V úterý jsem byla na kontrolním rtg. Napadl sníh - tři centimetry a u muzea čtyři - a Praha byla ochromená. Já taky. Máme půjčeného eniaqa, je to překrásný auto, super svezení, fakt že jo, silný jako kráva, doslova a do písmene suprzelený, jen by to nesměl být elektromobil. Jestli vám bude někdo tvrdit, že jsme připravení na elektromobilitu, tak minimálně v Čechách fakt nejsme. A ten, kdo mi to bude vyvracet, mi ho bude týden za odměnu nabíjet. 

Brodím se sněhem u Vojenský nemocnice. V areálu jsou neprohrnutý chodníky a silnice neposypaný. Velice opatrně stoupám do minikopečku a modlím se, aby mi to nepodjelo. Sestra, která mi dává cédéčko s vypálenými snímky, je na mě nesmírně milá. Nevím, jestli je to proto, že viděla, co v tý noze mám a je jí mně líto nebo jestli je to její obvyklý pracovní mód.

Když se doma podívám já, co v tý noze mám, chvilku trvá, než přestanu hystericky brečet - docela jako přátelská návštěva po přepadení v Lepší už to nebude.

Měla jsem velice naivní představu, jak taková sešroubovaná noha vypadá. Velice naivní a v porovnání s realitou značně úspornou. Doprkvančic, dyť to sou šrouby jak z OBI! (to samý řeknu ve čtvrtek na kontrole doktorovi: "Haha, akorát ty jsou za pětikačku, tady máte jeden zhruba za patnáct litrů!" - "Tak to mám slušně drahou nohou...") Přijdu si jak v pavilonu hadů a ještěrů. Běhá mi z toho mráz po zádech a nemůžu se od toho odtrhnout.

Dlouhý snímky nicméně jasně ukazují, jak křivá je druhá noha a jak nevyhnutelná je druhá operace.

Kontrola. Do ordinace nakráčím bez berlí. "Vy ale pěkně chodíte! Tak už choďte bez nich, když to nebude bolet." Znovu mi vysvětlí, co přesně mi dělal, co kde v noze mám. "A ta raketka tady, to je co?" ptám se bezelestně. "Tam máte seshora navrtaný a přišitý ten meniskus." Polknu. Oukej. "Teď je otázka, kdy uděláme tu druhou nohu," nadhodí pan doktor. "No, já si říkala že tak v říjnu?" Nepřiznám, že poslední červencový víkend mám zatvrzele v plánu znovu oběhnout celý Lake District - a zkuste mě zastavit. "Za mě ideální!" To se nám ten příští rok ale pěkně rýsuje.

První polovinu roku mi rozdělí práce, druhou skalpel. 

"A teď bych měla pár otázek. Můžu plavat?" "Ano." "Kolo?" "Ano. "Sauna?" "Ano." "A já vás poslouchala, všechno jsem vnímala, budu trpělivá - ale kdy můžu vyběhnout? Co se stane, když to zkusím? Můžu si ublížit?" "Zkuste rychle chodit. Všechno vás bude bolet. Až vás to nebude bolet, můžete to opatrně zkusit."

Všechno se lepší. Všechno se uzdravuje. Jde to ale k uzoufání pomalu. A bolí to. Rozhodně si nemyslím, že bych z tý zkušenosti vyšla silnější. Jestli něco, jsem nakřáplejší než kdy dřív. V pátek jsem se rozbrečela ženě, která mi měla v ORP udělat vložky do bot. Několikrát mi zopakovala, že nemůžu mít spravenou nohu delší a že mi podloží narovnanou levačku. Já jí opakovala, že to je nesmysl, že mám tu sešroubovanou pravou nohu kratší. Že to cejtím. Je to přece moje tělo. Jediný, který mám, jediný, který jsem kdy měla, jediný, který kdy budu mít. Kdo jiný ví líp než já, co se s ním děje? Neslyšela. A znovu ten pocit naprostý bezmoci, toho, že přeci nemůžu odejít s něčím, co mi bude k ničemu - proč mě nevnímá? Znovu ten pocit, že mluvíte jiným jazykem, pokud vůbec mluvíte. A pak slzy. A pak ten hrozný stud a pocit trapnosti, že tu bulím před cizí ženskou, panebože, co si o mně jenom pomyslí? 

Není to pěkný. Nic z toho, co mám za sebou není pěkný. Možná mě to časem někam posune, zatím to tak ale vůbec nevnímám. Ze všech stran se na nás sypou příběhu úspěchu a odhodlání a překonání obtíží, ale někdy ty sračky nejsou vůbec posilující, někdy, pro někoho, pro mě, je to jenom strašně vyčerpávající. Strašně moc. 

Vložky mám. Kopýtko mi nakonec nalepila pod pravou nohu, jak jsem chtěla.

Včera jsem ušla první čtyři kilometry v kuse.

Malé vítězství. Malá radost.

A velký smutek za vším, co bych chtěla a nemůžu. Není hezký, není to motivační, ale je to opravdový.

#21

Sanne Blauwová

ZRÁDNÁ ČÍSLA A JAK JIM STÁLE ZNOVU PODLÉHÁME

Nesmírně zajímavá a zároveň lehkou rukou psaná kniha o tématu, o němž bych nikdy nevěřila, že by mohlo být takhle čtivé (a ejhle!). Skvělá sada přitažlivých příkladů (ano ano, kombinace sexu, tabáku a historie nemůže nikdy zklamat), která čtenáře téměř mimoděk vyzbrojí sadou nástrojů, jež mu umožní vnímat mnohdy děsivě působící statistiky s tolik vítaným odstupem. Oceňuji seznam doporučené rozšiřující literatury - autorce se totiž daří (nebo alespoň u mě se jí to podařilo) probudit zájem o hlubší studium tématu a víc si asi ani nemohla přát.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Ekonom)

#22

Mahmúd Darwíš

        PŘICHÁZÍM DO STÍNU TVÝCH OČÍ

Potenciálně dobrý výbor, který vznikal dozajista s dobrými úmysly, bohužel troskotá na tom, že je v mnoha směrech skoro, ale ne tak docela a často těsně vedle. Bohužel se na něm výrazně podepsal fakt, že všichni ti, kdo jsou pod knihou podepsaní, jsou akademici a nikdo z nich není ani profesionální redaktor, ani korektor, ani překladatel. Snaha se samozřejmě cení, pořád platí, že lepší něco než nic, ale...

Velkou část předmluvy z pera nadmíru povolaného profesora Drozdíka tvoří překlad rozhovoru Mahmúda Darwíše pro francouzské noviny - citelně tu chybí uvozovky, jasně graficky oddělené otázky a odpovědi a skutečně trestuhodně jméno autora/ky celého rozhovoru.

Samotné básně jsou často ve výrazivu těsně vedle - jsou skoro správně česky, ale ne tak docela (např. autobus nestaví ve stanici, ale na zastávce), místy jsou vyšinuté vazby, tu a tam se najde hrubka (např. mně a mě, jazyky v češtině nepíšeme s velkým písmenem) a bohužel často postrádají jakýkoliv rytmus.

Doslov je opět překlad, tentokrát novinového článku, a i tady se bohužel najdou chyby jak jazykové tak faktické (např. operace Ariela Šarona se nejmenovala Ochranný ale Obranný štít), které by snadno odstranila redakce. Ve výčtu děl se pak dočteme o sbírce nazvané Nástěnné noviny Mahmúda Darwíše, což určitě zaujme, protože cože, leč se jedná o sbírku Mural Mahmúda Darwíše.

Mohla bych pokračovat dál, ale zůstanu u toho, že Mahmúd Darwíš je po právu považován za jednoho z největších moderních arabských básníků a má láska k jeho poezii je nehynoucí.

#23

Orhan Pamuk

    COSI DIVNÉHO V MÉ HLAVĚ

Mám Orhana Pamuka v překladech PK opravdu ráda.

To je asi potřeba říct rovnou.

A tohle bylo celé takové hezké a milé a nostalgické a jako vždy krásně přeložené a zároveň to byl první Pamuk, který mě vlastně nebavil. Četla jsem to z jakéhosi slušnostního zájmu, nic mě nenutilo otáčet stránky, nežasla jsem na provázaností nebo hlubšími myšlenkami. Příběh je to v zásadě lineární - a je to primárně příběh jedné z podob města, jež vznikla na základech životních osudů jedné generace Turků a oni ve svých kulisách prožili část života, aby se jednoho dne probudili a uvědomili si, že jim kulisáci přestavěli divadlo a oni už do něj nepatří.

Onen hüzün se nad knihou vznáší jako křídla velikého ptáka a zanechává na patře trpkost jako silný, hořký čaj.

Pořád mám Pamuka moc ráda.

Jen ho mám ještě radši, když se trochu víc boří a míň klouže.

