I won't take the easy road

Gotta keep on going,

looking straight out on the road

Can't worry 'bout what's behind you

Or what's coming for you, further up the road...

Je to jako kdyby si pták zlomil křídlo a po uzdravení se ho na terapii ptali, proč chce lítat. Protože jsem, sakra, pták! Říká Tommy Rivs v novém krátkém videu o jeho účasti na Bostonském maratonu.

A já vím, že to za těch devět dní nebude optimální. Že to bude asi hodně bolet a že by bylo rozumnější to nedělat. Na nic jiného moc nedokážu myslet. Jsme na jednociferných číslech. Průběžně se na sebe na střídačku zlobím a chválím se. Zlobím se, že jsem se nedokázala líp poslouchat, že jsem nepoznala, že už se tlačím za hranu, na níž jsem tančila na špičkách od chvíle, co jsem se prvního listopadu probudila z narkózy. A chválím se. Chválím svoje nohy, které toho se mnou už musely tolik vydržet. Nohy, které jsem nikdy neměla ráda a ony mě i přesto donesly na vrcholky hor a bezpečně zpátky do údolí. Nohy, které zvládly běhat po lesích i za dětma na hřištích. Nohy, který umí skákat a plavat a postavit se na zasněžený svahy. Ty jediný, který mám.

A ve vzácných chvílích, kdy vnímám svoji situaci jasně, chválím i sebe samu. To, že jsem dokázala k tomuhle momentu, k týhle chvíli, posledních deset měsíců neochvějně mířit. Možná jsem pochybovala o tom, jestli to dokážu, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, jestli je tohle to, co chci.

V těch ostatních momentech si pro pochvalu a ujištění chodím k těm kolem. 

A v mezi čase si zpívám s Rudimental This time I'm gonna be stronger, I'm no giving in a zatím tomu věřím.

#2

Mahmúd Darwíš

DENÍK VŠEDNÍHO SMUTKU

Autentické, bolestné střípky palestinských okamžiků, zlomky zrcadlící neúprosnou realitu z pera jednoho z největší arabských moderních básníků, poklad, který neprávem zapadl a je naprosto nezbytné jej znovu vykopat a otevřít a vystavit všem na odiv - pokud chceme chápat, chceme rozumět, je stejně jako pohled z odstupu (a ne-li ještě víc) nutný pohled zblízka, zevnitř a do nitra.

Duši z toho čtení lehko. A to je dobře. Z tohohle konfliktu by totiž nikomu lehko být nemělo.

"Stojím v srdci světa. Vyrvu si paži a mávám jí ve větru, proměním ji v míč a hraju si s vámi. Vmetu vám ji do očí, vy soudci civilizace. Ne pro vlast, ne pro národ. Ani ne ze msty, ale prostě jen tak. Jsem totiž asijský živočich, a tak se mi líbí užívat těla. Cvičím si je, aby se znovu rozhýbalo po ochrnutí, které trvalo čtvrtstoletí. Roztrhám si je na kousky, abych vás pobavil. To je má jediná svoboda. Proč se bouříte proti mé sebevraždě, vy odborníci masového pobíjení. Vy, kteří měníte děti v uhlí! Zabíjíte, a tedy jste. A já páchám sebevraždu, tedy také jsem. Od nynějška už nedovolím nikomu než sám sobě, aby mě zabíjel. Znáte mě? Zachránil jsem se zpod vašich pum. Znáte mě? Mléko agentury UNRWA mi v žilách nestvořilo krev, ale dynamit. Potrava, kterou jste nám dali, se vám vrací zpět..." (s. 79-80)

Recenzi na knihu jsem napsala pro iLiteraturu - TADY.

#3

Andrzej Sapkowski

VĚŽ VLAŠTOVKY

Děj dospěl téměř na konec. Od silného pramene a divoké říčky jsme přes mohutný tok dospěli do delty. K osudům hlavních hrdinů se připojují další a další postavy, někdo zemře, někdo uprchne, někdo se s někým setká a někdo někoho mine. I tentokrát stránky pod rukama ubíhají jako řítící se Kelpie, rozsah bobtná, jak už se tak autorům -logií často stává, byť se v samotném ději tentokrát až tolik neposuneme. Buď jak buď, Zaklínač je pro mě pořád špička v rámci svého žánru - pěkně ostrá, dobře nabroušená, vykovaná z nejlepší trpasličí oceli.

#4

VÍTR NÁS ODNESE 

Antologie současné perské literatury z Íránu a Afghánistánu

Írán. Daleká, předaleká země, která místy působí jak z jiného světa a času, kde ale žijí lidé, kterým teče červená krev, když se říznou (nebo když je ztlučou policajti), kteří chtějí to samé, co my, chtějí svobodně dýchat, mluvit, žít. Chtějí vydělat dost peněz, aby nemuseli utíkat do zahraničí a potupně živořit, chtějí mít pohromadě rodinu, chtějí být svobodní a svobodné. A nic z toho nemají. Protože se narodili o kus dál než my.

