"Měla by sis vybrat něco, kde nejsou tak brutální cuty a kvůli čemu nemusíš nikam daleko jezdit," prohlásil T. cestou na letiště ze země rudého draka.

K mému překvapení nepuklo nebe, nepřišel Jádžúdž a Mádžúdž, ani se nenarodilo dvouhlavé tele, i když bych ještě před pár lety věřila, že podobná věta z úst pana manžela musí jednoznačně předznamenávat apokalypsu.

T. že mě posílá běhat? A daleko?

"No počkej, to já zas nemyslel, že se toho hned chytneš," ježí se, když v srpna ohlásím, že jsem se teda domluvila s Jarkou, kterou čeká výměna kolena, že si od ní koupím její startovný na Kelta. Ok, svět je v pořádku, Ježíši lež, ještě si můžeš přispat.

Rozumově mi to přišlo jako jasnější volba než káva jihlavanka - start téměř za barákem, celou dobu v perimetru odvozu do dejme tomu hodiny, termín na začátku října sliboval v éře globálního oteplování dobrý počasí, tak na co bych se mohla vymluvit? Poběžím za Jarku a za vlast a když nebudu moct běžet, půjdu, a půjdu a poběžím tak dlouho, dokud nepadnu nebo se nedostanu do cíle.

S přibližujícím se termínem výpravy začínám lehce panikařit. Nalijme si čistého vína: naběhala jsem prostě a jednoduše tužku. Dívám se kritickým okem na garminí záznamy. Oukej, tohle mi někdo ukázat, řeknu, že na maraton by to mohlo stačit, na pomalý a bolavý. Na stovku? Hehe. Aha, sorry, to nebyl vtip?

Ale živou mě nedostanou. Ani dřív, ani teď, ani nikdy.A tak mě T. v pátek 11.10. veze do kunratické školy na registraci a start. "Jsem chodec nebo běžec?" ptám se ještě odpoledne mistra. "Běžec! Koukej jít v těch deset!" Chodci totiž startovali s předstihem, aby nemuseli mít bojara, že nedají čtyřiadvacetihodinový limit a já si ještě v pátek ráno říkala, že jsem přece jen spíš asi ten chodec. Tak nejsem.

Dostanu čip a šmíráckou krabičku na batoh, neznám tu ani nohu, sedám si na chodbu do rohu, zavírám oči a snažím se dýchat. Klid. Nejsi žádný cucák, tohle bude dobrý. V noci má být krapet frišno, ale jinak počasí slibuje krásný podzimní den. Mám s sebou hromadu jídla, zařekla jsem se, že domů nepůjdu, dokud to všechno nesním, takže plán je jasný.

"No ahoj!" otvírám oči a sotva jim věřím. Denisa! Denisa, se kterou jsme běhávaly s kočáry po Milíčáku, když byla Madlenka malinká. Madlenka, se kterou se už díváme do očí a na poslední skautskou výpravu odjela v mých trailových keckách. Nemilosrdná milosrdnost času. Doprovází na start Michala, se kterým jsme během těch let, kdy jsme se s Denisou vídaly hodně a pravidelně, vlastně nikdy neměli pořádně možnosti si popovídat. A se kterým nakonec strávíme prvních třicet kilometrů a myslím, že toho docela dost s povídáním doženeme. Je to trochu jako když slepý vede hluchýho. Michal laboruje s kyčlí, já laboruju absolutně se vším. A protože dneska mi může moje věhlasné ego políbit zadní část těla, držím se úplně v klidu na naprostém chvostu - a protože Michal taky nikam nespěchá, první hodiny ubíhají zvesela.

Probereme všechno - od hodinek po kvalitu polívky na první velký stanici (ano, i tebe jsme pomluvili, neboj) - s postupujícím časem ale Michal čím dál vážněji mluví o tom, že to zabalí, v Bráníku má auto a vůle pokračovat v dalším trápení chybí. Se slzou v oku se loučím. Mám před sebou sedmdesát kilometrů, do noci zahalenou Prahu a pocit, že tady a teď je přesně to místo, kde mám být.

Klušu po stezce. Mlha mi tančí před čelovkou, čas plyne a kilometry s ním. Po schodoch, po schodoch, nepoznávám poschodia, ale pražská zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí. Závod se tváří jako značený, ale řídit se značkama, skončím dřív, než začnu. Trasa je to krásná, ale takhle mizerný značení jsem ještě nezažila. To už fakt radši nic než tohle. Na některých místech absurdně přefáborkováno do tý míry, že jsem si až říkala, že to asi nějaký vtipálek posbíral a navěsil na jedno místo, jinde (podstatně častěji) ani ťuk. A to se bavíme opravdu o místech, kde můžete jít hned několika směry. Bez navigace na kelta zapomeňte. Což by byla škoda, to si zase řekněme rovnou.

Protože zatím je to fakt nesmírně zábavný. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, zatím to jde, zatím mě nic nebolí, zatím si to užívám. Jsem většinu noci sama. Před Vyšehradem mě na lavičce ve dvě ráno v mlze sedící mladík poněkud zaskočí, ale sázím na to, že v palbě čelovky nevidí, kdo se k němu řítí a opakuju si mantru, že nejděsivější věcí tady jsem já.

Trasa se stáčí na samotný Vyšehrad, běžím nad podolskou porodnicí. Na sálech se svítí. Za pět dní to bude třináct let od chvíle, kdy tu přišla Mája na svět. Dojímám se, ale jen lehce a krásně.

Železniční most, třetí hodina ranní, koncentrace podivných existencí se zvyšuje. Nic, co bych si nějak dávala. Snažím se tvářit nezúčastněně - já vás nevidím, vy nevidíte mě. Za Knížecí je snad jediný vysloveně nepříjemný okamžik noci, kdy míjím trojici chlapců usazený na schodech přímo v cestě. "Ty se v noci nebojíš?" Bojím. Bojím se, když jsou tam lidi.

Občerstvovačka na Dívčích hradech v kufru auta. Dobrovolníci jsou skvělí - všichni, bez výjimky. A všem jim patří veliký dík. Mrznout celou noc kvůli bandě troubů, který si taky nemohli najít nějaký normální koníček, je obdivuhodný. Něco málo sním, napiju se, poděkuju a vzhůru do kopců.

Hned ten první mě vyškolí solidně, nemůžu trefit cestu, je to tu prudký, klouže to, protože celý den dost pršelo, a já mám strach, že spadnu. Tohle je novinka a asi se mnou chvilku pobude. Se samotnýma holeněma si nic udělat nemůžu, ty jsou sešroubovaný festovně, ale spadnout na to, nejspíš bych řvala tak, že by i blaničtí rytíři vyjeli zachraňovat svět. Nakonec se přece jen najdu a do stoupání se mi ve sluchátkách trefí Adagio in D Minor Johna Murphyho a je to ten vzácný okamžik, kdy se všechno protne.

Kdy na fragment času nahlídnete za oponu bytí, kdy zmizí všechny pochybnosti, všechny nejistoty, kdy víte. Kdy se ocitnete tak blízko samotného středu všeho, jak jen to je možné.

Potkávám první závodníky. Postupně sbírám chodce. Fascinují mě, protože většina nezdraví, někteří se snaží dokonce závodit. Největší borec vybavený hůlkama, který právě přebrodil jeden z potoků, který na trase potkáme, jen houkne - přes tenhle kámen a maže pryč. Čumím na něj jako husa do flašky. Oukej, časy se mění. Neumím si představit, že bych na jeho místě kolegovi bez hůlek přes potok nepomohla, ale ok, asi to chce vyhrát. Podle nasazenýho tempa do kopečka to tak i chvíli vypadá. Jakmile se cesta narovná, prásknu do svých chromých koní a uteču mu. To máš za to, kamaráde.

Další lidi, další lehký bloudění. Krásný seběhy po mírně se svažujících cestách, plížící se úsvit.

A pak ráno tak nádherný, že se až tají dech. Pavučiny plný kapek mlhy stoupající z okolních lesů. Louky, skály, tráva pod nohama. Ve středu to byl přesně rok od druhý operace. Hluboký vděk - jsem tu a běžím a jdu podzimem. Poslední dva roky jsem z něj nic neviděla. Poslední dva roky jsem měla touhle dobou problém zahlídnout v panující šedé šedi i obrys vlastních rukou. A teď jsem tady - tak dlouho jsem padala a teď konečně zase letím.

Než tvrdě přistanu, protože se mi bez varování vypnou hodinky. Kurwabober, tak to snad ne?! Můj nabíjecí kabel má nejen své nejlepší, ale nejspíš už totálně všechny dny za sebou. Flow v háji, zastavuju, hrabu power banku, kabel, řeším, jak to zapojit, abych je nemusela nýst v ruce, což nakonec stejně musím - a kabel navíc velice opatrně, pod správným úhlem a dost velkou silou držet, aby se nabíjely. Mezitím jdu chvíli s hodinkama a kabelem v pravý a mobilem s mapama.cz levý. Na hodinkách baterka pomaličku přibývá, na telefonu valem mizí. No to mi ho teda vyndej. Ale ne. Nenechám se nasrat. Ne dneska. Po zhruba čtvrt hodině se hodinky znovu zapnou a začnou navigovat. Telefon můžu uklidit a s hodinkama v ruce a neustále se odpojujícím kabelem nezastavujeme. Protože dneska jsem si pro neúspěch nepřišla.

Ještě na šedesátým kilometru je to skvělý. Jo, bolí mě nohy, ale bolí mě svaly a chodidla, ne kolena, ne holeně. Taky mě bolí záda od batohu a začínám mít odřený stehna a snědla bych něco teplýho. Ale jdu - jdu dál a dál a dál. "Teď bude takovej mrcha kopec, to budeš chvíli nadávat, ale pak to bude dobrý," směje se kluk na další občerstvovačce v kufru. "Nebudu. Dva roky jsem nemohla běhat, já jsem tak šťastná, že tu vůbec můžu bejt, že nebudu." A fakt nenadávám. Zatím ne.

Ještě na Závisti je to dobrý. Jím polívku u Posledního kelta. Následuje zábavná pasáž, která z velký část kopíruje můj obvyklý tamější okruh. Když nakonec odbočíme směrem k Modřanům, vyndám poprvý telefon, abych si to vyfotila a napsala T.

A pak už to začne jít krapet z tlustých do tenkých. Skupinka venčitelů obr psů na volno v cestě mi nepřidá. Jsem unavená, bolí mě nohy a tady Roxy, která mi je po prsa, úplně nechce poslouchat a já si fakt nechci hrát, mě vpravdě netěší. Volám T., mojo najednou v záporných hodnotách. Všechny černý myšlenky, který jsem doteď držela pevně pod pokličkou, se vyhrnou. Kňourám. Furt to šlo a teď to prostě už nejde. Mám nějakých dvacet do cíle a mám pocit, že to nemůžu vydržet.

Ukáže se, že můžu.

Modřany. Proti běží další z mnoha běžců užívajících si krásný sobotní počasí. Se ti to běží, viď, ty kkte, když tě nic nebolí, co? Vrčím v duchu. Jsem totálně sluníčková. "Jé! Peťo!! To seš ty!!!" Ehm. Mistr přiběhl doprovodit padavana. Padavan okamžitě přepíná na sračkomet a stěžuje si absolutně na všechno. Nejvíc na to, jak je to ještě strašně daleko. Patnáct kilometrů. To se nedá - a vůbec to neubíhá!  Čtrnáct kilometrů. Jdu a jdu a jdu. "Hele! Teď jsme ušli 600 metrů. Jak to, že je tam zase 14!?" Hádám, že po první půl hodině začíná mistr litovat, že se rozhodl být solidární.

Na poslední občerstvovačce piju čaj a dostávám do igeliťáku brambůrky. Blbý je, že už nemůžu běžet. I když se pokusím, nohy se prostě odmítají pohnout rychlejc. A tak jdeme. Což znamená, že to bude trvat. A bude to trvat dlouho. Probíráme všechno možný (ano, i tebe jsme pomluvili), já si stěžuju, koukám na hodinky... a zase 14!

Krčák. Hurá. Tak tady už to přece bude za pár. Jsme skoro v cíli. Nebo ne?

Ne. Jako velký tučný ne.

Posledních deset kilometrů nám trvá snad tři hodiny. Připadá mi, že lezeme na každý kopec a každou skálu v Krčáku. Přestávám se ovládat a nadávám do plných. Mistr lituje svýho výběru přátel.

Devět! Jak to může být devět, když jsme teď šli nahoru a pak dolů a pak zase nahoru?! Ještě by to taky mohlo být znovu deset!

Chtěla jsem se dojmout, jak jsem dobrá. Chtěla jsem se dojmout, jak jsem silná. A odvážná. A zaťatá.

Tak ne, no. "Proč tohle dělám? Hm? A proč to stoprocentně udělám znovu?!"

Kunratice, škola.

Nikde ani noha, aspoň cedulka upomínající přejití časomíry by neuškodila, překvapivě si ale vzpomenu i bez ní a bez dvou minut po dvaceti hodinách stanu na začátku.

Vevnitř dostávám medaili, diplom a tričko. Děkuju organizátorům. Čert vem značení. Bylo to skvělých dvacet hodin venku. Tančila jsem nocí, vznášela se vysoko mezi mraky a hrábla si hluboko, přehluboko. Bolelo to a nebylo to ani náhodou zadarmo. Ale živou mě nedostali.