(Recenzi na Cosi divného jsem napsala pro iLiteraturu) 

Reportáž psaná na kapačce (týden čtvrtý)

A taky poslední, protože o čem pořád psát, když se noha pomalu a snad i jistě hojí, žádný velký dramata mě nepotkávají, protože většinu času sedím / ležím doma a celkově teď musím být prostě jenom trpělivá. Což mi místy jde a místy ani trochu.

Kontrola. 

Dvě hodiny v čekárně, pět minut v ordinaci. Vypadá to dobře, konstatoval doktor. "Kdy budu moct šlapat na rotopedu?" "To už klidně můžete." "A kolik maximálně?" Doktor poulí oči, zjevně nechápe, co po něm chci. "Potřebuju, abyste mi dal strop, jinak je riziko, že z toho nesleze." Směje se. "Tak třeba hodinu?" zkouším to opatrně. "Ne! Deset minut! Tím začnete a do příští kontroly maximálně půl hodiny!" 

V pondělí se konečně dostanu k tomu, abych to zkusila. Mám jasnou představu, jak mi to půjde.

Má jasná představa je zcela zcestná.

Noha totiž absolutně neví, co má dělat - co to po ní jako chci?! Točivý pohyb se jí ani trochu nelíbí, vzpíná se, brání, má to blbý, nakonec ji přeperu, ale místo, abych měla ze sebe radost, to ořvu. V červenci jsem běhala po horách, v listopadu nedokážu šlápnou do pedálu. To bych se z toho...

Ty propady nálad jsou, naštěstí, jen dočasný. Překvapivě pomáhá sdílení, mám asi kliku na lidi kolem sebe - ty skutečný, i ty virtuální. 

Noha se hojí. Denně cvičím, přesně podle předpokladu mě to velmi rychle přestalo bavit, ale pro zábavu jsem to stejně nikdy nedělala. Jizva prý vypadá dobře, mně přijde šílený, ale prý ne. Tak věřím povolanějším a zkušenějším.

V pondělí se naposledy píchnu do břicha. Ta flaška plná použitých injekcí je něco, co bych v životě nevěřila, že zvládnu. Člověk si fakt dokáže v mnoha směrech poručit.

Jsem ale upřímně ráda, že už nemusím (a ano, vím, že jsou lidé, co si musí píchat injekce denně a mnohem dýl než já a ano, uvědomuju si, že o nic nejde - ale mně jo, mně bohatě stačilo tohle). 

Druhý točení nohama je o poznání optimističtější.

A příště už knihy - dost bylo sebelítosti a škaredých jizev.

Vyšel Frankenstein - připomínám.

Reportáž psaná na kapačce (týden třetí)

Týden se o mě lehce otřel a zase zmizel.

Říkala jsem si, že si budu poctivě zaznamenávat rekonvalescenci, že budu mít určitě strašně moc volnýho času a nebudu vědět, jak ho všechen zabít, že budu strašně moc číst (ani ne), strašně moc si hrát (vůbec ne), dokoukám všechny filmy a seriály na Netflixu (pátá řady Koruny je dost lame, Arrietty je plná typického Ghibli-kouzla) - že se budu třeba i, dokonce, panejo, ne, ne to ne, nudit! A ono zase nic.

Čas je ale pořád stejně splašený, teď ho navíc nekrájí na dílky povinnosti a radosti, teď se kolem valí v jednom velkým chumlu jak stepní běžec. A já si ani toho Bílýho rusa podle vzoru Biga Lebowského nemůžu namíchat, protože a) nemám doma kahlúu a b) nesmím pít alkohol, protože heparin.

Smutný příběh.

Minulý týden jsme slavili sedmnáctý listopad. Já konečně sepsala recenzi, kterou jsem dlužila do Hrotu a obrazně (kecám, doslova) sfoukla prach z Adonise a dneska vítězoslavně dokončila téměř rok rozpřekládanou poměrně rozsáhlou, dvanáctistránkovou veršovanou báseň z jeho raného období. Byla to, jako vždy, jízda. Normálně ve chvíli, kdy hledám slova (takže u poezie skoro pořád) chodím. Teď toho moc nenachodím, takže sedím, čumím z kuchyňskýho okna a lovím v hlavě slova. A věřte mi, že tenhle lov je strašlivě náročnej a vyčerpávající a vyžaduje přesně tolik čokolády, kolik výroba řádné kožní řasy. (Až budu plakat, z čeho ji mám, tak ze všech těch řádně ztrestaných margotek.)

Ve čtvrtek se něco zlomilo. Noha se podle všeho hojí dobře, všechno je v pořádku, jde to pomalu, ale jde to pořád kupředu. A stejně. Něco se zlomilo. Něco uvnitř. A ta prasklina se šířila, až mi vytryskla očima. 

Na vlastní kůži jsem si tak ověřila, že sdílení opravdu pomáhá a dopaminový rush způsobený podporou virtuálních i skutečných známých a neznámých je reálná věc. Děkuju všem. Fakt jsem to potřebovala.

V pátek jsem odložila práci. Vzala si krabici s radostí na tisíc kousků, kterou mi T. večer předtím přivezl ("Potřebuju něco pro radost!" "Ok. Zařídím.") a na devět a půl hodiny vypnula svět. Vrátila jsem se do něj ve chvíli, kdy byly všechny dílky na svém místě a rovnováha byla tím pádem znovu nastolena.

Včera jsem měla první fyzioterapii. Mechanismus chůze je zatraceně složitá věc, být chodec-teoretik, daleko nedojdu. Má fyzioterapeutka A. je ale kouzelnice (měla by si to napsat za lomítko do CV, její čarování mě kolenům navzdory dostalo až na Mardale Head) a podařilo se jí dostat do mě i tohle. A tak znovu chodím. Teda, snažím se. A taky mám seznam cviků. A je to radost - neironicky - je to opravdu radost. Trvají mi osmdesát minut a zatím jsou ty různé drobné pohyby na a kolem pilates balonku jak sto kilo na benchi. Za dva týdny mě budou otravovat, jasně, že jo, ale teď, teď je to jako ležet zasypaná třpytkama na růžovým obláčku s jahodovým koktejlem v ruce.

Zítra další kontrola u pana P.

Zítra by měl být dostupný můj Frankenstein z Bagdádu. Udělejte si a mně radost a kupte si ho, je to skvělá kniha.

Další den z dalšího týdne. Další chumel pampeliškových padáčků líně putuje kolem mě. 

Noha se hojí, nezvedám ji kyčlí, ale hezky stehnem, sunu se po nakloněný rovině vzhůru. Každý krok je dílek položený na místo. To by bylo, abych ten obrázek nesložila.

Reportáž psaná na kapačce (týden druhý)

Existuju v divným bezčasí. Je ráno a je večer. Večer znamená píchnout si injekci. Vnitřní budík jsem nastavila na 19:45. Proč? Nevím. Je ráno a je večer. 19:45. Je ráno a je...

A mezitím noci. Nespím. Ležím na gauči na zádech - odpadnu na hodinu a jen co se pohnu, jsem vzhůru další tři hodiny se snažím srovnat. Řekli mi přece, že noha musí být natažená, že jinak spát nesmím. A já mám hrůzu z toho, že si s tím něco udělám, že si s něčím pohnu, že mi do toho budou muset znovu rýpat, nedej bože to předělávat! A tak nespím.

Přes den dokončuju překlad - pozorně to po sobě celý přečíst. Učesat. Všechno znovu ověřit. Jde to pomalu. 

Ve čtvrtek je kontrola. Poprvé od úterního rána, kdy přišel pozdravit, vidím pana doktora P. Sestra mi vyndává stehy. Konečně se dozvím, co mi dělal - v nemocnici se se mnou nikdo nebavil. "Tak by samozřejmě komunikace vypadat neměla," omlouvá se pan P. Vysvětluje mi, co mi teda vlastně dělal. Meniskus byl v takovým stavu, že se nedal normálně sešít - vyvrtal mi díru do kosti, protáhl ho jí a přišil. A pak mi rozřízl holeň, strčil do ní organickou výplň, která časem sroste s kostí, na tu dal kovou destičku a tu přichytil šesti šrouby. To vysvětluje, proč moje noha vypadá, jak vypadá. A co mě tam tak tlačí a táhne a proč je noha na dotek jak tvář poté, co vám zubař opíchne dáseň novokainem. "Vy jste takový zvláštní případ," říká doktor - přesně to člověk chce od doktorů slyšet, že. "Ta výplň mívá normálně do osmi milimetrů, vy máte dvanáct." "Ale jak budu chodit? Tělo něco dorovná samo, ale asi ne všechno, ne?" "No, něco srovnají vložky do bot -" Ok, ale já nechodím furt v botách! "- a za rok zapomenete na to, jak hrozný to bylo a budete chtít udělat i druhou nohu. Stejně to bude potřeba, aby se tam meniskus nedostal do stejnýho stavu."

