Pět kroků vpřed, tři vzad. Někdy i čtyři.

Občas všech pět.

Dny utíkají tak rychle, že mít na stole denní kalendář, bude se mi z otáčení stránek motat hlava. Prý se to s věkem stává každýmu a neměla bych si z toho tu svou zamotanou hlavu dělat. A protože jsem poslušná a poslouchám, snadno se stane, že najednou zjistím, že jsem už dva měsíce vůbec nic nenapsala.

Takže update!

Další kontrola u doktora dopadla podle očekávání. Závěr: Hojí se to, stále pomalejc než u levý nohy, ale hojí. Nemá cenu na to koukat častěji, takže další kontrola až v květnu. Pokud to neotejká a není to horký (ne a ne), můžu běhat, co mi to dovolí - koleno je ok, šrouby si vykroutit nemůžu, nohu podrží svaly a šlachy. Po dvou hodinách čekání za pět minut venku. Time management jak víno.

A tak běhám.

Snažím se dostat dál a rychlejc, to první opatrně a pomalu jde, to druhý moc ne. Jsem těžká a i když jsem se na vložky do Jablonce objednávala před měsícem a půl, pořád nemám termín a tak šmajdám. Pravá noha se pomalu lepší, vnímám, že na ni došlapuju líp, s větší silou a jistotou. Levá noha mezitím dostává zabrat a protestuje. Bolí to, dělají se mi na pravý noze z vnitřní strany puchejře na puchejřích, trpělivě to snáším v naději, že se to zlepší.

Jsou dny, kdy už opravdu běžím. A rychle. Ty dny jsou krásný a já začínám věřit. Jeden dokonce obrečím, protože jedna moje část nedoufala, že se tohle ještě někdy stane. Stalo. Ale zatím jen jednou. Tolik k víře a naději.

Jenže když nevěří nikdo jiný, musíte aspoň vy. Za ty všechny ostatní kolem, kdo vám vysvětlujou, že byste to možná měli dělat míň nebo radši vůbec.

A pak jedu poprvé na Závist.

Je to tam pořád stejně krásný. Je to pořád moje místo. Pořád ten malý okruh přes tři kopce miluju žárem tisíce sluncí.

Ale pak oteče levý koleno, dostaví se ochromující panika, kterou A. rozežene, ale stejně týden neběhám.

Je to jako chodit proti větru. Pořád. Vím, proč to dělám a vím, že to chci dělat dál. Tuhle jistotu mám bez jakýchkoliv diskusí. Jen by mohlo začít konečně trochu míň foukat, protože je to únavný a úmorný a demotivující a frustrující a bývá mi z toho smutno a pak se lituju a stěžuju si a jsem otravná. A to nechci. To nikdo nechce. Ani být, ani u toho být.

A pak uběhnu poprvý od operace dvacet kilometrů v Krčáku a dorazím za tmy, protože mi to trvalo dlouho a ležím zbytek večera úplně mrtvá na gauči a strašně mě bolí nohy, ale sjetá endorfiny se sama sobě hystericky směju a vím, že se s tím větrem budu prát tak dlouho, jak bude potřeba.

#38

Hosam Melhem

POCIT OSAMĚNÍ

Tak jo, moji milí, teď si povíme něco o tom, jak, žel bohu, jen dobrý záměr nestačí a jak můžete takový záměr zmasakrovat v pěti bodech, snadno a rychle.

Tohle totiž není ani tak průšvih jako průser.

1. Vyberte si arabského básníka.

2. Udělejte knihu trojjazyčnou.

3. Vysázejte blbě arabštinu, aby se to nedalo číst (jednotlivá slova jsou správně, leč v opačném pořadí - pro představu, jak pekelné to je, si teď, prosím, vezměte jakoukoliv českou knihu a zkuste ji číst zprava doleva).

4. Básně přeložte doslovně, místy až nečesky (ne, růže nemají ostny) a neuveďte pro sichr překladatele.

5. Dejte tam i anglický překlad, ať předchozí bod ještě podtrhnete a zdůrazníte.

Máte?

Prima.

Právě jste připravili k vydání "Pocit osamění". Tleskám.

#39

Zuzana Pavlová

ORIOLA

"V běsné půlhodině

stírám očima písmenka

jak perloočko sosákem nektar

z ambrózie

nejsem matka

nejsem dcera

nejsem manželka

nejsem nic

A můžu všechno"

(s. 18)

Příroda a tělo a vnímání přírody všemi smysly napříč měnícími se ročními obdobími, napříč bytím. Ženské psaní v nejlepším slova smyslu. Ty, které oslovily, oslovily niterně, tak jak to mám ráda.

"V srpnu příroda poprvé zívla

kosům zrezly hlasy

pavouk mi spoutal nohy pavučinou

deset čapích kroků v mokré trávě

mě přenese k autobusu

Odstřihnu si léto od vlasů"

(s. 46)

#40

Štěpán Kučera

PROJEKT GILGAMEŠ

Antropologie náboženství posypaná drobky z Ibn Tufajla - všechno, co víte a znáte (nebo můžete vědět a znát, stačí si vzít k ruce třeba, dejme tomu, Eliadeho) poskládané trošku jinak a prolnuté s blízkou přítomností.

Některé autorovy vize se nám začínají krapet děsivě plnit se zdřívěním (román napsaný AI), jiných se, snad, nedočkáme.

Zázrak se nekoná, whow efekt se nedostavil. Snad příště.

#41

Najjar Masúd

SKLENĚNÝ GHÁT

Sedmero snových povídek jednoho z největších urdsky píšících indických autorů minulého a přelomu tohoto století. Příběhy lidí, k jejichž existenci se na nějaký čas připojujeme, jen abychom se opět opustili, aniž by se něco zásadního stalo. S výjimkou zápletky v Loskutákovi z Paví zahrady, se v příbězích Masúdových hrdinů, existujících mimo prostor a čas, neodehrávají žádné zásadní zvraty, žádné přelomové momenty, žádné drama. Bez sentimentu je tu přijímáno plynutí času se všemi jeho projevy. Vztahy se rodí a zanikají a stejně tak se rodí a umírají i lidé. Skvělý překlad a informačně bohatý doslov Tomáše Daňhela činí z knihy čtenářský zážitek.

Mou regulérní recenzi si můžete přečíst TADY

a TADY je rozhovor s překladatelem nejen o Skleněném ghátu, ale o urdské literatuře a urdštině jako takových.

#42

Hasan Nasr

ŠEST SLZ HASANA NASRA

Povídky tuniského spisovatele Hasana Nasra jsou ve své literární průměrnosti bohužel nesmírně snadno zapomenutelné, což je škoda. Dvojjazyčné vydání je hodně odvážné, předmluva příjemně uvádí do kontextu (byť úplně nevysvětluje, proč padl výběr právě na Nasra), nejzajímavější je ale nakonec poznámka o pied-noirs, obyvatelích Alžírska evropského původu, kteří se ovšem v Africe už narodili a po vyhlášení nezávislosti je Francouzi totálně hodili přes palubu - milion lidí se náhle stal nevítaný jak v rodné zemi, tak v zemi svých předků.

Běžím.

Běžím. Dívám se na svůj stín kousek před sebou, kousek vedle sebe. Ty nohy nepoznávám. Jedna se lehce vlamuje dovnitř, nepřekvapuje mě to, sice ji nepoznávám, ale je moje a samozřejmě že vím, že to není ještě stoprocentní. Nevím, jak moc zdaleka nebo zblízka ještě ne. To zjistím za dva týdny. Ale vím, že se posouvám správným směrem.

Běžím. Většinou je už dávno tma, protože mám velký problém dostat běhání zpátky do běžnýho, každodenního provozu, někam mezi práci, děti, domácnost a skládání, protože kromě Valladolidu už se chystám i v květnu na otevřený mistrovství Německa a trávím tím spousty krásných hodin. Bojuju s tím, co dostane přednost a co bude muset počkat. Den má málo hodin. A já málo sil. Ale vím, že to nějak půjde.

Běžím. Sníh i led odtály. Chodníky jsou plný posypových kamínků. Kloužou, lezou mi do vzorku, iracionálně mě iritují. Snažím se nesledovat tempo ani kilometry. Snažím se být na sebe hodná. "Pochval mě!" píšu po skoro každým výběhu mistrovi. "Pochval mě, prosím." A on mě chválí. Protože je hodnej. A já vím, že si to zasloužím.

