Kolik jsme ochotní zaplatit za startovné? A kolik platíme?

Nedávno se v jednom z komentářů na Honzově blogu objevil odkaz na promo video 4Trails. Líbilo se mi natolik, že jsem si kromě ústřední písně, složené zjevně závodu na míru, vyhledala i oficiální webový stránky. Pročetla jsem si kudy se který den běží, trochu se zasnila, a pak se podívala na výši startovnýho. Jsem dost bídný počtář, a jakmile jde o přepočítávání cizí měny z hlavy, ještě horší, takže jsem chvíli nevěřícně zírala na kalkulačku, která mi vypočetla, že tenhle závod vyjde na (tuším) zhruba deset a půl tisíce korun.
Páni.
Už vidím, jak doma hlásím, ze letos žádný moře, hezky ty prachy uvalíme na to, abych mohla čtyři dny běhat po horách. Chachá. Možná to jednou - jen pro ten výraz, který by se stoprocentně na tváři mého muže objevil - zkusím.
Na druhou stranu, zajistit něco podobnýho nebude žádná legrace, a protože zaměstnaná mysl nemá prostor myslet na věci, které nezměníme (a přemýšlení směrem, jenž by můj školitel dozajista ocenil, momentálně není v mých silách), pustila jsem se do menších porovnávacích propočtů, na kolik nás vlastně taková účast na závodech přijde.

Tak třeba taková silniční desítka. Ta zářijová pražská vyšla vloni na 390,-. Účastníci vyfasovali personalizované tričko a jestli to bylo stejné, jako rok předtím, tak v cíli i pití a možná nějaký banán nebo sušenku. Když poběžíte desítku na jaře v Nymburce, ulehčíte peněžence o padesát korun. Na konci dostanete pivo. Takže pokud počítám dobře, v Praze vás vyjde kilometr na třicet devět korun, v Nbc na pětikorunu.

Takový pražský půlmaraton je už jiné kafe. Ten vás předem bude stát rovných tisíc korun. Jestli je tomu stejně, jako v případě maratonu, nedostanete ani triko. Ale za to medaili v cíli a igelitku s pitím a nějakým tím banánem a tyčinkou. Maraton o měsíc později tamtéž je ještě o dvě stovky dražší. Takže jestli počítám dobře, začínáme se dostávat k nějakým 47 korunám na kilometr u půlky a osmadvaceti u maratonu.

Když to porovnáme třeba se zářijovým Barokem, kde vás maratonská trať vyjde na 400,- a půlka stejně jako desítka na 200,-, je zřejmé, že čistě z finančního hlediska je výprava k Plzni výhodnější. Jistě. Menší akce. Menší náklady. Žádné uzavírky Prahy, žádné sanitky, žádné mohutné finanční odměny vítězům atd atd.

A co pak ono ultra? Neběháme ho nakonec vlastně proto, že jsme děsně lakomí? U takových Deseti lužických sedmistovek vás totiž vyjde jeden kilometr na osm korun (107 km celkem za 900,-). První ročník Jizerského ultratrailu počítá s 63 km za tisícovku (takže necelých šestnáct korun za kilometr) a ve výsledku tak stojí stejně jako kilák na Beskydské sedmičce (94 km za 1500,-). Kolem Mont Blancu vás kilometr vyjde pro porovnání na třiatřicet korun.

Suma sumárum - nejekonomičtější jsou ti, kdo jezdí na malý krátký závody. V závěsu za nimi se drží ti, co běhají dlouhé a ještě delší štreky. No a nejekonomičtější jsme stejně nakonec my, pomalí běžci, protože máme možnost si každý ten tvrdě zacálovaný kilometr dostatečně dlouho vychutnat!

Tři mušketýři

Nějak se nemůžu dívat na to, jak mi svítí jako poslední poslední zápisek.

Tak trocha aktuálního zpravodajství z fronty aneb jak válčím se třemi mušketýry, Atosem, Portosem a Obelixem.