A pak už jen pokyny. Do příští kontroly za dva týdny pokrčit nohu na 90 stupňů - ne víc. Objednat se za dva týdny na první fyzio. A spát můžu, jak chci. "Oni vám řekli, že musíte spát na zádech? ... No, tak nemusíte." 

Tak spím, jak chci. A konečně spím. A je to krásný. Ten zbytek už tak krásný není. Ale v pátek se po poměrně komplikovaných manévrech zvládnu umejt doma. Malá vítězství. 

V sobotu odevzdám překlad. 

Je ráno. Je večer. 19:45. Noc. Ráno. Večer...

Snažím se ohnout nohu. Moc to nejde. Sleduju, jak mi před očima mizí svaly. Překládám. Čtu. Dýchám. Snažím se brát věci tak, jak přichází a nemyslet na to, že tohle není konec, že tohle je začátek a že ta cesta, na kterou jsem se vydala, bude mnohem delší a plná mnohem větší bolesti, než jsem čekala.

Kam se fyzická bolest ale hrabe na tu psychickou, pramenící z vlastní neschopnosti, nemožnosti, omezenosti, z toho, že najednou okolí visíte na krku jak šutr, že si sami nepodáte ani pitomý kafe, protože máte jen jednu nohu a plný ruce berlí - ta bolí víc než všechny šrouby světa. 

Říká se, že většina vytrvalostních běžců jsou control freaci - dokážeme si poručit, dokážeme se kousnout, dokážeme spoustu věcí. A já jsem teď zbavená kontroly. Jsem teď odkázaná na okolí. A je to strašně těžký.

Vím, že musím myslet optimisticky, že se vlastně nic neděje, však co se mi děje? Všechno to, k čemu jsem se upínala teď působí jako z jinýho světa, z jinýho života, jako něco, s čím bych se měla radši pomalu a jistě loučit. Copak by tyhle nohy mohly ještě někdy běhat? 

V pondělí večer odevzdám zanesenou redakci Sabaa Tahir, kterou jsem překládala v létě.

Mezitím čtu. O knížky se začnu postupně dělit. Mám tu resty za posledního půl (?) rok, tak se tu teď trochu zavalíme knihama.

A jednou pozvánkou na online koncert mých zamilovaných youtuberů (ano, piano gang and violin mother here!) Breta a Eddieho z Two Set Violin - ve čtvrtek ve 12:30 našeho času bude na jejich youtube kanálu live stream z koncertu se singapurským symfoňákem - hrát budou na zapůjčených stradivárkách ze "zlatého věku" Mendelssohnův koncert e moll a Bachův koncert pro dvoje housle. Začala jsem je sledovat před čtyřmi lety, když Mandlenka začala hrát na housle a já se zoufale snažila zjistit, jak funguje vibrato. Baví mě od té doby. 

Můj život není jenom běhání. I když to tak může vypadat. I když si to můžu občas i přát. Není.

Naštěstí pro mě.

Reportáž psaná na kapačce (týden první)

pondělí 31.10. nemocnice Kladno

Jsem vyděšená k smrti, mám co dělat, abych nepředvedla svoji parádní školkovou scénku, kdy jsem se jako dvouletá věšela venku na kliku a hystericky brečela, protože jsem nechtěla dovnitř, nechtěla jsem, aby rodiče odcházeli a nechávali mě tam. Kliku jsem ale už před nějakým časem přerostla a tak mi nezbude, než se na oddělení rozloučit s T. a nechat za sebou zavřít dveře od pokoje. Sdílím ho prozatím se dvěma dámami (1942 a 1943), které už mají obě radost, kterou na místním úrazovo-ortopedickým oddělení rozdělují, vybranou a teď čekají, kdy je vykopnout ven.

Oběd. Lančmít a bramborová kaše, která je studená, musí se krájet a chutná úplně stejně jako vypadá.

Kafe s chlapíkem, kterýho čeká zítra to samý, co mě a který se k diganóze taky úspěšně prosportoval. Sluníčko svítí, je nádherně. Na chvíli jsem odvážná. Na chvíli.

Na pokoji se odpoledne objeví čtvrtý kus do party, se kterým srdnatě snižujeme věkový průměr. Je ticho. Holka trpí, ale zvládá to přes zaťatý zuby. Obdivuju ji. 

Když nepočítám nosní mandle někdy ve čtyřech letech a krční v devatenácti, mám před sebou první operaci. Absolutně netuším, co od toho (ne)můžu očekávat. Pan doktor mi slíbil, že mě to bude hodně bolet a taky že budu běhat.

Domáhám se prášku na spaní. 

Brečím do polštáře.

Zaklínám se. Coniston - Seathwaite - Boot - Wesdale Head - Buttermere - utírám si slzy, ale ať dělám, co dělám, pořád tečou - Braithwate - Blancathra - tiše smrkám - Dockaray - Delamain - vždyť přeci vím, proč to dělám, no tak - Howtown - Mardale Head - Kentmere - snažím se v duchu ztratit, snažím se zmizet - Ambleside - Chapel Stile - Tilberthwaite - Coniston. Vím. Proč. To. Dělám.

Prášek zabírá. 

Usínám.

úterý 1.11. Den D

Od půlnoci nesmím jíst a pít. Po osmý hodině se v pokoji objeví doktor P. Přišel zkontrolovat holku vedle, který dělal plastiku obou zkřížených vazů. Zdraví mě, prý půjdu na řadu v poledne. 

Sestry distribuují drogy. Dostávám něco na nervy. Chvíli jsem v limbu.

Pak ale haha prášek přestane fungovat, a když v poledne rozvážejí obědy, žízním jak účastník Maratonu des Sables a na dotaz sestry, co mám za problém, se mi láme hlas - že mi řekli v poledne, je 12:14 a nikde nikdo... Těžko bych jí vysvětlila, že mám velký problém s tím, když někdo nedodržuje čas. Během pár minut se objeví sestry a pak to jde ráz na ráz. 

Vezou mě na sál. Přijdu si jak v americkým seriálu z nemocničního prostředí. Nad hlavou mi ubíhají zářivky. Snažím se dělat vtipy, ale moc mi to asi nejde. Přelízt na lehátko, laskavý oči mladý anestezioložky, říkám jí, jak hrozně se bojím. Vysvětluje mi, co se bude dít. Kanila. Něco do žíly. Maska s kyslíkem. "Už na vás jde spaní?" "Spíš si přijdu, jako kdybych měla omdlít." "Tak se tomu nebraňte."

Střih.

Chvíli nevím, kde jsem. Strašná bolest. A zima. Zuby mi cvakají tak, že se chvíli bojím, že si vymlátím drahý bílý plomby. Zcestně se mi vybaví Pražská stovka. Jenže teď se nemám jak zahřát. Sestra. Říkám, že mě to hrozně bolí. Nebo se o to aspoň snažím. Přes zubní kastaněty to jde blbě. Injekce do stehna. Kňourám. Aspoň že sklovinou pokrytý perkuse zvládají trochu utlumit i to.

Cesta na pokoj.

Z jednoho místa v pekle na jiný.

Zatím mi je docela dobře. Jsem sjetá. Dostávám večeři - šest knedlíků a uho. Rovnou to nechávám odnýst.

Noc je dlouhá. Ale z těch, co přišly pak, ještě nejsnazší. Jsem zničená. Ale ještě mě nebolí záda. To má teprve přijít.

středa 2. 11. - pain cave 2.0

Vizita. Doktor, kterýho jsem viděla včera a který ani nevím, jak se jmenuje, mi nekompromisně vezme zpod nohou molitan. Vzápětí mě chytne za koleno a propne mi ho. 

Zařvu.

A pak mi vyhrknou slzy.

"No to musíme!"

Tak určitě.

Drze se ptám, jestli se operace povedla. "Nejste na JIPce, takže zjevně jo." Ha ha. Miluju český zdravotnictví. Jakmile si dovolíte si třeba přečíst, co podepisujete ("To je ale dlouhý! To tu budete dlouho!!") nebo se zeptáte, co vám píchají ("To je na bolest!" Tak pěkně šukran, a já myslela, že mi po tom vyraší na hlavě sedmikrásky), jste za potížistu. "Pan doktor říkal, že jsou různý varianty toho šití menisku..." snažím se ze sebe dostat. Místo mozku mám vatu. Těžko se mi hledají slova. V noze škube. Strašně to bolí. Kurva. To. Tak. Strašně. Bolí. "Hm," doktor bere kartu. "No jo, tak jo, tak to musel navrtat do kosti."

Na holeni mám deseticentimetrový stehy v místech, kde mi doktor udělal osteotemii - rozřízl mi kost, vložil mi do ní klín, a zase ji sešil, čímž mi narovnal osu. Na koleni mám dvě zašitý díry po laparoskopii, kterou mi navrtal díru do horní kosti a přišil k ní rozdrcený zadní meniskus. Dvě za cenu jedné. Nekup to.