Běžím. Není to zadarmo. Není to jen tak. Je za tím spousta cvičení, spousta námahy a potu. Odchozený kilometry a kilometry na kole s pohledem u přeným do zdi. Není to jen tak, hledat pořád motivaci a začínat zas a znovu a ne od nuly, ale z hlubokýho mínusu. Abych mohla chtít velký věci, musím k sobě jednu po druhý naskládat ty malý. A já chci. Pořád chci ty nesmírně velký věci. Musím. Odvíst. Svůj. Díl. Práce. To vím.

Běžím. Je to pomalu nebo rychle? I ten nejpomalejší běh mi dává zabrat. A připadá mi, že se po týdnech a měsících absolutní nehybnosti pohybuju nesmírně rychle. A vím, že to je to jediný, na čem opravdu záleží. Nezastavit se. Nenechat se tou rozpínající se nehybností pohltit.

Běžím. V temnotě hlubin svýho já šátrám po onom divokým, nezkrotným stvoření, jehož vnitřní oheň mě poháněl pořád dál a dál a výš a výš, až tam, kam se jiní neodvažují ani pohlídnout. Všechny ty moje šílený sny a ještě šílenější plány. Jenže uvnitř je ticho. V temnotě cítím pod dlaněmi hrubou, drsnou srst, cítím ostrý drápy, jemnou kůži, chladivý šupiny, polštářky tlapek a špičky rohů. Je tam. Pořád tam je. Ale je tam takový ticho. Žije ještě? Žiješ ještě? Potřebuju vědět, že žiješ, potřebuju vědět, že všechno to, co dělám, má smysl. Že to budu ještě někdy znovu upřímně a opravdu cítit. Tu touhu. To nezkrotnou touhu. Bez ní totiž nemůžu nic chtít tak moc, jak je to tam, kdesi daleko a vysoko nad mou hlavou, potřeba. A pak to konečně přijde. Dva tři lehký kroky. Jeden snadný úder srdce. A zvíře se pohne. Žije. Konečně to vím.

Běžím.

Dějství druhé, obraz třetí

Osm týdnů.

"Tak už jsi v pohodě ne?"

Nejsem.

"Tak už běháš?"

Ani omylem.

"Tak už chodíš, ne?"

Ne tak docela.

Kontrola po šesti týdnech (měla jsem cukaturu napsat po šestinedělí) nedopadla úplně podle mých představ. A zjevně ani podle představ pana doktora.

V úterý jsem byla na rentgenu, doma jsem ty obrázky otevřela a další dva dny jenom brečela. Co to kurwa jako je? To je moje noha? Co tam dělá ta strašná díra? Tohle nemůže nikdy zarůst. A jestli, tak za měsíce, rozhodně ne za týdny (o dnech se tu vůbec nebavíme).

Já a mých čtrnáct šroubů. Já a moje sny k smíchu. Vpravo je levá noha, ta z loňska, ta, kde bylo rozevření kosti ještě o dva milimetry větší, kam musela přijít výplň, protože zásah v menisku byl mnohem větší a která se hojila abnormálně skvěle. Vlevo je moje pravá noha. Moje nešťastná pravá noha ("Buďte na ni hodná!" nabádala mě minulý týden na první pooperační fyzioterapii Anička).

Koleno je ok, o tom ani nebyla řeč, ale to pod ním, to pod ním není optimální - ten tmavý trojúhelník je díra, kterou mám momentálně v holeni. Tam ji pan doktor rozřízl, otevřel, dal přes ni dlahu a přišrouboval. Představa, jak něco takovýho probíhá je dost na poblití. Představa, jak to někdo dělá vám, je ještě jiný level. To světle šedý v růžku je svalek, tím musí prorůst celá ta díra, aby noha přestala bolet, abych na ni mohla našlapovat, aby mohla - haha - běhat.

Běhat.

Jak se to dělá?

Propadla jsem panice. A zoufalství. Absolutně bezbřehýmu, bezednýmu zoufalství. Tam, kde jsem se celý ty týdny předtím držela, jsem najednou padala a padala. Co bude?

Nikdo neví. Nikdo mi nedokáže říct, co a kdy. Je to jako věštění z křišťálový koule.

Třetí den jsem se zvedla a vrátila se ke cvičení a kolu. Co můžu dělat jinýho?

A tak znovu čekám. Znovu se snažím být trpělivá. Nejde mi to. Nebaví mě to. Mám strašný vztek a prožívám nezměrnou bezmoc. Těžce nesu ten pocit, že tohle prostě nejsem já. A nejde jenom o běhání, jde o všechno, co nemůžu, co nezvládám, co je nad moje síly. Jde o to, jak unavená z tý permanentní, relativně mírný, ale neutuchající bolesti jsem. Jak nic nevydržím. Jak mě nic netěší. Tohle prostě nejsem já. A bojím se. Bojím, že až se na konci téhle cesty na tu nohu opravdu znovu postavím, nebudu tam na sebe čekat. Už nikdy se sama se sebou nepotkám.

Ve světě plném (falešné) pozitivity a věčné snahy být aspoň navenek veselý a šťastný a hlavně neobtěžovat okolí svými chmurami si dovolím tento příspěvek do debaty zakončit následujícími slovy:

Není to snadný období. 

Ani trochu ne.

#28

Princ Harry

NÁHRADNÍK

Princ Harry napsal paměti.

Napsal v nich hromadu skandálních (jak při čtení zjistíte z kontextu vytržených) věcí, které jsme si všichni mohli záhy přečíst vypíchnuté různě po internetu.

"Chtěl klid, tak co se takhle prostituuje?" říkala jsem si. 'No jo, maj spotřebu jak tryskáč, tak to chtělo prachy!" A vím, že jsem s tímhle názorem rozhodně nebyla jediná.

A pak jsem dostala možnost s tou knihou strávit několik velice intenzívních týdnů. Na nabídku jsem kývla a nestačila se divit.

Původní, nadmíru skeptický postoj mě velice rychle opustil.

Moehringer totiž umí vyprávět a Harry (k mému překvapení) co vyprávět má.

Je potřeba přistupovat ke knize s tím, že jsou to paměti - je to Harryho životní příběh tak, jak ho prožíval on sám, jak ho vnímal a jak si jej zpětně vybavuje. Vyčítat mu, že se narodil do královské rodiny je stejně absurdní jako mu vyčítat, že je zrzavý (což ze záhadných důvodů zjevně blbě nese).

Není to příběh královské rodiny, není to učesané vyprávění a o tom, kterak z malého roztomilého prince vyrostl velký šašek. Harry v útržcích vzpomínek vypráví o svém životě počínaje osudným srpnem, kdy přišel o matku do událostí loňského roku. A ty vzpomínky jsou zcela logicky krajně subjektivní.

Harry se narodil ze zlatou lžičkou v puse. Jistě. Nikdy nepoznal, co je hlad, jaké to je nemít střechu nad hlavou nebo nemít v kase dost peněz, aby příští týden nakrmil rodinu. Ale jaký má smysl mu to vyčítat? Nemluvě o tom, že on by zcela zjevně byl radši obyčejný kluk odněkud z Birminghamu nebo Leedsu než ten, jehož jedinou funkcí je se usmívat a v případě potřeby posloužit na součástky.

Harryho paměti jsou z velké části obžalobou - bulváru, který uštval jeho matku, a který nepřestává celý jeho život pronásledovat i jeho samého a jeho vlastní rodiny, jejíž studený odchov vedl k tomu, že se poprvé doma cítil v armádě.

Harry ze svých pamětí vychází jako utrápený kluk, který se zoufale snažil najít svoje místo ve světě nejvyšší šlechtické honorace, do níž nikdo z nás nikdy ani nenahlédne.

Jeho vzpomínky jsou unikátní - je to poprvé, kdy se někdo jeho postavení rozhodl navzdory všem a všemu použít vlastní hlas a zcela otevřeně říct, jak to podle něj všechno bylo.

Místy toho říká až moc (ty tři stránky o omrzlém penisu mě budou asi ještě chvíli pronásledovat), ale koneckonců to čtenáři chtějí, ne? Trochu té pikantnosti! To je přeci to, co prodává - a když o něm mohli celé roky lhát jiní, může on říct svou pravdu.

A přesně to jeho paměti jsou - jeho verze událostí a jeho pravda.

(Nikdy bych tomu nevěřila, ale skončila jsem s prací naprosto emočně investovaná - takže vám ještě řeknu, že teda jako tým Dokonalá Meghan rozhodně nejsem a nebudu!)

#29

Nicanor Parra

BÁSNĚ PROTI PLEŠATĚNÍ

TICHO

DO PRDELE

2000 let lží bohatě stačí!

(s. 116)

Ano prosím, přidejte mi ještě kopeček, dobrý věcí není nikdy dost - a posypku od nejúžasnější paní profesorky Houskové nakonec. Když nic, tak tohle. Když tohle, tak vrchovatě.