Šla jsem a běžela a běžela a šla.

Za Jarku. Za vlast. Za sebe.

Zvíře je nažrané, ale už teď přechází po kleci sem a tam.

Roztahuje nozdry.

Větří.

Cítí to.

To jiskření ve vzduchu.

Ví, že to přijde.

A bude to velký.

A já už nepochybuju, že ať se dozvím v listopadu cokoliv, čeká nás společně ještě spousta legrace.

Usilovat, hledat, nacházet a neustupovat (Beacons Way 100)

Through action, a man becomes a Hero,

through death, a Hero becomes a Legend,

through time, a Legend becomes a Myth.

And by learning from a Myth, a Man take action.

Skrze konání se člověk stává Hrdinou,

skrze smrt se Hrdina stává Legendou,

skrze čas se Legenda stává Mýtem.

A poznání mýtu pohání člověka konat.

- Joseph Campbell

Listopad 2023, čtyři týdny po operaci

Ležím na gauči, trosečník vyvržený bolestí obklopený zoufalstvím. Čekají mě měsíce a měsíce hojení, fyzioterapie, dřiny a práce. Už dopředu jsem si vysnila svou PVV - příští velkou věc - mrkev na tyčce, další z nekonečný řady majáků, který nedokážu přestat budovat. Jenže pak jako absolutní začátečník zaspím registraci a když se chci patnáct minut poté, co ji otevřou, přihlásit, je plno.

Jsem jako popraskaný džbán a tohle bohatě stačí na to, abych se rozsypala. Brečím tak moc, až mi T. pošle do mailu odkazy na nějaký jiný závody v podobným termínu, který sám od sebe najde. Každý, kdo nás zná nebo to tu dýl čte, chápe, jak jsem musela vypadat.

Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych se přhlásila na červnovou stovku v Lakes, odrazuje mě ale fakt, že bych na místě s tak nádhernými kopci měla běžet jako pitomec dvacet kilometrů po asfaltu (což je pomalu veškerý asfalt, který tam mají), když si pak všimnu, že navíc zakazují sluchátka, je rozhodnuto za mě. A pak Ho objevím, pana Dokonalého: 105 kilometrů přes Bannau Brycheiniog / Brecon Beacons na jihu Walesu; poslední tamější hory, který ještě neznám. Ve stejný termínu, kdy se běží LL100, přes ocas a kus hřbetu ležícího draka, necelých 4000 metrů nahoru a dolů, poněkud šibeniční dvacetihodinový limit a přihláška jen přes dopis, ve kterým musí člověk doložit, že má dostatečný zkušenosti, aby tohle zvládl.

Píšu dopis. Píšu ho částečně velšsky a vysvětluje bod Cymru yn fy lle hapus i.

Za tři dny dostanu odpověď.

A vím, že poběžím.

Nic mi v tom nemůže zabránit.

Nebo může?

V prosinci se ale ukáže, že to, že jsem už jednou něco takovýho absolvovala, vůbec neznamená, že i podruhý to bude stejný příběh. Na první kontrole se dozvím, že se pravá noha nehojí tak dobře, jako se hojila levá, ale nemám panikařit, vloni to bylo abnormálně dobrý, teď je to v normě.

V lednu už to ale v normě úplně není, v březnu je tav beze změny a na květnový kontrole František konstatuje, že se celý hojící proces z nevysvětlitelných důvodů zastavil dlouho předtím, než měl.

V kosti mi pod dlahou zeje díra jak do bani a nikdo neví, proč a co sakra s ní.

"Kolik už běháte?" ptá se František.

"No moc ne, kolem dvou set měsíčně. Mně se totiž dělaj' takový pěkný puchejře," a na důkaz místo slibů vybaluju pravou nohu s obrovským, krví nalitým mutantem na vnitřní hraně chodidla.

"No pěkný," konstatuje Franta.

"Že jo?" kvituju jeho nadšení. "Já mám navíc v červenci takový pěkný závod. Ve Walesu, přes hory, zhruba sto kiláčků... Co s ním?"

"Nic. Co by. Vyřešte si ty puchejře a klidně ho běžte."

A tak začnu konat.

S mojí fyzio Aničkou zdemolujeme jedny z jabloneckých vložek a následný dva měsíce je průběžně upravujeme. Puchýře se postupně přesouvají výš a výš a dva týdny před závodem to konečně vyladíme. Pozdě? Dost možná. Co na tom teď ale sejde?

Naběhala jsem, co se dalo. Bylo to mnohem míň, než jsem chtěla, ale co na tom teď sejde? S Petrem tak tak stihneme od nemocnice slibovanou noční Sněžku a pak už je čas se sbalit.

V pátek, třiadvacet hodin před závodem dosedneme na londýnský Luton a zamíříme do vesničky Trefil na jižním okraji Bannau. Poskakujeme v zácpě a já si neumím představit, že někam poběžím. Nohy mě totiž moc neposlouchají. Jsem zoufale pomalá, do kopce a z kopce to jde, ale na rovině běhám tak pomalu, jako snad ani v úplných začátcích ne. Je to k uzoufání; nevím, jestli je to nohou nebo váhou nebo obecnou neschopností nebo vším dobromady.

Bwthyn - domeček v Trefilu - je jako z pohádky. Pod oknem se mi pasou koně, za nimi jsou ovce a dál už jen velští draci.

Spím překvapivě dobře a ráno se mi z vyhřátého klobouku vůbec nechce. Ale čekají mě nějaký hory, který je potřeba přeběhnout a tak v devět hodin odjíždíme směr start.

Na louce před místním ragbyovým klubem se postupně vytváří nepočetný hlouček mamilů. Dojdu se zaregistrovat, hlavní organizátorka má pro mě mapu, která je součástí povinný výbavy a u nás se jaksi nedá sehnat. Jsem nervózní, netuším, co mě čeká. Soudím z limitů mezi jednotlivými CP, že když přečkám první tři, budu hájená. Celkový limit závodu navíc organizátoři zvedli v posledním týdnu z dvaceti na dvaadvacet hodin. Jak mi píše Martin Bláha? To pude!

Talybont - Pont ar Daf, Start-CP1; dejchej, vydrž

V jedenáct vyrážíme. Ředitelka Laura mě se slovy: "I need more ladies," postaví do první řady vedle dvou usmívajících se holek. Představují se mi, jedna z nich, Andrea, o sedmnáct hodin později vyhraje v novým ženským traťovým rekordu. Ale teď jsme si to odpočítali a špalír se dal do pohybu. Chci uhnout rychlíkům, ale nemám kam. Chlapi do mě strkají, jak kdybychom byli v první lajně na UTMB a jim šlo o prodloužení kontraktu se Salomonem. Abyste se ze sebe nepoprděli, blbečkové, říkám si a snažím se běžet.

Vesnice, kanál s hausbótky, lapám po dechu, je teplo, vesnice končí a asfaltka se zvedá vzhůru. Lidi kolem přecházejí do chůze. Jsem za to vděčná a jdu taky. Z asfaltky je za chvilku polňačka a pak jen trail a najednou jdeme nad jezerem po krásný cestě s vypadá to, že už teď jsem poslední.

Tak jo. Hlavně klid. Nepanikař.

Včera večer jsem měla takový menší meltdown. Že to nedám, že nestihnu cuty, že nejsem připravená, že nechci další dnf, že chci zpátky svoje nohy, že chci, aby bylo všechno jako dřív...

Jenže to nejde, že jo. Na některý věci jsou i sebepevnější vůle a sebesilnější odhodlání krátký.

A tak jdu a z kopce běžím a po dlouhý rovný cestě pokračuju indiánem. Hlavně se nezastavit.

Na první CP dorážím s asi 15 minutami na cut. Ok. Tak jo, dolít láhve, pořádně se napít a zalehnout do prvního kopce dne.

Talybont - Pont ar Daf, CP1-CP2, dejchej a nebul furt

V kopci předejdu pár lidí. Je to strmý, kamenný chodníček střídají hrany kamenů naskládaný ve svahu jako listy papíru. Plíce pálí, stehna taky, okolní výhled je démonicky nádherný. A pak se vyloupnu na vrcholku a otevře se přede mnou hřeben. Chtěla bych běžet, ale nemůžu. Klid, klid, jdi, dejchej, ten kopec byl prudký, to za chvíli půjde.

A pak mám před sebou jeden z nejikoničtějších výhledů tady, klepe se mi brada. Jsem tu. Opravdu jsem tady. Tolikrát jsem si to představovala a teď jsem opravdu tady. A běžím. A nic mě prozatím nebolí. Utírám si slzy a směju se nahlas.

Uhýbáme z hlavní cesty do rašeliniště, poskakuju mezi kameny a křičím do větru: "Polib si prdel, Jůzku! Já že už nikdy nebudu běhat? Tak čum!!"

Před sebou mám nejvyšší vrchol Beacons - Pen y Fan. Nahoru a dolů, najednou je tu spousta turistů, obíháme další kopec a pak už vzhůru vzhůru na hlavní vrchol. Je to strmý a je to docela dlouhý a já jsem, jak kdybych si něco šlehla - jsem šťastná, přešťastná, unešená tou krásou kolem. Svítí slunce a kolem se táhnou zelený kopce a za nima se rozkládá velšská rovina. Drak spí a já se mu nepozorovaně drápu na ocas.

Nahoře si nemůžu pomoct s musím vyhrabat kameru, jo, ztrácím čas, ale tohle musím mít zaznamenaný. A pak už honem dolů. Počkat, co tu dělá ten další vrcholek!? Nahoru, dolů. Letím z kopce, čas najednou pádí jako splašený a klesání nebere konce. Kličkuju mezi zástupy turistů mířících v obou směrech, hlavně nezakopnout o odvodňovací kanálky, hlavně nespadnout, hlavně si nic neudělat.

Kdesi na pozadí mi běží kontrolní program: ty běžíš! hlásá. Běžíš z kopce a nic tě nebolí! Už zase ty slzy, ale jen trochu, opatrně, ať nepřestanu vidět na cestu.

Parkoviště, CP2. "Stihla jsem to? Stihla jsem cut-off?" volám vyděšeně a lapám po dechu.

Pont ar Daf - Sarn Helen car park, CP2-CP3; dejchej a nepřestávej šlapat

Piju, sním kilo melounu a dvě kila pomerančů. Chci zavolat Tomovi, kde je - měli jsme se tu sejít a nikde ho nevidím. Nemám ale signál a nemůžu se moc zdržovat, dorazila jsem s 25 minutami na cut.

A pak se objeví. Moc si toho neřekneme, za chvilku už jeden z organizátorů hlásí, že je deset minut do cutu a měli bychom jít, jestli chceme pokračovat. Co to je za otázku? Jasně, že chceme.

Tom jde kousek se mnou a pak se vrací, aby si Pen y Fan taky vyšlápl. Já odhadnu, že bych měla pokračovat po téhle cestičce, přes silnici a vzhůru do protějšího svahu. Ani Beacons Way není značený závod. Veškerou navigaci si obstaráváme sami, zatím to nebyl větší problém, mám trochu obavy o baterku v hodinkách, ukáže se ale, že zbytečnou. Tentokrát se mi podařilo všechno opravdu povypínat, většinu času jsem měla zapnutou jen nejjednodusší obrazovku s hodinama. Nic jinýho pro mě taky nehrálo roli. Jediným protivníkem mi byl v to hle závodu čas.

Krajina je pohádková. Cestička se vlní po boku kopce, jsou tu vodopády, ovečky, kameny, běžím a je mi krásně.

Jsem šťastná.

Nenechám vás, abyste mi to vzali, ještě ne, tohle je moje, tohle jsem já, tady a teď.

Na hřebeni mě dojde dvojice, se kterou se tahám v podstatě od začátku. Dáme se do řeči. Diane a Al jsou téměř místní, chvíli si povídáme, jakmile se ale hřeben konečně zváhne dolů, prásknou do koní a utečou mi.

Což mě teda netěší, protože přesně v tu chvíli zmizí cesta. A to tak, že úplně. Tam, kde vede šipka, je tuhá tráva do pasu, velice nerovný a sakra podmáčený terén, ovce a ještě víc drnů a nerovností.

Kurwaboberjakýfajnýchomík!! Co budu dělat!?

Dejchej!

Tak prostě jdi dolů.

Moje naděje, že si tu vyrobím hezký polštářek na cut bere tímto za své.

Sklouzám dolů až k mostku, kde stojí marshall.

Vím, že mám asi třicet minut na cut, tak jsem v pohodě, on ale vypadá znepokojeně a nabádá mě, abych se přioblíkla, že je tu v noci zima. Jaká noc, kámo, je něco před půl šestou!

Na CP jsou k mýmu překvapení další lidi. Jím, piju, přijdu si jak na dětský narozeninový party: hltám slaný a sladký, piju colu a džus a jím pidi sendviče a ještě trochu tohohle a tamtoho. Seznamuju marshalla se svou teorií, že tohle je prostě regulérní party: seznamujeme se s cizíma lidma, pijeme a jíme tak moc, že se většina z nás se dřív nebo pozdějc poblije, ráno si budeme slibovat, že už to nikdy nebudeme dělat a pak to stejně uděláme znovu. Prostě mejdan jak víno! Směje se. Já taky.