Hodinu brečím bolestí než mi konečně dojde, že bych si mohla o něco říct. Hodinu trvá, než mi konečně píchnou opiáty. Sestra je černovlasá příbuzná té z Přeletu.

Nemůžu jíst. Nutně potřebuju na záchod. Jen co usnu, budí mě rehabilitační sestra a nutí mě vstát. 

Poprvé se mi zatmí před očima hned u postele. "Já budu zvracet!" 

Nezvracím. Zatím.

Ehm.

Holku vedle pouští domů. Přichází místo ní jiná paní.

Odpoledne mě zkouší znovu postavit. To už rehabilitační sestry, ty nejmilejší ze všech, prosím, aby mě odvezli na záchod, že to se fakt nedá. Člověka ultra naučí, že nic lidského nám není cizí, ale některý věci prostě úplně nedávám. Holky kejvaj. Statečně dojdu k vedlejší posteli. Pak mám černo. Posazujou mě na křeslo. Stihnu ještě všem oznámit, že budu zvracet. A pak jsem jak z americký komedie z devadesátých let. Na rozdíl od nich se ale nikdo nesměje. Já se klepu a brečím. 

Z toho záchoda už ale doskáču o berlích do postele. 

Bylo mi blbě, je mi líp.

Odpoledne přijede šéftrenér. Na oddělení ho mají všichni za manžela. Těším se, až se tu zítra objeví Tom a já budu za největšího polyandrickýho zabijáka.

Noc je zlá. Noha bolí. Bolí i záda. Nevím, jak si lehnout, musím spát na zádech, nemůžu se přetočit, noha musí být pořád natažená. 

Pouštím si koupený Normální lidi od opěvované Sally Rooney. Musím to vypnout. To je ale sračka.

Noc.

Noc.

Noc.

Kdy už bude sakra ráno?

Dočkám se. Jasně, že jo. Vždycky nakonec přijde.

čtvrtek 3. 11. - na cestě

Relativita času v praxi. Co jsou dva dny? Jedna urvaná nožka mušky jenom zlaté!

Anebo taky věčnost.

Vizita. Usmívám se, jsem hotová reklama na pohodu a svěžest - už mi chybí jenom kelímek jogobelly! Doktor se dívá na nohu. "Chcete jít domů?" "Jasně, že chci jít domů." "Tak můžete jít domů."

Během chvilky mám propouštěcí zprávu. Snažím se opatrně sbalit. Nikomu neříkám, jak hrozně mě ta noha bolí.

Sestra mě vybaví receptem a injekcí heparinu. Moment. Tohle jsme si ale nedomluvili. "Co 24 hodin si to píchnete do břicha, jako jsem vám to tu dělali." Moment, moment, moment. Jako já vydržím ledascos. Vydržím žrát dvacet čtyři hodin jenom gely. Vydržím nespat. Vydržím trpět a vydržím dávat nohu před nohu. Vydržím toho fakt hodně. Ale vy po mně chcete, abych do sebe píchala a ne jen tak někam, ale do břicha?! Jako kurva wtf?? Čumím jak vrána. "Já se ale nedívala..." zmůžu se na protest (z jehel se mi totiž dělá zle). "To zvládnete!" prohlašuje ta černá z Přeletu a mizí. 

Tak to mi ho teda vyndej.

Tom. Hopsám k autu. Je rád, že mě veze domů. Není vůbec rád, že mě veze domů. Má strach, že mě pustili moc brzo. A strach mu nedovolí to říct nahlas. Doma jsem už úplně vyrychtovaná. Padnu na gauč. Je mi zle. 

Píšu Kateřině K., jestli nemá nějakýho zdravotníka, který by mi mohl píchnout injekci? Píšu kamarádce zdravotní sestře z Motola, která mě ujišťuje, že to v pohodě zvládnu! Koukám na youtube na návody, ale všechny ženy tam mají tu kožní řasu takovou, že by se pod ní v pohodě schovalo všech sedm trpaslíků. Já od pondělka nejedla. Pod moji řasu by se neschoval ani Paleček. Kateřina píše, že má a že přijedou.

Tom mi meje vlasy v lavoru. Celá se můžu umýt nejdřív v sobotu. Jestli budu ještě chvíli smrdět po špitálu, začnu křičet.

Večer se tu K. opravdu objeví. Její kamarádka T. je zlatá. Jak vejdou do obejváku, rupnou mi nervy a brečím - sebelítostí, pak bolestí a pak vděčností. Až dojdou překlady, dám se na kariéru profesionální plačky.

Noc je zlá a plná hrůz.

Moje záda.

Pátek 4. 11.

Konstatuju, že třetí řada Love is Blind je absolutní sračka. Zbinguju Killer Sally. Dočtu Nočního hosta. Večer se poprvé píchnu sama do břicha.

Prohlašuju, že vědět, co mě čeká, nikdy bych na operaci nešla. Posraný běhání. Za tohle mi to fakt nestojí.

Nespím.

Sobota 5. 11.

Holky jsou na výpravě. Tom mě veze ke kamarádům. Doma máme jenom vanu a ještě malou. Nevylezu do ní. Oni mají v přízemí moderní koupelnu se sprchovým koutem na úrovni podlahy a vůbec jim nepřijde divný, že se k nim přijdu mejt. 

Sedím na stoličce, teče na mě voda a já se dívám na svoji zmordovanou nohu. Co s tebou? Ty fakt budeš ještě někdy fungovat? Budeš někdy sama chodit? Běhat? Jako fakt?

Sprcha mě zničí na zbytek dne.

Po dvou letech si pouštím Zaklínače. Protože kdy jindy, když ne teď?

Noc je nepřítel. Spánek přede mnou kličkuje jak vyplašená srna.

Já se nemůžu na nohu ani postavit, natož abych se za ním mohla rozběhnout a chytit ho.

Neděle 6. 11.

Pracuju. Trochu. 

Nestihla jsem odevzdat překlad. Nedá se nic dělat.

Realita škrábe na okno.

Gauč je ostrov, moře mi na něj vyplavuje další a další věci. 

Holky se vrací z výpravy. Peru v lavoru na gauči zabahněný ponožky.

Pondělí 7. 11.

Kill Bill. Teď už to po sobě jenom přečíst. Uf.

Sprcha. Malé radosti.

A mekáč! Chce to větší kožní řasu. Včerejší injekce se mi nepovedla a připomněla mi, jak strašně to může bolet.

Měla bych jít spát. Jenže se bojím, že budu zase po dvou hodinách vzhůru a další dvě hodiny se budu snažit srovnat tak, abych neměla pocit, že mi upadnou záda.

Možná bych měl zkusit jinou básničku Conwy - Nant Gwynant - Dolgellau - Ceredigion - Elan Valley - Powys - Brecon Beacons - Gaerdydd... Vědět, co mě čeká, už bych do toho nešla. Jednu věc mi to ale dalo už teď - vím s jistotou, koho mám ve svém rohu, na koho se můžu spolehnout. Zrno od plev. Čím větší plameny zachvacují svět, tím snáze se odděluje. 

Proseto.

Zhasnuto.

Dobrou noc, internete.

Verdikt

13.10. odpoledne

Sedím v ordinaci pana doktora, kterého mi dohodil RB (a komu už věřit víc než RB, když dojde na operace a kolena a nohy, který mají ještě běhat?). Pan doktor působí důvěryhodně, sympaticky, velmi velmi profesionálně a zkušeně.

Mlčím.

Kývám.

Mlčím usilovněji.

Zuby nehty se držím okraje propasti, která se přede mnou otevřela.

Propasti plný všeho, čeho se tak děsím.

"Dobře. Tak kdy nejdřív to můžeme absolvovat?"

Dostávám harmonogram:

31.10. nástup do nemocnice.

1.11. operace - meniskus, narovnání kostí v koleni.

Ve čtvrtek (snad) domů.

Tři týdny žádný pohyb.

Čtyři až šest týdnů omezený pohyb o berlích.

Rehabilitace.

Po cca třech měsících opatrný návrat k běhu.

Po šesti do plného tréninku.

Mezitím...

Jsem si před dvěma týdny převzala tvůrčí ocenění od Obce překladatelů . 

Z 92 letos nominovaných titulů nás v zemi, kde vychází tisíce knih ročně, vybrali osm. Osm nejlepších překladů za rok 2021.

Jestli jste Smrt je dřina ještě pořád nečetli, máte o důvod víc to napravit.

Zkraje roku mě pozvala do svého podcastu překladatelka a básnířka Jitka Hanušová.

 Arabská literatura by si rozhodně zasloužila mnohem větší pozornost českých nakladatelství. Ne všechna místa světa můžeme proběhat, na některá se nedostaneme nikdy, tím spíš bychom o nich měli číst. O nich a od nich - jen poznání může vést k porozumění a pochopení a jen porozumění a pochopení může vést k dialogu a k míru. To, že mír není samozřejmost ani v Evropě jednadvacátého století, si bolestně uvědomuje letos všichni.