#30

Jennifer Egan

NÁVŠTĚVA BANDY RVÁČŮ

Doslov mě přiměl se na knihu podívat trochu jinýma očima a vidět i to, co mi při čtení zůstalo tak nějak ukryto.

Možná je to tím, že Egan od vydání pár jedinců úspěšně vykradlo nebo možná ona úspěšně vykradla někoho jiného, ale mám neodbytný pocit, že jsem všechno, co je v bandě rváčů obsaženo, už někde četla.

Provázanost osudů je zábavná stejně jako promísené časové linie, jen jsem pořád (spoiler: marně) čekala na ten whow moment, který jí vysloužil toho Pulitzera.

Nedočkala jsem se.

Vize budoucího světa je roztomile mimo.

#31

John Morressy

KEDRIGERN A SPLETITÁ VÝPRAVA

Jak se Keddiemu nikam nechtělo a Princezně ano aneb Jak chudáka mužského ženská paty z domu vytáhnout donutila, aby za to hořce zaplatila.

Milá fantasy, ve které se dostane na všechno fantastické zakletými ropuchami počínaje a potrestanými zákeřnými čarodějnicemi konče.

Oproti prvnímu dílu ubylo vtípků, ale pořád je to příjemný únik před realitou.

(Nevylezu do knihovny, abych vám ji mohla vyfotit, ale časem to třeba napravím.)

#32

Tomáš Přidal

SBLÍŽENÍ DVOU TĚLES

Celé je to něco jako dejme tomu, hm, třeba:

Noční odpoledne

Šel jsem po náměstí

a koukal se kolem

byli tam lidi a bylas tam ty

a pak jsi odešla

a ptáci odlétli

zmrzlina se roztekla

listí opadalo

cítil jsem se hluboký jako mělký hrob.

(autor já, doba vzniku minuta, právě teď, hlubokomyslnot - gig-antická)

Dneska už fakt vydají všechno a všem. Při čtení mi neodbytně v hlavě zpíval Fanánek "Bááásnííík, já sem báááásníííík..." Prosím, lidi, buďte soudní, chraňte naše lesy! Básninkám je stejně lépe v sešitě v šuplíku.

O odvaze

Co je to odvaha? Odvaha je jít a udělat to, čeho se bojíme. Odvaha je jít a udělat to, čeho se bojíme, i když víme, že můžeme selhat. Že to nemusí vyjít. Že můžeme prohrát. Že to bude bolet. Na těle. Na duši. Na obojím.

Odvaha je to napsat. A poslat. Předat. Odevzdat. Odvaha je to říct. Nahlas. Do očí. Odvaha je zvednout telefon a vytočit to číslo a nepoložit dřív, než se na druhé straně někdo ozve a vy vyřídíte to, co jste potřebovali. Nebo to alespoň zkusíte.

Odvaha je vylízt na samotný vrchol. Až tam, kde končí svět a pak už je jen nebe. Odvaha je podívat se odtamtud dolů. Odvaha je se o to i jen pokusit.

Odvaha je jít vstříc světu s bradou zvednutou a jasným vzkazem: Tady mě máš! 

Odvaha je každý den vstát a znovu se pokusit být. Někde nejlepší verzí sebe sama, někdy prostě jenom být, protože i to je někdy víc, něž kolik se zdá zvládnutelné.

Odvaha je stanout na startu, aniž bychom věděli, že se dostaneme do cíle. Odvaha je pouštět se do nových věcí. Do nových vztahů. Do všeho nového. Cizí a neznámé je totiž stejnou měrou vzrušující jako děsivé. 

Odvaha je věřit. Sobě. Ostatním.

Odvaha je snít a ty sny plnit a neztrácet víru, když se nedaří. Když to začne být těžké. Když to vypadá nepřekonatelně.

Odvaha je to, čeho se mi teď nedostává.

17

Kateřina Rudčenková

AMÁLIINA NEHYBNOST

Amálii táhne na čtyřicet, pak jí je čtyřicet a pak jí je přes čtyřicet.

Chce dítě, ale nechce dítě, protože by se pak nemohla jen tak válet a hnípat se v sobě.

Chce chlapa, ale nechce chlapa, protože pak by se musela dělit o prostor a věci a existenci a to se jí taky vlastně asi nechce.

Souloží, nic moc nedělá, jezdí do Japonska, jezdí na Vranov nebo kam a žere houbičky.

Bydlí v matčině bytě, ale musí se odstěhovat, protože matka si dovoluje jí nosit jídlo.

Taky jí umře otec, který od nich odešel, když byla malá a ona se nikdy neodvážila zeptat, proč.

Takže to musí řešit teď, když už se nemá koho zeptat.

Na terapii.

Protože tam teď chodí všichni a potřebují ji všichni.

Amálie se ve všem plácá, kromě Japonska, protože Japonsko je dokonalý, tam se místo plácání koupe.

A za všechno může její máma. Protože jí řekla, že je debil, když nechápala matiku. A protože jí nechala byt a nosí jí jídlo a má potřebu jí kecat do života.

Děsný.

Stejně jako celá společnost, která chce, aby ženy měly děti a muže a konformní životy.

A všichni, kdo takhle žijeme, jsme zmanipulovaný a podřizujeme se diktátu společnosti.

Tak jo no.

Ještě že je to vždycky na koho hodit.

A co mají pořád všichni s tím Japonskem?!

18

Fuse

JAK JSEM SE REINKARNOVAL COBY SLIZ 1-5

Ááá, tohle bylo přesně podle mého gusta. Hlavní postava je navenek úspěšný třicátník, který se jednoho dne nechá úplně hloupě a šlechetně zapíchnout na ulici (to není spoiler, stane se tak na druhé stránce) a reinkarnuje se - kdo uhádne? Ano? - jako SLIZ!

A protože je celý příběh koncipovaný jako klasické RPG hry, sliz navazuje přátelství, leveluje, sbírá zkušenosti, bojuje, pomáhá levelovat ostatním členům družiny a moje nerdovské já slintá blahem.

Dračí dovětky jako bonus.

(A seriál, který podle komiksu vznikl, je taky super, hodnocení hry přenechám jiným.)

19

Jan Skácel

HODINA MEZI PSEM A VLKEM

Podzim za městem

Jak ohýbači železa se postavily dny

k dřevěným stolům.

Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy

spíš splývají. Už není žízeň,

ač ke studnám je blízko.

Vyrostlo plno plotů z ticha

a podle plotů mnoho přelízek.

A kdo dnes zná

hliněná jména králů asyrských,

tak mocná, že to bolí

o čtvrté ráno v rovinách?

A co zátopolí?

Kradeným koněm podzim rzá.

20

Neil Gaiman

VRAŽEDNÁ TAJEMSTVÍ A DALŠÍ PŘÍBĚHY

Nebylo to špatné a nebylo to ani nijak oslnivě dobré. Bylo to, bohužel, značně zapomenutelné. Obzvlášť Dcera sov a eponymní Vražedná tajemství kolem mě proplula jak papírová loďka v řece krve. Harlekýnův Valentýn by o něco zajímavější, leč mi pro změnu nekonvenovala vizuální stránka (se mi taky nikdo nezavděčí, co?). Cena a slečna Finchová celý svazek zachraňují, kočkám bez ohledu na tvar zubů zdar!

21

Terry Pratchett

THE AMAZING MAURICE AND HIS EDUCATED RODENTS

Milá pohádka s pár hlubšími momenty, která si bere na paškál tradiční legendy i vyprávění a staví je do trochu jiného světla. Vtípky jsou trochu dětinského rázu, takže jsem se výborně pobavila.

O strachu

Čeho se bojíme? Jako malí se bojíme tmy a bubáků, bojíme se, že se máma s tátou přestanou mít rádi (pokud už nepřestali), bojíme se sklepa a někdy psů anebo třeba hadů, bojíme se být sami a bojíme se pětek a zkoušení, a jak rosteme, rostou i strachy, pak se najednou bojíme, že nás kamarádi přestanou mít rádi, že zůstaneme sami a taky že zůstaneme stát jako jediní v tanečních v řadě bez partnera a že nadosmrti budeme mít obličej plný akné. Později se bojíme zkoušek a daňových přiznání, bojíme se o blízké a nejbližší, bojíme se malých věcí, aby nám třeba zase nepřestavěli oblíbené potraviny nebo abychom nepřišli pozdě, a bojíme se velkých věcí, válek a o zdraví (a o zdraví Válka) a někdy jsou ty strachy existenciálně všeobjímající. To když přijde strach z toho, že tohle všechno možná vůbec nemá žádný smysl.

