodinná sešlost - tato dvojice v mých očích výrazně převyšuje zbytek sbírky a dva dny po dočtení jsou vlastně jediné, které si vybavuju (plus tedy ještě podivný hanopis svatebních oslav, který mi utkvěl ale z naprosto jiných důvodů). A už jen kvůli těmto dvěma příběhům má cenu si sbírku přečíst - třeba najdete kouzlo jinde, třeba ho najdete všude, třeba vás naprosto uchvátí úžasné ilustrace Veroniky Bílkové. 

#80

Petra Stehlíková

    NASLOUCHAČ

Planeta Země, čtyřiadvacáté století. Nic není, jak bývalo. Starý pořádek zanikl. Staré hranice zanikly. Rozvržení světa tak, jak ho známe my, neexistuje. Naši potomci objevili nový zdroj energie, s nímž se ale umí vypořádat jen někteří a tam, kde tajemný sklenit dává, samozřejmě i bere - zákon rovnováhy je totiž věčný. Stejně jako slabosti lidské povahy: hrabivost, bojovnost a strach. Hlavně strach. Jeden by čekal, že ten, kdo ovládá jediný zdroj energie bude tím, kdo má moc. Ne však v naší budoucnosti. V té čeká část lidstva podrobení a část dost zoufalá nadvláda, číhají v ní nové hrozby a stará zla z minulosti. Naštěstí v ní mají vedle nenávisti své místo i soucit, přátelství a odvaha. 

Originální, zábavné, napínavé, působivé a imaginativní vyprávění s filmovými kvalitami, které mě víc než jen trochu (v dobrém slova smyslu) překvapilo. Jistě, některé prvky jsou klišé a u jiných je od samého začátku jasné, že sovy nejsou, čím se zdají být (a právě kvůli tomu je zařazení mezi YA na místě, byť je možná škoda, že autorka neposunula vyprávění o kousek dál a nevznikla nám skvělá česká dospělá fantasy). Na rozdíl od jiných, mi to ale v tomhle případě až tolik nevadí - a jsem zvědavá, jak bude Stehlíková s figurkami, které na skutečně fascinující hrací ploše rozestavěla, dál hýbat.