V sobotu 11. května se v městečku Köditz poblíž českých hranic uskutečnilo první otevřené mistrovství Německa ve speed puzzlingu. Nevěděli jste to? Chyba! Chyběli jste tam? Dvojitá!
Říkáte si, že skládání puzzle na čas není v žádným případě vůbec nic pro vás (protože přesně tohle speed puzzling je) a nic nemůže být běhání vzdálenější! Chyba potřetí! Nevěříte? Tak vydržte. Nejdřív se vrátíme trochu v čase.
První puzzle se mi dostaly do rukou někdy kolem roku 93. Dodnes je mám (kompletní!) doma - 101 dalmatinů a Mickey s Goofym v loďce. Bavilo mě to a posunula jsem se dál. Následovalo tehdy smrtících 1500 kousků od firmy Ravensburger, která dodnes puzzlerskému trhu v Evropě dominuje a v kamenných obchodech u nás obvykle seženete je a pak zástupce české firmy Dino. Na obrázku byl tehdy vlčák se štěňaty na louce. Pekelná věc, kterou bych dneska skládat rozhodně nechtěla. Dělala jsem to hodně, hodně dlouho. O pár kostiček jsem přišla (vysvětlete psovi, že tyhle kostičky nejsou ty, o který stojí dřív, než je ochutná) a v rámci estetiky devadesátých let vlčáci skončili zarámovaní a zasklení. Stejně jako část následujících puzzlí (což mě zpětně hodně mrzí, kolik jsem jich teď mohla mít!).
Poslední puzzle jsem dodělala během víkendových návštěv u rodičů při vysoký škole. Opět 1500 kousků. Opět mazec. Tentokrát lední medvěd s medvíďaty na sněhu. Všímáte si toho vzorce, podle kterýho si to dělám v životě lehký? A pak jsem nějakou dobu neskládala vůbec.
V posledních letech následovala tu a tam kapka. Třítisícový panorama Hongkongu. Dvoutisícový planety (jedny Vánoce, kdy jsem se nedokázala zvednout). Tisícová vtipná kostra s nápisem Happy Wife, Happy Life! Pak dárek v podobě šestitisícovýho černobílýho panoramatu Londýna, který jsem si chytře sesypala dohromady a mám ho rozdělaný už tak šest let - zbývá mi cca 1500 kousků výhradně šedošedýho nebe. Během pandemie jsme objednali pár puzzlí pro Máju a něco málo stavěly spolu. Bylo to fajn.
Jak říkám. Vždycky mě to bavilo.
Nikdy mě ale nenapadlo, že by se v tom a) dalo soutěžit a za b) jsem v tom mohla být relativně dobrá.
Na to mi musel František přeseknout holeně.
Po první operaci jsem začala znovu stavět. Nemohla jsem chodit, ale mohla jsem sedět. A tak jsem seděla a dávala kostičku ke kostičce a vychutnávala si to naprostý ticho, který se mi ve chvíli, kdy se na tuhle činnost soustředím, rozhostí v hlavě. Je velice, velice vzácný. Občas se k němu proběhám, když jsem venku opravdu dlouho. U skládání je téměř zaručený. Obzvlášť když se snažím mít to hotový rychle. Jen z toho bolí zuby, jak na ně bezděky tlačím jazykem.
Někdy v tý době jsem zjistila, že se ve Španělsku odehrává mistrovství světa a že se ve skládání puzzle dá soutěžit. Někdy v tý doby jsem ale taky začala znovu pobíhat a pustila to z hlavy.
Až do loňskýho podzimu. Tehdy jsem s nohou nataženou na kuchyňský lavici znovu vytáhla krabice a tentokrát začala řešit, jaký jsou tam teda limity a jak rychle to ty lidi dokážou složit? Chyběl mi adrenalin, chybělo mi napětí, chybělo mi těšení se na něco velkýho, něco, co je dost možná mimo můj dosah, ale já se o to nejdřív poperu, než to zjistím.
Sehnala jsem si puzzle, který na loňským šampionátu byly a zkusila je párkrát postavit. A zjistila jsem, že zvládnu limit.
V tu chvíli bylo jasno: tohle chci někdy zkusit.
Že bude někdy dřív než později jsem se dozvěděla na oslavě narozenin, kdy jsem startovný na týdenní šampionát dostala. V září poletíme do Španělska a kromě jednotlivců budu soutěžit s M. v párech, protože to moje veliký dítě je dost šikovný. Když chce.
Králičí nora mě vtahovala dál a dál. Začala jsem sledovat ostatní skládající, dostala jsem se díky zakladatelce webu MySpeedPuzzling do komunity nejlepších speedpuzzlerů u nás (a že mám sakra dobrý speedpuzzlery, naše holky patří k absolutní špičce a aktuálně jsou to úřadující mistryně světa v pátech; rychlost, s jakou skládají, je omračující). A když se v únoru objevila možnost přihlásit se na první německý mistrovství, vlastně nebylo moc o čem uvažovat.
A tak jsme tady. V Köditzu v sobotu ráno.
Jsem nervózní jak před startem, ale na rozdíl od běžeckých závodů jsem spala jako mimino (ne, neprobudila jsem se uprostřed noci s řevem, protože jsem se počůrala a měla jsem žízeň).
Naopak společný jsou hloučky lidí v týmových tričkách a lidí posedávajících v otevřených kufrech kombíků, který jsou plný potřebnýho vybavení. V tomto případě ne batohů, kecek, gelů, hůlek a kýblů s vazelínou, ale krabic s puzzlema. Lidi se zdraví, protože - stejně jako na menších závodech - se mnozí znají, vracejí si složená puzzle a půjčují si nová.
Na stěně předsálí tělocvičny, kde se šampionát koná, visí listina. V 11 hodin začíná soutěž párů. Hledáme naše startovní číslo, teda číslo stolu, u kterýho budeme s Madlenkou sedět. 