Sarn Helen car park - Penwyllt car park, CP3-CP4; dejchej a nebul furt

Směju se pořád. Volám Tomovi, abych mu řekla, jak výborně se bavím. Cesta. Šest lidí těsně přede mnou. I tohle by se dalo běžet, ani tady neběžím. Bojuju s tím, že se musím šetřit a s tím, že když se budu šetřit moc, žádný příště nebude a bude mi všechno zbývající palivo v nádrži k ničemu.

Cesta se zhoupne a já běžím zlatým sluncem z kopečka po trávě a celý moje já je stejně zlatý a měkký a rozprostírá do se všech stran. Po měsících, kdy jsem byla scvrklá jako rozinka mi najednou nestačí všechny světový strany. Pevně utažený uzel těsně pod hrudní kostí povolil. Objímám celý svět a ten drží na oplátku mě.

Čím jsme si tenhle jeden jediný nádherný život na týhle jedný jediný nádherný planetě zasloužili?

Dejchej.

Teď a tady.

Můžeš.

Musíš.

Řeka a most a mírný stoupání a odbočka do svahu pokrytýho jasně zelenou trávou třpytící se v podvečerním letním slunci. Bílý ovečky, modrý nebe, šedivý kameny zřicený salaše. Musím se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Nebul pořád!

Pak dojdu chlapíka, který přede mnou od cp2 statečně prchal. Gareth z Bristolu jde první stovku a tahá teď trochu za kratší konec provazu. Já z kopce běžím. Běžím!

Penwyllt car park - Neuadd Llanddeusant, CP4-CP5; drak se probouzí, šlapej a neboj

Na občerstvovačce si nahlas opakuju, co musím udělat: přezout ponožky, vyndat bundu, vzít si čelovku, vyměnit sluchátka, doplnit pití, něco sníst, vyházet odpadky.

Je to trochu chaos, ale nakonec všechno zvládnu. Nohy jsou v brilantním stavu, dva malý puchýře přezutí zahubím v zárodku. Kombinace dezinfekce ve spreji-kapesníčku-silikonovýho lubrikačního gelu (ano, čtete dobře, toho od durexu - na rozdíl od ostatních totiž není rozpustný ve vodě, feel free tenhle hack používat) se ukáže je megaúčinná.

A pak už je čas vyrazit. Na další cp je to papírově 21 km, je to jedna z největších vzdáleností mezi jednotlivými kontrolními body. Bude tam kopec a bude velký.

Jak velký si ale zatím neumím představit.

Na odchodu ze CP chci zavolat Tomovi, ale signál je tak mizerný, že se mi to nepovede. Padá na mě všechna únava a splín světa. Konec je ještě tak daleko! A já chci spát a hlavně s ním chci mluvit a potřebuju, aby mi řekl, že jsem v pohodě. Nakonec se mu dovolám, je mi vedro, nejde se mi dobře, bolí mě žaludek - jím vzorně gely a jídlo na stanicích. Kapsičky na nohavicích kraťasů, díky kterým vypadám, že mám nohy jak Hulk, se ukázaly jako velice efektní - konečně jsem nezapomněla do sebe průběžně něco cpát. Žaludku se to ale moc nelíbí (stejně tam pošlu další gel, tyhle smutky mívají obvykle těsnou spojitost s nedostatkem cukrů - aspoň u mě).

Dochází mě Gareth, který si ale zapomněl na CP dolít vodu (ach, flashback jako sviň z první zkrácený P100), u řeky, kam si pro ni jde, na něj nekolegiálně nečekám, Garethovi to šlape pomalejc než mně a není prostor na solidaritu. Mít na cut dvouhodinovou rezervu, půjdu s ním už jen proto, že se smráká a navigace uprostřed neznámých hor, jejichž vrcholky se topí v mracích, bude asi docela výzva. Obzvlášť, když už teď vím, že si tu na cesty moc nehrajou a Gareth tu běžel jedno organizovaný recce.

Trošku kufruju a pak konečně nacházím cestičku do svahu.

Nene.

Tohle nemyslíte vážně.

Myslí.

Obrovský kapradiny mi sahají po ramena, zarůstají bahnitou, kamenitou cestu šplhající velice, velice strmě vzhůru.

Zaléhám do svahu.

Šlapej.

Proto seš přece tady.

Každý kopec má konec.

Nohy bolí, vysoko nad sebou vidím pár lidí. Ok. To půjde.

Když se cesta konečně trochu srovná, zjišťuju, že jsem Garethovi poodešla o pořádný kus cesty a v duchu se chválím. To zvládneš. Máš dost času. Jak velký ten kopec může být? Do celý seš nahoře!

Tak leda ve snu.

Stmívá se, zapínám čelovku a zároveň s tím vcházím do mraku. Drak vyfoukl dým z nozder a zavrtěl se.

Jakmile ji zapnu na vyšší výkon, abych líp viděla, kam jdu, narazím do mléčný stěny.

Chytá mě panika kvůli baterce v hodinkách, jestli se mi tady vybijou, jsem bez pardonu v prdeli. Cesta tu je a není - jsou jich tu totiž desítky vyšlapaných od ovcí, vpravo vidím kraj srázu, vím, jak kopec vypadal zespodu a ne, odtud nechcete spadnout.

Vlevo nevidím nic jen bílou stěnu.

Nechci jít moc u kraje a bojím se jít víc vedle, abych se nechytla špatný cestičky, která nemá s tou mojí nic společnýho.

Během hodiny se setmí úplně a já se furt drápu nahoru. Jak je to možný? Různě pod sebou vidím v dálce čelovky, doufám, že to jsou spoluzávodníci a že tady už půjdeme dolů. Ne? Tak tady? Tak kde, sakra?

Místo toho následují další a další stoupání.

A pak je tu konečně marshall.

"Znamená to, že tě tu vidím, že jsem konečně nahoře!" volám na něj.

"Skoro!" slibuje. I vlk sliboval.

Poprosím o objetí, protože je ve mně malá dušička. 

Dobře. Tak jdeme.

Vrcholek přijde po dalších dvou stoupáních.

V to druhý už nechci věřit a sejdu proto kus z cesty. Najednou jsem mezi kopci, kolem mě není nic, jen tma a mlha a nikde žádná cesta a začíná se mě zmocňovat panika. Jestli se ztratím, jak mě najdou? Kdo? Kdy? Je zima a musím se hýbat, jinak si koleduju o průser. A tak se hýbu a šlapu a nakonec se vracím k okraji hory a šplhám na její vrchol.

Kamenná mohyla a kolem nic. Žádná cesta. Jen hustý mrak.

Pfff. Ok, tak jo, prostě tam někam, šlapej.

Šlapu.

O kousek níž konečně mrak mizí. Začínám potkávat kempující lidi. Říkám si, že to musí být dobrý psycho, když vám celou noc kolem stanu funí a svítí lidi. Stomílaři nás totiž ještě pořád nedošli a budou se tu trousit opravdu celou noc.

Tak dál a dál a dál, kde je sakra ten seběh? Podle hodinek bych měla být za tři kilometry na CP, ale jsem furt na hřebeni.

Marshallka se sendvičem. "Jdeš parádně!" chválí mě. Obě víme, že to není pravda. Objetí. A honem dál. Chvilku si utírám slzy. Jsem zoufalá, čas pádí a já absolutně netuším, kde sakra jsem a jak daleko to na cp je.

Na slzy je dobrý cukr, natlačím do sebe další gel.

Nálada v táboře se rapidně zlepší. Na slzy je čas, teď makej, princezno.

Kopec dolů a přede mnou čelovky. Makám, jak jen můžu. A překvapivě pořád ještě z kopce běžím - nebo mám ten pocit.

Dobíhám Diane, Ala, chlapíka, který se představí jako Tim a který už pěkných pár hodin blije, všichni jsou nějak pobouchaní, já ne, pořád doufám, že když máme 50 minut na cut a na hodinkách už je dávno 63 km, na kterých CP mělo být, jsme skoro za rohem.

Silnice.

Blbě uhnu.

Trojice za mnou se na mě neobtěžuje ani zavolat.

Musím se kus vrátit a vezme mi to lehce vítr z plachet.

Snažím se běžet, ale strašně mi kručí v břiše, mám hrozný hlad, nutně potřebuju sníst a vypít něco teplýho (první teplý jídlo skoro na 70. km po 2800 výškových metrech není úplně optimální).

Silnice nemá konec. Tim predikuje, že to nestihneme.

A jak jdeme dál a dál a dál, vím, že má pravdu.

Jsem na konci.

Kousek před CP dojdu Tim a dalšího chlapíka. Chlapík se ukáže jako můj první Velšan dne, který umí velšsky - ale není mu do řeči. A já si zrovna tak moc chci povídat! V tu chvíli mi totiž vůbec nic nevadí. Nevadí mi, že končím, nevadí mi, že jsem nestihla cut, vlna absolutního štěstí pramenícího z toho, že mě za celý den nebolela ani kolena, ani holeně, že jsem šlapala do kopců stejně strojově jako dřív a že jsem zvládla popobíhat a běžet, je tak veliká a silná, že mě vynáší vysoko k nebi posetému hvězdami a jasně žlutou polovinou měsíce.

Kdybych měla hodinu k dobru, vypila bych čaj a polívku a mohla bych pokračovat. Jasně, mám unavený nohy, ale zhruba tak, jak se dá po skoro sedmdesáti kilometrech čekat.

Na kdyby se ale tahle hra nehraje.

Neuadd Llanddeusant, CP5; trochu života do toho umírání, lidi!

Přicházíme 11 minut po cutu.

Co se dá dělat. Nic. Děkuju za nádherný den v nádherných horách.

Vyhazuje tunu odpadků cizích lidí, který jsem cestou posbírala a předávám čepici, kterou jsem taky našla cestou.

Ne, tohle opravdu nebyl důvod, proč jsem nestihla cut. Stejně jako za to nemohla videa, o který se časem, až je vykuchám z kamery, podělím. Prostě nejsem dost rychlá.

Ale to nevadí.

Tohle bylo mnohem víc než jen závod.

Byl to pokus vrátit se k sobě samý. K tomu, kdo jsem byla a koho jsem znala. K tomu, kdo mi chyběl.

Po nekonečných šedošedých měsících, kterýma jen tu a tam probleskla trochu barvy, jsem strávila třináct hodin zabalená do duhy.

Tomovi to sem trvá přes hodinu. Domů jedeme jednou tak dlouho. Místní silničky mají lví podíl na tom, že dvakrát pekelně zvracím - jaká škoda, myslím si, tak poctivě jsem to do sebe tlačila.

Emoce mám rozkývaný do stran jak pouťovou loď. Jsem šťastná a vděčná a dojatá k slzám - nad tou krásou tady, sama nad sebou a nad tím, co jsem navzdory všem a všemu dokázala, a zároveň mi je strašně smutno a mám vztek a sápe se po mně zoufalství.

A já je nechávám houpat. Prodloužená jízda!

Už dlouho jsem nic tak velkýho necítila a bála jsem se, že už nikdy ani nebudu.

"Ty máš pořád pocit, že jsi nesmrtelná," konstatuje další den T., když chci po obědě jít na procházku k místní jeskyni, kde se schovávali velšští chartisté, a místo toho pak sotva dolezu do postele a okamžitě usnu.

Jo. Mám. Ve chvílích, kdy letím z kopce, neexistuje na světě nic jinýho, než cesta přede mnou.

V těch chvílích jsem nesmrtelná.

Zvíře je vzhůru.

Chce žrát.

A drak čeká.

Finish strong!

 V sobotu 11. května se v městečku Köditz poblíž českých hranic uskutečnilo první otevřené mistrovství Německa ve speed puzzlingu. Nevěděli jste to? Chyba! Chyběli jste tam? Dvojitá!

Říkáte si, že skládání puzzle na čas není v žádným případě vůbec nic pro vás (protože přesně tohle speed puzzling je) a nic nemůže být běhání vzdálenější! Chyba potřetí! Nevěříte? Tak vydržte. Nejdřív se vrátíme trochu v čase.

První puzzle se mi dostaly do rukou někdy kolem roku 93. Dodnes je mám (kompletní!) doma - 101 dalmatinů a Mickey s Goofym v loďce. Bavilo mě to a posunula jsem se dál. Následovalo tehdy smrtících 1500 kousků od firmy Ravensburger, která dodnes puzzlerskému trhu v Evropě dominuje a v kamenných obchodech u nás obvykle seženete je a pak zástupce české firmy Dino. Na obrázku byl tehdy vlčák se štěňaty na louce. Pekelná věc, kterou bych dneska skládat rozhodně nechtěla. Dělala jsem to hodně, hodně dlouho. O pár kostiček jsem přišla (vysvětlete psovi, že tyhle kostičky nejsou ty, o který stojí dřív, než je ochutná) a v rámci estetiky devadesátých let vlčáci skončili zarámovaní a zasklení. Stejně jako část následujících puzzlí (což mě zpětně hodně mrzí, kolik jsem jich teď mohla mít!).

Poslední puzzle jsem dodělala během víkendových návštěv u rodičů při vysoký škole. Opět 1500 kousků. Opět mazec. Tentokrát lední medvěd s medvíďaty na sněhu. Všímáte si toho vzorce, podle kterýho si to dělám v životě lehký? A pak jsem nějakou dobu neskládala vůbec.