Afghánistán. Země ještě vzdálenější. Země zbrázděná horami a protkaná dírami po kulkách. Země nešťastná, ztrápená, usoužená. Okupovaná, krví zalévaná.

Všech dvanáct povídek z obou zemí, stejně jako čtyři představení básníci a básnířky, nám mají tolik říct. O věcech, o nichž nevíme vůbec nic a o věcech, které moc dobře známe, protože některé věci máme napříč světem všichni společné.

Je zoufalé, jak málo o nich víme - v době, kdy íránské ženy pálí šátky a brojí proti desítkám let útlaku je to čtení aktuálnější než když dřív. Kéž bychom měli větší zásobárnu.

Recenzi na knížku jsem psala pro iLiteraturu - TADY.

#5

Viktorie Hanišová

NEDĚLE ODPOLEDNE

Tak jako máme finské podivno a latinskoamerický magický realismus, máme zjevně i žánr posrané české rodiny.

Není to myšleno zle. Není to myšleno vlastně nijak. Je to jen takové konstatování.

Jednou z jeho čelných představitelek je právě Viktorie Hanišová, která ani ve svém posledním románu nezklamala a servíruje nám hutný koláč deprese, marnosti, bolesti, utrpení, žalu a zoufalství.

No mňam ho.

Neděle odpoledne má v zásadě všechno: postupně odhalované tajemství, hutnou atmosféru, nesmírně syrové scény (schválně, která dostala nejvíc vás? Mě ta s hrnci. To jsem musela normálně vypnout.), zajímavé, z větší části vcelku plastické postavy (z těch hlavních budiž výjimkou jednorozměrní Jindřich a Mojmír), reflexi doby i sympaticky trefné ztvárnění lidí, pro které nebyla revoluce pozitivní bombou, jen dalším krokem ve všeobjímajícím chaosu (a co mám kupovat teď? A čemu mám věřit teď?).

Některé životy prostě vedou od hoven ke sračkám a není v nich v zásadě nic moc pozitivního, ne každý se dočká obratu, ne každý se dočká trvalého paprsku světla a vykoupení a radosti a spokojenosti. Někdo má prostě tu smůlu, že se tak nějak probrodí a proplacatí od kolíbky ke hrobu a život ho celou dobu častuje jen různou mírou bolesti, strasti a utrpení - a když už to třeba vypadá dobře, tak se hlavně neradujte, zmar už si brousí nože.

Takové veselé čtení do lednových šedých dnů. Ehm. Na závěr kvituju Mariku a její vztah se syny - o kolik lépe to Hanišová zachytila, než vychvalovaná Dvořáková ve Vránách!

Jo a audioverze je skvělá. Díky za ni.

#6

Andrzej Sapkowski

PANÍ JEZERA

"'To sú ranty,' usadil se Yarpen pohodlněji a propletl prsty na břiše. 'Každý něco viděl. Každý se někdy nasral. Každý ztratil nějaký sen. Tak to bývá, tak to vždycky bývalo a vždycky bude. Nejni v tom nic víc než v týchto prázdných skořápkách. Co sa ti nepáčí, zaklínaču? Že sa svět mění? Rozvoj? Pokrok?'

'Snad.'

Trpaslík se na zaklínače zahleděl zpod huňatého obočí.

'Pokrok,' prohlásil, 'je jako stádo sviní v humně. Z takového stáda, to sa mosí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'

Všichni dlouho mlčeli a přemítali nad různými vážnými záležitostmi.

'Na to se musíme napít,' navrhl nakonec Marigold.

Nikdo nebyl proti." (s. 534-35)

Navzdory značné rozvleklosti a jistému vývoji postav, který mi nešel vůbec pod vousy, navzdory tomu, že jsem si k části kompanie nedokázala ani napodruhé vytvořit žádný větší vztah a jejich osud mě proto nijak zvlášť nevzal za srdce, mi druhé čtení po letech přišlo lepší, než to první, to se musí nechat. Byť mám znovu pocit, že rozuzlení je trochu jako od Babici (tak co s tím? Hm hm hm...) a prostě mu ani tentokrát nejsem schopná uvěřit, i když bych třeba i chtěla. Ke konci už mě navíc trochu otravovalo Sapkowského loutkaření, kdy nám, jakožto velký bůh zaklínačova světa tu a tam nasypal drobky budoucnosti a ještě víc mě obtěžovala ona urputná snaha, aby to celé bylo složité a zároveň provázané. Když ale odstoupíte, zjistíte, že všechny ty vedlejší linky, ty linky běžící nad a pod, nejsou nic jiného, než hrad z písku uplácaný z vylisovaných, plastových bábovek. Nic šokujícího, nic převratného, nic whow. Nitky jsou svázány, pentalogie končí. A něco začíná...