Rodnou sestrou strachu je snaha nedat ho na sobě znát. Nedejte na sobě znát, že se bojíte a strach se zmenší a zmizí. Bojujte s ním, když to nejde jinak. Proklajte mu hrdlo kopím z odvahy. Buďte silní a smělí.

Nikdo se nebojí rád. A nikdo nedává strach rád najevo. Strach a slabost odděluje rovnítko. A být slabý? To se nenosí. To se neodpouští.

Jedenáct dní. Zbývá mi jedenáct dní. A bojím se moc. Bojím se úplně všeho. Bojím se nemocnice, protože mi nedělají dobře. Bojím se bolesti, která je nevyhnutelná a které se mi dostane požehnaně. Bojím se injekcí, protože z tohohle jsem ještě nestihla vyrůst. Bojím se ponížení. Bojím se narkózy. Bojím se toho, co přijde potom. Bojím se, aby mě pustili brzy domů. Bojím se toho, co bude potom. Bojím se, že nemám už dost síly projít tím vším znovu, že už mi nezbylo nic, co bych mohla položit mezi sebe a dno a že jsem se u něj během posledního roku pohybovala mockrát proklatě blízko. Bojím se, že se druhá operace nepovede stejně dobře jako ta první. Bojím se, že skončím s trvalými bolestmi. Že už nebudu nikdy běhat. Ne tak, jak bych chtěla. Že budu muset oplakat další sny a navždy se s nimi rozloučit. Bojím se, že se něco pokazí ještě mnohem víc.

Bojím se strachu.

A protože strach se nenosí a neodpouští, chodím a mluvím o tom, jak moc se bojím, a lidi nevědí, co se mnou. Protože co s někým, kdo je slabý? Co s někým, kdo se nechová racionálně? No? Co s ním? Tak to bude dobrý, ne? To přežiješ, ne? Už jsi to zvládla, tak to zvládneš znovu, ne? Ne? Nevím. Fakt nevím.

Jedenáct dní.

#12

Vera Brosgol

BUĎ PŘIPRAVENA

Jedno táborové trauma v hezkém kabátku. Ilustrace upomínající Rainu vysvětluje poděkování i claim na obálce a kdo na tábory jezdil a nebyl z nich (ehm) úplně nadšený (nebo byl úplně nenadšený), bude Veru chápat.

Jinak asi nic proti ničemu, nenadchne, neurazí.

#13

Ján Markoš

SÍLA ROZUMU V BLÁZNIVÉ DOBĚ

Lehkou rukou, zábavně a přístupně psaný manuál, jak číst dnešní dobu, aby vás, pokud možno, někdo jen tak neopil rohlíkem, neskočili jste někomu na špek nebo vás někdo neočůral (zjevně máme jako Češi s těmito situacemi bohatou zkušenost).

Markoš se rozhodl otevřít vrátka ohrady s informacemi a postupně nás provést všemi druhy, na které bychom mohli narazit - a pokud nežijeme na samotě u lesa, také narazíme - a jak s nimi ideálně nakládat, abychom se nestali oběťmi dezinformací, špatně čtených informacích nebo záměrně zkresleně předkládaných informací.

Netuším, do jaké míry je text redakčně přizpůsobený českému prostředí, ale tohle je zvládnuté naprosto skvěle.

Konečně kniha, která má skutečně co říct k našemu prostředí. Povinně by se měla číst a rozebírat na středních školách. Opravdu skvělý počin.

Jedinou slabinou jsou grafy, které jsou tak malinké, že se nedají přečíst. A to je škoda přeškoda.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Hrot)

#14

Elif Batumanová

IDIOT

Už si nevzpomínám, kdy mě naposledy nějaká kniha takhle bavila. Neobohacovala, nepoučovala, jenom prostě a čistě bavila. A kdy jsem se naposledy tak těšila, až se k ní znovu dostanu.

Bude to už hodně dlouho.

A ještě delší čas doba uběhla od chvíle, kdy jsem naposledy četla knihu, která mě přiměla nostalgicky vzpomínat na vysokoškolská studia a při které jsem zatoužila se do našich zaprášených kabinetů vrátit (to nicméně přesně vím, kdy bylo - při čtení prvotiny Anny Cimy).

Idiot Elif Batuman je dokonale postmoderní, intertextový, přeintelektuálštěný a naprosto totálně absolutně rozkošný.

A scéna s večeří u maďarské rodiny a flétničkou mě rozesmála nahlas tak, až mi cákaly slzy. Kdo někdy v pro něj podobně nepochopitelné zemi něco takového absolvoval, ten si i tu druhou, maďarskou část, dá s rozběhem.

#15

José Eduardo Agualusa

OBECNÁ TEORIE ZAPOMÍNÁNÍ

Ludo žije se sestrou a švagrem. Pak přijde převrat a Ludo žije sama se psem. A protože má strach, zazdí se v bytě a žere parkety nebo tak něco. Sice má diamanty, ale když se s diamanty zazdíte, jsou vám víc platné ty parkety.

Čtenář nicméně s Ludo zazděný nezůstává, protože dveře jsou sice neprůchozí, ale okna ne a tak nás Agualusa může vzít ven a představit nám hromadu lidí, jejichž osudy se všemožně proplétají a zamotávají a nakonec se nevyhnutelně všichni sejdou u zazděných dveří s krumpáčem v ruce.

Hm.

Bavilo mě to číst. To je plus.

Mínus je, že jsem to v půlce odložila kvůli jiný knize a po pár dnech jsem zjistila, že si absolutně nepamatuju kdo s kým proč co jak a za kolik.

Ale asi dobrý. Myslim. S jistotou můj první angolský román.

#16

Jan Skácel

SMUTÉNKA

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš,

za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,

kdy někdo za nás dýchá.

(s. 34)

Show must go on

Dneska je to měsíc.

Odpadly mi dva nehty.

Dostala jsem diagnózu druhýho kolene.

A termín operace.

Ale předtím jsme ještě strávili čtyři dny v Lakes, na místě, kde jsou nejzelenější kopce, kde 260 dní v roce prší, kde se pasou ovečky a kam se musím vrátit. Ještě jsem totiž neřekla poslední slovo.

A pak jsme se na další týden přesunuli do Walesu. 

Když jsme sem před pěti lety jeli poprvé, netušila jsem, co mám čekat. Když jsme odjížděli, věděla jsem, že jsem tu nebyla naposledy.

Moje nadšení plíživě rostlo, aby v jednom momentě nečekaně a s rachotem prorazilo střechu a vydalo se vší silou ke slunci. Když jsem teď stála na nádvoří hradu v Conwy, kde startuje Ras Cefn y Ddraig, bylo to jako ze sna. Eryri / Snowdonia se svými kopci, horami, jezery, vodopády a vřesovišti, Ynys Mon / Anglessey se svými plážemi, majáky, skálami a lachtany, kamenné hrady Edwarda I, majestátní svědci dávných časů shlížející na nikdy neutichající moře.

A ten jazyk. Jazyk stejně dávných časů, téměř zapomenutý a znovu probuzený k životu. Jazyk draka.

Poslední den jsme s Májou na závěr dvanáctikilometrového okruhu vylezly na vrchol Moel Y Dyniewyd. Vítr ve vlasech, pod nohama vřes a kameny, v dálce moře a hluboko pod námi jezero.

Nebude to hned a nebude to ani tentokrát snadný, ale tuhle scénu vyklízet nechci. Ještě ne. Protože přes všechny ty kopce, přes děsuplný Crib Goch, vznešený Tryfan, respekt probouzející bratry Glyder Fawr a Glyder Fach, přes všechna ta místa, k nimž jsem letos mohla jen zvedat hlavu, jednou půjdu. Poběžím.

Protože už Rocky říkal, že není po všem, dokud není po všem a já bych ráda věřila, že navzdory tomu, co mě čeká a faktu, že jsem se pokusila Lakeland zjevně uběhnout s vodorovně prasklým pravým vnitřním meniskem, není po všem. Že je to jen začátek druhého dějství. Jen máloco mám radši než dobrý příběh. A ten svůj jsem teprve začala psát.

#7

Gerald z Walesu

PUTOVÁNÍ WALESEM /POPIS WALESU

Gerald z Walesu neboli Giraldus Cambrensis (1146 - 1223) nám zanechal zcela unikátní popis jednoho z nejkouzelnějších míst světa. Gerald doprovázel arcibiskupa Baldvina na jeho náborové cestě Geraldovým rodným krajem s cílem sehnat co nejvíce účastníků vyhlášené křížové výpravy. Spíš než o víře je však Geraldův latinsky psaný (a do češtiny Petrem Šourkem brilantně přeložený) spis zprávou o aktuální situaci, o zvycích Velšanů, pověrách, životě v zemi, o jejich silných i slabých stránkách, a zároveň vypovídá mnohé o polyhistorovi Geraldovi, který miloval psy a nenáviděl ženy, obdivoval františkány a pohrdal dominikány, fascinovali ho bobři a místní zajímavosti hodné Blesku. Jeho vyprávění je poutavé, nesmírně živé a doplněné celou řadou fotografií a obrázků z Hywelova zákoníku.