V posledních letech následovala tu a tam kapka. Třítisícový panorama Hongkongu. Dvoutisícový planety (jedny Vánoce, kdy jsem se nedokázala zvednout). Tisícová vtipná kostra s nápisem Happy Wife, Happy Life! Pak dárek v podobě šestitisícovýho černobílýho panoramatu Londýna, který jsem si chytře sesypala dohromady a mám ho rozdělaný už tak šest let - zbývá mi cca 1500 kousků výhradně šedošedýho nebe. Během pandemie jsme objednali pár puzzlí pro Máju a něco málo stavěly spolu. Bylo to fajn.

Jak říkám. Vždycky mě to bavilo.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by se v tom a) dalo soutěžit a za b) jsem v tom mohla být relativně dobrá.

Na to mi musel František přeseknout holeně.

Po první operaci jsem začala znovu stavět. Nemohla jsem chodit, ale mohla jsem sedět. A tak jsem seděla a dávala kostičku ke kostičce a vychutnávala si to naprostý ticho, který se mi ve chvíli, kdy se na tuhle činnost soustředím, rozhostí v hlavě. Je velice, velice vzácný. Občas se k němu proběhám, když jsem venku opravdu dlouho. U skládání je téměř zaručený. Obzvlášť když se snažím mít to hotový rychle. Jen z toho bolí zuby, jak na ně bezděky tlačím jazykem.

Někdy v tý době jsem zjistila, že se ve Španělsku odehrává mistrovství světa a že se ve skládání puzzle dá soutěžit. Někdy v tý doby jsem ale taky začala znovu pobíhat a pustila to z hlavy.

Až do loňskýho podzimu. Tehdy jsem s nohou nataženou na kuchyňský lavici znovu vytáhla krabice a tentokrát začala řešit, jaký jsou tam teda limity a jak rychle to ty lidi dokážou složit? Chyběl mi adrenalin, chybělo mi napětí, chybělo mi těšení se na něco velkýho, něco, co je dost možná mimo můj dosah, ale já se o to nejdřív poperu, než to zjistím.

Sehnala jsem si puzzle, který na loňským šampionátu byly a zkusila je párkrát postavit. A zjistila jsem, že zvládnu limit.

V tu chvíli bylo jasno: tohle chci někdy zkusit.

Že bude někdy dřív než později jsem se dozvěděla na oslavě narozenin, kdy jsem startovný na týdenní šampionát dostala. V září poletíme do Španělska a kromě jednotlivců budu soutěžit s M. v párech, protože to moje veliký dítě je dost šikovný. Když chce.

Králičí nora mě vtahovala dál a dál. Začala jsem sledovat ostatní skládající, dostala jsem se díky zakladatelce webu MySpeedPuzzling do komunity nejlepších speedpuzzlerů u nás (a že mám sakra dobrý speedpuzzlery, naše holky patří k absolutní špičce a aktuálně jsou to úřadující mistryně světa v pátech; rychlost, s jakou skládají, je omračující). A když se v únoru objevila možnost přihlásit se na první německý mistrovství, vlastně nebylo moc o čem uvažovat.

A tak jsme tady. V Köditzu v sobotu ráno.

Jsem nervózní jak před startem, ale na rozdíl od běžeckých závodů jsem spala jako mimino (ne, neprobudila jsem se uprostřed noci s řevem, protože jsem se počůrala a měla jsem žízeň).

Naopak společný jsou hloučky lidí v týmových tričkách a lidí posedávajících v otevřených kufrech kombíků, který jsou plný potřebnýho vybavení. V tomto případě ne batohů, kecek, gelů, hůlek a kýblů s vazelínou, ale krabic s puzzlema. Lidi se zdraví, protože - stejně jako na menších závodech - se mnozí znají, vracejí si složená puzzle a půjčují si nová.

Na stěně předsálí tělocvičny, kde se šampionát koná, visí listina. V 11 hodin začíná soutěž párů. Hledáme naše startovní číslo, teda číslo stolu, u kterýho budeme s Madlenkou sedět. 

Ve Španělsku bude krabice v látkovém pytlíku, takže motiv uvidíme teprve ve chvíli, kdy bude odstartováno. Tady je krabice jen obrázkem dolů, takže posledních deset minut samozřejmě zkoumáme obrázek na netu a snažíme se domluvit strategii - co kdo bude stavět a čím začneme.

Pak to moderátorka odpočítá. 

Skoro po roce slyším ono magický pět - čtyři - tři - srdce mi tluče jako zběsilý - dva - jedna!

Tělocvična na okamžik vybuchne, jak všichni otevírají krabice, trhají pytlíky a vysypávají kostičky.

A pak zavládne absolutní ticho.

Snažíme se, seč můžeme. Na složení máme 60 minut. Okraj, hlavní motivy. Skleník je jeden velký chaos. Chvílema vůbec nevím, co dělám. Mája si stěžuje, že nic nevidí. Utěšuju ji a najednou skládám jako drak. Pak si stěžuju já, že nic nevidím. Mája utěšuje mě a skládá jako drak. Jsme jako dva opilci potácející se z hospody. Jeden vždycky musí být střízlivější, aby toho druhýho dotáhl domů. Táhneme se vzájemně. Jsme tým. A je to fantastický.

Po 24 minutách se halou rozlíhá potlesk. Markéta s Terezou, český mistryně, právě svoje puzzle dokončily. S Májou jim krátce zatleskáme a vrátíme se k naší skládačce, ze který nemáme ještě skoro nic.

Čas neúprosně běží. To taky známe. Jsme na místě, ale hlava uhání sto kilometrů v hodině.

Padesát minut.

Tyjo. My to snad nestihneme!!

Padesát tři minut.

To nemůžeme stihnout!!!

Padesát pět minut.

"Finish strong!" velím jako vždycky, když doma stavíme a blížíme se ke konci v duchu jednoho z mých navždy nejoblíbenějších pořadů The Amazing Race.

A pak zbývají už jen tři, dvě jedna a je to. 57 minut, 45 vteřin. Nemůžu tomu uvěřit.

Jsem zpocená a zadejchaná a šťastná.

Jsme v prvním cíli, doběhly jsme společně a je to euforický pocit!

Pauza.

Probíhají kvalifikační kola puzzlových šachů, kterých se neúčastním. Ty fungují tak, že se skládá 99dílkový puzzle, postaví se okraj a pak už jen ve dvojici dáváte každý jeden dílek na místo - musí být přidělaný - a přepínáte přitom šachový hodiny. Kdo má na konci kratší čas, vyhrál. Limit je deset minut.

Snažím se něco sníst, ale moc toho do sebe nedostanu. Co mi to jen...? Hm. 

Od dvou hodin startuje individuální soutěž.

Znovu si hledám svoje místo. Tentokrát sedím přímo u zábrany, za kterou stojí diváci, naštěstí zády k nim, kdyby mi koukali přímo pod ruce, nevím, co bych složila.

O stůl se dělíme dvě. Prostředek vymezuje lepenka a z poměrně malého místa jsem nervózní. Doma skládávám pětistovky v kuchyni, kde máme teda větší stůl.

Obrázek neznám, ale zase víme chvilku dopředu, co nás čeká. Googlím a přemýšlím, čím začít a jak si to rozvrhnu. Spočítám zvířata, rozhodnu se vytřídit hlavní motiv a začít vodou, střechou, trávou...

Tentokrát máme na složení 90 minut, stejně jako na MS. Po 33 minutách se ozývá poprvý potlesk, to Tereza dokončila svoje puzzle a vyhrála. Vzápětí se tleská podruhý, protože dokončila skládačku Markéta. Chvíli na to následuje hlavní organizátorka Kati. Tleskání mě ruší míň, než jsem čekala. Na rozdíl od párů tady totiž vím, že v pohodě stíhám. Obrázek se mi skládá dobře, nemám žádný velký zásek, ve finále mě nejvíc potrápí hlavní motiv a nakonec po 58 minutách vypínám hodinky v antiklimatickým závěru, kdy mi jedna kostička přebývá (ta byla nejspíš kolegyně) a jedna chybí (byla schovaná po papírem s mým jménem přilepeným na stole). Dostávám deset vteřin penalizaci za chybějící dílek.

Hotovo. Cíl podruhý. Můžu se zastavit a vydechnout a začít zpracovávat, co že jsem to právě zažila?

T. mi ukazuje svýho oblíbence. Ob dva stoly sedí kluk, který nemá po hodině složenýho v podstatě nic. "Ten je jak já!" raduje se T. při pohledu na zachmuřenýho chlapíka. "Tváří se i stejně nadšeně!" I tady jsou tací, kteří se tu ocitli možná omylem, možná se nechali vyhecovat nebo prostě jen přecenili svoje síly. Po hodině a půl má kus okraje a pár spojených kostiček z obrázku. Po limitu si ti, kdo nedostavěli, spočítají, kolik kostiček jim chybělo a ty se pak odečtou od celkovýho počtu (uvnitř musíte mít spojené alespoň čtyři, aby se neodečítaly) a tím se určí pořadí všech zúčastněných.

Český holky čeká ještě semifinále a finále šachů. Tereza nakonec vyhrává všechny tři kategorie.

Předávám Simoně z MySpeegPuzzling velkou tašku z Ikea plnou puzzle, který si ode mě půjčuje a z jejího kufru kodiaqu zarovnanýho krabiceme a taškama s puzzle si vybírám já. Je to trochu jako burza nebo pokoutný prodej fejkových kabelek.

Jedeme domů.

S časem 57:45 v párech jsme se s Májou umístily na 29. místě z 50.

Já s časem 58:40 skončila 35. ze 100.

Bavíme se, jestli je speed puzzling sport. Myslím, že moje skóre stresu jasně vypovídá o tom, že ano. Je. Pokud jsou šachy sport, pak není důvod, aby skládání puzzle na čas sport nebylo.

Pozdě v noci pod vlivem událostí, adrenalinu a mýho štěněcího nadšení T. konečně souhlasí, že se ve Španělsku přihlásíme i do týmů. Čeká mě tam tím pádem 500 kousků v singlech, 500 kousků v párech (na oboje je limit 90 minut) - nicméně na rozdíl od Německa bude kvalifikace, semifinále a finále, už teď je přihlášeno přes tisíc účastníků z celýho světa - a 2000 kostiček s tříhodinovým limitem pro týmy. T: "Ale budu opravdu jenom otáčet!" Jasně, že jo.

Ráno se probouzím a musím se smát. Na gauči po včerejším mejdanu nemám ani dopravní značku, ani krabici od kebabu, o kterým ani nevím, že jsem ho koupila, natož snědla, dokonce ani úplně cizího člověka ne, ale metr puzzlí.

A pak je neděle.

Návrat do reality je stejně nemilosrdný jako po dlouhým výletu v horách.

Tak zpátky do práce.

Do šampionátu zbývá 127 dní.

Lakeland 100 - A stejně věřím!

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“ Utírám si slzy. Na zlomek vteřiny zvažuju, že těm hodným lidem, co se mě pokoušejí utěšit, vysvětlím, že ne, není to jenom závod, ale pak jen přikývnu. „Já vím.“ Polknu knedlík v krku. Jak bych jen mohla vysvětlit něco, co se tak úplně vysvětlit nedá? Jak jenom popsat, že tenhle den byl posledních devět měsíců mým světlem v temnotách? Mým majákem, bičem, zlým policajtem s tou nejvlídnější tváří? A nebýt přitom za úplnýho blázna? A tak se nechám odvést k minibusu a odvézt zpátky do Conistonu.

Maják zhasnul. Loď skončila na skaliskách. A já promáčená na břehu. Věděla jsem, že se chystám vyplout na otevřený moře v pramici, která by sotva zvládla překonat Vltavu. Věděla jsem, že to bude boj a že to bude bolet. „Víš přece, že kdyby se to povedlo, byl by to hotovej zázrak, že jo?“ řekl mi T. den poté. Vím.

 

Intro

 „I don't wanna go / but baby, we both know / this is not our time / it's time to say goodbye / until we meet again / 'cause this is not the end / it will come a day / when we will find our way…“ zpívala jsem si od eurovize s Loreen, a i když to tak ona stoprocentně nemyslela, pro mě to bylo osobní vyznání téhle akci. Vrátím se, slibovala jsem si. Vrátím se a stanu se lakelandskou legendou.

Seathwaith – Boot – Wasdale Head, zaklínala jsem se noc před operací a polykala slzy. Buttermere – Braithwaite – Blencathra, zaklínala jsem se v následujících dnech a týdnech, kdy jsem pochopila, co myslel doktor, když říkal, že „to bude hodně bolet“. Pochopila jsem taky, jak děsivý je, když najednou nezvládáte něco tak samozřejmýho, jako je chůze. Jak hrozný je to pocit, když nevíte, jestli to ještě někdy půjde, jestli ještě někdy budete stejní jako dřív. A můžete vůbec být stejní? Zjistila jsem, jaký to je žít v trvalý společnosti bolesti. Dockaray – Dalemain – Howtown. V lednu jsem uběhla první kilometr. Uběhla je v hodně velkých uvozovkách. Mělo by tam být odkulhala na oválu.

Cvičila jsem, co dva týdny byla na fyzioterapii a tak trpělivě, jak jsem to jen dokázala, jsem se snažila vrátit. „Jste na sebe moc tvrdá,“ říkala mi moje fyzio Anička. „Nezačínáte od nuly, ale hluboko z mínusu!“ Já vím, já vím, jenže… ale… když já… Mardale Head – Kentmere – Ambleside. Znovu jsem se učila vměstnat do pracovního režimu běh. A jak operovaná noha sílila, mohla jsem jen bezmocně sledovat, jak se rapidně horší ta druhá, kterou celá legrace teprve čeká. Pohybovala jsem se po nesmírně tenkém ledu. Je toho dvaatřicet deka, můžu to tak nechat?