V den, kdy budu nastupovat do Kladně do nemocnice, půjde do tiskárny můj třetí román přeložený z arabštiny. Tentokrát iráckého autora Ahmada Sa'adáwího. Kniha vyjde pod názvem Frankenstein z Bagdádu a je skvělá. Je to první irácký román, který v češtině budeme mít a troufám, si tvrdit, že je to jeden z nejlepších vůbec.

...a mezitím...

Nepřestávám snít.

Nepřestávám snít o všech těch neskutečných místech, kde běhat jde, kde běhat chci a jednou poběžím.

Nepřestávám věřit.

#13

Robert A. Heinlein

HVĚZDNÁ PĚCHOTA

"Válka není jednoduše jen násilí a zabíjení, válka je řízené násilí, účelné násilí. Účelem války je podpořit vládní rozhodnutí silou. Účelem nikdy není zabít nepřítele jen proto, abys ho zabil... ale abys ho donutil udělat, co chceš, aby udělal. Ne zabíjení..., ale řízené a účelné násilí. Ale rozhodovat o účelu nebo řízení není tvoje ani moje věc. Voják nemá co mluvit do toho, kdy, kde, jak ani proč, voják bojuje. Rozhodování je věcí státníků a generálů. Státníci rozhodnou proč a jak moc, po nich věc převezmou generálové, aby nám řekli kde, kdy a jak. My dodáme násilí, oni - 'starší a moudřejší hlavy', jak si říkají - dodají vedení. A tak to má být. To je nejlepší odpověď, jakou ti můžu dát. Jestli ti to nestačí, můžu ti zařídit pohovor u velitele praporu. Když tě ani on nedokáže přesvědčit, můžeš jít domů a do civilu! Protože v tom případě z tebe nikdy nebude voják."

(s. 69-70)

Tohle není zábavná sci-fi o vybíjení obřích brouků na cizích planetách v roce 4567. Není to ani glorifikace války nebo armády. Stejně tak to není akční strhující text. A jestli vám tohle někdo tvrdil, lhal.

Hvězdná pěchota je zamyšlením nad úlohou profesionální armády ve společnosti a nad rolí vojáka - v četě, při výcviku, při akci, při rozhodování se ohledně případné profesionální kariéry. Je to i otevřená kritika příliš benevolentního přístupu při výchově dětí, trestání mladistvých delikventů a prosazování přístupu malý dvorek, velký bič a všichni dětští psychologové do dolů. Stejně tak byl autor evidentně stoupencem nevšeobecného, nerovného volebního práva (s čímž se při pohledu na výsledky voleb v posledních letech nedá než souhlasit).

Boj s brouky - tajuplnou cizí rasou, o níž lidé vlastně nic neví, neznají ji, nerozumějí ji, jen na sebe vzájemně od jisté doby útočí a drasticky se vzájemně vyhlazují, jakmile k tomu mají možnost - by mohl přeneseně posloužit pro jakýkoliv konflikt s "cizím" nepřítelem - ať už to byli v autorově době Korejci, později Vietnamci nebo pak třeba Afghánci, Iráčané, Libyjci... stačí si vybrat.

Vojenská mentalita je stejnou měrou ve své zodpovědnosti vůči celku a zároveň v rozpuštění individuality v tom samém celku obdivuhodná i děsivá.

A ano, budete muset při čtení zapnout mozek - ale vyplatí se to.

#14

Petra Stehlíková

NASTAREA

Varování: komentář může obsahovat SPOILERY!

(Byli jste varováni.)

 Rovnou přiznávám, že si z prvních pár dílů pamatuju jen hrubou kostru a možná - možná - kdybych četla všechny tři v těsnějším sledu, byl by výsledný dojem lepší, ale jak říká klasik, kdyby byly v prasečí řiti ryby, nepotřebovali bychom rybníky.

První desítky stran by se daly snadno využít jako party hra: kdo si nebude pamatovat význam jednoho z miliardy vymyšlených (a často naprosto zbytečných) slov, ten pije! S alternativou "you flinch, you lose", když se při pohledu na sto padesátou osmou "prasečí řiť" neovládnete. Nejpozději na straně osmnáct by byla celá skupina nakalená jako to prase a pak by zbytek možná začal dávat smysl a konečně bychom třeba ocenili hloubku všech těch toporných říkadel, jež jsou v textu hojně rozesety nejspíš v dobré víře "ještě jedna básnička, zazáří ti očička!" (Sežere tě kočička? Rozsvítí se lampička? Znovu plná bude jinak prázdná krabička?). Vzhledem k žánru asi není na místě autorce vyčítat nulovou psychologii postav, jež jsou ploché jako přistávací dráhy letišť prvního světa, nicméně ta míra byla přeci jen poněkud rušivá (pokud jste kupříkladu měsíce vězněni a mučeni na temném místě, kde jste svědky brutality nejtěžšího zrna včetně kanibalismu, asi pak nevyskotačíte na sluníčko ve stejném rozpoložení jako dřív a nevyřešíte to jen tím, že na to prostě nebude myslet - jako co ti jebe, na to prostě nemysli, ne?!). To, jak se nám děj rozplizává do stran, místo aby nám putoval kupředu, trošku smrdí nejistotou, kam vlastně s ním a jsem zvědavá, zda celá -logie dopadne jako GoT, kdy autor - a na to vsadím život své bábinky - absolutně netuší, jak to má celé dopadnout, ergo to nikdy nedopíše.

Ale zpátky k Naslouchači, takže kam nás dostává třetí díl? Si stručně shrňme základní rozvržení jeho kulis: proti jednomu světu stojí jiný svět, který si ten první zotročil, ale netuší (ani jeden), že pod nima je ještě třetí svět, a za hranicema jejich světů je další svět, kam se jakože nesmí, protože je to tam jedovaté a žijí tam nasterey a ty jsou taky rozdělené na dva světy a vlastně spolu asi nekámoší a jejich důležitost se pozná podle velikosti (čím větší tím lepší, hehe), první svět zná tajemství, který se uchovalo ve třetím světě, přičemž druhý svět si ten první zotročil proto, že chce nerost, který se těží v prvním světě, ale ve skutečnosti by rád ještě jeho jinou verzi, která je upgrade té první a tu zase mají v tom třetím světě... ééé? Nakonec všechny ty otázky, na něž čtenář (opět) nedostane odpověď a jejichž počet naopak ještě naroste (wtf?), zastínila jediná: o čem že to vlastně bylo?

#15

John Flanagan

HOŘÍCÍ MOST

Druhý díl úspěšně drží vysoko nastavenou laťku - znovu tu máme dobrodružný příběh, který bez problémů učtou nadějní, plus mínus desetiletí hraničáři. Znovu je to vyprávění, která myslí primárně na svoje čtenáře, takže je dostatečně lineární, aby nemátlo, není nijak strašně krvavé, byť o drsné scény není nouze a klade důraz na správné hodnoty. Na

nezodpovězené otázky z prvního dílu dostanou postavy odpovědi, je tu i moment překvapení a dojetí a konec je prostě skvělý, ten se skutečně povedl. A nechybí ani patřičný cliffhanger - ideální brána do světa fantasy.

#16

Elle Cosimanová

FINLAY NA ZABITÍ

Finlay je tak trochu v háji. Má dvě mrňavé děti, exmanžela, který od ní utekl s jejich realitní makléřkou, dluhy a šibeniční termín na odevzdání knížky, kterou ještě nezačala psát (ale agentce o tom neříkejte). A protože zoufalí lidé dělají, jak známo, zoufalé věci a zoufalé matky jsou speciální podskupinou zoufalých lidí, než se Finlay vzpamatuje spirála omylů se roztočí tak, že vyskočit z ní by se rovnalo jistý smrti. A když už jsme u tý smrti, neslyšel jste náhodou někdo něco o tom, jak se - jen čistě hypoteticky - co nejlíp zbavit těla?

Finlay na zabití je trochu střelená detektivka, ve které ve vedlejších rolích vystupuje kobercovka, travní koberce, šmírácká sousedka, pohledný detektiv, spinning anebo taky koupelnový závěs a mrazicí pulty v akci.

Ideální odpočinková záležitost.

(Moje práce z loňského podzimu)

#17

Lukáš Palán

SUROVÝ TVAR

Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být.

V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát.

To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus.

Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.

Les je hluboký, mikve je nečistá aneb vykuř mi nohu!

Ne, nezačala jsem v mezičase pojídat lysohlávky, ač by se tak mohlo zdát a možná by to, když o tom tak přemýšlím, nemusel být až tak špatný nápad. Vzhledem k tomu, co se děje, by třeba některé věci začaly dávat alespoň jakýs takýs smysl.

