Nascar v Bad Blumau 2021

pondělí 5. července 2021

aneb Znovu a lépe?

Znáte závody Nascar? Od roku 1948 se jezdí v Americe, jsou nesmírně populární a podle mě taky nesmírně nudný (prosím, je tu někdo, koho Nascar baví? A pokud ano, vysvětlíte mi, PROČ?) – auta při nich objedou 400krát okruh a natočí 600 mil. Obvykle jim to trvá mezi čtyřma a půl až pěti hodinama. Včera a vlastně i předevčírem jsem se vrátila jako vítězství obhajují svačinářka do Bad Blumau, abych si znovu zahrála na mechanika. Představuju si, že pro všechny vnější pozorovatele podobné události to musí být asi podobně zábavný jako Nascar. Akorát tyhle Bleskové McQueenové nejdou po čtyřech hodinkách na pivko. Na to si počkají o dvacet víc.

Už loni cestou domů z Bad Blumau samozřejmě zaznělo, že příště dál, že ta pohádka nekončí a že skleněný stropy jsou od toho, aby se zvedaly, případně úplně rozbíjely. Těch 250, o kterých jsem tehdy mluvila, se nakonec transformovalo v hodnotu, na kterou se Šéftrenér rozhodl cílit. Strach má velký oči, adrenalin ještě větší. 

Těm, kdo běhají, asi není nutný nijak zvlášť vysvětlovat, co to znamená - tahle matika je dost snadná. A je z ní zřejmý, že tady už není prostor na chyby, není tu prostor vlastně na nic moc, kromě nascarovýho kroužení. Snad kdyby Petr zvládal běhat tréninkový šedesátikilometrový běhy (ano, je to správně) v průměru za 3:50/km a ne 4:45/km, pak by těch 250 nebylo tak závratných. Ale i on má své limity – a bylo jasný, že tohle bude přesně takový, jaký to mám na závodech ráda: na krev a na slzy. 

Ve vesničce kousek od Gratzu se startovalo stejně jako loni v deset hodin dopoledne v sobotu (pro pomalejší – a v deset hodin v neděli se končilo). V pátek jsme vyrazili už dopoledne. Jen cesta do Brna trvala přes tři hodiny, to abysme si tu D1 mohli pečlivě vychutnat. Do Brna se dostáváme výrazně po poledni. Jak je známo, čas jsou peníze, a těch (skoro) nikdo nemáme přehršel, a tak stavíme na oběd u OC Futurum. Teda. Rádi bysme. Nájezd k obchoďáku je jak z blbýho vtipu. Když ho konečně trefíme, oddechnu si, že tu nejsem s T. Je totiž jasný, že absolvovat tohle pan manžel, počkal by si, až vlezeme dovnitř a začal by to velice hlasitě komentovat. A tak když vlezeme dovnitř, Šéftrenér se rozhlídne, jestli je kolem dost lidí (je) a prohlásí: "Pojmenujou to Futurum, a přitom to tu vypadá jak v Rakovníku!" Hned si přijdu jako doma.

Protože Brno je, jak známo, předměstí Vídně, kolem Vídně si střihneme úplně stejnou kolonu. Do Bad Blumau se dohrabeme po nějakých osmi a půl hodinách.

Podepiš, že když zhebneš, nebudeš s tím nikoho otravovat!

Potěšeně konstatujeme, že je chladnějc a že je trať v zásadě rovná, že pěšinku k mostku zlikvidovali a je tu teď stezka vysypaná kamínky, že je cestička za mostem, kde jsem vloni měla základnu, rozšířená, že k mostku přistavili mobilní záchodky – a že to tu už teď vypadá jako na fesťáku. 

Všude stojí obytňáky, stany, lidi tu mají stoly, lavice, party stany, no ty brďo, abych se vůbec někam vešla! Rozšířená stezka znamená víc místa pro běžce (bezva) a míň pro mě (už ne tak bezva). Podaří se mi Petra přesvědčit, že Rakousko nejsou Čechy a že mu do rána jeho rozkládací decathloní stolek určitě nikdo neukradne, a zabereme jím ozkoušený flek mezi stromy (jinak nejsem vůbec pověrčivá a mám moc ráda změny). 

Ze dne už toho moc nezbývá. Takže ubytování, jídlo, pivo, spát.