A pak led praskl.

Tři týdny před závodem.

A dál ani krok.

 

Coniston pátek 28.7. – registrace

„A má teda cenu, abys to běžela?“ ptalo se mě mnohem víc lidí, než by mi bylo příjemný. „Tak uvidíš, jak to půjde,“ říkal ten zbytek. Až na Aničku. „To dáte! Vloni jste neměla ani jednu nohu zdravou, teď máte aspoň jednu!“ Jsem si jistá, že věděla a ví svoje, ale jak sama říká – kdo je ona, aby mi něco rozmlouvala?

Protože když něco opravdu moc chci, jsem i sama proti sobě bezmocná.

A tak po roce cpu věci do pytlíků. Toto je krále, toto půjde kléru, toto poddaným – povinná výbava, dropbag, věci na sebe – a míříme, tentokrát v plném složení, z Backbarrow do Conistonu.

Řekla jsem, že se vrátím.

A teď jsem tady. Jsem tady i s dodo kovbojským kloboukem, protože letošní ročník se nese v duchu Divokýho západu a na conistonským ranči jsou za pořádný klobouk bonusový body. Mně musel postačit dámský lovecký klóbrc z dekáče, na který jsem si přišila šňůrky a nitkou se postarala o to, že držel jakžtakž tvar. (Takže ne, nesnažila jsem se o imitaci Jacka Sparrowa a v noci, když začalo lít, se ukázal být takový nepromokavý lovecký klobouček jako docela příhodná součást výstroje a výzbroje!)

Znovu čekám ve frontě ve stanu. Znovu mi kontrolují pas a povinnou výbavu. Dostávám číslo. Když registruju holky na dětský jednomílový závod pro budoucí lakelandské legendy, zjistím, že vedle mě stojí sám Marc, otec zakladatel a ředitel. Jsem tak starstrucked, že než stihnu Tomovi říct, že se s ním musím vyfotit, je pryč a já tam zapomenu obálku s číslem. Už jen tracker, vyfotit se před cedulí a ještě venku a je pomalu čas začít se chystat.

Volám Petře B., která letos taky běží, kdepak je. Mám její hůlky a potřebuju jí je předat. Potkáváme se na louce. Chudáka zasypu veškerým infem, který jsem nasákla, rosným bodem počínaje a počtem vlasů všech účastníků dohromady konče. Musí si připadat jako člověk, který omylem zabloudil na koncert Taylor Swift a ocitl se v kotli echtovních swifties.

Převlíkám se, balím věci do batohu. Čas najednou letí jako splašený a s Peťou musíme popoběhnout, abysme stihly začátek povinnýho brífingu. Marc a uncle Terry jsou opět vtipný a dojemný a Marcovo „koukejte si to užít, nikdy nevíte, jestli to není naposledy“ tne do živýho.

Protože opravdu nikdy nevíte.

Coniston – Seathwaith – 11 km

„Don't you know I'm still standin' better than I ever did? / lookin' like a true survivor, feelin' like a little kid“

Stojíme s Peťou ve špalíru. Točím. Posloucháme Nessun Dorma a já si slibuju All'alba, vincerò! Vincerò! Vincerò! Za úsvitu zvítězím! Zvítězím! Zvítězím! Deset… devět… osm… Myslím na Gandalfa. Sedm…šest…pět… Jen mě mají čekat na úsvitu druhého a ne pátého dne. Čtyři…tři… dva… Co tu dělám? Jedna! GO!

Dávám se do pohybu. Peťa při první příležitosti prchá. Já téměř vzápětí musím přejít do chůze. Hned za vsí se u nástupu na singletrail udělá špunt. Čekáme. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a vidím kluka, se kterým jsme vloni šli kus cesty z Dockaray do Dalemainu a pak se potkali ještě na chvíli za Dalemainem. Zdraví mě a přeje mi hodně štěstí! Sledujeme se vzájemně na ig, jeho žena běží padesátku. Je to krásný setkání.

První kopec je fajn, ale už při seběhu k parkovišti vím, že ducha loňských Vánoc nevzkřísím. Pravá noha mě s každým krokem bolí, nemůžu běžet rovnoměrně. Dobře. Tak tohle bude dlouhý výlet. Snažím se nepropadat trudomyslnosti, zatímco mě předchází další a další lidi. Mladý, starý, hubený, tlustý, kluci, holky… Všichni jsou na tom líp než já. Nikdo nekulhá.

Každý z nich má svůj příběh. Každý jeden z nich ušel nějakou cestu, než se dostal sem, připomínám si. Nech to plynout. Je to tvůj den, tvůj závod, je jedno, kolikátá seš. Zvažuju, že vyndám telefon a zavolám Tomovi, abych mu řekla, jak hrozný to je. A pak si uvědomím, že se chovám jako blázen. Vždyť jsem tady! Jsem přesně tam, kde chci být a není jediný místo na světě, kde bych byla v tuhle chvíli radši.

Tak šlapej, princezno.

Vrchol. Snažím se rozběhnout, ale moc to nejde.

Oukej, nevadí, budu prostě hrát s těma kartama, který jsem dostala.

Hlavně klid.

 

Seathwaith – Boot – 22 km

„Where it's covered in all the colored lights / where the runaways are runnin' the night / impossible comes true, it's takin' over you / oh, this is the greatest show“

Začátek mi připadá kratší, než jsem si pamatovala, a o tolik těžší, protože vím, že vloni jsem tady běžela a tady taky, tady jsem byla za tak a tak dlouhou dobu a teď to prostě nejde. V hlavě se mi odehrává masakr u Thermopyl.

V jediným technickým úseku mi ujíždí bahno pod nohama, padám a přisedám si hůlku. Já z toho vyjdu dobře, hůlka to má ale za sebou. Kurwabober. Co teď budu dělat? Jak budu bez hůlky lízt na Black Sail Pass? A na ten hnusnej kopec po něm? A na Cauldron? Cauldron?? Haha. Tak u toho chci být, až tam dolezeš.

Začíná se totiž šeřit a já při pohledu na hodinky vím, že v Bootu budu mít zhruba 45 minut na cut. To není dobrý. Jestli mě něco děsilo, byly to cuty. Věděla jsem, že budu mít dost možná velký problém je stíhat. Ne. Kecám. Věděla jsem jistě, že budu mít problém je stíhat. Jen jsem si to odmítala plně připustit.

A teď stojím uprostřed jeviště, světla září, v sále je zhasnuto a na mně je tuhle show odehrát.

Jdeme ve skupince, kluk přede mnou na místě, kde se dá běžet a kde bych mohla popobíhat, jen rychle jde. Nemám ho kudy předejít a nechci mu říkat, aby uhnul, protože chvilkama běží a to je pak jasný, že je rychlejší než já.

Čas je neúprosný. Brána. TO místo. Nejsou tu panely, ale kus cesty z plochých kamenů. Tak ahoj, vy svině odporný, pěkně děkuju a neděkuju.

I když…

Kostel, silnice, snažím se běžet na CP, je už úplná tma. Vyndám si čelovku a poprosím někoho, aby mi slepil hůlku. Bude to dobrý.

 

Boot – Wasdale Head – 31 km

„I am my mother’s savage daughter / the one who runs barefoot / cursing sharp stones“

Není to dobrý.

Není to vůbec dobrý.

Hůlku mi sice kluci omotali páskou, ale jakmile se o ni opřu, prolomí se. Oukej, takže mám jednu funkční a druhou nevím co s ní. To mi teda dlouho nevydržely.

Začíná pršet. Co padá seshora je ale absolutní odvar toho, co je na zemi. Jestli jsem si při předchozích dvou návštěvách myslela, že je tahle pasáž mokrá, nevěděla jsem, co je to mokrá.

Mám pocit, že jdu fakt dobře, že spěchám, popobíhám, z kopce běžím, ale kdepak. Ztrácím drahocenný minuty. Všude je voda a bahno a bahnitá voda. Ve chvíli, kdy už dělám šestý krok za sebou po kotníky ve vodě a zaboha nedokážu najít pevnou půdu, se mi vybaví lakelandský skyrunning Martina VP a jeho hláška o tom, kterak plavali do cíle. V tý samý chvíli se za mnou vyloupnou dva kluci a já jim navrhuju, že můžeme do Wasdalu doplavat. Nesmějou se. A přitom takovej dobrej fó-dohajzluuž! Rvu nohu z bahna a doufám, že na ní bude bota.

K silnici běžím. A běžím i po silnici a stejně ve chvíli, kdy dorazím na CP, mám třicet minut na cut, jednu hůlku, promáchaný nohy a pocit, že tohle není příliš velký sousto, tohle je sousto, který musím vyplivnout, jinak se jím udusím. Teď. Hned.

 

Wasdale Head – Buttermere – 42 km

„'Cause I'm not givin' up / I'm not givin' up, givin' up / No not yet / Even when I'm down to my last breath / Even when they say there's nothin' left / So don't give up on me“

Oukej. „Můžu židli?“ ptám se prvního kluka převlečenýho za Sandy. Letošní téma je Pomáda. „Jasně!“ Podává mi židličku. „Lidi, máte 25 minut!“ „Musím si převlíct ponožky, jinak stejně končím.“ Vytahuju pytlík s ubrousky a zinkovou mastí a druhý s ponožkama. Klepou se mi ruce. Prší. Všude je voda. Snažím se rozšněrovat bahnem obalený tkaničky. Stahuju promáchaný ponožky. Kontroluju nohy. Vedle mě sedí nesdílný kluk, který přezouval už v Bootu a i tady opečovává nohy. Zoufale mačkám mast a nic z ní neleze. „Potřebuju silnýho chlapa!“ volám zoufale. Johnny v paruce přiskakuje a v duchu všech místních marshalů mi okamžitě pomáhá namazat rozmáčený nohy.

„Co ještě potřebuješ?“ „Polívku!“ Odepíná mi z batohu hrnek a ve chvíli mi ho vrací. Polívka je horká. Spálím si jazyk. Ale se zhruba deseti minutama na cut se balím. „To zvládneš! Jak se jmenuješ?“ ptá se Johnny. „Uvidíme se v Conistonu!!“

Mizím do noci. Prší. Vloni jsem tu měla Steva. Letos mám jen jednu hůlku, druhou zlomenou nesu v ruce, protože se teď nedá složit. Kopec se zvedá. Předejdou mě dva lidi. Jak to sakra dělají, že chodí tak hrozně rychle?!

V zoufalství hůlku lámu úplně a strkám za opasek, abych ji už nemusela nýst. Za zády mám pár čelovek, většina se přibližuje, předejde mě kluk, co ošetřoval chodidla, a já se ho prostě nedokážu držet. Black Sail Pass je strmější než ve vzpomínkách, strmější a delší. A teď už definitivně leje.

Tohle nemůžu zvládnout. Co budu dělat? Mám se vrátit? Ale jak? Co teď? Bolí mě ruka a záda, bolí mě hrozně nohy, nemám kde brát, co jsem to provedla? Co jsem to, sakra, provedla?

Vím, že nesmím zastavit.

Během chvíle bych prochladla, kolem mě není ani noha, fičí, já mám kraťasy, triko a šusťákovku. A klobouk! Jestli zastavím, koleduju si o velký průser. V duchu doufám, že nestihnu cut. Že dojdu do Buttermeru a bude pozdě. Že budu mít naprosto legitimní důvod, proč tohohle šílenství nechat.

Nakonec se vrcholu dočkám. A cestou dolů dokonce seberu pár lidí.

Vím, že bude následovat ještě jeden kopec. Pamatuju si, jak mě vloni překvapil a vím, že z něj byl dost šílený sestup, ale nemůžu si zaboha vybavit, jak vypadal. Byl dlouhej? Jak moc? Cpu do sebe gel, zvedá se mi žaludek, ale to mě teď nezajímá. Musím tohle přežít. Slíbila jsem přece, že se mi nic nestane.

Druhý vrchol je naštěstí milosrdnější a dolů to jde vcelku dobře.

Buttermere mě nezachrání. Přijdu tam s půlhodinovým náskokem na cut.

 

Buttermere – Braithwaite – 52,5 km

„I’m, not giving in / I'm not giving in / not giving in / ooh, I'm not giving in, yeah-yeah“

Dívám se na zaparkovaný, nastartovaný, vyhřátý autobus připravený odvízt mrtvoly do Conistonu. Strašně do něj toužím nastoupit. Tak moc, že vypiju dva hrnky jahodovýho mlíka, poprosím marshalku, aby vyhodila prasklou hůlku, a nechám se přesvědčit, že vzdát to můžu na dalším CP. „Ten kopec, co teď bude, je ale hrozně hnusnej,“ skuhrám. „Já vím,“ utěšuje mě holka od vody. „Ale tu nejtěžší pasáž máš za sebou! To zvládneš! Jdi, uvidíš. Kdyžtak se vrátíš!“ Dobře.

Jdu.

Prší.

A všude je strašnýho bahna. Ale strašnýho.

Kopec, co mě teď čeká, je obluda, na který nastoupáme 573 metrů na šesti kilometrech. Jde se kolmo vzhůru bahnem, který klouže, boty mlaskají a boří se. Jedna hůlka lepší než nic. Daří se mi dohnat skupinku kluků, který jsem předcházela před Buttermerem. Vede je sir Roderick, který celý závod jde. Na nohou pohorky a absolutně vyrovnaný konzistentní tempo. Vytáhne nás skoro na vrchol, kde se velení ujme mladý Asiat, se kterým jsem si chvilku před CP povídala. Běhá rok a tohle je jeho první ultra. Šlape jak hodinky.