...zapsala jsem si 22. dubna, když jsem se chystala podat zprávu o výletu za hranice všedních dní, kdy jsem jela nejdřív busem a pak busem a pak v závěsu za šéftrenérem běžela ze Slap do Prahy a bylo to krásný a vtipný a pak už hodně bolavý, protože mě moje šmajdání konečně definitivně dohnalo a Černýho Petra si tentokrát vytáhla levá achillovka (může se tahle hra ještě hrát, že jo?) a já ještě netušila, že z toho bude legrace na několik týdnů.

Každopádně: Svatojánský proudy jsou překrásný z obou směrů. Z toho do Slap jsem je běžela před lety v rámci P100 (oné DNF P100), ze Slap jsme je běželi teď a v půlce začlo trochu pršet a bylo to celý naprosto kouzelný - ta cesta, co se vine nad vodou kolem chatových osad a mezi skalami je prostě boží. Trochu jsme bloudili lesem a pak to celkem slušně odklusali podél řeky a z nadpisu zůstane clickbait, protože některé věci prostě musíte buď zapsat hned, nebo o tom máte pomlčet navždy. 

A pak mi tu ten příspěvek visel měsíc a půl, protože dny se valí šílenou rychlostí vpřed a čas na nikoho nečeká, školy se mezitím otevřely a kroužky rozjely, ale nabraný skluz se dohnat musí, jenže se značně vybitýma baterkama to jde prostě blbě. Aspoň, že jsem si do rytmu mohla vrzat achillovkou, aby mi to šlo líp od ruky. Jo. Přesně tak. Vrzat. A všichni víme, co vrzání znamená, že jo. A taky všichni víme, že s zánětem achillovky neběhá ani blbec Zoubele. A tak jsem zkoušela klid a pak jsem zkoušela opatrně běhat a pak jsem zase zkoušela klid a nakonec jsem skončila u paní doktorky Karolíny, protože jsem holt musela kapitulovat. 

Paní doktorka si přivezla mašinku, co dělá píp, koukla mi na nohu a prohlásila, no jo, je tam zánět, ale ne ve šlaše, kolem jsou dvě takový veliký slzy, vidíte je? Viděla jsem. Tak já vám to opíchnu! 

Lidi, nevím, jestli vám někdy někdo opíchával achillovku, ale bolí to přesně tak, jak byste čekali a ještě víc. KUR-! Vylítlo ze mě, než jsem se stihla zarazit. Ale ulevilo se mi a dostala jsem zelenou běhat. A tak jsem konečně zase začala. Na kontrole za týden se celá radost opakovat, jedna slza byla ale pryč, což věstilo samé dobré zítřky. Všechny sociální pracovnice jsem tentokrát poslala do výstřihu trika, do kterýho jsem se zakousla neb nic jiného po ruce nebylo a pokračujeme vesele tam, co jsme před měsíce a půl skončili.

Lakeland se totiž blíží. Dneska je to padesát dní do závodu. Dneska jsem poprvé zvládla na Závisti běhat kopec ke kapličce o dobrý dvě minuty rychlejc než zkraje dubna. Noha se lepší, věřím, že do konce července bude v pořádku.

Co se nelepší jsou statistiky UK, kdy BBC píše o začátku třetí covidový vlny a stále platí, že do země přiletět můžete, ale musíte na deset dní do karantény. Což si nemůžu dovolit. Držím si teď palce, aby nás vůbec do Anglie pustili, aby byla noha v pořádku do tý míry, že se budu moct pokusit status lakelandské legendy vybojovat, že nebude moc hnusně, protože má být úplněk, že se totálně neztratím, protože přestává být reálný, že bychom se tam stihli podívat ještě před závodem, jak jsem plánovala, a že to celkově nějak klapne.

Sním o tom totiž už příliš dlouho, příliš příliš dlouho.

A i sebesilnější motivace se nakonec utahá. 

#70

Džabrá Ibráhím Džabrá

UZAMKNUTÁ OBĚŽNÁ DRÁHA

Nevím, zda je to mou neschopností vcítit se do básnického jazyka ve slovenštině (klidně může být) nebo jsme se s Ibráhímem prostě minuli, ale tohle mě zoufale nebavilo. Vlastně netuším, kdy naposledy mě nějaká sbírka takhle zklamala. Přeložené je to velice dobře, Ladislav Drozdík skutečně uměl, ale je to celé takové... meh... přitom sem tam probleskne možnost, že se to celé zvrátí a že vás to přeci jen přitlačí do kouta a donutí vás to všemi smysly vnímat, prožívat, vdechovat, vydechovat. Ty záblesky jsou ale příliš krátké. Příliš, příliš krátké...

"...A potom se zasa vrať

do barbarských ulíc,

kde amplióny zavýjajú

pohrebnú pieseň živých,

spievanú pre živých."

(s. 14)

#71

Jared Diamond

ROZVRAT

Rozvrat je komparativní studií krizí a selektivních změn, které v moderní době probíhaly v jednotlivých zemích. Autor už v úvodu jasně stanoví, že tentokrát nám bude vyprávět. Zapomeňte na grafy, zapomeňte na obsáhlý poznámkový aparát, zapomeňte na citace. Hezky se usaďte a nechte se unést Diamondovým vyprávěcím géniem.

Navzdory vážným tématům se Diamondovi daří držet většinou lehký tón a místy vysloveně pobavit (například při obhajobě větrných elektráren proti kritikům z řad milovníků ptáků, kdy uvádí, že stejné množství ptáků jako větrné turbíny zlikviduje ročně pouhých 150 volně žijících koček. „Ve prospěch větrných elektráren a neprospěch koček… hovoří to, že kočky nám škody na ptačí populaci nevynahradí poskytováním energie…“ (s. 323)).

Žádný z obecnějších závěrů, k nimž Rozvrat dospívá, vás nejspíš nepřekvapí. Dost možná byste si výsledný obrázek prezentovaný Diamondem zvládli poskládat i sami. Jenže byste museli udělat ony kroky vzad a zamyslet se správným směrem, což většina z nás prostě v běžném životě nedělá. Naštěstí existují polyhistoři se záběrem Jareda Diamonda, kteří se toho ujmou za nás. 

(Regulérní recenzi jsem o knížce napsala do čaopisu Ekonom - kdyby někoho zajímala, tak TADY)

#72

Jack Kerouac

KNIHA HAIKU

Podrážky

mám čisté,

jak jsem šel v dešti

(s. 17)

Kerouacovy "západní haiku" jsou jako momentka: okamžik navždy zachycený na fotografickém papíru slov. A stejně jako fotky i ony vás dokážou přenést do zlomku času; do situace, kterou jste sami možná nikdy nezažili, a na místo, které jste možná nikdy nenavštívili a přesto, když jim to dovolíte, vás v oné vteřině dokážou podržet klidně celou věčnost.

Krásné jsou.

V lékárničce mi

zimní moucha

umřela na sešlost věkem

(s. 22)

Místo do dveří od ledničky

jsem kopl do prázdna

stejně se zavřely

(s. 31)

#73

Auður Ava Ólafsdóttir

VÝHONEK OSMILISTÉ RŮŽE

Dřív než Výhonek osmilisté růže jsem přečetla autorčiny pozdější Listopadové motýly. A ti mi přišli kouzelní.

A teď se mi stalo to samé jako v případě Naivní. Super od Loeho. Pozdější román je v podstatě derivátem předcházejícího, ale pocit, že čtete derivát máte nevyhnutelně spjatý s dílem původním, protože ho čtete později. Ještě jste se neztratili? Tak vězte, že v případě Audur je to naopak než u Erlanda a její ranější román je lepší než ten pozdější.

I Výhonek je v podstatě road movie a i tady jsou rozkresleny zvláštní rodinné a osobní vztahy, je tu hlavní hrdina, který prožívá svět tak trochu jinak, než (hádám) většina z nás, a hraje tu zásadní roli dítě (byť menší, ale přesto obdobně podivné a pro milovníky realistických postav extrémně iritující). I tady se autorce podařilo vybudovat až nadpozemskou atmosféru tak trochu jiného a přesto známého světa.

Škoda, že na rozdíl od druhých společných nocí, do stejné směsi příliš zvláštních motivů, než aby mohly fungovat univerzálně, úspěšně dvakrát nevstoupíš.

#74

Čo Namdžu

KIM ČIJONG - ROČNÍK 82

Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).

Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes. 

Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?

Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.

Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.  

Hračka, dárek i překvapení

 Zbyněk Vondrák

ULTRAPŮLMARATONEC

"...šel jsem za ním, abych si vyzvedl spartathlonské plechovky piva a on mi povídá: 'A proč tam jako jedeš, když víš, že to nevyhraješ?' Dodneška nevím, jestli si dělal srandu..." vyprávěl v poslední ITB hospodě šéftrenér. Myslím, že jeho první interakce se Zbyňkem shrnuje leccos.