Pro ty, koho Wales uhranul, je to rozkošná záležitost.

(Nějaké ty chyby ve velštině (třeba glas není zelená ale modrá) jsou drobnost - a i když se to zdá nemožné, na tomhle kouzelném jazyce si ještě nikdo nic nevylámal, stačí vědět, jak se vyslovuje - stejně jako v případě tolika jiných to není zdaleka tak hrozné, jak se to na první pohled může zdát.)

#8

Mahmúd Šukajr

NEPATRNÉ PRAVDĚPODOBNOSTI

Mikropovídky kolísavé kvality, kterým na plynulosti ubírá místy lehce kostrbatý překlad zatížený arabismy. Čím kratší text, tím větší nároky na překladatele.

Z trojice pravděpodobností mi přišly nejzajímavější a nejpůsobivější hned ty první, což celkovému dojmu také moc nepřidalo. V prostřední část zaujal Švejk se psy, zbytek zaváněl urputnou snahou o větší ponor, který je nicméně v brouzdališti nemožný. V závěru tu a tam něco problýsklo mezi mraky, ale celkový dojem je dost mdlý.

Škoda přeškoda.

#9

Jesús Carasco

VEZMI MĚ DOMŮ

Staré známé téma návratu ztraceného syna do rodné vsi na pohřeb rodiče, konfrontace s realitou, už navždy polámané vztahy, které není možné napravit, jiné, které ještě napravit lze, nemoc druhého rodiče, změna životního stylu, to vše ale nesmírně decentní, umírněné, klidné a tiché jako pozdní letní odpoledne na místech, kde se zdaleka tak nespěchá.

Námětem kniha až podezřele připomíná nejnovější Soukupovou (mínus děti), nicméně Carrasco si vystačil s mnohem decentnější plejádou emocí, problémů, bolestí, křivd... A přesto - nebo právě proto - mají ty jeho potenciál na první pohled sice jen tak proplout kolem, ale ve skutečnosti uvíznou na kůži jako skelná vata.

Bolesti je v knize spousta. Touha hlavního hrdiny odejít, začít jinde, klidně od nuly, klidně za málo, klidně s obtížemi jen neobtěžkán tím, že mu život nalajnovali jinými, je zcela pochopitelná. Pochopitelný je i postoj jeho sestry. Všem jim budete rozumět, všechny je budete více či méně poznávat.

Vezmi mě domů je jako vrnící, pospávající kočka, kterou hladíte. Je to klidný příběh, smutný, ale klidný. A pak ve chvíli, kdy to nečekáte, najednou zatne drápky a zahryzne se do hladící prstů, aby o odstavec dál už zase klidně předl a nechal vás překvapené a trochu ve střehu, připravené na další zásek, další kousnutí.

#10

Maia Kobabe

GENDER QUEER: AUTOBIOGRAFIE

Z venku si o lidech, kteří bojují se sebeidentifikací v rámci zažitých společenských kategorií můžeme myslet, co chceme, než ale začneme něco nebo někoho hlasitě kritizovat, měli bychom se (nejen v otázkách sedeidentifikace) aspoň pokusit v rámci našich vlastních mentálních kapacit danou problematiku pochopit.

A Gender Queer je jednou z velice pohodlných, širokých a krásně přístupných cest.

Zajímavý počin, scénář, kresba, rozpolcenost hlavní postavy, její tápání, tápání okolí a celý niterný svět namáhavého hledání té mé niky, toho mého místa ve světě, mého hlasu, všechno tu je a všechno je tu tak, že by člověk musel být opravdu hodně zatvrzelý, aby reálnost pocitů Maii i po dočtení zpochybňoval.

#11

Tillie Walden

PIRUETY

Mike Dawson, autor autobiografického komiksu Freddie a já, ve své knize píše, že komiks je nejlepší formát pro vyprávění o sobě samém.

A já s ním souhlasím. Jen je potřeba vědět, co o sobě chci vyprávět a co chci sdělit.

Piruety totiž nejsou ani ryba, ani rak. Je v nich všechno a není v nich vlastně nic, Tillie o spoustě věcí, které se celou knihou táhnou jako rudá nit, neříká nic (vztah s mámou), o krasobruslení to nakonec taky tolik není, není to ani o její orientaci, napadení, šikaně, všechno je tam naťuknuté, nic není dotažené.

Možná je to tím, že psát v jednadvaceti autobiografii je přeci jen poněkud... unáhlené?

I won't take the easy road

Gotta keep on going,

looking straight out on the road

Can't worry 'bout what's behind you

Or what's coming for you, further up the road...

Je to jako kdyby si pták zlomil křídlo a po uzdravení se ho na terapii ptali, proč chce lítat. Protože jsem, sakra, pták! Říká Tommy Rivs v novém krátkém videu o jeho účasti na Bostonském maratonu.

A já vím, že to za těch devět dní nebude optimální. Že to bude asi hodně bolet a že by bylo rozumnější to nedělat. Na nic jiného moc nedokážu myslet. Jsme na jednociferných číslech. Průběžně se na sebe na střídačku zlobím a chválím se. Zlobím se, že jsem se nedokázala líp poslouchat, že jsem nepoznala, že už se tlačím za hranu, na níž jsem tančila na špičkách od chvíle, co jsem se prvního listopadu probudila z narkózy. A chválím se. Chválím svoje nohy, které toho se mnou už musely tolik vydržet. Nohy, které jsem nikdy neměla ráda a ony mě i přesto donesly na vrcholky hor a bezpečně zpátky do údolí. Nohy, které zvládly běhat po lesích i za dětma na hřištích. Nohy, který umí skákat a plavat a postavit se na zasněžený svahy. Ty jediný, který mám.

A ve vzácných chvílích, kdy vnímám svoji situaci jasně, chválím i sebe samu. To, že jsem dokázala k tomuhle momentu, k týhle chvíli, posledních deset měsíců neochvějně mířit. Možná jsem pochybovala o tom, jestli to dokážu, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, jestli je tohle to, co chci.

V těch ostatních momentech si pro pochvalu a ujištění chodím k těm kolem. 

A v mezi čase si zpívám s Rudimental This time I'm gonna be stronger, I'm no giving in a zatím tomu věřím.

#2

Mahmúd Darwíš

DENÍK VŠEDNÍHO SMUTKU

Autentické, bolestné střípky palestinských okamžiků, zlomky zrcadlící neúprosnou realitu z pera jednoho z největší arabských moderních básníků, poklad, který neprávem zapadl a je naprosto nezbytné jej znovu vykopat a otevřít a vystavit všem na odiv - pokud chceme chápat, chceme rozumět, je stejně jako pohled z odstupu (a ne-li ještě víc) nutný pohled zblízka, zevnitř a do nitra.

Duši z toho čtení lehko. A to je dobře. Z tohohle konfliktu by totiž nikomu lehko být nemělo.

"Stojím v srdci světa. Vyrvu si paži a mávám jí ve větru, proměním ji v míč a hraju si s vámi. Vmetu vám ji do očí, vy soudci civilizace. Ne pro vlast, ne pro národ. Ani ne ze msty, ale prostě jen tak. Jsem totiž asijský živočich, a tak se mi líbí užívat těla. Cvičím si je, aby se znovu rozhýbalo po ochrnutí, které trvalo čtvrtstoletí. Roztrhám si je na kousky, abych vás pobavil. To je má jediná svoboda. Proč se bouříte proti mé sebevraždě, vy odborníci masového pobíjení. Vy, kteří měníte děti v uhlí! Zabíjíte, a tedy jste. A já páchám sebevraždu, tedy také jsem. Od nynějška už nedovolím nikomu než sám sobě, aby mě zabíjel. Znáte mě? Zachránil jsem se zpod vašich pum. Znáte mě? Mléko agentury UNRWA mi v žilách nestvořilo krev, ale dynamit. Potrava, kterou jste nám dali, se vám vrací zpět..." (s. 79-80)

Recenzi na knihu jsem napsala pro iLiteraturu - TADY.