Kopec nemá konec.

Kus po vrstevnici, kdy si člověk ale kvůli bahnu a hloubce, kterou pod sebou dneska nejen tuším, ale už i vidím, protože začíná svítat, moc neodpočine a pak zalehnout do svahu. Poslední stoupání ale fakt nemá konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec…

Tak kde je?

Sto kroků. Dvě stě kroků. Pět set.

Každý kopec…

Já už nemůžu!

Já už fakt nemůžu!!

No, jenže ty musíš. Když uhneš a pustíš ty za sebou, co se stane? Odejdou ti a? A budeš v háji dvojnásob.

A protože každý kopec opravdu má konec, má ho i tenhle.

Snažím se běžet dolů, protože vím, že tady jsem běžela, ale moc dlouho mi to nevydrží.

Kus pod vrcholem blbě uhnu. Jeden z chlapíků na mě naštěstí zavolá a já se vracím jen pár kroků, ale stejně mi to vezme síly.

Cesta do vsi nebere konce. Jak mi to jen mohlo připadat krátký? Na CP přicházím s 18minutovou rezervou.

 

Braithwaite – Blencathra Centre 66,2 km

„Don’t stop believin’ / hold on to that feelin’“

Jsem rozhodnutá jít, dokud mě v závodě nezastaví. Dokud budu stíhat cuty, prostě půjdu. Teď si ale musím dojít na záchod a přezout ponožky, protože jinak to stejně nemá smysl.

Jedna z marshalek mi pomáhá s mastí, nevím, co to je za pitomou tubu, ale leze to z ní jak z chlupatý deky. Chlapík u pití je upřímně nadšený, že potkal někoho z Český republiky – „To je poprvý!“ „Omluvte Keithe, on necestuje,“ zasahuje další z marshalek. Beru si na cestu talíř s těstovina a čtyři minuty před cutem odcházím.

Jsem poslední v závodě.

Během chvilky mě předběhne kluk, co tam pár hodin spal a je totálně fresh a já osamím.

Cesta je to dlouhá. Čtrnáct kilometrů a tři hodiny. „Jestli umíš chodit rychle, můžeš to stihnout.“ Neumím. Ani normálně ne, natož teď. Ale co. Zázraky se přeci dějí, že jo?

Jenže to bych nesměla nejdřív zakufrovat a vzápětí za Keswickem začít zvracet. Všechno je jedou poprvý. V tomhle případě blití v závodu. Trvá to snad sto let. Nejsem schopná se ani napít. Vyndávám telefon a snažím se dovolat Tomovi, abych mu řekla, že další cut už nestíhám a budu potřebovat, aby pro mě do Blencathry dojel. Nedovolám se.

A tak jdu. Jdu tak, jak mi to jen tělo dovolí.

Začal nový den.

Je krásně.

Svítí sluníčko.

A pastviny jsou zelený a třpytí se na nich kapky vody, kolem pospávají ovečky, paprsky olizují okolní kopce, opírají se temně modrých ploch jezer hluboko v údolí, skálu protíná vodopád. Cesta je černá, vřes jasně fialový. A já nemůžu už ani popoběhnout.

Je hotovo.

A mně pořád zbývá nějakých pět šest kilometrů, který musím absolvovat.

Mířím na virtuální checkpoint, během chvilky se zatáhne, začne fičet a pršet. Lakes se se mnou loučí po svým.

Na CP dorážím patnáct minut po cutu.

Jak uvidím marshala, co mi jde naproti, začnou mi týct slzy.

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“

 

Epilog

Vím, že bylo holý šílenství sem jezdit. Vím, že postavit se na start bez pořádnýho tréninku, s jednou nohou sešroubovanou a druhou rozbitou, bylo jako jít s prakem na draka, ale můžu já za to, že nepřestávám věřit na zázraky?

Mohla bych se vymlouvat na hromadu věcí – na počasí a hůlky a zranění a málo pomerančovýho pití na občerstvovačkách a moc bahna a deště, ale nebudu. Fyzicky jsem na to prostě neměla. Duše se sem ale musela vrátit, musela to ještě jednou zažít. Protože Marc má pravdu, nikdo nevíme, co zítřek přinese. Je možný, že to bylo moje naposledy. V půlce srpna mě čeká rezonance pravýho kolene, další kolo rentgenů a čtyřiadvacátýho pak konzultace a naplánování operace. Nevím, jak to celý dopadne.

Vím ale, že každý kopec má konec.

A že na zázraky já věřit nepřestanu nikdy.

Lakeland 100 - The Untold Want

The untold want by life and land ne’er granted,

Now voyager sail thou forth to seek and find.

- Walt Whitman

Lakeland 100 - Go big or go home!

"A nejsou jednodušší způsoby, jak si dělat bolest? Třeba se nechat mlátit tyčí přes nohy?" 

(I., který nás přijel vyzvednout na letiště)

"Zapomeň, že bys nestíhala cuty! Za tenhle kolotoč jsme zaplatili už tolik, že se na něm budeš vozit, dokud se nepobliješ!!"

(z T. motivační řeči před startem)

pátek 29.7., Coniston, John Ruskin School - registrace 

Jsem tady. Musím se štípnout, abych tomu uvěřila a stejně mi to moc nejde. Stojím na louce, na který už teď, čtyři hodiny před startem stomílovky, parkují desítky aut. Je teplo a dusno, sluníčko svítí, ale nad okolními kopci se kupí černý mraky a slibují počasí tak typický pro Lake District (čili déšť a pak ještě víc deště). Nade mnou se tyčí Old Man of Coniston a před mnou se táhne přes hory a doly vidina sto sedmdesáti kilometrů, na jejichž konci bych se měla ocitnout znovu tady.

Tady.

Konečně.

Po všech těch týdnech, měsících a nakonec i letech čekání jsem opravdu tady. Make legends not war vybízí v barvách ukrajinský vlajky vyvedený letošní motto závodu, který se nese v duchu hipísáckých festivalů. V zázemí místní školy to opravdu působí jako na fesťáku: stánky s občerstvením, kadibudky, spousta lidí, stanů, psů, dětí, obytňáků, vevnitř pípy a dobrá nálada.

Organizátoři 50LL100 jsou všeobecně věhlasní tím, že do téhle akce dávají víc než jen trochu sebe sama. Byla jsem už na spoustě běžeckých akcí, ať už v roli toho, kdo se snažil se dostat do cíle nebo toho, kdo pomáhal do cíle jiným, ale od začátku do konce se nic nikde a nikdy nevyrovnalo zážitku, který nám připravili tihle lidi. Jestli o někom můžu říct, že jsou to totální srdcaři, jsou to místní marshalové. 

Ve stanu, kde se mám nahlásit a předvést masivní povinnou výbavu, ve který chyběl snad už jen vrtulník a náhrdelník od Cartiera, je vedro a fronta se vine skoro až ven. Odbavujících je ale tolik, že jsem za chvíli na řadě. Paní si mě odškrtne, pán v důchodovém věku v kytičkatým klobouku, pestrobarevných kalhotách a s obrovským symbolem míru na krku mě nechá vybalit celou pracně napěchovanou krosničku, pečlivě kontroluje všechno včetně lepených švů na nepromokavý bundě a kalhotách. Ještě číslo, tracker, fotku a můžu jít.

Venku se fotím u tabule. Směju se na celý kolo, ale vevnitř je malá dušička. Nevěřím si totiž ani za mák. Od prosince jsem v podstatě nic nenaběhala. Strachy jsem se na svoje měsíční objemy radši ani nedívala. Od prosince do března jsem neběhala vůbec - jedno koleno v háji, pak pár opatrných výběhů a druhý koleno v háji. V dubnu výsadek a v květnu výron kotníku. Nakonec jediný těžší a delší trénink představoval výlet s mistrem jediem do Krkonoš a noční výšlap z polský strany na Sněžku. Příprava, o který bych řekla, že mě může dostat možná do cíle maratonu, rozhodně ne závodu v těžkým terénu, který tvoří čtyři maratony za sebou. 

A kdyby šlo jen o vzdálenost! Kromě ní jsou tu ještě neúprosný cut-offy - časy, kdy se musíte dostat na check-point - kontrolní stanoviště, kde se můžete najíst, doplnit si pití, obstarat, co potřebujete a pak si pípnete odchod. Pokud se na další CP nezvládnete dostat ve vymezeným čase, končíte. Strašně jsem se bála, že nezvládnu ani první cut (pět hodin v Bootu), natož pak ty další. 

Ležím ve vlhký trávě. Mám za sebou brífink, na kterým nám hlavní organizátor Marc (kterýmu jsem za ty roky napsala spoustu mailů a musela jsem být tím neojtravnějším účastníkem, který se pořád ještě nezúčastnil) mimo jiný řekl, že nejvyšší úspěšnost za čtrnáct konaných ročníků byla 64 procent. Sedíme na podlaze v tělocvičně školy, je nás tu skoro šest set, a Marc pokračuje: dřív jsem vždycky říkal, abyste se podívali na člověka nalevo, podali mu ruku a domluvili se, kdo z vás nedokončí, protože statisticky to bude téměř každý druhý. Letos, vzhledem k tomu, co se děje, to ale uděláme jinak. Vždycky jsem mluvil o tom, že jsme tu jedna velká lakelandská rodina a chci, abyste se teď podívali na člověka vedle sebe a řekli mu - vítám tě do rodiny, až nebudeš moct, udělám všechno pro to, abych tě dostal do cíle. Podávám si ruku s klukem vedle mě a slibujeme si, že až se najdeme na nějakým CP ležet s hlavou na stole a/nebo v jídle, pomůžeme si vstát a pokračovat. 

Cestou z brífinku potkávám Sabrinu Verjee (kdo neví, kdo je Sabrina, googlí a pak se jde stydět do kouta), ale neodvažuju se ji poprosit o společnou fotku (čehož posléze lituju). Je maličká a hubená a jinak vypadá stejně jako na všech videích, který jsem s ní viděla (další den poběží padesátimílovku, která startuje v Dalemainu, a dá ji za osm a půl hodiny; zabiják, ta holka).

Ležím ve vlhký trávě. Připadá mi, že všechno sleduju očima nezúčastněnýho člověka. Necítím najednou nic. Ani strach, ani nervozitu, ani radost, nic. Jsem prázdná schránka obalená hromadou lycry.

A pak je čas. Nahodím krosničku, rozloučím se s T. a jdu na start. Já, robot. Stojím v houfu lidí. Moc přátelská atmosféra tu teda nepanuje, obzvlášť dívky a dámy působí dost nabroušeně. Nessun dorma není skoro slyšet a vůbec netuším, jestli celou tu srandu někdo odstartovával. Najednou se ale dali lidi přede mnou do pohybu, a tak jsem zmáčkla start na hodinkách a vydala se za nima.

Coniston - Seathwaith (11,3 km - 659 m up)

Prvních třicet kilometrů jsem znala, ty jako by se nepočítaly - a bylo to jedině dobře. 

Cukr času zaoblil místní kopce, narovnal terén, vymazal kameny i bahno, všechno bylo ve vzpomínkách snazší...

Stoupáme ve špalíru nad Coniston, sbíháme k parkovišti, tuhle cestu znám, tady se dá běžet, a tak jsem tady člověkem a tady běžím. Následuje první stoupání, je delší, než si pamatuju, prudší, kameny jsou větší, ale pak je tu vrcholek a dolů to můžu na rozdíl od jara pustit. Kolena jsou mi zatím nakloněna.
V Seathwaithu jsem překvapivě rychle. Tak fajn. Všechny minuty navíc ukládám do banky, pořádně se napiju, doplním lahve a vyrážím dál.

Seathwaith - Boot (22,4 km - 1044 m up)

Cestou do kopce za Bootem potkávám chlapíka, který mluví v jednom z lakelandských videí. Ptá se mě, odkud jsem - na startovním čísle na batohu mám českou vlaječku. "Já vás znám! Vy jste taťka Dave! To video jsem viděla snad tisíckrát!" smějeme se. Tuhle stovku běží už počtvrtý - a není zdaleka jediný, kdo se nepřestává vracet. Téměř všichni lidi, se kterýma prohodím pár slov, běží už poněkolikátý. Téměř nikdo z nich nemá za sebou všechny pokusy úspěšně, všichni mi říkají, že jsem si na první stovku nevybrala ani trochu lehký závod, ale že je to nejkrásnější, co kdy běželi. Postupně jim dávám čím dál víc za pravdu. Teď se ale šeří, cesty jsou plný vody a bahna, kousek před Bootem blbě zakopnu, něco mi lupne v levým koleni a najednou nemůžu došlápnout. Do hajzlu! 

Do hajzlu fialovýho modrýho zelenýho, tak krásně to šlo! Z kopce a po rovině jsem zvládala klusat, do kopců šlapat poměrně svižným tempem a najednou tohle. Jít můžu, běžet se nedá. Zatínám zuby, mířím na CP a doufám, že to přejde stejně rychle, jako se to objevilo.