Tohle bude naše třetí společná čtyřiadvacetihodinovka v rozvržení Petr běží, já supportuju. Stejně jako u obou předchozích nechám na něm, co všechno bude chtít o tom, jak to šlo a nešlo, napsat. Dál už to bude hlavně o tom, jaký to je, když se váš šéftrenér pokusí ten svůj skleněný strop zase o něco zvednout a vaším úkolem je být k ruce a podávat, pokud možno, ty správný nástroje. 

Suroviny

Zkraje jde všechno, jak má. Mám svou tabulku, k tabulce mám další papíry s prázdnými tabulkami, který si vyplňuju. Mám nějaký teoretický hodnoty, kterých se prvních devět hodin budu bez větších potíží držet. Zatím to není žádná velká věda.

Známý rytmus chytím rychle. Petr krouží, já míchám a zapisuju. Chvílema si čtu a pozoruju lidi kolem. Ty běžící i ostatní crew. Je to zajímavá směs.

Jsou tu zjevně rodinní příslušníci i kamarádi. Někdo ví, co dělá, většina sedí ve stínu, hájí pevnost a na předsunutém stolku mají účastníci vyrovnaný samoobslužný bar. Mezi čtyřiadvacetihodinovkáři se motají účastníci akce deset maratonů v deseti dnech (Proč? Proboha proč někdo běží deset maratonů ve štýrský vesnici na okruhu, který nemá ani kilák a půl?! Chápejte, já mám dost posunutou laťku toho, co mi přijde normální - koneckonců i 24h už jsem si taky zkusila, ale tohle... Tohle jako proč?), šestihodinovkáři, kteří startovali zároveň, a štafety. Jsou tu lidi, kteří od začátku jen chodí, jsou tu ambiciózní štafetáři, kteří posedávají s partičkou v party stanu, aby jednou za dvě hodiny oběhli sprintem dvě kolečka a tvářili se naprdnutě, že jim tam někdo překáží. Jsou tu mladý, starý, děti, psi, občas projede někdo na kole (wtf?), občas se tu motá někdo s kočárem na procházce (double wtf?). 

fesťák

Dělá se teplo (odpoledne je osmadvacet stupňů a sluníčko, k bazénu do plavek akorát, na běhání trochu peklo), lidi začínají odpadávat. Já šejkuju jak profík. Kolega naproti nejdřív mrazí sprejem jednu achilovku, pak druhou, jak tak na něj koukám, říkám si, chlapče, ty to máš za pár. A taky že jo. Nicméně zůstává a stává se z něj Pan Kafe (neustále svému kolegovi, který vydrží až do konce, nabízí kafe). Prostor na sledování okolí dává postupně vzniknout fascinující skupince mých oblíbenců. Hned vedle má stole Chrchel. Běží šestihodinovku (naštěstí) a kdykoliv se á dvacet minut zastaví, tahá to až z paty. Je tu Zvracející veganka, Pan Hanuman (droboučký snědý chlapík, který cupitá maratony a v ruce svírá telefon, ze kterýho se hlasitě linou indický písničky), Psí žena (Italka, co běží maratony a po skončení obejde celý stanový městečko a s hláškou "Can I touch it?" se vrhá na všechny psy kolem), Zestárlá ufňukaná Uršula, Křivule 1 a Křivule 2 (oba berou záda, každýho do jedný strany, oba chodí (jeden 22 a druhý 21 (!) hodin), a když se trefí vedle sebe, musí se trefit správně, aby se nemlátili hlavama), jsou tu lidi, který jsem tu viděla vloni (Pan Guantanamera znovu supportuje ženu, ta tentokrát vydrží běhat do konce, on tentokrát hraje jen chvilku, a Růžový Olaf) a lidi, který jsem viděla na Kladně. 

Čas plyne. Petr uběhne sto kilometrů. Já míchám a počítám. Popoběhnu, něco podám, něco donesu, vyčistím brejle, přidám opalovák, pomůžu s trikem, dám čepici. Dalo by se říct, že je to v zásadě nuda, ale to pořadatelé přeci nemůžou dopustit! A tak má vedoucí muž od začátku závodu problémy s čipem. Čas od času se mu nějaký kolo prostě nezapočítá. Když ale běžíte na osobák na hranici svých sil, nemůžete si dovolit zastavit se ve stanu organizátorů a něco tam s nima řešit. Takže jdu čtyřikrát řešit vypadnutý kolo. Tvrdě narážím do jazykový bariéry. Moje gymnaziální paní profesorka mi odpustí, ale ze čtyř let němčiny zbyly akorát tak znalosti na objednání piva, schnitzlu a doptání se wo ist záchod? S bídou vyškrábu číslovky, abych jim vysvětlila, o koho mi vůbec jde. 