Co si myslím o vydávání sebraných blogových zápisků není žádné tajemství. Pro ty, co to třeba nevědí, vězte, že jsem přesvědčená, že je to v drtivé většina případů naprosté plýtvání papírem a ano, měli bychom chránit naše lesy a krotit přebujelá ega, protože to, že jsem vždycky chtěl být spisovatelem nebo to, že mě kamarádi v komentářové sekci plácají po zádech a ujišťují mě, že bych rozhodně měl něco napsat, je samozřejmě dostatečný důvod něco napsat, ale už ne to vydávat. 

Ještěže existují výjimky. Bez nich by ta pravidla stála za prd.

Rovnou říkám, že pokud Zbyňkův blog čtete, v knížce vás (až na bonusovou kapitolu o zvláštňý běžecké škole) nic nepřekvapí. Dostanete nějakých dvě stě stran obvykle dvou až třístránkových zápisků s fotkama v měkké vazbě (pro jistotu tištěném na "na papíře zvaném matná křída gramáže 115 gramů/m2 s velmi malou savostí"). Čím tedy tak zásadně vybočuje?

V prvé i poslední řadě a ve všech řadách mezi tím je to v českých běžeckých vodách výjimečná schopnost dělat si značně nekorektní a místy opravdu drsnou srandu sám ze sebe (a z ostatních; nebojte - nebo bojte? - někde tam jste nejspíš taky!). Nenajdete tu žádné rady ani návody. Žádné tipy jak uběhnout Spartathlon nebo jak stlačit čas na maratonu pod 2:50. Zbyněk nenese pochodeň běžecké pravdy, kterou vás - tramtadadá - v další vteřině ozáří, když se tedy necháte (a zaplatíte u vchodu tři a půl tisíce), píše prostě o tom, jak se k běhání dostal a jak u něj už zůstal. 

Druhou nevídanou věcí je fakt, že Zbyněk nemá problém říkat na plná ústa, co si myslí - nejen o určitých módních trendech, na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale hlavně i lidech - o velice konkrétních lidech, navíc velice konkrétně. Tam, kde jiní chodí okolo horké kaše, bere Zbyněk lžíci a prostě ji do sebe hází. Svými výkony navíc úspěšně bere munici všem, kdo by ho chtěli obviňovat z toho, že je ve skutečnosti stejně jen závistivý škaredý trpaslík.

Samostatnou kapitolou jsou nesmírně morbidní běžecké mikropovídky, škoda, že jich není víc, mohla by z nich být rozkošně makabrózní sbírka, jakýsi temný protipól proti loukám ozářeným zapadajícím sluncem, na nichž pobíhají věčně šťastní běžci, kteří v onom mnohdy úmorném kladení levé před pravou a pravé před levou našli spásu a nevysychající zdroj lásky a radosti. 

All Runners are Beautiful. Opravdu vtipní jsou ale jen někteří.

zrzavá asistentka

O píďu, Emelie, o píďu

Emelie Forsberg

SKY RUNNER

S běžeckými memoáry mám tak trochu problém. To je vám ale překvapení, že? Kdo by to byl řekl? Obvykle mi v nich NĚCO (víc) chybí a musím přiznat, že jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že už si žádné další kupovat nebudu, protože pak tu stejně akorát prskám jedovou slinu, na kterou není nikdo zvědavý. Ehm.

Když se po sociálních sítích rozkřiklo, že knihu sepisuje i životní partnerka Kiliana Jorneta, Emelie Forsberg (kterou asi nemusím představovat jménem jejího muže, neb sama o sobě obstojí víc než jen dobře), dušovala jsem se, že ne, tohle číst nebudu. 

Nic proti Emilce, běžecky je to holka nadmíru šikovná, ale jinak jsem si říkala, o čem by mohla tehdy třicetiletá holka (nar. 12/1986) psát? Navíc je na mě moc sluníčková... Tedy, věřím, že taková ve skutečnosti je, že je opravdu přírodní bytostí s láskou k pohybu a hlíně a že ji takový život těší a uspokojuje... ale mě tyhle lidi z fotek s motivačními citáty prostě neberou. Jsem hnusný, cynický, závistivý trpaslík, a je mi to fuk.

Jenže pak jsem dostala možnost si knížku půjčit od Evy Ž. a tím pádem se s jedním z našich velkých skyrunnerských talentů osobně setkat, a to bych byla navíc i blbý trpaslík, kdybych situace nevyužila (a to bych ráda věřila, že nejsem). Ze setkání jsem si kromě skvělých dojmů odnášela i vizuálně nesmírně krásnou knihu.

A vizuální stránka neboli, jak píší sofistikovanější literární kritici, provedení knihy, je na ní taky to nejlepší - pevná vazba, tvrdý papír, nádherné fotky. Ok. Jakožto milovník běžeckého porna, který si na splín listuje a zakládá Corlessovu knihu, jsem byla rozhodnutá dát Emilce šanci a přistupovala jsem k ní (věřte, nevěřte) skutečně s otevřenou myslí.

Dopadlo to bohužel tak, jak muselo, když donutíte napsat memoáry někoho, kdo vlastně vůbec nechce mluvit o sobě a svém osobním životě. Že je to odvážné tvrzení? Ale kdeže.

Jak Emelie, tak Kilian působí jako lidi, kteří žijí svůj sen - živí je to, co milují a co dělají sakra dobře. Za život profesionální atleta v našem sportu platí daň v podobě do značné míry ztraceného soukromí. Ve Sky Runner to místy prosakuje více, místy méně: musím být vidět, musím být známou tváří, musím vystupovat na sociálních sítích - a to mě spolu s tím, že bych mohla přijít o radost ze sportu, od dráhy profíka odrazovalo. A tak oba jako úlitbu bohům Salomonu zveřejňují jeden post denně, sem tam nějaké stories z tréninku nebo závodu, které doplňují motivační, příjemné a velice neosobní komentáře, jež by mohl psát v podstatě kdokoliv.

Pozor! To není kritika! Já je upřímně obdivuju za to, že si stojí za svým, že se nenechali pohltit a že ustoupí, ale neprodají se úplně. Jen tak málo, jak mohou.

A tak nějak si představuju, že Sky Runner vznikla: Salomon: "Emelie, vydáš knihu. Bude se to hezky prodávat. Kilian ti do ní dá fotky." Emelie: "Nechci psát o sobě a nebudu psát o sobě!" Salomon: "Ok, ale něco zaznít musí." Emelie: "Dobře, ale nebudu spát o své rodině, nebudu psát o svém vztahu, nebudu psát o svém životě." Salomon: "Jasně, jak chceš, prostě napiš něco, co budeme moct prodat."(Za Salomon si případně dosaďte kohokoliv, kdo z toho mohl něco vytřískat.)

Takže máme knihu, ve které Emelie hyenovité fanoušky nechá nahlédnout do své kuchyně (pár receptů), do svého trenýrkového deníčku (pár tréninkových modelů, ale natolik obecných, abyste na ně narazili v každém druhém běžeckém časopise, čili radily dobře, ale neprozrazovaly příliš), do jogínské rutiny (hromada fotek) a do výstupu na Čo Oju (ten je zachycený v Kilianově třetím osobním dokumentu Summits of My Life, čili v podstatě osobní info zadarmo - to už všichni vědí).

Zbytek je naprosto inertní povídaní o tom, jak běhá, jak se snaží, aby se jí z tréninku nevytratila hravost a jak jí celý tenhle život baví. Celé je to takové blebleble, protože odmítá říct cokoliv osobního. Dokud se nezraní. Kapitola o tom, co pro ni znamenala roční pauza po zranění a operaci kolene, je suverénně nejlepší a podle mě i nejpřínosnější z celé knihy, protože v ní jako v jediné otevřela ty dveře na víc, než jen na škvírečku. Jasně, všechno, co píše, známe z příběhů mnoha vrcholových sportovců, kteří se museli nějakým způsobem vypořádat s nucenou přestávkou v kariéře, ale každý jeden z těch příběhů má svou osobní sílu. Emelie není výjimkou.

Největším průšvihem ale nakonec není neosobní a v podstatě bezobsažné vyprávění člověka, který píše autobiografii odhodlaný o sobě vlastně nic neprozradit. Průšvih, pardon průser, je překlad do angličtiny.

A fakt veliký.

Znáte pana Kaplana?

H*Y*M*A*N*A*K*A*P*L*A*N*A?

Tak překladu Sky Runner se zhostila S*A*R*A*O*R*S*T*A*D*I*U*S*.

Víte, on existuje důvod, proč by člověk neměl překládat do jiného, než mateřského jazyka. A když necháte vydělat kamarádku z lyžařského týmu, může to být nakonec medvědí služba. Ten překlad je totiž fakt špatný. Místy je to opravdu na hranici / za hranicí srozumitelnosti. Vy, jakožto nerodilí mluvčí, smysl pochopíte, protože taky v angličtině NĚJAK tvoříte věty, ale minimálně budete cítit, že je to špatně. Že takhle se to opravdu neříká.

O množství typografických chyb ani nemluvě. V tak malém množství textu je to opravdu ostuda - nemluvě o tom, že se objevují i v perexech, a to je teprve něco.