Boot - Wesdale Head (31 km - 1341 m up)

Na stanici v Bootu je hromada lidí. Odkládám batoh a sahám pro čelovku. Tam, kde měla být, není. Oblívá mě horko. Že by mi někde vypadla? Co budu dělat? Klid. Dejchej. Půjdeš se záložní malou. Ale ta mi nevydrží! Vydrží. Klid. Nakonec velkou čelovku nacházím vevnitř v batohu, ale těch pár desítek vteřin bylo pekelných. 

Beru si flapjack, vdechuju gel, dolejvám vodu, piju colu a odcházím do noci. 

Zase špalír. Chlapec Christopher přede mnou se chová jako debil a nepodrží mi ani větvičku. Když pak zahučí po koleno do bažiny, přeju mu to. A protože být svině se nevyplácí, hučím poprvé - a jak se ukáže ani omylem naposled - do bažiny po koleno o pár kroků dál i já.

Cesta do Wesdale Head je vlastně strašně snadná - travnatá pláň, nějaký stoupání tu, samo, je, ale není to zdaleka tak hrozný. Jenže... Jenže to by to nesměly být Lakes. Země je jedno velký bahniště, na kterým stojí voda - liší se to jen poměrem voda/bahno. Co dvacet kroků zapadám po kotník, je to studený, snaží se mi to sežrat botu (pozor na světýlka, miláškové!), kleju jak starej námořník. Začíná pršet. Absolutní tmu krájí světýlka čelovek ostatních běžců. Špalír se roztrhal, pořád ale běžím v dosahu někoho a orientace tím pádem na jinak nijak neznačený trase není problém. 

Netrvá dlouho a sbíháme do kempu, od něj už jen po silnici, trávě, přes most a výprava do neznáma může začít.

Je to dlouhý? To mě mrzí... Tak si hezky poposedněte, protože zdaleka nekončíme. Věřte, že mně to přišlo ještě delší.

Wesdale Head - Buttermere (42 km - 2053 m up)

Místní marshalové jsou převlečený za 101 dalmatinů. Každý CP má svoje téma, někde to berou vážně víc, jinde míň, ale všichni jsou stoprocentně připravený pomoct absolutně s čímkoliv (jak později zjistím).

Mám necelý dvě hodiny na cut. O tom se mi ani nesnilo. Jím sendvič, piju kafe, budu potřebovat ještě dva bílý maurtení gely, abych zahnala strašlivou spací krizi, ale mám před sebou nejprudší a nejtěžší stoupání závodu. To, který jsem se na jaře kvůli kolenům rozhodla radši nejít - a jen co CP opustím a cesta se zvedne a já vysoko, převysoko nad sebou uvidím had čelovek šplhající na Black Sail Pass, uvědomím si, kolik rozumu jsem měla.

Záhy se chytám Stevena, který je podle vlaječky na čísle z Irska. Šlape naprosto mechanickým tempem, to mám od Petra nacvičený, to mi vyhovuje, zavěšuju se za něj jak na Tour. Vím, že měl modro žlutý hoky, černý ponožky, černý kraťasy a modrý tričko a číslo 376. Půjdu s ním další dvě hodiny, pomůže mi dostat se přes technicky nejtěžší pasáž závodu, ale kdybych teď vedle něj seděla, nepoznám ho. 

Šlapeme do kopce, kameny záhy začnou tvořit schody, serpetiny jsou nekonečný a prudký a já mockrát v duchu děkuju za výpravu na Sněžku, který jako by to z oka vypadlo. Na CP jsem si vzala bundu a teď jsem za ni nesmírně vděčná - prudký vítr žene ledový déšť, vedle cesty kus pod vrcholem sedí tři běžci a vedle nich leží někdo zabalený v oranžovým pytli i s hlavou. Není to hezký pohled.

Steven šlape jako stroj a já se ho držím, jako kdyby na tom závisel můj život. V duchu Marcovy výzvy se stávám Stevenovým otravným příbuzným, tím, kterýho se prostě nemůžete zbavit, ať děláte cokoliv. 

Přejdeme vrcholek a místo seběhu za odměnu nás čeká technická pasáž dolů. Mokrý kameny, proudy vody, kam šlápne Steven, tam šlápnu já, dýchám mu na záda, pořád tak trochu čekám, že se otočí a z toho půl metru, co nás dělí, mě požádá, jestli bych už laskavě nemohla jít do hajzlu. 

Neudělá to.

Cesta se dole narovná jen na pár metrů a následuje další stoupání a po něm další klesání. Celý svět se smrskl na hoky přede mnou.

Chce se mi spát, mám hlad, jsem hrozně unavená. Ale mám překvapivě hodně síly a žádný temný myšlenky. Jdu od CP k CP. Od jídla k jídlu. Od cutu ke cutu. Jdu. Levá před pravou, pravá před levou.

Stevena opravdu uvisím až na CP v Buttermeru. Těsně před ním mu děkuju a slibuju, že mu v cíli koupím pivo. Říká mi, že hlavní je přečkat noc, a pak už mi mizí z očí tak rychle, jak jen to zvládá.

Buttermere - Braithwaite (52,5 km - 2626 m up)

Tohle CP má jako motiv dio de los muertos. Dostanu tu vynadáno, že s plnou pusou (párku v toasťáku) se nemluví, ale jahodovej milkshake dostanu i tak. Mám chuť tý krásně vyzdobený paní něco říct, ale to bych musela znovu otevřít pusu plnou polorožvejkanýho párku a dostala bych nejspíš tím pádem další kartáč a na to jaksi nemám sílu.

A tak slopu nejdřív jahodový mlíko a pak čokoládový a jím toast a lebedím si, jak hezky se mi to bude pozdějc zvracet. Nikdo se nesměje. Zjevně nejsem ve formě.

Paní od koktejlů vyprovází svýho partnera, který taky běží. "Jdi si svým tempem. Nedovol nikomu, aby ti vzal tvůj závod. Dokážeš to. A teď zvedni prdel a koukej mazat!!"

Leje, promáčený boty začínají zavánět dost nepříjemnýma problémama s chodidlama, a tak se zvedám taky (obrazně, není si tu kde sednout - naštěstí) a mažu. 

Mám to štěstí (anebo smůlu, záleží na úhlu pohledu), že si pod čísly v road booku, který detailně popisuje trasu, neumím vlastně pořádně nic představit. Ale 573 výškových metrů, který mám teď nastoupat, jsou míň než 667, který jsme zdolali v poslední etapě, takže to přeci musí být snazší, ne? Dneska mi to s tím humorem ale opravdu jde...

Visím v holích a stoupám kolmo po bahnitý cestičce strání kamsi vzhůru. Vysoko nad sebou vidím řídký had čelovek, který putují po vrstevnici, aby se po chvíli stočily znovu kolmo vzhůru a takhle ještě několikrát.

Hloubku pod sebou jenom tuším. Místy se cestička na chvilku narovná, slezeme po kamenech, přelezeme strž, kterou se valí voda a znovu pěkně nahoru. V pár okamžicích si uvědomuju, že by stačilo, aby mi to podjelo a čert ví, kde by mě sebrali. Zakazuju si na to ale myslet. Mám před sebou úkol, mám před sebou cestu, vede na vrchol a je to jediný, co teď na světě existuje. Moje bytí se smrsklo na kužel světla vrhanýho čelovkou. Zatím se mi daří lidi předcházet, vím, že to nebude trvat dlouho a jen co se to trochu narovná, začnou si mě zase mazat zpátky na chleba oni. Kluk přede mnou klouže v bahně a padá. Říkám si, že má teda pěknou smůlu a musím být opatrná. V dalším stoupání se pode mnou urve převis a já padám taky - naštěstí na cestu a do bahna, takže do měkkýho. Bude to můj jediný pád za celý den.

Nepřestává pršet.

A fičet.

Jako bonus se přidá mlha. Tuším v ní vrchol a tak jí to ani nemám za zlý.

Na vrcholku míjím Stevena, který hrabe bundu. Trošku škodolibě zařazuju rychlost O neboli Odvaha a pouštím se z kopce. Daří se mi běžet až do vesnice, kde mě čeká první velký CP v teple.

Braithwaith - Blencathra Centre (66,2 km - 3104 m up)

Najednou jsem z deště v suchu, je tu hromada světla a taky lidí. Sedí u stolů, jedí, převlíkají se, ošetřují bebíčka, dávají se dohromady před další cestou, končí... Já rozhodně končit nehodlám. Mluvím sama se sebou nahlas a drze využívám toho, že nás startovalo jen pět cizinců a nikdo mi tím pádem nerozumí. "Dojdeš se vyčůrat, namažeš se." ... "Supr, šikulka. Vezmeš si těstoviny a kafe." ... "Sníš to a zuješ si boty." ...notyvole. Že to není úplně dobrý mi bylo, samozřejmě, jasný - koneckonců jsou to moje nohy. To, co mě ale čekalo, když jsem sloupla (doslova) ponožky, mě poněkud šokovalo.

Tzv. "wet feet" znám jenom z běžeckýho porna. Vím, že je to problém a vím, že dokáže zlikvidovat i ty nejlepší z nejlepších. Teď sedím durch v místnosti plný smrdutých mokrých psů, který se tvářej jako lidi, a čumím jako bluma na dvě vrásčitý, úplně bílý rozbředlý filé ze školní jídelny, který kdysi bejvaly mýma chodidlama. 

Stačí jeden pohled na nehty a je jasný, že bude rychlejší dopočítat se těch, který zůstanou (dva). "A kurva." Ok. Takže vazelínu, suchý ponožky a co nejrychlejc mazat do Dalemainu, kde mám náhradní boty. Zjišťuju, že na filé se mi udělaly bonusový puchejře. Rvu nohy zpátky do bot. "Jaká rozkoš!" ulevuju si hlasitě. Nahážu do sebe trochu jídla, jeden hrnek kafe, jeden něčeho jinýho, dolít lahve, krosničku na bolavý záda a odchod, než mě začnou napadat nějaký kraviny typu, že už to možná stačilo.

Venku parkuje autobus připravený odvízt DNF chudáky domů. Věnuju jim tichou myšlenku a posilněna jejich bolestí (jednou svině, dycky svině) se vydávám vstříc úsvitu.

Čeká mě dlouhý, v podstatě rovný úsek po asfaltu. Nejsem schopná běžet. Jakmile zahneme do lesa, cejtím, že se mi otevřel batoh a než se naděju, celej jeho obsah se válí na zemi. Tak super! S použitím značnýho množství hrubý síly rvu všechno zpátky. Proč toho jenom táhnu tolik?! Předejde mě hromada lidí a mně to z nějakýho neznámýho důvodu furt vadí. Jako kdyby na tom jakkoliv sešlo.

Cesta se zvedá a příjemný stoupání se vine vzhůru. Začíná pršet. Cesta se vlní a pak vede téměř po vrstevnici na virtuální CP, který má ohlídat, že si to nikdo nezkrátí a opravdu obejde celý údolí. Je to krásný, ale teď už neprší, teď už regulérně leje. Krátce před CP mě předejde jakýsi Dave. Hodinky mě navádí na travnatou cestičku dolů, Dave to obchází o pár metrů delší kamenitou cestou, na kterou se ta moje napojuje. Vehementně na mě mává, že jdu jako blbě a musím se vrátit a obejít to! Tyvole Dave, ty seš taky debil, co?  Ale tak ok, tak se teda těch dvacet metrů vracím. Dave mi mezitím utíká, snad ho to zahřálo u osrdečníku.

Popobíhám, co jen to jde. Na hlavu mi padá proud vody ze sprchy, nohy mam ponořený v mělce napuštěný vaně plný kamenů.

Cejtím, jak se filé drolí a bobtnají na něm další puchejře. S každým krokem z kopce se fialový, odlupující se nehty dotknou látky bot. S každým krokem se mi propocená, promáčená látka kraťasů otře o rozedřený třísla. Každý krok se stává mým vlastním malým vnitřním peklem. Kolotoč se roztáčí.

Máte dost? Věřte mi, že já měla taky. Teď ale neodcházejte. Teď to začne bejt napínavý. Teď totiž začínám opravdu trpět.

Blencathra Centre - Dockray (78,5 km - 3521 m up)

Tenhle CP má rockový téma. Hudba tu hraje dobrá, ale tácy jsou vyžraný a marshalové po celý noci zjevně dost unavený. Já jsem v kopci zjistila, že mám - aniž bych si to uvědomovala - totálně ledový předloktí, venku dál leje, a tak vyndávám suchý triko s dlouhým a nepromokavou bundu. Složitě se soukám z nacucaných hadrů do suchýho. 

Venku začal nový den.

Než se vyhrabu, už jen mrholí a dělá se teplo. To triko s dlouhým byl ale blbej nápad.

Nevadí! Co vadí, je zjevně změna v trase proti loňsku a můj fail v podobě starý gpx. Naštěstí jsou kolem lidi a tak se jich zoufale držím. Oni, na rozdíl ode mě, jsou ale schopní po zbrusu nový cyklostezce běžet, já mám krizi, chce se mi spát, nohy mě bolí a cítím, jak se mi na vnější straně levýho chodidla rodí zjevně třetí noha (na puchejř je to moc velký).

Na chvíli osamím a vůbec si nejsem jistá, kam mám jít dál. Předchází mě houf lidí. To jednomu nepřidá.