předávka brejlí - nezastavujeme, máme zpoždění

Celá akce s čipem vrcholí v momentě, kdy se nezapočítají čtyři kola, a Petr následně dostane úplně nový číslo. Kola, který naběhal mu klikají zpětně ručně. Druhý muž v pořadí, Slovinec Luka, na mě gestikuluje, co se stalo? Nezdá se, že by mu Petra bylo dvakrát líto, koneckonců je to furt závod. Nechápu, proč se ptá, ale pohled do průběžnýho pořadí mi jeho lehce nadšený zmatek osvětlí. Petr se propadá prudce dozadu. Luka je první. Pak Petr zmizí z tabulky úplně, aby se znovu objevil po hodině a půl na špičce. Znovu jdu reklamovat chybějící kola. Nakonec se to nějak srovnalo, ale klobouk dolů před Petrem, který na sobě nedal vůbec nic znát, a jestli ho to zdeptalo, neviděla jsem to ani já. 

Mezitím teplota kulminuje, Petr hlásí, že mu je vedro a že se musí nějak zchladit. To se v sobotu odpoledne na rakouským venkově snáz řekne, než udělá. Jdu na nonstop pumpu, která je zavřená, jdu do obchodu, který je až do večera, kdy ho na dvě hodiny výjimečně otevřou, zavřený. Das ist zupa! Už poměrně zoufale zkusím jedinou otevřenou hospodu. Tam chytím pod krkem všechny svoje kovidovýma karanténa posílený sociální fóbie a začnu vysvětlovat, že nutně potřebuju led. A že jim ho zaplatím. Pán za barem je úžasný, led mi dává do utěrky – když slíbím, že ji vrátím! – a nic po mně nechce. Utíkám se vzácným nákladem zpátky a cpu ho do ručníku a vážu ho Petrovi kolem krku. Další led kupuju už v krámě a cpu mu ho pod čepici. 

The night is dark and full of terrors.

Postupně se začíná objevovat nová sada problémů, který je potřeba řešit. Supplementový minerály sice zabrání křečím, rozjedou ale jiný potíže. Začíná se stmívat. A Petr začíná bojovat. Sám pak říkal, že prvních devět hodin bylo zadarmo. A pak přišla krize, která skončila až s cílovou sirénou. 
Takhle těžký závod jsem s ním ještě nezažila. To asi říct můžu. A taky asi můžu říct, že víc než cílový časy a tempa a celkový objemy a já nevím, co ještě, je pro mě inspirativní vnitřní síla, kterou musí člověk prokázat, aby tváří v tvář bolesti vytrval, aby to nevzdal, aby se nedal tou snazší cestou. A na čtyřiadvacetihodinovce je cesta ven pořád. Kdykoliv můžete zastavit. Kdykoliv si můžete sednout. Anebo lehnout. Kdykoliv můžete zout boty a říct, že teď už nikam neběžíte. Můžete se sbalit a odjet domů. Není to jako v horách, kde musíte dojít aspoň na další CP a byť to v ten moment může vypadat jako nejhorší věc, je v tom obrovský milosrdenství, protože vždycky je tu šance, že se během té cesty znovu zvednete a dokončíte.
Tady? Tady je to jenom o tom, jak moc to chcete. Jak dobře máte srovnanou hlavu. A jak dobře zvládáte pobyt v pain cave. Co to s vámi udělá, když opravdu trpíte a víte, že tohle vás čeká možná dalších pět, deset, patnáct hodin? Bolest se navíc v případě téměř absolutní placky akorát stupňuje. Neulevíte si stoupáním, klesáním, jiným terénem, pche, zapomeňte – nic takovýho tady totiž není. Že to nezní zrovna jako reklama na 24h? To taky nemá.
Spousta problémů se dá spravit, ale není to hned, nějakou dobu to trvá. Kromě síly a vůle je proto tak, jak to vnímám já, absolutně nezbytná třetí základní ingredience: trpělivost. 
A s tou se propracováme nočníma hodinama. Petr běží, po necelých 15 hodinách padá sto mil a já čaruju. Čaruju, abych ho restartovala. Hodinu nedostává skoro nic, jen decentně vody. A pak celý systém natvrdo vypnu a začnu postupně přidávat jednotlivý ingredience a sleduju, co to udělá. Ano, teď už asi můžu říct, že tentokrát jsem byla co k čemu, protože tentokrát jsem se už ani neptala, jen si nechávala hlásit průběžný pocity a podle toho podávala.