#3

Andrzej Sapkowski

VĚŽ VLAŠTOVKY

Děj dospěl téměř na konec. Od silného pramene a divoké říčky jsme přes mohutný tok dospěli do delty. K osudům hlavních hrdinů se připojují další a další postavy, někdo zemře, někdo uprchne, někdo se s někým setká a někdo někoho mine. I tentokrát stránky pod rukama ubíhají jako řítící se Kelpie, rozsah bobtná, jak už se tak autorům -logií často stává, byť se v samotném ději tentokrát až tolik neposuneme. Buď jak buď, Zaklínač je pro mě pořád špička v rámci svého žánru - pěkně ostrá, dobře nabroušená, vykovaná z nejlepší trpasličí oceli.

#4

VÍTR NÁS ODNESE 

Antologie současné perské literatury z Íránu a Afghánistánu

Írán. Daleká, předaleká země, která místy působí jak z jiného světa a času, kde ale žijí lidé, kterým teče červená krev, když se říznou (nebo když je ztlučou policajti), kteří chtějí to samé, co my, chtějí svobodně dýchat, mluvit, žít. Chtějí vydělat dost peněz, aby nemuseli utíkat do zahraničí a potupně živořit, chtějí mít pohromadě rodinu, chtějí být svobodní a svobodné. A nic z toho nemají. Protože se narodili o kus dál než my.

Afghánistán. Země ještě vzdálenější. Země zbrázděná horami a protkaná dírami po kulkách. Země nešťastná, ztrápená, usoužená. Okupovaná, krví zalévaná.

Všech dvanáct povídek z obou zemí, stejně jako čtyři představení básníci a básnířky, nám mají tolik říct. O věcech, o nichž nevíme vůbec nic a o věcech, které moc dobře známe, protože některé věci máme napříč světem všichni společné.

Je zoufalé, jak málo o nich víme - v době, kdy íránské ženy pálí šátky a brojí proti desítkám let útlaku je to čtení aktuálnější než když dřív. Kéž bychom měli větší zásobárnu.

Recenzi na knížku jsem psala pro iLiteraturu - TADY.

#5

Viktorie Hanišová

NEDĚLE ODPOLEDNE

Tak jako máme finské podivno a latinskoamerický magický realismus, máme zjevně i žánr posrané české rodiny.

Není to myšleno zle. Není to myšleno vlastně nijak. Je to jen takové konstatování.

Jednou z jeho čelných představitelek je právě Viktorie Hanišová, která ani ve svém posledním románu nezklamala a servíruje nám hutný koláč deprese, marnosti, bolesti, utrpení, žalu a zoufalství.

No mňam ho.

Neděle odpoledne má v zásadě všechno: postupně odhalované tajemství, hutnou atmosféru, nesmírně syrové scény (schválně, která dostala nejvíc vás? Mě ta s hrnci. To jsem musela normálně vypnout.), zajímavé, z větší části vcelku plastické postavy (z těch hlavních budiž výjimkou jednorozměrní Jindřich a Mojmír), reflexi doby i sympaticky trefné ztvárnění lidí, pro které nebyla revoluce pozitivní bombou, jen dalším krokem ve všeobjímajícím chaosu (a co mám kupovat teď? A čemu mám věřit teď?).

Některé životy prostě vedou od hoven ke sračkám a není v nich v zásadě nic moc pozitivního, ne každý se dočká obratu, ne každý se dočká trvalého paprsku světla a vykoupení a radosti a spokojenosti. Někdo má prostě tu smůlu, že se tak nějak probrodí a proplacatí od kolíbky ke hrobu a život ho celou dobu častuje jen různou mírou bolesti, strasti a utrpení - a když už to třeba vypadá dobře, tak se hlavně neradujte, zmar už si brousí nože.

Takové veselé čtení do lednových šedých dnů. Ehm. Na závěr kvituju Mariku a její vztah se syny - o kolik lépe to Hanišová zachytila, než vychvalovaná Dvořáková ve Vránách!

Jo a audioverze je skvělá. Díky za ni.

#6

Andrzej Sapkowski

PANÍ JEZERA

"'To sú ranty,' usadil se Yarpen pohodlněji a propletl prsty na břiše. 'Každý něco viděl. Každý se někdy nasral. Každý ztratil nějaký sen. Tak to bývá, tak to vždycky bývalo a vždycky bude. Nejni v tom nic víc než v týchto prázdných skořápkách. Co sa ti nepáčí, zaklínaču? Že sa svět mění? Rozvoj? Pokrok?'

'Snad.'

Trpaslík se na zaklínače zahleděl zpod huňatého obočí.

'Pokrok,' prohlásil, 'je jako stádo sviní v humně. Z takového stáda, to sa mosí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'

Všichni dlouho mlčeli a přemítali nad různými vážnými záležitostmi.

'Na to se musíme napít,' navrhl nakonec Marigold.

Nikdo nebyl proti." (s. 534-35)

Navzdory značné rozvleklosti a jistému vývoji postav, který mi nešel vůbec pod vousy, navzdory tomu, že jsem si k části kompanie nedokázala ani napodruhé vytvořit žádný větší vztah a jejich osud mě proto nijak zvlášť nevzal za srdce, mi druhé čtení po letech přišlo lepší, než to první, to se musí nechat. Byť mám znovu pocit, že rozuzlení je trochu jako od Babici (tak co s tím? Hm hm hm...) a prostě mu ani tentokrát nejsem schopná uvěřit, i když bych třeba i chtěla. Ke konci už mě navíc trochu otravovalo Sapkowského loutkaření, kdy nám, jakožto velký bůh zaklínačova světa tu a tam nasypal drobky budoucnosti a ještě víc mě obtěžovala ona urputná snaha, aby to celé bylo složité a zároveň provázané. Když ale odstoupíte, zjistíte, že všechny ty vedlejší linky, ty linky běžící nad a pod, nejsou nic jiného, než hrad z písku uplácaný z vylisovaných, plastových bábovek. Nic šokujícího, nic převratného, nic whow. Nitky jsou svázány, pentalogie končí. A něco začíná...

Dva týdny

Prý to vyznělo, že nikam nejedu.

A jak tak na to koukám, tak fakt že jo.

Tak prosím vás, jedu, jasně, že jedu. Navzdory všem dobře míněným radám, všem promluvám do duše, všemu vysvětlování a přesvědčování a naprosto logickým argumentům, jedu.

Protože prostě proto. 

Protože jsem paličatá.

Protože tam chci.

Protože tam potřebuju.

A jestli shořím jak papír, dobře mi tak.

A jestli ne, tak vám tu přezku možná i půjčím podržet! 

#50

Andrzej Sapkowski

KŘEST OHNĚM

Ciri se (k mé radosti, přiznávám, není to má nejoblíbenější postava) odsouvá na pozadí a do popředí se dostává formující se (zcela famózní) D&D / RPG skupinka tvořená jednou lepší postavou než druhou. Partička putuje, charaktery dostávají prostor se projevit, něco se popije, někdo se zachrání, někdo umře, jak už to tak v dračáku chodí. V závěru se i trocha té politiky uplete a na nějaké to ohánění se mečem a sekerou dojde, ale spíš než děj zaujme pestrobarevná plejáda figur a figurek.

Až mi bylo líto, že je ta, pro mě zábavná, část vyprávění u konce a je čas vrhnout se do temných vod. Z prvního čtení posledních dvou dílů si pamatuju jen to, jak zoufale mě nebavily a jak blbý mi přišel úplný závěr, je čas zrevidovat názor.

#51

Yoru Sumino

CHCI SNÍST TVOJI SLINIVKU

Po vlně nadšených doporučení jsem čekala bolestněkrásný romantický příběh, dostalo se mi něco, co nejsem tak úplně schopná pobrat - nevím, jestli je to tím, že nejsem žádný velký fanda Japonska a proto mě některé rysy tamější společnosti zaráží nebo jsem moc stará a nerozumím uvažování mladých - anebo jsem neměla šanci japonské mládeži porozumět nikdy - anebo se možná něco ztratilo v překladu? Některý dialogy se podivně lámaly a nedávaly moc smysl, ale klidně to může být původním scénářem - protože mnohé reakce byly pro mě zcela mimo chápání. Jako bonus mi byly obě postavy značně nesympatický. inu, po delší době manga, která mě nijak zvlášť neuchvátila.

#52

Michael E. Mann

NOVÁ KLIMATICKÁ VÁLKA

To, do jaké míry dokázaly korporáty shodit část své viny za klimatickou změnu na jedince a jak na to vlastně šly a pořád ještě jdou, vedlo k několika "aha" momentům, které mám u (polo)odborné a populárně nauční literatury skutečně ráda. Stejně jako je fascinující jedna loď, které se nakonec ocitli popírači s doomery - tedy těmi, kdo jsou přesvědčení, že už je stejně všechno ztraceno.