Stoupáme loukama, sálá z nich dusný horko - vykouklo sluníčko a určitě nejen já jsem v tu chvíli začala znovu prosit za déšť. Po stínu tu totiž není nikde ani památky. Jdete po otevřených pláních a kopcích a paprsky vás nemilosrdně olizují. Nejsem ale sama, komu není úplně nejlíp. Je krásně vidět, jak se každýmu ta sinusoida vlní jinak - sbírám ty, co mě předběhli před deseti dvaceti kilometry a naopak mě sbírají ti, co jsem je naposledy viděla hluboko v noci.

Cesta do Dockray nepatří k těžkým částem trasy, ale táhne se jak smrad. Snažím se popobíhat nebo aspoň rychle jít. Snažím se udržet si dobrou náladu. Jsem za polovinou. No tak, dobrý je to, dobrý je to! 

Dockray - Dalemain (94,8 km - 3891 m up)

A na chvíli tomu i sama věřím. Ve stanu na parkovišti uprostřed ničeho sežeru tác mandarinek. V životě jsem jich na posezení (postavení? Sednout si se neodvažuju) nesnědla víc a v životě mi nechutnaly víc. Před odchodem volám Tomovi, cítím se překvapivě dobře. V týhle fázi ještě věřím.

Chvíli to ještě jde. Běžím s jakýmsi Alexandrem. Chvíli si povídáme (lidi jsou tu dost nepovídaví, což mi nijak zvlášť nevadí, ale je to nezvyk, to přiznávám). Je tu už popátý, třikrát dokončil. Vypráví mi, jak to poprvé bral jako přípravu na UTMB, že se považoval za dobrýho běžce, ale dolezl to tu za 38 hodin - podle něj je to těžší než ikonický francouzský ultra a zároveň je to jediný závod, na který se vrací, protože má prostě jedinečnou atmosféru a kouzlo.

Běžíme poprvý za celý den lesem. Potkáváme hodně lidí. Cestička se najednou drápe vysoko nad jezero. Kolem kvete vřes. Země je černá, kapradí sytě zelený, vřes hraje všemi odstíny fialový, kameny jsou šedý. Ta krása mě nutí zastavit a chvíli se jenom dívat.

A pak to začne jít prudce z kopce. Nohy namočený dobrých osmnáct hodin ve vodě začínají soupeřit s krvavými třísly o pozornost. Dostává se jí oběma. Nemůžu běžet, nemůžu ani rychlejc jít. Jako bonus se mi chce pekelně čůrat a není prostě totálně kam! Po obou stranách cesty roste tak hustý kapradí, že se do něj nedá zalízt. Alternují ho ploty, zídky, velice řídký les, v němž se prochází davy lidí. Teplota stoupá a moje zoufalství s ní.

Já se do toho Dalemainu snad nedostanu. 

Předcházejí a předbíhají mě další a další lidi.

A já se na spirále zoufalství propadám níž a níž.

A pak je tu sklep. 

Jestli si myslíte, že tím dno končí, jste na omylu.

Sotva pletu nohama. Mám před sebou ještě minimálně pět kilometrů na CP, nemůžu došlápnou ani na jednu nohu, třísla a stehna mám v jednom ohni. Snažím se nesoustředit na nic jinýho než na na mantru levá před pravou, pravá před levou a nevyhnutelně se dostaneš na konec. 

Na dně je poklop.

A pod tím poklopem je další prostor.

Rovná cesta k panství, kde je velký CP, odkud startuje 50mílová varianta závodu, kde mám jediný drop bag na trase a tím pádem suchý boty a oblečení a kde čeká Tom, nebere konce.

Lidi jdoucí proti mně mi fandí a chválí mě. První ještě ustojím, u druhých už brečím.

Brečím, protože jsem si jistá, že končím, tohle prostě nejde, neumím si představit, jak bych mohla takhle pokračovat? Mám sice cca dvouhodinový náskok na cut, ale doteď jsem zvládala jít v tempu kolem pěti a půl kilometru v hodině, když jsem popobíhala, celý se to ještě zrychlovalo, ale tohle je opravdu mizérie.

Před stanem potkávám Toma. Ten má dobrou náladu, protože mi to jde hezky a věří, že budu pokračovat. V pár větách o informuju o tom, v jaký prdeli jsem. To ho nepotěší. Na stanici za mnou nemůže. Chvíli se tam motám, převlíkám se, pak si poponáším křesílko, který mi tam dali, k pásce, za kterou je T. a řešíme, co teda teď. 

Chodidla teď vypadají jako filé, který někdo nestrávený vyblil.

Fialovočerný odchlíplý nehty zdobí koruny puchejřů. Nejhorší je ale na levý noze hned pod palcem a ukazováčkem, táhne se v ohybu a mezi prsty, je hluboký, nedá se k němu dostat a hlavně se nedá pořádně zalepit. Mutant na vnější straně je tak velký, že nemůžu narvat nohu zpátky do (suchý) boty. Pravá noha nemohla zůstat pozadu a její puchejřová výstavka je taky monstrózní. 

T. se opatrně ptá, jestli teda končím. Já sedím v koutku sklepa pod sklepem a jsem na dně se silama. Jak s tímhle můžu pokračovat? Každý krok je čirý peklo - bez ohledu na množství vazelíny a pudru to bolí jako svině. Jdu si pro něco k jídlu, ale nedovedu si představit, že bych cokoliv snědla.

A pak se přede mnou objeví chlapík, který moje zmatený já odkáže zpátky na křesílko s tím, že za mnou pošle zdravotníka.

U křesílka mě odchytne další marshalka, má hipísácký kalhoty a znak míru a čelenku a je na mě tak hrozně hodná, že se znovu rozbrečím. "To zvládneš. Ošetříme nohy a to půjde. Odtud do Conistonu se to dá dojít. A víš, proč to vím? Protože jsem to šla!"

Přichází nejdřív jeden kluk, co mi okoukne nohy. Je mi ho upřímně líto. Ale prý těch zrasovaných nohou bylo dneska fakt hodně. Pak ho vystřídá jiný. Ten se pustí do lepení. Nevím, jestli u toho mám křičet nebo radši rovnou omdlít. Oba kluci jsou zlatý. "To cos dokázala je neuvěřitelný!" "Není," vzlykám. "To teda je! Tohle, co děláte, nevydrží skoro nikdo. Minulý týden jsem šel na tříhodinový trek a musel jsem to vzdát!" Ještě chvíli mi olepují nohy a valí mi do hlavy, že to dám.

Až se zvednu, mechanicky sbalím věci, dám Tomovi drop bag plnej smrdutejch věcí a zkusím udělat pár kroků. "To nejde. To prostě fakt nejde." - "Dobře, tak půjdeme tady kousek po louce a pak uvidíš. Kdyby to nešlo, dojdu pro auto a odvezu tě."

A tak jdeme.

Každý krok bolí, ale náplasti poskytují přeci jen trochu úlevy. 

Po pár set metrech se T. ptá: "Tak co?"

Nadechnu se. Vydechnu. Kam až jsem ochotná zajít? A kam až můžu?

"Vím, že toho budu strašně litovat..." - vidím, jak se T. nadechuje, aby mi řekl, že to nevadí, že jsem došla daleko - "...ale uvidíme se v Conistonu!" 

Takhle překvapenýho jsem ho za těch bez mála osmnáct společných let ještě neviděla.

Dalemain - Howtown (106,3 km - 4185 m up)

Louka je mokrá a opečovaný nohy jsou během pár minut zase namočený. Kdosi mi říká, že Howtown je jenom osm kilometrů - čemuž z neznámého důvodu uvěřím a pak mi to přijde, logicky, hrozně dlouhý.

Už zase potřebuju čůrat. Už zase není kde. Nakonec objevím jeden zakrslý keřík a pod heslem "Paula Redcliff peeing and winning" kašlu na poslední zbytky zábran. Oč to mají pánové jednodušší...

Krátce poté musím zout botu, protože mám pocit, že se mi to, čím mi chlapec obložil puchejř pod palcem, shrnulo - neshrnulo, jen jsem se připravila o dalších deset patnáct minut...

Snažím se kmitat nohama. Chvíli si povídám s chlapíkem, který v Dalemainu odložil zraněnýho kamaráda a má sil na rozdávání. Je to demoralizující. 

V Howtownu se pokouším nahodit systém mandarinkama. To, co zabralo v Dockray, ale tentokrát nezafunguje. 

Labutí píseň se chýlí ke konci.

Howtown - Mardale Head (121,5 km - 4950 m up)

Zpětně nevím, kdy přesně se to zlomilo. Z praskliny trčí ostrý třísky a zabodávají se mi do každýho kousku těla. Nejspíš jsem málo jedla, což v kombinaci s chodidly, třísly a kopcem jako prase, který mě teď čekal, vedlo k tomu, že jsem na dně pod dnem našátrala ještě jeden poklop - a zvedla ho.

Visím v hůlkách. Kopec nade mnou je prudký, bahno klouže, vím, kam jdu, byla jsem tu o Velikonocích, vím, že má několik falešných vrcholů. A taky vím, že zásobárny jsou do mrtě vyprázdněný.

Nemám co dát. 

Pod poklopem je skála. Zarývám do ní nehty.

Počítám kroky. Po deseti pauza.

Pak po dvaceti.

Pak zvládnu dvě stě naráz. 

Pauza.

Pauza.

Já. Už. Nemůžu.

Skála odmítá povolit, nehty se trhají, plní se krví...

Cpu do sebe na sílu tyčinku, žaludek se bouří, rvu do sebe gel. To nemůžu ustát.

Nakonec se vydrápu nahoru. Zvlněný hřeben je delší, než jsem si pamatovala. A totálně rozrytý od téměř tří tisíc účastníků pasedátimílovky.

Jako ze sna potkávám na cestě stádo koní. Nevím, jestli můžu jenom tak běžet mezi nima a tak je zdlouhavě obcházím.

Z kopce to bolí snad ještě víc než nahoru.

A pak je tu nekonečný sešup bahnem, kameny a kapradím na cestu nad jezerem.

A tam je to místo, kde jsem si uvědomila, že tuhle míru bolesti už snášet nedokážu. 

Každý máme nějaký limit. Hranici.

Tohle byla ta moje.

Vyhrabu telefon. K mýmu překvapení mám signál. Volám T. Bulím jak malej smrad. Říkám mu, že v Mardale Head končím. 

Bulím pak ještě chvíli. Dovolím si ten svůj veliký, převeliký sen oplakat a pak jdu dál.

Už nespěchám.

Už nikdy nebudu běhat. Je to strašně hloupý koníček. Budu dělat marmelády. Budu jezdit s dětma pomalinku na kole. Na prahu čtyřicítky dospěju a budu rozumná.

Je to nekonečný. Smráká se. Vím, že mám na cut necelou hodinu. A vím, že bych to měla zkusit. Vím, že bych to neměla vzdávat. Ale skála se ani nehnula. Kolotoč se točí tak rychle, že už nechci nic jinýho, než z něj vystoupit.

CP Mardale Head - 27 hodin 39 minut od startu.

"Jsi v pohodě?" ptá se mě marshal s brejličkama.

"Nejsem. Končím." Už zase ty slzy.

Bere mě podpaží a vede mě ke stanu. Chce vědět proč. Chce mi pomoct - něco sníš a půjdeš dál! Už je to jenom kousek!

Nepůjdu. Nemůžu. Nejde to. Ne. Jsem fakt rozhodnutá. Vím. že mám čas. 

Postupně se u mě vystřídají tři zaříkávači. Nikomu z nich se nepovede postavit mě na nohy.

Pak mi konečně někdo odstřihne tracker a kolotoč se zastavuje.

... ... ...

Jedna z marshalek mi pomáhá se kompletně převlíct. Nechápu, kde se v těch lidech bere tolik ochoty a empatie. Jsou strašně zlatý. Vedou mě do autobusu plnýho mrtvol. Smrdí to tam k zalknutí. Svezu se vedle holčiny, co si něco provedla na padesátce s kyčlí. 

Není tu signál. Jsme na konci světa. Nikdo tu nežije. Končí tu silnice. Leje. Už zase. Nakonec chytám na chvíli autobusovou wifi a píšu Tomovi, aby pro mě přijel. Čekám tam přes dvě hodiny, ale čert to vem.

V tu chvíli nelituju vůbec ničeho.

Když se konečně před půlnocí objeví, s úlevou se svezu do auta a okamžitě usínám.

V hotelu ze sebe sloupu věci. Strhám tejpy. Ve sprše se mi zatmí před očima, pobliju se a pak upadnu na čtyři hodiny do komatu.

V šest mě vzbudí pekelný hlad. 

Celou neděli strávíme tím, že spím a v mezičase mě T. vozí na jídlo. 

Večer ležím v posteli. 

V televizi pobíhá Will Smith s pomrkávajícím robotem a pak Gerard Butler s americkým prezidentem.

A já píšu hlavnímu organizátorovi Marcovi, abych mu poděkovala.

Maratonci říkají, že nebe je limit.

Ultramaratonci říkají, že na Měsíci jsou stopy.

A já mu děkuju, že nám dovolil jich na něj pár set přidat. Děkuju mu za to, jak úžasnou akci přivedl k životu a píšu mu, že už chápu, proč mi tolik lidí říkalo, že se sem nepřestávají vracet.

Píšu taky, že běžet LL100 byl můj veliký sen a on a všichni ti, kdo se na jeho realizaci podíleli, jsou už navždycky jeho součástí.

A že ten sen nekončí. Že vím, že se sem jednou vrátím a stanu se lakelandskou legendou.

A myslím to naprosto vážně.