Noc je dlouhá. Strašně dlouhá – skoro jako tohle vyprávění. 
Tábořiště zmrtvělo. Většina lidí odchází nejpozdějc kolem druhý hodiny spát. Šla bych taky, ale nemám nárok. Ve světle čelovky víří ze stromů se sypající pyl a prach zvednutý stovkama nohou, který všechno nemilosrdně pokrývá tenkou vrstvou špíny. Bojuju se sebou i se situací. U stanů hoří ohně, přijdu si jak v bublině – v samostatným uzavřeným bizarním světě, který vyrostl uprostřed toho reálnýho. A mám pocit, že v tomhle světě slunce nevychází.
Ale mýlím se. 
Obzor zesvětlá, zrůžoví a pak zezlátne. 


Plíživý úsvit odhalí stanový městečko, který vypadá jako po bitvě. Ve čtyři hodiny se rozezpívali ptáci, v šest se ozvali krkavci – zjevně se začínali slétat k hostině. Na stolech i na zemi jsou zbytky po nočním plenění. Překračuju kaluže blitek a porůznu ležící a sedící zkroucený odpadlíky.
S ránem přijde i jistota, že dneska můžeme na původní plán zapomenout. Pořád je ale reálný porvat se o osobák. Ta možnost zůstává někdy do sedmi do rána, a pak je i s tímhle konec. Pak začíná závod v závodu. Je to závod sám se sebou, s vlastním egem, se zklamáním, s bolestí a smutkem, na který teď opravdu není prostor a který musíte zavřít pečlivě v sobě do chvíle, kdy si ho budete moct dovolit prožít, odsmutnit a nechat plavat. Protože Slovinec Luka – celý den druhý muž závodu – dotahuje a je potřeba aspoň chodit a chodit dost rychle na to, aby se nemohl dostat do čela.
Protože i když 250 nebude a nebude ani 243+, zlato si Petr vzít rozhodně nenechá. 
Luka se nevzdává, nevzdává se ani třetí muž závodu, který naopak stahuje Slovince. Dvacet čtyři hodin se v závěru mění v boj. "Kde je? Vidíš ho?" – "Nevidím!" S tabulkou v ruce chodím půl kola s Petrem. Mezitím mě Luka míjí a ukazuje mi prstem a ukazováčkem, jak malinkato mezi nimi je, já se na něj sladce usmívám, protože vím, že nemá šanci – ale vím to? 
Kolik vůle se může vejít do jednoho těla? Kolik síly? A jak poznáte, že to druhý už opravdu došlo a to první byste měli zkrotit?

Chodíme, chodíme, hore po dědině...

Nepřeju si už nic, jen aby byl konec. Levá před pravou, pravá před levou, čas je neúprosný, stejně jako Murphyho zákony – siréna ukončující utrpení přeživších zazní ve chvíli, kdy je Petr na deset metrů od místní kapely, která přišla běžcům na závěr předvést něco z rakouského folklóru. Dechovka burácí a Petr se hroutí do připravenýho křesílka. 
236,9 kilometru.
Jeho druhý nejlepší výkon na čtyřiadvacetihodinovce.
Závěr je značně antiklimatický, žádná velká radost, žádný velký emoce. Jen trubky, pozouny a tuba.
Ale aspoň tu máme tradice. A tak se Petr kácí k zemi a další dvě hodiny pobíhám sem a tam a snažím se ho nějak zvednout. Sbalím a naložím věci, přeparkuju. Pak jdu shánět doktora, protože to už přestává být vtipný. Tak doktor není, je jen jakási zdravotní sestra, která přinese slaný tyčinky a přivede své dvě malé děti, které zvědavě okukují zhroucenýho pána. Tak jo, mám pocit, že už si ze mě fakt dělají legraci. Po necelých třech hodinách a spoustě nevybraných výrazů z mých úst včetně zapřísáhání se, že tohle už nikdy, ale nikdy nehodlám absolvovat, se Petr nakonec zvedne. 
Odnáším křeslo a krámy do auta. Petr se křepce plouží na start, kde se budou vyhlašovat vítězové. 