Mann bohužel věnuje příliš velkou část knihy kritice svých odpůrců a text místy působí jako svázané vyřizování účtů. Dozvíme se, kdo, kdy a jak jeho tvrzení rozporoval, jaký je dotyčný omezenec, navíc obvykle petrochemickým průmyslem placený hlupák. A přestože u jiných tento přístup kritizuje, mají u Manna místy stejnou váhu odborné texty, novinové články a tweety.

Jako problematická se jeví i autorova argumentace. Vezměte si poměrně stručnou kapitolu věnovanou jaderné energii. Tam, kde Mann připouští, že výstavba větrných elektráren je finančně náročná, ale z dlouhodobého hlediska se vyplatí, tvrdí, že jádro nemá budoucnost, protože je finančně nákladné. A s rizikem jaderné nehody pak Mann pracuje úplně stejně, jako jeho tolik kritizovaní odpůrci – přefukuje ho. Navíc se vůbec neobtěžuje dokládat svá tvrzení daty a citacemi seriózních zdrojů (ne jen těmi periodiky, jež jsou podle jeho názoru „ty správné a pravdomluvné“ – ergo píšou to, s čím souhlasí a nekritizují ho). Ve výsledku to tak působí, jako kdyby se spíše soustředil na to, aby zdiskreditoval všechny ty, co tvrdí něco jiného.

Regulérní recenzi jsem napsala pro časopis EKONOM.

#53

Jan Němec, Petr Vizina

ZNAMENÍ NEZNÁMÉHO: ROZHOVORY I SPIRITUALITĚ

Povídání o věcech mezi nebem a zemí, mezi patou a konečky vlasů, mezi nádechem a výdechem. Povídání, které mě místy iritovalo (první žena na mě působila nesmírně arogantně, pán zanechávající doma ženy s dětmi, aby mohl s noble savages olizovat žáby), místa mi přišlo nesmírně ploché (kněz procházející se zahradou a láskyplně popisující, kterak je Bůh všude a netřeba se vlastně kvůli jeho hledání a víře jako taková nijak lámat do kozelce) a na pár místech mě nesmírně hluboce zasáhlo (okamžiky u paní Crow, okamžiky u paní Alice). Zbytek nějak proplul. Snad to bylo špatným načasováním. Snad tím, že jsem příliš přízemní a ukotvená v každodennosti, než abych užvejkala sousta, která byla pro mě plná suchých slov. Nakonec jsem to spolkla. Poznamenamenávám si, že se k tomu budu muset vrátit. Třeba časem uvidím dál a výš - třeba musím ještě něco nastoupat. Anebo ne, anebo lezu na úplně jiné pohoří a tohle mě bude vždycky míjet.

#1 (2023)

Petra Soukupová

NIKDO NENÍ SÁM

"Soukupová, jak ji znáte a máte ji rádi" nebo tak něco na zadní straně knihy ve mně vyvolalo dávicí reflex a značné znepokojení.

A ukázalo se, že bylo na místě. Petra Soukupová byla dlouhé roky moje nejoblíbenější česká autorka a proto budu přísnější, než bych byla na kohokoliv jiného, neb o to větší zklamání pro mě její poslední kniha je.

Jasně, všechny předchozí se točily kolem toho samého, předposlední už měla v mojí bublině rozpačitější přijetí (mně sedla skvěle), ale tohle, tohle je trochu jako Gusteau z Ratatouille - dortíčky a bramborová kaše z prášku, hluboce zmražené lasagne s portrétem slavného šéfkuchaře. Jako kdyby v Hostu potřebovali prachy a věděli, že Soukupová jim je přinese bez ohledu na to, jak dobrý nebo špatný text odevzdá. Anebo už se nikdo neodváží jí do něj kecat? Těžko říct.

S výjimkou Marty, kde mě iritovaly malůvky, které podle mě neodpovídaly tomu, co by si skutečná dvacetiletá holka kreslila, pro mě síla Soukupové vždycky spočívala v její famózní schopnosti tiše pozorovat to nejhorší, nejšedivější v nás. Prostor mezi nevyřčeným, mezi tím, co mělo zaznít a nezaznělo, prostor po tom, co zaznělo, co zaznít nemělo. Všechny ty snědené knedlíky, všechny ty prázdné momenty každodennosti, úmornost života, kterou - a o tom jsem přesvědčená - zažíváme chvílemi (často?) všichni. A přesně proto se její knihy tak dobře prodávají. Protože nebul, Jaruno, vidíš, že stejně na hovno je to i jinde, nejen u vás!

A s tím, že mě čeká další ponor do slastně nepříjemně svíravého čtení, od kterého se nedokážu urvat, jsem  se vrhla na Nikdo není sám.

A ono to nefunguje. Protože tohle prostě není ona realita. Tohle je nahozené téma halabala omotané papírem šustícími figurkami, které jsou jedna vedle druhé těžko uvěřitelné a onen šedý prostor je tentokrát teatrální a plný děr. Hlavní postava se rozloží vlastně proč? Po matce netruchlí, otce ráda neměla, pije jak duha (fakt by s tím dlouhodobě někdo dokázal fungovat?), přestože má být milující, je najednou nezodpovědná a ano, s každým vnitřním dialogem s matkou budete mít možná taky pocit, že autorka zkouší špejlí, jestli jste už dost propečený (byla jsem), ale to jsou vlastně jediné intenzívní okamžiky knihy. Manžel je úplný superhrdina. Syn se nechová na dvanáct (fakt někdo pouští v Praze dvanáctiletý dítě na celý dny ven? Asi jo), dcera na čtrnáct (ale no tak), psi poslouží chvilku jako nástroj, ale vymizí, když už se nehodí. Takhle to ale v životě nechodí, že jo.

Každý jiný autor by ode mě za podobnou knihu dostal férové tři bludišťáky z pěti. Protože jsem ale přesvědčená, že Petra Soukupová umí mnohem, mnohem víc a mnohem, mnohem líp, budou to dva - ustrnutí a vykrádání sebe sama se chválit nedá.

Sedmnáctkrát

 Už jen sedmnáctkrát se vyspíš a dočkáš se.

Tak nějak se to slibuje dětem. 

Tak nějak jsem to se vším tím odpočítáváním slibovala svému vnitřnímu dítěti. Když budeš vzorně jíst zeleninu a cvičit, když budeš poctivě běhat a protahovat, když budeš poslušná a pokorná a trpělivá, když... tak... 

Jenže dětem se často lže.

A lež, jak všichni víme, má krátké nohy (v tom jim říkáme pravdu).

Už jen sedmnáctkrát...

A opravdu jsem lhala, když jsem tomu fakt věřila?

#44

AndrZej Sapkowski

KREV ELFŮ

Předehra epického příběhu, který má absolutně všechno, co může fanoušek fantasy jen chtít - včetně nejvíc sexy literární postavy všech dob.

Poprvé čteno před sedmnácti lety a pořád je to tak dobrý, jak si to pamatuju.

Zaklínači jsou nemluvní, čarodějky vychytralý, Ciri je pěkný překvápko, z bojišť stoupá dým a smrad tlejících mrtvol, pobíhají po nich graveiři, panstvo kuje pikle, nilfgaardský císař nabírá dech, tajemství jsou temná, města smrdutá, lesy se hemží Veverkami a když už se vydáte na Cestu, je dobré mít po boku pár trpaslíků od rány.

Nic tu není černobílé, kromě šatů Yennefer.

#46

Jan Němec

LILIPUTIN

Celou dobu jsem přemýšlela, co si o té knize vlastně myslím. Přijde mi dobrá? Nebo blbá? Nebo něco mezitím? A je mi z ní tak úzko proto, že vypráví příběhy v zásadě tady a teď, jen o kousek dál a přesto jak z jiného světa?

Ne, je mi z ní zle, protože mám naprosto neodbytný pocit, že tenhle hlas si z toho našeho teplého bezpečného místečka (naštěstí, snad nikdy jinak) nemáme právo brát - ještě ne, ne teď. Teď je moc brzy, protože válka zuří v přímém přenosu. Teď jediný, kdo má právo vyprávět, jsou samotní Ukrajinci.

Ne člověk z pohodlí rezidence, který si představuje, co asi cítí a jak se asi chovají - a všechno a všichni jsou pokřivení, ztýraní, ublížení a ubližující. Válka je jenom hnusná. Jistě. Ale tohle působí jako parazitismus, tohle se totiž prodá.

A za tenhle pocit jsem se prostě nedostala.