Nejdřív jsem si říkala, že to na sebe prásknu, až když budu moct upřímně říct, že to není další z chabých pokusů, který končí ve ztracenu, ale tak... Jak jsem se jim usilovně bránila, neubránila jsem se. Neběhám, chodím. O holích. Naštěstí ne těch francouzských, ale nordic walkingových (resp. trekových, ale na tom nesejde).

Před třemi týdny jsme s Madlenkou vyrazily během upršené neděle do místního obchoďáku. Po dlouhé době se nám v megasportu podařilo natrefit na člověka, který nejen že věděl, kde co mají, ale dokonce věděl něco i o tom, co to je a k čemu se to používá. Sbalila jsem pár těch nejlevnějších, protože - a to je právě ten paradox - chůzi fakt nemám ráda a nehodlám se jí věnovat o nic dýl, než bude nezbytně nutný.

Atos

Chůze (a sportovní chodci a nordic walkeři a všichni ostatní, co chodí rádi, mi prominou mou ignoranci) je totiž maximálně tak prostředek pro přesun z bodu A do bodu B, když už není zbytí. Může být fajn, když jdete s někým. Ale sama? Nudááá. Přesně proto jsem sama třeba s kočárem nikdy nešla. Vážně. Ani jednou. Naběhaly jsme toho spolu opravdu hodně. Nenachodily nic. Takže to, že se teď nasoukávám do elasťáků a funkčního trika (konečně jsem pochopila, proč ženy dostávají na závodech velikost L - jako když najdete!), s funěním si zavazuju tkaničky a venku chytám satelity, abych pak šla (!!), je opravdu vzácný úkaz. Aby bylo jasno, zatím jsem vyrazila jen pětkrát, protože aktuálně vyšší frekvenci, než aktivita dvakrát týdně, nezvládám. Blbě spím, blbě jím, stojím prostě celkově za ho*no, ale snažím se úplně neshnít a aspoň jakštakš fungovat jako dřív.

Pár poznámek: běžci se tváří, že chodce nevidí. Chodci se mezi sebou tváří, že se nevidí. Věkový průměr lidí chodících s hůlkama je zhruba dvojnásobek mého věku plus něco málo navrch. Chodí se ve všem možném. Potkala jsem dokonce i slečnu v silonkách a sukni. Chodci chodí bez sluchátek, zato s batožinou. Málokdo z nich vypadá, že je jeho cílem propotit triko. Většinou se pohybují ve dvojicích, či trojicích.

Když není možný běžet, není morál jít, nezbývá než jet. Ježíšek obohatil naši domácnost o červený šlapací stroj. A protože ona domácnost nečítá víc jak sedmdesát metrů čtverečních, je navíc rozkládací a spí za dveřma do ložnice.

Portos

Kolo mě na rozdíl od chození k srdci přirostlo. Ono vám ostatně, když se narodíte v úrodném Polabí, nic jiného ani nezbývá. U nás se totiž jezdí na kole všude. V jednom krátkým životním mezidobí jsem dokonce dělala kurýra na kole. Jo, toho, co jezdí po Praze s batohem na zádech a vozí obálky a balíčky. Akorát já měla na rozdíl od všech těch kluků kolo ze supermarketu za sedm tisíc i se zvonkem. Mohli se počůrat smíchy, když ho viděli poprvý. Za ty dva měsíce jsem víc propila a vrazila do kola, než vydělala, ale zkušenost to byla vpravdě zajímavá. Navíc jsem si mohla odškrtnout jedno z povolání, který jsem si říkala, že musí být super zkusit (už mi zbývá z dětství jen ten řidič tiráku ;-). Každopádně když už nechodím, šlapu. Problém začal ovšem nastávat zhruba poslední měsíc, kdy už nejsem schopná se přes břicho držet řidítek, aniž bych přitom Kačenku nemačkala a ta mi to nedávala s gustem sežrat. Takže jezdím frajersky bez držení (ho, hó! To je třeba něco, co jsem se na kole nikdy nenaučila), potím se jako prase, pouštím si videa o běhání a sním o chvíli, kdy se z červeného Portose stane jen doplněk ke kmitání nohama.