Vloni náhrobní kámen, letos přířez (plus pivní podtácek v kategorii)

Ceny jsou rozdaný, je čas zkontrolovat kohoutky, světla, zavřít, zamknout a vrátit se do skutečnýho světa. 
Do Prahy přijíždíme v deset v noci. Do postele padám o půlnoci po jednačtyřiceti hodinách na nohou, dvaašedesáti tisících krocích, protože když supportujete tohle, na zadku toho moc nestrávíte, a pěti stech kilometrech za volantem. 
Tenhle závod jsme plánovali několik měsíců. Cítím se stejně, jako když na Štědrý den vyhazuju do kontejneru balicí papíry. Tolik času a energie a pak je najednou po všem. Podivný smutný prázdno. 
A tak refreshuju web BBC a doufám, že ho přece jen budu moct zaplácnout obřím lakedistrictským soustem. 
Jednu věc totiž se sny nikdy nesmíte udělat – nesmíte na ně rezignovat. A o velkých plánech to platí dvojnásob.

20 komentářů:

  1. Moc hezky jsi to vystihla. Ten rozdil mezi klasickym ultra, ta potreba mentalni sily na 24h. Behal jsem ledasco mimo, tak muzu potvrdit. Vymluva u nekterych lidi, ze nebehaji 24h, protoze je to "blbarna na oktuhu", clovek beha jako "krecek v bubnu"... mi prijde trochu jako vymluva. Ta zidle/lehatko/zakladna pri kazdem kole volaji jako zradne Sireny. Strasne snadno se odpociva, "sbiraji sily" a leci bolistky. I ten rucnik se haze do ringu nejak snaz...
    Velka gratulace Petrovi i jeho (jednoclenemu tymu!). V duchu TB zaznamu na garminu si dovolim vyzvednout rytmus a spad vasi partitury i jeji sladeni. S+G by jen dodali, ze cely orchestr-- harmonikar i dirigent-- predvedl neskutecny vykon!
    Velka gratulace jeste jednou!!!
    12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásný komentář! :-)
      A přesně tak - přesně tak, je to v té absolutní prostotě o tolik těžší, než si dokáže kdokoliv, kdo to nikdy nezkusil, představit.
      Tak ať to na Kladně všechno klikne a tu dvoustovku tam vystřihneš ajn cvaj a ještě něco přihodíš navrch! Budu moc fandit!!

      Vymazat
  2. Teda jseš neskutečná !!! Tohle jako podpora zvládnout... a vím o čem mluvím, mám za sebou 2x podporu 24 a jednou 48. Oproti tobě jsem se teda trapně flákal, dokonce i spal (při 48 celkem asi 5 hodin) a domů mě vezl podporovaný běžec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, takovou chválu si ani nezasloužím :-).
      Na 48 hodinovce bych musela ale určitě taky spát - ono i těch 24 hodin je dost těžkých a v noci mi chvílema padaly pěkně oči, co ti budu povídat.
      A cesta domů - no, Petr nabízel, že mě kdyžtak vystřídá (dokonce tvrdil, že bude řídit), ale to jsem teda s velkými díky (cituji: "Zapomeň! Teď bych se s tebou do auta nesedla ani smykem!!") odmítla. Cesta byla kupodivu v pohodě, až na průjezd centrem Vídně, to mi teda nedělalo moc dobře, jsme to dali se dvěma zastávkama na kafe a jedním hodně dlouhým Spotify playlistem "Top of 90'" bez zádrhelů. :-) (Nicméně jsem pak spala skoro jedenáct hodin v kuse a bude chvíli trvat, než si budu ochotná - jestli budu - něco podobnýho znovu střihnout.)

      Vymazat
  3. Ultraběžec s ultra suportem - a ještě tak hezky napsáno. Díky vám oběma za tu infarktovku u netu !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-)
      Jj, věř mi, že to bylo na místě ještě infarktovější - když nevíš, jestli to tam bude všechno, případně jak je donutit, aby to tam všechno bylo?
      Ale konec dobrý, všechno dobré! :-)

      Vymazat
  4. To jsi napsala moc krásně. 24hodinovka běžená na osobák je prostě ultimativní záležitost, která může předčasně skončit za dvě, osm i dvacet hodin. Je to buď - anebo, lidská chyba se neodpouští, protože propad přijde okamžitě, pak jsou ve hře i okolnosti a podmínky, které nikdo neovlivníme. Beru to pozitivně, protože jsem udělal maximum v přípravě a oba jsme udělali naprosté maximum v závodě. Rozhodují maličkosti a tentokrát to prostě na zlepšení nebylo, i když to dlouhé hodiny až do večera vypadalo pohádkově. Ale jako v Nascaru: ložiska se zadrhla, vysypala, olej z motoru vytekl a dokončoval jsem v odstavném pruhu. Njn. Nejsem první ani poslední komu se to stalo.