#47

Karel Hynek

TRHÁM BROUKOVI NOŽIČKY

Občas, tu a tam, když čtu básně, stane se mi - jak laciné! -, že se mi až zasteskne po gymnaziálních letech - ne že by byly nějaké dobré, to ony nebyly ani trochu - a zalituji, že už nedostanu šanci vybrat si ji k povinné recitaci před tabulí. Třeba zrovna Trhán broukovi nožičky by paní profesorka H-ová jistě docenila.

Výbor otevírající Pitva babičky mě zastihla zcela nepřipravenou a pak už jsem se jenom - jako když vlezete omylem na obrovskou horskou dráhu, která vás otočí i hlavou dolů.

Každý halíř za tuhle jízdu stál.

Můžu ještě jednou?

Prosím?!

#48

Branko Milanović

NIC NEŽ KAPITALISMUS

Už od první kapitoly je zřejmé, na jaké straně barikády Milanović stojí. K jeho oblíbencům patří Thomas Piketty, na jehož knihu Kapitál v 21. století se v textu hojně odkazuje, a jeho následníci. Jeho názor na nerovnost je jasný: bohatí si své bohatství zhusta nezasloužili, dědit velké majetky je hanba a každému takovému dědici by měla být jeho stříbrná lžička pěkně vyrvána z huby (pro sichr i s pár zuby – on bude vědět proč), měli by být řádně zdaněni a naopak dělnému lidu by mělo být přidáno odspodu tak, abychom se v ideálním případě všichni dopracovali do střední třídy.

Pokud s tímto postojem souzníte, zařadíte se do početného tábora Milanovićových obdivovatelů a kniha bude vodou na váš mlýn, pokud ne, inu, při čtení si zdatně procvičíte svaly na čele. A když nic jiného, dozvíte se, kdo (nebo co) je to homoploutius a proč jím rozhodně chcete být.

Regulérní recenzi jsem psala do týdeníku HROT

#49

Andrzej Sapkowski

ČAS OPOVRŽENÍ

Rozpletené konce se spletou dohromady a utáhnou, motivy, o kterých jsem byla přesvědčená, že si je tvůrci her a seriálové adaptace museli vycucat z prstu (protože to bych si přeci jinak pamatovala, JÁ si přeci pamatuju všechno - tak ani omylem), velkolepá bojová scéna v závěsu se snad ještě velkolepějším konverzačním večírkem na Thaneddu.

Závěr druhého dílu mě při prvním čtením před téměř dvaceti lety znechutil, teď ho vidím, vnímám a chápu úplně jinak.

Ale možná si dál jen pletu hvězdy s jejich odrazem ve vodní hladině.

You're stuck on me like a tattoo...

 ...it's seven weeks to go! ohlásil se mi v e-mailový schránce pravidelný lakelandský newsletter a můj odpočet na garminu klesl pod padesát.

Whow.

Tak jo, už se to fakt blíží, fakt moc a já začínám pochybovat. Všechny ty týdny a měsíce neochvějný jistoty. Navzdory všem a navzdory všemu. Že se postavím na start, že se porvu do posledního dechu a že tentokrát se dostanu do cíle. Že všechna ta bolest a pot a slzy a přemáhání se, všechna ta únava a vyčerpání mají svůj smysl. Smysl, který dost možná nikdo jiný nevidí a nevnímá, ale já ho mám vypálený v morku kostí jako cejch, kterýho mě může zbavit jenom medaile kolem krku.

Poslední kontrola u P. dopadla dobře. Všechno vypadá jak má, všechno je na nejlepší cestě, vzhůru do druhé nohy! 

Zkraje června jsem si znovu sjela do Jablonce a nechala si zkontrolovat vložky v botách, bez kterých bych neběhala ani omylem. Nejsem si jistá, jestli jsem tu už na centrum Pro nohy pěla chválu, ale radši ještě jednou: jestli někam, tak tam. Ano, stojí to za čekání i za cestu. Stoprocentně.

Pátý měsíc v roce jsem končila s 286,3 km na tachometru. Všechny jsem si musela vybojovat. Některý víc, jiný míň. Je to zoufale frustrující, protože neoperovaná noha prostě nedokáže zabrat. A tak pořád klušu v naprosto zoufale pomalým tempu a utěšuju se tím, že rychlá na to být nepotřebuju, potřebuju vydržet. To jediný mě musí zajímat.

Některý týdny to jde snáz, některý hůř. Vzhledem k tomu, že T. je už pátý týden v rekonvalescenci pro změnu s kolenem (to aby mu něco neuteklo), mám pocit, že tuhle hromadu už dlouho balancovat nevydržím.

Co se stane, až se to všechno sesype, netuším.

Doufám, že se toho nedočkáme.

#39

Daniel Hradecký

PŘIBLIŽOVÁNÍ DŘEVA

Mé první setkání s panem Hradeckým a od první básně bylo jasno, že my dva si budeme rozumět. A budeme si rozumět hodně. Hodně moc i na moje poměry a že já mám pro básníky slabost, to je holt fakt, s tím se, holt, někdo rodí. No.

Ne.

(Ale jo.)

"V mladém domě pro staré lidi

je víc záchodů než lidí

..."

(54)

Měla bych se naučit tak nehltat, slova mi pak váznou v krku a to jejich věčný zapíjení se úplně nelíbí mým játrům a taky mi pak přechytralý hodinky tvrdí, že špatně spím.

"Múza mě nikdy nepolíbila,

vždycky na mě šla s nožem

..."

(48)

Nepřestává mě fascinovat, jak každý čteme jinak - a básně obzvlášť. Jak se někdo stěhuje do písmenek a někdo do prostoru mezi ně a kolik lidí zůstává okounět na okrajích a vůbec nechápou, co to v tom poli hrajeme za hru.

"Ostatně ubili nepravého:

teď jsem já bůh,

zbytečný jak ministerstvo orby,

bůh, u něhož by si čtenář myšlenek

moc nepočet'."

...

(41)

#40

Nina Lykke

V POSLEDNÍM TAŽENÍ

Varování: Tohle není humorná kniha.

Varování: V téhle knize se dost možná najdete, pokud jste žena, žijete už desítky let s jedním člověkem a máte za zátylku víc křížků, než nešikovný truhlář prstů na ruce.

Varování: Z toho odrazu vás dost možná zamrazí.

ALE

zase vám to připomene, že v tom nejste samy/i. Že tohle je vlastně (děsivě) normální a běžné a že jste neudělaly/i nikde žádnou zásadní chybu. Bez ohledu na to, jestli byste si vzaly/i Pištu Hufnágla, nakonec byste dopadly/i takhle.

Asi je to nevyhnutelné. Asi je dobré zatnout zuby a táhnout tu káru dál.

Tohle není humorný příběh.

Je bolestivý a přestože jsou hlavní postavy dotažené místa ad absurdum, jsou pořád tak trochu já a tak trochu vy. Kdo má rád příběhy ze života - ze skutečného života - ten si přijde na své.

#41

Fiona McFarlane

NOČNÍ HOST

Tak dlouho jsem čekala, co z toho vyleze (přece to nemůže být tak strašně přímočaré, když to byl takový hit!), až jsem se nedočkala.

Bolestné, rozvleklé čtení o tom, jak si lidé dokážou ubližovat, mi skřípalo mezi zuby jak písek přivátý z australské pláže.

Celou dobu jsem doufala v nějaký twist, v nějakou zákrutu, v něco, co by tu rozvleklou bezútěšnost valící se jako ten oceán na konci zahrady trochu odlehčilo.

Před lety mě donutila knihu koupit zvláštní kombinace fascinace a odpor, kterou ve mně vyvolával přebal - po dočtení mám z celého příběhu úplně stejný dojem, jako z té obálky.

#42

ZELENÁ LAMPA POEZIE

sebral, uspořádal, přeložil a předmluvou opatřil nepřekonatelný Karel Petráček

Nádherný výbor mistrovsky zpracovaný Karlem Petráčkem a opatřený jeho překrásnou předmluvou.

Jednotlivé tematické celky uvozují citáty z Nizára Kabbáního, v závěru pak knihu doplňují medailonky autorů. Krása nesmírná.

Abdalwahháb al-Bajátí

Přítelkyně

Na stole nic, led v posteli,

ty nevíš, kotě, co já chci,

jdi domů, malá, jdi

třeba k novému příteli,

jdi už a nech mě tu

hryzat si srdce

v pustém pelechu.

Že to máš ráda, to už je jiná,

ze mě se stává zkamenělina,

která nezapomíná

jen na Bagdád,

nad kterým slunce nezapadá.

Tak jdi už domů,

mladá,

jdi,

a nech mě tady na kříži.

(s. 59)

#43

David Attenborough

VÝPRAVY NA DRUHÝ KONEC SVĚTA

"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.

A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.

Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.