To, že musím při obou aktivitách co dvacet minut čůrat, to snad radši ani zmiňovat nebudu.

Do party už zbývá jen dnešní Obelix. Začínáme osmý měsíc. Břicho žije vlastním životem. Vlní se, boulí a nadskakuje. Ve dne, v noci, v sedě, v leže, za volantem, při chůzi, prostě pořád. Do porodu zbývá 63 dní...

J'accuse!

Žaluji celému světu na strašnou nespravedlnost, na to, že mi předevčírem ráno vzal mého milovaného tatínka a nikdo a nic mi ho už nevrátí.

Žaluji na tu strašnou bolest, kterou teď cítím. Na tu strašnou paniku, která přichází ve vlnách. Na králičí noru, do který jsem v pondělí před polednem, kdy jsme s M. přijely od doktorky a zjistili, že je T. doma, abych se tu hroznou zprávu dozvěděla, spadla a tenhle svět, ten, co je teď kolem... vypadá stejně, jako ten, v němž se v pondělí ráno nejvíc řešila, kdy si teda vyžehlím, když musíme pro jistotu kvůli jejímu tuberáckýmu kašli k doktorce, ale je jiný. Ten můj stál na dvou pevných, bytelných pilířích, na dvou zásadních mužích mého života. A jeden z nich je teď pryč? Žaluji.

Žaluji a viním všechny, co si stěžují a kňourají, všechny, co mají furt málo, co nadávají na poměry, co pomlouvají, lžou, ubližujou. Žaluji a viním všechny, co si neváží toho, že jejich blízcí jsou s nimi. Co se hádají o majetek a o to, co kdo komu kdy řekl. Žaluji a viním vás, vy tu jste a on ne. On, který celý život makal, nikdy, nikdy, nikdy si na nic nestěžoval, všechno bral, jak to šlo. Vždycky tu pro nás byl. Rovný, čestný, morální chlap. Táta. Se sakra velkým T. A děda. Ten nejlepší na celým světě. Ten, kdo mě naučil plavat a lyžovat a jezdit na kole a běhat. Ten, kdo nám před spaním četl a kdo mi jako jediný mohl stříhat nehty, než jsem se to naučila. Ten, pro jehož uznání bych běžela na konec světa.

Sportovec, tělem i duší.

Je pryč.

A já tomu nechci věřit.

Nemůžu.

Měli jsme tolik plánů, on měl tolik plánů... Jak to, že už ho nikdy neuvidím? Jak to, že si tu naši druhou holčičku nikdy ani nepochová?

V neděli při lehkým klusu zkolaboval. Odvezla ho sanitka. Podle všech vyšetření byl v pořádku. V pondělí ho měli pustit. Těšil se domů, až si dá konečně kafe, cigáro a dojde si na vlastní záchod a taky dětem na zahradě sestaví domeček, který na zimu uklidili. V pondělí ráno, když ho doktorka viděla naposledy, byl v pohodě, hrál na ipadu a za deset minut mu selhalo srdce. Čtyřicet minut ho neúspěšně oživovali. Je pryč. Na furt. V červenci by mu bylo padesát osm let.

Tak kde je kurva nějaká spravedlnost?!

PS: Prosím, jen mi nepište, že je vám to líto, nevyjadřujte soustrast - zanadávejte si se mnou, dejte si panáka za mě a za něj, protože já nemůžu a vy co běháte, dojděte si na pořádný vyšetření, to normální žádný problém neodhalilo... prý nejspíš vrozená vada... A vy "moji", vy mi slibte, že na sebe budete dávat obrovský pozor. Slibujete?

PPS: Romčo, děkuju za všechno, pomáháš mně i nám všem. Tvůj mail koluje v rodině. Krok za krokem. Nádech, výdech...