    Jasně, že 24hodinovka svou "krásou pro diváka" může konkurovat leda šampionátu v pletení svetrů. I tak ty naše 3 VÍTĚZNÉ (!!) závody prostě byly krásné! Moc a moc děkuju za vše: hlavně odvahu, čas a energii, kterou jsi do mýho závodění vložila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V odstavným pruhu a stejně první, chlapci byli sice o deset let mladší, ale stejně jsi je smáznul jak zpocený okno! A vidíš, vlastně, třikrát a třikrát zlato!

      A není za co děkovat, víš jak - já to přece nedělám pro sebe, já jsem jenom dělník ultra a jako vždycky: já si to vyberu, neboj ;-)

      Vymazat
  5. Klobouk dolů před všemi, kdo zvládnou dělat support na čtyřiadvacetihodinovce. Sám jsem ještě nenašel odvahu o to někoho požádat... A samozřejmě velká gratulace Petrovi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych do toho s nikým jiným asi nešla - to bych musela dostat naprosto přesný noty, kterých bych se držela. Ono nám to taky na tenhle level spolupráce trvalo několik let, to jen pro úplnost :-).

      Vymazat
  6. Opět nádherná reportáž čtená jedním dechem. Kdybych tě neznal, napíšu, že reportáž "jen" od supportu, ale ty prostě dokážeš napsat fantasticky o čemkoliv. A ten pozitivní konec a dozvuk v komentářích ukazuje, že je vaše sklenice piva z půlky plná. :-) Gratuluju vám oběma k další zlaté.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, jsi na mě hodnej :-)
      A víš, jak: Jednou sleepless warrior, vždycky sleepless warrior! :-)

      Vymazat
  7. Jste krásně sehraný tým! A je jasné, že Péťa do toho dal jako vždy všechno, proto je dobré, že jsi za něho během závodu vyřídila nesrovnalosti v započítaných kolech. Trochou nás vyděsilo, když jsme po nějakých 10 hodinách viděli, že Péťa "neběží". Gratuluji vám oběma. Podali jste výkony, za které si první místo zasloužíte oba dva. Ona ta 250 ještě padne, tomu věřím 👍

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! Ty nesrovnalosti byly, upřímně, hodně děsivý - vůbec jsem nechápala, která bije a jak neměl Petr zapnutou gpsku na hodinkách, neměl by ten počet kol ani jak dokázat...

      Vymazat
  8. Marně přemýšlím, co je zajímavější, jestli 24h běžet, supportovat a nebo o tom tady číst. Klobouk dolů před vámi oběma a tím, co jste ze sebe dostali. Skvělé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc :-). A volba asi záleží na míře šílenosti ;-)

      Vymazat
  9. Krasny pocteni, mozna o to vic, kdyz clovek ma s 24h vlastni zkusenost. Je z toho citit jak vse jde na dren a za hranu a porad musi byt jeste prostor pro improvizaci. Pekny jak jedete na stejny mentalni vlne, to dava teamu dalsi bonus jen s temi technikaliemi prijem vydej by to asi tak nefungovalo. Diky za zprostredkovani atmosfery vrcholoveho sportovniho pocinu a velka gratulace obema .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za slova chvály. Přesně, musím říct, že ta loňská, byť teda dost nepříjemná, zkušenost mi v supportování - myslím - hodně pomohla. Spoustu věcí vidím od tý doby jinak.
      A kdy teda půjdeme lízt? :-)

      Vymazat
  10. Krásně jsi to popsala Jíťo, jako bych tam byl :-) takže vlastně už nemusím, ale víme. To se nedá srovnat. Skvěle číst pohled z druhé strany. Jste s petrem sehraní a stále lepší. 24 hodin je dlouhá doba ale je mi jasný že pro tebe to byly dva dny ve střehu. Obdivuhodný výkon a krásný výlet do jiného světa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, to jsou moc milý slova - já gratuluju k devátým Lužkám! Musíš tam znáš už každý kámen a každý poleno :-).

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!