Text pak vyznívá jako psaný hotentotem, který nerozumět jazyku vašeho kmene, ale snažit se masabob zavděčit. 

Takže je možná nejlepší pořídit si Sky Runner jako motivační literaturu švédsky - vizuálně běžeckou a textově jazykovou, protože jednou, jednou se ten jazyk Ingmara Bergmana opravdu naučím, a pak si to přečtu a uvidíme, jestli je to tak blbé a plytké i v originále!

Zabardast

Zabardast je celovečerní dokument o partičce freeriderů, kteří se vypravili do Pákistánu, aby si sjeli jakousi horu, na které ještě nikdy nikdo v dějinách lidstva (nejspíš) nelyžoval. (Ten film je parádní a doporučuju na něj kouknout:

)

Kromě toho znamená zabardast paštsky super, vynikající, parádní, nejlepší.

Ne nadarmo se říká, že si člověk váží nejvíc toho, co ztratil nebo co ztratit mohl. Já nejsem výjimka a výjimkou není ani běhání. To, co je obyčejně úmorné a ubíjející a nechce se mi do toho a zhusta mě to ani nebaví, je najednou skvělý už jen proto, že můžu. Pateticky se vezu na vlně nesmírnýho vděku.

Na vlně zabardast.

Zabardast je květnová kilometráž bolavý noze navzdory.

Zabardast je být zase na cestě.

Zabardast je ledový stout ve vymrzlý hospodě na břehu moře v Loch Lomondu.

Zabardast je, když prší ("To je blbý, že máte hnusný počasí," psala mi kamarádka. Blbý? Proč blbý? A že je zima a fouká? A co si pomůžu, když se tím nechám naštvat?)

Zabardast je vylézt v dešti po rozbahněné kozí stezce na první kopec, který máte po ruce, prostě proto, že můžete.

Zabardast je běhat ráno u moře...

...a dojet konečně na místo...

..a mít aspoň na chvíli dům s výhledem.

Zabardast je vidět jezero Loch Ness a Urquhart Castle na vlastní oči...

...a stejně tak i Eilean Donan...

...a cestou k němu projet přes Highlands a vědět, že sem, sem se prostě musíte vrátit.

Zabardast je běhat, jak říká kamarád Bubo, v tekutém slunci a vracet se domů promáčená na kost a s bahnem až mezi lopatkama.

Zabardast je nákup hromady lokálních whisky (když už jsme teda v kraji jí zaslíbeném hned vedle městečka, které se pyšní přídomkem "hlavní město single malt whisky") a jejich vysoce sofistikovaná degustace.

Zabardast je zažít věci, o nichž byste nikdy nevěřili, že se vám přihodí.

Intenzita kontaktu během rodinné dovolené už tak velký zabardast pořád není, co si budeme povídat či nalhávat, ale zdá se, že jsme to všichni (až na jedny Kateřininy elasťáky) ve zdraví přežili a další místo na mapě, na němž ještě před pár dny klidně mohli vegetit lvi, je naše. A je to tady krásný!

(A běhá se tu CapeWrathUltra. To jen tak, mimochodem...)

#31

Imbolo Mbue

TOUHY DŽENDEHO DŽONGY

Veselý přebal ukrývající neveselý obsah podaný tak inertně a tendenčně, že touhou Jitky J. bylo zhruba od poloviny dostat se co nejrychleji na konec - aneb jak praví manžel mé kamarádky: "Ty psací stroje jsme jim do Afriky fakt neměli vozit." 

Pochopím, proč dílko kamerunské emigrantky vydají ve Státech, ale proč proboha něco tak nezajímavého vyjde v překladu do češtiny, mi zůstává záhadou. 

Džende Džonga je - a teď překvapení - Kameruňan, který přijíždí do Států splnit si svůj americký sen. Nemá vzdělání, nemá peníze, nemá co nabídnout, ale to nevadí. Po čase, kdy tvrdě pracuje a chová se - tak jako všichni Afričani v knize - naprosto čestně a slušně, hotový Mirek Dušín, za ním přijíždí manželka Neni a syn Liomi. Doma v Kamerunu se neměli nijak zvlášť dobře, ale ani nijak špatně, nicméně kdo by nechtěl jíst u mekáče a nakupovat v supermarketu? Džende získává místo řidiče u boháče z Wall Streetu - tak a teď otázka pro vnímavé, jaký ten člověk asi bude? Jaká bude jeho žena? Jaký bude jejich život? 

Samozřejmě! Jsou povrchní, nemyslí na rodinu, ona pije a bere léky, on je furt v práci a jezdí za děvkama, starší syn se vzbouří a jede meditovat do Indie, mladší je furt s chůvou a ANO, u Neni a Džendeho mu je nejlíp, protože ONI jsou ti hodní, ti skromní, ti čistí, ti se správnými hodnotami. Bože. 

Zápletka je v zásadě nulová, postavy reagují ploše a toporně, to, že někteří Afričané mluví jako masabob, byť ve Státech žijí desítky let a jiní (ano, naše ústřední dvojice) jsou jak Oxford Dictionary (byť angličtina není jejich rodná řeč), to je další věc... 

Takže ne, je to sice miloučké jako prd jednorožce, špatní lidé dojedou na svou špatnost a napraví se, hodní lidé dopadnou dobře (a jejich špatnosti jsou vlastně omluvitelné), ale je to obalené úmorným blebleble a usmažené totálně do mrtva.

#32

Alena Mornštajnová

TICHÉ ROKY

Tahle kniha bude úspěšná, bude se líbit a bude velmi čtená. Tvoří ji totiž na první pohled mix dokonalých ingrediencí, je to rodinný příběh rozkročený přes téměř sto let, jsou tu narušené vazby a silné a zároveň křehké vztahy, nechybí ani osudové momenty, nezvratné chyby, smíření a odpuštění.

Tak co se může pokazit? Nic a všechno. 

Tiché roky se čtou (až na občasné moravismy, které by žádný rodilý Pražák z pusy nevypustil) skvěle, protože Alena Mornštajnová umí vyprávět a umí vyprávět krásně a poutavě. V Haně jsem s postavami jejich osudy prožívala velice intenzívně. O to větší zklamání pro mě Tiché roky jsou - postavy mi šustily do ucha papírem a připadaly mi nesmírně účelově modelované - jako figurky na šachovnici, které se hýbou tak předvídatelně, že i mizerný šachista (jako já) by tuhle partii nejspíš vyhrál. Nebudu psát proč a co konkrétně mi vadilo, věřím, že spousta z vás se knížku teprve chystá číst a nehodlám být za spoilerující slepičí prdel. Shrnuto a podtrženo: Tiché roky rozhodně inteligenci neuráží, jen z nich mám stejný pocit, jako z posledního románu R. Backmana - že by si zasloužily trochu víc a dýl odležet, a pak by mohly patřit ke špičce, takhle je to prostě jen hezký příběh, který neurazí, ale nadchnout nedokáže.

A teď pozor - na začátku roku jsem řekla, že letos zdolám své dva knižní "summits of my life" - možná si na to vzpomínáte a možná si i vzpomenete, že jedním z nich byl...

#33

James Joyce

ODYSSEUS

"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice. 

Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje." 

Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval. 

Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).

#34

Charles Baudelaire

KVĚTY ZLA

"18. února 1866, půldruhého roku před svou smrtí, napsal Baudelaire notáři Ancellovi... : 'Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než druzí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.'" cituje básníka v úvodu (skvělého) doslovu Jiří Pelán. Květy zla nejsou sbírka básniček, které by se četly hezky, libě a "samy". Jsou to básně mnohdy nepříjemné, plné svíravých obrazů a motivů, jež v rámci zachování (zbytků) zdravého rozumu raději běžně odsouváme na/za okraj zorného pole. Nesmírně zajímavý je pak Pelánův rozbor českých překladů - až bude mít (zase) někdo (vydavatelé!!) pocit, že překládat může vlastně každý, prosím, aby si vzal do ruky tento útlý svazek a věnoval pár minut četbě doslovu... 

"Albatros 

Často těm z posádky postačí k taškařici 

křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch 

za lodí, po hořkých propastech klouzající, 

té pouti lhostejný a vytrvalý druh. 

Na prkna paluby ho složí a té chvíle 

je z krále azuru jen neohrabanec, 

jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé, 

svěšeny po boku jako cizí těžkou věc. 

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby! 

On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný! 

Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí 

kulhání mrzáka, jenž létal celé dny! 

Básník má stejný los jak tento kníže mračen, 

jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout; 

vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen, 

pro křídla obrovská nemůže se tu hnout." 

(s. 89 v překladu Františka Hrubína)

#35

Nuria Amat

AŤ NA MĚ PRŠÍ ŽIVOT

"NEMŮŽU bez ní žít. 

Avšak celou dobu žiju." 

Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat. 

Chtěla bych umět psát jako ona. 

Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny. 

(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)